Báseň mého života
Stav povídky: dokončena
Summary: Draco Malfoy udělal v životě spoustu věcí, na které není pyšný, a zaplatil za ně ve vězení. Jeho pokusy o to, změnit svůj život, však ztroskotaly. Už dál nedokáže předstírat dokonalého přítele a končí vztah, který pro něj dřív znamenal vše. Dokáže najít někoho, kdo se smíří s tím, jaký je? A jak jeho život změní nečekané dědictví?
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Lucius Malfoy, Claire Nottová
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), veela!fic
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly ZDE!
Summary: Draco Malfoy udělal v životě spoustu věcí, na které není pyšný, a zaplatil za ně ve vězení. Jeho pokusy o to, změnit svůj život, však ztroskotaly. Už dál nedokáže předstírat dokonalého přítele a končí vztah, který pro něj dřív znamenal vše. Dokáže najít někoho, kdo se smíří s tím, jaký je? A jak jeho život změní nečekané dědictví?
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Lucius Malfoy, Claire Nottová
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), veela!fic
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly ZDE!
Verš osmý: Stealing second after second
Trochu ji překvapilo, že ji byl Arthur Weasley i přes svou zaneprázdněnost ochoten přijmout ještě toho dne. Usadili ji do jeho kanceláře naproti němu a dokonce jí nabídli občerstvení. Odmítla a místo toho si upřeně prohlédla muže před sebou.
Vypadal starší, těch několik let v úřadu jako by mu přidalo několik desítek let věku. A také vypadal vyčerpaně. Přesto v sobě našel dost síly na milý vřelý úsměv, který ji trochu překvapil.
„Vy víte, proč jsem tu, pane ministře, nebo ne?“ zeptala se ho rovnou.
Ministr Weasley pochopil, že zdvořilostní konverzace pro dnešek odpadla a přikývl.
„Jistě, jde o váš Institut.“ Povzdechl si a věnoval jí omluvný pohled.
„Slyšel jsem o té kontrole, která byla provedena, a chci Ebony, abys věděla, že jsem ji nenakázal. Byla to akce Odboru pro nedovolené používání magie. Překvapilo mě, že si dovolili tvrdit, že k tomu došlo na můj příkaz,“ dodal rozhořčeně.
Ebony chápavě přikývla. „Myslela jsem si to. Máme velmi dobré kontakty s Odborem záhad a jejich velkou podporu, takže by mě překvapilo, kdyby to byla vůle celého ministerstva a vaše.“
„Odbor pro nedovolené používání magie u vás nenašel nic závadného, ale názory tady na ministerstvu jdou teď velmi konfrontační.“
„Co se stalo?“ povzdechla si Ebony. „Co se stalo, že se o nás všichni začali zajímat?“
Ministr jemně zčervenal ve tvářích a vypadal provinile. „Mám bohužel obavu, že je to celé otázka osobní pomsty. A že za touto pomstou stojí má dcera. Jak jistě víš, její bývalý spolužák Colin Creevey je vedoucím toho odboru.“
Ebony překvapeně opětovala jeho pohled. „Chce se mstít Dracovi?“ divila se. „Ginny? Tomu nevěřím. Ginny nikdy nebyla mstivá a zlá.“
Ministr se zatvářil ještě smutněji a provinileji než před okamžikem. „Změnila se. Dracův odchod s ní otřásl. Ale … pozorujeme na ní ty změny už od jejího rozchodu s Harrym.“
Na to nevěděla Ebony co říct, a tak chvíli mlčela. „Hodlá nám ministerstvo dál dělat potíže?“ zeptala se po chvíli přímo.
„Jak jsem řekl, není to můj úmysl, ale problém je v tom, že jste teď ve středu pozornosti. Problém není v Institutu a ani v tom co děláte.“
„Chápu,“ pokývala hlavou, „potíž je v zaměstnancích. Bývalý Smrtijed propuštěný z Azkabanu, jeho syn se stejným osudem, a špeh, kterého mnoho lidí stejně považuje za Smrtijeda, a samozřejmě já-“
„Ty jsi ten nejmenší problém, Ebony,“ přerušil ji ministr.
„Já vím, co si o mě někteří povídají. Že mi přeskočilo.“
„Ebony, já vím, že-“
„Ne, není to vaše chyba,“ zadržela ho. „Je tu něco, co můžeme udělat?“
„Pokračovat jako doposud a ignorovat ten ruch kolem. Veřejné mínění vám asi nebude nakloněno, ale postarám se, aby ministerstvo už nezasahovalo do chodu Institutu. Snad se to zase časem uklidní.“
„Jsme vám moc vděční,“ usmála se Ebony vděčně a úlevně zároveň.
„Víš, že ti kdykoliv rád pomohu. Harry je jako náš adoptovaný syn a ty jsi přece jen jeho sestra.“
Arthur urovnal nějaké pergameny na svém stole. Pak k ní zvedl pohled, když si na něco vzpomněl. „Mimochodem. Čekáme vás oba na Vánoce. Molly se těší, že Harry konečně přivede svou novou přítelkyni. Rádi bychom ji poznali. A ty si také můžeš někoho přivést.“
„Děkuji za pozvání a rozhodně o něm Harrymu řeknu. Budu se těšit a pozdravujte ode mě svou ženu zbytek rodiny.“
„Velmi rád,“ usmál se ministr.
„Zatím sbohem. Doufám, že se brzy zase uvidíme.“
„Jistě, nashledanou.“
Vypadal starší, těch několik let v úřadu jako by mu přidalo několik desítek let věku. A také vypadal vyčerpaně. Přesto v sobě našel dost síly na milý vřelý úsměv, který ji trochu překvapil.
„Vy víte, proč jsem tu, pane ministře, nebo ne?“ zeptala se ho rovnou.
Ministr Weasley pochopil, že zdvořilostní konverzace pro dnešek odpadla a přikývl.
„Jistě, jde o váš Institut.“ Povzdechl si a věnoval jí omluvný pohled.
„Slyšel jsem o té kontrole, která byla provedena, a chci Ebony, abys věděla, že jsem ji nenakázal. Byla to akce Odboru pro nedovolené používání magie. Překvapilo mě, že si dovolili tvrdit, že k tomu došlo na můj příkaz,“ dodal rozhořčeně.
Ebony chápavě přikývla. „Myslela jsem si to. Máme velmi dobré kontakty s Odborem záhad a jejich velkou podporu, takže by mě překvapilo, kdyby to byla vůle celého ministerstva a vaše.“
„Odbor pro nedovolené používání magie u vás nenašel nic závadného, ale názory tady na ministerstvu jdou teď velmi konfrontační.“
„Co se stalo?“ povzdechla si Ebony. „Co se stalo, že se o nás všichni začali zajímat?“
Ministr jemně zčervenal ve tvářích a vypadal provinile. „Mám bohužel obavu, že je to celé otázka osobní pomsty. A že za touto pomstou stojí má dcera. Jak jistě víš, její bývalý spolužák Colin Creevey je vedoucím toho odboru.“
Ebony překvapeně opětovala jeho pohled. „Chce se mstít Dracovi?“ divila se. „Ginny? Tomu nevěřím. Ginny nikdy nebyla mstivá a zlá.“
Ministr se zatvářil ještě smutněji a provinileji než před okamžikem. „Změnila se. Dracův odchod s ní otřásl. Ale … pozorujeme na ní ty změny už od jejího rozchodu s Harrym.“
Na to nevěděla Ebony co říct, a tak chvíli mlčela. „Hodlá nám ministerstvo dál dělat potíže?“ zeptala se po chvíli přímo.
„Jak jsem řekl, není to můj úmysl, ale problém je v tom, že jste teď ve středu pozornosti. Problém není v Institutu a ani v tom co děláte.“
„Chápu,“ pokývala hlavou, „potíž je v zaměstnancích. Bývalý Smrtijed propuštěný z Azkabanu, jeho syn se stejným osudem, a špeh, kterého mnoho lidí stejně považuje za Smrtijeda, a samozřejmě já-“
„Ty jsi ten nejmenší problém, Ebony,“ přerušil ji ministr.
„Já vím, co si o mě někteří povídají. Že mi přeskočilo.“
„Ebony, já vím, že-“
„Ne, není to vaše chyba,“ zadržela ho. „Je tu něco, co můžeme udělat?“
„Pokračovat jako doposud a ignorovat ten ruch kolem. Veřejné mínění vám asi nebude nakloněno, ale postarám se, aby ministerstvo už nezasahovalo do chodu Institutu. Snad se to zase časem uklidní.“
„Jsme vám moc vděční,“ usmála se Ebony vděčně a úlevně zároveň.
„Víš, že ti kdykoliv rád pomohu. Harry je jako náš adoptovaný syn a ty jsi přece jen jeho sestra.“
Arthur urovnal nějaké pergameny na svém stole. Pak k ní zvedl pohled, když si na něco vzpomněl. „Mimochodem. Čekáme vás oba na Vánoce. Molly se těší, že Harry konečně přivede svou novou přítelkyni. Rádi bychom ji poznali. A ty si také můžeš někoho přivést.“
„Děkuji za pozvání a rozhodně o něm Harrymu řeknu. Budu se těšit a pozdravujte ode mě svou ženu zbytek rodiny.“
„Velmi rád,“ usmál se ministr.
„Zatím sbohem. Doufám, že se brzy zase uvidíme.“
„Jistě, nashledanou.“
mmmmmmmm
„Á, to jste vy!“ zamračila se Ebony, když se v její laboratoři otevřely dveře.
„Taky vás rád vidím,“ ujistil ji Lucius ironicky.
„Co chcete?“ zabručela Ebony a vrátila se k práci. „Severus vám neřekl, jak jsem dopadla na ministerstvu?“
„Ale ano, informoval mě podrobně. Dobrá práce,“ pochválil ji neochotně, „věděl jsem, že uspějete. I přes všechny pověsti má vaše jméno pořád dobrý zvuk.“
Lucius se zastavil u jejího stolu a pozoroval, jak soustředěně míchá lektvar. „O tomhle jsem mluvit nechtěl,“ přiznal.
„Tak o čem?“ dožadovala se netrpělivě.
„Slyšel jsem, že uvažujete, že odejdete,“ začal.
„Co je vám do toho?“ podivila se.
„Jde mi o mého syna, samozřejmě.“
„Mně taky, i když vás to asi překvapí.“
Lucius opravdu nedokázal ovládnout pozvednuté obočí.
Ebony si povzdechla. „Tahle pitomá situace, ve které jsme se oba ocitli, se dá vyřešit jen tak, že odejdu, a tím-“
Zarazila se v půli věty, protože Lucius se rozesmál.
„Co je vám k smíchu?“ zavrčela.
„Myslíte si, že když budete dost daleko, tak se to pouto oslabí? Nikde nebude dost daleko. Ani celý vesmír by vám v tomhle nebyl dostatečně velký. Bude to jen horší. To pouto vyžaduje i jisté množství doby strávené společně. Čím déle budete od sebe, tím to bude horší.“
Ebony už přestala věnovat pozornost lektvarům. „A co po mně sakra chcete? Já jsem tohle neplánovala. Není to moje chyba. Já se jen snažím najít řešení.“
Lucius si povzdechl. „Jen se snažím zjistit, co na vás můj syn vidí.“
„Nenávidí mě. To přece víte. Nenávidíte mě taky,“ připomněla mu.
„Ne, Ebony. To už dávno není nenávist.“
„Ta vaše nebo jeho?“ zeptala se s pozvednutým obočím.
„Draco má v sobě vílí krev. A pokud jste někdy dávala ve škole pozor, tak víte, že víla kolem dvacátého roku svého věku přichází ke svému dědictví.“
„Víla? On má v sobě vílí krev? Jistě odpovídalo by to jeho vzteklé výbušné povaze … v tom jste ostatně stejní, jak jsem si všimla, ale … Co já mám s tímhle společného?“
„Nejen, že získá svoje vílí dědictví, ale také si vybírá svého životního partnera,“ pokračoval Lucius a ignoroval její poznámky. „S tím se potom spoutá nezlomitelným poutem. Je to ochrana, kterou tak přináší svým potomkům. Víla má jistotu, že ji její partner neopustí a vytvoří s ní stabilní rodinu.“
Lucius jí pohlédl upřeně do očí. „Můj syn si vybral vás … podvědomě, aniž by si to uvědomil. Chci vědět proč!“
„A ptáte se mě? Já to nevím, sakra! Zeptejte se jeho. A když už o tom mluvíme... Víla si prostě vybere partnera a připoutá ho k sobě? Co když ten partner nechce.“
Lucius pokrčil rameny. „Nemá na výběr. Je to pouto duší … spojení, které vzniklo už při vašem narození. Víla si vlastně tak úplně nevybírá. Prostě jen pozná, kdo k ní patří. Máte šanci to zvrátit, jen než se vytvoří pouto. To že vzniklo zmanená, že někdy během toho procesu jste svolila.“
„Tak proto z toho obviňujete mě?“ Ebony teď vypadala vztekle. „Kdybych věděla, co se děje … Jak jsem s tím mohla souhlasit, když o tom ani nevím?“
„Stačí drobnost. První náznaky toho, že mezi vámi vzniká nějaké spojení. Pak stačí cokoliv … jen to, že je přijímáte a hodláte na ně reagovat. Pokud jsem to správně pochopil, sdílela jste jeho sny a rozhodla se jít za ním a pomoci mu ty noční můry překonat. I když byly o vás a o tom, co vám provedl.“
„Jak to víte? On … on vám to řekl?“ zhrozila se Ebony a cítila, jak se červená studem.
Lucius se pohrdlivě zašklebil. „Vím toho spoustu, slečno Potterová. A musím říci, že mě překvapujete. Po tom, co vám všechno můj syn provedl …“
„Nebyl jste tam přece…“ namítla chabě. „Byl jste ve vězení.“
„Ale Severus tam byl.“
„Nebyl tam. Tím jsem si jistá,“ nesouhlasila.
„Ale ano … To, že jste ho neviděla, naznamená, že tam nebyl.“
„Předpokládám, že jste se nad tím museli dobře bavit,“ zavrčela jedovatě a odvrátila tvář.
Zavrtěl hlavou. „Mýlíte se. Zabíjel jsem pro Voldemorta, to ano. Udělal jsem spoustu věcí, ze kterých by vás mrazilo jen při tom pomyšlení. Ale na znásilňování nevidím nic zábavného. Pouze způsob, jak zneuctít sebe i svůj rod, a to je něco, čemu jsem se snažil celý život vyhnout.“
„A vraždy vám na cti přidají?“ neodpustila si.
„Pokud se nepletu, víte toho o mudlech mnoho. Znáte jejich termín ,Svatá válka´? Zabíjení ve jménu víry? Já zabíjel ve jménu své víry … zabíjel jsem nepřátele čisté krve a mudly.“
Ebony na něj překvapeně pohlédla. Samozřejmě, že věděla něco o mudlech. Její nejlepší přítel z dětsví byl mudlovského původu. Ale Lucius Malfoy – hlava čistokrevného kouzelnického rodu? „Nevěděla jsem, že vy víte něco o mudlech.“
„Je dobré znát nepřítele,“ odvětil lakonicky.
„Musí váš hodně štvát, že váš syn si vybral mě … moje matka byla mudlovského původu.“
„Ale nepřekvapuje mě to. Jen mě překvapuje, že jste to právě vy.“
Všiml si, jak se zamračila. „Neobviňuji vás, ale … Vidím, že z toho nejste nadšená. Ale nemáte na výběr. Nemůžete potlačit to, co k sobě … cítíte. Ani když teď odejdete.“
„Mám to v plánu,“ skočila mu do řeči. „Já k vašemu synovi NIC necítím. Nemusím NIC potlačovat.“
Usmál se. Sama musela slyšet, jak to zní falešně. „Opravdu?
„Ano.“
„Jste si jistá?“
„Ano, sakra!“ Už křičela. „Už mě nechte. Musím tohle dodělat.“ Kývla hlavou směrem k bublajícímu kotlíku.
Lucius ji sledoval, jak se sklání pro další přísadu, a oči se mu zúžily. „Jistě jen si to – moment, myslím, že byste teď neměla přidávat-“
Ale už bylo pozdě. Lucius se vrhl k zemi.
Ozval se výbuch, který ho téměř ohlušil a roztrhal kotlík, jehož obsah zalil strop a podlahu kolem.
Vzápětí se k zemi svalilo tělo Ebony Potterové. V bezvědomí.
„Taky vás rád vidím,“ ujistil ji Lucius ironicky.
„Co chcete?“ zabručela Ebony a vrátila se k práci. „Severus vám neřekl, jak jsem dopadla na ministerstvu?“
„Ale ano, informoval mě podrobně. Dobrá práce,“ pochválil ji neochotně, „věděl jsem, že uspějete. I přes všechny pověsti má vaše jméno pořád dobrý zvuk.“
Lucius se zastavil u jejího stolu a pozoroval, jak soustředěně míchá lektvar. „O tomhle jsem mluvit nechtěl,“ přiznal.
„Tak o čem?“ dožadovala se netrpělivě.
„Slyšel jsem, že uvažujete, že odejdete,“ začal.
„Co je vám do toho?“ podivila se.
„Jde mi o mého syna, samozřejmě.“
„Mně taky, i když vás to asi překvapí.“
Lucius opravdu nedokázal ovládnout pozvednuté obočí.
Ebony si povzdechla. „Tahle pitomá situace, ve které jsme se oba ocitli, se dá vyřešit jen tak, že odejdu, a tím-“
Zarazila se v půli věty, protože Lucius se rozesmál.
„Co je vám k smíchu?“ zavrčela.
„Myslíte si, že když budete dost daleko, tak se to pouto oslabí? Nikde nebude dost daleko. Ani celý vesmír by vám v tomhle nebyl dostatečně velký. Bude to jen horší. To pouto vyžaduje i jisté množství doby strávené společně. Čím déle budete od sebe, tím to bude horší.“
Ebony už přestala věnovat pozornost lektvarům. „A co po mně sakra chcete? Já jsem tohle neplánovala. Není to moje chyba. Já se jen snažím najít řešení.“
Lucius si povzdechl. „Jen se snažím zjistit, co na vás můj syn vidí.“
„Nenávidí mě. To přece víte. Nenávidíte mě taky,“ připomněla mu.
„Ne, Ebony. To už dávno není nenávist.“
„Ta vaše nebo jeho?“ zeptala se s pozvednutým obočím.
„Draco má v sobě vílí krev. A pokud jste někdy dávala ve škole pozor, tak víte, že víla kolem dvacátého roku svého věku přichází ke svému dědictví.“
„Víla? On má v sobě vílí krev? Jistě odpovídalo by to jeho vzteklé výbušné povaze … v tom jste ostatně stejní, jak jsem si všimla, ale … Co já mám s tímhle společného?“
„Nejen, že získá svoje vílí dědictví, ale také si vybírá svého životního partnera,“ pokračoval Lucius a ignoroval její poznámky. „S tím se potom spoutá nezlomitelným poutem. Je to ochrana, kterou tak přináší svým potomkům. Víla má jistotu, že ji její partner neopustí a vytvoří s ní stabilní rodinu.“
Lucius jí pohlédl upřeně do očí. „Můj syn si vybral vás … podvědomě, aniž by si to uvědomil. Chci vědět proč!“
„A ptáte se mě? Já to nevím, sakra! Zeptejte se jeho. A když už o tom mluvíme... Víla si prostě vybere partnera a připoutá ho k sobě? Co když ten partner nechce.“
Lucius pokrčil rameny. „Nemá na výběr. Je to pouto duší … spojení, které vzniklo už při vašem narození. Víla si vlastně tak úplně nevybírá. Prostě jen pozná, kdo k ní patří. Máte šanci to zvrátit, jen než se vytvoří pouto. To že vzniklo zmanená, že někdy během toho procesu jste svolila.“
„Tak proto z toho obviňujete mě?“ Ebony teď vypadala vztekle. „Kdybych věděla, co se děje … Jak jsem s tím mohla souhlasit, když o tom ani nevím?“
„Stačí drobnost. První náznaky toho, že mezi vámi vzniká nějaké spojení. Pak stačí cokoliv … jen to, že je přijímáte a hodláte na ně reagovat. Pokud jsem to správně pochopil, sdílela jste jeho sny a rozhodla se jít za ním a pomoci mu ty noční můry překonat. I když byly o vás a o tom, co vám provedl.“
„Jak to víte? On … on vám to řekl?“ zhrozila se Ebony a cítila, jak se červená studem.
Lucius se pohrdlivě zašklebil. „Vím toho spoustu, slečno Potterová. A musím říci, že mě překvapujete. Po tom, co vám všechno můj syn provedl …“
„Nebyl jste tam přece…“ namítla chabě. „Byl jste ve vězení.“
„Ale Severus tam byl.“
„Nebyl tam. Tím jsem si jistá,“ nesouhlasila.
„Ale ano … To, že jste ho neviděla, naznamená, že tam nebyl.“
„Předpokládám, že jste se nad tím museli dobře bavit,“ zavrčela jedovatě a odvrátila tvář.
Zavrtěl hlavou. „Mýlíte se. Zabíjel jsem pro Voldemorta, to ano. Udělal jsem spoustu věcí, ze kterých by vás mrazilo jen při tom pomyšlení. Ale na znásilňování nevidím nic zábavného. Pouze způsob, jak zneuctít sebe i svůj rod, a to je něco, čemu jsem se snažil celý život vyhnout.“
„A vraždy vám na cti přidají?“ neodpustila si.
„Pokud se nepletu, víte toho o mudlech mnoho. Znáte jejich termín ,Svatá válka´? Zabíjení ve jménu víry? Já zabíjel ve jménu své víry … zabíjel jsem nepřátele čisté krve a mudly.“
Ebony na něj překvapeně pohlédla. Samozřejmě, že věděla něco o mudlech. Její nejlepší přítel z dětsví byl mudlovského původu. Ale Lucius Malfoy – hlava čistokrevného kouzelnického rodu? „Nevěděla jsem, že vy víte něco o mudlech.“
„Je dobré znát nepřítele,“ odvětil lakonicky.
„Musí váš hodně štvát, že váš syn si vybral mě … moje matka byla mudlovského původu.“
„Ale nepřekvapuje mě to. Jen mě překvapuje, že jste to právě vy.“
Všiml si, jak se zamračila. „Neobviňuji vás, ale … Vidím, že z toho nejste nadšená. Ale nemáte na výběr. Nemůžete potlačit to, co k sobě … cítíte. Ani když teď odejdete.“
„Mám to v plánu,“ skočila mu do řeči. „Já k vašemu synovi NIC necítím. Nemusím NIC potlačovat.“
Usmál se. Sama musela slyšet, jak to zní falešně. „Opravdu?
„Ano.“
„Jste si jistá?“
„Ano, sakra!“ Už křičela. „Už mě nechte. Musím tohle dodělat.“ Kývla hlavou směrem k bublajícímu kotlíku.
Lucius ji sledoval, jak se sklání pro další přísadu, a oči se mu zúžily. „Jistě jen si to – moment, myslím, že byste teď neměla přidávat-“
Ale už bylo pozdě. Lucius se vrhl k zemi.
Ozval se výbuch, který ho téměř ohlušil a roztrhal kotlík, jehož obsah zalil strop a podlahu kolem.
Vzápětí se k zemi svalilo tělo Ebony Potterové. V bezvědomí.
mmmmmmmm
Claire si změřila nepříjemným pohledem Draca, když ho našla v Ebonyině ložnici u jejího bezvědomého těla. „Neříkej mi, že jsi jí zase něco provedl?“ zasyčela a sklonila se k dívce.
„Ne. Tohle si udělala sama,“ bránil se rozhořčeně.
„Co se stalo?“
„Pokažený lektvar.“
Claire na něj pohlédla překvapeně. „Poslední dobou nějak často. To není ona. Kdo přitom byl?“
„Otec. Chtěl ji zastavit, ale bylo pozdě,“ vysvětlil jí.
„Hm. Tím se to vysvětluje.“
„Co jako?“
Claire si povzdechla. „Co tě napadne, když si představíš ty dva spolu samotné v místnosti?“
Draco musel uznat, že má v něčem pravdu. „Dobrá, možná máš pravdu.“
„Jak je na tom?“
Dracův pohled sklouzl na Ebonyinu tvář. „Měla by se brzy probrat. Není to naštěstí tak vážné.“
Neovládl se, a aniž by si to uvědomil, jemně ji pohladil po tváři. Vzápětí ucukl.
Claire pozvedla obočí. To gesto bylo šokující a nečekaně výmluvné. „Máš o ní strach, viď?“
„Ne. Tohle si udělala sama,“ bránil se rozhořčeně.
„Co se stalo?“
„Pokažený lektvar.“
Claire na něj pohlédla překvapeně. „Poslední dobou nějak často. To není ona. Kdo přitom byl?“
„Otec. Chtěl ji zastavit, ale bylo pozdě,“ vysvětlil jí.
„Hm. Tím se to vysvětluje.“
„Co jako?“
Claire si povzdechla. „Co tě napadne, když si představíš ty dva spolu samotné v místnosti?“
Draco musel uznat, že má v něčem pravdu. „Dobrá, možná máš pravdu.“
„Jak je na tom?“
Dracův pohled sklouzl na Ebonyinu tvář. „Měla by se brzy probrat. Není to naštěstí tak vážné.“
Neovládl se, a aniž by si to uvědomil, jemně ji pohladil po tváři. Vzápětí ucukl.
Claire pozvedla obočí. To gesto bylo šokující a nečekaně výmluvné. „Máš o ní strach, viď?“
mmmmmmmm
Ten hlas zase prosil. Vycházel ze tmy, v níž doslova svítila jako smrt bílá tvář. „Pomoz mi. Já nechci zemřít.“
„Já nemůžu.“
„Pomoz mi, prosím. Já se moc bojím. Bojím se smrti a bolí to. Moc mě to bolí,“ sténala dívka.
„Já nevím jak.“
„Pomoz mi.“
„Nemůžu … nejde to … nemůžu.“
„Já umírám. Nechci zemřít. Nechci. Já chci zase vidět slunce … je tu taková tma. Kde je slunce. A proč to tak bolí…?“
„Nemůžu ti pomoct.“ Na tváři cítila vlastní horké slzy.
„Udělej něco, prosím. Prosím…“
„Já nemůžu.“
Prosba se změnila v ostrou bolestivou výčitku. „Je to tvoje vina.“
„Ne …“
„Proč jsi mě zabila? Proč?“
„Ne“
- DRACO!
Probudila se, zpocená a uplakaná, když ucítila něco teplého a hřejivého za sebou. To něco byl Draco – poznala to podle vůně. Byl to docela šok najít ho ve své posteli. Ale nesla to poměrně klidně.
„CO TADY, SAKRA, DĚLÁŠ, MALFOYI!?“
„Nemusíš tak křičet, já tě slyším dobře i když nemluvíš zapomněla jsi?“ ušklíbl se Draco.
Ebony se obrátila, by mu mohla pohlédnout do tváře. Ten zmetek vypadal pobaveně!
- CO, SAKRA, DĚLÁŠ NAHÝ V MOJÍ POSTELI, MALFOYI?!
- To není o moc lepší, ale alespoň neprobudíš Claire, smál se Draco dál.
- Claire tady není, blbče, informovala ho Ebony.
Zjevně ho to zaujalo. - Ani jsem si nevšiml, že odešla. Nebo se ještě nevrátila? To je-
- ODPOVĚZ NA MOJI OTÁZKU! přerušila ho Ebony.
- Ani ty nemůžeš být tak hloupá a nevědět to. Zavrtěl hlavou. – Ležím přece.
Ebony pokračovala v tréninku mentálních hlasivek. - Je to, SAKRA, MOJE POSTEL! Proč neležíš VE SVOJÍ POSTELI?
- Protože jsi mě, SAKRA, VOLALA, došla i Dracovi trpělivost.
- To tedy nevolala, namítla okamžitě.
- Volala.
- Nevolala.
- Volala.
- Co přesně jsme PODLE TEBE volala?
- Hm… Potřebuju tě, vybavil si Draco.
- Jen tohle? pozvedla obočí.
- Hm …
- A jak víš, že to bylo určené tobě? vyptávala se dál.
- To poznám, ujistil ji. - Navíc jsi volala i moje jméno.
- I kdyby to tak bylo … co tě přimělo mě poslechnout?
- Třeba tě taky chci, zavrněl jí přímo o ucha.
- Proto jsem tě nevolala! Sám jsi říkal potřebuju … a ne chci, připomněla mu.
- Ne, asi ne, předtím jsi potřebovala pomoc, ale teď …
Zarazil se, aby mohl polaskat jazykem její ušní lalůček a kůži pod ním. - No, myslím že to pouto mi říká přesně, po čem toužíš v téhle chvíli.
Chvíli bylo ticho a Ebony se sama sebe snažila úpěnlivě přesvědčit, že se jí ani trochu nelíbí, když jeho jazyk klouže po kůži na jejím krku.
- Malfoyi … taky máš pocit, že je tohle jen nějaký příšerný podivný sen? zeptala se po chvíli.
Místo odpovědi ucítila jeho ryt na klíční kosti a potom níž na hrudi.
- Malfoyi … doufám, že tvoje ruka na mém břiše je taky jen sen, dostala ze sebe znovu už téměř bez dechu, jak jí stahoval z ramen noční košili, zatímco ji jeho druhá ruka hřála na břiše. - A opravdu se chci okamžitě probudit!
- Dobré ráno, ušklíbl se Draco a jeho rty neomylně zamířily k jejím ňadrům.
- To není – och, sakra, u Godrica – legrace. Ebonyin dech byl tak zrychlený, že jí další slova činila potíže.
- Máš pocit, že se směju? ušklíbl se zase, než zaútočil na jednu z jejích vztyčených bradavek.
- Ne, ale mám pocit, že se právě pokoušíš … MALFOYI! Dej tu ruku … Malfoyi … Sakra! Co si to dovoluješ. Dej sem moji noční košili!
Bránila se, ale slabě. Dracova ruka už byla na jejím nahém stehně a mířila po něm vzhůru a Ebony nedokázala zastavit třas, který ovládl její tělo a který neměl nic společného se strachem nebo zimou.
- Když budeš hodná, tak ti ji vrátím, poznamenal Draco, když odhodil překážející kousek oblečení někam na podlahu.
- Vyděrači. Násilníku. Arogantní … blbče! vyrážela ze sebe Ebony mezi napjatými nádechy a vzápětí se Draco vyhoupl nad ni a vášnivě ji políbil. Pak jí pohlédl svůdně do očí.
- A nedívej se na mě takhle, jinak... pokračovala Ebony, jako by nebyla přerušena polibkem, který ji rozpálil po celém těle.
Draco věnoval Ebony ďábelský úšklebek. - Jinak co?
- Malfoyi! Já tě varuju! bránila se, ale jen do okamžiku, kdy jeho ruka začala znovu klouzat po jejím stehně. - Sakra! Proč nemám silnější vůli?
- Silná přitažlivost, pousmál se Draco, než jazykem prozkoumal její pupík. Vzápětí se zaujetím políbil drobnou pihu opodál a Ebony cítila, jak taje.
- Jo, jasně. Aspoň, že mám výmluvu, zamračila se.
- Jestli chceš výmluvu, můžeš tvrdit, že jsem na tebe použil naše malfoyovské kouzlo, poradil jí s úsměvem.
Bylo těžké mu odpovídat, bylo těžké vůbec myslet … a taky dýchat a ovládat tlukot srdce … když mohla cítit jeho tělo na svém. Jeho kůže se otírala o její s jiskřivým vzrušením. A mohla cítit bez obtíží i jeho rostoucí vzrušení.
- A kdo by mi věřil, že zabralo? dostala ze sebe.
- No, počkej, Potterová, za tohle zaplatíš, slíbil jí a než se rozhodl zuřivě zaútočit na její rty.
- Už se třesu, stihla ještě říct.
Zarazil se těsně u cíle pohlédl jí upřeně a vážně do očí. - Ještě ne, ale brzy budeš.
-TBC-
„Já nemůžu.“
„Pomoz mi, prosím. Já se moc bojím. Bojím se smrti a bolí to. Moc mě to bolí,“ sténala dívka.
„Já nevím jak.“
„Pomoz mi.“
„Nemůžu … nejde to … nemůžu.“
„Já umírám. Nechci zemřít. Nechci. Já chci zase vidět slunce … je tu taková tma. Kde je slunce. A proč to tak bolí…?“
„Nemůžu ti pomoct.“ Na tváři cítila vlastní horké slzy.
„Udělej něco, prosím. Prosím…“
„Já nemůžu.“
Prosba se změnila v ostrou bolestivou výčitku. „Je to tvoje vina.“
„Ne …“
„Proč jsi mě zabila? Proč?“
„Ne“
- DRACO!
Probudila se, zpocená a uplakaná, když ucítila něco teplého a hřejivého za sebou. To něco byl Draco – poznala to podle vůně. Byl to docela šok najít ho ve své posteli. Ale nesla to poměrně klidně.
„CO TADY, SAKRA, DĚLÁŠ, MALFOYI!?“
„Nemusíš tak křičet, já tě slyším dobře i když nemluvíš zapomněla jsi?“ ušklíbl se Draco.
Ebony se obrátila, by mu mohla pohlédnout do tváře. Ten zmetek vypadal pobaveně!
- CO, SAKRA, DĚLÁŠ NAHÝ V MOJÍ POSTELI, MALFOYI?!
- To není o moc lepší, ale alespoň neprobudíš Claire, smál se Draco dál.
- Claire tady není, blbče, informovala ho Ebony.
Zjevně ho to zaujalo. - Ani jsem si nevšiml, že odešla. Nebo se ještě nevrátila? To je-
- ODPOVĚZ NA MOJI OTÁZKU! přerušila ho Ebony.
- Ani ty nemůžeš být tak hloupá a nevědět to. Zavrtěl hlavou. – Ležím přece.
Ebony pokračovala v tréninku mentálních hlasivek. - Je to, SAKRA, MOJE POSTEL! Proč neležíš VE SVOJÍ POSTELI?
- Protože jsi mě, SAKRA, VOLALA, došla i Dracovi trpělivost.
- To tedy nevolala, namítla okamžitě.
- Volala.
- Nevolala.
- Volala.
- Co přesně jsme PODLE TEBE volala?
- Hm… Potřebuju tě, vybavil si Draco.
- Jen tohle? pozvedla obočí.
- Hm …
- A jak víš, že to bylo určené tobě? vyptávala se dál.
- To poznám, ujistil ji. - Navíc jsi volala i moje jméno.
- I kdyby to tak bylo … co tě přimělo mě poslechnout?
- Třeba tě taky chci, zavrněl jí přímo o ucha.
- Proto jsem tě nevolala! Sám jsi říkal potřebuju … a ne chci, připomněla mu.
- Ne, asi ne, předtím jsi potřebovala pomoc, ale teď …
Zarazil se, aby mohl polaskat jazykem její ušní lalůček a kůži pod ním. - No, myslím že to pouto mi říká přesně, po čem toužíš v téhle chvíli.
Chvíli bylo ticho a Ebony se sama sebe snažila úpěnlivě přesvědčit, že se jí ani trochu nelíbí, když jeho jazyk klouže po kůži na jejím krku.
- Malfoyi … taky máš pocit, že je tohle jen nějaký příšerný podivný sen? zeptala se po chvíli.
Místo odpovědi ucítila jeho ryt na klíční kosti a potom níž na hrudi.
- Malfoyi … doufám, že tvoje ruka na mém břiše je taky jen sen, dostala ze sebe znovu už téměř bez dechu, jak jí stahoval z ramen noční košili, zatímco ji jeho druhá ruka hřála na břiše. - A opravdu se chci okamžitě probudit!
- Dobré ráno, ušklíbl se Draco a jeho rty neomylně zamířily k jejím ňadrům.
- To není – och, sakra, u Godrica – legrace. Ebonyin dech byl tak zrychlený, že jí další slova činila potíže.
- Máš pocit, že se směju? ušklíbl se zase, než zaútočil na jednu z jejích vztyčených bradavek.
- Ne, ale mám pocit, že se právě pokoušíš … MALFOYI! Dej tu ruku … Malfoyi … Sakra! Co si to dovoluješ. Dej sem moji noční košili!
Bránila se, ale slabě. Dracova ruka už byla na jejím nahém stehně a mířila po něm vzhůru a Ebony nedokázala zastavit třas, který ovládl její tělo a který neměl nic společného se strachem nebo zimou.
- Když budeš hodná, tak ti ji vrátím, poznamenal Draco, když odhodil překážející kousek oblečení někam na podlahu.
- Vyděrači. Násilníku. Arogantní … blbče! vyrážela ze sebe Ebony mezi napjatými nádechy a vzápětí se Draco vyhoupl nad ni a vášnivě ji políbil. Pak jí pohlédl svůdně do očí.
- A nedívej se na mě takhle, jinak... pokračovala Ebony, jako by nebyla přerušena polibkem, který ji rozpálil po celém těle.
Draco věnoval Ebony ďábelský úšklebek. - Jinak co?
- Malfoyi! Já tě varuju! bránila se, ale jen do okamžiku, kdy jeho ruka začala znovu klouzat po jejím stehně. - Sakra! Proč nemám silnější vůli?
- Silná přitažlivost, pousmál se Draco, než jazykem prozkoumal její pupík. Vzápětí se zaujetím políbil drobnou pihu opodál a Ebony cítila, jak taje.
- Jo, jasně. Aspoň, že mám výmluvu, zamračila se.
- Jestli chceš výmluvu, můžeš tvrdit, že jsem na tebe použil naše malfoyovské kouzlo, poradil jí s úsměvem.
Bylo těžké mu odpovídat, bylo těžké vůbec myslet … a taky dýchat a ovládat tlukot srdce … když mohla cítit jeho tělo na svém. Jeho kůže se otírala o její s jiskřivým vzrušením. A mohla cítit bez obtíží i jeho rostoucí vzrušení.
- A kdo by mi věřil, že zabralo? dostala ze sebe.
- No, počkej, Potterová, za tohle zaplatíš, slíbil jí a než se rozhodl zuřivě zaútočit na její rty.
- Už se třesu, stihla ještě říct.
Zarazil se těsně u cíle pohlédl jí upřeně a vážně do očí. - Ještě ne, ale brzy budeš.
-TBC-
HTML Comment Box is loading comments...