Dračí krev
Stav povídky: dokončena
Summary:
Jen oni sami rozhodnou o svém osudu, jen jejich volba bude utrpením nebo radostí. Dvě strany jedné mince, úplně stejné, ale přece tak jiné. Jen navzájem se mohou zkrotit nebo zahubit. Ti, kteří ochutnali dračí krev.
Co v sobě skrývá dračí krev? Jaké tajemství bude po letech odhaleno, aby změnilo život Harry Pottera? Jak do toho zasáhne Draco Malfoy?
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Harry Potter
Varování: od 15-ti let (pro některé kapitoly, AU (alternative universe)
Betaread: ne
AN: Tohle je moje vůbec první povídka (pokud nepočítám nedokončené a smazané dílko HP a Strážci Pečeti) ve světě HP fanfiction. Pokud jste ji ještě nečetli, buďte schovívaví. Zrodila se v ní postava Harryho dvojčete Ebony a už jsem se jí nezbavila. Právě tady se defnitivně srovnal její charakter, i když má občas tendenci se v jiných povídkách lišit. Tahle povídka má rozhodně jistá slabá místa. Hlavně kapitolu s koktajícím Snapem, bitvu i závěr. A jsou v ní určitě i další chyby. Chtěla jsem ji předělat a opravit, ale už jsem se k tomu nedostala. Možná v budoucnu.
Summary:
Jen oni sami rozhodnou o svém osudu, jen jejich volba bude utrpením nebo radostí. Dvě strany jedné mince, úplně stejné, ale přece tak jiné. Jen navzájem se mohou zkrotit nebo zahubit. Ti, kteří ochutnali dračí krev.
Co v sobě skrývá dračí krev? Jaké tajemství bude po letech odhaleno, aby změnilo život Harry Pottera? Jak do toho zasáhne Draco Malfoy?
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Harry Potter
Varování: od 15-ti let (pro některé kapitoly, AU (alternative universe)
Betaread: ne
AN: Tohle je moje vůbec první povídka (pokud nepočítám nedokončené a smazané dílko HP a Strážci Pečeti) ve světě HP fanfiction. Pokud jste ji ještě nečetli, buďte schovívaví. Zrodila se v ní postava Harryho dvojčete Ebony a už jsem se jí nezbavila. Právě tady se defnitivně srovnal její charakter, i když má občas tendenci se v jiných povídkách lišit. Tahle povídka má rozhodně jistá slabá místa. Hlavně kapitolu s koktajícím Snapem, bitvu i závěr. A jsou v ní určitě i další chyby. Chtěla jsem ji předělat a opravit, ale už jsem se k tomu nedostala. Možná v budoucnu.
KAPITOLA 5 - Pravda a lež ruku v ruce
Chtěla jsem ti uletět, ale někdo mi vzal křídla.
Lapená duše sténá, malá naděje jí svitla
a brány do pekla se otevřely.
Peklo pro anděly
chycené do vlastní nevinnosti.
Peklo mé vlastní bolesti.
Zahleděl se jí zpříma do očí a čekal na její odpověď.
„Ne!“ ujistila ho Ebony odmítavě, ale až příliš rychle, takže si byl skoro jistý, že lže.
Nenapadlo by mě, že je jako já … zamyslel se.
Začínal mít podezření, že není jediný, kdo tady hraje nějakou hru. Ta myšlenka se mu vůbec nezamlouvala.
„Snažím se pochopit proč,“ pokračovala Ebony. „Já ti řekla, proč si myslím, že bys to neměl dělat. Řekni mi, proč si myslíš opak.“
Ebonyin pohled byl až nepřirozeně klidný. Lezla mu tím na nervy. Pořád ho její blízkost rozptylovala a ztěžovala mu vymýšlení odpovědí. Naopak se zdálo, že s ní to nic nedělá.
„Protože chci přežít,“ promluvil Draco po chvíli ticha. „Chci být na straně, která o mě stojí. A to rozhodně není tvůj drahý hrdina Harry Potter s ředitelem.“
Jeho vlastní upřímnost ho šokovala, ale už se nedokázala stopnout. Ne, když viděl, jak v jeho slovech Potterova sestra nachází sama sebe.
„Nenávidí mě, ne proto, že se k nim chovám, jak se chovám, ale proto, že jsem Malfoy. A když o tom mluvím - myslíš, že tebe chtějí na jejich straně?“
Bylo mu jedno, jak jí touhle narážkou ublíží. Ve chvíli, kdy začal litovat své upřímnosti, zatoužil, aby se Ebony cítila stejně mizerně jako on.
Zdálo se mu, že uspěl, i když po chvíli s hranou odhodlaností prohlásila: „Nevzdávám se tak snadno.“
„Budeš zklamaná, věř mi,“ varoval ji.
Pak ho něco napadlo. Chytil ji za ruku a ještě zmenšil už tak minimální vzdálenost mezi nimi. Zvedla k němu překvapeně svoje hnědé oči. Draco se musel sklonit, aby jí mohl zašeptat do ucha.
„Pojď se mnou. Já o tebe stojím,“ sdělil jí.
Ebony z jeho slov zamrazilo po celé délce páteře, i když si odmítala přiznat, že jsou myšlena vážně a hlavně upřímně.
„Ne!“ odtáhla se, vylétla z pohovky a zamířila ke dveřím otočená čelem k němu.
„NE!“
Potom vyběhla ven a Draco zase osaměl.
Jak jsem mohl být tak zatraceně imbecilní! Já tu potvoru snad nikdy nepřesvědčím!
Vztekle sebou hodil na pohovku. Věděl, že vyučování už začalo a on by tam měl být.
A proč? Abych musel snášet ty zatracené nenávistné pohledy?
Takhle se cítí oni, když jim dáváš najevo svou nenávist a odpor, poučilo ho jeho vlastní já, které se ale až příliš podobalo hlasu Ebony Potterové.
No skvěle, teď už se jí nezbavím.
A chceš? rýpla si další část jeho já.
Jistěže ANO! … Ale až to skončí!
Cestou do učebny přeměňování se Ebony pokoušela vymyslet si nějakou výmluvu. V tomhle byla jako Ebony Walterová vždycky expert, protože se jí na Merlinově akademii občas (asi tak třikrát týdně) stávalo, že se zpozdila na nějakou hodinu.
Ebony Potterová však měla v hlavě příliš mnoho děsivých, šílených, zmatených a neodbytných myšlenek, jen ne takovou, která by se dala použít jako výmluva.
V takovém případě (stalo se jí to jednou, zrovna v den, kdy zjistila pravdu o své rodině) prostě říkala pravdu. („Promiňte, profesore Grinchi, ale zrovna mi sdělili, že nejsem Ebony Walterová, tak jsem to potřebovala nějak rozdýchat.“
„A kdo jste, smím-li to vědět?“
„To kdybych věděla. Znáte nějakého Harryho Pottera?“
„Toho Chlapce, který přežil?“
„Ten to nejspíš ví.“)
Ebony se při té vzpomínce ušklíbla. Jak by to Harry mohl vědět?
Teď rozhodně nemohla být upřímná. Přesně věděla, co by se rozpoutalo, kdyby se Harry (a nejen on), dozvěděl, že jde pozdě, protože měla velice vážný rozhovor se synem uprchlého vraždícího Smrtijeda. Zvlášť když to byl Draco Malfoy. A zvlášť když s ním při tom byla sama v jeho tajné místnosti.
Jakmile se objevila ve dveřích, celá třída samozřejmě jako na povel ztichla a pohlédla na ni, takže možnost nepozorovaného příchodu a tvrzení: Já tu byla už od začátku, okamžitě padla. V hlavě jí blesklo několik velice nepravděpodobných výmluv.
Nakonec jen zamumlala cosi o nevolnosti, když vpadla do třídy a profesorka McGonagallová ji probodla káravým pohledem.
Hodně blbá výmluva, došlo jí hned vzápětí, když jí McGonagallová oznámila, že připravila Nebelvír o deset bodů.
Ebony se posadila do lavice úplně vzadu, hned za svého bratra. Harry se na ni otočil a počastoval ji rozzlobeným pohledem.
Ale Ebony si toho sotva všimla.
Snažila se soustředit a dávat pozor, ale výklad profesorky McGonagallové o zvěromázích, šel nějak mimo ní. Většinu z toho už stejně věděla a navíc… Radši se vrátila k předešlému přemítání na téma: Co mě tak zajímá na Dracovi Malfoyovi?
Ebony kluci vlastně nikdy nijak nezajímali, tedy ne jako kluci. Většina z nich pro ní byli kamarádi, spolužáci, spoluhráči… Vyhovovalo jí to tak. Kamarádit se s klukama znamenalo větší legraci a taky mnohem více malérů.
Tuhle možnost ale mohla v Malfoyově případě vyloučit. Jejich vztah měl k přátelskému hodně daleko. Navíc si nebyla jistá, že by o to stála. Přátelství s někým, kdo snad ani nezná význam toho slova?
Ani si spolu nemáme o čem povídat, uvědomila si… Nebo snad ano?
V Hadí komnatě bublal nad kouzelným ohněm Mnoholičný lektvar. Další - předposlední - fáze přípravy byla hotová, už zbývalo přidat jen poslední přísadu.
Proto se Draco Malfoy s Ebony Potterovou právě pokoušeli sepsat pro profesora Snapea část požadované eseje.
„Roh z jednorožce,“ pronesla Ebony, když si přečetla další Malfoyovu větu.
„Cože?“ zvedl Draco oči od pergamenu.
„Z jednorožce, ne jednonožce,“ vysvětlila mu a ukázala na místo, kde udělal chybu.
„Nějak se nesoustředíš,“ poznamenala, když s povýšeným výrazem chybu vymazal a opravil.
„Už mě to nudí,“ povzdechl si Draco znechuceně.
„Zdálo se mi, že tě lektvary docela baví,“ pousmála se Ebony.
„Ty snad ráda píšeš tyhle protivné eseje?“ ušklíbl se na ni.
„Nenávidím je,“ přiznala se. „Na Akademii nám s nimi tolik nemučili. Zato jsme měli lektvary šest hodin týdně.“
Draco proti své vůli překvapeně povytáhl obočí.
„Šest? To by tvýho bratra zabilo,“ poznamenal uštěpačně.
„Nejspíš jo,“ souhlasila Ebony s mírným úsměvem.
Draco byl překvapený ještě víc.
„Není ti něco?“ ozval se a odolal pokušení sáhnout jí na čelo, jestli nemá teplotu.
„Proč?“ nechápala Ebony.
„Zrovna jsem urazil tvýho bratra a ty nic …“
„Když o tom tak přemýšlím, tak šest hodin týdně se Snapem by možná dostalo i mě,“ pokrčila Ebony rameny.
„Ani to tak nevypadá,“ namítl Draco.
„Co tím chceš říct?“ Ebony zbystřila a věnovala Dracovi zkoumavý pohled.
Draco potlačil pobavený úšklebek a pronesl vážným hlasem: „No, díky těm školním trestům se přece vídáte dost často, ne?“
Pak se neudržel a jeho tvář se roztáhla ve slabém úsměvu. Najednou to byla Ebony, kdo s obtížemi překonával šok.
„Není ti něco?“
„Proč?“
„Zrovna jsi udělal vtip. A navíc ses usmál. Nevěděla jsem, že takové věci umíš,“ divila se Ebony a pořád na něj podezřívavě hleděla, jako by právě zešílel.
To ani já ne, pomyslel si Draco.
Uměl se posmívat, utahovat si z někoho, ponižovat, ale vtipkovat?
„Radši doděláme tu esej, ať to máme z krku,“ pokusil se to zamluvit obvyklým tónem.
„Ach jistě, už tě omrzelo být vzorným studentem?“
„Ani, ne. Ale dělal bych raději … příjemnější věci.“
„Třeba?“ zeptala se ho opatrně.
Draco věnoval Ebony svůdný úsměv.
„Na to zapomeň, Malfoyi!“ vyhrkla pobouřeně.
„To nejde, Potterová,“ přiznal se.
„Pamatuješ si zjevně jenom to, co chceš,“ konstatovala Ebony zamračeně.
„Co tím máš na mysli?“ nechápal Draco.
„Řekla jsem ti TO,“ odvětila Ebony.
„Co?“
„TO!“
„Co ,to´?“
Ebony vyprskla smíchy nad Malfoyovým netrpělivým výrazem. Draco se na ni zamračil.
„Promiň,“ omlouvala se rychle a dál se na něj šklebila.
Vážnost situace byla ta tam, přesto Dracova tvář zůstávala bezvýrazná.
Už totiž moc dobře věděl, co měla Ebony na mysli.
Ebony se přestala šklebit a chystala se změnit téma, když ji zarazila Dracova otázka.
„Co když ji zaplatím?“ zeptal se jí nečekaně. Ebony se zhluboka nadechla a potom zavrtěla hlavou.
„Nemůžeš, nemáš na to.“
„Jsem přece Malfoy,“ připomněl jí povýšeně a zbytečně.
„No, právě!“ ušklíbla se.
„Dávej si pozor, aby tě nemuseli seškrabovat z podlahy,“ naštval se Draco.
„Na Demoliční lektvar tady nemáš dost dračích zubů,“ odpálkovala Ebony jeho výhružku věcným tónem.
„Zeptej se bratříčka, ten ti poví, kolik různých špatných kombinací může způsobit výbuch lektvaru,“ poradil jí Draco.
„Ani nemusím, mám s tím své zkušenosti,“ přiznala s lehkým pousmáním.
„TY?“ podivil se Draco upřímně.
„Díky za uznání, Malfoyi, ale nikdo není dokonalý. Kotlík mi neúmyslně vybuchl jen dvakrát. Při první hodině lektvarů a při poslední,“ informovala ho.
„Ale … to mě zajímá. Co se stalo?“
„Příliš listů mandragory v Odbarvovacím lektvaru,“ vysvětlila mu. „Profesora to trošku … odhodilo, protože jsem seděla v první lavici.“
„Odhodilo?“ pozvedl Draco obočí.
„A prolétl oknem ven,“ dodala Ebony tiše, ale v očích jí šibalsky zajiskřilo.
„Přežil to?“ zajímal se Malfoy chladně.
„Přistál na měkkém. Bylo to v prvním patře a pod oknem byl záhon lopuchovnatců,“ odpověděla mu.
Draco se zhnuseně ušklíbl.
Lopuchovnatec byla rostlina s obrovskými listy pokrytými hebkým hustým chmýřím, které vylučovaly odpornou mazlavou a zapáchající tekutinu.
„Dostala jsem na měsíc trest. Musela jsem mu pomáhat při jeho výzkumu a docela mě ty lektvary chytly. A navíc si mě od té doby hlídal.“
„A na té poslední hodině se stalo co?“ vyzvídal Draco, kterého pomalu ovládla zvědavost.
Ač nerad, musel si přiznat, že Ebony Potterová je opravdu zajímává osoba. Pro něj určitě …
„Tak za to jsem ani nemohla. Tony mě provokoval, házeli jsme po sobě kosti karkulinky a jedna přistála v mém kotlíku,“ obhajovala se s lehkým úsměvem na tváři vyvolaným tou vzpomínkou.
Tony?
To jméno Dracovi uvízlo v hlavě. Zkoumavě se na ni zadíval.
„Tony? To je kdo?“
„Kamarád,“ řekla Ebony jednoduše.
„Kamarád?“ nedal se Draco odbýt.
„Jo, Malfoyi, přátelství snad znáš, ne?“ ušklíbla se. „I když jsem si nevšimla, že bys nějaké přátele měl. Nikdo ti není dost dobrý, co?“
Draco se nadechoval k odpovědi, ale Ebony mu položila prst na rty. Dracovi oči se rozšířily, protože její dotek byl tak nečekaný a hřejivý.
„Ne, počkej,“ zadržela ho.
Draco skoro litoval, když svou ruku zase stáhla.
„Nech mě si tipnout, co teď řekneš.“
Ebony se dramaticky odmlčela a Draco už tušil, co přijde.
„Jsem, Malfoy,“ pokračovala potom a dokonale se jí podařilo napodobit Malfoyův obvykle arogantní tón.
„K čertu s tebou, Potterová!“ pohodil povýšeně hlavou.
„Tak daleko? Nechyběla bych ti tady?“ Ebony se sladce usmála.
Ani ne, přiznal si Draco v duchu.
Ale jo, přiznal si ještě upřímněji o vteřinu později.
Debile! nadával si vzápětí.
„Ne, byl by klid,“ vypadlo z něj nakonec nepřesvědčivě.
„A kdo by za mě vytáčel Snapea na lektvarech a znepříjemňoval život jeho oblíbenci?“ pokračovala Ebony v popichování.
„No, Snapea vytáčíš dokonale,“ přiznal jí Draco bod a ignoroval druhou část její poznámky.
„A tebe ne?“ nevzdávala se Ebony.
Draco si musel přiznat, že má pravdu. Ale nahlas neřekl nic.
Už dvakrát dneska vypustil z pusy něco, co by se mohlo považovat za kompliment (jeden asi před dvěma vteřinami) a byl přesvědčený, že na úspěch v jeho plánu by to mělo stačit. Znovu se sklonil nad pergamenem a dopsal další větu.
„Na to, že psaní esejí nesnášíš, ti to docela jde,“ usmívala se Ebony.
Draco jen něco zabručel v odpověď. Pak se rozhodl, že zbytek eseje dopíše večer. Prohlédl si zatím hotovou část. Ebony už měla svoji polovinu napsanou, její nepořádné a lehce kostrbaté písmo působilo proti jeho elegantnímu rukopisu jako pěst na oko. Na několika místech se dalo při podrobnějším zkoumání poznat, kde kouzlem odstraňovala z pergamenu inkoustové kaňky.
„A teď už nám zbývá jenom jedno - poslední část úkolu,“ obrátil se na ni.
Ebony na něj pohlédla s napjatým výrazem ve tváři.
„V koho se proměníme?“ chtěla vědět.
Draco se záhadně usmál.
„Co takhle udělat to zajímavější, Potterová? Tedy … pokud se nebojíš…“ rýpl si a sledoval její reakci.
Chytla se přesně, jak čekal.
„O co jde?“
„Já vyberu, v koho se proměníš ty. A ty vybereš, v koho se proměním já. Samozřejmě to tak bude pro toho druhého překvapení,“ osvětlil jí svůj plán. „Tak co? Přijímáš?“
Napřáhl k ní ruku a s velmi dobře skrývaným napětím jí pohlédl do očí. Přesto to vypadalo, že za tím Ebony tuší něco podezřelého … nebo ne? Zdálo se, že její uvažování trvá jen okamžik a pak …
„Dobře.“
„Jsi připravená?“ zajímal se Draco, když ji sledoval, jak nervózně propaluje pohledem vlas (pro ni neznámého původu) v jeho dlani.
„Proč bych neměla být?“ odpověděla mu otázkou a zvedla k němu oči.
„Pořád to můžeš zabalit, Potterová,“ popichoval ji Draco. V šedých očích se mu zablýsklo.
„Proč bych to měla udělat?“ zeptala se zase.
Draco se otočil ke stolku, na němž stála sklenice s Mnoholičným lektvarem. Zbytek lektvaru byl ve velké lahvi na okně. Vhodil do sklenice s Mnoholičným lektvarem jeden vlas a tekutina se zbarvila do směsice růžovozelené barvy.
Pak Ebony sklenici podal a věnoval jí napjatý pohled. Ebony zatočila sklenicí a Dracovi to připomnělo, jak si spolu připíjeli ohnivou whisky. A nejenom ten přípitek se mu vedral nepozván do mysli. Pak se tmavovláska napila.
Ebonyino čelo se nakrabatilo, když začala pociťovat účinky lektvaru. Když ji Draco pozoroval, jak se sevřenými rty překonává nepříjemný pocit nafukující se kůže a měnících se tvarů jejího těla, hned mu došlo, že to pro ni nebylo poprvé. Určitě už někdy lektvar zkoušela, protože byla připravená na jeho působení.
Otočila se k němu zády. Mohl vidět, jak se jí vlasy uvolnily z gumičky, jednotlivé pramínky se rovnaly a zkracovaly. Její postava se trochu vytáhla do výšky. A i její silueta se začala pomalu měnit. Slyšel její zrychlený dech, jak se musela prudce nadechovat, aby nabrala do plic dostatek vzduchu.
Sice už znala účinky lektvaru, ale nezabránilo jí to v nervozitě. Nevěděla totiž, jaká identita ji na dlouhou hodinu čeká. Konečně byla nová podoba hotová.
Ebony se prudce nadechla.
„Tak fajn!“ prohlásila rozhodně a otočila se k zrcadlu.
Potom zalapala po dechu.
„Malfoyi!“ vyjekla cizím hlasem, který byl na její vkus až příliš vysoký a lehce nepříjemný Dracovu sluchu.
Znovu vrhla kradmý pohled do zrcadla, odkud se na ni šklebila tvář Pansy Parkinsonové, jako by doufala, že se předtím spletla.
Draco si uvědomil, že kdyby nevěděl, kdo před ním stojí, klidně by si ji spletl. Ale věděl to, a proto si mohl všimnout drobných i větších detailů, které Ebony od pravé Pansy odlišovaly. Ebonyiny oči sice byly tmavě zelené jako Pansyiny, ale byl v nich navíc ten znepokojivý potterovský lesk a jiskra.
Větším rozdílem potom byl nebelvírský hábit, ve kterém „Pansy“ vypadala více než nepřirozeně. Jak se zdálo, začínala Ebony nabírat obrátky na vzteklý výlev.
„Jen klid … hm … Pansy,“ pokusil se ji uklidnit. Žádný úspěch …
„Radši sklapni!“ utrhla se na něj zuřivě a dál zoufale pozorovala svůj nový obličej v zrcadle.
„Nechápu, jak může žít s tímhle ksichtem a taky s tímhle tělem. Je jako … prkno,“ mumlala si Ebony pro sebe, když se pokusila protáhnout a udělat pár kroků.
„Nevztekej se! Kdy se ti naskytne taková možnost? Teď se můžeš jít se mnou podívat do našeho sklepení,“ přesvědčoval ji.
Ebony se ušklíbla a pokusila se o křivý úsměv. Bylo to, jako kdyby Pansy dostala do tváře tik. Raději toho nechala.
„A co tě vede k názoru, že o to stojím?“ zeptala se Draca, který se jen usmál.
Ebony se zatvářila rozzlobeně, i když si v duchu přiznala, že má Draco pravdu. Hrozně toužila se do sklepení podívat. Už dokonce zvažovala různé způsoby, jak se tam dostat na vlastní pěst, ale žádný nebyl proveditelný. Teď se jí sen očividně mohl splnit.
„Ale zkus nějaký podraz a zabiju tě,“ varovala ho ještě.
„No, tak se hned nerozčiluj! Musíme přece ověřit účinky se vším všudy. Uvidíme, jestli tě pozná někdo, kdo o tvé pravé identitě nemá ani tušení,“ vysvětlil jí.
Ebony si ještě skousla dolní ret.
„A co pravá Parkinsonová?“
„Její matka je nemocná, jela ji navštívit. Můžeš tvrdit, že ses vrátila dřív,“ sdělil jí Draco.
Pak přešel k jednomu z křesel, na kterém visel zmijozelský hábit, samozřejmě té správné velikosti. Draco Malfoy byl na celou akci nachystaný opravdu perfektně.
„Asi si to budeš muset obléct,“ naznačil Potterové. Ebony na něj nevěřícně pohlédla a zavrtěla hlavou.
„To snad …“
„Jinak to nejde,“ prohlásil Draco nesmlouvavě a bohužel měl pravdu.
Podal Ebony hábit a ona na něj chvíli znechuceně hleděla. Pak probodla Draca pohledem, který u Pansy rozhodně nikdy neviděl.
„Sakra!“ zaklela a shodila z ramen nebelvírský hábit.
„A ještě tohle!“ podal jí Draco naleštěný odznak prefekta, který vyčaroval.
O tři minuty později vyšly ven z Hadí komnaty nepozorovány dvě osoby ve zmijozelských hábitech a s prefektskými odznaky na hrudi a zastavily se před vchodem do zmijozelské společenské místnosti.
Lapená duše sténá, malá naděje jí svitla
a brány do pekla se otevřely.
Peklo pro anděly
chycené do vlastní nevinnosti.
Peklo mé vlastní bolesti.
Zahleděl se jí zpříma do očí a čekal na její odpověď.
„Ne!“ ujistila ho Ebony odmítavě, ale až příliš rychle, takže si byl skoro jistý, že lže.
Nenapadlo by mě, že je jako já … zamyslel se.
Začínal mít podezření, že není jediný, kdo tady hraje nějakou hru. Ta myšlenka se mu vůbec nezamlouvala.
„Snažím se pochopit proč,“ pokračovala Ebony. „Já ti řekla, proč si myslím, že bys to neměl dělat. Řekni mi, proč si myslíš opak.“
Ebonyin pohled byl až nepřirozeně klidný. Lezla mu tím na nervy. Pořád ho její blízkost rozptylovala a ztěžovala mu vymýšlení odpovědí. Naopak se zdálo, že s ní to nic nedělá.
„Protože chci přežít,“ promluvil Draco po chvíli ticha. „Chci být na straně, která o mě stojí. A to rozhodně není tvůj drahý hrdina Harry Potter s ředitelem.“
Jeho vlastní upřímnost ho šokovala, ale už se nedokázala stopnout. Ne, když viděl, jak v jeho slovech Potterova sestra nachází sama sebe.
„Nenávidí mě, ne proto, že se k nim chovám, jak se chovám, ale proto, že jsem Malfoy. A když o tom mluvím - myslíš, že tebe chtějí na jejich straně?“
Bylo mu jedno, jak jí touhle narážkou ublíží. Ve chvíli, kdy začal litovat své upřímnosti, zatoužil, aby se Ebony cítila stejně mizerně jako on.
Zdálo se mu, že uspěl, i když po chvíli s hranou odhodlaností prohlásila: „Nevzdávám se tak snadno.“
„Budeš zklamaná, věř mi,“ varoval ji.
Pak ho něco napadlo. Chytil ji za ruku a ještě zmenšil už tak minimální vzdálenost mezi nimi. Zvedla k němu překvapeně svoje hnědé oči. Draco se musel sklonit, aby jí mohl zašeptat do ucha.
„Pojď se mnou. Já o tebe stojím,“ sdělil jí.
Ebony z jeho slov zamrazilo po celé délce páteře, i když si odmítala přiznat, že jsou myšlena vážně a hlavně upřímně.
„Ne!“ odtáhla se, vylétla z pohovky a zamířila ke dveřím otočená čelem k němu.
„NE!“
Potom vyběhla ven a Draco zase osaměl.
Jak jsem mohl být tak zatraceně imbecilní! Já tu potvoru snad nikdy nepřesvědčím!
Vztekle sebou hodil na pohovku. Věděl, že vyučování už začalo a on by tam měl být.
A proč? Abych musel snášet ty zatracené nenávistné pohledy?
Takhle se cítí oni, když jim dáváš najevo svou nenávist a odpor, poučilo ho jeho vlastní já, které se ale až příliš podobalo hlasu Ebony Potterové.
No skvěle, teď už se jí nezbavím.
A chceš? rýpla si další část jeho já.
Jistěže ANO! … Ale až to skončí!
Cestou do učebny přeměňování se Ebony pokoušela vymyslet si nějakou výmluvu. V tomhle byla jako Ebony Walterová vždycky expert, protože se jí na Merlinově akademii občas (asi tak třikrát týdně) stávalo, že se zpozdila na nějakou hodinu.
Ebony Potterová však měla v hlavě příliš mnoho děsivých, šílených, zmatených a neodbytných myšlenek, jen ne takovou, která by se dala použít jako výmluva.
V takovém případě (stalo se jí to jednou, zrovna v den, kdy zjistila pravdu o své rodině) prostě říkala pravdu. („Promiňte, profesore Grinchi, ale zrovna mi sdělili, že nejsem Ebony Walterová, tak jsem to potřebovala nějak rozdýchat.“
„A kdo jste, smím-li to vědět?“
„To kdybych věděla. Znáte nějakého Harryho Pottera?“
„Toho Chlapce, který přežil?“
„Ten to nejspíš ví.“)
Ebony se při té vzpomínce ušklíbla. Jak by to Harry mohl vědět?
Teď rozhodně nemohla být upřímná. Přesně věděla, co by se rozpoutalo, kdyby se Harry (a nejen on), dozvěděl, že jde pozdě, protože měla velice vážný rozhovor se synem uprchlého vraždícího Smrtijeda. Zvlášť když to byl Draco Malfoy. A zvlášť když s ním při tom byla sama v jeho tajné místnosti.
Jakmile se objevila ve dveřích, celá třída samozřejmě jako na povel ztichla a pohlédla na ni, takže možnost nepozorovaného příchodu a tvrzení: Já tu byla už od začátku, okamžitě padla. V hlavě jí blesklo několik velice nepravděpodobných výmluv.
Nakonec jen zamumlala cosi o nevolnosti, když vpadla do třídy a profesorka McGonagallová ji probodla káravým pohledem.
Hodně blbá výmluva, došlo jí hned vzápětí, když jí McGonagallová oznámila, že připravila Nebelvír o deset bodů.
Ebony se posadila do lavice úplně vzadu, hned za svého bratra. Harry se na ni otočil a počastoval ji rozzlobeným pohledem.
Ale Ebony si toho sotva všimla.
Snažila se soustředit a dávat pozor, ale výklad profesorky McGonagallové o zvěromázích, šel nějak mimo ní. Většinu z toho už stejně věděla a navíc… Radši se vrátila k předešlému přemítání na téma: Co mě tak zajímá na Dracovi Malfoyovi?
Ebony kluci vlastně nikdy nijak nezajímali, tedy ne jako kluci. Většina z nich pro ní byli kamarádi, spolužáci, spoluhráči… Vyhovovalo jí to tak. Kamarádit se s klukama znamenalo větší legraci a taky mnohem více malérů.
Tuhle možnost ale mohla v Malfoyově případě vyloučit. Jejich vztah měl k přátelskému hodně daleko. Navíc si nebyla jistá, že by o to stála. Přátelství s někým, kdo snad ani nezná význam toho slova?
Ani si spolu nemáme o čem povídat, uvědomila si… Nebo snad ano?
V Hadí komnatě bublal nad kouzelným ohněm Mnoholičný lektvar. Další - předposlední - fáze přípravy byla hotová, už zbývalo přidat jen poslední přísadu.
Proto se Draco Malfoy s Ebony Potterovou právě pokoušeli sepsat pro profesora Snapea část požadované eseje.
„Roh z jednorožce,“ pronesla Ebony, když si přečetla další Malfoyovu větu.
„Cože?“ zvedl Draco oči od pergamenu.
„Z jednorožce, ne jednonožce,“ vysvětlila mu a ukázala na místo, kde udělal chybu.
„Nějak se nesoustředíš,“ poznamenala, když s povýšeným výrazem chybu vymazal a opravil.
„Už mě to nudí,“ povzdechl si Draco znechuceně.
„Zdálo se mi, že tě lektvary docela baví,“ pousmála se Ebony.
„Ty snad ráda píšeš tyhle protivné eseje?“ ušklíbl se na ni.
„Nenávidím je,“ přiznala se. „Na Akademii nám s nimi tolik nemučili. Zato jsme měli lektvary šest hodin týdně.“
Draco proti své vůli překvapeně povytáhl obočí.
„Šest? To by tvýho bratra zabilo,“ poznamenal uštěpačně.
„Nejspíš jo,“ souhlasila Ebony s mírným úsměvem.
Draco byl překvapený ještě víc.
„Není ti něco?“ ozval se a odolal pokušení sáhnout jí na čelo, jestli nemá teplotu.
„Proč?“ nechápala Ebony.
„Zrovna jsem urazil tvýho bratra a ty nic …“
„Když o tom tak přemýšlím, tak šest hodin týdně se Snapem by možná dostalo i mě,“ pokrčila Ebony rameny.
„Ani to tak nevypadá,“ namítl Draco.
„Co tím chceš říct?“ Ebony zbystřila a věnovala Dracovi zkoumavý pohled.
Draco potlačil pobavený úšklebek a pronesl vážným hlasem: „No, díky těm školním trestům se přece vídáte dost často, ne?“
Pak se neudržel a jeho tvář se roztáhla ve slabém úsměvu. Najednou to byla Ebony, kdo s obtížemi překonával šok.
„Není ti něco?“
„Proč?“
„Zrovna jsi udělal vtip. A navíc ses usmál. Nevěděla jsem, že takové věci umíš,“ divila se Ebony a pořád na něj podezřívavě hleděla, jako by právě zešílel.
To ani já ne, pomyslel si Draco.
Uměl se posmívat, utahovat si z někoho, ponižovat, ale vtipkovat?
„Radši doděláme tu esej, ať to máme z krku,“ pokusil se to zamluvit obvyklým tónem.
„Ach jistě, už tě omrzelo být vzorným studentem?“
„Ani, ne. Ale dělal bych raději … příjemnější věci.“
„Třeba?“ zeptala se ho opatrně.
Draco věnoval Ebony svůdný úsměv.
„Na to zapomeň, Malfoyi!“ vyhrkla pobouřeně.
„To nejde, Potterová,“ přiznal se.
„Pamatuješ si zjevně jenom to, co chceš,“ konstatovala Ebony zamračeně.
„Co tím máš na mysli?“ nechápal Draco.
„Řekla jsem ti TO,“ odvětila Ebony.
„Co?“
„TO!“
„Co ,to´?“
Ebony vyprskla smíchy nad Malfoyovým netrpělivým výrazem. Draco se na ni zamračil.
„Promiň,“ omlouvala se rychle a dál se na něj šklebila.
Vážnost situace byla ta tam, přesto Dracova tvář zůstávala bezvýrazná.
Už totiž moc dobře věděl, co měla Ebony na mysli.
Ebony se přestala šklebit a chystala se změnit téma, když ji zarazila Dracova otázka.
„Co když ji zaplatím?“ zeptal se jí nečekaně. Ebony se zhluboka nadechla a potom zavrtěla hlavou.
„Nemůžeš, nemáš na to.“
„Jsem přece Malfoy,“ připomněl jí povýšeně a zbytečně.
„No, právě!“ ušklíbla se.
„Dávej si pozor, aby tě nemuseli seškrabovat z podlahy,“ naštval se Draco.
„Na Demoliční lektvar tady nemáš dost dračích zubů,“ odpálkovala Ebony jeho výhružku věcným tónem.
„Zeptej se bratříčka, ten ti poví, kolik různých špatných kombinací může způsobit výbuch lektvaru,“ poradil jí Draco.
„Ani nemusím, mám s tím své zkušenosti,“ přiznala s lehkým pousmáním.
„TY?“ podivil se Draco upřímně.
„Díky za uznání, Malfoyi, ale nikdo není dokonalý. Kotlík mi neúmyslně vybuchl jen dvakrát. Při první hodině lektvarů a při poslední,“ informovala ho.
„Ale … to mě zajímá. Co se stalo?“
„Příliš listů mandragory v Odbarvovacím lektvaru,“ vysvětlila mu. „Profesora to trošku … odhodilo, protože jsem seděla v první lavici.“
„Odhodilo?“ pozvedl Draco obočí.
„A prolétl oknem ven,“ dodala Ebony tiše, ale v očích jí šibalsky zajiskřilo.
„Přežil to?“ zajímal se Malfoy chladně.
„Přistál na měkkém. Bylo to v prvním patře a pod oknem byl záhon lopuchovnatců,“ odpověděla mu.
Draco se zhnuseně ušklíbl.
Lopuchovnatec byla rostlina s obrovskými listy pokrytými hebkým hustým chmýřím, které vylučovaly odpornou mazlavou a zapáchající tekutinu.
„Dostala jsem na měsíc trest. Musela jsem mu pomáhat při jeho výzkumu a docela mě ty lektvary chytly. A navíc si mě od té doby hlídal.“
„A na té poslední hodině se stalo co?“ vyzvídal Draco, kterého pomalu ovládla zvědavost.
Ač nerad, musel si přiznat, že Ebony Potterová je opravdu zajímává osoba. Pro něj určitě …
„Tak za to jsem ani nemohla. Tony mě provokoval, házeli jsme po sobě kosti karkulinky a jedna přistála v mém kotlíku,“ obhajovala se s lehkým úsměvem na tváři vyvolaným tou vzpomínkou.
Tony?
To jméno Dracovi uvízlo v hlavě. Zkoumavě se na ni zadíval.
„Tony? To je kdo?“
„Kamarád,“ řekla Ebony jednoduše.
„Kamarád?“ nedal se Draco odbýt.
„Jo, Malfoyi, přátelství snad znáš, ne?“ ušklíbla se. „I když jsem si nevšimla, že bys nějaké přátele měl. Nikdo ti není dost dobrý, co?“
Draco se nadechoval k odpovědi, ale Ebony mu položila prst na rty. Dracovi oči se rozšířily, protože její dotek byl tak nečekaný a hřejivý.
„Ne, počkej,“ zadržela ho.
Draco skoro litoval, když svou ruku zase stáhla.
„Nech mě si tipnout, co teď řekneš.“
Ebony se dramaticky odmlčela a Draco už tušil, co přijde.
„Jsem, Malfoy,“ pokračovala potom a dokonale se jí podařilo napodobit Malfoyův obvykle arogantní tón.
„K čertu s tebou, Potterová!“ pohodil povýšeně hlavou.
„Tak daleko? Nechyběla bych ti tady?“ Ebony se sladce usmála.
Ani ne, přiznal si Draco v duchu.
Ale jo, přiznal si ještě upřímněji o vteřinu později.
Debile! nadával si vzápětí.
„Ne, byl by klid,“ vypadlo z něj nakonec nepřesvědčivě.
„A kdo by za mě vytáčel Snapea na lektvarech a znepříjemňoval život jeho oblíbenci?“ pokračovala Ebony v popichování.
„No, Snapea vytáčíš dokonale,“ přiznal jí Draco bod a ignoroval druhou část její poznámky.
„A tebe ne?“ nevzdávala se Ebony.
Draco si musel přiznat, že má pravdu. Ale nahlas neřekl nic.
Už dvakrát dneska vypustil z pusy něco, co by se mohlo považovat za kompliment (jeden asi před dvěma vteřinami) a byl přesvědčený, že na úspěch v jeho plánu by to mělo stačit. Znovu se sklonil nad pergamenem a dopsal další větu.
„Na to, že psaní esejí nesnášíš, ti to docela jde,“ usmívala se Ebony.
Draco jen něco zabručel v odpověď. Pak se rozhodl, že zbytek eseje dopíše večer. Prohlédl si zatím hotovou část. Ebony už měla svoji polovinu napsanou, její nepořádné a lehce kostrbaté písmo působilo proti jeho elegantnímu rukopisu jako pěst na oko. Na několika místech se dalo při podrobnějším zkoumání poznat, kde kouzlem odstraňovala z pergamenu inkoustové kaňky.
„A teď už nám zbývá jenom jedno - poslední část úkolu,“ obrátil se na ni.
Ebony na něj pohlédla s napjatým výrazem ve tváři.
„V koho se proměníme?“ chtěla vědět.
Draco se záhadně usmál.
„Co takhle udělat to zajímavější, Potterová? Tedy … pokud se nebojíš…“ rýpl si a sledoval její reakci.
Chytla se přesně, jak čekal.
„O co jde?“
„Já vyberu, v koho se proměníš ty. A ty vybereš, v koho se proměním já. Samozřejmě to tak bude pro toho druhého překvapení,“ osvětlil jí svůj plán. „Tak co? Přijímáš?“
Napřáhl k ní ruku a s velmi dobře skrývaným napětím jí pohlédl do očí. Přesto to vypadalo, že za tím Ebony tuší něco podezřelého … nebo ne? Zdálo se, že její uvažování trvá jen okamžik a pak …
„Dobře.“
„Jsi připravená?“ zajímal se Draco, když ji sledoval, jak nervózně propaluje pohledem vlas (pro ni neznámého původu) v jeho dlani.
„Proč bych neměla být?“ odpověděla mu otázkou a zvedla k němu oči.
„Pořád to můžeš zabalit, Potterová,“ popichoval ji Draco. V šedých očích se mu zablýsklo.
„Proč bych to měla udělat?“ zeptala se zase.
Draco se otočil ke stolku, na němž stála sklenice s Mnoholičným lektvarem. Zbytek lektvaru byl ve velké lahvi na okně. Vhodil do sklenice s Mnoholičným lektvarem jeden vlas a tekutina se zbarvila do směsice růžovozelené barvy.
Pak Ebony sklenici podal a věnoval jí napjatý pohled. Ebony zatočila sklenicí a Dracovi to připomnělo, jak si spolu připíjeli ohnivou whisky. A nejenom ten přípitek se mu vedral nepozván do mysli. Pak se tmavovláska napila.
Ebonyino čelo se nakrabatilo, když začala pociťovat účinky lektvaru. Když ji Draco pozoroval, jak se sevřenými rty překonává nepříjemný pocit nafukující se kůže a měnících se tvarů jejího těla, hned mu došlo, že to pro ni nebylo poprvé. Určitě už někdy lektvar zkoušela, protože byla připravená na jeho působení.
Otočila se k němu zády. Mohl vidět, jak se jí vlasy uvolnily z gumičky, jednotlivé pramínky se rovnaly a zkracovaly. Její postava se trochu vytáhla do výšky. A i její silueta se začala pomalu měnit. Slyšel její zrychlený dech, jak se musela prudce nadechovat, aby nabrala do plic dostatek vzduchu.
Sice už znala účinky lektvaru, ale nezabránilo jí to v nervozitě. Nevěděla totiž, jaká identita ji na dlouhou hodinu čeká. Konečně byla nová podoba hotová.
Ebony se prudce nadechla.
„Tak fajn!“ prohlásila rozhodně a otočila se k zrcadlu.
Potom zalapala po dechu.
„Malfoyi!“ vyjekla cizím hlasem, který byl na její vkus až příliš vysoký a lehce nepříjemný Dracovu sluchu.
Znovu vrhla kradmý pohled do zrcadla, odkud se na ni šklebila tvář Pansy Parkinsonové, jako by doufala, že se předtím spletla.
Draco si uvědomil, že kdyby nevěděl, kdo před ním stojí, klidně by si ji spletl. Ale věděl to, a proto si mohl všimnout drobných i větších detailů, které Ebony od pravé Pansy odlišovaly. Ebonyiny oči sice byly tmavě zelené jako Pansyiny, ale byl v nich navíc ten znepokojivý potterovský lesk a jiskra.
Větším rozdílem potom byl nebelvírský hábit, ve kterém „Pansy“ vypadala více než nepřirozeně. Jak se zdálo, začínala Ebony nabírat obrátky na vzteklý výlev.
„Jen klid … hm … Pansy,“ pokusil se ji uklidnit. Žádný úspěch …
„Radši sklapni!“ utrhla se na něj zuřivě a dál zoufale pozorovala svůj nový obličej v zrcadle.
„Nechápu, jak může žít s tímhle ksichtem a taky s tímhle tělem. Je jako … prkno,“ mumlala si Ebony pro sebe, když se pokusila protáhnout a udělat pár kroků.
„Nevztekej se! Kdy se ti naskytne taková možnost? Teď se můžeš jít se mnou podívat do našeho sklepení,“ přesvědčoval ji.
Ebony se ušklíbla a pokusila se o křivý úsměv. Bylo to, jako kdyby Pansy dostala do tváře tik. Raději toho nechala.
„A co tě vede k názoru, že o to stojím?“ zeptala se Draca, který se jen usmál.
Ebony se zatvářila rozzlobeně, i když si v duchu přiznala, že má Draco pravdu. Hrozně toužila se do sklepení podívat. Už dokonce zvažovala různé způsoby, jak se tam dostat na vlastní pěst, ale žádný nebyl proveditelný. Teď se jí sen očividně mohl splnit.
„Ale zkus nějaký podraz a zabiju tě,“ varovala ho ještě.
„No, tak se hned nerozčiluj! Musíme přece ověřit účinky se vším všudy. Uvidíme, jestli tě pozná někdo, kdo o tvé pravé identitě nemá ani tušení,“ vysvětlil jí.
Ebony si ještě skousla dolní ret.
„A co pravá Parkinsonová?“
„Její matka je nemocná, jela ji navštívit. Můžeš tvrdit, že ses vrátila dřív,“ sdělil jí Draco.
Pak přešel k jednomu z křesel, na kterém visel zmijozelský hábit, samozřejmě té správné velikosti. Draco Malfoy byl na celou akci nachystaný opravdu perfektně.
„Asi si to budeš muset obléct,“ naznačil Potterové. Ebony na něj nevěřícně pohlédla a zavrtěla hlavou.
„To snad …“
„Jinak to nejde,“ prohlásil Draco nesmlouvavě a bohužel měl pravdu.
Podal Ebony hábit a ona na něj chvíli znechuceně hleděla. Pak probodla Draca pohledem, který u Pansy rozhodně nikdy neviděl.
„Sakra!“ zaklela a shodila z ramen nebelvírský hábit.
„A ještě tohle!“ podal jí Draco naleštěný odznak prefekta, který vyčaroval.
O tři minuty později vyšly ven z Hadí komnaty nepozorovány dvě osoby ve zmijozelských hábitech a s prefektskými odznaky na hrudi a zastavily se před vchodem do zmijozelské společenské místnosti.
~*~*~*~*~*~
Cestou do učebny přeměňování se Ebony pokoušela vymyslet si nějakou výmluvu. V tomhle byla jako Ebony Walterová vždycky expert, protože se jí na Merlinově akademii občas (asi tak třikrát týdně) stávalo, že se zpozdila na nějakou hodinu.
Ebony Potterová však měla v hlavě příliš mnoho děsivých, šílených, zmatených a neodbytných myšlenek, jen ne takovou, která by se dala použít jako výmluva.
V takovém případě (stalo se jí to jednou, zrovna v den, kdy zjistila pravdu o své rodině) prostě říkala pravdu. („Promiňte, profesore Grinchi, ale zrovna mi sdělili, že nejsem Ebony Walterová, tak jsem to potřebovala nějak rozdýchat.“
„A kdo jste, smím-li to vědět?“
„To kdybych věděla. Znáte nějakého Harryho Pottera?“
„Toho Chlapce, který přežil?“
„Ten to nejspíš ví.“)
Ebony se při té vzpomínce ušklíbla. Jak by to Harry mohl vědět?
Teď rozhodně nemohla být upřímná. Přesně věděla, co by se rozpoutalo, kdyby se Harry (a nejen on), dozvěděl, že jde pozdě, protože měla velice vážný rozhovor se synem uprchlého vraždícího Smrtijeda. Zvlášť když to byl Draco Malfoy. A zvlášť když s ním při tom byla sama v jeho tajné místnosti.
Jakmile se objevila ve dveřích, celá třída samozřejmě jako na povel ztichla a pohlédla na ni, takže možnost nepozorovaného příchodu a tvrzení: Já tu byla už od začátku, okamžitě padla. V hlavě jí blesklo několik velice nepravděpodobných výmluv.
Nakonec jen zamumlala cosi o nevolnosti, když vpadla do třídy a profesorka McGonagallová ji probodla káravým pohledem.
Hodně blbá výmluva, došlo jí hned vzápětí, když jí McGonagallová oznámila, že připravila Nebelvír o deset bodů.
Ebony se posadila do lavice úplně vzadu, hned za svého bratra. Harry se na ni otočil a počastoval ji rozzlobeným pohledem.
Ale Ebony si toho sotva všimla.
Snažila se soustředit a dávat pozor, ale výklad profesorky McGonagallové o zvěromázích, šel nějak mimo ní. Většinu z toho už stejně věděla a navíc… Radši se vrátila k předešlému přemítání na téma: Co mě tak zajímá na Dracovi Malfoyovi?
Ebony kluci vlastně nikdy nijak nezajímali, tedy ne jako kluci. Většina z nich pro ní byli kamarádi, spolužáci, spoluhráči… Vyhovovalo jí to tak. Kamarádit se s klukama znamenalo větší legraci a taky mnohem více malérů.
Tuhle možnost ale mohla v Malfoyově případě vyloučit. Jejich vztah měl k přátelskému hodně daleko. Navíc si nebyla jistá, že by o to stála. Přátelství s někým, kdo snad ani nezná význam toho slova?
Ani si spolu nemáme o čem povídat, uvědomila si… Nebo snad ano?
V Hadí komnatě bublal nad kouzelným ohněm Mnoholičný lektvar. Další - předposlední - fáze přípravy byla hotová, už zbývalo přidat jen poslední přísadu.
Proto se Draco Malfoy s Ebony Potterovou právě pokoušeli sepsat pro profesora Snapea část požadované eseje.
„Roh z jednorožce,“ pronesla Ebony, když si přečetla další Malfoyovu větu.
„Cože?“ zvedl Draco oči od pergamenu.
„Z jednorožce, ne jednonožce,“ vysvětlila mu a ukázala na místo, kde udělal chybu.
„Nějak se nesoustředíš,“ poznamenala, když s povýšeným výrazem chybu vymazal a opravil.
„Už mě to nudí,“ povzdechl si Draco znechuceně.
„Zdálo se mi, že tě lektvary docela baví,“ pousmála se Ebony.
„Ty snad ráda píšeš tyhle protivné eseje?“ ušklíbl se na ni.
„Nenávidím je,“ přiznala se. „Na Akademii nám s nimi tolik nemučili. Zato jsme měli lektvary šest hodin týdně.“
Draco proti své vůli překvapeně povytáhl obočí.
„Šest? To by tvýho bratra zabilo,“ poznamenal uštěpačně.
„Nejspíš jo,“ souhlasila Ebony s mírným úsměvem.
Draco byl překvapený ještě víc.
„Není ti něco?“ ozval se a odolal pokušení sáhnout jí na čelo, jestli nemá teplotu.
„Proč?“ nechápala Ebony.
„Zrovna jsem urazil tvýho bratra a ty nic …“
„Když o tom tak přemýšlím, tak šest hodin týdně se Snapem by možná dostalo i mě,“ pokrčila Ebony rameny.
„Ani to tak nevypadá,“ namítl Draco.
„Co tím chceš říct?“ Ebony zbystřila a věnovala Dracovi zkoumavý pohled.
Draco potlačil pobavený úšklebek a pronesl vážným hlasem: „No, díky těm školním trestům se přece vídáte dost často, ne?“
Pak se neudržel a jeho tvář se roztáhla ve slabém úsměvu. Najednou to byla Ebony, kdo s obtížemi překonával šok.
„Není ti něco?“
„Proč?“
„Zrovna jsi udělal vtip. A navíc ses usmál. Nevěděla jsem, že takové věci umíš,“ divila se Ebony a pořád na něj podezřívavě hleděla, jako by právě zešílel.
To ani já ne, pomyslel si Draco.
Uměl se posmívat, utahovat si z někoho, ponižovat, ale vtipkovat?
„Radši doděláme tu esej, ať to máme z krku,“ pokusil se to zamluvit obvyklým tónem.
„Ach jistě, už tě omrzelo být vzorným studentem?“
„Ani, ne. Ale dělal bych raději … příjemnější věci.“
„Třeba?“ zeptala se ho opatrně.
Draco věnoval Ebony svůdný úsměv.
„Na to zapomeň, Malfoyi!“ vyhrkla pobouřeně.
„To nejde, Potterová,“ přiznal se.
„Pamatuješ si zjevně jenom to, co chceš,“ konstatovala Ebony zamračeně.
„Co tím máš na mysli?“ nechápal Draco.
„Řekla jsem ti TO,“ odvětila Ebony.
„Co?“
„TO!“
„Co ,to´?“
Ebony vyprskla smíchy nad Malfoyovým netrpělivým výrazem. Draco se na ni zamračil.
„Promiň,“ omlouvala se rychle a dál se na něj šklebila.
Vážnost situace byla ta tam, přesto Dracova tvář zůstávala bezvýrazná.
Už totiž moc dobře věděl, co měla Ebony na mysli.
Ebony se přestala šklebit a chystala se změnit téma, když ji zarazila Dracova otázka.
„Co když ji zaplatím?“ zeptal se jí nečekaně. Ebony se zhluboka nadechla a potom zavrtěla hlavou.
„Nemůžeš, nemáš na to.“
„Jsem přece Malfoy,“ připomněl jí povýšeně a zbytečně.
„No, právě!“ ušklíbla se.
„Dávej si pozor, aby tě nemuseli seškrabovat z podlahy,“ naštval se Draco.
„Na Demoliční lektvar tady nemáš dost dračích zubů,“ odpálkovala Ebony jeho výhružku věcným tónem.
„Zeptej se bratříčka, ten ti poví, kolik různých špatných kombinací může způsobit výbuch lektvaru,“ poradil jí Draco.
„Ani nemusím, mám s tím své zkušenosti,“ přiznala s lehkým pousmáním.
„TY?“ podivil se Draco upřímně.
„Díky za uznání, Malfoyi, ale nikdo není dokonalý. Kotlík mi neúmyslně vybuchl jen dvakrát. Při první hodině lektvarů a při poslední,“ informovala ho.
„Ale … to mě zajímá. Co se stalo?“
„Příliš listů mandragory v Odbarvovacím lektvaru,“ vysvětlila mu. „Profesora to trošku … odhodilo, protože jsem seděla v první lavici.“
„Odhodilo?“ pozvedl Draco obočí.
„A prolétl oknem ven,“ dodala Ebony tiše, ale v očích jí šibalsky zajiskřilo.
„Přežil to?“ zajímal se Malfoy chladně.
„Přistál na měkkém. Bylo to v prvním patře a pod oknem byl záhon lopuchovnatců,“ odpověděla mu.
Draco se zhnuseně ušklíbl.
Lopuchovnatec byla rostlina s obrovskými listy pokrytými hebkým hustým chmýřím, které vylučovaly odpornou mazlavou a zapáchající tekutinu.
„Dostala jsem na měsíc trest. Musela jsem mu pomáhat při jeho výzkumu a docela mě ty lektvary chytly. A navíc si mě od té doby hlídal.“
„A na té poslední hodině se stalo co?“ vyzvídal Draco, kterého pomalu ovládla zvědavost.
Ač nerad, musel si přiznat, že Ebony Potterová je opravdu zajímává osoba. Pro něj určitě …
„Tak za to jsem ani nemohla. Tony mě provokoval, házeli jsme po sobě kosti karkulinky a jedna přistála v mém kotlíku,“ obhajovala se s lehkým úsměvem na tváři vyvolaným tou vzpomínkou.
Tony?
To jméno Dracovi uvízlo v hlavě. Zkoumavě se na ni zadíval.
„Tony? To je kdo?“
„Kamarád,“ řekla Ebony jednoduše.
„Kamarád?“ nedal se Draco odbýt.
„Jo, Malfoyi, přátelství snad znáš, ne?“ ušklíbla se. „I když jsem si nevšimla, že bys nějaké přátele měl. Nikdo ti není dost dobrý, co?“
Draco se nadechoval k odpovědi, ale Ebony mu položila prst na rty. Dracovi oči se rozšířily, protože její dotek byl tak nečekaný a hřejivý.
„Ne, počkej,“ zadržela ho.
Draco skoro litoval, když svou ruku zase stáhla.
„Nech mě si tipnout, co teď řekneš.“
Ebony se dramaticky odmlčela a Draco už tušil, co přijde.
„Jsem, Malfoy,“ pokračovala potom a dokonale se jí podařilo napodobit Malfoyův obvykle arogantní tón.
„K čertu s tebou, Potterová!“ pohodil povýšeně hlavou.
„Tak daleko? Nechyběla bych ti tady?“ Ebony se sladce usmála.
Ani ne, přiznal si Draco v duchu.
Ale jo, přiznal si ještě upřímněji o vteřinu později.
Debile! nadával si vzápětí.
„Ne, byl by klid,“ vypadlo z něj nakonec nepřesvědčivě.
„A kdo by za mě vytáčel Snapea na lektvarech a znepříjemňoval život jeho oblíbenci?“ pokračovala Ebony v popichování.
„No, Snapea vytáčíš dokonale,“ přiznal jí Draco bod a ignoroval druhou část její poznámky.
„A tebe ne?“ nevzdávala se Ebony.
Draco si musel přiznat, že má pravdu. Ale nahlas neřekl nic.
Už dvakrát dneska vypustil z pusy něco, co by se mohlo považovat za kompliment (jeden asi před dvěma vteřinami) a byl přesvědčený, že na úspěch v jeho plánu by to mělo stačit. Znovu se sklonil nad pergamenem a dopsal další větu.
„Na to, že psaní esejí nesnášíš, ti to docela jde,“ usmívala se Ebony.
Draco jen něco zabručel v odpověď. Pak se rozhodl, že zbytek eseje dopíše večer. Prohlédl si zatím hotovou část. Ebony už měla svoji polovinu napsanou, její nepořádné a lehce kostrbaté písmo působilo proti jeho elegantnímu rukopisu jako pěst na oko. Na několika místech se dalo při podrobnějším zkoumání poznat, kde kouzlem odstraňovala z pergamenu inkoustové kaňky.
„A teď už nám zbývá jenom jedno - poslední část úkolu,“ obrátil se na ni.
Ebony na něj pohlédla s napjatým výrazem ve tváři.
„V koho se proměníme?“ chtěla vědět.
Draco se záhadně usmál.
„Co takhle udělat to zajímavější, Potterová? Tedy … pokud se nebojíš…“ rýpl si a sledoval její reakci.
Chytla se přesně, jak čekal.
„O co jde?“
„Já vyberu, v koho se proměníš ty. A ty vybereš, v koho se proměním já. Samozřejmě to tak bude pro toho druhého překvapení,“ osvětlil jí svůj plán. „Tak co? Přijímáš?“
Napřáhl k ní ruku a s velmi dobře skrývaným napětím jí pohlédl do očí. Přesto to vypadalo, že za tím Ebony tuší něco podezřelého … nebo ne? Zdálo se, že její uvažování trvá jen okamžik a pak …
„Dobře.“
„Jsi připravená?“ zajímal se Draco, když ji sledoval, jak nervózně propaluje pohledem vlas (pro ni neznámého původu) v jeho dlani.
„Proč bych neměla být?“ odpověděla mu otázkou a zvedla k němu oči.
„Pořád to můžeš zabalit, Potterová,“ popichoval ji Draco. V šedých očích se mu zablýsklo.
„Proč bych to měla udělat?“ zeptala se zase.
Draco se otočil ke stolku, na němž stála sklenice s Mnoholičným lektvarem. Zbytek lektvaru byl ve velké lahvi na okně. Vhodil do sklenice s Mnoholičným lektvarem jeden vlas a tekutina se zbarvila do směsice růžovozelené barvy.
Pak Ebony sklenici podal a věnoval jí napjatý pohled. Ebony zatočila sklenicí a Dracovi to připomnělo, jak si spolu připíjeli ohnivou whisky. A nejenom ten přípitek se mu vedral nepozván do mysli. Pak se tmavovláska napila.
Ebonyino čelo se nakrabatilo, když začala pociťovat účinky lektvaru. Když ji Draco pozoroval, jak se sevřenými rty překonává nepříjemný pocit nafukující se kůže a měnících se tvarů jejího těla, hned mu došlo, že to pro ni nebylo poprvé. Určitě už někdy lektvar zkoušela, protože byla připravená na jeho působení.
Otočila se k němu zády. Mohl vidět, jak se jí vlasy uvolnily z gumičky, jednotlivé pramínky se rovnaly a zkracovaly. Její postava se trochu vytáhla do výšky. A i její silueta se začala pomalu měnit. Slyšel její zrychlený dech, jak se musela prudce nadechovat, aby nabrala do plic dostatek vzduchu.
Sice už znala účinky lektvaru, ale nezabránilo jí to v nervozitě. Nevěděla totiž, jaká identita ji na dlouhou hodinu čeká. Konečně byla nová podoba hotová.
Ebony se prudce nadechla.
„Tak fajn!“ prohlásila rozhodně a otočila se k zrcadlu.
Potom zalapala po dechu.
„Malfoyi!“ vyjekla cizím hlasem, který byl na její vkus až příliš vysoký a lehce nepříjemný Dracovu sluchu.
Znovu vrhla kradmý pohled do zrcadla, odkud se na ni šklebila tvář Pansy Parkinsonové, jako by doufala, že se předtím spletla.
Draco si uvědomil, že kdyby nevěděl, kdo před ním stojí, klidně by si ji spletl. Ale věděl to, a proto si mohl všimnout drobných i větších detailů, které Ebony od pravé Pansy odlišovaly. Ebonyiny oči sice byly tmavě zelené jako Pansyiny, ale byl v nich navíc ten znepokojivý potterovský lesk a jiskra.
Větším rozdílem potom byl nebelvírský hábit, ve kterém „Pansy“ vypadala více než nepřirozeně. Jak se zdálo, začínala Ebony nabírat obrátky na vzteklý výlev.
„Jen klid … hm … Pansy,“ pokusil se ji uklidnit. Žádný úspěch …
„Radši sklapni!“ utrhla se na něj zuřivě a dál zoufale pozorovala svůj nový obličej v zrcadle.
„Nechápu, jak může žít s tímhle ksichtem a taky s tímhle tělem. Je jako … prkno,“ mumlala si Ebony pro sebe, když se pokusila protáhnout a udělat pár kroků.
„Nevztekej se! Kdy se ti naskytne taková možnost? Teď se můžeš jít se mnou podívat do našeho sklepení,“ přesvědčoval ji.
Ebony se ušklíbla a pokusila se o křivý úsměv. Bylo to, jako kdyby Pansy dostala do tváře tik. Raději toho nechala.
„A co tě vede k názoru, že o to stojím?“ zeptala se Draca, který se jen usmál.
Ebony se zatvářila rozzlobeně, i když si v duchu přiznala, že má Draco pravdu. Hrozně toužila se do sklepení podívat. Už dokonce zvažovala různé způsoby, jak se tam dostat na vlastní pěst, ale žádný nebyl proveditelný. Teď se jí sen očividně mohl splnit.
„Ale zkus nějaký podraz a zabiju tě,“ varovala ho ještě.
„No, tak se hned nerozčiluj! Musíme přece ověřit účinky se vším všudy. Uvidíme, jestli tě pozná někdo, kdo o tvé pravé identitě nemá ani tušení,“ vysvětlil jí.
Ebony si ještě skousla dolní ret.
„A co pravá Parkinsonová?“
„Její matka je nemocná, jela ji navštívit. Můžeš tvrdit, že ses vrátila dřív,“ sdělil jí Draco.
Pak přešel k jednomu z křesel, na kterém visel zmijozelský hábit, samozřejmě té správné velikosti. Draco Malfoy byl na celou akci nachystaný opravdu perfektně.
„Asi si to budeš muset obléct,“ naznačil Potterové. Ebony na něj nevěřícně pohlédla a zavrtěla hlavou.
„To snad …“
„Jinak to nejde,“ prohlásil Draco nesmlouvavě a bohužel měl pravdu.
Podal Ebony hábit a ona na něj chvíli znechuceně hleděla. Pak probodla Draca pohledem, který u Pansy rozhodně nikdy neviděl.
„Sakra!“ zaklela a shodila z ramen nebelvírský hábit.
„A ještě tohle!“ podal jí Draco naleštěný odznak prefekta, který vyčaroval.
O tři minuty později vyšly ven z Hadí komnaty nepozorovány dvě osoby ve zmijozelských hábitech a s prefektskými odznaky na hrudi a zastavily se před vchodem do zmijozelské společenské místnosti.
Ebony Potterová však měla v hlavě příliš mnoho děsivých, šílených, zmatených a neodbytných myšlenek, jen ne takovou, která by se dala použít jako výmluva.
V takovém případě (stalo se jí to jednou, zrovna v den, kdy zjistila pravdu o své rodině) prostě říkala pravdu. („Promiňte, profesore Grinchi, ale zrovna mi sdělili, že nejsem Ebony Walterová, tak jsem to potřebovala nějak rozdýchat.“
„A kdo jste, smím-li to vědět?“
„To kdybych věděla. Znáte nějakého Harryho Pottera?“
„Toho Chlapce, který přežil?“
„Ten to nejspíš ví.“)
Ebony se při té vzpomínce ušklíbla. Jak by to Harry mohl vědět?
Teď rozhodně nemohla být upřímná. Přesně věděla, co by se rozpoutalo, kdyby se Harry (a nejen on), dozvěděl, že jde pozdě, protože měla velice vážný rozhovor se synem uprchlého vraždícího Smrtijeda. Zvlášť když to byl Draco Malfoy. A zvlášť když s ním při tom byla sama v jeho tajné místnosti.
Jakmile se objevila ve dveřích, celá třída samozřejmě jako na povel ztichla a pohlédla na ni, takže možnost nepozorovaného příchodu a tvrzení: Já tu byla už od začátku, okamžitě padla. V hlavě jí blesklo několik velice nepravděpodobných výmluv.
Nakonec jen zamumlala cosi o nevolnosti, když vpadla do třídy a profesorka McGonagallová ji probodla káravým pohledem.
Hodně blbá výmluva, došlo jí hned vzápětí, když jí McGonagallová oznámila, že připravila Nebelvír o deset bodů.
Ebony se posadila do lavice úplně vzadu, hned za svého bratra. Harry se na ni otočil a počastoval ji rozzlobeným pohledem.
Ale Ebony si toho sotva všimla.
Snažila se soustředit a dávat pozor, ale výklad profesorky McGonagallové o zvěromázích, šel nějak mimo ní. Většinu z toho už stejně věděla a navíc… Radši se vrátila k předešlému přemítání na téma: Co mě tak zajímá na Dracovi Malfoyovi?
Ebony kluci vlastně nikdy nijak nezajímali, tedy ne jako kluci. Většina z nich pro ní byli kamarádi, spolužáci, spoluhráči… Vyhovovalo jí to tak. Kamarádit se s klukama znamenalo větší legraci a taky mnohem více malérů.
Tuhle možnost ale mohla v Malfoyově případě vyloučit. Jejich vztah měl k přátelskému hodně daleko. Navíc si nebyla jistá, že by o to stála. Přátelství s někým, kdo snad ani nezná význam toho slova?
Ani si spolu nemáme o čem povídat, uvědomila si… Nebo snad ano?
V Hadí komnatě bublal nad kouzelným ohněm Mnoholičný lektvar. Další - předposlední - fáze přípravy byla hotová, už zbývalo přidat jen poslední přísadu.
Proto se Draco Malfoy s Ebony Potterovou právě pokoušeli sepsat pro profesora Snapea část požadované eseje.
„Roh z jednorožce,“ pronesla Ebony, když si přečetla další Malfoyovu větu.
„Cože?“ zvedl Draco oči od pergamenu.
„Z jednorožce, ne jednonožce,“ vysvětlila mu a ukázala na místo, kde udělal chybu.
„Nějak se nesoustředíš,“ poznamenala, když s povýšeným výrazem chybu vymazal a opravil.
„Už mě to nudí,“ povzdechl si Draco znechuceně.
„Zdálo se mi, že tě lektvary docela baví,“ pousmála se Ebony.
„Ty snad ráda píšeš tyhle protivné eseje?“ ušklíbl se na ni.
„Nenávidím je,“ přiznala se. „Na Akademii nám s nimi tolik nemučili. Zato jsme měli lektvary šest hodin týdně.“
Draco proti své vůli překvapeně povytáhl obočí.
„Šest? To by tvýho bratra zabilo,“ poznamenal uštěpačně.
„Nejspíš jo,“ souhlasila Ebony s mírným úsměvem.
Draco byl překvapený ještě víc.
„Není ti něco?“ ozval se a odolal pokušení sáhnout jí na čelo, jestli nemá teplotu.
„Proč?“ nechápala Ebony.
„Zrovna jsem urazil tvýho bratra a ty nic …“
„Když o tom tak přemýšlím, tak šest hodin týdně se Snapem by možná dostalo i mě,“ pokrčila Ebony rameny.
„Ani to tak nevypadá,“ namítl Draco.
„Co tím chceš říct?“ Ebony zbystřila a věnovala Dracovi zkoumavý pohled.
Draco potlačil pobavený úšklebek a pronesl vážným hlasem: „No, díky těm školním trestům se přece vídáte dost často, ne?“
Pak se neudržel a jeho tvář se roztáhla ve slabém úsměvu. Najednou to byla Ebony, kdo s obtížemi překonával šok.
„Není ti něco?“
„Proč?“
„Zrovna jsi udělal vtip. A navíc ses usmál. Nevěděla jsem, že takové věci umíš,“ divila se Ebony a pořád na něj podezřívavě hleděla, jako by právě zešílel.
To ani já ne, pomyslel si Draco.
Uměl se posmívat, utahovat si z někoho, ponižovat, ale vtipkovat?
„Radši doděláme tu esej, ať to máme z krku,“ pokusil se to zamluvit obvyklým tónem.
„Ach jistě, už tě omrzelo být vzorným studentem?“
„Ani, ne. Ale dělal bych raději … příjemnější věci.“
„Třeba?“ zeptala se ho opatrně.
Draco věnoval Ebony svůdný úsměv.
„Na to zapomeň, Malfoyi!“ vyhrkla pobouřeně.
„To nejde, Potterová,“ přiznal se.
„Pamatuješ si zjevně jenom to, co chceš,“ konstatovala Ebony zamračeně.
„Co tím máš na mysli?“ nechápal Draco.
„Řekla jsem ti TO,“ odvětila Ebony.
„Co?“
„TO!“
„Co ,to´?“
Ebony vyprskla smíchy nad Malfoyovým netrpělivým výrazem. Draco se na ni zamračil.
„Promiň,“ omlouvala se rychle a dál se na něj šklebila.
Vážnost situace byla ta tam, přesto Dracova tvář zůstávala bezvýrazná.
Už totiž moc dobře věděl, co měla Ebony na mysli.
Ebony se přestala šklebit a chystala se změnit téma, když ji zarazila Dracova otázka.
„Co když ji zaplatím?“ zeptal se jí nečekaně. Ebony se zhluboka nadechla a potom zavrtěla hlavou.
„Nemůžeš, nemáš na to.“
„Jsem přece Malfoy,“ připomněl jí povýšeně a zbytečně.
„No, právě!“ ušklíbla se.
„Dávej si pozor, aby tě nemuseli seškrabovat z podlahy,“ naštval se Draco.
„Na Demoliční lektvar tady nemáš dost dračích zubů,“ odpálkovala Ebony jeho výhružku věcným tónem.
„Zeptej se bratříčka, ten ti poví, kolik různých špatných kombinací může způsobit výbuch lektvaru,“ poradil jí Draco.
„Ani nemusím, mám s tím své zkušenosti,“ přiznala s lehkým pousmáním.
„TY?“ podivil se Draco upřímně.
„Díky za uznání, Malfoyi, ale nikdo není dokonalý. Kotlík mi neúmyslně vybuchl jen dvakrát. Při první hodině lektvarů a při poslední,“ informovala ho.
„Ale … to mě zajímá. Co se stalo?“
„Příliš listů mandragory v Odbarvovacím lektvaru,“ vysvětlila mu. „Profesora to trošku … odhodilo, protože jsem seděla v první lavici.“
„Odhodilo?“ pozvedl Draco obočí.
„A prolétl oknem ven,“ dodala Ebony tiše, ale v očích jí šibalsky zajiskřilo.
„Přežil to?“ zajímal se Malfoy chladně.
„Přistál na měkkém. Bylo to v prvním patře a pod oknem byl záhon lopuchovnatců,“ odpověděla mu.
Draco se zhnuseně ušklíbl.
Lopuchovnatec byla rostlina s obrovskými listy pokrytými hebkým hustým chmýřím, které vylučovaly odpornou mazlavou a zapáchající tekutinu.
„Dostala jsem na měsíc trest. Musela jsem mu pomáhat při jeho výzkumu a docela mě ty lektvary chytly. A navíc si mě od té doby hlídal.“
„A na té poslední hodině se stalo co?“ vyzvídal Draco, kterého pomalu ovládla zvědavost.
Ač nerad, musel si přiznat, že Ebony Potterová je opravdu zajímává osoba. Pro něj určitě …
„Tak za to jsem ani nemohla. Tony mě provokoval, házeli jsme po sobě kosti karkulinky a jedna přistála v mém kotlíku,“ obhajovala se s lehkým úsměvem na tváři vyvolaným tou vzpomínkou.
Tony?
To jméno Dracovi uvízlo v hlavě. Zkoumavě se na ni zadíval.
„Tony? To je kdo?“
„Kamarád,“ řekla Ebony jednoduše.
„Kamarád?“ nedal se Draco odbýt.
„Jo, Malfoyi, přátelství snad znáš, ne?“ ušklíbla se. „I když jsem si nevšimla, že bys nějaké přátele měl. Nikdo ti není dost dobrý, co?“
Draco se nadechoval k odpovědi, ale Ebony mu položila prst na rty. Dracovi oči se rozšířily, protože její dotek byl tak nečekaný a hřejivý.
„Ne, počkej,“ zadržela ho.
Draco skoro litoval, když svou ruku zase stáhla.
„Nech mě si tipnout, co teď řekneš.“
Ebony se dramaticky odmlčela a Draco už tušil, co přijde.
„Jsem, Malfoy,“ pokračovala potom a dokonale se jí podařilo napodobit Malfoyův obvykle arogantní tón.
„K čertu s tebou, Potterová!“ pohodil povýšeně hlavou.
„Tak daleko? Nechyběla bych ti tady?“ Ebony se sladce usmála.
Ani ne, přiznal si Draco v duchu.
Ale jo, přiznal si ještě upřímněji o vteřinu později.
Debile! nadával si vzápětí.
„Ne, byl by klid,“ vypadlo z něj nakonec nepřesvědčivě.
„A kdo by za mě vytáčel Snapea na lektvarech a znepříjemňoval život jeho oblíbenci?“ pokračovala Ebony v popichování.
„No, Snapea vytáčíš dokonale,“ přiznal jí Draco bod a ignoroval druhou část její poznámky.
„A tebe ne?“ nevzdávala se Ebony.
Draco si musel přiznat, že má pravdu. Ale nahlas neřekl nic.
Už dvakrát dneska vypustil z pusy něco, co by se mohlo považovat za kompliment (jeden asi před dvěma vteřinami) a byl přesvědčený, že na úspěch v jeho plánu by to mělo stačit. Znovu se sklonil nad pergamenem a dopsal další větu.
„Na to, že psaní esejí nesnášíš, ti to docela jde,“ usmívala se Ebony.
Draco jen něco zabručel v odpověď. Pak se rozhodl, že zbytek eseje dopíše večer. Prohlédl si zatím hotovou část. Ebony už měla svoji polovinu napsanou, její nepořádné a lehce kostrbaté písmo působilo proti jeho elegantnímu rukopisu jako pěst na oko. Na několika místech se dalo při podrobnějším zkoumání poznat, kde kouzlem odstraňovala z pergamenu inkoustové kaňky.
„A teď už nám zbývá jenom jedno - poslední část úkolu,“ obrátil se na ni.
Ebony na něj pohlédla s napjatým výrazem ve tváři.
„V koho se proměníme?“ chtěla vědět.
Draco se záhadně usmál.
„Co takhle udělat to zajímavější, Potterová? Tedy … pokud se nebojíš…“ rýpl si a sledoval její reakci.
Chytla se přesně, jak čekal.
„O co jde?“
„Já vyberu, v koho se proměníš ty. A ty vybereš, v koho se proměním já. Samozřejmě to tak bude pro toho druhého překvapení,“ osvětlil jí svůj plán. „Tak co? Přijímáš?“
Napřáhl k ní ruku a s velmi dobře skrývaným napětím jí pohlédl do očí. Přesto to vypadalo, že za tím Ebony tuší něco podezřelého … nebo ne? Zdálo se, že její uvažování trvá jen okamžik a pak …
„Dobře.“
„Jsi připravená?“ zajímal se Draco, když ji sledoval, jak nervózně propaluje pohledem vlas (pro ni neznámého původu) v jeho dlani.
„Proč bych neměla být?“ odpověděla mu otázkou a zvedla k němu oči.
„Pořád to můžeš zabalit, Potterová,“ popichoval ji Draco. V šedých očích se mu zablýsklo.
„Proč bych to měla udělat?“ zeptala se zase.
Draco se otočil ke stolku, na němž stála sklenice s Mnoholičným lektvarem. Zbytek lektvaru byl ve velké lahvi na okně. Vhodil do sklenice s Mnoholičným lektvarem jeden vlas a tekutina se zbarvila do směsice růžovozelené barvy.
Pak Ebony sklenici podal a věnoval jí napjatý pohled. Ebony zatočila sklenicí a Dracovi to připomnělo, jak si spolu připíjeli ohnivou whisky. A nejenom ten přípitek se mu vedral nepozván do mysli. Pak se tmavovláska napila.
Ebonyino čelo se nakrabatilo, když začala pociťovat účinky lektvaru. Když ji Draco pozoroval, jak se sevřenými rty překonává nepříjemný pocit nafukující se kůže a měnících se tvarů jejího těla, hned mu došlo, že to pro ni nebylo poprvé. Určitě už někdy lektvar zkoušela, protože byla připravená na jeho působení.
Otočila se k němu zády. Mohl vidět, jak se jí vlasy uvolnily z gumičky, jednotlivé pramínky se rovnaly a zkracovaly. Její postava se trochu vytáhla do výšky. A i její silueta se začala pomalu měnit. Slyšel její zrychlený dech, jak se musela prudce nadechovat, aby nabrala do plic dostatek vzduchu.
Sice už znala účinky lektvaru, ale nezabránilo jí to v nervozitě. Nevěděla totiž, jaká identita ji na dlouhou hodinu čeká. Konečně byla nová podoba hotová.
Ebony se prudce nadechla.
„Tak fajn!“ prohlásila rozhodně a otočila se k zrcadlu.
Potom zalapala po dechu.
„Malfoyi!“ vyjekla cizím hlasem, který byl na její vkus až příliš vysoký a lehce nepříjemný Dracovu sluchu.
Znovu vrhla kradmý pohled do zrcadla, odkud se na ni šklebila tvář Pansy Parkinsonové, jako by doufala, že se předtím spletla.
Draco si uvědomil, že kdyby nevěděl, kdo před ním stojí, klidně by si ji spletl. Ale věděl to, a proto si mohl všimnout drobných i větších detailů, které Ebony od pravé Pansy odlišovaly. Ebonyiny oči sice byly tmavě zelené jako Pansyiny, ale byl v nich navíc ten znepokojivý potterovský lesk a jiskra.
Větším rozdílem potom byl nebelvírský hábit, ve kterém „Pansy“ vypadala více než nepřirozeně. Jak se zdálo, začínala Ebony nabírat obrátky na vzteklý výlev.
„Jen klid … hm … Pansy,“ pokusil se ji uklidnit. Žádný úspěch …
„Radši sklapni!“ utrhla se na něj zuřivě a dál zoufale pozorovala svůj nový obličej v zrcadle.
„Nechápu, jak může žít s tímhle ksichtem a taky s tímhle tělem. Je jako … prkno,“ mumlala si Ebony pro sebe, když se pokusila protáhnout a udělat pár kroků.
„Nevztekej se! Kdy se ti naskytne taková možnost? Teď se můžeš jít se mnou podívat do našeho sklepení,“ přesvědčoval ji.
Ebony se ušklíbla a pokusila se o křivý úsměv. Bylo to, jako kdyby Pansy dostala do tváře tik. Raději toho nechala.
„A co tě vede k názoru, že o to stojím?“ zeptala se Draca, který se jen usmál.
Ebony se zatvářila rozzlobeně, i když si v duchu přiznala, že má Draco pravdu. Hrozně toužila se do sklepení podívat. Už dokonce zvažovala různé způsoby, jak se tam dostat na vlastní pěst, ale žádný nebyl proveditelný. Teď se jí sen očividně mohl splnit.
„Ale zkus nějaký podraz a zabiju tě,“ varovala ho ještě.
„No, tak se hned nerozčiluj! Musíme přece ověřit účinky se vším všudy. Uvidíme, jestli tě pozná někdo, kdo o tvé pravé identitě nemá ani tušení,“ vysvětlil jí.
Ebony si ještě skousla dolní ret.
„A co pravá Parkinsonová?“
„Její matka je nemocná, jela ji navštívit. Můžeš tvrdit, že ses vrátila dřív,“ sdělil jí Draco.
Pak přešel k jednomu z křesel, na kterém visel zmijozelský hábit, samozřejmě té správné velikosti. Draco Malfoy byl na celou akci nachystaný opravdu perfektně.
„Asi si to budeš muset obléct,“ naznačil Potterové. Ebony na něj nevěřícně pohlédla a zavrtěla hlavou.
„To snad …“
„Jinak to nejde,“ prohlásil Draco nesmlouvavě a bohužel měl pravdu.
Podal Ebony hábit a ona na něj chvíli znechuceně hleděla. Pak probodla Draca pohledem, který u Pansy rozhodně nikdy neviděl.
„Sakra!“ zaklela a shodila z ramen nebelvírský hábit.
„A ještě tohle!“ podal jí Draco naleštěný odznak prefekta, který vyčaroval.
O tři minuty později vyšly ven z Hadí komnaty nepozorovány dvě osoby ve zmijozelských hábitech a s prefektskými odznaky na hrudi a zastavily se před vchodem do zmijozelské společenské místnosti.
~*~*~*~*~*~
V Hadí komnatě bublal nad kouzelným ohněm Mnoholičný lektvar. Další - předposlední - fáze přípravy byla hotová, už zbývalo přidat jen poslední přísadu.
Proto se Draco Malfoy s Ebony Potterovou právě pokoušeli sepsat pro profesora Snapea část požadované eseje.
„Roh z jednorožce,“ pronesla Ebony, když si přečetla další Malfoyovu větu.
„Cože?“ zvedl Draco oči od pergamenu.
„Z jednorožce, ne jednonožce,“ vysvětlila mu a ukázala na místo, kde udělal chybu.
„Nějak se nesoustředíš,“ poznamenala, když s povýšeným výrazem chybu vymazal a opravil.
„Už mě to nudí,“ povzdechl si Draco znechuceně.
„Zdálo se mi, že tě lektvary docela baví,“ pousmála se Ebony.
„Ty snad ráda píšeš tyhle protivné eseje?“ ušklíbl se na ni.
„Nenávidím je,“ přiznala se. „Na Akademii nám s nimi tolik nemučili. Zato jsme měli lektvary šest hodin týdně.“
Draco proti své vůli překvapeně povytáhl obočí.
„Šest? To by tvýho bratra zabilo,“ poznamenal uštěpačně.
„Nejspíš jo,“ souhlasila Ebony s mírným úsměvem.
Draco byl překvapený ještě víc.
„Není ti něco?“ ozval se a odolal pokušení sáhnout jí na čelo, jestli nemá teplotu.
„Proč?“ nechápala Ebony.
„Zrovna jsem urazil tvýho bratra a ty nic …“
„Když o tom tak přemýšlím, tak šest hodin týdně se Snapem by možná dostalo i mě,“ pokrčila Ebony rameny.
„Ani to tak nevypadá,“ namítl Draco.
„Co tím chceš říct?“ Ebony zbystřila a věnovala Dracovi zkoumavý pohled.
Draco potlačil pobavený úšklebek a pronesl vážným hlasem: „No, díky těm školním trestům se přece vídáte dost často, ne?“
Pak se neudržel a jeho tvář se roztáhla ve slabém úsměvu. Najednou to byla Ebony, kdo s obtížemi překonával šok.
„Není ti něco?“
„Proč?“
„Zrovna jsi udělal vtip. A navíc ses usmál. Nevěděla jsem, že takové věci umíš,“ divila se Ebony a pořád na něj podezřívavě hleděla, jako by právě zešílel.
To ani já ne, pomyslel si Draco.
Uměl se posmívat, utahovat si z někoho, ponižovat, ale vtipkovat?
„Radši doděláme tu esej, ať to máme z krku,“ pokusil se to zamluvit obvyklým tónem.
„Ach jistě, už tě omrzelo být vzorným studentem?“
„Ani, ne. Ale dělal bych raději … příjemnější věci.“
„Třeba?“ zeptala se ho opatrně.
Draco věnoval Ebony svůdný úsměv.
„Na to zapomeň, Malfoyi!“ vyhrkla pobouřeně.
„To nejde, Potterová,“ přiznal se.
„Pamatuješ si zjevně jenom to, co chceš,“ konstatovala Ebony zamračeně.
„Co tím máš na mysli?“ nechápal Draco.
„Řekla jsem ti TO,“ odvětila Ebony.
„Co?“
„TO!“
„Co ,to´?“
Ebony vyprskla smíchy nad Malfoyovým netrpělivým výrazem. Draco se na ni zamračil.
„Promiň,“ omlouvala se rychle a dál se na něj šklebila.
Vážnost situace byla ta tam, přesto Dracova tvář zůstávala bezvýrazná.
Už totiž moc dobře věděl, co měla Ebony na mysli.
Ebony se přestala šklebit a chystala se změnit téma, když ji zarazila Dracova otázka.
„Co když ji zaplatím?“ zeptal se jí nečekaně. Ebony se zhluboka nadechla a potom zavrtěla hlavou.
„Nemůžeš, nemáš na to.“
„Jsem přece Malfoy,“ připomněl jí povýšeně a zbytečně.
„No, právě!“ ušklíbla se.
„Dávej si pozor, aby tě nemuseli seškrabovat z podlahy,“ naštval se Draco.
„Na Demoliční lektvar tady nemáš dost dračích zubů,“ odpálkovala Ebony jeho výhružku věcným tónem.
„Zeptej se bratříčka, ten ti poví, kolik různých špatných kombinací může způsobit výbuch lektvaru,“ poradil jí Draco.
„Ani nemusím, mám s tím své zkušenosti,“ přiznala s lehkým pousmáním.
„TY?“ podivil se Draco upřímně.
„Díky za uznání, Malfoyi, ale nikdo není dokonalý. Kotlík mi neúmyslně vybuchl jen dvakrát. Při první hodině lektvarů a při poslední,“ informovala ho.
„Ale … to mě zajímá. Co se stalo?“
„Příliš listů mandragory v Odbarvovacím lektvaru,“ vysvětlila mu. „Profesora to trošku … odhodilo, protože jsem seděla v první lavici.“
„Odhodilo?“ pozvedl Draco obočí.
„A prolétl oknem ven,“ dodala Ebony tiše, ale v očích jí šibalsky zajiskřilo.
„Přežil to?“ zajímal se Malfoy chladně.
„Přistál na měkkém. Bylo to v prvním patře a pod oknem byl záhon lopuchovnatců,“ odpověděla mu.
Draco se zhnuseně ušklíbl.
Lopuchovnatec byla rostlina s obrovskými listy pokrytými hebkým hustým chmýřím, které vylučovaly odpornou mazlavou a zapáchající tekutinu.
„Dostala jsem na měsíc trest. Musela jsem mu pomáhat při jeho výzkumu a docela mě ty lektvary chytly. A navíc si mě od té doby hlídal.“
„A na té poslední hodině se stalo co?“ vyzvídal Draco, kterého pomalu ovládla zvědavost.
Ač nerad, musel si přiznat, že Ebony Potterová je opravdu zajímává osoba. Pro něj určitě …
„Tak za to jsem ani nemohla. Tony mě provokoval, házeli jsme po sobě kosti karkulinky a jedna přistála v mém kotlíku,“ obhajovala se s lehkým úsměvem na tváři vyvolaným tou vzpomínkou.
Tony?
To jméno Dracovi uvízlo v hlavě. Zkoumavě se na ni zadíval.
„Tony? To je kdo?“
„Kamarád,“ řekla Ebony jednoduše.
„Kamarád?“ nedal se Draco odbýt.
„Jo, Malfoyi, přátelství snad znáš, ne?“ ušklíbla se. „I když jsem si nevšimla, že bys nějaké přátele měl. Nikdo ti není dost dobrý, co?“
Draco se nadechoval k odpovědi, ale Ebony mu položila prst na rty. Dracovi oči se rozšířily, protože její dotek byl tak nečekaný a hřejivý.
„Ne, počkej,“ zadržela ho.
Draco skoro litoval, když svou ruku zase stáhla.
„Nech mě si tipnout, co teď řekneš.“
Ebony se dramaticky odmlčela a Draco už tušil, co přijde.
„Jsem, Malfoy,“ pokračovala potom a dokonale se jí podařilo napodobit Malfoyův obvykle arogantní tón.
„K čertu s tebou, Potterová!“ pohodil povýšeně hlavou.
„Tak daleko? Nechyběla bych ti tady?“ Ebony se sladce usmála.
Ani ne, přiznal si Draco v duchu.
Ale jo, přiznal si ještě upřímněji o vteřinu později.
Debile! nadával si vzápětí.
„Ne, byl by klid,“ vypadlo z něj nakonec nepřesvědčivě.
„A kdo by za mě vytáčel Snapea na lektvarech a znepříjemňoval život jeho oblíbenci?“ pokračovala Ebony v popichování.
„No, Snapea vytáčíš dokonale,“ přiznal jí Draco bod a ignoroval druhou část její poznámky.
„A tebe ne?“ nevzdávala se Ebony.
Draco si musel přiznat, že má pravdu. Ale nahlas neřekl nic.
Už dvakrát dneska vypustil z pusy něco, co by se mohlo považovat za kompliment (jeden asi před dvěma vteřinami) a byl přesvědčený, že na úspěch v jeho plánu by to mělo stačit. Znovu se sklonil nad pergamenem a dopsal další větu.
„Na to, že psaní esejí nesnášíš, ti to docela jde,“ usmívala se Ebony.
Draco jen něco zabručel v odpověď. Pak se rozhodl, že zbytek eseje dopíše večer. Prohlédl si zatím hotovou část. Ebony už měla svoji polovinu napsanou, její nepořádné a lehce kostrbaté písmo působilo proti jeho elegantnímu rukopisu jako pěst na oko. Na několika místech se dalo při podrobnějším zkoumání poznat, kde kouzlem odstraňovala z pergamenu inkoustové kaňky.
„A teď už nám zbývá jenom jedno - poslední část úkolu,“ obrátil se na ni.
Ebony na něj pohlédla s napjatým výrazem ve tváři.
„V koho se proměníme?“ chtěla vědět.
Draco se záhadně usmál.
„Co takhle udělat to zajímavější, Potterová? Tedy … pokud se nebojíš…“ rýpl si a sledoval její reakci.
Chytla se přesně, jak čekal.
„O co jde?“
„Já vyberu, v koho se proměníš ty. A ty vybereš, v koho se proměním já. Samozřejmě to tak bude pro toho druhého překvapení,“ osvětlil jí svůj plán. „Tak co? Přijímáš?“
Napřáhl k ní ruku a s velmi dobře skrývaným napětím jí pohlédl do očí. Přesto to vypadalo, že za tím Ebony tuší něco podezřelého … nebo ne? Zdálo se, že její uvažování trvá jen okamžik a pak …
„Dobře.“
Proto se Draco Malfoy s Ebony Potterovou právě pokoušeli sepsat pro profesora Snapea část požadované eseje.
„Roh z jednorožce,“ pronesla Ebony, když si přečetla další Malfoyovu větu.
„Cože?“ zvedl Draco oči od pergamenu.
„Z jednorožce, ne jednonožce,“ vysvětlila mu a ukázala na místo, kde udělal chybu.
„Nějak se nesoustředíš,“ poznamenala, když s povýšeným výrazem chybu vymazal a opravil.
„Už mě to nudí,“ povzdechl si Draco znechuceně.
„Zdálo se mi, že tě lektvary docela baví,“ pousmála se Ebony.
„Ty snad ráda píšeš tyhle protivné eseje?“ ušklíbl se na ni.
„Nenávidím je,“ přiznala se. „Na Akademii nám s nimi tolik nemučili. Zato jsme měli lektvary šest hodin týdně.“
Draco proti své vůli překvapeně povytáhl obočí.
„Šest? To by tvýho bratra zabilo,“ poznamenal uštěpačně.
„Nejspíš jo,“ souhlasila Ebony s mírným úsměvem.
Draco byl překvapený ještě víc.
„Není ti něco?“ ozval se a odolal pokušení sáhnout jí na čelo, jestli nemá teplotu.
„Proč?“ nechápala Ebony.
„Zrovna jsem urazil tvýho bratra a ty nic …“
„Když o tom tak přemýšlím, tak šest hodin týdně se Snapem by možná dostalo i mě,“ pokrčila Ebony rameny.
„Ani to tak nevypadá,“ namítl Draco.
„Co tím chceš říct?“ Ebony zbystřila a věnovala Dracovi zkoumavý pohled.
Draco potlačil pobavený úšklebek a pronesl vážným hlasem: „No, díky těm školním trestům se přece vídáte dost často, ne?“
Pak se neudržel a jeho tvář se roztáhla ve slabém úsměvu. Najednou to byla Ebony, kdo s obtížemi překonával šok.
„Není ti něco?“
„Proč?“
„Zrovna jsi udělal vtip. A navíc ses usmál. Nevěděla jsem, že takové věci umíš,“ divila se Ebony a pořád na něj podezřívavě hleděla, jako by právě zešílel.
To ani já ne, pomyslel si Draco.
Uměl se posmívat, utahovat si z někoho, ponižovat, ale vtipkovat?
„Radši doděláme tu esej, ať to máme z krku,“ pokusil se to zamluvit obvyklým tónem.
„Ach jistě, už tě omrzelo být vzorným studentem?“
„Ani, ne. Ale dělal bych raději … příjemnější věci.“
„Třeba?“ zeptala se ho opatrně.
Draco věnoval Ebony svůdný úsměv.
„Na to zapomeň, Malfoyi!“ vyhrkla pobouřeně.
„To nejde, Potterová,“ přiznal se.
„Pamatuješ si zjevně jenom to, co chceš,“ konstatovala Ebony zamračeně.
„Co tím máš na mysli?“ nechápal Draco.
„Řekla jsem ti TO,“ odvětila Ebony.
„Co?“
„TO!“
„Co ,to´?“
Ebony vyprskla smíchy nad Malfoyovým netrpělivým výrazem. Draco se na ni zamračil.
„Promiň,“ omlouvala se rychle a dál se na něj šklebila.
Vážnost situace byla ta tam, přesto Dracova tvář zůstávala bezvýrazná.
Už totiž moc dobře věděl, co měla Ebony na mysli.
Ebony se přestala šklebit a chystala se změnit téma, když ji zarazila Dracova otázka.
„Co když ji zaplatím?“ zeptal se jí nečekaně. Ebony se zhluboka nadechla a potom zavrtěla hlavou.
„Nemůžeš, nemáš na to.“
„Jsem přece Malfoy,“ připomněl jí povýšeně a zbytečně.
„No, právě!“ ušklíbla se.
„Dávej si pozor, aby tě nemuseli seškrabovat z podlahy,“ naštval se Draco.
„Na Demoliční lektvar tady nemáš dost dračích zubů,“ odpálkovala Ebony jeho výhružku věcným tónem.
„Zeptej se bratříčka, ten ti poví, kolik různých špatných kombinací může způsobit výbuch lektvaru,“ poradil jí Draco.
„Ani nemusím, mám s tím své zkušenosti,“ přiznala s lehkým pousmáním.
„TY?“ podivil se Draco upřímně.
„Díky za uznání, Malfoyi, ale nikdo není dokonalý. Kotlík mi neúmyslně vybuchl jen dvakrát. Při první hodině lektvarů a při poslední,“ informovala ho.
„Ale … to mě zajímá. Co se stalo?“
„Příliš listů mandragory v Odbarvovacím lektvaru,“ vysvětlila mu. „Profesora to trošku … odhodilo, protože jsem seděla v první lavici.“
„Odhodilo?“ pozvedl Draco obočí.
„A prolétl oknem ven,“ dodala Ebony tiše, ale v očích jí šibalsky zajiskřilo.
„Přežil to?“ zajímal se Malfoy chladně.
„Přistál na měkkém. Bylo to v prvním patře a pod oknem byl záhon lopuchovnatců,“ odpověděla mu.
Draco se zhnuseně ušklíbl.
Lopuchovnatec byla rostlina s obrovskými listy pokrytými hebkým hustým chmýřím, které vylučovaly odpornou mazlavou a zapáchající tekutinu.
„Dostala jsem na měsíc trest. Musela jsem mu pomáhat při jeho výzkumu a docela mě ty lektvary chytly. A navíc si mě od té doby hlídal.“
„A na té poslední hodině se stalo co?“ vyzvídal Draco, kterého pomalu ovládla zvědavost.
Ač nerad, musel si přiznat, že Ebony Potterová je opravdu zajímává osoba. Pro něj určitě …
„Tak za to jsem ani nemohla. Tony mě provokoval, házeli jsme po sobě kosti karkulinky a jedna přistála v mém kotlíku,“ obhajovala se s lehkým úsměvem na tváři vyvolaným tou vzpomínkou.
Tony?
To jméno Dracovi uvízlo v hlavě. Zkoumavě se na ni zadíval.
„Tony? To je kdo?“
„Kamarád,“ řekla Ebony jednoduše.
„Kamarád?“ nedal se Draco odbýt.
„Jo, Malfoyi, přátelství snad znáš, ne?“ ušklíbla se. „I když jsem si nevšimla, že bys nějaké přátele měl. Nikdo ti není dost dobrý, co?“
Draco se nadechoval k odpovědi, ale Ebony mu položila prst na rty. Dracovi oči se rozšířily, protože její dotek byl tak nečekaný a hřejivý.
„Ne, počkej,“ zadržela ho.
Draco skoro litoval, když svou ruku zase stáhla.
„Nech mě si tipnout, co teď řekneš.“
Ebony se dramaticky odmlčela a Draco už tušil, co přijde.
„Jsem, Malfoy,“ pokračovala potom a dokonale se jí podařilo napodobit Malfoyův obvykle arogantní tón.
„K čertu s tebou, Potterová!“ pohodil povýšeně hlavou.
„Tak daleko? Nechyběla bych ti tady?“ Ebony se sladce usmála.
Ani ne, přiznal si Draco v duchu.
Ale jo, přiznal si ještě upřímněji o vteřinu později.
Debile! nadával si vzápětí.
„Ne, byl by klid,“ vypadlo z něj nakonec nepřesvědčivě.
„A kdo by za mě vytáčel Snapea na lektvarech a znepříjemňoval život jeho oblíbenci?“ pokračovala Ebony v popichování.
„No, Snapea vytáčíš dokonale,“ přiznal jí Draco bod a ignoroval druhou část její poznámky.
„A tebe ne?“ nevzdávala se Ebony.
Draco si musel přiznat, že má pravdu. Ale nahlas neřekl nic.
Už dvakrát dneska vypustil z pusy něco, co by se mohlo považovat za kompliment (jeden asi před dvěma vteřinami) a byl přesvědčený, že na úspěch v jeho plánu by to mělo stačit. Znovu se sklonil nad pergamenem a dopsal další větu.
„Na to, že psaní esejí nesnášíš, ti to docela jde,“ usmívala se Ebony.
Draco jen něco zabručel v odpověď. Pak se rozhodl, že zbytek eseje dopíše večer. Prohlédl si zatím hotovou část. Ebony už měla svoji polovinu napsanou, její nepořádné a lehce kostrbaté písmo působilo proti jeho elegantnímu rukopisu jako pěst na oko. Na několika místech se dalo při podrobnějším zkoumání poznat, kde kouzlem odstraňovala z pergamenu inkoustové kaňky.
„A teď už nám zbývá jenom jedno - poslední část úkolu,“ obrátil se na ni.
Ebony na něj pohlédla s napjatým výrazem ve tváři.
„V koho se proměníme?“ chtěla vědět.
Draco se záhadně usmál.
„Co takhle udělat to zajímavější, Potterová? Tedy … pokud se nebojíš…“ rýpl si a sledoval její reakci.
Chytla se přesně, jak čekal.
„O co jde?“
„Já vyberu, v koho se proměníš ty. A ty vybereš, v koho se proměním já. Samozřejmě to tak bude pro toho druhého překvapení,“ osvětlil jí svůj plán. „Tak co? Přijímáš?“
Napřáhl k ní ruku a s velmi dobře skrývaným napětím jí pohlédl do očí. Přesto to vypadalo, že za tím Ebony tuší něco podezřelého … nebo ne? Zdálo se, že její uvažování trvá jen okamžik a pak …
„Dobře.“
~*~*~*~*~*~
„Jsi připravená?“ zajímal se Draco, když ji sledoval, jak nervózně propaluje pohledem vlas (pro ni neznámého původu) v jeho dlani.
„Proč bych neměla být?“ odpověděla mu otázkou a zvedla k němu oči.
„Pořád to můžeš zabalit, Potterová,“ popichoval ji Draco. V šedých očích se mu zablýsklo.
„Proč bych to měla udělat?“ zeptala se zase.
Draco se otočil ke stolku, na němž stála sklenice s Mnoholičným lektvarem. Zbytek lektvaru byl ve velké lahvi na okně. Vhodil do sklenice s Mnoholičným lektvarem jeden vlas a tekutina se zbarvila do směsice růžovozelené barvy.
Pak Ebony sklenici podal a věnoval jí napjatý pohled. Ebony zatočila sklenicí a Dracovi to připomnělo, jak si spolu připíjeli ohnivou whisky. A nejenom ten přípitek se mu vedral nepozván do mysli. Pak se tmavovláska napila.
Ebonyino čelo se nakrabatilo, když začala pociťovat účinky lektvaru. Když ji Draco pozoroval, jak se sevřenými rty překonává nepříjemný pocit nafukující se kůže a měnících se tvarů jejího těla, hned mu došlo, že to pro ni nebylo poprvé. Určitě už někdy lektvar zkoušela, protože byla připravená na jeho působení.
Otočila se k němu zády. Mohl vidět, jak se jí vlasy uvolnily z gumičky, jednotlivé pramínky se rovnaly a zkracovaly. Její postava se trochu vytáhla do výšky. A i její silueta se začala pomalu měnit. Slyšel její zrychlený dech, jak se musela prudce nadechovat, aby nabrala do plic dostatek vzduchu.
Sice už znala účinky lektvaru, ale nezabránilo jí to v nervozitě. Nevěděla totiž, jaká identita ji na dlouhou hodinu čeká. Konečně byla nová podoba hotová.
Ebony se prudce nadechla.
„Tak fajn!“ prohlásila rozhodně a otočila se k zrcadlu.
Potom zalapala po dechu.
„Malfoyi!“ vyjekla cizím hlasem, který byl na její vkus až příliš vysoký a lehce nepříjemný Dracovu sluchu.
Znovu vrhla kradmý pohled do zrcadla, odkud se na ni šklebila tvář Pansy Parkinsonové, jako by doufala, že se předtím spletla.
Draco si uvědomil, že kdyby nevěděl, kdo před ním stojí, klidně by si ji spletl. Ale věděl to, a proto si mohl všimnout drobných i větších detailů, které Ebony od pravé Pansy odlišovaly. Ebonyiny oči sice byly tmavě zelené jako Pansyiny, ale byl v nich navíc ten znepokojivý potterovský lesk a jiskra.
Větším rozdílem potom byl nebelvírský hábit, ve kterém „Pansy“ vypadala více než nepřirozeně. Jak se zdálo, začínala Ebony nabírat obrátky na vzteklý výlev.
„Jen klid … hm … Pansy,“ pokusil se ji uklidnit. Žádný úspěch …
„Radši sklapni!“ utrhla se na něj zuřivě a dál zoufale pozorovala svůj nový obličej v zrcadle.
„Nechápu, jak může žít s tímhle ksichtem a taky s tímhle tělem. Je jako … prkno,“ mumlala si Ebony pro sebe, když se pokusila protáhnout a udělat pár kroků.
„Nevztekej se! Kdy se ti naskytne taková možnost? Teď se můžeš jít se mnou podívat do našeho sklepení,“ přesvědčoval ji.
Ebony se ušklíbla a pokusila se o křivý úsměv. Bylo to, jako kdyby Pansy dostala do tváře tik. Raději toho nechala.
„A co tě vede k názoru, že o to stojím?“ zeptala se Draca, který se jen usmál.
Ebony se zatvářila rozzlobeně, i když si v duchu přiznala, že má Draco pravdu. Hrozně toužila se do sklepení podívat. Už dokonce zvažovala různé způsoby, jak se tam dostat na vlastní pěst, ale žádný nebyl proveditelný. Teď se jí sen očividně mohl splnit.
„Ale zkus nějaký podraz a zabiju tě,“ varovala ho ještě.
„No, tak se hned nerozčiluj! Musíme přece ověřit účinky se vším všudy. Uvidíme, jestli tě pozná někdo, kdo o tvé pravé identitě nemá ani tušení,“ vysvětlil jí.
Ebony si ještě skousla dolní ret.
„A co pravá Parkinsonová?“
„Její matka je nemocná, jela ji navštívit. Můžeš tvrdit, že ses vrátila dřív,“ sdělil jí Draco.
Pak přešel k jednomu z křesel, na kterém visel zmijozelský hábit, samozřejmě té správné velikosti. Draco Malfoy byl na celou akci nachystaný opravdu perfektně.
„Asi si to budeš muset obléct,“ naznačil Potterové. Ebony na něj nevěřícně pohlédla a zavrtěla hlavou.
„To snad …“
„Jinak to nejde,“ prohlásil Draco nesmlouvavě a bohužel měl pravdu.
Podal Ebony hábit a ona na něj chvíli znechuceně hleděla. Pak probodla Draca pohledem, který u Pansy rozhodně nikdy neviděl.
„Sakra!“ zaklela a shodila z ramen nebelvírský hábit.
„A ještě tohle!“ podal jí Draco naleštěný odznak prefekta, který vyčaroval.
O tři minuty později vyšly ven z Hadí komnaty nepozorovány dvě osoby ve zmijozelských hábitech a s prefektskými odznaky na hrudi a zastavily se před vchodem do zmijozelské společenské místnosti.
-TBC-
„Proč bych neměla být?“ odpověděla mu otázkou a zvedla k němu oči.
„Pořád to můžeš zabalit, Potterová,“ popichoval ji Draco. V šedých očích se mu zablýsklo.
„Proč bych to měla udělat?“ zeptala se zase.
Draco se otočil ke stolku, na němž stála sklenice s Mnoholičným lektvarem. Zbytek lektvaru byl ve velké lahvi na okně. Vhodil do sklenice s Mnoholičným lektvarem jeden vlas a tekutina se zbarvila do směsice růžovozelené barvy.
Pak Ebony sklenici podal a věnoval jí napjatý pohled. Ebony zatočila sklenicí a Dracovi to připomnělo, jak si spolu připíjeli ohnivou whisky. A nejenom ten přípitek se mu vedral nepozván do mysli. Pak se tmavovláska napila.
Ebonyino čelo se nakrabatilo, když začala pociťovat účinky lektvaru. Když ji Draco pozoroval, jak se sevřenými rty překonává nepříjemný pocit nafukující se kůže a měnících se tvarů jejího těla, hned mu došlo, že to pro ni nebylo poprvé. Určitě už někdy lektvar zkoušela, protože byla připravená na jeho působení.
Otočila se k němu zády. Mohl vidět, jak se jí vlasy uvolnily z gumičky, jednotlivé pramínky se rovnaly a zkracovaly. Její postava se trochu vytáhla do výšky. A i její silueta se začala pomalu měnit. Slyšel její zrychlený dech, jak se musela prudce nadechovat, aby nabrala do plic dostatek vzduchu.
Sice už znala účinky lektvaru, ale nezabránilo jí to v nervozitě. Nevěděla totiž, jaká identita ji na dlouhou hodinu čeká. Konečně byla nová podoba hotová.
Ebony se prudce nadechla.
„Tak fajn!“ prohlásila rozhodně a otočila se k zrcadlu.
Potom zalapala po dechu.
„Malfoyi!“ vyjekla cizím hlasem, který byl na její vkus až příliš vysoký a lehce nepříjemný Dracovu sluchu.
Znovu vrhla kradmý pohled do zrcadla, odkud se na ni šklebila tvář Pansy Parkinsonové, jako by doufala, že se předtím spletla.
Draco si uvědomil, že kdyby nevěděl, kdo před ním stojí, klidně by si ji spletl. Ale věděl to, a proto si mohl všimnout drobných i větších detailů, které Ebony od pravé Pansy odlišovaly. Ebonyiny oči sice byly tmavě zelené jako Pansyiny, ale byl v nich navíc ten znepokojivý potterovský lesk a jiskra.
Větším rozdílem potom byl nebelvírský hábit, ve kterém „Pansy“ vypadala více než nepřirozeně. Jak se zdálo, začínala Ebony nabírat obrátky na vzteklý výlev.
„Jen klid … hm … Pansy,“ pokusil se ji uklidnit. Žádný úspěch …
„Radši sklapni!“ utrhla se na něj zuřivě a dál zoufale pozorovala svůj nový obličej v zrcadle.
„Nechápu, jak může žít s tímhle ksichtem a taky s tímhle tělem. Je jako … prkno,“ mumlala si Ebony pro sebe, když se pokusila protáhnout a udělat pár kroků.
„Nevztekej se! Kdy se ti naskytne taková možnost? Teď se můžeš jít se mnou podívat do našeho sklepení,“ přesvědčoval ji.
Ebony se ušklíbla a pokusila se o křivý úsměv. Bylo to, jako kdyby Pansy dostala do tváře tik. Raději toho nechala.
„A co tě vede k názoru, že o to stojím?“ zeptala se Draca, který se jen usmál.
Ebony se zatvářila rozzlobeně, i když si v duchu přiznala, že má Draco pravdu. Hrozně toužila se do sklepení podívat. Už dokonce zvažovala různé způsoby, jak se tam dostat na vlastní pěst, ale žádný nebyl proveditelný. Teď se jí sen očividně mohl splnit.
„Ale zkus nějaký podraz a zabiju tě,“ varovala ho ještě.
„No, tak se hned nerozčiluj! Musíme přece ověřit účinky se vším všudy. Uvidíme, jestli tě pozná někdo, kdo o tvé pravé identitě nemá ani tušení,“ vysvětlil jí.
Ebony si ještě skousla dolní ret.
„A co pravá Parkinsonová?“
„Její matka je nemocná, jela ji navštívit. Můžeš tvrdit, že ses vrátila dřív,“ sdělil jí Draco.
Pak přešel k jednomu z křesel, na kterém visel zmijozelský hábit, samozřejmě té správné velikosti. Draco Malfoy byl na celou akci nachystaný opravdu perfektně.
„Asi si to budeš muset obléct,“ naznačil Potterové. Ebony na něj nevěřícně pohlédla a zavrtěla hlavou.
„To snad …“
„Jinak to nejde,“ prohlásil Draco nesmlouvavě a bohužel měl pravdu.
Podal Ebony hábit a ona na něj chvíli znechuceně hleděla. Pak probodla Draca pohledem, který u Pansy rozhodně nikdy neviděl.
„Sakra!“ zaklela a shodila z ramen nebelvírský hábit.
„A ještě tohle!“ podal jí Draco naleštěný odznak prefekta, který vyčaroval.
O tři minuty později vyšly ven z Hadí komnaty nepozorovány dvě osoby ve zmijozelských hábitech a s prefektskými odznaky na hrudi a zastavily se před vchodem do zmijozelské společenské místnosti.
-TBC-