Dračí krev
Stav povídky: dokončena
Summary:
Jen oni sami rozhodnou o svém osudu, jen jejich volba bude utrpením nebo radostí. Dvě strany jedné mince, úplně stejné, ale přece tak jiné. Jen navzájem se mohou zkrotit nebo zahubit. Ti, kteří ochutnali dračí krev.
Co v sobě skrývá dračí krev? Jaké tajemství bude po letech odhaleno, aby změnilo život Harry Pottera? Jak do toho zasáhne Draco Malfoy?
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Harry Potter
Varování: od 15-ti let (pro některé kapitoly, AU (alternative universe)
Betaread: ne
AN: Tohle je moje vůbec první povídka (pokud nepočítám nedokončené a smazané dílko HP a Strážci Pečeti) ve světě HP fanfiction. Pokud jste ji ještě nečetli, buďte schovívaví. Zrodila se v ní postava Harryho dvojčete Ebony a už jsem se jí nezbavila. Právě tady se defnitivně srovnal její charakter, i když má občas tendenci se v jiných povídkách lišit. Tahle povídka má rozhodně jistá slabá místa. Hlavně kapitolu s koktajícím Snapem, bitvu i závěr. A jsou v ní určitě i další chyby. Chtěla jsem ji předělat a opravit, ale už jsem se k tomu nedostala. Možná v budoucnu.
Summary:
Jen oni sami rozhodnou o svém osudu, jen jejich volba bude utrpením nebo radostí. Dvě strany jedné mince, úplně stejné, ale přece tak jiné. Jen navzájem se mohou zkrotit nebo zahubit. Ti, kteří ochutnali dračí krev.
Co v sobě skrývá dračí krev? Jaké tajemství bude po letech odhaleno, aby změnilo život Harry Pottera? Jak do toho zasáhne Draco Malfoy?
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Harry Potter
Varování: od 15-ti let (pro některé kapitoly, AU (alternative universe)
Betaread: ne
AN: Tohle je moje vůbec první povídka (pokud nepočítám nedokončené a smazané dílko HP a Strážci Pečeti) ve světě HP fanfiction. Pokud jste ji ještě nečetli, buďte schovívaví. Zrodila se v ní postava Harryho dvojčete Ebony a už jsem se jí nezbavila. Právě tady se defnitivně srovnal její charakter, i když má občas tendenci se v jiných povídkách lišit. Tahle povídka má rozhodně jistá slabá místa. Hlavně kapitolu s koktajícím Snapem, bitvu i závěr. A jsou v ní určitě i další chyby. Chtěla jsem ji předělat a opravit, ale už jsem se k tomu nedostala. Možná v budoucnu.
KAPITOLA 4 - Touha a klamné snění
Rozhlédni se po světě a nauč se žít.
- Rudolf Alexandr Schröder -
Draco nevěděl, jestli ředitele jeho koleje šokovalo víc, že vidí ve rvačce právě Draca Malfoye, nebo že se pere s dívkou.
Rozhodně ale profesor lektvarů dokázal přejít ze šoku do ráže obdivuhodnou rychlostí.
„Okamžitě přestaňte! Co to má znamenat?!“
Ebony se elegantně postavila na nohy a Draco ji následoval.
Všiml si, že má jeho soupeřka roztržený hábit ve výstřihu a Snape to zaznamenal taky. Vrhl na Draca pohled, jakým se lidé dívají na sexuálního násilníka.
„Tak vysvětlete mi, co se stalo!“ dorážel na ně ledovým hlasem a oči se mu zúžily.
Draco pohlédl na Ebony a podle jejích stažených rtů poznal, že ona bude mlčet. Snape je oba probodával zlobným pohledem.
„Tak bude to?!“ zvýšil hlas.
Když Draco i Ebony svorně dál mlčeli, Snape je zlověstným tónem vyzval, aby ho následovali do jeho kabinetu.
„Vzhledem k tomu, že odmítáte odpovědět a vysvětlit své chování, strhávám oběma kolejím sto bodů a uděluji vám školní trest na každý večer až do konce tohoto týdne.“
Ebony s Dracem si vyměnili pohled, ve kterém by nadšení našel jen absolutní blázen a idiot. Nejen kvůli tomu, že bylo pondělí …
Díky Snapeově trestu - úklid ve skladu s přísadami do lektvarů - přišla Ebony hned o dva nebelvírské tréninky. A také o zbytek iluzí, že by jí Draco Malfoy mohl nechat konečně na pokoji.
- Rudolf Alexandr Schröder -
Draco nevěděl, jestli ředitele jeho koleje šokovalo víc, že vidí ve rvačce právě Draca Malfoye, nebo že se pere s dívkou.
Rozhodně ale profesor lektvarů dokázal přejít ze šoku do ráže obdivuhodnou rychlostí.
„Okamžitě přestaňte! Co to má znamenat?!“
Ebony se elegantně postavila na nohy a Draco ji následoval.
Všiml si, že má jeho soupeřka roztržený hábit ve výstřihu a Snape to zaznamenal taky. Vrhl na Draca pohled, jakým se lidé dívají na sexuálního násilníka.
„Tak vysvětlete mi, co se stalo!“ dorážel na ně ledovým hlasem a oči se mu zúžily.
Draco pohlédl na Ebony a podle jejích stažených rtů poznal, že ona bude mlčet. Snape je oba probodával zlobným pohledem.
„Tak bude to?!“ zvýšil hlas.
Když Draco i Ebony svorně dál mlčeli, Snape je zlověstným tónem vyzval, aby ho následovali do jeho kabinetu.
„Vzhledem k tomu, že odmítáte odpovědět a vysvětlit své chování, strhávám oběma kolejím sto bodů a uděluji vám školní trest na každý večer až do konce tohoto týdne.“
Ebony s Dracem si vyměnili pohled, ve kterém by nadšení našel jen absolutní blázen a idiot. Nejen kvůli tomu, že bylo pondělí …
Díky Snapeově trestu - úklid ve skladu s přísadami do lektvarů - přišla Ebony hned o dva nebelvírské tréninky. A také o zbytek iluzí, že by jí Draco Malfoy mohl nechat konečně na pokoji.
~*~*~*~*~*~
Ráno se Ebony usadila u snídaně na své obvyklé místo na konci stolu vedle Ginny Weasleyové. Zase si všimla podezřívavého a zkoumavého pohledu, který po ní Harry vrhl přes půlku stolu zpoza své misky s vločkami. Pokusila se o úsměv a Harry zase sklopil oči.
Tuhle hru spolu hráli už týden. Ebony věděla, co jejímu bratrovi vrtá hlavou - tentokrát snad poprvé. Věděl, že společně s Malfoyem dostala od Snapea školní trest na celý týden, ale neměl ani tušení proč.
Ebony si nebyla jistá, proč mu vlastně neřekla důvod. To, že se poprala právě s Malfoyem, by ho přece nemělo překvapit. Ale z neznámých důvodů i Draco celou událost skoro úzkostlivě tajil a Ebony se to tak zdálo lepší.
Přilétly sovy, včetně jejího výrečka Drakea, který jí přinesl trojici dopisů v namodralých pergamenových obálkách s erbem významné americké kouzelnické rodiny Walterů. Ani je neodvázala a poslala s nimi Drakea zpátky.
Od chvíle, kdy dorazila do Bradavic, nečetla od svých „falešných“ rodičů a bratra ani jediný dopis, který jí přišel. Všechny poslala neotevřené zpět, ale oni se nevzdávali. Věděla, že je to od ní nespravedlivé a nevděčné, ale nemohla jinak. Už jen pohled na rodový erb jí bolel.
„Panebože, podívejte!“
Ebony pohlédla směrem k Hermioně, jejíž výkřik upoutal pozornost poloviny Velké síně.
Hermiona svírala křečovitě v ruce Denního věštce a ukazovala ho Harrymu a Ronovi, kteří seděli naproti. Harry přelétl několik slov z článku na titulní straně a zbledl. Potom hodil zuřivým a nenávistným pohledem ke zmijozelskému stolu a pak si s Ronem vyměnil zachmuřený pohled.
Ebony se tam zahleděla také. Až teď si Ebony všimla, že mezi Crabbem a Goylem je prázdné místo. Uvědomila si, že se Ginnny zvedla a rozběhla se k Harrymu, aby zjistila, co se děje.
Harry jí beze slova podal Denního věštce a Ginny vystrašeně vyjekla. Když se posadila zpět na své místo, byla strašně bledá.
Ebony pohlédla nejdřív do jejích zděšených očí a potom na titulní stranu kouzelnických novin.
LUCIUS MALFOY NA ÚTĚKU Z AZKABANU ZABIL SEDM BYSTROZORŮ
Pod nadpisem byla velká fotografie světlovlasého kouzelníka s mrazivým pohledem a povýšeným výrazem. Ebony tak měla šanci poprvé zahlédnou tvář obávaného Smrtijeda. Zjistila, jak moc vypadá Draco Malfoy jako mladší verze svého otce.
A bylo to skoro děsivé zjištění.
Zvlášť díky tomu, co už o Luciusi Malfoyovi věděla.
Z článku navíc zachytila slova jako „pravá ruka Vy-víte-koho“, „přísná bezpečnostní opatření“, „plány Vy-víte-koho neznámé“, „sedm mrtvých bystrozorů“, „Vy-víte-kdo“, „pomoc zvenčí“, „Vy-víte-kdo“ …
Hermiona nebyla jedinou odběratelkou Denního věštce, a tak už po Velké síní kolovalo hned několik výtisků. I u učitelského stolu už rozebírali tu strašlivou událost.
Celou místností se šířila vlna hrůzy, ale také nenávisti. Nenávisti, která nebyla namířená jen proti Luciusi Malfoyovi.
A pak se ve dveřích objevil Draco Malfoy.
Při pohledu na něj několik studentek hlavně z nižších ročníků zděšeně vypísklo a na tvářích většiny ostaních se objevila čistá zášť. Dokonce i zmijozelští na něj vztekle zahlíželi, když nic netušící mířil ke svému stolu.
Mohlo by se zdát, že si podivného zájmu a ruchu ve Velké síni nevšímá, že necítí atmosféru strachu a nenávisti visící ve vzduchu. Ale nebyla to pravda.
Draco si uvědomil, že něco není v pořádku, hned jakmile vešel. Nenávistný pohled od Pottera nebyl nic neobvyklého (i když tenhle byl extranenávistný), ale nebyl to jen Potter.
Měl pocit, že na něj tak hledí všichni. Malfoyův arogantní výraz ještě více ztvrdl a už se na nikoho ani nepodíval.
Posadil se mezi Crabba a Goyla, kteří jako jediní nejevili známky podivného chování, protože cpát se jako nezavření u nich nenormální nebylo.
Co se to sakra děje? běželo mu hlavou.
Uvědomil si, že se k němu naklonila Claire Nottová se zachmuřeným výrazem ve tváři.
„Co je?“ pokusil se znuděně protáhnout, ale neubránil se stopám napětí v hlase.
„Tys to věděl?“ zamračila se ještě víc.
„Co jako?“ nechápal, ale pořád se snažil, aby nijak nedal znát tu zatracenou nejistotu najevo.
Co to má být? nechápal.
Odpověď na svou otázku dostal vzápětí.
„Tohle!“ Claire mu strčila pod nos Denního věštce a Dracovi ztuhla krev v žilách.
Tak proto všechny ty pohledy! Proto ta nenávist!
Zaplavil ho vztek nad tou nechutnou nespravedlností. Většina z těch lidí, kteří po něm vrhali záštiplné a nenávistné pohledy, ho ani neznala. Vlastně ne … NIKDO z nich ho neznal! Nevěděli, jaké to je být synem Luciuse Malfoye. Nenáviděli ho pro to. A on za to nenáviděl je.
Vztekle a prudce se zvedl od stolu, až Goylovi leknutím zaskočilo a začal se dusit. Draco si ho nevšímal a s tím stále stejným povýšeným a chladným výrazem zamířil ven z Velké síně.
Celou tu cestu, která se mu poprvé v životě zdála nekonečně dlouhá, měl sto chutí začít křičet. A pak se rozeběhnout pryč, daleko od těch vyčítavých nenávistných tváří. Konečně byl venku.
Zamířil rovnou do svého útočiště, protože ze všeho nejvíc toužil po samotě. Proto přece Hadí komnatu tajil.
Už loni na konci školního roku ji dokázal opravdu ocenit. Tehdy utíkal stejně jako dnes před nenávisti okolí. Jeho otec byl zavřen do Azkabanu a všichni už věděli, že je Voldemortovým přívržencem. Draco trávil v komnatě po vyučování skoro celé hodiny, jen zíral na šedou a ponurou oblohu bez slunce a bez hvězd. Stejně temnou a prázdnou jako jeho život.
Měl pocit, že jediným, co má smysl v jeho životě, je bláhová snaha zavděčit se otci. Ne z lásky nebo z vděčnosti. Prostě jen proto, že se to od něj čekalo. Díky otci se naučil skrývat své pocity. Podle filozofie jeho rodu to byla slabost a ty se nepromíjejí. Malfoy není slaboch!
Občas měl dokonce bláznivý pocit, že ani neumí cítit. Jeho otec k němu nikdy neprojevil žádné city, byl přísný a tvrdý a neústupný a náročný. Vyžadoval poslušnost a respekt a na oplátku se Dracovi dostalo jen dalšího chladu.
Jeho matka ho sice rozmazlovala, ale Draco brzy pochopil, že je pro ní jen jako hračka, dokonalý výtvor, kterým se chtěla chlubit. Chtěla ho vylepšovat, ale ne kvůli němu. Jen kvůli sobě. Aby o ní říkali: „Podívejte jakého dokonalého syna má Narcisa…“
Neuměl cítit nic jiného, protože ho to nenaučili. Ale občas … občas to tak nebylo. Párkrát zažil pocit radosti, třeba když poprvé chytil Zlatonku a vyhrál tak Zmijozelu zápas. Bylo to … skoro děsivé.
Nejděsivější ze všech emocí však pro něj byla láska. Byl to pro něj skoro úplně cizí a neznámý pocit. Draco uměl pozorovat lidi a všiml si, co taková láska dokáže. Radost i bolest, smutek a utrpení…
Navenek Draco Malfoy působil jako člověk bez zájmu, jen tak si znuděně proplouval životem a všichni ostatní nebyli dost hodni jeho pozornosti. Ve skutečnosti mu tahle přetvářka dávala možnost se dívat a pozorovat.
A viděl, jak láska umí ubližovat a ničit.
Dokáže člověka úplně změnit, pomyslel si často.
Proto ho děsila. I přes všechna svá pozorování totiž o ní vlastně nevěděl nic. Draco si odmítal připouštět strach, to byl pocit, který Malfoyové neměli cítit.
Malfoy strach vyvolává!
Ale tenhle strach se nedal potlačit. Byl silnější než jeho vůle. Nenáviděl se za takovou slabost.
Za celých šestnáct let svého života si nedokázala najít jediného přítele. Sám sebe přesvědčoval, že o nikoho nestojí. Možná to tak i bylo.
Draco miloval samotu; byla tak uklidňující, byla to jistota. Jen loňský rok trošku porušil své zásady, když si začal několik románků s dívkami ze školy. Ale i tehdy zůstával sám. Nedokázal k sobě pustit nikoho.
Navíc se mu ty dívky zdály nudné a nezajímavé. Byly příliš nadšené ze skutečnosti, že se o ně zajímá chladný a nedostižný Malfoy. Byl pro ně trofejí, i když se s ní nemohly nikde chlubit, protože jim to zakázal.
Věděl, že by nikdy nesnesl vedle sebe někoho, kdo by ho chtěl ovládat. Odmítal se podřídit komukoliv, i lásce. Ale nestál ani o někoho, kdo by se naopak podřídil jemu. Musel se smát nad svým výběrem. Jeho dvě kritéria si tak odporovala, že se smířil s tím, že takový člověk neexistuje.
Bylo jednoduché se přesvědčit, že mu to nevadí. Chtěl být sám, a proto měl Hadí komnatu. Nechtěl, aby ho někdo rušil. Proto ji tajil. Nikdo ho tady nemohl najít … tedy skoro.
Nechtěl teď vidět nikoho, ale jedna osoba to zjevně nepochopila. Zaslechl zvuk otvíraných dveří a dovnitř vklouzla Ebony. Draco v duchu zaklel. Poslední, koho chtěl vidět, byla Potterova zatracená sestra. Už se ani nesnažil ovládat. Měl vztek na všechny a nejvíc na ní, na tu dokonalou sestřičku Chlapce, který přežil.
„Co tu chceš?“ zavrčel na ni.
„Chci s tebou mluvit,“ oznámila mu a ignorovala jeho ostrý tón.
„Co po mně, sakra, chceš!? Nech mě na pokoji!“ zavrčel na ni znovu.
„Chceš se tu schovat?“ postřehla bystře.
„Nemusím se schovávat před nikým!“ odsekl Draco.
Ebony si nevšímala jeho vzteku a přistoupila až k němu. Najednou stála tak blízko, až se mu z toho lehce zatočila hlava. Překvapilo ho, že v jejím pohledu nenašel ani stopu nenávisti. Jen smutek…
„A co sám před sebou?“ Potterová ta slova téměř zašeptala.
„Pch! Proč bych měl?“ pokusil se Draco o úšklebek, ale chybělo mu obvyklé pohrdání.
„Protože jsi Malfoy - dokonalá čistá krev, ale zkažená duše,“ prohlásila Ebony klidně.
Dracovy oči se nebezpečně zúžily.
„Neznáš mě.“
„Nezdá se mi, že bys byl jiný, než ten Malfoy, o kterém jsem teď mluvila,“ povzdechla si.
„Ach, jistě, proto jsi přišla!“ zasyčel na ni vztekle. „Tvůj bratříček tě poslal čmuchat. Chce vědět, jak mého otce dostat zpátky, jak ho chytit…“
„Víš, že to tak není,“ bránila se Ebony.
Draco ji popadl za ramena a přinutil ji, aby se mu podívala zpříma do očí.
„A jak to je?“ chtěl vědět.
„Vím, co si o útěku tvého otce myslí celá škola. Ale chci vědět, co si myslíš ty,“ prohlásila klidně a opětovala jeho pohled bez záblesku lži. Ta otázka ho překvapila. Nevěděl, jestli jí má věřit.
„Proč?“
„To nevím.“
Řekla to pevným hlasem, ale Dracovi se to nezdálo dost upřímné. Probodl ji varovným pohledem.
„Nelži mi. Musíš mít důvod.“
Ebony se lehce nervózně ošila a posadila se na kraj pohovky. Draco se posadil k ní a cítil se podivně, když seděla tak blízko vedle něj.
Možná až příliš blízko, otřásl se v duchu, ale neodtáhl se.
„Někdo se tě přece musí zeptat,“ zaslechl její tichý hlas.
V duchu si Ebony jen povzdechla. Nebylo pro ni snadné lhát. Ale poslední dobou to dělal tak často…
Tak tohle se ze mě stává? Lhářka?
Ve skutečnosti neměla tušení, proč přišla. Ani nevěděla proč pokládá Malfoyovi takové otázky.
„Je to můj otec. To by ti mělo stačit. Každému to stačí, hned si udělají svůj závěr,“ odpověděl jí Draco. V jeho hlase zazněla překvapivě hořkost.
„Vadí ti, že tě soudí, podle činů tvého otce?“ pozvedla Ebony obočí. Draco se rozzlobeně zvedl.
„Nejsem on!“ pokusil se o obhajobu. „Nic jsem neudělal!“
„Nenávidí tě za tvůj původ a tebe to žere. Jak absurdní,“ ušklíbla se Potterová a věnovala mu lehce pohrdavý úšklebek.
„Mě nenávidíš, protože jsem Harryho sestra. I když jsem si to nevybrala a dokonce ani nepřála. Nenávidíš kouzelníky s nečistou krví, ale oni taky neměli na výběr. Tomu se říká pokrytectví, Malfoyi.“
Draca vyděsilo, že mu její slova dávala smysl. I když bylo znát, jak jím pohrdá.
A najednou pocítil podivnou touhu. Chtěl to změnit. Nechtěl aby jím pohrdala, ale … ale co?
Stáhl se a znovu se zahleděl na oblohu v okně. Zdálo se mu, že na šedé obloze vidí lehoulince poblikávat malinkou hvězdu.
„Chceš sloužit Voldemortovi?“
Ani ho nepřekvapilo, že vyslovila Voldemortovo jméno.
Potter to přece dělá taky, pomyslel si, ale rychle vyhnal z hlavy tvář svého nepřítele.
„Co si myslíš?“ obrátil se na Ebony chladně.
„Že to uděláš,“ konstatovala dívka. „Na to jsi dost velký hlupák.“
„Hlupák?“ podivil se Draco, který čekal výraz jiného kalibru.
Co třeba hajzl? napověděl mu škodolibě vnitřní hlas.
„Na jeho straně prohraješ,“ pokračovala Ebony.
„Myslíš, že tvůj úžasný bratr porazí Pána zla?“
Draca tahle myšlenka skoro pobavila.
Úžasný hrdina Harry Potter! PCHE!
Ale úsměv mu zmrzl na rtech, když se Potterová přiblížila na několik centimetrů. Draco se lehce zamračil, když zase ucítil její omamnou vůni. Strašně ho to rozptylovalo.
„Myslíš, že to dokáže?“ zopakoval raději rychle svou otázku, ale tentokrát už bez pohrdlivého úšklebku.
„Nevím, ale i kdyby ne, tak stejně prohraješ. Přestaneš být Draco Malfoy, ztratíš svou hrdost a už nebudeš ani svobodný. Budeš jen jeden z jeho poskoků. Závislý životem na jeho rozmaru a náladě. Stačí jedna chyba a …“
Její oči mu jasně naznačily další pokračování věty. Draco pořád nechápal smysl jejich rozhovoru, ale už mu na tom nezáleželo. Vzpomněl si totiž na plán. A teď měl šanci kout žhavé železo.
Jo, tak tahle je opravdu žhavá, oznámil mu jeho vnitřní hlas znalecky.
Draco v duchu zaklel nad tím, jaké přihlouplé a nesmyslné myšlenky ho napadají.
„Myslíš si, že jeho odpůrci jsou v bezpečí?“ zeptal se raději Ebony. Zdálo se nad tou otázkou přemýšlí a hledá správnou odpověď.
„Ne, ale můžou se bránit,“ odvětila nakonec jednoduše.
Dracovo obočí vylétlo lehce překvapeně nahoru, když další tentokrát mnohem zajímavější myšlenka prolétla jeho myslí.
„Snažíš se mě dostat na vaši stranu?“
-TBC-
Tuhle hru spolu hráli už týden. Ebony věděla, co jejímu bratrovi vrtá hlavou - tentokrát snad poprvé. Věděl, že společně s Malfoyem dostala od Snapea školní trest na celý týden, ale neměl ani tušení proč.
Ebony si nebyla jistá, proč mu vlastně neřekla důvod. To, že se poprala právě s Malfoyem, by ho přece nemělo překvapit. Ale z neznámých důvodů i Draco celou událost skoro úzkostlivě tajil a Ebony se to tak zdálo lepší.
Přilétly sovy, včetně jejího výrečka Drakea, který jí přinesl trojici dopisů v namodralých pergamenových obálkách s erbem významné americké kouzelnické rodiny Walterů. Ani je neodvázala a poslala s nimi Drakea zpátky.
Od chvíle, kdy dorazila do Bradavic, nečetla od svých „falešných“ rodičů a bratra ani jediný dopis, který jí přišel. Všechny poslala neotevřené zpět, ale oni se nevzdávali. Věděla, že je to od ní nespravedlivé a nevděčné, ale nemohla jinak. Už jen pohled na rodový erb jí bolel.
„Panebože, podívejte!“
Ebony pohlédla směrem k Hermioně, jejíž výkřik upoutal pozornost poloviny Velké síně.
Hermiona svírala křečovitě v ruce Denního věštce a ukazovala ho Harrymu a Ronovi, kteří seděli naproti. Harry přelétl několik slov z článku na titulní straně a zbledl. Potom hodil zuřivým a nenávistným pohledem ke zmijozelskému stolu a pak si s Ronem vyměnil zachmuřený pohled.
Ebony se tam zahleděla také. Až teď si Ebony všimla, že mezi Crabbem a Goylem je prázdné místo. Uvědomila si, že se Ginnny zvedla a rozběhla se k Harrymu, aby zjistila, co se děje.
Harry jí beze slova podal Denního věštce a Ginny vystrašeně vyjekla. Když se posadila zpět na své místo, byla strašně bledá.
Ebony pohlédla nejdřív do jejích zděšených očí a potom na titulní stranu kouzelnických novin.
LUCIUS MALFOY NA ÚTĚKU Z AZKABANU ZABIL SEDM BYSTROZORŮ
Pod nadpisem byla velká fotografie světlovlasého kouzelníka s mrazivým pohledem a povýšeným výrazem. Ebony tak měla šanci poprvé zahlédnou tvář obávaného Smrtijeda. Zjistila, jak moc vypadá Draco Malfoy jako mladší verze svého otce.
A bylo to skoro děsivé zjištění.
Zvlášť díky tomu, co už o Luciusi Malfoyovi věděla.
Z článku navíc zachytila slova jako „pravá ruka Vy-víte-koho“, „přísná bezpečnostní opatření“, „plány Vy-víte-koho neznámé“, „sedm mrtvých bystrozorů“, „Vy-víte-kdo“, „pomoc zvenčí“, „Vy-víte-kdo“ …
Hermiona nebyla jedinou odběratelkou Denního věštce, a tak už po Velké síní kolovalo hned několik výtisků. I u učitelského stolu už rozebírali tu strašlivou událost.
Celou místností se šířila vlna hrůzy, ale také nenávisti. Nenávisti, která nebyla namířená jen proti Luciusi Malfoyovi.
A pak se ve dveřích objevil Draco Malfoy.
Při pohledu na něj několik studentek hlavně z nižších ročníků zděšeně vypísklo a na tvářích většiny ostaních se objevila čistá zášť. Dokonce i zmijozelští na něj vztekle zahlíželi, když nic netušící mířil ke svému stolu.
Mohlo by se zdát, že si podivného zájmu a ruchu ve Velké síni nevšímá, že necítí atmosféru strachu a nenávisti visící ve vzduchu. Ale nebyla to pravda.
Draco si uvědomil, že něco není v pořádku, hned jakmile vešel. Nenávistný pohled od Pottera nebyl nic neobvyklého (i když tenhle byl extranenávistný), ale nebyl to jen Potter.
Měl pocit, že na něj tak hledí všichni. Malfoyův arogantní výraz ještě více ztvrdl a už se na nikoho ani nepodíval.
Posadil se mezi Crabba a Goyla, kteří jako jediní nejevili známky podivného chování, protože cpát se jako nezavření u nich nenormální nebylo.
Co se to sakra děje? běželo mu hlavou.
Uvědomil si, že se k němu naklonila Claire Nottová se zachmuřeným výrazem ve tváři.
„Co je?“ pokusil se znuděně protáhnout, ale neubránil se stopám napětí v hlase.
„Tys to věděl?“ zamračila se ještě víc.
„Co jako?“ nechápal, ale pořád se snažil, aby nijak nedal znát tu zatracenou nejistotu najevo.
Co to má být? nechápal.
Odpověď na svou otázku dostal vzápětí.
„Tohle!“ Claire mu strčila pod nos Denního věštce a Dracovi ztuhla krev v žilách.
Tak proto všechny ty pohledy! Proto ta nenávist!
Zaplavil ho vztek nad tou nechutnou nespravedlností. Většina z těch lidí, kteří po něm vrhali záštiplné a nenávistné pohledy, ho ani neznala. Vlastně ne … NIKDO z nich ho neznal! Nevěděli, jaké to je být synem Luciuse Malfoye. Nenáviděli ho pro to. A on za to nenáviděl je.
Vztekle a prudce se zvedl od stolu, až Goylovi leknutím zaskočilo a začal se dusit. Draco si ho nevšímal a s tím stále stejným povýšeným a chladným výrazem zamířil ven z Velké síně.
Celou tu cestu, která se mu poprvé v životě zdála nekonečně dlouhá, měl sto chutí začít křičet. A pak se rozeběhnout pryč, daleko od těch vyčítavých nenávistných tváří. Konečně byl venku.
Zamířil rovnou do svého útočiště, protože ze všeho nejvíc toužil po samotě. Proto přece Hadí komnatu tajil.
Už loni na konci školního roku ji dokázal opravdu ocenit. Tehdy utíkal stejně jako dnes před nenávisti okolí. Jeho otec byl zavřen do Azkabanu a všichni už věděli, že je Voldemortovým přívržencem. Draco trávil v komnatě po vyučování skoro celé hodiny, jen zíral na šedou a ponurou oblohu bez slunce a bez hvězd. Stejně temnou a prázdnou jako jeho život.
Měl pocit, že jediným, co má smysl v jeho životě, je bláhová snaha zavděčit se otci. Ne z lásky nebo z vděčnosti. Prostě jen proto, že se to od něj čekalo. Díky otci se naučil skrývat své pocity. Podle filozofie jeho rodu to byla slabost a ty se nepromíjejí. Malfoy není slaboch!
Občas měl dokonce bláznivý pocit, že ani neumí cítit. Jeho otec k němu nikdy neprojevil žádné city, byl přísný a tvrdý a neústupný a náročný. Vyžadoval poslušnost a respekt a na oplátku se Dracovi dostalo jen dalšího chladu.
Jeho matka ho sice rozmazlovala, ale Draco brzy pochopil, že je pro ní jen jako hračka, dokonalý výtvor, kterým se chtěla chlubit. Chtěla ho vylepšovat, ale ne kvůli němu. Jen kvůli sobě. Aby o ní říkali: „Podívejte jakého dokonalého syna má Narcisa…“
Neuměl cítit nic jiného, protože ho to nenaučili. Ale občas … občas to tak nebylo. Párkrát zažil pocit radosti, třeba když poprvé chytil Zlatonku a vyhrál tak Zmijozelu zápas. Bylo to … skoro děsivé.
Nejděsivější ze všech emocí však pro něj byla láska. Byl to pro něj skoro úplně cizí a neznámý pocit. Draco uměl pozorovat lidi a všiml si, co taková láska dokáže. Radost i bolest, smutek a utrpení…
Navenek Draco Malfoy působil jako člověk bez zájmu, jen tak si znuděně proplouval životem a všichni ostatní nebyli dost hodni jeho pozornosti. Ve skutečnosti mu tahle přetvářka dávala možnost se dívat a pozorovat.
A viděl, jak láska umí ubližovat a ničit.
Dokáže člověka úplně změnit, pomyslel si často.
Proto ho děsila. I přes všechna svá pozorování totiž o ní vlastně nevěděl nic. Draco si odmítal připouštět strach, to byl pocit, který Malfoyové neměli cítit.
Malfoy strach vyvolává!
Ale tenhle strach se nedal potlačit. Byl silnější než jeho vůle. Nenáviděl se za takovou slabost.
Za celých šestnáct let svého života si nedokázala najít jediného přítele. Sám sebe přesvědčoval, že o nikoho nestojí. Možná to tak i bylo.
Draco miloval samotu; byla tak uklidňující, byla to jistota. Jen loňský rok trošku porušil své zásady, když si začal několik románků s dívkami ze školy. Ale i tehdy zůstával sám. Nedokázal k sobě pustit nikoho.
Navíc se mu ty dívky zdály nudné a nezajímavé. Byly příliš nadšené ze skutečnosti, že se o ně zajímá chladný a nedostižný Malfoy. Byl pro ně trofejí, i když se s ní nemohly nikde chlubit, protože jim to zakázal.
Věděl, že by nikdy nesnesl vedle sebe někoho, kdo by ho chtěl ovládat. Odmítal se podřídit komukoliv, i lásce. Ale nestál ani o někoho, kdo by se naopak podřídil jemu. Musel se smát nad svým výběrem. Jeho dvě kritéria si tak odporovala, že se smířil s tím, že takový člověk neexistuje.
Bylo jednoduché se přesvědčit, že mu to nevadí. Chtěl být sám, a proto měl Hadí komnatu. Nechtěl, aby ho někdo rušil. Proto ji tajil. Nikdo ho tady nemohl najít … tedy skoro.
Nechtěl teď vidět nikoho, ale jedna osoba to zjevně nepochopila. Zaslechl zvuk otvíraných dveří a dovnitř vklouzla Ebony. Draco v duchu zaklel. Poslední, koho chtěl vidět, byla Potterova zatracená sestra. Už se ani nesnažil ovládat. Měl vztek na všechny a nejvíc na ní, na tu dokonalou sestřičku Chlapce, který přežil.
„Co tu chceš?“ zavrčel na ni.
„Chci s tebou mluvit,“ oznámila mu a ignorovala jeho ostrý tón.
„Co po mně, sakra, chceš!? Nech mě na pokoji!“ zavrčel na ni znovu.
„Chceš se tu schovat?“ postřehla bystře.
„Nemusím se schovávat před nikým!“ odsekl Draco.
Ebony si nevšímala jeho vzteku a přistoupila až k němu. Najednou stála tak blízko, až se mu z toho lehce zatočila hlava. Překvapilo ho, že v jejím pohledu nenašel ani stopu nenávisti. Jen smutek…
„A co sám před sebou?“ Potterová ta slova téměř zašeptala.
„Pch! Proč bych měl?“ pokusil se Draco o úšklebek, ale chybělo mu obvyklé pohrdání.
„Protože jsi Malfoy - dokonalá čistá krev, ale zkažená duše,“ prohlásila Ebony klidně.
Dracovy oči se nebezpečně zúžily.
„Neznáš mě.“
„Nezdá se mi, že bys byl jiný, než ten Malfoy, o kterém jsem teď mluvila,“ povzdechla si.
„Ach, jistě, proto jsi přišla!“ zasyčel na ni vztekle. „Tvůj bratříček tě poslal čmuchat. Chce vědět, jak mého otce dostat zpátky, jak ho chytit…“
„Víš, že to tak není,“ bránila se Ebony.
Draco ji popadl za ramena a přinutil ji, aby se mu podívala zpříma do očí.
„A jak to je?“ chtěl vědět.
„Vím, co si o útěku tvého otce myslí celá škola. Ale chci vědět, co si myslíš ty,“ prohlásila klidně a opětovala jeho pohled bez záblesku lži. Ta otázka ho překvapila. Nevěděl, jestli jí má věřit.
„Proč?“
„To nevím.“
Řekla to pevným hlasem, ale Dracovi se to nezdálo dost upřímné. Probodl ji varovným pohledem.
„Nelži mi. Musíš mít důvod.“
Ebony se lehce nervózně ošila a posadila se na kraj pohovky. Draco se posadil k ní a cítil se podivně, když seděla tak blízko vedle něj.
Možná až příliš blízko, otřásl se v duchu, ale neodtáhl se.
„Někdo se tě přece musí zeptat,“ zaslechl její tichý hlas.
V duchu si Ebony jen povzdechla. Nebylo pro ni snadné lhát. Ale poslední dobou to dělal tak často…
Tak tohle se ze mě stává? Lhářka?
Ve skutečnosti neměla tušení, proč přišla. Ani nevěděla proč pokládá Malfoyovi takové otázky.
„Je to můj otec. To by ti mělo stačit. Každému to stačí, hned si udělají svůj závěr,“ odpověděl jí Draco. V jeho hlase zazněla překvapivě hořkost.
„Vadí ti, že tě soudí, podle činů tvého otce?“ pozvedla Ebony obočí. Draco se rozzlobeně zvedl.
„Nejsem on!“ pokusil se o obhajobu. „Nic jsem neudělal!“
„Nenávidí tě za tvůj původ a tebe to žere. Jak absurdní,“ ušklíbla se Potterová a věnovala mu lehce pohrdavý úšklebek.
„Mě nenávidíš, protože jsem Harryho sestra. I když jsem si to nevybrala a dokonce ani nepřála. Nenávidíš kouzelníky s nečistou krví, ale oni taky neměli na výběr. Tomu se říká pokrytectví, Malfoyi.“
Draca vyděsilo, že mu její slova dávala smysl. I když bylo znát, jak jím pohrdá.
A najednou pocítil podivnou touhu. Chtěl to změnit. Nechtěl aby jím pohrdala, ale … ale co?
Stáhl se a znovu se zahleděl na oblohu v okně. Zdálo se mu, že na šedé obloze vidí lehoulince poblikávat malinkou hvězdu.
„Chceš sloužit Voldemortovi?“
Ani ho nepřekvapilo, že vyslovila Voldemortovo jméno.
Potter to přece dělá taky, pomyslel si, ale rychle vyhnal z hlavy tvář svého nepřítele.
„Co si myslíš?“ obrátil se na Ebony chladně.
„Že to uděláš,“ konstatovala dívka. „Na to jsi dost velký hlupák.“
„Hlupák?“ podivil se Draco, který čekal výraz jiného kalibru.
Co třeba hajzl? napověděl mu škodolibě vnitřní hlas.
„Na jeho straně prohraješ,“ pokračovala Ebony.
„Myslíš, že tvůj úžasný bratr porazí Pána zla?“
Draca tahle myšlenka skoro pobavila.
Úžasný hrdina Harry Potter! PCHE!
Ale úsměv mu zmrzl na rtech, když se Potterová přiblížila na několik centimetrů. Draco se lehce zamračil, když zase ucítil její omamnou vůni. Strašně ho to rozptylovalo.
„Myslíš, že to dokáže?“ zopakoval raději rychle svou otázku, ale tentokrát už bez pohrdlivého úšklebku.
„Nevím, ale i kdyby ne, tak stejně prohraješ. Přestaneš být Draco Malfoy, ztratíš svou hrdost a už nebudeš ani svobodný. Budeš jen jeden z jeho poskoků. Závislý životem na jeho rozmaru a náladě. Stačí jedna chyba a …“
Její oči mu jasně naznačily další pokračování věty. Draco pořád nechápal smysl jejich rozhovoru, ale už mu na tom nezáleželo. Vzpomněl si totiž na plán. A teď měl šanci kout žhavé železo.
Jo, tak tahle je opravdu žhavá, oznámil mu jeho vnitřní hlas znalecky.
Draco v duchu zaklel nad tím, jaké přihlouplé a nesmyslné myšlenky ho napadají.
„Myslíš si, že jeho odpůrci jsou v bezpečí?“ zeptal se raději Ebony. Zdálo se nad tou otázkou přemýšlí a hledá správnou odpověď.
„Ne, ale můžou se bránit,“ odvětila nakonec jednoduše.
Dracovo obočí vylétlo lehce překvapeně nahoru, když další tentokrát mnohem zajímavější myšlenka prolétla jeho myslí.
„Snažíš se mě dostat na vaši stranu?“
-TBC-