Dračí krev
Stav povídky: dokončena
Summary:
Jen oni sami rozhodnou o svém osudu, jen jejich volba bude utrpením nebo radostí. Dvě strany jedné mince, úplně stejné, ale přece tak jiné. Jen navzájem se mohou zkrotit nebo zahubit. Ti, kteří ochutnali dračí krev.
Co v sobě skrývá dračí krev? Jaké tajemství bude po letech odhaleno, aby změnilo život Harry Pottera? Jak do toho zasáhne Draco Malfoy?
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Harry Potter
Varování: od 15-ti let (pro některé kapitoly, AU (alternative universe)
Betaread: ne
AN: Tohle je moje vůbec první povídka (pokud nepočítám nedokončené a smazané dílko HP a Strážci Pečeti) ve světě HP fanfiction. Pokud jste ji ještě nečetli, buďte schovívaví. Zrodila se v ní postava Harryho dvojčete Ebony a už jsem se jí nezbavila. Právě tady se defnitivně srovnal její charakter, i když má občas tendenci se v jiných povídkách lišit. Tahle povídka má rozhodně jistá slabá místa. Hlavně kapitolu s koktajícím Snapem, bitvu i závěr. A jsou v ní určitě i další chyby. Chtěla jsem ji předělat a opravit, ale už jsem se k tomu nedostala. Možná v budoucnu.
Summary:
Jen oni sami rozhodnou o svém osudu, jen jejich volba bude utrpením nebo radostí. Dvě strany jedné mince, úplně stejné, ale přece tak jiné. Jen navzájem se mohou zkrotit nebo zahubit. Ti, kteří ochutnali dračí krev.
Co v sobě skrývá dračí krev? Jaké tajemství bude po letech odhaleno, aby změnilo život Harry Pottera? Jak do toho zasáhne Draco Malfoy?
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Harry Potter
Varování: od 15-ti let (pro některé kapitoly, AU (alternative universe)
Betaread: ne
AN: Tohle je moje vůbec první povídka (pokud nepočítám nedokončené a smazané dílko HP a Strážci Pečeti) ve světě HP fanfiction. Pokud jste ji ještě nečetli, buďte schovívaví. Zrodila se v ní postava Harryho dvojčete Ebony a už jsem se jí nezbavila. Právě tady se defnitivně srovnal její charakter, i když má občas tendenci se v jiných povídkách lišit. Tahle povídka má rozhodně jistá slabá místa. Hlavně kapitolu s koktajícím Snapem, bitvu i závěr. A jsou v ní určitě i další chyby. Chtěla jsem ji předělat a opravit, ale už jsem se k tomu nedostala. Možná v budoucnu.
KAPITOLA 3 - Spojeni a rozděleni
Naše touha dává mlze a oparu života zářivé barvy duhy.
- Rabíndranáth Thákur -
Ruce se jim lehce třásly, ale ani jeden z nich by to nepřiznal. Právě zpečetili svůj osud, protože obě sklenice vylétly ke rtům a během dvou napjatých vteřiny byly vyprázdněny do dna. Oba věděli, že nemají moc času, než dračí krev začne působit.
„Nejdřív povinnosti, potom zábava,“ vystihla to Ebony a zamířila zpět ke stolu s přísadami.
Draco s nervózním pocitem, který lehce překryl obvyklou povýšeností, přešel místnost, aby jí přinesl kotlík. Nervozita v něm sílila a navíc tu bylo i něco jiného, co se odporně a zákeřně podobalo strachu. Usadilo se to také v ovzduší komnaty a tiše jim to proplouvalo nad hlavou.
Museli stihnout první fázi lektvaru, „než začne zábava“, a tak se dali hned do práce.
Potterová pracovala celou dobu nevšímavá k okolí, jako vždy, když propadla své vášni pro lektvary. Draco s ní rovněž mlčky spolupracoval. Po očku ji přitom pozoroval.
Naskytla se mu příležitost vidět ji při práci mnohem blíž než v hodinách lektvarů. Vlastně byla tak blízko, že si mohl všimnout nadšeného lesku v jejích hnědých očích, když s jistotou přidávala jednotlivé ingredience do kotlíku, aniž by pohlédla na předpis.
Kotlík bublal a Ebony ho z ohně odstavila o deset minut dřív, než byla běžná doba přípravy.
Lektvar pomalu přestával bublat, jak klesala jeho teplota. Teď ho museli nechat dva týdny uležet, než se mohla přidat další přísada.
Vyčkávavě pohlédli jeden na druhého.
Draco cítil, jak se mu tělem šíří příjemné teplo. To se projevovaly účinky ohnivé whisky. Ale čistě jen jí?
Ebony nebyla zvyklá pít, a tak i ta kapka kouzelnického alkoholu způsobila, že se její mysl začala lehce otupovat. Byl to podivně povznášející pocit. A hřálo to. Cítila se tak těžká a lehká zároveň, jako by mohla létat nebo se jako kámen ponořit pod hladinu vody.
Začala lehce zmateně uklízet nepoužité a zbylé přísady a potom zase jednoduchým mávnutím hůlkou zmenšila svůj kufřík a uložila ho do vaku. Celou tu dobu na sobě cítila Malfoyův pohled.
Okno za nimi jim nabízelo měnící se oblohu. Zelenožlutou vystřídala karmínová. Její opar se vznášel na bělostném pozadí zamlženého nebe. Občas jím jakoby probleskla záře rudých hvězd, které se jako rubíny pomalu usazovaly na svých místech.
V té chvíli Draco Malfoy chytil Ebony Potterovou nečekaně okolo pasu, takže málem leknutím vykřikla. Jediným bleskovým pohybem si ji otočil k sobě. Musel hodně sklonit hlavu, aby jí viděl od očí, ale nevadilo mu to.
Propalovali se nebezpečnými pohledy.
„Malfoyi,“ zavrčela na Draca výhružně Ebony, „koleduješ si o něco ošklivého.“
„Začít si s tebou je vážně ošklivé, to máš pravdu, ale nějak si nemůžu pomoct. To ta dračí krev,“ vysvětlil jí Draco znuděným hlasem, ale v duchu se začínal chvět touhou.
Nebyla potlačovaná, protože se potlačit ani nedala. Dračí krev v ohnivé whisky odstranila veškeré zábrany.
Aniž by dal Malfoy dívce šanci na obranu, přitiskl ji k nejbližší stěně komnaty a přisál se na její rty v prudkém polibku. Byl jako elektrická rána, která zasáhla jeho rty. Nechal je lehce klouzat po těch jejích, horkých a lehce odmítavých, ale zároveň roztoužených. Jeho ruce ji stále pevně svíraly za paže, aby nemohla uniknout.
Bylo to jako boj. Válka dvou těl, která netoužila po ničem jiném, než po kontaktu s tím druhým, a zároveň se mu zuřivě bránila. Draco si neuvědomoval, že by někdy zažil takový střet emocí, které v něm bojovaly o své místo.
Je to jen pomsta.
Je to protivná Potterova sestra.
Vážně ji tak chci?
Nenávidím ji.
Znič ji!
Je to jen pomsta …
Chci ji?
Nenechám se porazit, nikdy!
Zničím tě! Ublížím ti!
Chci tě, Potterová …
Ebony nedovolovala žádným pocitům, aby pronikaly do jejího mozku. Nechala je uzamčené v srdci, odkud nemohly ovládat její pohyby.
Bránila se skoro zoufale, i když nevěděla, jestli bojuje víc s Draco Malfoyem nebo se sebou.
A prohrávala na obou frontách.
Srdce jí bušilo tak prudce, že se až divila, že zůstává na svém místě. Mrazilo ji a zároveň jí bylo strašlivé horko. Jeho rty byly horké s příchutí whisky, ale i kapkou dračí krve. Ebony se díky té podivně dráždivé směsici cítila jako omráčená.
A už nedokázala bránit myšlenkám v jejich cestě. Rozeběhly se samy, nezvladatelně a nekontrolovaně.
To je neuvěřitelné …
Zatracenej! Mizernej! Prázdnej! Arogantní!
Zmetek! Namyšlenec! Parchant …
Kdyby to nebyl zrovna on …
Zmije zmijozelská!
Musíš ho nenávidět!
Přece ho nenávidím …
Tak to dokaž!
Nejde to.
Nenech se porazit!
Snažím se.
Prohráváš!
Já vím …
Jsi Potterová!!!!
Zničehonic v sobě našla dost síly na odpor, nějaký poslední zbyteček ukrytý někde hodně hluboko v jejím hrdém srdci.
Odstrčila Malfoye, až zavrávoral a upadl na zem. Potterová se k němu sklonila a její tvář byla jen několik centimetrů od jeho.
Její rty byly červenější než obvykle a tváře měly jemně růžový nádech. V očích se jí výhružně blýskalo, a kdyby pohled mohl zabíjet, zbyla by z Draca Malfoye nejspíš jen hromada kostí.
„Jednou poznáš, Malfoyi, že ani ty nemůžeš mít všechno,“ zasyčela mu do ucha líbezným hlasem, v němž ale byl nebezpečný podtón.
„Každý má svou cenu,“ protáhl povýšeně Malfoy a nasadil svůj typický arogantní úsměv, který byl jen trošku narušen jeho momentální polohou.
„Ta moje je ale pro tebe moc vysoká,“ ujistila ho vztekle Ebony a pak se zvedla. Dveře se za ní během chviličky s prásknutím zavřely a Draco se rozvalil na podlaze.
Zatracená mrcha, ušklíbl se, ale pak se mu na tváři usadil triumfální úsměv.
Celá schůzka se sice vyvíjela úplně jinak, než si naplánoval, ale výsledek byl stejný. Dračí krev sice mohla všechno zničit, ale nakonec mu prospěla. Uvolnila veškeré zábrany, které měl ohledně své pomsty.
Chtěl Pottera zničit a vidět ho trpět tak moc, že dokonce protrpěl i líbání s jeho sestrou.
Protrpěl?
V Dracově hlavě se zrodila děsivá myšlenka, kterou raději s hrůzou odehnal.
Ebony se opřela o chladnou zeď vedle vchodu nebelvírské věže. Dýchala zhluboka, aby se uklidnila, ale nebyla příliš úspěšná. Cítila se jako uvězněná v moři různých pocitů, které jí zaplavovaly. Zmatek a strach, odpor a potěšení - a taky se cítila provinile.
Líbala jsem se se skoro největším nepřítelem svého bratra.
Tak moment! On tě líbal a ty ses…
… vůbec jsem se nebránila.
Co to má znamenat?!
Že umí Draco Malfoy úžasně líbat?
Debil je to!
Ale docela sexy debil!
Sexy!? Vybledlej, studenej čumák.
Vždycky se mi líbili blonďáci …
Sklapni! Je to zmije. Jenom si se mnou zahrává, protože jsem ta slavná sestra ještě slavnějšího Harryho Pottera! Jeho nepřítele.
Tak to jsi v průšvihu!
Ne! To on je v průšvihu! Za tohle mi zaplatí a to brzy!
A co řekneš Harrymu?
Cože? Nic! Přece nepřijdu a nepovím mu: Ahoj, Harry. Zrovna jsem se líbala s Malfoyem, ale nic to neznamená. Jenom jsem se zapomněla bránit.
„Ebony?! Děje se něco?“
Ebony vzhlédla k postavě, která právě prolezla ven otvorem v portrétu, a v duchu zaklela.
„Ne, nic, Harry. Jsem OK,“ odvětila svému bratrovi a provinile se začervenala.
Harry si toho naštěstí ani nevšiml. Byl oblečený do famfrpálového hábitu a v ruce svíral svoje koště. Chvíli se zdržel v ložnici, protože se cítil nepříjemně slabý po další hodině nitrobrany, takže zbytek týmu už byl dávno na hřišti.
Nepřítomně se na Ebony usmál.
Všiml si vůbec, že mluví se mnou? blesklo jí hlavou.
„Harry, myslela jsem,“ začala rychle, když viděla, že se otáčí, aby odešel, „ … mohli bychom si promluvit?“
Harry na ni pohlédl lehce nejistě.
„Jasně, kdykoliv,“ souhlasil.
„Co třeba teď hned?“ navrhla.
„No, víš, já zrovna … máme konkurz na nové střelce a odrážeče a já jsem kapitán, takže … domluvíme se jindy,“ řekl.
„Nové střelce?“ ozvala se Ebony zaujatě. „A mohla bych to taky zkusit?“ Harry na ni lehce zkoumavě pohlédl a pak pokrčil rameny.
„Proč ne?“
„Tak já - dojdu se převlíknout a vezmu si koště,“ vyhrkla Ebony. Když se odlepila od zdi, všiml si Harry jejího vaku s přísadami do lektvarů.
„Dělala jsi něco z lektvarů?“ zajímal se zvědavě. Střelila po něm vyplašeným pohledem a lehce se ošila.
„Jenom jsem něco zkoušela … v učebně bylo konečně zase volno,“ odpověděla mu nervózně.
Harry ji sledoval, zatímco sdělila Buclaté dámě heslo a zmizela ve společenské místnosti.
Vydal se k famfrpálovému hřišti a cestou přemýšlel, proč mu lhala.
On sám byl ještě před chvílí ve Snapeově kabinetu kvůli nitrobraně, kterou měl dnes výjimečně odpoledne. A když pak procházel kolem pootevřených dveří učebny lektvarů, bylo tam prázdno.
Prostě ke mně není upřímná, uvědomil si trochu naštvaně.
Už takhle se nemohl přimět, aby jí důvěřoval. Dřív nechápal proč. Nějaká část jeho já se bránila přiznat si, že je to jeho sestra, jeho krev, jeho rodina. Teď už věděl, že jeho nedůvěra byla oprávněná.
Ebony Potterová měla nějaké tajemství a Harry se děsil toho, že až ho zjistí, nebude se mu vůbec líbit.
Konkurz na post střelce nakonec Ebony vyhrála. Její styl létání byl nejlepší ze všech kandidátů a navíc jí nedělala problémy hra s Camrálem. („A hlavně má absolutně úžasný koště!“ prohlásil Ron, když měl možnost seznámit se s Ebonyiným Supersvistem).
Harry měl poprvé pocit, že ho s jeho sestrou něco spojuje, když ji sledoval ve vzduchu. Oči se jí skoro fanaticky leskly, jako by chtěla do famfrpálu dát celý svůj život. Byla tak živelná, až to bylo skoro nebezpečné. Přesto bylo v jejím letu něco důvěrně známého - Lehká elegance a razance, radost a nadšení.
Jako druhého střelce nakonec Harry vybral Deana Thomase. Odrážeči se stali Jennifer Goldonová (na holku byla vážně děsivá a jako odrážeč ideální) a Taylor James ze třetího ročníku. Když se konečně snesli na zem a skončili trénink, pohlédl Harry své sestře do tváře.
Její famfrpálové nadšení bylo pryč a Harry jako by se díval na úplně cizí dívku. Zase cizí…
Večeře začala trošku se zpožděním, protože Protiva způsobil v kuchyni pořádný zmatek a zkomplikoval skřítkům přípravu večeře. Většině studentů to příliš nevadilo. Seděli u svých stolů, čekali na večeři a povídali si.
Draco Malfoy napochodoval do síně s hlavou vztyčenou jako páv mezi posledními následován svými kumpány Crabbem a Goylem a Pansy Parkinsonovou. Zmijozelská prefektka se pořád snažila k Dracovi nalepit a něco mu šeptala do ucha.
Ebony je sjela jediným chladným pohledem a v duchu se ušklíbla, když Draco Pansy vztekle odstrčil, takže si vysloužil překvapený pohled všech zmijozelských.
Zdálo se, že zmijozelský prefekt není zrovna v dobré náladě. Posadil se za kolejní stůl a ani si nevšiml, že na něm ještě není večeře. Vlastně ani neměl hlad. Jen pozorně sledoval Ebony Potterovou a přemýšlel o dalších krocích svého plánu.
Na stolech se zrovna objevilo jídlo a všichni se do něj hned hladově pustili, zvlášť Crabbe a Goyle působili jako kobylky vrhající se na úrodu. Draco během večeře několikrát zalétl očima k nebelvírskému stolu, ale Ebony ho dál odhodlaně ignorovala.
Dělala to ostatně už déle než týden - přesně devět dní, dvě hodiny a dvanáct minut od doby, kdy spolu připravovali Mnoholičný lektvar. Díky tomu Dracův plán stagnoval a on neoplýval zrovna velkou dávkou trpělivosti, aby to jen tak nechal být.
A pak … přesně uprostřed večeře … se stalo něco neočekávaného.
Dveře do Velké síně se prudce rozlétly. Draco k nim pohlédl, ale nikoho neviděl. Pak si uvědomil, že se díval špatným směrem, protože několik studentů kolem něj vyprsklo smíchy a ukazovali prstem k podlaze.
Draco tam pohlédl také.
Ve dveřích stál domácí skřítek navlečený do růžových šatiček s volánky a s velkou mašlí uvázanou na levém uchu. V ruce držel velkou kytici rudých růží, za kterou se ztrácel jeho maličký obličej. Všichni v síni mlčeli, jen se tiše pochechtávali a čekali, co se bude dít.
Zdálo se, že se skřítek rozhlíží.
Přejel očima zmijozelský stůl a potom se rozhodným krokem vydal k němu. Vyskočil na stůl a proběhl mezi talíři a sklenice až na konec stolu k místu kde seděl Draco.
Malfoy jen šokovaně zíral na postavičku, která před něj položila kytici, a cítil, jak ho zaplavuje vztek a tváře mu polévá nepříjemná horkost.
„Co to má sakra být?“ vyjel na skřítka chladně, aby si zachoval tvář, což bylo v daném okamžiku strašlivě těžké.
Několik jeho spolužáků se pokoušelo skrýt do dlaní pobavené úsměvy.
„To je dárek pro pana Draca Malfoye a ještě pro něj mám serenádu,“ zapištěl skřítek hlasitě, takže ho bylo po celé síni slyšet dokonale.
Pochechtávajících se studentů přibylo.
„Zmizni! Nic nechci!“ zavrčel Draco a zrudl ponížením, což se mu už dlouho nestalo.
„To je mi líto, ale já to musím zazpívat.“ Skřítek se zhluboka nadechl a svým upištěným ječákem začal falešně zpívat:
„Jááá lááskóóu k tóóóóbě umíííírááám
Jen ty jsi věčnááá tóóóuha mááá
Jááá jen s tebou navždy tóóužííííím být
Sen o našííííí láááásce věčně sníít
Jsi můůůj princ sladce zeeelenýýýýý
Lááááááskou ke mně budeš omááááámeeeenýý
Nevaaaadííííí mi, že jsi zmáááátenýýýýý
A někdyyy i lehce opožděnýýýýý
Můůůůůj slaaadkýýýý studenýýýý čumááááááku
Už dáááááávno tě máááááám na hááááááku -“
Draco už to nemohl snést ani o vteřinu déle. Jeho ruka vystřelila vzhůru a zacpala skřítkova ječící ústa.
„Zatraceně, už zavři klapačku!“ zakřičel na něj rudý vzteky a studem, protože se celá Velká síň válela smíchy.
Dokonce i Zmijozelští se sotva ovládali a profesoři (kromě Snapea, který se tvářil kysele, jako by právě cucal citrón) měli na tvářích velice křečovité výrazy, jak se snažili přemoci a skrýt smích.
Draco shodil skřítka ze stolu a vztekle se zvedl. Potom rudý až za ušima opustil Velkou síň.
Než dorazil do Hadí komnaty, trochu se uklidnil. Pomohlo mu k tomu několik sražených brnění a třísknutí dveřmi.
Plácl sebou na pohovku a zíral na oblohu za oknem, na které se stahovala bouřková mračna symbolizující jeho vzteklou náladu. Temnotu občas prozářil blesk a Draco jako by slyšel zadunění hromu, které odpovídalo tlukotu jeho srdce. Cítil se rozzuřený, jako už dlouho ne.
Autor toho vtipu odvedl svou práci dokonale. Zesměšnil ho před celou školou a navíc ho tak vytočil, že se přestal ovládat a ztratil na okamžik svou znuděnou, chladnou, arogantní a hlavně dokonalou masku.
Draco moc dobře věděl, že tohle mohl dokázat jen jeden jediný člověk.
Jedna, jedna, Ebony Potterová, přiznal nenadšeně.
Teď ještě víc chtěl dotáhnout svůj plán do konce. Chtěl tu zatracenou mrchu vidět zničenou a trpící. Náhle sebou trhl, protože se dveře do komnaty otevřely.
Já nemyslel vidět ji hned, zaklekl Draco v duchu.
Ebony stála na prahu s kyticí růží v ruce. Beze slova ji hodila na podlahu a zase zmizela.
Draco se bleskově zvedl a vyběhl za ní. Cloumal jím zuřivý vztek. Dohnal ji a přirazil ji bolestivě ke zdi.
„Ty zatracená mrcho!“ zasyčel na ni.
Prudce vydechla a pak, k jeho překvapení, se na něj smutně usmála.
„Copak jediné, čeho jsi schopen kromě arogance a povýšenosti, je nenávist?“ povzdechla si.
Draco si skousl dolní ret, aby nabral ztracený klid. Jeho vztek teď mohl zmařit celý plán. Pustil Ebony a narovnal se, takže na ní teď hleděl docela svrchu. Stálo ho hodně úsilí se uklidnit, ale povedlo se.
„Tak hele, Potterová, jsi docela hezká holka, ale jestli nezavřeš hubu, mohlo by se ti stát, že ten tvůj potterovský ksichtík utrpí nějakou újmu,“ varoval ji s lehce sarkastickým tónem v hlase, jak se to celé snažil obrátit v žert.
Jen se sladce ušklíbla.
„Tak hele, Malfoyi,“ začala stejným tónem jako on, „Jsi vážně ošklivej a nesympatickej parchant. Ale jestli mě naštveš, mohlo by se ti stát, že budeš ještě ošklivější. Vím, že se ti to musí při pohledu do zrcadla zdát nemožné, ale já umím zázraky.“
Stačila jediná její věta a Draco svůj těžce nabytý klid zase ztratil.
„Co si to dovoluješ!?“ zavrčel na ni a znovu ji přitlačil ke zdi.
„Jsem jen upřímná,“ odvětila mu klidně, i když jí srdce splašeně bušilo.
„Začínám tě mít plné zuby,“ upozornil ji ledovým hlasem.
„Já tebe taky, ty nafoukanej zmetku. Myslíš si, že Malfoy si může dovolit všechno?“
„Taková je realita,“ ušklíbl se. V jejích očích se objevil neidentifikovatelný záblesk čehosi.
„Spíš jenom tvůj sen. Zeptej se tatínka, co mu Voldemort dovolí?“
Draco sebou škubl, když Ebony tak jasně a zřetelně vyslovila Voldemortovo jméno.
„To není tvoje věc! A navíc nic nechápeš!“ utrhl se na ni vztekle a zase se přestal ovládat. „V naší rodině se už po staletí předává magie z generace na generaci! Naše krev je čistá!“
Dracovi se v očích nepěkně zablýsklo, když se ušklíbl.
„Ale to ty nemůžeš pochopit, protože tvoje matka byla, pokud vím, jen obyčejná mudlovská šmejdka.“
Podle křídově bílé barvy, kterou získal Ebonyin obličej, pochopil, že zasáhl do černého.
Ebony se celá napnula a její ruce se vymrštily. Vlepila mu bleskovou facku a pak se na něj vrhla pěstmi. Draco zavrávoral, ale podařilo se mu udržet rovnováhu. Lehce couval pod náporem jejího útoku.
Nechtěl se s ní prát. I když to byla nenáviděná Potterova sestra, pořád to byla holka. A rvačka s dívkou byla pod jeho úroveň.
Ale po několika ostrých ranách, které mu uštědřila do tváře, hrudníku a břicha, musel bolestně zalapat po dechu a začít se alespoň bránit. Jeho protiútok ji srazil na zem.
Dopadl na ni a převalovali se po chodbě, zatímco se jeden druhého pokoušeli co nejbolestivěji udeřit. Dracovi se zdálo, že Potterová rozhodně vyhrává. Byl sice silnější, ale už dlouho se s nikým takhle nepral. Na Ebonyinu mrštnost a zjevně bohaté zkušenosti z mudlovských rvaček jeho síla nebyla moc platná.
Navíc se podezříval, že i přes všechen vztek, ji stále nechtěl uhodit nějak moc tvrdě.
Tím bych tu pomstu zazdil úplně, pomyslel si a vzápětí zaúpěl, když ho její pěst trefila pod oko.
Právě když byla rvačka v nejlepším - Ebony už pomalu docházela pára a začínala být lehce nervózní z toho, jak na sobě leželi :-) - zarazil je oba ledový hlas.
„Potterová! Malfoyi!“ Ebony do Draca přestala bušit a oba vzhlédli.
Nad nimi se v černém plášti tyčil Snape s tváří boha pomsty.
- Rabíndranáth Thákur -
Ruce se jim lehce třásly, ale ani jeden z nich by to nepřiznal. Právě zpečetili svůj osud, protože obě sklenice vylétly ke rtům a během dvou napjatých vteřiny byly vyprázdněny do dna. Oba věděli, že nemají moc času, než dračí krev začne působit.
„Nejdřív povinnosti, potom zábava,“ vystihla to Ebony a zamířila zpět ke stolu s přísadami.
Draco s nervózním pocitem, který lehce překryl obvyklou povýšeností, přešel místnost, aby jí přinesl kotlík. Nervozita v něm sílila a navíc tu bylo i něco jiného, co se odporně a zákeřně podobalo strachu. Usadilo se to také v ovzduší komnaty a tiše jim to proplouvalo nad hlavou.
Museli stihnout první fázi lektvaru, „než začne zábava“, a tak se dali hned do práce.
Potterová pracovala celou dobu nevšímavá k okolí, jako vždy, když propadla své vášni pro lektvary. Draco s ní rovněž mlčky spolupracoval. Po očku ji přitom pozoroval.
Naskytla se mu příležitost vidět ji při práci mnohem blíž než v hodinách lektvarů. Vlastně byla tak blízko, že si mohl všimnout nadšeného lesku v jejích hnědých očích, když s jistotou přidávala jednotlivé ingredience do kotlíku, aniž by pohlédla na předpis.
Kotlík bublal a Ebony ho z ohně odstavila o deset minut dřív, než byla běžná doba přípravy.
Lektvar pomalu přestával bublat, jak klesala jeho teplota. Teď ho museli nechat dva týdny uležet, než se mohla přidat další přísada.
Vyčkávavě pohlédli jeden na druhého.
Draco cítil, jak se mu tělem šíří příjemné teplo. To se projevovaly účinky ohnivé whisky. Ale čistě jen jí?
Ebony nebyla zvyklá pít, a tak i ta kapka kouzelnického alkoholu způsobila, že se její mysl začala lehce otupovat. Byl to podivně povznášející pocit. A hřálo to. Cítila se tak těžká a lehká zároveň, jako by mohla létat nebo se jako kámen ponořit pod hladinu vody.
Začala lehce zmateně uklízet nepoužité a zbylé přísady a potom zase jednoduchým mávnutím hůlkou zmenšila svůj kufřík a uložila ho do vaku. Celou tu dobu na sobě cítila Malfoyův pohled.
Okno za nimi jim nabízelo měnící se oblohu. Zelenožlutou vystřídala karmínová. Její opar se vznášel na bělostném pozadí zamlženého nebe. Občas jím jakoby probleskla záře rudých hvězd, které se jako rubíny pomalu usazovaly na svých místech.
V té chvíli Draco Malfoy chytil Ebony Potterovou nečekaně okolo pasu, takže málem leknutím vykřikla. Jediným bleskovým pohybem si ji otočil k sobě. Musel hodně sklonit hlavu, aby jí viděl od očí, ale nevadilo mu to.
Propalovali se nebezpečnými pohledy.
„Malfoyi,“ zavrčela na Draca výhružně Ebony, „koleduješ si o něco ošklivého.“
„Začít si s tebou je vážně ošklivé, to máš pravdu, ale nějak si nemůžu pomoct. To ta dračí krev,“ vysvětlil jí Draco znuděným hlasem, ale v duchu se začínal chvět touhou.
Nebyla potlačovaná, protože se potlačit ani nedala. Dračí krev v ohnivé whisky odstranila veškeré zábrany.
Aniž by dal Malfoy dívce šanci na obranu, přitiskl ji k nejbližší stěně komnaty a přisál se na její rty v prudkém polibku. Byl jako elektrická rána, která zasáhla jeho rty. Nechal je lehce klouzat po těch jejích, horkých a lehce odmítavých, ale zároveň roztoužených. Jeho ruce ji stále pevně svíraly za paže, aby nemohla uniknout.
Bylo to jako boj. Válka dvou těl, která netoužila po ničem jiném, než po kontaktu s tím druhým, a zároveň se mu zuřivě bránila. Draco si neuvědomoval, že by někdy zažil takový střet emocí, které v něm bojovaly o své místo.
Je to jen pomsta.
Je to protivná Potterova sestra.
Vážně ji tak chci?
Nenávidím ji.
Znič ji!
Je to jen pomsta …
Chci ji?
Nenechám se porazit, nikdy!
Zničím tě! Ublížím ti!
Chci tě, Potterová …
Ebony nedovolovala žádným pocitům, aby pronikaly do jejího mozku. Nechala je uzamčené v srdci, odkud nemohly ovládat její pohyby.
Bránila se skoro zoufale, i když nevěděla, jestli bojuje víc s Draco Malfoyem nebo se sebou.
A prohrávala na obou frontách.
Srdce jí bušilo tak prudce, že se až divila, že zůstává na svém místě. Mrazilo ji a zároveň jí bylo strašlivé horko. Jeho rty byly horké s příchutí whisky, ale i kapkou dračí krve. Ebony se díky té podivně dráždivé směsici cítila jako omráčená.
A už nedokázala bránit myšlenkám v jejich cestě. Rozeběhly se samy, nezvladatelně a nekontrolovaně.
To je neuvěřitelné …
Zatracenej! Mizernej! Prázdnej! Arogantní!
Zmetek! Namyšlenec! Parchant …
Kdyby to nebyl zrovna on …
Zmije zmijozelská!
Musíš ho nenávidět!
Přece ho nenávidím …
Tak to dokaž!
Nejde to.
Nenech se porazit!
Snažím se.
Prohráváš!
Já vím …
Jsi Potterová!!!!
Zničehonic v sobě našla dost síly na odpor, nějaký poslední zbyteček ukrytý někde hodně hluboko v jejím hrdém srdci.
Odstrčila Malfoye, až zavrávoral a upadl na zem. Potterová se k němu sklonila a její tvář byla jen několik centimetrů od jeho.
Její rty byly červenější než obvykle a tváře měly jemně růžový nádech. V očích se jí výhružně blýskalo, a kdyby pohled mohl zabíjet, zbyla by z Draca Malfoye nejspíš jen hromada kostí.
„Jednou poznáš, Malfoyi, že ani ty nemůžeš mít všechno,“ zasyčela mu do ucha líbezným hlasem, v němž ale byl nebezpečný podtón.
„Každý má svou cenu,“ protáhl povýšeně Malfoy a nasadil svůj typický arogantní úsměv, který byl jen trošku narušen jeho momentální polohou.
„Ta moje je ale pro tebe moc vysoká,“ ujistila ho vztekle Ebony a pak se zvedla. Dveře se za ní během chviličky s prásknutím zavřely a Draco se rozvalil na podlaze.
Zatracená mrcha, ušklíbl se, ale pak se mu na tváři usadil triumfální úsměv.
Celá schůzka se sice vyvíjela úplně jinak, než si naplánoval, ale výsledek byl stejný. Dračí krev sice mohla všechno zničit, ale nakonec mu prospěla. Uvolnila veškeré zábrany, které měl ohledně své pomsty.
Chtěl Pottera zničit a vidět ho trpět tak moc, že dokonce protrpěl i líbání s jeho sestrou.
Protrpěl?
V Dracově hlavě se zrodila děsivá myšlenka, kterou raději s hrůzou odehnal.
Ebony se opřela o chladnou zeď vedle vchodu nebelvírské věže. Dýchala zhluboka, aby se uklidnila, ale nebyla příliš úspěšná. Cítila se jako uvězněná v moři různých pocitů, které jí zaplavovaly. Zmatek a strach, odpor a potěšení - a taky se cítila provinile.
Líbala jsem se se skoro největším nepřítelem svého bratra.
Tak moment! On tě líbal a ty ses…
… vůbec jsem se nebránila.
Co to má znamenat?!
Že umí Draco Malfoy úžasně líbat?
Debil je to!
Ale docela sexy debil!
Sexy!? Vybledlej, studenej čumák.
Vždycky se mi líbili blonďáci …
Sklapni! Je to zmije. Jenom si se mnou zahrává, protože jsem ta slavná sestra ještě slavnějšího Harryho Pottera! Jeho nepřítele.
Tak to jsi v průšvihu!
Ne! To on je v průšvihu! Za tohle mi zaplatí a to brzy!
A co řekneš Harrymu?
Cože? Nic! Přece nepřijdu a nepovím mu: Ahoj, Harry. Zrovna jsem se líbala s Malfoyem, ale nic to neznamená. Jenom jsem se zapomněla bránit.
„Ebony?! Děje se něco?“
Ebony vzhlédla k postavě, která právě prolezla ven otvorem v portrétu, a v duchu zaklela.
„Ne, nic, Harry. Jsem OK,“ odvětila svému bratrovi a provinile se začervenala.
Harry si toho naštěstí ani nevšiml. Byl oblečený do famfrpálového hábitu a v ruce svíral svoje koště. Chvíli se zdržel v ložnici, protože se cítil nepříjemně slabý po další hodině nitrobrany, takže zbytek týmu už byl dávno na hřišti.
Nepřítomně se na Ebony usmál.
Všiml si vůbec, že mluví se mnou? blesklo jí hlavou.
„Harry, myslela jsem,“ začala rychle, když viděla, že se otáčí, aby odešel, „ … mohli bychom si promluvit?“
Harry na ni pohlédl lehce nejistě.
„Jasně, kdykoliv,“ souhlasil.
„Co třeba teď hned?“ navrhla.
„No, víš, já zrovna … máme konkurz na nové střelce a odrážeče a já jsem kapitán, takže … domluvíme se jindy,“ řekl.
„Nové střelce?“ ozvala se Ebony zaujatě. „A mohla bych to taky zkusit?“ Harry na ni lehce zkoumavě pohlédl a pak pokrčil rameny.
„Proč ne?“
„Tak já - dojdu se převlíknout a vezmu si koště,“ vyhrkla Ebony. Když se odlepila od zdi, všiml si Harry jejího vaku s přísadami do lektvarů.
„Dělala jsi něco z lektvarů?“ zajímal se zvědavě. Střelila po něm vyplašeným pohledem a lehce se ošila.
„Jenom jsem něco zkoušela … v učebně bylo konečně zase volno,“ odpověděla mu nervózně.
Harry ji sledoval, zatímco sdělila Buclaté dámě heslo a zmizela ve společenské místnosti.
Vydal se k famfrpálovému hřišti a cestou přemýšlel, proč mu lhala.
On sám byl ještě před chvílí ve Snapeově kabinetu kvůli nitrobraně, kterou měl dnes výjimečně odpoledne. A když pak procházel kolem pootevřených dveří učebny lektvarů, bylo tam prázdno.
Prostě ke mně není upřímná, uvědomil si trochu naštvaně.
Už takhle se nemohl přimět, aby jí důvěřoval. Dřív nechápal proč. Nějaká část jeho já se bránila přiznat si, že je to jeho sestra, jeho krev, jeho rodina. Teď už věděl, že jeho nedůvěra byla oprávněná.
Ebony Potterová měla nějaké tajemství a Harry se děsil toho, že až ho zjistí, nebude se mu vůbec líbit.
Konkurz na post střelce nakonec Ebony vyhrála. Její styl létání byl nejlepší ze všech kandidátů a navíc jí nedělala problémy hra s Camrálem. („A hlavně má absolutně úžasný koště!“ prohlásil Ron, když měl možnost seznámit se s Ebonyiným Supersvistem).
Harry měl poprvé pocit, že ho s jeho sestrou něco spojuje, když ji sledoval ve vzduchu. Oči se jí skoro fanaticky leskly, jako by chtěla do famfrpálu dát celý svůj život. Byla tak živelná, až to bylo skoro nebezpečné. Přesto bylo v jejím letu něco důvěrně známého - Lehká elegance a razance, radost a nadšení.
Jako druhého střelce nakonec Harry vybral Deana Thomase. Odrážeči se stali Jennifer Goldonová (na holku byla vážně děsivá a jako odrážeč ideální) a Taylor James ze třetího ročníku. Když se konečně snesli na zem a skončili trénink, pohlédl Harry své sestře do tváře.
Její famfrpálové nadšení bylo pryč a Harry jako by se díval na úplně cizí dívku. Zase cizí…
Večeře začala trošku se zpožděním, protože Protiva způsobil v kuchyni pořádný zmatek a zkomplikoval skřítkům přípravu večeře. Většině studentů to příliš nevadilo. Seděli u svých stolů, čekali na večeři a povídali si.
Draco Malfoy napochodoval do síně s hlavou vztyčenou jako páv mezi posledními následován svými kumpány Crabbem a Goylem a Pansy Parkinsonovou. Zmijozelská prefektka se pořád snažila k Dracovi nalepit a něco mu šeptala do ucha.
Ebony je sjela jediným chladným pohledem a v duchu se ušklíbla, když Draco Pansy vztekle odstrčil, takže si vysloužil překvapený pohled všech zmijozelských.
Zdálo se, že zmijozelský prefekt není zrovna v dobré náladě. Posadil se za kolejní stůl a ani si nevšiml, že na něm ještě není večeře. Vlastně ani neměl hlad. Jen pozorně sledoval Ebony Potterovou a přemýšlel o dalších krocích svého plánu.
Na stolech se zrovna objevilo jídlo a všichni se do něj hned hladově pustili, zvlášť Crabbe a Goyle působili jako kobylky vrhající se na úrodu. Draco během večeře několikrát zalétl očima k nebelvírskému stolu, ale Ebony ho dál odhodlaně ignorovala.
Dělala to ostatně už déle než týden - přesně devět dní, dvě hodiny a dvanáct minut od doby, kdy spolu připravovali Mnoholičný lektvar. Díky tomu Dracův plán stagnoval a on neoplýval zrovna velkou dávkou trpělivosti, aby to jen tak nechal být.
A pak … přesně uprostřed večeře … se stalo něco neočekávaného.
Dveře do Velké síně se prudce rozlétly. Draco k nim pohlédl, ale nikoho neviděl. Pak si uvědomil, že se díval špatným směrem, protože několik studentů kolem něj vyprsklo smíchy a ukazovali prstem k podlaze.
Draco tam pohlédl také.
Ve dveřích stál domácí skřítek navlečený do růžových šatiček s volánky a s velkou mašlí uvázanou na levém uchu. V ruce držel velkou kytici rudých růží, za kterou se ztrácel jeho maličký obličej. Všichni v síni mlčeli, jen se tiše pochechtávali a čekali, co se bude dít.
Zdálo se, že se skřítek rozhlíží.
Přejel očima zmijozelský stůl a potom se rozhodným krokem vydal k němu. Vyskočil na stůl a proběhl mezi talíři a sklenice až na konec stolu k místu kde seděl Draco.
Malfoy jen šokovaně zíral na postavičku, která před něj položila kytici, a cítil, jak ho zaplavuje vztek a tváře mu polévá nepříjemná horkost.
„Co to má sakra být?“ vyjel na skřítka chladně, aby si zachoval tvář, což bylo v daném okamžiku strašlivě těžké.
Několik jeho spolužáků se pokoušelo skrýt do dlaní pobavené úsměvy.
„To je dárek pro pana Draca Malfoye a ještě pro něj mám serenádu,“ zapištěl skřítek hlasitě, takže ho bylo po celé síni slyšet dokonale.
Pochechtávajících se studentů přibylo.
„Zmizni! Nic nechci!“ zavrčel Draco a zrudl ponížením, což se mu už dlouho nestalo.
„To je mi líto, ale já to musím zazpívat.“ Skřítek se zhluboka nadechl a svým upištěným ječákem začal falešně zpívat:
„Jááá lááskóóu k tóóóóbě umíííírááám
Jen ty jsi věčnááá tóóóuha mááá
Jááá jen s tebou navždy tóóužííííím být
Sen o našííííí láááásce věčně sníít
Jsi můůůj princ sladce zeeelenýýýýý
Lááááááskou ke mně budeš omááááámeeeenýý
Nevaaaadííííí mi, že jsi zmáááátenýýýýý
A někdyyy i lehce opožděnýýýýý
Můůůůůj slaaadkýýýý studenýýýý čumááááááku
Už dáááááávno tě máááááám na hááááááku -“
Draco už to nemohl snést ani o vteřinu déle. Jeho ruka vystřelila vzhůru a zacpala skřítkova ječící ústa.
„Zatraceně, už zavři klapačku!“ zakřičel na něj rudý vzteky a studem, protože se celá Velká síň válela smíchy.
Dokonce i Zmijozelští se sotva ovládali a profesoři (kromě Snapea, který se tvářil kysele, jako by právě cucal citrón) měli na tvářích velice křečovité výrazy, jak se snažili přemoci a skrýt smích.
Draco shodil skřítka ze stolu a vztekle se zvedl. Potom rudý až za ušima opustil Velkou síň.
Než dorazil do Hadí komnaty, trochu se uklidnil. Pomohlo mu k tomu několik sražených brnění a třísknutí dveřmi.
Plácl sebou na pohovku a zíral na oblohu za oknem, na které se stahovala bouřková mračna symbolizující jeho vzteklou náladu. Temnotu občas prozářil blesk a Draco jako by slyšel zadunění hromu, které odpovídalo tlukotu jeho srdce. Cítil se rozzuřený, jako už dlouho ne.
Autor toho vtipu odvedl svou práci dokonale. Zesměšnil ho před celou školou a navíc ho tak vytočil, že se přestal ovládat a ztratil na okamžik svou znuděnou, chladnou, arogantní a hlavně dokonalou masku.
Draco moc dobře věděl, že tohle mohl dokázat jen jeden jediný člověk.
Jedna, jedna, Ebony Potterová, přiznal nenadšeně.
Teď ještě víc chtěl dotáhnout svůj plán do konce. Chtěl tu zatracenou mrchu vidět zničenou a trpící. Náhle sebou trhl, protože se dveře do komnaty otevřely.
Já nemyslel vidět ji hned, zaklekl Draco v duchu.
Ebony stála na prahu s kyticí růží v ruce. Beze slova ji hodila na podlahu a zase zmizela.
Draco se bleskově zvedl a vyběhl za ní. Cloumal jím zuřivý vztek. Dohnal ji a přirazil ji bolestivě ke zdi.
„Ty zatracená mrcho!“ zasyčel na ni.
Prudce vydechla a pak, k jeho překvapení, se na něj smutně usmála.
„Copak jediné, čeho jsi schopen kromě arogance a povýšenosti, je nenávist?“ povzdechla si.
Draco si skousl dolní ret, aby nabral ztracený klid. Jeho vztek teď mohl zmařit celý plán. Pustil Ebony a narovnal se, takže na ní teď hleděl docela svrchu. Stálo ho hodně úsilí se uklidnit, ale povedlo se.
„Tak hele, Potterová, jsi docela hezká holka, ale jestli nezavřeš hubu, mohlo by se ti stát, že ten tvůj potterovský ksichtík utrpí nějakou újmu,“ varoval ji s lehce sarkastickým tónem v hlase, jak se to celé snažil obrátit v žert.
Jen se sladce ušklíbla.
„Tak hele, Malfoyi,“ začala stejným tónem jako on, „Jsi vážně ošklivej a nesympatickej parchant. Ale jestli mě naštveš, mohlo by se ti stát, že budeš ještě ošklivější. Vím, že se ti to musí při pohledu do zrcadla zdát nemožné, ale já umím zázraky.“
Stačila jediná její věta a Draco svůj těžce nabytý klid zase ztratil.
„Co si to dovoluješ!?“ zavrčel na ni a znovu ji přitlačil ke zdi.
„Jsem jen upřímná,“ odvětila mu klidně, i když jí srdce splašeně bušilo.
„Začínám tě mít plné zuby,“ upozornil ji ledovým hlasem.
„Já tebe taky, ty nafoukanej zmetku. Myslíš si, že Malfoy si může dovolit všechno?“
„Taková je realita,“ ušklíbl se. V jejích očích se objevil neidentifikovatelný záblesk čehosi.
„Spíš jenom tvůj sen. Zeptej se tatínka, co mu Voldemort dovolí?“
Draco sebou škubl, když Ebony tak jasně a zřetelně vyslovila Voldemortovo jméno.
„To není tvoje věc! A navíc nic nechápeš!“ utrhl se na ni vztekle a zase se přestal ovládat. „V naší rodině se už po staletí předává magie z generace na generaci! Naše krev je čistá!“
Dracovi se v očích nepěkně zablýsklo, když se ušklíbl.
„Ale to ty nemůžeš pochopit, protože tvoje matka byla, pokud vím, jen obyčejná mudlovská šmejdka.“
Podle křídově bílé barvy, kterou získal Ebonyin obličej, pochopil, že zasáhl do černého.
Ebony se celá napnula a její ruce se vymrštily. Vlepila mu bleskovou facku a pak se na něj vrhla pěstmi. Draco zavrávoral, ale podařilo se mu udržet rovnováhu. Lehce couval pod náporem jejího útoku.
Nechtěl se s ní prát. I když to byla nenáviděná Potterova sestra, pořád to byla holka. A rvačka s dívkou byla pod jeho úroveň.
Ale po několika ostrých ranách, které mu uštědřila do tváře, hrudníku a břicha, musel bolestně zalapat po dechu a začít se alespoň bránit. Jeho protiútok ji srazil na zem.
Dopadl na ni a převalovali se po chodbě, zatímco se jeden druhého pokoušeli co nejbolestivěji udeřit. Dracovi se zdálo, že Potterová rozhodně vyhrává. Byl sice silnější, ale už dlouho se s nikým takhle nepral. Na Ebonyinu mrštnost a zjevně bohaté zkušenosti z mudlovských rvaček jeho síla nebyla moc platná.
Navíc se podezříval, že i přes všechen vztek, ji stále nechtěl uhodit nějak moc tvrdě.
Tím bych tu pomstu zazdil úplně, pomyslel si a vzápětí zaúpěl, když ho její pěst trefila pod oko.
Právě když byla rvačka v nejlepším - Ebony už pomalu docházela pára a začínala být lehce nervózní z toho, jak na sobě leželi :-) - zarazil je oba ledový hlas.
„Potterová! Malfoyi!“ Ebony do Draca přestala bušit a oba vzhlédli.
Nad nimi se v černém plášti tyčil Snape s tváří boha pomsty.
~*~*~*~*~*~
Ebony se opřela o chladnou zeď vedle vchodu nebelvírské věže. Dýchala zhluboka, aby se uklidnila, ale nebyla příliš úspěšná. Cítila se jako uvězněná v moři různých pocitů, které jí zaplavovaly. Zmatek a strach, odpor a potěšení - a taky se cítila provinile.
Líbala jsem se se skoro největším nepřítelem svého bratra.
Tak moment! On tě líbal a ty ses…
… vůbec jsem se nebránila.
Co to má znamenat?!
Že umí Draco Malfoy úžasně líbat?
Debil je to!
Ale docela sexy debil!
Sexy!? Vybledlej, studenej čumák.
Vždycky se mi líbili blonďáci …
Sklapni! Je to zmije. Jenom si se mnou zahrává, protože jsem ta slavná sestra ještě slavnějšího Harryho Pottera! Jeho nepřítele.
Tak to jsi v průšvihu!
Ne! To on je v průšvihu! Za tohle mi zaplatí a to brzy!
A co řekneš Harrymu?
Cože? Nic! Přece nepřijdu a nepovím mu: Ahoj, Harry. Zrovna jsem se líbala s Malfoyem, ale nic to neznamená. Jenom jsem se zapomněla bránit.
„Ebony?! Děje se něco?“
Ebony vzhlédla k postavě, která právě prolezla ven otvorem v portrétu, a v duchu zaklela.
„Ne, nic, Harry. Jsem OK,“ odvětila svému bratrovi a provinile se začervenala.
Harry si toho naštěstí ani nevšiml. Byl oblečený do famfrpálového hábitu a v ruce svíral svoje koště. Chvíli se zdržel v ložnici, protože se cítil nepříjemně slabý po další hodině nitrobrany, takže zbytek týmu už byl dávno na hřišti.
Nepřítomně se na Ebony usmál.
Všiml si vůbec, že mluví se mnou? blesklo jí hlavou.
„Harry, myslela jsem,“ začala rychle, když viděla, že se otáčí, aby odešel, „ … mohli bychom si promluvit?“
Harry na ni pohlédl lehce nejistě.
„Jasně, kdykoliv,“ souhlasil.
„Co třeba teď hned?“ navrhla.
„No, víš, já zrovna … máme konkurz na nové střelce a odrážeče a já jsem kapitán, takže … domluvíme se jindy,“ řekl.
„Nové střelce?“ ozvala se Ebony zaujatě. „A mohla bych to taky zkusit?“ Harry na ni lehce zkoumavě pohlédl a pak pokrčil rameny.
„Proč ne?“
„Tak já - dojdu se převlíknout a vezmu si koště,“ vyhrkla Ebony. Když se odlepila od zdi, všiml si Harry jejího vaku s přísadami do lektvarů.
„Dělala jsi něco z lektvarů?“ zajímal se zvědavě. Střelila po něm vyplašeným pohledem a lehce se ošila.
„Jenom jsem něco zkoušela … v učebně bylo konečně zase volno,“ odpověděla mu nervózně.
Harry ji sledoval, zatímco sdělila Buclaté dámě heslo a zmizela ve společenské místnosti.
Vydal se k famfrpálovému hřišti a cestou přemýšlel, proč mu lhala.
On sám byl ještě před chvílí ve Snapeově kabinetu kvůli nitrobraně, kterou měl dnes výjimečně odpoledne. A když pak procházel kolem pootevřených dveří učebny lektvarů, bylo tam prázdno.
Prostě ke mně není upřímná, uvědomil si trochu naštvaně.
Už takhle se nemohl přimět, aby jí důvěřoval. Dřív nechápal proč. Nějaká část jeho já se bránila přiznat si, že je to jeho sestra, jeho krev, jeho rodina. Teď už věděl, že jeho nedůvěra byla oprávněná.
Ebony Potterová měla nějaké tajemství a Harry se děsil toho, že až ho zjistí, nebude se mu vůbec líbit.
Konkurz na post střelce nakonec Ebony vyhrála. Její styl létání byl nejlepší ze všech kandidátů a navíc jí nedělala problémy hra s Camrálem. („A hlavně má absolutně úžasný koště!“ prohlásil Ron, když měl možnost seznámit se s Ebonyiným Supersvistem).
Harry měl poprvé pocit, že ho s jeho sestrou něco spojuje, když ji sledoval ve vzduchu. Oči se jí skoro fanaticky leskly, jako by chtěla do famfrpálu dát celý svůj život. Byla tak živelná, až to bylo skoro nebezpečné. Přesto bylo v jejím letu něco důvěrně známého - Lehká elegance a razance, radost a nadšení.
Jako druhého střelce nakonec Harry vybral Deana Thomase. Odrážeči se stali Jennifer Goldonová (na holku byla vážně děsivá a jako odrážeč ideální) a Taylor James ze třetího ročníku. Když se konečně snesli na zem a skončili trénink, pohlédl Harry své sestře do tváře.
Její famfrpálové nadšení bylo pryč a Harry jako by se díval na úplně cizí dívku. Zase cizí…
Večeře začala trošku se zpožděním, protože Protiva způsobil v kuchyni pořádný zmatek a zkomplikoval skřítkům přípravu večeře. Většině studentů to příliš nevadilo. Seděli u svých stolů, čekali na večeři a povídali si.
Draco Malfoy napochodoval do síně s hlavou vztyčenou jako páv mezi posledními následován svými kumpány Crabbem a Goylem a Pansy Parkinsonovou. Zmijozelská prefektka se pořád snažila k Dracovi nalepit a něco mu šeptala do ucha.
Ebony je sjela jediným chladným pohledem a v duchu se ušklíbla, když Draco Pansy vztekle odstrčil, takže si vysloužil překvapený pohled všech zmijozelských.
Zdálo se, že zmijozelský prefekt není zrovna v dobré náladě. Posadil se za kolejní stůl a ani si nevšiml, že na něm ještě není večeře. Vlastně ani neměl hlad. Jen pozorně sledoval Ebony Potterovou a přemýšlel o dalších krocích svého plánu.
Na stolech se zrovna objevilo jídlo a všichni se do něj hned hladově pustili, zvlášť Crabbe a Goyle působili jako kobylky vrhající se na úrodu. Draco během večeře několikrát zalétl očima k nebelvírskému stolu, ale Ebony ho dál odhodlaně ignorovala.
Dělala to ostatně už déle než týden - přesně devět dní, dvě hodiny a dvanáct minut od doby, kdy spolu připravovali Mnoholičný lektvar. Díky tomu Dracův plán stagnoval a on neoplýval zrovna velkou dávkou trpělivosti, aby to jen tak nechal být.
A pak … přesně uprostřed večeře … se stalo něco neočekávaného.
Dveře do Velké síně se prudce rozlétly. Draco k nim pohlédl, ale nikoho neviděl. Pak si uvědomil, že se díval špatným směrem, protože několik studentů kolem něj vyprsklo smíchy a ukazovali prstem k podlaze.
Draco tam pohlédl také.
Ve dveřích stál domácí skřítek navlečený do růžových šatiček s volánky a s velkou mašlí uvázanou na levém uchu. V ruce držel velkou kytici rudých růží, za kterou se ztrácel jeho maličký obličej. Všichni v síni mlčeli, jen se tiše pochechtávali a čekali, co se bude dít.
Zdálo se, že se skřítek rozhlíží.
Přejel očima zmijozelský stůl a potom se rozhodným krokem vydal k němu. Vyskočil na stůl a proběhl mezi talíři a sklenice až na konec stolu k místu kde seděl Draco.
Malfoy jen šokovaně zíral na postavičku, která před něj položila kytici, a cítil, jak ho zaplavuje vztek a tváře mu polévá nepříjemná horkost.
„Co to má sakra být?“ vyjel na skřítka chladně, aby si zachoval tvář, což bylo v daném okamžiku strašlivě těžké.
Několik jeho spolužáků se pokoušelo skrýt do dlaní pobavené úsměvy.
„To je dárek pro pana Draca Malfoye a ještě pro něj mám serenádu,“ zapištěl skřítek hlasitě, takže ho bylo po celé síni slyšet dokonale.
Pochechtávajících se studentů přibylo.
„Zmizni! Nic nechci!“ zavrčel Draco a zrudl ponížením, což se mu už dlouho nestalo.
„To je mi líto, ale já to musím zazpívat.“ Skřítek se zhluboka nadechl a svým upištěným ječákem začal falešně zpívat:
„Jááá lááskóóu k tóóóóbě umíííírááám
Jen ty jsi věčnááá tóóóuha mááá
Jááá jen s tebou navždy tóóužííííím být
Sen o našííííí láááásce věčně sníít
Jsi můůůj princ sladce zeeelenýýýýý
Lááááááskou ke mně budeš omááááámeeeenýý
Nevaaaadííííí mi, že jsi zmáááátenýýýýý
A někdyyy i lehce opožděnýýýýý
Můůůůůj slaaadkýýýý studenýýýý čumááááááku
Už dáááááávno tě máááááám na hááááááku -“
Draco už to nemohl snést ani o vteřinu déle. Jeho ruka vystřelila vzhůru a zacpala skřítkova ječící ústa.
„Zatraceně, už zavři klapačku!“ zakřičel na něj rudý vzteky a studem, protože se celá Velká síň válela smíchy.
Dokonce i Zmijozelští se sotva ovládali a profesoři (kromě Snapea, který se tvářil kysele, jako by právě cucal citrón) měli na tvářích velice křečovité výrazy, jak se snažili přemoci a skrýt smích.
Draco shodil skřítka ze stolu a vztekle se zvedl. Potom rudý až za ušima opustil Velkou síň.
Než dorazil do Hadí komnaty, trochu se uklidnil. Pomohlo mu k tomu několik sražených brnění a třísknutí dveřmi.
Plácl sebou na pohovku a zíral na oblohu za oknem, na které se stahovala bouřková mračna symbolizující jeho vzteklou náladu. Temnotu občas prozářil blesk a Draco jako by slyšel zadunění hromu, které odpovídalo tlukotu jeho srdce. Cítil se rozzuřený, jako už dlouho ne.
Autor toho vtipu odvedl svou práci dokonale. Zesměšnil ho před celou školou a navíc ho tak vytočil, že se přestal ovládat a ztratil na okamžik svou znuděnou, chladnou, arogantní a hlavně dokonalou masku.
Draco moc dobře věděl, že tohle mohl dokázat jen jeden jediný člověk.
Jedna, jedna, Ebony Potterová, přiznal nenadšeně.
Teď ještě víc chtěl dotáhnout svůj plán do konce. Chtěl tu zatracenou mrchu vidět zničenou a trpící. Náhle sebou trhl, protože se dveře do komnaty otevřely.
Já nemyslel vidět ji hned, zaklekl Draco v duchu.
Ebony stála na prahu s kyticí růží v ruce. Beze slova ji hodila na podlahu a zase zmizela.
Draco se bleskově zvedl a vyběhl za ní. Cloumal jím zuřivý vztek. Dohnal ji a přirazil ji bolestivě ke zdi.
„Ty zatracená mrcho!“ zasyčel na ni.
Prudce vydechla a pak, k jeho překvapení, se na něj smutně usmála.
„Copak jediné, čeho jsi schopen kromě arogance a povýšenosti, je nenávist?“ povzdechla si.
Draco si skousl dolní ret, aby nabral ztracený klid. Jeho vztek teď mohl zmařit celý plán. Pustil Ebony a narovnal se, takže na ní teď hleděl docela svrchu. Stálo ho hodně úsilí se uklidnit, ale povedlo se.
„Tak hele, Potterová, jsi docela hezká holka, ale jestli nezavřeš hubu, mohlo by se ti stát, že ten tvůj potterovský ksichtík utrpí nějakou újmu,“ varoval ji s lehce sarkastickým tónem v hlase, jak se to celé snažil obrátit v žert.
Jen se sladce ušklíbla.
„Tak hele, Malfoyi,“ začala stejným tónem jako on, „Jsi vážně ošklivej a nesympatickej parchant. Ale jestli mě naštveš, mohlo by se ti stát, že budeš ještě ošklivější. Vím, že se ti to musí při pohledu do zrcadla zdát nemožné, ale já umím zázraky.“
Stačila jediná její věta a Draco svůj těžce nabytý klid zase ztratil.
„Co si to dovoluješ!?“ zavrčel na ni a znovu ji přitlačil ke zdi.
„Jsem jen upřímná,“ odvětila mu klidně, i když jí srdce splašeně bušilo.
„Začínám tě mít plné zuby,“ upozornil ji ledovým hlasem.
„Já tebe taky, ty nafoukanej zmetku. Myslíš si, že Malfoy si může dovolit všechno?“
„Taková je realita,“ ušklíbl se. V jejích očích se objevil neidentifikovatelný záblesk čehosi.
„Spíš jenom tvůj sen. Zeptej se tatínka, co mu Voldemort dovolí?“
Draco sebou škubl, když Ebony tak jasně a zřetelně vyslovila Voldemortovo jméno.
„To není tvoje věc! A navíc nic nechápeš!“ utrhl se na ni vztekle a zase se přestal ovládat. „V naší rodině se už po staletí předává magie z generace na generaci! Naše krev je čistá!“
Dracovi se v očích nepěkně zablýsklo, když se ušklíbl.
„Ale to ty nemůžeš pochopit, protože tvoje matka byla, pokud vím, jen obyčejná mudlovská šmejdka.“
Podle křídově bílé barvy, kterou získal Ebonyin obličej, pochopil, že zasáhl do černého.
Ebony se celá napnula a její ruce se vymrštily. Vlepila mu bleskovou facku a pak se na něj vrhla pěstmi. Draco zavrávoral, ale podařilo se mu udržet rovnováhu. Lehce couval pod náporem jejího útoku.
Nechtěl se s ní prát. I když to byla nenáviděná Potterova sestra, pořád to byla holka. A rvačka s dívkou byla pod jeho úroveň.
Ale po několika ostrých ranách, které mu uštědřila do tváře, hrudníku a břicha, musel bolestně zalapat po dechu a začít se alespoň bránit. Jeho protiútok ji srazil na zem.
Dopadl na ni a převalovali se po chodbě, zatímco se jeden druhého pokoušeli co nejbolestivěji udeřit. Dracovi se zdálo, že Potterová rozhodně vyhrává. Byl sice silnější, ale už dlouho se s nikým takhle nepral. Na Ebonyinu mrštnost a zjevně bohaté zkušenosti z mudlovských rvaček jeho síla nebyla moc platná.
Navíc se podezříval, že i přes všechen vztek, ji stále nechtěl uhodit nějak moc tvrdě.
Tím bych tu pomstu zazdil úplně, pomyslel si a vzápětí zaúpěl, když ho její pěst trefila pod oko.
Právě když byla rvačka v nejlepším - Ebony už pomalu docházela pára a začínala být lehce nervózní z toho, jak na sobě leželi :-) - zarazil je oba ledový hlas.
„Potterová! Malfoyi!“ Ebony do Draca přestala bušit a oba vzhlédli.
Nad nimi se v černém plášti tyčil Snape s tváří boha pomsty.
Líbala jsem se se skoro největším nepřítelem svého bratra.
Tak moment! On tě líbal a ty ses…
… vůbec jsem se nebránila.
Co to má znamenat?!
Že umí Draco Malfoy úžasně líbat?
Debil je to!
Ale docela sexy debil!
Sexy!? Vybledlej, studenej čumák.
Vždycky se mi líbili blonďáci …
Sklapni! Je to zmije. Jenom si se mnou zahrává, protože jsem ta slavná sestra ještě slavnějšího Harryho Pottera! Jeho nepřítele.
Tak to jsi v průšvihu!
Ne! To on je v průšvihu! Za tohle mi zaplatí a to brzy!
A co řekneš Harrymu?
Cože? Nic! Přece nepřijdu a nepovím mu: Ahoj, Harry. Zrovna jsem se líbala s Malfoyem, ale nic to neznamená. Jenom jsem se zapomněla bránit.
„Ebony?! Děje se něco?“
Ebony vzhlédla k postavě, která právě prolezla ven otvorem v portrétu, a v duchu zaklela.
„Ne, nic, Harry. Jsem OK,“ odvětila svému bratrovi a provinile se začervenala.
Harry si toho naštěstí ani nevšiml. Byl oblečený do famfrpálového hábitu a v ruce svíral svoje koště. Chvíli se zdržel v ložnici, protože se cítil nepříjemně slabý po další hodině nitrobrany, takže zbytek týmu už byl dávno na hřišti.
Nepřítomně se na Ebony usmál.
Všiml si vůbec, že mluví se mnou? blesklo jí hlavou.
„Harry, myslela jsem,“ začala rychle, když viděla, že se otáčí, aby odešel, „ … mohli bychom si promluvit?“
Harry na ni pohlédl lehce nejistě.
„Jasně, kdykoliv,“ souhlasil.
„Co třeba teď hned?“ navrhla.
„No, víš, já zrovna … máme konkurz na nové střelce a odrážeče a já jsem kapitán, takže … domluvíme se jindy,“ řekl.
„Nové střelce?“ ozvala se Ebony zaujatě. „A mohla bych to taky zkusit?“ Harry na ni lehce zkoumavě pohlédl a pak pokrčil rameny.
„Proč ne?“
„Tak já - dojdu se převlíknout a vezmu si koště,“ vyhrkla Ebony. Když se odlepila od zdi, všiml si Harry jejího vaku s přísadami do lektvarů.
„Dělala jsi něco z lektvarů?“ zajímal se zvědavě. Střelila po něm vyplašeným pohledem a lehce se ošila.
„Jenom jsem něco zkoušela … v učebně bylo konečně zase volno,“ odpověděla mu nervózně.
Harry ji sledoval, zatímco sdělila Buclaté dámě heslo a zmizela ve společenské místnosti.
Vydal se k famfrpálovému hřišti a cestou přemýšlel, proč mu lhala.
On sám byl ještě před chvílí ve Snapeově kabinetu kvůli nitrobraně, kterou měl dnes výjimečně odpoledne. A když pak procházel kolem pootevřených dveří učebny lektvarů, bylo tam prázdno.
Prostě ke mně není upřímná, uvědomil si trochu naštvaně.
Už takhle se nemohl přimět, aby jí důvěřoval. Dřív nechápal proč. Nějaká část jeho já se bránila přiznat si, že je to jeho sestra, jeho krev, jeho rodina. Teď už věděl, že jeho nedůvěra byla oprávněná.
Ebony Potterová měla nějaké tajemství a Harry se děsil toho, že až ho zjistí, nebude se mu vůbec líbit.
Konkurz na post střelce nakonec Ebony vyhrála. Její styl létání byl nejlepší ze všech kandidátů a navíc jí nedělala problémy hra s Camrálem. („A hlavně má absolutně úžasný koště!“ prohlásil Ron, když měl možnost seznámit se s Ebonyiným Supersvistem).
Harry měl poprvé pocit, že ho s jeho sestrou něco spojuje, když ji sledoval ve vzduchu. Oči se jí skoro fanaticky leskly, jako by chtěla do famfrpálu dát celý svůj život. Byla tak živelná, až to bylo skoro nebezpečné. Přesto bylo v jejím letu něco důvěrně známého - Lehká elegance a razance, radost a nadšení.
Jako druhého střelce nakonec Harry vybral Deana Thomase. Odrážeči se stali Jennifer Goldonová (na holku byla vážně děsivá a jako odrážeč ideální) a Taylor James ze třetího ročníku. Když se konečně snesli na zem a skončili trénink, pohlédl Harry své sestře do tváře.
Její famfrpálové nadšení bylo pryč a Harry jako by se díval na úplně cizí dívku. Zase cizí…
Večeře začala trošku se zpožděním, protože Protiva způsobil v kuchyni pořádný zmatek a zkomplikoval skřítkům přípravu večeře. Většině studentů to příliš nevadilo. Seděli u svých stolů, čekali na večeři a povídali si.
Draco Malfoy napochodoval do síně s hlavou vztyčenou jako páv mezi posledními následován svými kumpány Crabbem a Goylem a Pansy Parkinsonovou. Zmijozelská prefektka se pořád snažila k Dracovi nalepit a něco mu šeptala do ucha.
Ebony je sjela jediným chladným pohledem a v duchu se ušklíbla, když Draco Pansy vztekle odstrčil, takže si vysloužil překvapený pohled všech zmijozelských.
Zdálo se, že zmijozelský prefekt není zrovna v dobré náladě. Posadil se za kolejní stůl a ani si nevšiml, že na něm ještě není večeře. Vlastně ani neměl hlad. Jen pozorně sledoval Ebony Potterovou a přemýšlel o dalších krocích svého plánu.
Na stolech se zrovna objevilo jídlo a všichni se do něj hned hladově pustili, zvlášť Crabbe a Goyle působili jako kobylky vrhající se na úrodu. Draco během večeře několikrát zalétl očima k nebelvírskému stolu, ale Ebony ho dál odhodlaně ignorovala.
Dělala to ostatně už déle než týden - přesně devět dní, dvě hodiny a dvanáct minut od doby, kdy spolu připravovali Mnoholičný lektvar. Díky tomu Dracův plán stagnoval a on neoplýval zrovna velkou dávkou trpělivosti, aby to jen tak nechal být.
A pak … přesně uprostřed večeře … se stalo něco neočekávaného.
Dveře do Velké síně se prudce rozlétly. Draco k nim pohlédl, ale nikoho neviděl. Pak si uvědomil, že se díval špatným směrem, protože několik studentů kolem něj vyprsklo smíchy a ukazovali prstem k podlaze.
Draco tam pohlédl také.
Ve dveřích stál domácí skřítek navlečený do růžových šatiček s volánky a s velkou mašlí uvázanou na levém uchu. V ruce držel velkou kytici rudých růží, za kterou se ztrácel jeho maličký obličej. Všichni v síni mlčeli, jen se tiše pochechtávali a čekali, co se bude dít.
Zdálo se, že se skřítek rozhlíží.
Přejel očima zmijozelský stůl a potom se rozhodným krokem vydal k němu. Vyskočil na stůl a proběhl mezi talíři a sklenice až na konec stolu k místu kde seděl Draco.
Malfoy jen šokovaně zíral na postavičku, která před něj položila kytici, a cítil, jak ho zaplavuje vztek a tváře mu polévá nepříjemná horkost.
„Co to má sakra být?“ vyjel na skřítka chladně, aby si zachoval tvář, což bylo v daném okamžiku strašlivě těžké.
Několik jeho spolužáků se pokoušelo skrýt do dlaní pobavené úsměvy.
„To je dárek pro pana Draca Malfoye a ještě pro něj mám serenádu,“ zapištěl skřítek hlasitě, takže ho bylo po celé síni slyšet dokonale.
Pochechtávajících se studentů přibylo.
„Zmizni! Nic nechci!“ zavrčel Draco a zrudl ponížením, což se mu už dlouho nestalo.
„To je mi líto, ale já to musím zazpívat.“ Skřítek se zhluboka nadechl a svým upištěným ječákem začal falešně zpívat:
„Jááá lááskóóu k tóóóóbě umíííírááám
Jen ty jsi věčnááá tóóóuha mááá
Jááá jen s tebou navždy tóóužííííím být
Sen o našííííí láááásce věčně sníít
Jsi můůůj princ sladce zeeelenýýýýý
Lááááááskou ke mně budeš omááááámeeeenýý
Nevaaaadííííí mi, že jsi zmáááátenýýýýý
A někdyyy i lehce opožděnýýýýý
Můůůůůj slaaadkýýýý studenýýýý čumááááááku
Už dáááááávno tě máááááám na hááááááku -“
Draco už to nemohl snést ani o vteřinu déle. Jeho ruka vystřelila vzhůru a zacpala skřítkova ječící ústa.
„Zatraceně, už zavři klapačku!“ zakřičel na něj rudý vzteky a studem, protože se celá Velká síň válela smíchy.
Dokonce i Zmijozelští se sotva ovládali a profesoři (kromě Snapea, který se tvářil kysele, jako by právě cucal citrón) měli na tvářích velice křečovité výrazy, jak se snažili přemoci a skrýt smích.
Draco shodil skřítka ze stolu a vztekle se zvedl. Potom rudý až za ušima opustil Velkou síň.
Než dorazil do Hadí komnaty, trochu se uklidnil. Pomohlo mu k tomu několik sražených brnění a třísknutí dveřmi.
Plácl sebou na pohovku a zíral na oblohu za oknem, na které se stahovala bouřková mračna symbolizující jeho vzteklou náladu. Temnotu občas prozářil blesk a Draco jako by slyšel zadunění hromu, které odpovídalo tlukotu jeho srdce. Cítil se rozzuřený, jako už dlouho ne.
Autor toho vtipu odvedl svou práci dokonale. Zesměšnil ho před celou školou a navíc ho tak vytočil, že se přestal ovládat a ztratil na okamžik svou znuděnou, chladnou, arogantní a hlavně dokonalou masku.
Draco moc dobře věděl, že tohle mohl dokázat jen jeden jediný člověk.
Jedna, jedna, Ebony Potterová, přiznal nenadšeně.
Teď ještě víc chtěl dotáhnout svůj plán do konce. Chtěl tu zatracenou mrchu vidět zničenou a trpící. Náhle sebou trhl, protože se dveře do komnaty otevřely.
Já nemyslel vidět ji hned, zaklekl Draco v duchu.
Ebony stála na prahu s kyticí růží v ruce. Beze slova ji hodila na podlahu a zase zmizela.
Draco se bleskově zvedl a vyběhl za ní. Cloumal jím zuřivý vztek. Dohnal ji a přirazil ji bolestivě ke zdi.
„Ty zatracená mrcho!“ zasyčel na ni.
Prudce vydechla a pak, k jeho překvapení, se na něj smutně usmála.
„Copak jediné, čeho jsi schopen kromě arogance a povýšenosti, je nenávist?“ povzdechla si.
Draco si skousl dolní ret, aby nabral ztracený klid. Jeho vztek teď mohl zmařit celý plán. Pustil Ebony a narovnal se, takže na ní teď hleděl docela svrchu. Stálo ho hodně úsilí se uklidnit, ale povedlo se.
„Tak hele, Potterová, jsi docela hezká holka, ale jestli nezavřeš hubu, mohlo by se ti stát, že ten tvůj potterovský ksichtík utrpí nějakou újmu,“ varoval ji s lehce sarkastickým tónem v hlase, jak se to celé snažil obrátit v žert.
Jen se sladce ušklíbla.
„Tak hele, Malfoyi,“ začala stejným tónem jako on, „Jsi vážně ošklivej a nesympatickej parchant. Ale jestli mě naštveš, mohlo by se ti stát, že budeš ještě ošklivější. Vím, že se ti to musí při pohledu do zrcadla zdát nemožné, ale já umím zázraky.“
Stačila jediná její věta a Draco svůj těžce nabytý klid zase ztratil.
„Co si to dovoluješ!?“ zavrčel na ni a znovu ji přitlačil ke zdi.
„Jsem jen upřímná,“ odvětila mu klidně, i když jí srdce splašeně bušilo.
„Začínám tě mít plné zuby,“ upozornil ji ledovým hlasem.
„Já tebe taky, ty nafoukanej zmetku. Myslíš si, že Malfoy si může dovolit všechno?“
„Taková je realita,“ ušklíbl se. V jejích očích se objevil neidentifikovatelný záblesk čehosi.
„Spíš jenom tvůj sen. Zeptej se tatínka, co mu Voldemort dovolí?“
Draco sebou škubl, když Ebony tak jasně a zřetelně vyslovila Voldemortovo jméno.
„To není tvoje věc! A navíc nic nechápeš!“ utrhl se na ni vztekle a zase se přestal ovládat. „V naší rodině se už po staletí předává magie z generace na generaci! Naše krev je čistá!“
Dracovi se v očích nepěkně zablýsklo, když se ušklíbl.
„Ale to ty nemůžeš pochopit, protože tvoje matka byla, pokud vím, jen obyčejná mudlovská šmejdka.“
Podle křídově bílé barvy, kterou získal Ebonyin obličej, pochopil, že zasáhl do černého.
Ebony se celá napnula a její ruce se vymrštily. Vlepila mu bleskovou facku a pak se na něj vrhla pěstmi. Draco zavrávoral, ale podařilo se mu udržet rovnováhu. Lehce couval pod náporem jejího útoku.
Nechtěl se s ní prát. I když to byla nenáviděná Potterova sestra, pořád to byla holka. A rvačka s dívkou byla pod jeho úroveň.
Ale po několika ostrých ranách, které mu uštědřila do tváře, hrudníku a břicha, musel bolestně zalapat po dechu a začít se alespoň bránit. Jeho protiútok ji srazil na zem.
Dopadl na ni a převalovali se po chodbě, zatímco se jeden druhého pokoušeli co nejbolestivěji udeřit. Dracovi se zdálo, že Potterová rozhodně vyhrává. Byl sice silnější, ale už dlouho se s nikým takhle nepral. Na Ebonyinu mrštnost a zjevně bohaté zkušenosti z mudlovských rvaček jeho síla nebyla moc platná.
Navíc se podezříval, že i přes všechen vztek, ji stále nechtěl uhodit nějak moc tvrdě.
Tím bych tu pomstu zazdil úplně, pomyslel si a vzápětí zaúpěl, když ho její pěst trefila pod oko.
Právě když byla rvačka v nejlepším - Ebony už pomalu docházela pára a začínala být lehce nervózní z toho, jak na sobě leželi :-) - zarazil je oba ledový hlas.
„Potterová! Malfoyi!“ Ebony do Draca přestala bušit a oba vzhlédli.
Nad nimi se v černém plášti tyčil Snape s tváří boha pomsty.
~*~*~*~*~*~
Konkurz na post střelce nakonec Ebony vyhrála. Její styl létání byl nejlepší ze všech kandidátů a navíc jí nedělala problémy hra s Camrálem. („A hlavně má absolutně úžasný koště!“ prohlásil Ron, když měl možnost seznámit se s Ebonyiným Supersvistem).
Harry měl poprvé pocit, že ho s jeho sestrou něco spojuje, když ji sledoval ve vzduchu. Oči se jí skoro fanaticky leskly, jako by chtěla do famfrpálu dát celý svůj život. Byla tak živelná, až to bylo skoro nebezpečné. Přesto bylo v jejím letu něco důvěrně známého - Lehká elegance a razance, radost a nadšení.
Jako druhého střelce nakonec Harry vybral Deana Thomase. Odrážeči se stali Jennifer Goldonová (na holku byla vážně děsivá a jako odrážeč ideální) a Taylor James ze třetího ročníku. Když se konečně snesli na zem a skončili trénink, pohlédl Harry své sestře do tváře.
Její famfrpálové nadšení bylo pryč a Harry jako by se díval na úplně cizí dívku. Zase cizí…
Harry měl poprvé pocit, že ho s jeho sestrou něco spojuje, když ji sledoval ve vzduchu. Oči se jí skoro fanaticky leskly, jako by chtěla do famfrpálu dát celý svůj život. Byla tak živelná, až to bylo skoro nebezpečné. Přesto bylo v jejím letu něco důvěrně známého - Lehká elegance a razance, radost a nadšení.
Jako druhého střelce nakonec Harry vybral Deana Thomase. Odrážeči se stali Jennifer Goldonová (na holku byla vážně děsivá a jako odrážeč ideální) a Taylor James ze třetího ročníku. Když se konečně snesli na zem a skončili trénink, pohlédl Harry své sestře do tváře.
Její famfrpálové nadšení bylo pryč a Harry jako by se díval na úplně cizí dívku. Zase cizí…
~*~*~*~*~*~
Večeře začala trošku se zpožděním, protože Protiva způsobil v kuchyni pořádný zmatek a zkomplikoval skřítkům přípravu večeře. Většině studentů to příliš nevadilo. Seděli u svých stolů, čekali na večeři a povídali si.
Draco Malfoy napochodoval do síně s hlavou vztyčenou jako páv mezi posledními následován svými kumpány Crabbem a Goylem a Pansy Parkinsonovou. Zmijozelská prefektka se pořád snažila k Dracovi nalepit a něco mu šeptala do ucha.
Ebony je sjela jediným chladným pohledem a v duchu se ušklíbla, když Draco Pansy vztekle odstrčil, takže si vysloužil překvapený pohled všech zmijozelských.
Zdálo se, že zmijozelský prefekt není zrovna v dobré náladě. Posadil se za kolejní stůl a ani si nevšiml, že na něm ještě není večeře. Vlastně ani neměl hlad. Jen pozorně sledoval Ebony Potterovou a přemýšlel o dalších krocích svého plánu.
Na stolech se zrovna objevilo jídlo a všichni se do něj hned hladově pustili, zvlášť Crabbe a Goyle působili jako kobylky vrhající se na úrodu. Draco během večeře několikrát zalétl očima k nebelvírskému stolu, ale Ebony ho dál odhodlaně ignorovala.
Dělala to ostatně už déle než týden - přesně devět dní, dvě hodiny a dvanáct minut od doby, kdy spolu připravovali Mnoholičný lektvar. Díky tomu Dracův plán stagnoval a on neoplýval zrovna velkou dávkou trpělivosti, aby to jen tak nechal být.
A pak … přesně uprostřed večeře … se stalo něco neočekávaného.
Dveře do Velké síně se prudce rozlétly. Draco k nim pohlédl, ale nikoho neviděl. Pak si uvědomil, že se díval špatným směrem, protože několik studentů kolem něj vyprsklo smíchy a ukazovali prstem k podlaze.
Draco tam pohlédl také.
Ve dveřích stál domácí skřítek navlečený do růžových šatiček s volánky a s velkou mašlí uvázanou na levém uchu. V ruce držel velkou kytici rudých růží, za kterou se ztrácel jeho maličký obličej. Všichni v síni mlčeli, jen se tiše pochechtávali a čekali, co se bude dít.
Zdálo se, že se skřítek rozhlíží.
Přejel očima zmijozelský stůl a potom se rozhodným krokem vydal k němu. Vyskočil na stůl a proběhl mezi talíři a sklenice až na konec stolu k místu kde seděl Draco.
Malfoy jen šokovaně zíral na postavičku, která před něj položila kytici, a cítil, jak ho zaplavuje vztek a tváře mu polévá nepříjemná horkost.
„Co to má sakra být?“ vyjel na skřítka chladně, aby si zachoval tvář, což bylo v daném okamžiku strašlivě těžké.
Několik jeho spolužáků se pokoušelo skrýt do dlaní pobavené úsměvy.
„To je dárek pro pana Draca Malfoye a ještě pro něj mám serenádu,“ zapištěl skřítek hlasitě, takže ho bylo po celé síni slyšet dokonale.
Pochechtávajících se studentů přibylo.
„Zmizni! Nic nechci!“ zavrčel Draco a zrudl ponížením, což se mu už dlouho nestalo.
„To je mi líto, ale já to musím zazpívat.“ Skřítek se zhluboka nadechl a svým upištěným ječákem začal falešně zpívat:
Draco Malfoy napochodoval do síně s hlavou vztyčenou jako páv mezi posledními následován svými kumpány Crabbem a Goylem a Pansy Parkinsonovou. Zmijozelská prefektka se pořád snažila k Dracovi nalepit a něco mu šeptala do ucha.
Ebony je sjela jediným chladným pohledem a v duchu se ušklíbla, když Draco Pansy vztekle odstrčil, takže si vysloužil překvapený pohled všech zmijozelských.
Zdálo se, že zmijozelský prefekt není zrovna v dobré náladě. Posadil se za kolejní stůl a ani si nevšiml, že na něm ještě není večeře. Vlastně ani neměl hlad. Jen pozorně sledoval Ebony Potterovou a přemýšlel o dalších krocích svého plánu.
Na stolech se zrovna objevilo jídlo a všichni se do něj hned hladově pustili, zvlášť Crabbe a Goyle působili jako kobylky vrhající se na úrodu. Draco během večeře několikrát zalétl očima k nebelvírskému stolu, ale Ebony ho dál odhodlaně ignorovala.
Dělala to ostatně už déle než týden - přesně devět dní, dvě hodiny a dvanáct minut od doby, kdy spolu připravovali Mnoholičný lektvar. Díky tomu Dracův plán stagnoval a on neoplýval zrovna velkou dávkou trpělivosti, aby to jen tak nechal být.
A pak … přesně uprostřed večeře … se stalo něco neočekávaného.
Dveře do Velké síně se prudce rozlétly. Draco k nim pohlédl, ale nikoho neviděl. Pak si uvědomil, že se díval špatným směrem, protože několik studentů kolem něj vyprsklo smíchy a ukazovali prstem k podlaze.
Draco tam pohlédl také.
Ve dveřích stál domácí skřítek navlečený do růžových šatiček s volánky a s velkou mašlí uvázanou na levém uchu. V ruce držel velkou kytici rudých růží, za kterou se ztrácel jeho maličký obličej. Všichni v síni mlčeli, jen se tiše pochechtávali a čekali, co se bude dít.
Zdálo se, že se skřítek rozhlíží.
Přejel očima zmijozelský stůl a potom se rozhodným krokem vydal k němu. Vyskočil na stůl a proběhl mezi talíři a sklenice až na konec stolu k místu kde seděl Draco.
Malfoy jen šokovaně zíral na postavičku, která před něj položila kytici, a cítil, jak ho zaplavuje vztek a tváře mu polévá nepříjemná horkost.
„Co to má sakra být?“ vyjel na skřítka chladně, aby si zachoval tvář, což bylo v daném okamžiku strašlivě těžké.
Několik jeho spolužáků se pokoušelo skrýt do dlaní pobavené úsměvy.
„To je dárek pro pana Draca Malfoye a ještě pro něj mám serenádu,“ zapištěl skřítek hlasitě, takže ho bylo po celé síni slyšet dokonale.
Pochechtávajících se studentů přibylo.
„Zmizni! Nic nechci!“ zavrčel Draco a zrudl ponížením, což se mu už dlouho nestalo.
„To je mi líto, ale já to musím zazpívat.“ Skřítek se zhluboka nadechl a svým upištěným ječákem začal falešně zpívat:
„Jááá lááskóóu k tóóóóbě umíííírááám
Jen ty jsi věčnááá tóóóuha mááá
Jááá jen s tebou navždy tóóužííííím být
Sen o našííííí láááásce věčně sníít
Jsi můůůj princ sladce zeeelenýýýýý
Lááááááskou ke mně budeš omááááámeeeenýý
Nevaaaadííííí mi, že jsi zmáááátenýýýýý
A někdyyy i lehce opožděnýýýýý
Můůůůůj slaaadkýýýý studenýýýý čumááááááku
Už dáááááávno tě máááááám na hááááááku -“
Draco už to nemohl snést ani o vteřinu déle. Jeho ruka vystřelila vzhůru a zacpala skřítkova ječící ústa.
„Zatraceně, už zavři klapačku!“ zakřičel na něj rudý vzteky a studem, protože se celá Velká síň válela smíchy.
Dokonce i Zmijozelští se sotva ovládali a profesoři (kromě Snapea, který se tvářil kysele, jako by právě cucal citrón) měli na tvářích velice křečovité výrazy, jak se snažili přemoci a skrýt smích.
Draco shodil skřítka ze stolu a vztekle se zvedl. Potom rudý až za ušima opustil Velkou síň.
Než dorazil do Hadí komnaty, trochu se uklidnil. Pomohlo mu k tomu několik sražených brnění a třísknutí dveřmi.
Plácl sebou na pohovku a zíral na oblohu za oknem, na které se stahovala bouřková mračna symbolizující jeho vzteklou náladu. Temnotu občas prozářil blesk a Draco jako by slyšel zadunění hromu, které odpovídalo tlukotu jeho srdce. Cítil se rozzuřený, jako už dlouho ne.
Autor toho vtipu odvedl svou práci dokonale. Zesměšnil ho před celou školou a navíc ho tak vytočil, že se přestal ovládat a ztratil na okamžik svou znuděnou, chladnou, arogantní a hlavně dokonalou masku.
Draco moc dobře věděl, že tohle mohl dokázat jen jeden jediný člověk.
Jedna, jedna, Ebony Potterová, přiznal nenadšeně.
Teď ještě víc chtěl dotáhnout svůj plán do konce. Chtěl tu zatracenou mrchu vidět zničenou a trpící. Náhle sebou trhl, protože se dveře do komnaty otevřely.
Já nemyslel vidět ji hned, zaklekl Draco v duchu.
Ebony stála na prahu s kyticí růží v ruce. Beze slova ji hodila na podlahu a zase zmizela.
Draco se bleskově zvedl a vyběhl za ní. Cloumal jím zuřivý vztek. Dohnal ji a přirazil ji bolestivě ke zdi.
„Ty zatracená mrcho!“ zasyčel na ni.
Prudce vydechla a pak, k jeho překvapení, se na něj smutně usmála.
„Copak jediné, čeho jsi schopen kromě arogance a povýšenosti, je nenávist?“ povzdechla si.
Draco si skousl dolní ret, aby nabral ztracený klid. Jeho vztek teď mohl zmařit celý plán. Pustil Ebony a narovnal se, takže na ní teď hleděl docela svrchu. Stálo ho hodně úsilí se uklidnit, ale povedlo se.
„Tak hele, Potterová, jsi docela hezká holka, ale jestli nezavřeš hubu, mohlo by se ti stát, že ten tvůj potterovský ksichtík utrpí nějakou újmu,“ varoval ji s lehce sarkastickým tónem v hlase, jak se to celé snažil obrátit v žert.
Jen se sladce ušklíbla.
„Tak hele, Malfoyi,“ začala stejným tónem jako on, „Jsi vážně ošklivej a nesympatickej parchant. Ale jestli mě naštveš, mohlo by se ti stát, že budeš ještě ošklivější. Vím, že se ti to musí při pohledu do zrcadla zdát nemožné, ale já umím zázraky.“
Stačila jediná její věta a Draco svůj těžce nabytý klid zase ztratil.
„Co si to dovoluješ!?“ zavrčel na ni a znovu ji přitlačil ke zdi.
„Jsem jen upřímná,“ odvětila mu klidně, i když jí srdce splašeně bušilo.
„Začínám tě mít plné zuby,“ upozornil ji ledovým hlasem.
„Já tebe taky, ty nafoukanej zmetku. Myslíš si, že Malfoy si může dovolit všechno?“
„Taková je realita,“ ušklíbl se. V jejích očích se objevil neidentifikovatelný záblesk čehosi.
„Spíš jenom tvůj sen. Zeptej se tatínka, co mu Voldemort dovolí?“
Draco sebou škubl, když Ebony tak jasně a zřetelně vyslovila Voldemortovo jméno.
„To není tvoje věc! A navíc nic nechápeš!“ utrhl se na ni vztekle a zase se přestal ovládat. „V naší rodině se už po staletí předává magie z generace na generaci! Naše krev je čistá!“
Dracovi se v očích nepěkně zablýsklo, když se ušklíbl.
„Ale to ty nemůžeš pochopit, protože tvoje matka byla, pokud vím, jen obyčejná mudlovská šmejdka.“
Podle křídově bílé barvy, kterou získal Ebonyin obličej, pochopil, že zasáhl do černého.
Ebony se celá napnula a její ruce se vymrštily. Vlepila mu bleskovou facku a pak se na něj vrhla pěstmi. Draco zavrávoral, ale podařilo se mu udržet rovnováhu. Lehce couval pod náporem jejího útoku.
Nechtěl se s ní prát. I když to byla nenáviděná Potterova sestra, pořád to byla holka. A rvačka s dívkou byla pod jeho úroveň.
Ale po několika ostrých ranách, které mu uštědřila do tváře, hrudníku a břicha, musel bolestně zalapat po dechu a začít se alespoň bránit. Jeho protiútok ji srazil na zem.
Dopadl na ni a převalovali se po chodbě, zatímco se jeden druhého pokoušeli co nejbolestivěji udeřit. Dracovi se zdálo, že Potterová rozhodně vyhrává. Byl sice silnější, ale už dlouho se s nikým takhle nepral. Na Ebonyinu mrštnost a zjevně bohaté zkušenosti z mudlovských rvaček jeho síla nebyla moc platná.
Navíc se podezříval, že i přes všechen vztek, ji stále nechtěl uhodit nějak moc tvrdě.
Tím bych tu pomstu zazdil úplně, pomyslel si a vzápětí zaúpěl, když ho její pěst trefila pod oko.
Právě když byla rvačka v nejlepším - Ebony už pomalu docházela pára a začínala být lehce nervózní z toho, jak na sobě leželi :-) - zarazil je oba ledový hlas.
„Potterová! Malfoyi!“ Ebony do Draca přestala bušit a oba vzhlédli.
Nad nimi se v černém plášti tyčil Snape s tváří boha pomsty.
-TBC-
„Zatraceně, už zavři klapačku!“ zakřičel na něj rudý vzteky a studem, protože se celá Velká síň válela smíchy.
Dokonce i Zmijozelští se sotva ovládali a profesoři (kromě Snapea, který se tvářil kysele, jako by právě cucal citrón) měli na tvářích velice křečovité výrazy, jak se snažili přemoci a skrýt smích.
Draco shodil skřítka ze stolu a vztekle se zvedl. Potom rudý až za ušima opustil Velkou síň.
Než dorazil do Hadí komnaty, trochu se uklidnil. Pomohlo mu k tomu několik sražených brnění a třísknutí dveřmi.
Plácl sebou na pohovku a zíral na oblohu za oknem, na které se stahovala bouřková mračna symbolizující jeho vzteklou náladu. Temnotu občas prozářil blesk a Draco jako by slyšel zadunění hromu, které odpovídalo tlukotu jeho srdce. Cítil se rozzuřený, jako už dlouho ne.
Autor toho vtipu odvedl svou práci dokonale. Zesměšnil ho před celou školou a navíc ho tak vytočil, že se přestal ovládat a ztratil na okamžik svou znuděnou, chladnou, arogantní a hlavně dokonalou masku.
Draco moc dobře věděl, že tohle mohl dokázat jen jeden jediný člověk.
Jedna, jedna, Ebony Potterová, přiznal nenadšeně.
Teď ještě víc chtěl dotáhnout svůj plán do konce. Chtěl tu zatracenou mrchu vidět zničenou a trpící. Náhle sebou trhl, protože se dveře do komnaty otevřely.
Já nemyslel vidět ji hned, zaklekl Draco v duchu.
Ebony stála na prahu s kyticí růží v ruce. Beze slova ji hodila na podlahu a zase zmizela.
Draco se bleskově zvedl a vyběhl za ní. Cloumal jím zuřivý vztek. Dohnal ji a přirazil ji bolestivě ke zdi.
„Ty zatracená mrcho!“ zasyčel na ni.
Prudce vydechla a pak, k jeho překvapení, se na něj smutně usmála.
„Copak jediné, čeho jsi schopen kromě arogance a povýšenosti, je nenávist?“ povzdechla si.
Draco si skousl dolní ret, aby nabral ztracený klid. Jeho vztek teď mohl zmařit celý plán. Pustil Ebony a narovnal se, takže na ní teď hleděl docela svrchu. Stálo ho hodně úsilí se uklidnit, ale povedlo se.
„Tak hele, Potterová, jsi docela hezká holka, ale jestli nezavřeš hubu, mohlo by se ti stát, že ten tvůj potterovský ksichtík utrpí nějakou újmu,“ varoval ji s lehce sarkastickým tónem v hlase, jak se to celé snažil obrátit v žert.
Jen se sladce ušklíbla.
„Tak hele, Malfoyi,“ začala stejným tónem jako on, „Jsi vážně ošklivej a nesympatickej parchant. Ale jestli mě naštveš, mohlo by se ti stát, že budeš ještě ošklivější. Vím, že se ti to musí při pohledu do zrcadla zdát nemožné, ale já umím zázraky.“
Stačila jediná její věta a Draco svůj těžce nabytý klid zase ztratil.
„Co si to dovoluješ!?“ zavrčel na ni a znovu ji přitlačil ke zdi.
„Jsem jen upřímná,“ odvětila mu klidně, i když jí srdce splašeně bušilo.
„Začínám tě mít plné zuby,“ upozornil ji ledovým hlasem.
„Já tebe taky, ty nafoukanej zmetku. Myslíš si, že Malfoy si může dovolit všechno?“
„Taková je realita,“ ušklíbl se. V jejích očích se objevil neidentifikovatelný záblesk čehosi.
„Spíš jenom tvůj sen. Zeptej se tatínka, co mu Voldemort dovolí?“
Draco sebou škubl, když Ebony tak jasně a zřetelně vyslovila Voldemortovo jméno.
„To není tvoje věc! A navíc nic nechápeš!“ utrhl se na ni vztekle a zase se přestal ovládat. „V naší rodině se už po staletí předává magie z generace na generaci! Naše krev je čistá!“
Dracovi se v očích nepěkně zablýsklo, když se ušklíbl.
„Ale to ty nemůžeš pochopit, protože tvoje matka byla, pokud vím, jen obyčejná mudlovská šmejdka.“
Podle křídově bílé barvy, kterou získal Ebonyin obličej, pochopil, že zasáhl do černého.
Ebony se celá napnula a její ruce se vymrštily. Vlepila mu bleskovou facku a pak se na něj vrhla pěstmi. Draco zavrávoral, ale podařilo se mu udržet rovnováhu. Lehce couval pod náporem jejího útoku.
Nechtěl se s ní prát. I když to byla nenáviděná Potterova sestra, pořád to byla holka. A rvačka s dívkou byla pod jeho úroveň.
Ale po několika ostrých ranách, které mu uštědřila do tváře, hrudníku a břicha, musel bolestně zalapat po dechu a začít se alespoň bránit. Jeho protiútok ji srazil na zem.
Dopadl na ni a převalovali se po chodbě, zatímco se jeden druhého pokoušeli co nejbolestivěji udeřit. Dracovi se zdálo, že Potterová rozhodně vyhrává. Byl sice silnější, ale už dlouho se s nikým takhle nepral. Na Ebonyinu mrštnost a zjevně bohaté zkušenosti z mudlovských rvaček jeho síla nebyla moc platná.
Navíc se podezříval, že i přes všechen vztek, ji stále nechtěl uhodit nějak moc tvrdě.
Tím bych tu pomstu zazdil úplně, pomyslel si a vzápětí zaúpěl, když ho její pěst trefila pod oko.
Právě když byla rvačka v nejlepším - Ebony už pomalu docházela pára a začínala být lehce nervózní z toho, jak na sobě leželi :-) - zarazil je oba ledový hlas.
„Potterová! Malfoyi!“ Ebony do Draca přestala bušit a oba vzhlédli.
Nad nimi se v černém plášti tyčil Snape s tváří boha pomsty.
-TBC-