Dračí krev
Stav povídky: dokončena
Summary:
Jen oni sami rozhodnou o svém osudu, jen jejich volba bude utrpením nebo radostí. Dvě strany jedné mince, úplně stejné, ale přece tak jiné. Jen navzájem se mohou zkrotit nebo zahubit. Ti, kteří ochutnali dračí krev.
Co v sobě skrývá dračí krev? Jaké tajemství bude po letech odhaleno, aby změnilo život Harry Pottera? Jak do toho zasáhne Draco Malfoy?
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Harry Potter
Varování: od 15-ti let (pro některé kapitoly, AU (alternative universe)
Betaread: ne
AN: Tohle je moje vůbec první povídka (pokud nepočítám nedokončené a smazané dílko HP a Strážci Pečeti) ve světě HP fanfiction. Pokud jste ji ještě nečetli, buďte schovívaví. Zrodila se v ní postava Harryho dvojčete Ebony a už jsem se jí nezbavila. Právě tady se defnitivně srovnal její charakter, i když má občas tendenci se v jiných povídkách lišit. Tahle povídka má rozhodně jistá slabá místa. Hlavně kapitolu s koktajícím Snapem, bitvu i závěr. A jsou v ní určitě i další chyby. Chtěla jsem ji předělat a opravit, ale už jsem se k tomu nedostala. Možná v budoucnu.
Summary:
Jen oni sami rozhodnou o svém osudu, jen jejich volba bude utrpením nebo radostí. Dvě strany jedné mince, úplně stejné, ale přece tak jiné. Jen navzájem se mohou zkrotit nebo zahubit. Ti, kteří ochutnali dračí krev.
Co v sobě skrývá dračí krev? Jaké tajemství bude po letech odhaleno, aby změnilo život Harry Pottera? Jak do toho zasáhne Draco Malfoy?
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Harry Potter
Varování: od 15-ti let (pro některé kapitoly, AU (alternative universe)
Betaread: ne
AN: Tohle je moje vůbec první povídka (pokud nepočítám nedokončené a smazané dílko HP a Strážci Pečeti) ve světě HP fanfiction. Pokud jste ji ještě nečetli, buďte schovívaví. Zrodila se v ní postava Harryho dvojčete Ebony a už jsem se jí nezbavila. Právě tady se defnitivně srovnal její charakter, i když má občas tendenci se v jiných povídkách lišit. Tahle povídka má rozhodně jistá slabá místa. Hlavně kapitolu s koktajícím Snapem, bitvu i závěr. A jsou v ní určitě i další chyby. Chtěla jsem ji předělat a opravit, ale už jsem se k tomu nedostala. Možná v budoucnu.
KAPITOLA 6 - Temný měsíc a jasné slunce
Život nestačí, řekl motýl.
Patří k němu sluneční svit,
svoboda a malá květina.
- Hans Christian Andersen -
Harry Potter seděl v Brumbálově pracovně a čekal. Nevěděl, proč si ho ředitel nechal zavolat, ale měl jisté tušení.
Naposledy spolu mluvili na začátku školního roku.
Tehdy mu Brumbál představil Ebony a řekl mu, kdo to je. Harrymu bylo jasné, že i tenhle rozhovor bude mít stejné téma.
Konečně se otevřely dveře a Brumbál vstoupil.
„Ahoj, Harry, rád tě vidím,“ usmál se na Harryho a posadil se naproti němu do svého křesla.
„Chtěl jste se mnou mluvit, pane profesore?“ začal Harry trošku chladně.
Brumbál se na něj smutně usmál a unaveně přikývl.
„Ano, jistě, Harry.“
Chvíli bylo ticho, rušené jen tichými zvuky, které vydávala fénix Fawkes sedící na svém bidýlku za nimi.
„Chci si s tebou promluvit o tvé sestře.“
Harry se ani nezatvářil překvapeně a to z jednoho prostého důvodu. Vůbec ho to nepřekvapilo. Místo překvapení se mu povedlo docela dost se naštvat.
„O Ebony? Proč? Už jste mi toho řekl dost. Víc přece vědět nepotřebuju,“ utrhl se na Brumbála ostře. „Nebo snad ano? Rozhodl jste se, že mi prozradíte nějaké další tajemství? Kolik jich ještě je?“
„Chápu, že se zlobíš Harry, ale … To, co se stalo, je příliš vážné,“ řekl Brumbál a smrtelně vážně na něj pohlédl.
„Opravdu? Mám snad nějakého dalšího sourozence, o kterém nevím?“
Harry se falešně rozesmál a měl sto chutí začít zase rozbíjet věci v Brumbálově pracovně. Měl na ředitele nepředstavitelný vztek, který rostl, když viděl, jak Brumbálův výraz ještě víc zesmutněl. Ředitel se nadechl a znovu promluvil.
„Až se Ebony dozví tu strašnou zprávu, bude potřebovat tvou pomoc, aby to překonala.“
Brumbál ignoroval Harryho úšklebky.
Harrymu došlo, že dobré zprávy jsou nejspíš tím posledním, co může od Brumbála čekat. Nebyla to sice vina ředitele, ale Harryho to štvalo. Teď se však Harry konečně uklidnil a zvážněl.
„O čem to mluvíte? Co se stalo?“ chtěl vědět.
„Její nevlastní rodiče byli zabiti při útoku Smrtijedů. Je to několik hodin, co ta zpráva dorazila.“
Brumbál to řekl klidným hlasem, ale Harry poznal, že ho ta zpráva zasáhla. Zřejmě se znal s manželi Walterovými velice dobře. Takže extra-špatné zprávy.
„Je to významná kouzelnická rodina, takže o tom zítra jistě napíše Denní věštec. Proto bych jí to chtěl sdělit nějakým šetrným způsobem ještě dnes.“
Harry se zahleděl do Brumbálových modrých očí. Přece by ředitele nenapadlo něco takového, jako že …
„Mám jí to říct já?“ zděsil se upřímně.
Ředitel k jeho úlevě zavrtěl hlavou.
„Sdělím jí to já, ale chci, abys byl přitom s ní,“ uklidnil ho Brumbál - nebo si alespoň myslel, že ho tím uklidní.
„Proč?“ chtěl vědět Harry a zahleděl se znovu do těch modrých očí.
Brumbála ta otázka překvapila.
„Jsi její bratr,“ zamračil se a lehce zmateně si Harryho prohlížel.
„Ani ji neznám,“ zabručel Harry. „A za to můžu děkovat vám. Myslím, že nejsem ten pravý.“
Překvapilo ho, jak ledově jeho hlas zněl i jemu samotnému. Brumbál na tom byl stejně.
„Věřím, že tahle nešťastná a strašlivá událost by vám mohla pomoct trochu se sblížit,“ řekl.
„A co když nechci?“
„Ale, Harry …“
„Už mě nebaví poslouchat vaše příkazy. Nebaví mě snášet, jak mi pořád organizujete život. Rozhodujete o tom, co je pro mě nejlepší. Nechci, abyste se o mě staral. Starejte se o ní, ona to přece potřebuje víc.“
Harry se vztekle zvedl a věnoval Brumbálovi planoucí pohled plný dlouho zadržovaného vzteku, který teď vyplul napovrch a nedal se ovládnout ani zadržet.
„O mně jste se nestaral, když mi zemřeli rodiče. Šoupnul jste mě klidně k Dursleyovým, a bylo vám jedno, jak já se vyrovnám s tím, že jsou rodiče mrtví. Bylo vám jedno, jaké mě tam čeká peklo!“ rozkřikl se.
„Harry, už jsem ti přece vysvětlil, proč jsem to musel udělat,“ promluvil k němu Brumbál naléhavě.
„Ano, ale nevysvětlil jste mi, proč jste Ebony poslal pryč. Proč jste s ní naložil jinak? Dal jste jí skvělou náhradní rodinu a klid. Proč si ona zasloužila být šťastná a já ne? Proč jsem já musel být sám?“
Harry byl překvapený vlastními slovy.
Opravdu tohle cítil?
Až doteď si myslel, že jeho vztah k Ebony je ovlivněný jeho nedůvěrou k ní. Ale tohle znělo jako … žárlivost???
„Harry, já …“
Brumbál se zarazil a také se zvedl ze svého pohodlného křesla. Zdálo se, že o něčem přemýšlí.
Asi o tom, jakej jsem sobeckej zmetek, pomyslel si Harry hořce a vztek na Brumbála vystřídal vztek na žárlivého Harryho Pottera.
Chvíli bylo ticho, než Brumbál znovu promluvil. Jeho hlas zněl trochu unaveně, ale odhodlaně.
„Asi jsem udělal chybu, když jsem ti to celé pořádně nevysvětlil hned, jak jsem ti řekl, že je Ebony tvá sestra.“
Došel k jedné ze skříní a vytáhl z ní myslánku. Tu potom postavil na stůl před Harryho. Pomocí hůlky vzápětí přenesl nějaké vzpomínky ze své mysli do myslánky.
„Myslím, že lepší než jakékoliv vysvětlování bude, když ti to celé ukážu.“ Pobídl Harryho, aby se nad myslánku naklonil. Harry ho poslechl a nechal se vtáhnout do Brumbálových vzpomínek.
Byl uvnitř. Stál na dlouhé chodbě plné dveří. Harry se překvapeně rozhlížel, protože to místo se mu zdálo povědomé. Vydal se po chodbě až k jedněm dveřím na konci nalevo. Na dveřích byla cedulka, kterou si Harry překvapeně prohlédl.
Porodnické oddělení
Elfrika Hudravá
Zastavil se na místě a čekal dokud ho neminula postava v tmavě modrém plášti se stříbrným lemem. Muž s dlouhým bělostným plnvousem až po pás a s modrýma očima lesknoucíma se za skly brýlí prošel nevšímavě kolem a zašel do dveří.
Byl to bezpochyby Albus Brumbál. Harryho překvapilo, jak moc musel profesor od té doby zestárnout, protože dnes vypadal o mnoho starší, než muž, který právě prošel kolem něj.
Už věděl, kde se ocitl, a také věděl kdy.
Byli v Nemocnici Svatého Munga v den jeho a Ebonyina narození.
Harry zvědavě a napjatě následoval mladšího Brumbála dveřmi na další chodbu. Byla menší a na obou stranách byly všehovšudy jen troje dveře. Harry si s mírným rozechvěním uvědomil, že na chodbě nejsou sami.
Vedle jedněch dveří napravo seděl na malé lavičce tmavovlasý brýlatý muž. Byl bledý a očividně velmi nervózní, protože očima stále těkal z jedněch dveří na druhé. Harry se zastavil a sledoval, jak mladší verze Brumbála přistoupila k mladému muži.
James Potter sebou trhl a vyskočil na nohy. Harrymu se srdce podivně sevřelo při pohledu na svého otce.
„Brumbále, konečně!“ vyhrkl James Potter.
„Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale musel jsem dbát na opatrnost,“ omlouval se ředitel.
„Jistě, já jsem si také musel dávat pozor. Měl jsem obavy, a tak jsem nechal Siriuse a Remuse hlídat náš dům,“ vykládal James Potter.
„Jak je na tom Lilly a dítě?“ zeptal se Brumbál po chvíli ticha vážně.
„Nevím, ta lékouzelnice říkala, že už by mělo každou chvíli přijít na svět. Nechce mě za nimi pustit,“ odpověděl mu James a vyčerpaně si povzdechl.
„Budeme muset být trpěliví, všechno bude určitě v pořádku,“ ujišťoval ho Brumbál konejšivě.
„To doufám.“
„Už jsem všechno připravil, jakmile budou moct Lily a dítě opustit nemocnici, ukryjeme vás všechny za pomoci Fideliova zaklínadla,“ oznámil mu Brumbál.
James Potter na něj pohlédl lesknoucíma se očima.
„Ach Merline, všechno je to kvůli té hloupé věštbě?“
„Vypadá to tak,“ povzdechl si Brumbál a Harrymu se sevřelo srdce.
Už asi potisící, od chvíle, kdy se o věštbě dozvěděl, si přál, aby to nemusel být on, kdo má Voldemorta porazit.
„Mám strach, Brumbále,“ ozval se náhle James tiše. „Mám strach, že nedokážu svou rodinu ochránit. Lily a to dítě na mně spoléhají…“
Brumbál ho poplácal povzbudivě po zádech.
„Vím, že je to těžké. Pomohu vám, jak to jen půjde,“ slíbil.
James na něj vděčně pohlédl.
„Díky.“
V té chvíli vyšla ze dveří, vedle nichž oba muži stáli, bělovlasá čarodějka ve světle růžovém hábitu. Kývla Brumbálovi na pozdrav a potom pohlédla vážně a smutně na Jamese Pottera.
„Jak je mojí ženě a dítěti?“ vyhrkl James rychle a napjatě a celý se napřímil.
„Vaše manželka a váš syn jsou v pořádku -“ začala lékouzelnice.
„SYN! Já mám syna?“
Na Jamesovi tváři se rozlil šťastný výraz, ze kterého Harryho bodlo u srdce.
„Ano, je to krásný chlapec. Ale … u vaší dcery nastaly komplikace,“ pokračovala Elfrika Hudravá.
James a Brumbál si vyměnili šokovaný pohled.
„Dcera?“ podivil se James přiškrceně.
„Ano, narodila se krátce po chlapci, ale je velmi slabá,“ sdělila mu lékouzelnice.
„Dcera …“ vydechl James. „Neměli jsme ani tušení …“
James s obavami pohlédl na lékouzelnici Elfriku Hudravou.
„Bude v pořádku?“
„Momentálně je v kouzelném spánku.“
Její tvář se lehce stáhla a oči jí zesmutněly, když mu osvětlovala situaci.
„Budu k vám naprosto upřímná. Vypadá to, že tahle noc pro ni bude kritická. Pokud ji ale přežije, má velkou šanci. Bude tu ale muset zůstat delší dobu.“
James zíral zděšeně před sebe. Ta slova byla až příliš děsivá. Pokud přežije dnešní noc …
Harry pocítil strašlivou touhu jít ke svému otci a obejmout ho. Uklidnit ho, že on i jeho sestra budou v pořádku. Ale nešlo to. Byla to jen vzpomínka.
Po tváři mu stekla horká slza.
„Jak dlouho?“ chtěl vědět Brumbál.
„Nejspíš několik měsíců, možná i déle. Podle toho, jak se bude její stav vyvíjet,“ povzdechla si lékouzelnice.
„Ach, bohové,“ zasténal James a sevřel hlavu v dlaních.
„Pokud se chcete podívat na vašeho syna a ženu …“ navrhla Elfrika Hudravá.
James okamžitě přikývl a následoval ji do dveří. Mladší Brumbál a stejně tak i Harry zůstali na chodbě.
Uplynulo skoro dvacet minut během nichž zachmuřený Brumbál mlčky procházel sem a tam po chodbě a o něčem přemýšlel.
Konečně se vrátil James. Byl ve tváři ještě bledší než před chvílí, ale oči mu svítily.
„Je … opravdu nádherný Brumbále. Tak maličký a bezbranný. Musím ho ochránit. A svou dceru také. Ani mě za ní nepustili. Musím se postarat, aby byli všichni v bezpečí.“
James se zhroutil na lavici a Brumbál k němu přisedl.
Harry přišel blíž, aby mohl lépe sledovat jejich rozhovor. Jeho otec měl na tváři směsici radosti a bolesti, která ho opět dojala.
„Lily je zničená, tolik se o tu malou bojí. A já … nevím, co má dělat. Nemůžu jí nijak pomoct.“
James na Brumbála pohlédl.
„Budeme muset počkat, dokud se naše dcera neuzdraví. Pak teprve můžeme použít Fideliova zaklínadlo.“
„Ne, Jamesi, musíte se ukrýt co nejdřív,“ namítl Brumbál pevným hlasem.
„Ale, co naše dcera? Slyšel jste, že tu bude muset dlouho zůstat,“ připomněl mu James.
„Já vím. Přemýšlel jsem o tom, jak ochránit i jí,“ řekl ředitel. „Pokud se Voldemort dozví, že je tady, nic ho nezastaví. Musíme to tedy utajit.“
Teď byl Jamesův pohled lehce zmatený.
„Utajit? Jak chcete něco takového utajit před ním? Neříkal jste, že mu někdo od nás donáší?“
„Ano, mám takové podezeření. Právě proto musíme být velmi opatrní.“
Brumbál ztišil hlas a Harry se musel ještě víc přiblížit, aby jim rozuměl.
„Ani ty a Lily jste nevěděli o tom, že se vám narodí dvojčata,“ pokračoval Brumbál. „Všichni si přece mysleli, že Lily čeká jen jedno dítě. A tak by to mělo zůstat. Znám se s Elfrikou dobře. Přesvědčím ji, aby tu vaši dceru nechali pod jiným jménem. Nikdo nebude vědět, že je to zrovna vaše dcera. Vy se mezitím ukryjete, a až se to dítě uzdraví, připojí se k vám.“
„Ale … To bychom ji do té doby nesměli ani navštívit?“ James si zjevně uvědomoval dopad Brumbálova plánu.
„Bohužel, nevidím jinou možnost.“
Po Brumbálových slovech bylo ticho. James Potter seděl se zničeným výrazem na lavici a snažil se najít méně bolestivé řešení, ale nedařilo se mu to. Nakonec se zdálo, že se rozhodl. Harryho srdce se svíralo, když viděl, jakou bolest jeho otci to rozhodnutí působí.
„Máte pravdu Brumbále, ale bude to strašně těžké,“ souhlasil tichým hlasem. „Hlavně … bude těžké přesvědčit Lily. Nebude se od ní chtít odloučit na tak dlouhou dobu.“
„Oba víme, že to nakonec pochopí,“ prohlásil Brumbál a James přikývl.
„Dobrá, připravte to… Pozítří opustí Lily a můj syn nemocnici. Přesuneme se rovnou do úkrytu. Myslím, že nejlepší bude Sirius. Jemu věřím nejvíc.“
„Zařídím to,“ ujistil ho Brumbál a potom se vydal za Elfrikou Hudravou.
Harry ho musel chtě nechtě následovat. Ve dveřích se ještě zastavili.
„Jaká jste vlastně vybrali jména?“ chtěl vědět Brumbál.
James vzhlédl a pyšně se usmál, i když ten úsměv byl poznamenaný smutkem a bolestí v jeho očích.
„Harry a Ebony.“
Harryho zamrazilo, když slyšel svého otce vyslovit ta dvě jména.
Brumbál pokýval hlavou a po zaklepání vstoupil do dveří.
Harry zaváhal. Když se naposledy ohlédl po svém otci, uvědomil si, že James Potter pláče s hlavou složenou v dlaních.
Všechno se roztočilo v děsivém víru a Harry zavřel oči. Když je otevřel, stál zase na nemocniční chodbě. Byl to ale jiný den. Nebyl si jistý, jak to ví, ale věděl to.
Harry se rozhlédl. Na chodbě byl zase Brumbál, tentokrát v červeném hábitu s tmavým pláště. Vedle něj stáli dva lidé, muž a žena, očividně manželé. Světlovlasá žena s pomněnkovýma očima se tiskla ke svému manželovi.
„Mohli bychom si je vzít oba. Jsou to přece bratr a sestra,“ říkala právě ta žena.
„Nikdo o tom neví a myslím, že bude lepší když to tak zůstane,“ prohlásil ředitel Brumbál a hluboce si povzdechl. „Harry bude u své tety a strýce. Tam bude v bezpečí díky ochraně, kterou mu poskytne krev jeho matky. Na Ebony se bohužel ta ochrana nevztahuje, proto bude lepší, když nikdo nebude vědět, že má Harry sestru. Pořád je tu ještě dost Smrtijedů, kteří by se mohli chtít pomstít.“
Otevřely se dveře a vyšla z nich lékouzelnice Elfrika Hudravá. V náruči nesla malou hubenou jednoletou holčičku s vlnitými černými kadeřemi a jiskřivýma hnědýma očima. Harryho srdce jako by se zastavilo, když zíral na svou malou sestřičku.
Byla tak úžasná, sladká, roztomilá, s hravými ohýnky v očích a s něžným úsměvem koutkem úst.
Lékouzelnice vložila neposednou holčičku do náruče světlovlasé ženě, která ji láskyplně sevřela a přitiskla ji k sobě. V očích se jí leskly slzy.
„Postaráme se, aby jí nic nechybělo,“ ujistil Brumbála její manžel.
Poslední, co Harry viděl, než se všechno zase roztočilo, byla bledá tvář jeho malé sestřičky.
Když se Harry ocitl venku z myslánky, uvědomil si, že mu po tvářích stékají slzy. Rychle si je setřel rukávem hábitu a pak se otočil a pohlédl na Brumbála, který ho dojatě sledoval zpoza obrouček svých půlměsícových brýlí.
Uvědomil si, že už k tomu starému muži necítí nenávist. Poprvé v životě měl pocit, že chápe, jak těžké muselo být tehdy pro Brumbála každé rozhodnutí.
„Moc mě to mrzí, Harry“ ozval se Brumbál tiše. Harry jen lehce kývl hlavou.
„Řeknu jí to sám,“ rozhodl se Harry. „Je to moje sestra.“
Draco se zastavil před chladnou zdí, která byla vstupem do zmijozelské společenské místnosti. Ebony nervózně postávala opodál, dost daleko na to, aby nemohla slyšet heslo, které její společník tiše zamumlal.
„Hadí jed.“
Ve stěně se objevil vchod a Draco kývl na Ebony, aby přišla blíž.
„Vítej,“ zašeptal jí Malfoy do ucha a nechal ji projít.
Vstoupili dovnitř a Ebony se začala zvědavě rozhlížet. Zmijozelská společenská místnost rozhodně nepůsobila tak útulným dojmem jako ta nebelvírská. Ze všeho nejvíc Ebony připomínala chladný nízký sklep osvětlený jen zelenavým světlem lamp visících od stropu. Z celého toho místa na ni padala tíseň. Jediný příjemný pohled v místnosti skýtal praskající krb.
V křeslech potažených černou kůží sedělo několik zmijozelských, které znala od vidění. Jeden hnědovlasý kluk ze sedmého ročníku, o kterém Ebony věděla, že hraje za Zmijozel famfrpál, si jich všiml a s pobaveným šklebem na tváři se vydal k nim.
„A hele, náš páreček!“ protáhl lehce posměšně.
Páreček?
Ebony vrhla po Dracovi ošklivý pohled, který působil dost nezvykle v Pansyiných očích. Draco se zatvářil povýšeně. Nehodlal před Bletchleym ztratit tvář.
„Neměla jsi být ještě doma?“ uvědomil si Bletchley.
Draco na sobě nedal znát napětí, když čekal na Ebonyninu odpověď.
„Vrátila jsem se dřív, už mě to tam nudilo,“ prohlásila Ebony-Pansy afektovaně.
Draco stiskl Ebony ruku, ale dívka se jí hned pokusila nenápadně setřást. Bletchley si je oba změřil zkoumavým pohledem.
„Co se tak mračíte, zase nějaká hádka?“
Draco se chladně zamračil a zároveň se arogantně usmál. Díky tomu získala jeho tvář doslova výhružný výraz.
„Vůbec ne,“ odvětil klidně. „Ale tobě po tom nic není!“
Bletchley si všiml nebezpečného lesku v jeho očích a radši trošku couvl. Draco vzal Ebony sebevědomě kolem ramen.
Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Musíš hrát se vším všudy.“
Cítil, jak celá ztuhla a napjala se. Z jejích očí vyšlehl plamen vzteku a vrhla po Dracovi zničující pohled, který jasně říkal, že za to bude muset zaplatit.
Draco se jejím vztekem jen bavil. Aniž by se nějak moc rozmýšlel, přitáhl si ji bez varování blíž k sobě a sevřel ji v náruči. Pak ji políbil.
Vůbec to nebylo jako líbat Pansy. Měla sice její tenké rty, ale jejich dotek byl čistě na způsob Ebony Potterové. Elektrizující a vzrušující jako nic jiného, co kdy Draco zažil. Cítil stejně omamující pocity, jako když Ebony líbal v Hadí komnatě. A stejný zmatek, který ho naplňoval příjemným rozechvěním, ale také strachem.
Ebony se zpočátku díky momentu překvapení ani nebránila. Draco ji pro jistotu sevřel pevněji a přejel jí jazykem po rtech. Aniž by tomu mohla nějak zabránit, její tělo vydalo jasnou odezvu.
Oba dva si dobře uvědomovali pohledy všech v místnosti. Několik zmijozelských ohodnotilo jejich polibek uznalým hvízdnutím nebo pokýváním hlavou.
Draco si uvědomil, že je to výhoda pro něj. Potterová se teď nemohla moc vzpírat, aby nevyvolala podezření.
Rozhodl se lehce přitlačit. Jemně povolil sevření, aby si mohl uvolnit levou ruku. Tou jí potom přejel po boku až na zadeček. Zastavil se a pohlédl jí skoro vyzývavě do očí, které měla i během polibku stále otevřené. Nechápal, proč ho tak znejišťuje, že se vždy líbá s otevřenýma očima.
Ebony překvapeně vydechla a lehce přitom skoro nevědomky pootevřela ústa. Draco toho využil. Vklouzl dovnitř jazykem a přejel jím po jejím patře. Její oči se rozšířily, takže je skoro celé zakrývaly černé panenky.
Draco se v duchu usmál.
Líbí se jí to?
Pak jeho úsměv vystřídalo mírné překvapení. Nečekal, že začne reagovat tak, jak to udělala.
Soustředil se na její rty a její omamnou vůni. Měl pocit, že zase přestává vnímat okolí a ztrácí se v tom jediném polibku.
A potom si uvědomil, že její ruce mu sklouzly po pažích, přejely po nich jedním rozpalujícím dotykem, který ho hřál i přes látku jeho hábitu, a potom zničehonic spadly ještě níž a stiskly mu zadek.
Překvapeně sebou trhl a Ebony toho využila, aby se vyprostila.
Její horký dech ovanul jeho tvář na spánku.
A pak mu zašeptala do ucha: „Zapomínáš, kdo jsem!“
Tahle jediná věta ho dokázala úplně uzemnit. Mysl mu zaplavila změť splašených myšlenek.
Ona má pravdu, začínáš přehánět, sděloval mu rozzlobeně jeho vnitřní hlas.
Je to jenom plán, namítal druhý.
Vymyká se ti to!
Ani omylem! protestoval.
Dostanu ji! A zničím ji i její drahého bratříčka!
Draco popadl Ebony za ruku a za pobavených úsměvů všech kolem ji odvlekl do své prázdné ložnice. Zamkl dveře kouzlem a pak ji pustil.
„Tady už nemusíme nic -“ začala Ebony, ale Draco ji umlčel dalším polibkem.
Tentokrát už to však Ebony čekala. Prudce ho odstrčila, až narazil do jedné z postelí, shodou okolností té svojí, a rozplácl se na ní.
Ebony mu věnovala jediný krátký pohled plný vzteku. Pak odemkla dveře a vyšla ven. Draco se rychle zvedl a rozběhl se za ní.
„Počkej E-Pansy!“
Dohnal ji a popadl ji za ruku.
Vztekle se otočila a pak mu druhou rukou vlepila facku, až všichni v místnosti překvapeně vydechli.
„Nevím proč!“
Všichni na ně zírali, jako by právě spadli z jiné planety. Ebonyin planoucí pohled dodával Pansyinu obličeji skoro ďábelský výraz, ze kterého šla hrůza. I Draca z něj zamrazilo.
Zdálo se, že si i Ebony všimla pozornosti, které se jim dostávalo od zmijozelských. Draca v té chvíli napadlo, že všechno prozradí, ale bylo mu to skoro jedno. Věděl, že by jeho spolužáky víc než rozlítilo, kdyby zjistili, že nechal do jejich společenské místnosti proniknout vetřelce - zvlášť sestru Harryho Pottera.
Ale teď pro něj bylo mnohem důležitější zachránit svůj plán. Všiml, jak se Ebony zase pokusila o svůj křivý úsměv koutkem úst. Sakra špatné znamení…
„Proč bych na tebe měla pořád čekat?“ rozkřikla se poté vzteklým a vysokým ječákem.
Všichni je dál šokovaně sledovali, nikdo se neodvážil ani pípnout. Draco chápal jejich zmatek. Hlas byl rozhodně Pansyin, ale slova, která jím byla řečena, ke zmijozelské prefektce prostě neseděly. Pravá Pansy by si nikdy netroufla na něj takhle křičet nebo mu nějak odporovat.
„Chováš se ke mně jako … jako ke svému majetku,“ pokračovala Ebony rozlíceně. „Jako k hračce, se kterou si můžeš hrát, když máš chuť, a pak ji odhodíš do kouta! Mám tě dost! Stojím za víc, než si myslíš, ale to brzo poznáš! Teď mně nech na pokoji! Zmetku!“
Dracovi se nedostávalo slov, kterými by na tenhle vzteklý výlev zareagoval. Nevěděl, jestli ta slova myslí Ebony vážně, nebo je říká jen proto, že si myslí, že by tak mluvila Pansy. Pokud ano, pochopila jeho vztah ke zmijozelské spolužačce lépe než sama Pansy. A to se mu ani trochu nezamlouvalo.
„Co si to dovoluješ?!“ vyjel na ni ostře, když se trochu vzpamatoval, a v očích se mu zablesklo.
Ebony nic neřekla.
Prostě odešla a práskla za sebou dveřmi tak prudce, až se celá místnost otřásla.
Draco ji po chvíli trapného ticha, kdy na něj všichni zírali, následoval s povýšeným a chladným výrazem ve tváři, který měl zakrýt jeho vztek.
Šel rovnou do Hadí komnaty, kde sebou plácl na pohovku. Uvnitř něj bublala děsivá nenávist. Takhle ho zesměšnit před celým Zmijozelem!
Měl na Ebony ještě větší vztek, než když mu nechala zazpívat tu serenádu. Veškeré pochybnosti, které měl ohledně svého plánu, se rozplynuly. Teď už věděl, co musí udělat. Už nešlo jen o pomstu Potterovi. Teď už měl nevyřízené účty i s ní. A chtěl, aby je zaplatila.
Něco ho napadlo, a tak se zvedl a zamířil ke křeslu, na kterém Ebony včera seděla. Na koženém opěradle nakonec našel, co hledal - jeden jediný dlouhý vlnitý černý vlas. Na jeho tváři se objevil zlověstný úsměv.
Patří k němu sluneční svit,
svoboda a malá květina.
- Hans Christian Andersen -
Harry Potter seděl v Brumbálově pracovně a čekal. Nevěděl, proč si ho ředitel nechal zavolat, ale měl jisté tušení.
Naposledy spolu mluvili na začátku školního roku.
Tehdy mu Brumbál představil Ebony a řekl mu, kdo to je. Harrymu bylo jasné, že i tenhle rozhovor bude mít stejné téma.
Konečně se otevřely dveře a Brumbál vstoupil.
„Ahoj, Harry, rád tě vidím,“ usmál se na Harryho a posadil se naproti němu do svého křesla.
„Chtěl jste se mnou mluvit, pane profesore?“ začal Harry trošku chladně.
Brumbál se na něj smutně usmál a unaveně přikývl.
„Ano, jistě, Harry.“
Chvíli bylo ticho, rušené jen tichými zvuky, které vydávala fénix Fawkes sedící na svém bidýlku za nimi.
„Chci si s tebou promluvit o tvé sestře.“
Harry se ani nezatvářil překvapeně a to z jednoho prostého důvodu. Vůbec ho to nepřekvapilo. Místo překvapení se mu povedlo docela dost se naštvat.
„O Ebony? Proč? Už jste mi toho řekl dost. Víc přece vědět nepotřebuju,“ utrhl se na Brumbála ostře. „Nebo snad ano? Rozhodl jste se, že mi prozradíte nějaké další tajemství? Kolik jich ještě je?“
„Chápu, že se zlobíš Harry, ale … To, co se stalo, je příliš vážné,“ řekl Brumbál a smrtelně vážně na něj pohlédl.
„Opravdu? Mám snad nějakého dalšího sourozence, o kterém nevím?“
Harry se falešně rozesmál a měl sto chutí začít zase rozbíjet věci v Brumbálově pracovně. Měl na ředitele nepředstavitelný vztek, který rostl, když viděl, jak Brumbálův výraz ještě víc zesmutněl. Ředitel se nadechl a znovu promluvil.
„Až se Ebony dozví tu strašnou zprávu, bude potřebovat tvou pomoc, aby to překonala.“
Brumbál ignoroval Harryho úšklebky.
Harrymu došlo, že dobré zprávy jsou nejspíš tím posledním, co může od Brumbála čekat. Nebyla to sice vina ředitele, ale Harryho to štvalo. Teď se však Harry konečně uklidnil a zvážněl.
„O čem to mluvíte? Co se stalo?“ chtěl vědět.
„Její nevlastní rodiče byli zabiti při útoku Smrtijedů. Je to několik hodin, co ta zpráva dorazila.“
Brumbál to řekl klidným hlasem, ale Harry poznal, že ho ta zpráva zasáhla. Zřejmě se znal s manželi Walterovými velice dobře. Takže extra-špatné zprávy.
„Je to významná kouzelnická rodina, takže o tom zítra jistě napíše Denní věštec. Proto bych jí to chtěl sdělit nějakým šetrným způsobem ještě dnes.“
Harry se zahleděl do Brumbálových modrých očí. Přece by ředitele nenapadlo něco takového, jako že …
„Mám jí to říct já?“ zděsil se upřímně.
Ředitel k jeho úlevě zavrtěl hlavou.
„Sdělím jí to já, ale chci, abys byl přitom s ní,“ uklidnil ho Brumbál - nebo si alespoň myslel, že ho tím uklidní.
„Proč?“ chtěl vědět Harry a zahleděl se znovu do těch modrých očí.
Brumbála ta otázka překvapila.
„Jsi její bratr,“ zamračil se a lehce zmateně si Harryho prohlížel.
„Ani ji neznám,“ zabručel Harry. „A za to můžu děkovat vám. Myslím, že nejsem ten pravý.“
Překvapilo ho, jak ledově jeho hlas zněl i jemu samotnému. Brumbál na tom byl stejně.
„Věřím, že tahle nešťastná a strašlivá událost by vám mohla pomoct trochu se sblížit,“ řekl.
„A co když nechci?“
„Ale, Harry …“
„Už mě nebaví poslouchat vaše příkazy. Nebaví mě snášet, jak mi pořád organizujete život. Rozhodujete o tom, co je pro mě nejlepší. Nechci, abyste se o mě staral. Starejte se o ní, ona to přece potřebuje víc.“
Harry se vztekle zvedl a věnoval Brumbálovi planoucí pohled plný dlouho zadržovaného vzteku, který teď vyplul napovrch a nedal se ovládnout ani zadržet.
„O mně jste se nestaral, když mi zemřeli rodiče. Šoupnul jste mě klidně k Dursleyovým, a bylo vám jedno, jak já se vyrovnám s tím, že jsou rodiče mrtví. Bylo vám jedno, jaké mě tam čeká peklo!“ rozkřikl se.
„Harry, už jsem ti přece vysvětlil, proč jsem to musel udělat,“ promluvil k němu Brumbál naléhavě.
„Ano, ale nevysvětlil jste mi, proč jste Ebony poslal pryč. Proč jste s ní naložil jinak? Dal jste jí skvělou náhradní rodinu a klid. Proč si ona zasloužila být šťastná a já ne? Proč jsem já musel být sám?“
Harry byl překvapený vlastními slovy.
Opravdu tohle cítil?
Až doteď si myslel, že jeho vztah k Ebony je ovlivněný jeho nedůvěrou k ní. Ale tohle znělo jako … žárlivost???
„Harry, já …“
Brumbál se zarazil a také se zvedl ze svého pohodlného křesla. Zdálo se, že o něčem přemýšlí.
Asi o tom, jakej jsem sobeckej zmetek, pomyslel si Harry hořce a vztek na Brumbála vystřídal vztek na žárlivého Harryho Pottera.
Chvíli bylo ticho, než Brumbál znovu promluvil. Jeho hlas zněl trochu unaveně, ale odhodlaně.
„Asi jsem udělal chybu, když jsem ti to celé pořádně nevysvětlil hned, jak jsem ti řekl, že je Ebony tvá sestra.“
Došel k jedné ze skříní a vytáhl z ní myslánku. Tu potom postavil na stůl před Harryho. Pomocí hůlky vzápětí přenesl nějaké vzpomínky ze své mysli do myslánky.
„Myslím, že lepší než jakékoliv vysvětlování bude, když ti to celé ukážu.“ Pobídl Harryho, aby se nad myslánku naklonil. Harry ho poslechl a nechal se vtáhnout do Brumbálových vzpomínek.
Byl uvnitř. Stál na dlouhé chodbě plné dveří. Harry se překvapeně rozhlížel, protože to místo se mu zdálo povědomé. Vydal se po chodbě až k jedněm dveřím na konci nalevo. Na dveřích byla cedulka, kterou si Harry překvapeně prohlédl.
Porodnické oddělení
Elfrika Hudravá
Zastavil se na místě a čekal dokud ho neminula postava v tmavě modrém plášti se stříbrným lemem. Muž s dlouhým bělostným plnvousem až po pás a s modrýma očima lesknoucíma se za skly brýlí prošel nevšímavě kolem a zašel do dveří.
Byl to bezpochyby Albus Brumbál. Harryho překvapilo, jak moc musel profesor od té doby zestárnout, protože dnes vypadal o mnoho starší, než muž, který právě prošel kolem něj.
Už věděl, kde se ocitl, a také věděl kdy.
Byli v Nemocnici Svatého Munga v den jeho a Ebonyina narození.
Harry zvědavě a napjatě následoval mladšího Brumbála dveřmi na další chodbu. Byla menší a na obou stranách byly všehovšudy jen troje dveře. Harry si s mírným rozechvěním uvědomil, že na chodbě nejsou sami.
Vedle jedněch dveří napravo seděl na malé lavičce tmavovlasý brýlatý muž. Byl bledý a očividně velmi nervózní, protože očima stále těkal z jedněch dveří na druhé. Harry se zastavil a sledoval, jak mladší verze Brumbála přistoupila k mladému muži.
James Potter sebou trhl a vyskočil na nohy. Harrymu se srdce podivně sevřelo při pohledu na svého otce.
„Brumbále, konečně!“ vyhrkl James Potter.
„Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale musel jsem dbát na opatrnost,“ omlouval se ředitel.
„Jistě, já jsem si také musel dávat pozor. Měl jsem obavy, a tak jsem nechal Siriuse a Remuse hlídat náš dům,“ vykládal James Potter.
„Jak je na tom Lilly a dítě?“ zeptal se Brumbál po chvíli ticha vážně.
„Nevím, ta lékouzelnice říkala, že už by mělo každou chvíli přijít na svět. Nechce mě za nimi pustit,“ odpověděl mu James a vyčerpaně si povzdechl.
„Budeme muset být trpěliví, všechno bude určitě v pořádku,“ ujišťoval ho Brumbál konejšivě.
„To doufám.“
„Už jsem všechno připravil, jakmile budou moct Lily a dítě opustit nemocnici, ukryjeme vás všechny za pomoci Fideliova zaklínadla,“ oznámil mu Brumbál.
James Potter na něj pohlédl lesknoucíma se očima.
„Ach Merline, všechno je to kvůli té hloupé věštbě?“
„Vypadá to tak,“ povzdechl si Brumbál a Harrymu se sevřelo srdce.
Už asi potisící, od chvíle, kdy se o věštbě dozvěděl, si přál, aby to nemusel být on, kdo má Voldemorta porazit.
„Mám strach, Brumbále,“ ozval se náhle James tiše. „Mám strach, že nedokážu svou rodinu ochránit. Lily a to dítě na mně spoléhají…“
Brumbál ho poplácal povzbudivě po zádech.
„Vím, že je to těžké. Pomohu vám, jak to jen půjde,“ slíbil.
James na něj vděčně pohlédl.
„Díky.“
V té chvíli vyšla ze dveří, vedle nichž oba muži stáli, bělovlasá čarodějka ve světle růžovém hábitu. Kývla Brumbálovi na pozdrav a potom pohlédla vážně a smutně na Jamese Pottera.
„Jak je mojí ženě a dítěti?“ vyhrkl James rychle a napjatě a celý se napřímil.
„Vaše manželka a váš syn jsou v pořádku -“ začala lékouzelnice.
„SYN! Já mám syna?“
Na Jamesovi tváři se rozlil šťastný výraz, ze kterého Harryho bodlo u srdce.
„Ano, je to krásný chlapec. Ale … u vaší dcery nastaly komplikace,“ pokračovala Elfrika Hudravá.
James a Brumbál si vyměnili šokovaný pohled.
„Dcera?“ podivil se James přiškrceně.
„Ano, narodila se krátce po chlapci, ale je velmi slabá,“ sdělila mu lékouzelnice.
„Dcera …“ vydechl James. „Neměli jsme ani tušení …“
James s obavami pohlédl na lékouzelnici Elfriku Hudravou.
„Bude v pořádku?“
„Momentálně je v kouzelném spánku.“
Její tvář se lehce stáhla a oči jí zesmutněly, když mu osvětlovala situaci.
„Budu k vám naprosto upřímná. Vypadá to, že tahle noc pro ni bude kritická. Pokud ji ale přežije, má velkou šanci. Bude tu ale muset zůstat delší dobu.“
James zíral zděšeně před sebe. Ta slova byla až příliš děsivá. Pokud přežije dnešní noc …
Harry pocítil strašlivou touhu jít ke svému otci a obejmout ho. Uklidnit ho, že on i jeho sestra budou v pořádku. Ale nešlo to. Byla to jen vzpomínka.
Po tváři mu stekla horká slza.
„Jak dlouho?“ chtěl vědět Brumbál.
„Nejspíš několik měsíců, možná i déle. Podle toho, jak se bude její stav vyvíjet,“ povzdechla si lékouzelnice.
„Ach, bohové,“ zasténal James a sevřel hlavu v dlaních.
„Pokud se chcete podívat na vašeho syna a ženu …“ navrhla Elfrika Hudravá.
James okamžitě přikývl a následoval ji do dveří. Mladší Brumbál a stejně tak i Harry zůstali na chodbě.
Uplynulo skoro dvacet minut během nichž zachmuřený Brumbál mlčky procházel sem a tam po chodbě a o něčem přemýšlel.
Konečně se vrátil James. Byl ve tváři ještě bledší než před chvílí, ale oči mu svítily.
„Je … opravdu nádherný Brumbále. Tak maličký a bezbranný. Musím ho ochránit. A svou dceru také. Ani mě za ní nepustili. Musím se postarat, aby byli všichni v bezpečí.“
James se zhroutil na lavici a Brumbál k němu přisedl.
Harry přišel blíž, aby mohl lépe sledovat jejich rozhovor. Jeho otec měl na tváři směsici radosti a bolesti, která ho opět dojala.
„Lily je zničená, tolik se o tu malou bojí. A já … nevím, co má dělat. Nemůžu jí nijak pomoct.“
James na Brumbála pohlédl.
„Budeme muset počkat, dokud se naše dcera neuzdraví. Pak teprve můžeme použít Fideliova zaklínadlo.“
„Ne, Jamesi, musíte se ukrýt co nejdřív,“ namítl Brumbál pevným hlasem.
„Ale, co naše dcera? Slyšel jste, že tu bude muset dlouho zůstat,“ připomněl mu James.
„Já vím. Přemýšlel jsem o tom, jak ochránit i jí,“ řekl ředitel. „Pokud se Voldemort dozví, že je tady, nic ho nezastaví. Musíme to tedy utajit.“
Teď byl Jamesův pohled lehce zmatený.
„Utajit? Jak chcete něco takového utajit před ním? Neříkal jste, že mu někdo od nás donáší?“
„Ano, mám takové podezeření. Právě proto musíme být velmi opatrní.“
Brumbál ztišil hlas a Harry se musel ještě víc přiblížit, aby jim rozuměl.
„Ani ty a Lily jste nevěděli o tom, že se vám narodí dvojčata,“ pokračoval Brumbál. „Všichni si přece mysleli, že Lily čeká jen jedno dítě. A tak by to mělo zůstat. Znám se s Elfrikou dobře. Přesvědčím ji, aby tu vaši dceru nechali pod jiným jménem. Nikdo nebude vědět, že je to zrovna vaše dcera. Vy se mezitím ukryjete, a až se to dítě uzdraví, připojí se k vám.“
„Ale … To bychom ji do té doby nesměli ani navštívit?“ James si zjevně uvědomoval dopad Brumbálova plánu.
„Bohužel, nevidím jinou možnost.“
Po Brumbálových slovech bylo ticho. James Potter seděl se zničeným výrazem na lavici a snažil se najít méně bolestivé řešení, ale nedařilo se mu to. Nakonec se zdálo, že se rozhodl. Harryho srdce se svíralo, když viděl, jakou bolest jeho otci to rozhodnutí působí.
„Máte pravdu Brumbále, ale bude to strašně těžké,“ souhlasil tichým hlasem. „Hlavně … bude těžké přesvědčit Lily. Nebude se od ní chtít odloučit na tak dlouhou dobu.“
„Oba víme, že to nakonec pochopí,“ prohlásil Brumbál a James přikývl.
„Dobrá, připravte to… Pozítří opustí Lily a můj syn nemocnici. Přesuneme se rovnou do úkrytu. Myslím, že nejlepší bude Sirius. Jemu věřím nejvíc.“
„Zařídím to,“ ujistil ho Brumbál a potom se vydal za Elfrikou Hudravou.
Harry ho musel chtě nechtě následovat. Ve dveřích se ještě zastavili.
„Jaká jste vlastně vybrali jména?“ chtěl vědět Brumbál.
James vzhlédl a pyšně se usmál, i když ten úsměv byl poznamenaný smutkem a bolestí v jeho očích.
„Harry a Ebony.“
Harryho zamrazilo, když slyšel svého otce vyslovit ta dvě jména.
Brumbál pokýval hlavou a po zaklepání vstoupil do dveří.
Harry zaváhal. Když se naposledy ohlédl po svém otci, uvědomil si, že James Potter pláče s hlavou složenou v dlaních.
Všechno se roztočilo v děsivém víru a Harry zavřel oči. Když je otevřel, stál zase na nemocniční chodbě. Byl to ale jiný den. Nebyl si jistý, jak to ví, ale věděl to.
Harry se rozhlédl. Na chodbě byl zase Brumbál, tentokrát v červeném hábitu s tmavým pláště. Vedle něj stáli dva lidé, muž a žena, očividně manželé. Světlovlasá žena s pomněnkovýma očima se tiskla ke svému manželovi.
„Mohli bychom si je vzít oba. Jsou to přece bratr a sestra,“ říkala právě ta žena.
„Nikdo o tom neví a myslím, že bude lepší když to tak zůstane,“ prohlásil ředitel Brumbál a hluboce si povzdechl. „Harry bude u své tety a strýce. Tam bude v bezpečí díky ochraně, kterou mu poskytne krev jeho matky. Na Ebony se bohužel ta ochrana nevztahuje, proto bude lepší, když nikdo nebude vědět, že má Harry sestru. Pořád je tu ještě dost Smrtijedů, kteří by se mohli chtít pomstít.“
Otevřely se dveře a vyšla z nich lékouzelnice Elfrika Hudravá. V náruči nesla malou hubenou jednoletou holčičku s vlnitými černými kadeřemi a jiskřivýma hnědýma očima. Harryho srdce jako by se zastavilo, když zíral na svou malou sestřičku.
Byla tak úžasná, sladká, roztomilá, s hravými ohýnky v očích a s něžným úsměvem koutkem úst.
Lékouzelnice vložila neposednou holčičku do náruče světlovlasé ženě, která ji láskyplně sevřela a přitiskla ji k sobě. V očích se jí leskly slzy.
„Postaráme se, aby jí nic nechybělo,“ ujistil Brumbála její manžel.
Poslední, co Harry viděl, než se všechno zase roztočilo, byla bledá tvář jeho malé sestřičky.
Když se Harry ocitl venku z myslánky, uvědomil si, že mu po tvářích stékají slzy. Rychle si je setřel rukávem hábitu a pak se otočil a pohlédl na Brumbála, který ho dojatě sledoval zpoza obrouček svých půlměsícových brýlí.
Uvědomil si, že už k tomu starému muži necítí nenávist. Poprvé v životě měl pocit, že chápe, jak těžké muselo být tehdy pro Brumbála každé rozhodnutí.
„Moc mě to mrzí, Harry“ ozval se Brumbál tiše. Harry jen lehce kývl hlavou.
„Řeknu jí to sám,“ rozhodl se Harry. „Je to moje sestra.“
Draco se zastavil před chladnou zdí, která byla vstupem do zmijozelské společenské místnosti. Ebony nervózně postávala opodál, dost daleko na to, aby nemohla slyšet heslo, které její společník tiše zamumlal.
„Hadí jed.“
Ve stěně se objevil vchod a Draco kývl na Ebony, aby přišla blíž.
„Vítej,“ zašeptal jí Malfoy do ucha a nechal ji projít.
Vstoupili dovnitř a Ebony se začala zvědavě rozhlížet. Zmijozelská společenská místnost rozhodně nepůsobila tak útulným dojmem jako ta nebelvírská. Ze všeho nejvíc Ebony připomínala chladný nízký sklep osvětlený jen zelenavým světlem lamp visících od stropu. Z celého toho místa na ni padala tíseň. Jediný příjemný pohled v místnosti skýtal praskající krb.
V křeslech potažených černou kůží sedělo několik zmijozelských, které znala od vidění. Jeden hnědovlasý kluk ze sedmého ročníku, o kterém Ebony věděla, že hraje za Zmijozel famfrpál, si jich všiml a s pobaveným šklebem na tváři se vydal k nim.
„A hele, náš páreček!“ protáhl lehce posměšně.
Páreček?
Ebony vrhla po Dracovi ošklivý pohled, který působil dost nezvykle v Pansyiných očích. Draco se zatvářil povýšeně. Nehodlal před Bletchleym ztratit tvář.
„Neměla jsi být ještě doma?“ uvědomil si Bletchley.
Draco na sobě nedal znát napětí, když čekal na Ebonyninu odpověď.
„Vrátila jsem se dřív, už mě to tam nudilo,“ prohlásila Ebony-Pansy afektovaně.
Draco stiskl Ebony ruku, ale dívka se jí hned pokusila nenápadně setřást. Bletchley si je oba změřil zkoumavým pohledem.
„Co se tak mračíte, zase nějaká hádka?“
Draco se chladně zamračil a zároveň se arogantně usmál. Díky tomu získala jeho tvář doslova výhružný výraz.
„Vůbec ne,“ odvětil klidně. „Ale tobě po tom nic není!“
Bletchley si všiml nebezpečného lesku v jeho očích a radši trošku couvl. Draco vzal Ebony sebevědomě kolem ramen.
Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Musíš hrát se vším všudy.“
Cítil, jak celá ztuhla a napjala se. Z jejích očí vyšlehl plamen vzteku a vrhla po Dracovi zničující pohled, který jasně říkal, že za to bude muset zaplatit.
Draco se jejím vztekem jen bavil. Aniž by se nějak moc rozmýšlel, přitáhl si ji bez varování blíž k sobě a sevřel ji v náruči. Pak ji políbil.
Vůbec to nebylo jako líbat Pansy. Měla sice její tenké rty, ale jejich dotek byl čistě na způsob Ebony Potterové. Elektrizující a vzrušující jako nic jiného, co kdy Draco zažil. Cítil stejně omamující pocity, jako když Ebony líbal v Hadí komnatě. A stejný zmatek, který ho naplňoval příjemným rozechvěním, ale také strachem.
Ebony se zpočátku díky momentu překvapení ani nebránila. Draco ji pro jistotu sevřel pevněji a přejel jí jazykem po rtech. Aniž by tomu mohla nějak zabránit, její tělo vydalo jasnou odezvu.
Oba dva si dobře uvědomovali pohledy všech v místnosti. Několik zmijozelských ohodnotilo jejich polibek uznalým hvízdnutím nebo pokýváním hlavou.
Draco si uvědomil, že je to výhoda pro něj. Potterová se teď nemohla moc vzpírat, aby nevyvolala podezření.
Rozhodl se lehce přitlačit. Jemně povolil sevření, aby si mohl uvolnit levou ruku. Tou jí potom přejel po boku až na zadeček. Zastavil se a pohlédl jí skoro vyzývavě do očí, které měla i během polibku stále otevřené. Nechápal, proč ho tak znejišťuje, že se vždy líbá s otevřenýma očima.
Ebony překvapeně vydechla a lehce přitom skoro nevědomky pootevřela ústa. Draco toho využil. Vklouzl dovnitř jazykem a přejel jím po jejím patře. Její oči se rozšířily, takže je skoro celé zakrývaly černé panenky.
Draco se v duchu usmál.
Líbí se jí to?
Pak jeho úsměv vystřídalo mírné překvapení. Nečekal, že začne reagovat tak, jak to udělala.
Soustředil se na její rty a její omamnou vůni. Měl pocit, že zase přestává vnímat okolí a ztrácí se v tom jediném polibku.
A potom si uvědomil, že její ruce mu sklouzly po pažích, přejely po nich jedním rozpalujícím dotykem, který ho hřál i přes látku jeho hábitu, a potom zničehonic spadly ještě níž a stiskly mu zadek.
Překvapeně sebou trhl a Ebony toho využila, aby se vyprostila.
Její horký dech ovanul jeho tvář na spánku.
A pak mu zašeptala do ucha: „Zapomínáš, kdo jsem!“
Tahle jediná věta ho dokázala úplně uzemnit. Mysl mu zaplavila změť splašených myšlenek.
Ona má pravdu, začínáš přehánět, sděloval mu rozzlobeně jeho vnitřní hlas.
Je to jenom plán, namítal druhý.
Vymyká se ti to!
Ani omylem! protestoval.
Dostanu ji! A zničím ji i její drahého bratříčka!
Draco popadl Ebony za ruku a za pobavených úsměvů všech kolem ji odvlekl do své prázdné ložnice. Zamkl dveře kouzlem a pak ji pustil.
„Tady už nemusíme nic -“ začala Ebony, ale Draco ji umlčel dalším polibkem.
Tentokrát už to však Ebony čekala. Prudce ho odstrčila, až narazil do jedné z postelí, shodou okolností té svojí, a rozplácl se na ní.
Ebony mu věnovala jediný krátký pohled plný vzteku. Pak odemkla dveře a vyšla ven. Draco se rychle zvedl a rozběhl se za ní.
„Počkej E-Pansy!“
Dohnal ji a popadl ji za ruku.
Vztekle se otočila a pak mu druhou rukou vlepila facku, až všichni v místnosti překvapeně vydechli.
„Nevím proč!“
Všichni na ně zírali, jako by právě spadli z jiné planety. Ebonyin planoucí pohled dodával Pansyinu obličeji skoro ďábelský výraz, ze kterého šla hrůza. I Draca z něj zamrazilo.
Zdálo se, že si i Ebony všimla pozornosti, které se jim dostávalo od zmijozelských. Draca v té chvíli napadlo, že všechno prozradí, ale bylo mu to skoro jedno. Věděl, že by jeho spolužáky víc než rozlítilo, kdyby zjistili, že nechal do jejich společenské místnosti proniknout vetřelce - zvlášť sestru Harryho Pottera.
Ale teď pro něj bylo mnohem důležitější zachránit svůj plán. Všiml, jak se Ebony zase pokusila o svůj křivý úsměv koutkem úst. Sakra špatné znamení…
„Proč bych na tebe měla pořád čekat?“ rozkřikla se poté vzteklým a vysokým ječákem.
Všichni je dál šokovaně sledovali, nikdo se neodvážil ani pípnout. Draco chápal jejich zmatek. Hlas byl rozhodně Pansyin, ale slova, která jím byla řečena, ke zmijozelské prefektce prostě neseděly. Pravá Pansy by si nikdy netroufla na něj takhle křičet nebo mu nějak odporovat.
„Chováš se ke mně jako … jako ke svému majetku,“ pokračovala Ebony rozlíceně. „Jako k hračce, se kterou si můžeš hrát, když máš chuť, a pak ji odhodíš do kouta! Mám tě dost! Stojím za víc, než si myslíš, ale to brzo poznáš! Teď mně nech na pokoji! Zmetku!“
Dracovi se nedostávalo slov, kterými by na tenhle vzteklý výlev zareagoval. Nevěděl, jestli ta slova myslí Ebony vážně, nebo je říká jen proto, že si myslí, že by tak mluvila Pansy. Pokud ano, pochopila jeho vztah ke zmijozelské spolužačce lépe než sama Pansy. A to se mu ani trochu nezamlouvalo.
„Co si to dovoluješ?!“ vyjel na ni ostře, když se trochu vzpamatoval, a v očích se mu zablesklo.
Ebony nic neřekla.
Prostě odešla a práskla za sebou dveřmi tak prudce, až se celá místnost otřásla.
Draco ji po chvíli trapného ticha, kdy na něj všichni zírali, následoval s povýšeným a chladným výrazem ve tváři, který měl zakrýt jeho vztek.
Šel rovnou do Hadí komnaty, kde sebou plácl na pohovku. Uvnitř něj bublala děsivá nenávist. Takhle ho zesměšnit před celým Zmijozelem!
Měl na Ebony ještě větší vztek, než když mu nechala zazpívat tu serenádu. Veškeré pochybnosti, které měl ohledně svého plánu, se rozplynuly. Teď už věděl, co musí udělat. Už nešlo jen o pomstu Potterovi. Teď už měl nevyřízené účty i s ní. A chtěl, aby je zaplatila.
Něco ho napadlo, a tak se zvedl a zamířil ke křeslu, na kterém Ebony včera seděla. Na koženém opěradle nakonec našel, co hledal - jeden jediný dlouhý vlnitý černý vlas. Na jeho tváři se objevil zlověstný úsměv.
***
Všechno se roztočilo v děsivém víru a Harry zavřel oči. Když je otevřel, stál zase na nemocniční chodbě. Byl to ale jiný den. Nebyl si jistý, jak to ví, ale věděl to.
Harry se rozhlédl. Na chodbě byl zase Brumbál, tentokrát v červeném hábitu s tmavým pláště. Vedle něj stáli dva lidé, muž a žena, očividně manželé. Světlovlasá žena s pomněnkovýma očima se tiskla ke svému manželovi.
„Mohli bychom si je vzít oba. Jsou to přece bratr a sestra,“ říkala právě ta žena.
„Nikdo o tom neví a myslím, že bude lepší když to tak zůstane,“ prohlásil ředitel Brumbál a hluboce si povzdechl. „Harry bude u své tety a strýce. Tam bude v bezpečí díky ochraně, kterou mu poskytne krev jeho matky. Na Ebony se bohužel ta ochrana nevztahuje, proto bude lepší, když nikdo nebude vědět, že má Harry sestru. Pořád je tu ještě dost Smrtijedů, kteří by se mohli chtít pomstít.“
Otevřely se dveře a vyšla z nich lékouzelnice Elfrika Hudravá. V náruči nesla malou hubenou jednoletou holčičku s vlnitými černými kadeřemi a jiskřivýma hnědýma očima. Harryho srdce jako by se zastavilo, když zíral na svou malou sestřičku.
Byla tak úžasná, sladká, roztomilá, s hravými ohýnky v očích a s něžným úsměvem koutkem úst.
Lékouzelnice vložila neposednou holčičku do náruče světlovlasé ženě, která ji láskyplně sevřela a přitiskla ji k sobě. V očích se jí leskly slzy.
„Postaráme se, aby jí nic nechybělo,“ ujistil Brumbála její manžel.
Poslední, co Harry viděl, než se všechno zase roztočilo, byla bledá tvář jeho malé sestřičky.
Když se Harry ocitl venku z myslánky, uvědomil si, že mu po tvářích stékají slzy. Rychle si je setřel rukávem hábitu a pak se otočil a pohlédl na Brumbála, který ho dojatě sledoval zpoza obrouček svých půlměsícových brýlí.
Uvědomil si, že už k tomu starému muži necítí nenávist. Poprvé v životě měl pocit, že chápe, jak těžké muselo být tehdy pro Brumbála každé rozhodnutí.
„Moc mě to mrzí, Harry“ ozval se Brumbál tiše. Harry jen lehce kývl hlavou.
„Řeknu jí to sám,“ rozhodl se Harry. „Je to moje sestra.“
Draco se zastavil před chladnou zdí, která byla vstupem do zmijozelské společenské místnosti. Ebony nervózně postávala opodál, dost daleko na to, aby nemohla slyšet heslo, které její společník tiše zamumlal.
„Hadí jed.“
Ve stěně se objevil vchod a Draco kývl na Ebony, aby přišla blíž.
„Vítej,“ zašeptal jí Malfoy do ucha a nechal ji projít.
Vstoupili dovnitř a Ebony se začala zvědavě rozhlížet. Zmijozelská společenská místnost rozhodně nepůsobila tak útulným dojmem jako ta nebelvírská. Ze všeho nejvíc Ebony připomínala chladný nízký sklep osvětlený jen zelenavým světlem lamp visících od stropu. Z celého toho místa na ni padala tíseň. Jediný příjemný pohled v místnosti skýtal praskající krb.
V křeslech potažených černou kůží sedělo několik zmijozelských, které znala od vidění. Jeden hnědovlasý kluk ze sedmého ročníku, o kterém Ebony věděla, že hraje za Zmijozel famfrpál, si jich všiml a s pobaveným šklebem na tváři se vydal k nim.
„A hele, náš páreček!“ protáhl lehce posměšně.
Páreček?
Ebony vrhla po Dracovi ošklivý pohled, který působil dost nezvykle v Pansyiných očích. Draco se zatvářil povýšeně. Nehodlal před Bletchleym ztratit tvář.
„Neměla jsi být ještě doma?“ uvědomil si Bletchley.
Draco na sobě nedal znát napětí, když čekal na Ebonyninu odpověď.
„Vrátila jsem se dřív, už mě to tam nudilo,“ prohlásila Ebony-Pansy afektovaně.
Draco stiskl Ebony ruku, ale dívka se jí hned pokusila nenápadně setřást. Bletchley si je oba změřil zkoumavým pohledem.
„Co se tak mračíte, zase nějaká hádka?“
Draco se chladně zamračil a zároveň se arogantně usmál. Díky tomu získala jeho tvář doslova výhružný výraz.
„Vůbec ne,“ odvětil klidně. „Ale tobě po tom nic není!“
Bletchley si všiml nebezpečného lesku v jeho očích a radši trošku couvl. Draco vzal Ebony sebevědomě kolem ramen.
Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Musíš hrát se vším všudy.“
Cítil, jak celá ztuhla a napjala se. Z jejích očí vyšlehl plamen vzteku a vrhla po Dracovi zničující pohled, který jasně říkal, že za to bude muset zaplatit.
Draco se jejím vztekem jen bavil. Aniž by se nějak moc rozmýšlel, přitáhl si ji bez varování blíž k sobě a sevřel ji v náruči. Pak ji políbil.
Vůbec to nebylo jako líbat Pansy. Měla sice její tenké rty, ale jejich dotek byl čistě na způsob Ebony Potterové. Elektrizující a vzrušující jako nic jiného, co kdy Draco zažil. Cítil stejně omamující pocity, jako když Ebony líbal v Hadí komnatě. A stejný zmatek, který ho naplňoval příjemným rozechvěním, ale také strachem.
Ebony se zpočátku díky momentu překvapení ani nebránila. Draco ji pro jistotu sevřel pevněji a přejel jí jazykem po rtech. Aniž by tomu mohla nějak zabránit, její tělo vydalo jasnou odezvu.
Oba dva si dobře uvědomovali pohledy všech v místnosti. Několik zmijozelských ohodnotilo jejich polibek uznalým hvízdnutím nebo pokýváním hlavou.
Draco si uvědomil, že je to výhoda pro něj. Potterová se teď nemohla moc vzpírat, aby nevyvolala podezření.
Rozhodl se lehce přitlačit. Jemně povolil sevření, aby si mohl uvolnit levou ruku. Tou jí potom přejel po boku až na zadeček. Zastavil se a pohlédl jí skoro vyzývavě do očí, které měla i během polibku stále otevřené. Nechápal, proč ho tak znejišťuje, že se vždy líbá s otevřenýma očima.
Ebony překvapeně vydechla a lehce přitom skoro nevědomky pootevřela ústa. Draco toho využil. Vklouzl dovnitř jazykem a přejel jím po jejím patře. Její oči se rozšířily, takže je skoro celé zakrývaly černé panenky.
Draco se v duchu usmál.
Líbí se jí to?
Pak jeho úsměv vystřídalo mírné překvapení. Nečekal, že začne reagovat tak, jak to udělala.
Soustředil se na její rty a její omamnou vůni. Měl pocit, že zase přestává vnímat okolí a ztrácí se v tom jediném polibku.
A potom si uvědomil, že její ruce mu sklouzly po pažích, přejely po nich jedním rozpalujícím dotykem, který ho hřál i přes látku jeho hábitu, a potom zničehonic spadly ještě níž a stiskly mu zadek.
Překvapeně sebou trhl a Ebony toho využila, aby se vyprostila.
Její horký dech ovanul jeho tvář na spánku.
A pak mu zašeptala do ucha: „Zapomínáš, kdo jsem!“
Tahle jediná věta ho dokázala úplně uzemnit. Mysl mu zaplavila změť splašených myšlenek.
Ona má pravdu, začínáš přehánět, sděloval mu rozzlobeně jeho vnitřní hlas.
Je to jenom plán, namítal druhý.
Vymyká se ti to!
Ani omylem! protestoval.
Dostanu ji! A zničím ji i její drahého bratříčka!
Draco popadl Ebony za ruku a za pobavených úsměvů všech kolem ji odvlekl do své prázdné ložnice. Zamkl dveře kouzlem a pak ji pustil.
„Tady už nemusíme nic -“ začala Ebony, ale Draco ji umlčel dalším polibkem.
Tentokrát už to však Ebony čekala. Prudce ho odstrčila, až narazil do jedné z postelí, shodou okolností té svojí, a rozplácl se na ní.
Ebony mu věnovala jediný krátký pohled plný vzteku. Pak odemkla dveře a vyšla ven. Draco se rychle zvedl a rozběhl se za ní.
„Počkej E-Pansy!“
Dohnal ji a popadl ji za ruku.
Vztekle se otočila a pak mu druhou rukou vlepila facku, až všichni v místnosti překvapeně vydechli.
„Nevím proč!“
Všichni na ně zírali, jako by právě spadli z jiné planety. Ebonyin planoucí pohled dodával Pansyinu obličeji skoro ďábelský výraz, ze kterého šla hrůza. I Draca z něj zamrazilo.
Zdálo se, že si i Ebony všimla pozornosti, které se jim dostávalo od zmijozelských. Draca v té chvíli napadlo, že všechno prozradí, ale bylo mu to skoro jedno. Věděl, že by jeho spolužáky víc než rozlítilo, kdyby zjistili, že nechal do jejich společenské místnosti proniknout vetřelce - zvlášť sestru Harryho Pottera.
Ale teď pro něj bylo mnohem důležitější zachránit svůj plán. Všiml, jak se Ebony zase pokusila o svůj křivý úsměv koutkem úst. Sakra špatné znamení…
„Proč bych na tebe měla pořád čekat?“ rozkřikla se poté vzteklým a vysokým ječákem.
Všichni je dál šokovaně sledovali, nikdo se neodvážil ani pípnout. Draco chápal jejich zmatek. Hlas byl rozhodně Pansyin, ale slova, která jím byla řečena, ke zmijozelské prefektce prostě neseděly. Pravá Pansy by si nikdy netroufla na něj takhle křičet nebo mu nějak odporovat.
„Chováš se ke mně jako … jako ke svému majetku,“ pokračovala Ebony rozlíceně. „Jako k hračce, se kterou si můžeš hrát, když máš chuť, a pak ji odhodíš do kouta! Mám tě dost! Stojím za víc, než si myslíš, ale to brzo poznáš! Teď mně nech na pokoji! Zmetku!“
Dracovi se nedostávalo slov, kterými by na tenhle vzteklý výlev zareagoval. Nevěděl, jestli ta slova myslí Ebony vážně, nebo je říká jen proto, že si myslí, že by tak mluvila Pansy. Pokud ano, pochopila jeho vztah ke zmijozelské spolužačce lépe než sama Pansy. A to se mu ani trochu nezamlouvalo.
„Co si to dovoluješ?!“ vyjel na ni ostře, když se trochu vzpamatoval, a v očích se mu zablesklo.
Ebony nic neřekla.
Prostě odešla a práskla za sebou dveřmi tak prudce, až se celá místnost otřásla.
Draco ji po chvíli trapného ticha, kdy na něj všichni zírali, následoval s povýšeným a chladným výrazem ve tváři, který měl zakrýt jeho vztek.
Šel rovnou do Hadí komnaty, kde sebou plácl na pohovku. Uvnitř něj bublala děsivá nenávist. Takhle ho zesměšnit před celým Zmijozelem!
Měl na Ebony ještě větší vztek, než když mu nechala zazpívat tu serenádu. Veškeré pochybnosti, které měl ohledně svého plánu, se rozplynuly. Teď už věděl, co musí udělat. Už nešlo jen o pomstu Potterovi. Teď už měl nevyřízené účty i s ní. A chtěl, aby je zaplatila.
Něco ho napadlo, a tak se zvedl a zamířil ke křeslu, na kterém Ebony včera seděla. Na koženém opěradle nakonec našel, co hledal - jeden jediný dlouhý vlnitý černý vlas. Na jeho tváři se objevil zlověstný úsměv.
Harry se rozhlédl. Na chodbě byl zase Brumbál, tentokrát v červeném hábitu s tmavým pláště. Vedle něj stáli dva lidé, muž a žena, očividně manželé. Světlovlasá žena s pomněnkovýma očima se tiskla ke svému manželovi.
„Mohli bychom si je vzít oba. Jsou to přece bratr a sestra,“ říkala právě ta žena.
„Nikdo o tom neví a myslím, že bude lepší když to tak zůstane,“ prohlásil ředitel Brumbál a hluboce si povzdechl. „Harry bude u své tety a strýce. Tam bude v bezpečí díky ochraně, kterou mu poskytne krev jeho matky. Na Ebony se bohužel ta ochrana nevztahuje, proto bude lepší, když nikdo nebude vědět, že má Harry sestru. Pořád je tu ještě dost Smrtijedů, kteří by se mohli chtít pomstít.“
Otevřely se dveře a vyšla z nich lékouzelnice Elfrika Hudravá. V náruči nesla malou hubenou jednoletou holčičku s vlnitými černými kadeřemi a jiskřivýma hnědýma očima. Harryho srdce jako by se zastavilo, když zíral na svou malou sestřičku.
Byla tak úžasná, sladká, roztomilá, s hravými ohýnky v očích a s něžným úsměvem koutkem úst.
Lékouzelnice vložila neposednou holčičku do náruče světlovlasé ženě, která ji láskyplně sevřela a přitiskla ji k sobě. V očích se jí leskly slzy.
„Postaráme se, aby jí nic nechybělo,“ ujistil Brumbála její manžel.
Poslední, co Harry viděl, než se všechno zase roztočilo, byla bledá tvář jeho malé sestřičky.
Když se Harry ocitl venku z myslánky, uvědomil si, že mu po tvářích stékají slzy. Rychle si je setřel rukávem hábitu a pak se otočil a pohlédl na Brumbála, který ho dojatě sledoval zpoza obrouček svých půlměsícových brýlí.
Uvědomil si, že už k tomu starému muži necítí nenávist. Poprvé v životě měl pocit, že chápe, jak těžké muselo být tehdy pro Brumbála každé rozhodnutí.
„Moc mě to mrzí, Harry“ ozval se Brumbál tiše. Harry jen lehce kývl hlavou.
„Řeknu jí to sám,“ rozhodl se Harry. „Je to moje sestra.“
Draco se zastavil před chladnou zdí, která byla vstupem do zmijozelské společenské místnosti. Ebony nervózně postávala opodál, dost daleko na to, aby nemohla slyšet heslo, které její společník tiše zamumlal.
„Hadí jed.“
Ve stěně se objevil vchod a Draco kývl na Ebony, aby přišla blíž.
„Vítej,“ zašeptal jí Malfoy do ucha a nechal ji projít.
Vstoupili dovnitř a Ebony se začala zvědavě rozhlížet. Zmijozelská společenská místnost rozhodně nepůsobila tak útulným dojmem jako ta nebelvírská. Ze všeho nejvíc Ebony připomínala chladný nízký sklep osvětlený jen zelenavým světlem lamp visících od stropu. Z celého toho místa na ni padala tíseň. Jediný příjemný pohled v místnosti skýtal praskající krb.
V křeslech potažených černou kůží sedělo několik zmijozelských, které znala od vidění. Jeden hnědovlasý kluk ze sedmého ročníku, o kterém Ebony věděla, že hraje za Zmijozel famfrpál, si jich všiml a s pobaveným šklebem na tváři se vydal k nim.
„A hele, náš páreček!“ protáhl lehce posměšně.
Páreček?
Ebony vrhla po Dracovi ošklivý pohled, který působil dost nezvykle v Pansyiných očích. Draco se zatvářil povýšeně. Nehodlal před Bletchleym ztratit tvář.
„Neměla jsi být ještě doma?“ uvědomil si Bletchley.
Draco na sobě nedal znát napětí, když čekal na Ebonyninu odpověď.
„Vrátila jsem se dřív, už mě to tam nudilo,“ prohlásila Ebony-Pansy afektovaně.
Draco stiskl Ebony ruku, ale dívka se jí hned pokusila nenápadně setřást. Bletchley si je oba změřil zkoumavým pohledem.
„Co se tak mračíte, zase nějaká hádka?“
Draco se chladně zamračil a zároveň se arogantně usmál. Díky tomu získala jeho tvář doslova výhružný výraz.
„Vůbec ne,“ odvětil klidně. „Ale tobě po tom nic není!“
Bletchley si všiml nebezpečného lesku v jeho očích a radši trošku couvl. Draco vzal Ebony sebevědomě kolem ramen.
Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Musíš hrát se vším všudy.“
Cítil, jak celá ztuhla a napjala se. Z jejích očí vyšlehl plamen vzteku a vrhla po Dracovi zničující pohled, který jasně říkal, že za to bude muset zaplatit.
Draco se jejím vztekem jen bavil. Aniž by se nějak moc rozmýšlel, přitáhl si ji bez varování blíž k sobě a sevřel ji v náruči. Pak ji políbil.
Vůbec to nebylo jako líbat Pansy. Měla sice její tenké rty, ale jejich dotek byl čistě na způsob Ebony Potterové. Elektrizující a vzrušující jako nic jiného, co kdy Draco zažil. Cítil stejně omamující pocity, jako když Ebony líbal v Hadí komnatě. A stejný zmatek, který ho naplňoval příjemným rozechvěním, ale také strachem.
Ebony se zpočátku díky momentu překvapení ani nebránila. Draco ji pro jistotu sevřel pevněji a přejel jí jazykem po rtech. Aniž by tomu mohla nějak zabránit, její tělo vydalo jasnou odezvu.
Oba dva si dobře uvědomovali pohledy všech v místnosti. Několik zmijozelských ohodnotilo jejich polibek uznalým hvízdnutím nebo pokýváním hlavou.
Draco si uvědomil, že je to výhoda pro něj. Potterová se teď nemohla moc vzpírat, aby nevyvolala podezření.
Rozhodl se lehce přitlačit. Jemně povolil sevření, aby si mohl uvolnit levou ruku. Tou jí potom přejel po boku až na zadeček. Zastavil se a pohlédl jí skoro vyzývavě do očí, které měla i během polibku stále otevřené. Nechápal, proč ho tak znejišťuje, že se vždy líbá s otevřenýma očima.
Ebony překvapeně vydechla a lehce přitom skoro nevědomky pootevřela ústa. Draco toho využil. Vklouzl dovnitř jazykem a přejel jím po jejím patře. Její oči se rozšířily, takže je skoro celé zakrývaly černé panenky.
Draco se v duchu usmál.
Líbí se jí to?
Pak jeho úsměv vystřídalo mírné překvapení. Nečekal, že začne reagovat tak, jak to udělala.
Soustředil se na její rty a její omamnou vůni. Měl pocit, že zase přestává vnímat okolí a ztrácí se v tom jediném polibku.
A potom si uvědomil, že její ruce mu sklouzly po pažích, přejely po nich jedním rozpalujícím dotykem, který ho hřál i přes látku jeho hábitu, a potom zničehonic spadly ještě níž a stiskly mu zadek.
Překvapeně sebou trhl a Ebony toho využila, aby se vyprostila.
Její horký dech ovanul jeho tvář na spánku.
A pak mu zašeptala do ucha: „Zapomínáš, kdo jsem!“
Tahle jediná věta ho dokázala úplně uzemnit. Mysl mu zaplavila změť splašených myšlenek.
Ona má pravdu, začínáš přehánět, sděloval mu rozzlobeně jeho vnitřní hlas.
Je to jenom plán, namítal druhý.
Vymyká se ti to!
Ani omylem! protestoval.
Dostanu ji! A zničím ji i její drahého bratříčka!
Draco popadl Ebony za ruku a za pobavených úsměvů všech kolem ji odvlekl do své prázdné ložnice. Zamkl dveře kouzlem a pak ji pustil.
„Tady už nemusíme nic -“ začala Ebony, ale Draco ji umlčel dalším polibkem.
Tentokrát už to však Ebony čekala. Prudce ho odstrčila, až narazil do jedné z postelí, shodou okolností té svojí, a rozplácl se na ní.
Ebony mu věnovala jediný krátký pohled plný vzteku. Pak odemkla dveře a vyšla ven. Draco se rychle zvedl a rozběhl se za ní.
„Počkej E-Pansy!“
Dohnal ji a popadl ji za ruku.
Vztekle se otočila a pak mu druhou rukou vlepila facku, až všichni v místnosti překvapeně vydechli.
„Nevím proč!“
Všichni na ně zírali, jako by právě spadli z jiné planety. Ebonyin planoucí pohled dodával Pansyinu obličeji skoro ďábelský výraz, ze kterého šla hrůza. I Draca z něj zamrazilo.
Zdálo se, že si i Ebony všimla pozornosti, které se jim dostávalo od zmijozelských. Draca v té chvíli napadlo, že všechno prozradí, ale bylo mu to skoro jedno. Věděl, že by jeho spolužáky víc než rozlítilo, kdyby zjistili, že nechal do jejich společenské místnosti proniknout vetřelce - zvlášť sestru Harryho Pottera.
Ale teď pro něj bylo mnohem důležitější zachránit svůj plán. Všiml, jak se Ebony zase pokusila o svůj křivý úsměv koutkem úst. Sakra špatné znamení…
„Proč bych na tebe měla pořád čekat?“ rozkřikla se poté vzteklým a vysokým ječákem.
Všichni je dál šokovaně sledovali, nikdo se neodvážil ani pípnout. Draco chápal jejich zmatek. Hlas byl rozhodně Pansyin, ale slova, která jím byla řečena, ke zmijozelské prefektce prostě neseděly. Pravá Pansy by si nikdy netroufla na něj takhle křičet nebo mu nějak odporovat.
„Chováš se ke mně jako … jako ke svému majetku,“ pokračovala Ebony rozlíceně. „Jako k hračce, se kterou si můžeš hrát, když máš chuť, a pak ji odhodíš do kouta! Mám tě dost! Stojím za víc, než si myslíš, ale to brzo poznáš! Teď mně nech na pokoji! Zmetku!“
Dracovi se nedostávalo slov, kterými by na tenhle vzteklý výlev zareagoval. Nevěděl, jestli ta slova myslí Ebony vážně, nebo je říká jen proto, že si myslí, že by tak mluvila Pansy. Pokud ano, pochopila jeho vztah ke zmijozelské spolužačce lépe než sama Pansy. A to se mu ani trochu nezamlouvalo.
„Co si to dovoluješ?!“ vyjel na ni ostře, když se trochu vzpamatoval, a v očích se mu zablesklo.
Ebony nic neřekla.
Prostě odešla a práskla za sebou dveřmi tak prudce, až se celá místnost otřásla.
Draco ji po chvíli trapného ticha, kdy na něj všichni zírali, následoval s povýšeným a chladným výrazem ve tváři, který měl zakrýt jeho vztek.
Šel rovnou do Hadí komnaty, kde sebou plácl na pohovku. Uvnitř něj bublala děsivá nenávist. Takhle ho zesměšnit před celým Zmijozelem!
Měl na Ebony ještě větší vztek, než když mu nechala zazpívat tu serenádu. Veškeré pochybnosti, které měl ohledně svého plánu, se rozplynuly. Teď už věděl, co musí udělat. Už nešlo jen o pomstu Potterovi. Teď už měl nevyřízené účty i s ní. A chtěl, aby je zaplatila.
Něco ho napadlo, a tak se zvedl a zamířil ke křeslu, na kterém Ebony včera seděla. Na koženém opěradle nakonec našel, co hledal - jeden jediný dlouhý vlnitý černý vlas. Na jeho tváři se objevil zlověstný úsměv.
~*~*~*~*~*~
Draco se zastavil před chladnou zdí, která byla vstupem do zmijozelské společenské místnosti. Ebony nervózně postávala opodál, dost daleko na to, aby nemohla slyšet heslo, které její společník tiše zamumlal.
„Hadí jed.“
Ve stěně se objevil vchod a Draco kývl na Ebony, aby přišla blíž.
„Vítej,“ zašeptal jí Malfoy do ucha a nechal ji projít.
Vstoupili dovnitř a Ebony se začala zvědavě rozhlížet. Zmijozelská společenská místnost rozhodně nepůsobila tak útulným dojmem jako ta nebelvírská. Ze všeho nejvíc Ebony připomínala chladný nízký sklep osvětlený jen zelenavým světlem lamp visících od stropu. Z celého toho místa na ni padala tíseň. Jediný příjemný pohled v místnosti skýtal praskající krb.
V křeslech potažených černou kůží sedělo několik zmijozelských, které znala od vidění. Jeden hnědovlasý kluk ze sedmého ročníku, o kterém Ebony věděla, že hraje za Zmijozel famfrpál, si jich všiml a s pobaveným šklebem na tváři se vydal k nim.
„A hele, náš páreček!“ protáhl lehce posměšně.
Páreček?
Ebony vrhla po Dracovi ošklivý pohled, který působil dost nezvykle v Pansyiných očích. Draco se zatvářil povýšeně. Nehodlal před Bletchleym ztratit tvář.
„Neměla jsi být ještě doma?“ uvědomil si Bletchley.
Draco na sobě nedal znát napětí, když čekal na Ebonyninu odpověď.
„Vrátila jsem se dřív, už mě to tam nudilo,“ prohlásila Ebony-Pansy afektovaně.
Draco stiskl Ebony ruku, ale dívka se jí hned pokusila nenápadně setřást. Bletchley si je oba změřil zkoumavým pohledem.
„Co se tak mračíte, zase nějaká hádka?“
Draco se chladně zamračil a zároveň se arogantně usmál. Díky tomu získala jeho tvář doslova výhružný výraz.
„Vůbec ne,“ odvětil klidně. „Ale tobě po tom nic není!“
Bletchley si všiml nebezpečného lesku v jeho očích a radši trošku couvl. Draco vzal Ebony sebevědomě kolem ramen.
Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Musíš hrát se vším všudy.“
Cítil, jak celá ztuhla a napjala se. Z jejích očí vyšlehl plamen vzteku a vrhla po Dracovi zničující pohled, který jasně říkal, že za to bude muset zaplatit.
Draco se jejím vztekem jen bavil. Aniž by se nějak moc rozmýšlel, přitáhl si ji bez varování blíž k sobě a sevřel ji v náruči. Pak ji políbil.
Vůbec to nebylo jako líbat Pansy. Měla sice její tenké rty, ale jejich dotek byl čistě na způsob Ebony Potterové. Elektrizující a vzrušující jako nic jiného, co kdy Draco zažil. Cítil stejně omamující pocity, jako když Ebony líbal v Hadí komnatě. A stejný zmatek, který ho naplňoval příjemným rozechvěním, ale také strachem.
Ebony se zpočátku díky momentu překvapení ani nebránila. Draco ji pro jistotu sevřel pevněji a přejel jí jazykem po rtech. Aniž by tomu mohla nějak zabránit, její tělo vydalo jasnou odezvu.
Oba dva si dobře uvědomovali pohledy všech v místnosti. Několik zmijozelských ohodnotilo jejich polibek uznalým hvízdnutím nebo pokýváním hlavou.
Draco si uvědomil, že je to výhoda pro něj. Potterová se teď nemohla moc vzpírat, aby nevyvolala podezření.
Rozhodl se lehce přitlačit. Jemně povolil sevření, aby si mohl uvolnit levou ruku. Tou jí potom přejel po boku až na zadeček. Zastavil se a pohlédl jí skoro vyzývavě do očí, které měla i během polibku stále otevřené. Nechápal, proč ho tak znejišťuje, že se vždy líbá s otevřenýma očima.
Ebony překvapeně vydechla a lehce přitom skoro nevědomky pootevřela ústa. Draco toho využil. Vklouzl dovnitř jazykem a přejel jím po jejím patře. Její oči se rozšířily, takže je skoro celé zakrývaly černé panenky.
Draco se v duchu usmál.
Líbí se jí to?
Pak jeho úsměv vystřídalo mírné překvapení. Nečekal, že začne reagovat tak, jak to udělala.
Soustředil se na její rty a její omamnou vůni. Měl pocit, že zase přestává vnímat okolí a ztrácí se v tom jediném polibku.
A potom si uvědomil, že její ruce mu sklouzly po pažích, přejely po nich jedním rozpalujícím dotykem, který ho hřál i přes látku jeho hábitu, a potom zničehonic spadly ještě níž a stiskly mu zadek.
Překvapeně sebou trhl a Ebony toho využila, aby se vyprostila.
Její horký dech ovanul jeho tvář na spánku.
A pak mu zašeptala do ucha: „Zapomínáš, kdo jsem!“
Tahle jediná věta ho dokázala úplně uzemnit. Mysl mu zaplavila změť splašených myšlenek.
Ona má pravdu, začínáš přehánět, sděloval mu rozzlobeně jeho vnitřní hlas.
Je to jenom plán, namítal druhý.
Vymyká se ti to!
Ani omylem! protestoval.
Dostanu ji! A zničím ji i její drahého bratříčka!
Draco popadl Ebony za ruku a za pobavených úsměvů všech kolem ji odvlekl do své prázdné ložnice. Zamkl dveře kouzlem a pak ji pustil.
„Tady už nemusíme nic -“ začala Ebony, ale Draco ji umlčel dalším polibkem.
Tentokrát už to však Ebony čekala. Prudce ho odstrčila, až narazil do jedné z postelí, shodou okolností té svojí, a rozplácl se na ní.
Ebony mu věnovala jediný krátký pohled plný vzteku. Pak odemkla dveře a vyšla ven. Draco se rychle zvedl a rozběhl se za ní.
„Počkej E-Pansy!“
Dohnal ji a popadl ji za ruku.
Vztekle se otočila a pak mu druhou rukou vlepila facku, až všichni v místnosti překvapeně vydechli.
„Nevím proč!“
Všichni na ně zírali, jako by právě spadli z jiné planety. Ebonyin planoucí pohled dodával Pansyinu obličeji skoro ďábelský výraz, ze kterého šla hrůza. I Draca z něj zamrazilo.
Zdálo se, že si i Ebony všimla pozornosti, které se jim dostávalo od zmijozelských. Draca v té chvíli napadlo, že všechno prozradí, ale bylo mu to skoro jedno. Věděl, že by jeho spolužáky víc než rozlítilo, kdyby zjistili, že nechal do jejich společenské místnosti proniknout vetřelce - zvlášť sestru Harryho Pottera.
Ale teď pro něj bylo mnohem důležitější zachránit svůj plán. Všiml, jak se Ebony zase pokusila o svůj křivý úsměv koutkem úst. Sakra špatné znamení…
„Proč bych na tebe měla pořád čekat?“ rozkřikla se poté vzteklým a vysokým ječákem.
Všichni je dál šokovaně sledovali, nikdo se neodvážil ani pípnout. Draco chápal jejich zmatek. Hlas byl rozhodně Pansyin, ale slova, která jím byla řečena, ke zmijozelské prefektce prostě neseděly. Pravá Pansy by si nikdy netroufla na něj takhle křičet nebo mu nějak odporovat.
„Chováš se ke mně jako … jako ke svému majetku,“ pokračovala Ebony rozlíceně. „Jako k hračce, se kterou si můžeš hrát, když máš chuť, a pak ji odhodíš do kouta! Mám tě dost! Stojím za víc, než si myslíš, ale to brzo poznáš! Teď mně nech na pokoji! Zmetku!“
Dracovi se nedostávalo slov, kterými by na tenhle vzteklý výlev zareagoval. Nevěděl, jestli ta slova myslí Ebony vážně, nebo je říká jen proto, že si myslí, že by tak mluvila Pansy. Pokud ano, pochopila jeho vztah ke zmijozelské spolužačce lépe než sama Pansy. A to se mu ani trochu nezamlouvalo.
„Co si to dovoluješ?!“ vyjel na ni ostře, když se trochu vzpamatoval, a v očích se mu zablesklo.
Ebony nic neřekla.
Prostě odešla a práskla za sebou dveřmi tak prudce, až se celá místnost otřásla.
Draco ji po chvíli trapného ticha, kdy na něj všichni zírali, následoval s povýšeným a chladným výrazem ve tváři, který měl zakrýt jeho vztek.
Šel rovnou do Hadí komnaty, kde sebou plácl na pohovku. Uvnitř něj bublala děsivá nenávist. Takhle ho zesměšnit před celým Zmijozelem!
Měl na Ebony ještě větší vztek, než když mu nechala zazpívat tu serenádu. Veškeré pochybnosti, které měl ohledně svého plánu, se rozplynuly. Teď už věděl, co musí udělat. Už nešlo jen o pomstu Potterovi. Teď už měl nevyřízené účty i s ní. A chtěl, aby je zaplatila.
Něco ho napadlo, a tak se zvedl a zamířil ke křeslu, na kterém Ebony včera seděla. Na koženém opěradle nakonec našel, co hledal - jeden jediný dlouhý vlnitý černý vlas. Na jeho tváři se objevil zlověstný úsměv.
-TBC-
„Hadí jed.“
Ve stěně se objevil vchod a Draco kývl na Ebony, aby přišla blíž.
„Vítej,“ zašeptal jí Malfoy do ucha a nechal ji projít.
Vstoupili dovnitř a Ebony se začala zvědavě rozhlížet. Zmijozelská společenská místnost rozhodně nepůsobila tak útulným dojmem jako ta nebelvírská. Ze všeho nejvíc Ebony připomínala chladný nízký sklep osvětlený jen zelenavým světlem lamp visících od stropu. Z celého toho místa na ni padala tíseň. Jediný příjemný pohled v místnosti skýtal praskající krb.
V křeslech potažených černou kůží sedělo několik zmijozelských, které znala od vidění. Jeden hnědovlasý kluk ze sedmého ročníku, o kterém Ebony věděla, že hraje za Zmijozel famfrpál, si jich všiml a s pobaveným šklebem na tváři se vydal k nim.
„A hele, náš páreček!“ protáhl lehce posměšně.
Páreček?
Ebony vrhla po Dracovi ošklivý pohled, který působil dost nezvykle v Pansyiných očích. Draco se zatvářil povýšeně. Nehodlal před Bletchleym ztratit tvář.
„Neměla jsi být ještě doma?“ uvědomil si Bletchley.
Draco na sobě nedal znát napětí, když čekal na Ebonyninu odpověď.
„Vrátila jsem se dřív, už mě to tam nudilo,“ prohlásila Ebony-Pansy afektovaně.
Draco stiskl Ebony ruku, ale dívka se jí hned pokusila nenápadně setřást. Bletchley si je oba změřil zkoumavým pohledem.
„Co se tak mračíte, zase nějaká hádka?“
Draco se chladně zamračil a zároveň se arogantně usmál. Díky tomu získala jeho tvář doslova výhružný výraz.
„Vůbec ne,“ odvětil klidně. „Ale tobě po tom nic není!“
Bletchley si všiml nebezpečného lesku v jeho očích a radši trošku couvl. Draco vzal Ebony sebevědomě kolem ramen.
Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Musíš hrát se vším všudy.“
Cítil, jak celá ztuhla a napjala se. Z jejích očí vyšlehl plamen vzteku a vrhla po Dracovi zničující pohled, který jasně říkal, že za to bude muset zaplatit.
Draco se jejím vztekem jen bavil. Aniž by se nějak moc rozmýšlel, přitáhl si ji bez varování blíž k sobě a sevřel ji v náruči. Pak ji políbil.
Vůbec to nebylo jako líbat Pansy. Měla sice její tenké rty, ale jejich dotek byl čistě na způsob Ebony Potterové. Elektrizující a vzrušující jako nic jiného, co kdy Draco zažil. Cítil stejně omamující pocity, jako když Ebony líbal v Hadí komnatě. A stejný zmatek, který ho naplňoval příjemným rozechvěním, ale také strachem.
Ebony se zpočátku díky momentu překvapení ani nebránila. Draco ji pro jistotu sevřel pevněji a přejel jí jazykem po rtech. Aniž by tomu mohla nějak zabránit, její tělo vydalo jasnou odezvu.
Oba dva si dobře uvědomovali pohledy všech v místnosti. Několik zmijozelských ohodnotilo jejich polibek uznalým hvízdnutím nebo pokýváním hlavou.
Draco si uvědomil, že je to výhoda pro něj. Potterová se teď nemohla moc vzpírat, aby nevyvolala podezření.
Rozhodl se lehce přitlačit. Jemně povolil sevření, aby si mohl uvolnit levou ruku. Tou jí potom přejel po boku až na zadeček. Zastavil se a pohlédl jí skoro vyzývavě do očí, které měla i během polibku stále otevřené. Nechápal, proč ho tak znejišťuje, že se vždy líbá s otevřenýma očima.
Ebony překvapeně vydechla a lehce přitom skoro nevědomky pootevřela ústa. Draco toho využil. Vklouzl dovnitř jazykem a přejel jím po jejím patře. Její oči se rozšířily, takže je skoro celé zakrývaly černé panenky.
Draco se v duchu usmál.
Líbí se jí to?
Pak jeho úsměv vystřídalo mírné překvapení. Nečekal, že začne reagovat tak, jak to udělala.
Soustředil se na její rty a její omamnou vůni. Měl pocit, že zase přestává vnímat okolí a ztrácí se v tom jediném polibku.
A potom si uvědomil, že její ruce mu sklouzly po pažích, přejely po nich jedním rozpalujícím dotykem, který ho hřál i přes látku jeho hábitu, a potom zničehonic spadly ještě níž a stiskly mu zadek.
Překvapeně sebou trhl a Ebony toho využila, aby se vyprostila.
Její horký dech ovanul jeho tvář na spánku.
A pak mu zašeptala do ucha: „Zapomínáš, kdo jsem!“
Tahle jediná věta ho dokázala úplně uzemnit. Mysl mu zaplavila změť splašených myšlenek.
Ona má pravdu, začínáš přehánět, sděloval mu rozzlobeně jeho vnitřní hlas.
Je to jenom plán, namítal druhý.
Vymyká se ti to!
Ani omylem! protestoval.
Dostanu ji! A zničím ji i její drahého bratříčka!
Draco popadl Ebony za ruku a za pobavených úsměvů všech kolem ji odvlekl do své prázdné ložnice. Zamkl dveře kouzlem a pak ji pustil.
„Tady už nemusíme nic -“ začala Ebony, ale Draco ji umlčel dalším polibkem.
Tentokrát už to však Ebony čekala. Prudce ho odstrčila, až narazil do jedné z postelí, shodou okolností té svojí, a rozplácl se na ní.
Ebony mu věnovala jediný krátký pohled plný vzteku. Pak odemkla dveře a vyšla ven. Draco se rychle zvedl a rozběhl se za ní.
„Počkej E-Pansy!“
Dohnal ji a popadl ji za ruku.
Vztekle se otočila a pak mu druhou rukou vlepila facku, až všichni v místnosti překvapeně vydechli.
„Nevím proč!“
Všichni na ně zírali, jako by právě spadli z jiné planety. Ebonyin planoucí pohled dodával Pansyinu obličeji skoro ďábelský výraz, ze kterého šla hrůza. I Draca z něj zamrazilo.
Zdálo se, že si i Ebony všimla pozornosti, které se jim dostávalo od zmijozelských. Draca v té chvíli napadlo, že všechno prozradí, ale bylo mu to skoro jedno. Věděl, že by jeho spolužáky víc než rozlítilo, kdyby zjistili, že nechal do jejich společenské místnosti proniknout vetřelce - zvlášť sestru Harryho Pottera.
Ale teď pro něj bylo mnohem důležitější zachránit svůj plán. Všiml, jak se Ebony zase pokusila o svůj křivý úsměv koutkem úst. Sakra špatné znamení…
„Proč bych na tebe měla pořád čekat?“ rozkřikla se poté vzteklým a vysokým ječákem.
Všichni je dál šokovaně sledovali, nikdo se neodvážil ani pípnout. Draco chápal jejich zmatek. Hlas byl rozhodně Pansyin, ale slova, která jím byla řečena, ke zmijozelské prefektce prostě neseděly. Pravá Pansy by si nikdy netroufla na něj takhle křičet nebo mu nějak odporovat.
„Chováš se ke mně jako … jako ke svému majetku,“ pokračovala Ebony rozlíceně. „Jako k hračce, se kterou si můžeš hrát, když máš chuť, a pak ji odhodíš do kouta! Mám tě dost! Stojím za víc, než si myslíš, ale to brzo poznáš! Teď mně nech na pokoji! Zmetku!“
Dracovi se nedostávalo slov, kterými by na tenhle vzteklý výlev zareagoval. Nevěděl, jestli ta slova myslí Ebony vážně, nebo je říká jen proto, že si myslí, že by tak mluvila Pansy. Pokud ano, pochopila jeho vztah ke zmijozelské spolužačce lépe než sama Pansy. A to se mu ani trochu nezamlouvalo.
„Co si to dovoluješ?!“ vyjel na ni ostře, když se trochu vzpamatoval, a v očích se mu zablesklo.
Ebony nic neřekla.
Prostě odešla a práskla za sebou dveřmi tak prudce, až se celá místnost otřásla.
Draco ji po chvíli trapného ticha, kdy na něj všichni zírali, následoval s povýšeným a chladným výrazem ve tváři, který měl zakrýt jeho vztek.
Šel rovnou do Hadí komnaty, kde sebou plácl na pohovku. Uvnitř něj bublala děsivá nenávist. Takhle ho zesměšnit před celým Zmijozelem!
Měl na Ebony ještě větší vztek, než když mu nechala zazpívat tu serenádu. Veškeré pochybnosti, které měl ohledně svého plánu, se rozplynuly. Teď už věděl, co musí udělat. Už nešlo jen o pomstu Potterovi. Teď už měl nevyřízené účty i s ní. A chtěl, aby je zaplatila.
Něco ho napadlo, a tak se zvedl a zamířil ke křeslu, na kterém Ebony včera seděla. Na koženém opěradle nakonec našel, co hledal - jeden jediný dlouhý vlnitý černý vlas. Na jeho tváři se objevil zlověstný úsměv.
-TBC-