Báseň mého života
Stav povídky: dokončena
Summary: Draco Malfoy udělal v životě spoustu věcí, na které není pyšný, a zaplatil za ně ve vězení. Jeho pokusy o to, změnit svůj život, však ztroskotaly. Už dál nedokáže předstírat dokonalého přítele a končí vztah, který pro něj dřív znamenal vše. Dokáže najít někoho, kdo se smíří s tím, jaký je? A jak jeho život změní nečekané dědictví?
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Lucius Malfoy, Claire Nottová
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), veela!fic
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly ZDE!
Summary: Draco Malfoy udělal v životě spoustu věcí, na které není pyšný, a zaplatil za ně ve vězení. Jeho pokusy o to, změnit svůj život, však ztroskotaly. Už dál nedokáže předstírat dokonalého přítele a končí vztah, který pro něj dřív znamenal vše. Dokáže najít někoho, kdo se smíří s tím, jaký je? A jak jeho život změní nečekané dědictví?
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Lucius Malfoy, Claire Nottová
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), veela!fic
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly ZDE!
Verš šestý: The very worst part of you is me
- A hlavně, co je ti do toho?
- Ale, pousmál se Draco pobavený její nedůtklivou reakcí, zdá se, že jsem zasáhl bolavé místo.
- Tvá oblíbená činnost, že ano … zraňovat a být osina v zadku, to je typické pro Draca Malfoye, zavrčela Ebony rozzlobeně.
- Lepší, než se nechat zraňovat, nemyslíš?
- To záleží na situaci
- Copak jsi masochista?
- Tak jsem to nemyslela. Ale nemůžeš mít vždycky jen kontrolu, Draco.
- Naposledy, když jsem ztratil kontrolu, jsem málem udělala největší chybu svého života, pomyslel si Draco. Vzápětí mu došlo že svou myšlenku vyslovil … ne nahlas, ale skrze pouto, takže ji Potterová mohla zaznamenat.
K čertu s tím! Začínalo s mu to vymykat. To pouto už mu lezlo krkem.
- Změnil ses, když jsi byl s Ginny. To vědí všichni a všechny to dost překvapilo, i když řekla bych, že láska umí divy. A teď se zase vracíš ke starému způsobu života a jednání? Proč? Proč ses tak rozhodl?
- Nerozhodl, odsekl Draco. Takový jsem byl vždycky. A to je rozdíl.
- Takže jsi s Ginny jen předstíral?
- Snažil jsem se být někdo jiný.
Ebony se na chvíli zarazila, jak uvažovala nad dalšími slovy, a Draco mohl cítit, jak se v ní něco bolestného pohnulo.
- Co když nechceš být takový, jaký opravdu jsi, protože to znamená, že přijdeš o něco, na čem ti záleží? zeptala se nakonec.
Už jsem přišel, pomyslel si Draco.
- No tak, Potterová, TY přece musíš vědět, že je rozdíl mezi tím, KDO jsi, a JAKÁ jsi. Pokud to ten tvůj Sterling –
- Ferlinghetti! zavrčela Ebony podrážděně.
- nechápe, asi není až tak důležitý, dokončil Draco a přerušení si nevšímal.
- Jak bys o tom mohl něco vědět?
- V tom máš pravdu. Ale důležitější otázka je, proč by mě to mělo zajímat?
- Na to si odpověz sám.
mmmmmmmm
Draco věděl, že musí zjistit, o co šlo mezi Potterovou a tím jejím slavný Sterlingem. Samozřejmě jen proto, aby mě nad ní navrch a mohl si ji vychutnat. Jinak by ho to nezajímalo protože milostný život Potterové mu byl ABSOLUTNĚ ukradený. (Jestli vůbec nějaký měla. PCH!)
Prvním logickým zdrojem informací byla samozřejmě Claire. Draco spoléhal na starou dobrou zmijozelskou solidaritu … a nečekaně narazil. Claire mu tvrdošíjně odmítala říct cokoliv. Draco nečekal, že bude soukromí Potterové bránit tak tvrdě.
„To není tvoje starost, Draco,“ zopakovala mu už snad podesáté. Začínalo to být únavné.
„Fajn, když už mi nechceš říct, co se stalo, tak bys mi mohla říct, co byl ten její Sterling zač,“ pokusil se Draco.
„Ferlinghetti,“ opravila ho jeho bývala spolužačka automaticky.
„To je jedno … pro mě je to Sterling.“
Claire mu věnovala zkoumavý pronikavý pohled. „Draco … vím, že tahle otázka tě může trochu překvapit, ale PROČ dáváš jejímu bývalému příteli přezdívky?“
„Aha, takže je to bývalý přítel …“ zajásal vítězoslavně. „Pch! Není divu s takovým jménem, že jim to dlouho nevydrželo. Vsadím se, že jí došlo, že je to nějaký hlupák a pustila ho k vodě. Vážně … Kdo z pořádných kouzelníků se jmenuje takhle?“
„Nikdo. Byl to-“ začala Claire, ale ode dveří ji zadržel rozzlobený hlas.
„To bylo stačilo!“
- Nic ti do toho není, Malfoyi, dodala téměř se zavrčením Ebony v skrze jejich „spojovací linku“.
- Mám si to najít ve tvé hlavě? ušklíbl se Draco, než se stihl zarazit.
Ebonyin výraz ještě více ztvrdl. - Zkus to a uvidíš. Nebude to mít vůbec příjemné následky. Já vím, o čem mluvím … díky tobě.
- Je to přece bývalý přítel, protestoval Draco.
Ebony střelila po Claire vyčítavým pohledem. Světlovlasá dívka jen tušila, o čem si ti dva povídají, a tak si nebyla tak docela jistá, čím si ten pohled vysloužila.
- Minulost, pokračoval Draco. Tak proč se tak bojíš, mi o tom něco říct?
- Protože nevidím důvod, proč bys to právě TY měl vědět.
- Co třeba fakt, že jsme teď spojení, připomněl jí Draco napůl pobaveně s úšklebkem na bledé tváři.
„Jdi do háje, zmetku!“ zabručela Ebony tentokrát už nahlas. To byla zároveň její poslední slova, než odešla rozčileně z místnosti s posledním varovným pohledem zamířeným na Claire.
„Vidím, že spolu vycházíte líp a líp,“ ušklíbla se Claire sarkasticky. „A to jsem slyšela jen konec,“ dodala.
„Zbožňuje mě … to nebude dlouho trvat,“ ušklíbl se Draco.
Vzápětí jako by mu teprve došel obsah jeho slov. „Ne, že bych o to stál,“ dodal nepřesvědčivě.
Claire se pobaveně rozesmála, pak ale zvážněla. „Jsme přátelé, Draco, nebo ne? Jak už jsem řekla, vím, že nejsi typ na svěřování, ale jsem … zvědavá. A dělala bych ostudu své bývalé koleji, kdybych se nesnažila svou zvědavost ukojit. Takže … Co má přesně tohle pouto znamenat?“
Draco si povzdechl. „To kdybych věděl …“
„Jak se mohlo vytvořit tak zničehonic … po tolika letech nenávisti?“ pokračovala Claire ve výslechu.
„Nenávidíme se pořád, jestli sis nevšimla,“ namítl její společník. „To se nezměnilo.“
„Ale všimla jsem si, zjevně víc než ty – změnilo. Asi to nevidíš, ale třeba způsob, jakým se na sebe díváte, když spolu mluvíte, aniž byste vyslovovali věty nahlas. Vůbec způsob, jakým jeden druhého sledujete.“ Pak se usmála, jako by si vybavila nějakou zábavnou vzpomínku. „Mimochodem, co přesně jsi dělal v její posteli?“
Draco byl překvapený. „Jak to víš?“ divil se nepokrytě. "A ona byla v mojí."
„Jste v mém bytě, Draco,“ připomněla mu.
A mám své zdroje, dodala v duchu. Harry z toho byl málem šílený. A další úšklebek zbrázdil její tvář, jak si vybavila Harryho výraz, když jí to říkal.
„Prostě se nedokážu vyrovnat s myšlenkou, že má o mě vědět tolik,“ přiznal Draco, aby zamluvil její otázku.
„A přitom se sám tak snažíš, abys o ní všechno zjistil,“ podotkla trefně.
„Prostě jen vím, že ji něco …zranilo a ona s tím nedokáže vyrovnat.“
Claire překvapeně pozvedla obočí nad těmi slovy. „Odkdy jsi tak citlivý, Draco?“
„Kurva!“ ulevil si okamžitě.
„Draco!“ divila se ještě víc. Draco Malfoy užíval sprostá slova jen zřídka.
„To dělá to pouto … ona mě nakazila těmi svými nebelvírskými - těmi potterovskými.“ Draco ani nebyl schopen najít správná slova, jak vyjádřit svůj vztek na Ebony.
„Když zase mluvíme o tom poutu,“ zkusila Claire odvést jeho myšlenky, „máš nějaké tušení, proč to začalo právě teď?“
„To nevím,“ pokrčil Draco rameny.
„Draco, necítil jsi letos kolem dvacátého pátého srpna nějakou změnu?“
„Ne.“ Kromě toho že jsem dostal neobvykle málo narozeninových dárků, pomyslel si Draco. Weasleyovi jsou škrti …
Pak zvedl ke Claire zvědavé zaujaté oči. „Myslíš si, že by to mohlo mít něco společného s mými narozeninami?“
„Třeba se to v té době spustilo, ale nějak jsi to pouto blokoval, takže se projevilo později. Nebo jen čekalo, až přijdeš s Ebony do kontaktu.“
„I kdybys měla pravdu, pořád to neodpovídá na otázku, proč a jak, ale hlavně proč zrovna s ní,“ prohlásil Draco zamyšleně.
„To je bezpředmětné, protože pokud je tohle přirozeně se vytvářející pouto, jako že je … tak prostě proto, že k tobě … hm …patří.“
„Kdybych věděl, který idiot o tomhle rozhoduje, tak …“
„Všimni si, že už nejsi tak naštvaný, jak bys mohl být, při té myšlence,“ neušlo Claire.
„To neznamená, že se s tím někdy smířím,“ ujistil ji okamžitě Draco. „A už vůbec, že ji začínám" - Draco už málem řekl mít rád, ale nakonec se stihl přepnout na: „tolerovat.“
Pokud to opravdu mělo něco společného s jeho narozeninami, napadlo ho, že existuje někdo, koho by se mohl zeptat. Byl to jen takový nápad, ale … ten záblesk v očích jeho otce. Prostě to věděl. Věděl, že se trefil do černého.
Draco neznal nikoho jiného, kdo by tak dokonale dokázal kontrolovat své emoce jako Lucius Malfoy, ale pořád byl jeho syn. Měl jeho školu a prostě věděl, co hledat a po čem se dívat.
Prvním logickým zdrojem informací byla samozřejmě Claire. Draco spoléhal na starou dobrou zmijozelskou solidaritu … a nečekaně narazil. Claire mu tvrdošíjně odmítala říct cokoliv. Draco nečekal, že bude soukromí Potterové bránit tak tvrdě.
„To není tvoje starost, Draco,“ zopakovala mu už snad podesáté. Začínalo to být únavné.
„Fajn, když už mi nechceš říct, co se stalo, tak bys mi mohla říct, co byl ten její Sterling zač,“ pokusil se Draco.
„Ferlinghetti,“ opravila ho jeho bývala spolužačka automaticky.
„To je jedno … pro mě je to Sterling.“
Claire mu věnovala zkoumavý pronikavý pohled. „Draco … vím, že tahle otázka tě může trochu překvapit, ale PROČ dáváš jejímu bývalému příteli přezdívky?“
„Aha, takže je to bývalý přítel …“ zajásal vítězoslavně. „Pch! Není divu s takovým jménem, že jim to dlouho nevydrželo. Vsadím se, že jí došlo, že je to nějaký hlupák a pustila ho k vodě. Vážně … Kdo z pořádných kouzelníků se jmenuje takhle?“
„Nikdo. Byl to-“ začala Claire, ale ode dveří ji zadržel rozzlobený hlas.
„To bylo stačilo!“
- Nic ti do toho není, Malfoyi, dodala téměř se zavrčením Ebony v skrze jejich „spojovací linku“.
- Mám si to najít ve tvé hlavě? ušklíbl se Draco, než se stihl zarazit.
Ebonyin výraz ještě více ztvrdl. - Zkus to a uvidíš. Nebude to mít vůbec příjemné následky. Já vím, o čem mluvím … díky tobě.
- Je to přece bývalý přítel, protestoval Draco.
Ebony střelila po Claire vyčítavým pohledem. Světlovlasá dívka jen tušila, o čem si ti dva povídají, a tak si nebyla tak docela jistá, čím si ten pohled vysloužila.
- Minulost, pokračoval Draco. Tak proč se tak bojíš, mi o tom něco říct?
- Protože nevidím důvod, proč bys to právě TY měl vědět.
- Co třeba fakt, že jsme teď spojení, připomněl jí Draco napůl pobaveně s úšklebkem na bledé tváři.
„Jdi do háje, zmetku!“ zabručela Ebony tentokrát už nahlas. To byla zároveň její poslední slova, než odešla rozčileně z místnosti s posledním varovným pohledem zamířeným na Claire.
„Vidím, že spolu vycházíte líp a líp,“ ušklíbla se Claire sarkasticky. „A to jsem slyšela jen konec,“ dodala.
„Zbožňuje mě … to nebude dlouho trvat,“ ušklíbl se Draco.
Vzápětí jako by mu teprve došel obsah jeho slov. „Ne, že bych o to stál,“ dodal nepřesvědčivě.
Claire se pobaveně rozesmála, pak ale zvážněla. „Jsme přátelé, Draco, nebo ne? Jak už jsem řekla, vím, že nejsi typ na svěřování, ale jsem … zvědavá. A dělala bych ostudu své bývalé koleji, kdybych se nesnažila svou zvědavost ukojit. Takže … Co má přesně tohle pouto znamenat?“
Draco si povzdechl. „To kdybych věděl …“
„Jak se mohlo vytvořit tak zničehonic … po tolika letech nenávisti?“ pokračovala Claire ve výslechu.
„Nenávidíme se pořád, jestli sis nevšimla,“ namítl její společník. „To se nezměnilo.“
„Ale všimla jsem si, zjevně víc než ty – změnilo. Asi to nevidíš, ale třeba způsob, jakým se na sebe díváte, když spolu mluvíte, aniž byste vyslovovali věty nahlas. Vůbec způsob, jakým jeden druhého sledujete.“ Pak se usmála, jako by si vybavila nějakou zábavnou vzpomínku. „Mimochodem, co přesně jsi dělal v její posteli?“
Draco byl překvapený. „Jak to víš?“ divil se nepokrytě. "A ona byla v mojí."
„Jste v mém bytě, Draco,“ připomněla mu.
A mám své zdroje, dodala v duchu. Harry z toho byl málem šílený. A další úšklebek zbrázdil její tvář, jak si vybavila Harryho výraz, když jí to říkal.
„Prostě se nedokážu vyrovnat s myšlenkou, že má o mě vědět tolik,“ přiznal Draco, aby zamluvil její otázku.
„A přitom se sám tak snažíš, abys o ní všechno zjistil,“ podotkla trefně.
„Prostě jen vím, že ji něco …zranilo a ona s tím nedokáže vyrovnat.“
Claire překvapeně pozvedla obočí nad těmi slovy. „Odkdy jsi tak citlivý, Draco?“
„Kurva!“ ulevil si okamžitě.
„Draco!“ divila se ještě víc. Draco Malfoy užíval sprostá slova jen zřídka.
„To dělá to pouto … ona mě nakazila těmi svými nebelvírskými - těmi potterovskými.“ Draco ani nebyl schopen najít správná slova, jak vyjádřit svůj vztek na Ebony.
„Když zase mluvíme o tom poutu,“ zkusila Claire odvést jeho myšlenky, „máš nějaké tušení, proč to začalo právě teď?“
„To nevím,“ pokrčil Draco rameny.
„Draco, necítil jsi letos kolem dvacátého pátého srpna nějakou změnu?“
„Ne.“ Kromě toho že jsem dostal neobvykle málo narozeninových dárků, pomyslel si Draco. Weasleyovi jsou škrti …
Pak zvedl ke Claire zvědavé zaujaté oči. „Myslíš si, že by to mohlo mít něco společného s mými narozeninami?“
„Třeba se to v té době spustilo, ale nějak jsi to pouto blokoval, takže se projevilo později. Nebo jen čekalo, až přijdeš s Ebony do kontaktu.“
„I kdybys měla pravdu, pořád to neodpovídá na otázku, proč a jak, ale hlavně proč zrovna s ní,“ prohlásil Draco zamyšleně.
„To je bezpředmětné, protože pokud je tohle přirozeně se vytvářející pouto, jako že je … tak prostě proto, že k tobě … hm …patří.“
„Kdybych věděl, který idiot o tomhle rozhoduje, tak …“
„Všimni si, že už nejsi tak naštvaný, jak bys mohl být, při té myšlence,“ neušlo Claire.
„To neznamená, že se s tím někdy smířím,“ ujistil ji okamžitě Draco. „A už vůbec, že ji začínám" - Draco už málem řekl mít rád, ale nakonec se stihl přepnout na: „tolerovat.“
Pokud to opravdu mělo něco společného s jeho narozeninami, napadlo ho, že existuje někdo, koho by se mohl zeptat. Byl to jen takový nápad, ale … ten záblesk v očích jeho otce. Prostě to věděl. Věděl, že se trefil do černého.
Draco neznal nikoho jiného, kdo by tak dokonale dokázal kontrolovat své emoce jako Lucius Malfoy, ale pořád byl jeho syn. Měl jeho školu a prostě věděl, co hledat a po čem se dívat.
mmmmmmmm
„Myslím, že ty víš, co to má všechno znamenat, a chci, abys mi to řekl!“ začal hned bez vytáček.
Lucius pozvedl obočí, aby dal najevo nespokojenost s jeho chováním. „O čem to mluvíš, Draco?“
„O tom poutu!“
„Já opravdu-“
„Otče! Okamžitě mi to povíš!“
Luciusovy oči zaplály a Draca napadlo, že to možná přehnal. Ale už bylo pozdě a on potřeboval odpovědi.
„Nemluv se mnou tímhle tónem. Takhle jsem tě nevychoval, Draco. Děláš ostudu svému jménu a výchově.“ Pak si jemně povzdechl.
„Uklidni se a posaď se,“ vyzval svého syna.
Draco po chvilce váhání poslechl.
„Nebudu se tě ptát, jestli ti říká něco jméno Marconius Alexandrus de Mal Fois. Byla by to opravdu ostuda a velké zklamání pro mě a tvé předky, kdybys neznal zakladatele našeho rodu. On byl první Malfoy. Co ale nevíš a co bylo tajemstvím našeho rodu po celá ta staletí je, že i když jsme čistokrevný rod, nejsme rod úplně lidský.“
„Co tím chceš říct?“
Lucius pozvedl ruku ve varovném gestu. „Jestli chceš znát pravdu, tak mlč a nepřerušuj. Je to nevychované a navíc nás to pouze zdrží.“
Draco se nespokojeným výrazem opřel ve svém křesle a probodával otce pronikavým pohledem. Po chvíli ticha Lucius pokračoval.
„Jistě si pamatuješ i na zakladatelku našeho rodu, Marconisovu ženu a první lady Malfoyovou, Annnabelle. Byla to mocná čarodějka a krásná a měla schopnosti, které ji vyvyšovaly nad ostatní. Protože byla víla.
Už od samého začátku tak má celý náš rod v sobě vílí krev. Je stále silná navíc posilněná faktem, že za celou historii jsou v našem rodokmenu ještě tři další víly. Tahle skutečnost ovlivňuje jistým smyslem život každého člena našeho rodu. Naše pověstné malfoyovské kouzlo. Sílu naší magie a krve. A také náš osud a hledání životního partnera.
Jak jistě víš, víly si samy vybírají životního partnera, ke kterému se potom připoutají na celý život. Je složité určit, co ovlivňuje jejich výběr, i když to má co dělat s kompatibilitou, plodností a magickou aurou. Není sice běžné, aby se tímto partnerem stal někdo z lidí, ale ani to není nemožné.
Výběr partnera je tím nezákladnějším prvkem vílí existence, je spojen s jejich touhou po pokračování a množení. Proto je tím nejsilnějším a nečastějším, co obsahuje jejich dědictví … jejich odkaz svým potomků.“
„Takže mi chceš říct,“ začal Draco pomalu, „že jsem z části víla a E-Potterovou jsem si vybral jako svého partnera po zbytek života?“
„A neexistuje způsob, jak to vílí pouto zlomit. Za celou historii našeho rodu se to povedlo pouze jednou, ale cena byla … strašlivá.“
„Teď už ten výběr asi nemůžu ovlivnit co?“
Lucius zavrtěl hlavou. „Ne“
„A předtím?“
„Ne.“
„A co když to prostě budu ignorovat?“
„Nejde to neposlechnout. To je jako bys zapřel sám sebe … svoji existenci.“
To už jsem málem udělal, pomyslel si Draco.
„Je to tak, jak o tom mluvil Severus,“ pokračoval jeho otec. „Pomalu dojde až k absolutnímu … souznění.“
„Tohle bylo mezi tebou a matkou?“ zeptal se Draco a s podivným bodnutím si vybavil chladný téměř odtažitý vztah svých rodičů, který měl daleko k tomu, jak si představoval souznění.
„Ne.“
To Draca zmátlo. „Ale říkal jsi-“¨
„Moje pouto se přetrhlo, když jsem krátce po obdržení svého dědictví přijal Znamení zla. Jak sám víš, je to také pouto … a magie Pána zla byla tehdy mnohem silnější než vílí magie.“
„Co se stalo s ní?“
„Musel jsem ji zabít,“ odvětil jeho otec chladně.
„CO?!“ vykulil Draco oči.
„Nemohl jsem jí ublížit … pouto mi to nedovolilo, ale smrt byla v té chvíli vzhledem k okolnostem pro ni nejméně bolestivé a nejlepší řešení. Málem mě to zabilo, ale … i když ta bolest zůstává pořád, přežil jsem. Měl jsem zemřít s ní. Tak funguje vílí pouto. Ale moje spojení s Pánem zla mě udrželo naživu.“
„Pak sis vzal mou matku,“ přidal Draco.
„Z nutnosti a povinnosti,“ souhlasil Lucius.
„To vím už dávno,“ ušklíbl se jedovatě jeho syn.
„Draco!“ rozčílil se Lucius.
„Měl jsi mi to říct dřív, otče. Tohle všechno … mnohem dřív!“
„Myslíš, že na to rád vzpomínám?“ ozval se Lucius tiše a nepodíval se mu do tváře.
Draco byl překvapený, takhle svého otce ještě nikdy neviděl. „Změnil jsi se,“ poznamenal.
Lucius k němu zvedl pohled. Jeho oči byly stejně šedé jako oči jeho syna. „Ty taky, synu.“
„Ani bych neřekl. Uvidím se později,“ prohlásil Draco a odešel.
Když se za Dracem zavřely dveře, Lucius zavřel oči, a když je znovu otevřel, byly zúžené vztekem. Tušil to. Od první chvíle, kdy v Bradavicích potkal tu mudlovskou šmejdku Lily Evansovou, věděl, že mu jednou způsobí potíže.
Věděl, že ona bude znamenat konec jeho rodu, stejně jako ten její mizerný James Potter jistým způsobem znamenal zkázu rodu jeho ženy Narcissy. On obrátil posledního z Blacků proti vlastní rodině. A dcera té mizerné zrzky teď měla znamenat konec čistoty a tradice toho jeho.
Neexistoval způsob, jak to zastavit. Kdyby Ebony Potterovou zabil, zemřel by i jeho syn. Teď už mu nezbylo, než čekat na poslední fázi poutacího rituálu.
Možná měl Dracovi říct, že by neměl … Ale co! Nějak ho za ten špatný výběr potrestat musel.
Lucius pozvedl obočí, aby dal najevo nespokojenost s jeho chováním. „O čem to mluvíš, Draco?“
„O tom poutu!“
„Já opravdu-“
„Otče! Okamžitě mi to povíš!“
Luciusovy oči zaplály a Draca napadlo, že to možná přehnal. Ale už bylo pozdě a on potřeboval odpovědi.
„Nemluv se mnou tímhle tónem. Takhle jsem tě nevychoval, Draco. Děláš ostudu svému jménu a výchově.“ Pak si jemně povzdechl.
„Uklidni se a posaď se,“ vyzval svého syna.
Draco po chvilce váhání poslechl.
„Nebudu se tě ptát, jestli ti říká něco jméno Marconius Alexandrus de Mal Fois. Byla by to opravdu ostuda a velké zklamání pro mě a tvé předky, kdybys neznal zakladatele našeho rodu. On byl první Malfoy. Co ale nevíš a co bylo tajemstvím našeho rodu po celá ta staletí je, že i když jsme čistokrevný rod, nejsme rod úplně lidský.“
„Co tím chceš říct?“
Lucius pozvedl ruku ve varovném gestu. „Jestli chceš znát pravdu, tak mlč a nepřerušuj. Je to nevychované a navíc nás to pouze zdrží.“
Draco se nespokojeným výrazem opřel ve svém křesle a probodával otce pronikavým pohledem. Po chvíli ticha Lucius pokračoval.
„Jistě si pamatuješ i na zakladatelku našeho rodu, Marconisovu ženu a první lady Malfoyovou, Annnabelle. Byla to mocná čarodějka a krásná a měla schopnosti, které ji vyvyšovaly nad ostatní. Protože byla víla.
Už od samého začátku tak má celý náš rod v sobě vílí krev. Je stále silná navíc posilněná faktem, že za celou historii jsou v našem rodokmenu ještě tři další víly. Tahle skutečnost ovlivňuje jistým smyslem život každého člena našeho rodu. Naše pověstné malfoyovské kouzlo. Sílu naší magie a krve. A také náš osud a hledání životního partnera.
Jak jistě víš, víly si samy vybírají životního partnera, ke kterému se potom připoutají na celý život. Je složité určit, co ovlivňuje jejich výběr, i když to má co dělat s kompatibilitou, plodností a magickou aurou. Není sice běžné, aby se tímto partnerem stal někdo z lidí, ale ani to není nemožné.
Výběr partnera je tím nezákladnějším prvkem vílí existence, je spojen s jejich touhou po pokračování a množení. Proto je tím nejsilnějším a nečastějším, co obsahuje jejich dědictví … jejich odkaz svým potomků.“
„Takže mi chceš říct,“ začal Draco pomalu, „že jsem z části víla a E-Potterovou jsem si vybral jako svého partnera po zbytek života?“
„A neexistuje způsob, jak to vílí pouto zlomit. Za celou historii našeho rodu se to povedlo pouze jednou, ale cena byla … strašlivá.“
„Teď už ten výběr asi nemůžu ovlivnit co?“
Lucius zavrtěl hlavou. „Ne“
„A předtím?“
„Ne.“
„A co když to prostě budu ignorovat?“
„Nejde to neposlechnout. To je jako bys zapřel sám sebe … svoji existenci.“
To už jsem málem udělal, pomyslel si Draco.
„Je to tak, jak o tom mluvil Severus,“ pokračoval jeho otec. „Pomalu dojde až k absolutnímu … souznění.“
„Tohle bylo mezi tebou a matkou?“ zeptal se Draco a s podivným bodnutím si vybavil chladný téměř odtažitý vztah svých rodičů, který měl daleko k tomu, jak si představoval souznění.
„Ne.“
To Draca zmátlo. „Ale říkal jsi-“¨
„Moje pouto se přetrhlo, když jsem krátce po obdržení svého dědictví přijal Znamení zla. Jak sám víš, je to také pouto … a magie Pána zla byla tehdy mnohem silnější než vílí magie.“
„Co se stalo s ní?“
„Musel jsem ji zabít,“ odvětil jeho otec chladně.
„CO?!“ vykulil Draco oči.
„Nemohl jsem jí ublížit … pouto mi to nedovolilo, ale smrt byla v té chvíli vzhledem k okolnostem pro ni nejméně bolestivé a nejlepší řešení. Málem mě to zabilo, ale … i když ta bolest zůstává pořád, přežil jsem. Měl jsem zemřít s ní. Tak funguje vílí pouto. Ale moje spojení s Pánem zla mě udrželo naživu.“
„Pak sis vzal mou matku,“ přidal Draco.
„Z nutnosti a povinnosti,“ souhlasil Lucius.
„To vím už dávno,“ ušklíbl se jedovatě jeho syn.
„Draco!“ rozčílil se Lucius.
„Měl jsi mi to říct dřív, otče. Tohle všechno … mnohem dřív!“
„Myslíš, že na to rád vzpomínám?“ ozval se Lucius tiše a nepodíval se mu do tváře.
Draco byl překvapený, takhle svého otce ještě nikdy neviděl. „Změnil jsi se,“ poznamenal.
Lucius k němu zvedl pohled. Jeho oči byly stejně šedé jako oči jeho syna. „Ty taky, synu.“
„Ani bych neřekl. Uvidím se později,“ prohlásil Draco a odešel.
Když se za Dracem zavřely dveře, Lucius zavřel oči, a když je znovu otevřel, byly zúžené vztekem. Tušil to. Od první chvíle, kdy v Bradavicích potkal tu mudlovskou šmejdku Lily Evansovou, věděl, že mu jednou způsobí potíže.
Věděl, že ona bude znamenat konec jeho rodu, stejně jako ten její mizerný James Potter jistým způsobem znamenal zkázu rodu jeho ženy Narcissy. On obrátil posledního z Blacků proti vlastní rodině. A dcera té mizerné zrzky teď měla znamenat konec čistoty a tradice toho jeho.
Neexistoval způsob, jak to zastavit. Kdyby Ebony Potterovou zabil, zemřel by i jeho syn. Teď už mu nezbylo, než čekat na poslední fázi poutacího rituálu.
Možná měl Dracovi říct, že by neměl … Ale co! Nějak ho za ten špatný výběr potrestat musel.
mmmmmmmm
Ten hlas byl zoufalý a plačtivý. „Pomoz mi!“
Byl to dětský hlas. Prosil a sténal, plný bolesti. „Já nechci zemřít.“
„Já nemůžu. Nemůžu. Nemůžu,“ opakovala.
„Pomoz mi, prosím. Já se moc bojím. Bojím se smrti a bolí to. Moc mě to bolí.“
„Já nemůžu. Já nevím jak.“
„Pomoz mi!“
„Nemůžu … nejde to … nemůžu.“
„Já umírám. Nechci zemřít. Nechci. Já chci zase vidět slunce … je tu taková tma. Kde je slunce? A proč to tak bolí?“
„Nemůžu, nemůžu ti pomoct. Nemůžu.“
„Udělej něco, prosím. Prosím.“
„Já nemůžu.“
A pak jeho hlas. Plný chladu a nenávisti. A pohrdání. Obviňující hlas. „Je to tvoje vina.“
„Ne!“
Snažila se bránit, ale ta slova ji tak bolela. „Ne. Já nemůžu nic dělat. Není to moje vina. Nemůžu za to … ne, nemůžu. Není to moje vina. Není…“
A pak. „Draco …“
- Jsem tady.
-TBC-
Byl to dětský hlas. Prosil a sténal, plný bolesti. „Já nechci zemřít.“
„Já nemůžu. Nemůžu. Nemůžu,“ opakovala.
„Pomoz mi, prosím. Já se moc bojím. Bojím se smrti a bolí to. Moc mě to bolí.“
„Já nemůžu. Já nevím jak.“
„Pomoz mi!“
„Nemůžu … nejde to … nemůžu.“
„Já umírám. Nechci zemřít. Nechci. Já chci zase vidět slunce … je tu taková tma. Kde je slunce? A proč to tak bolí?“
„Nemůžu, nemůžu ti pomoct. Nemůžu.“
„Udělej něco, prosím. Prosím.“
„Já nemůžu.“
A pak jeho hlas. Plný chladu a nenávisti. A pohrdání. Obviňující hlas. „Je to tvoje vina.“
„Ne!“
Snažila se bránit, ale ta slova ji tak bolela. „Ne. Já nemůžu nic dělat. Není to moje vina. Nemůžu za to … ne, nemůžu. Není to moje vina. Není…“
A pak. „Draco …“
- Jsem tady.
-TBC-
HTML Comment Box is loading comments...