Dračí krev
Stav povídky: dokončena
Summary:
Jen oni sami rozhodnou o svém osudu, jen jejich volba bude utrpením nebo radostí. Dvě strany jedné mince, úplně stejné, ale přece tak jiné. Jen navzájem se mohou zkrotit nebo zahubit. Ti, kteří ochutnali dračí krev.
Co v sobě skrývá dračí krev? Jaké tajemství bude po letech odhaleno, aby změnilo život Harry Pottera? Jak do toho zasáhne Draco Malfoy?
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Harry Potter
Varování: od 15-ti let (pro některé kapitoly, AU (alternative universe)
Betaread: ne
AN: Tohle je moje vůbec první povídka (pokud nepočítám nedokončené a smazané dílko HP a Strážci Pečeti) ve světě HP fanfiction. Pokud jste ji ještě nečetli, buďte schovívaví. Zrodila se v ní postava Harryho dvojčete Ebony a už jsem se jí nezbavila. Právě tady se defnitivně srovnal její charakter, i když má občas tendenci se v jiných povídkách lišit. Tahle povídka má rozhodně jistá slabá místa. Hlavně kapitolu s koktajícím Snapem, bitvu i závěr. A jsou v ní určitě i další chyby. Chtěla jsem ji předělat a opravit, ale už jsem se k tomu nedostala. Možná v budoucnu.
Summary:
Jen oni sami rozhodnou o svém osudu, jen jejich volba bude utrpením nebo radostí. Dvě strany jedné mince, úplně stejné, ale přece tak jiné. Jen navzájem se mohou zkrotit nebo zahubit. Ti, kteří ochutnali dračí krev.
Co v sobě skrývá dračí krev? Jaké tajemství bude po letech odhaleno, aby změnilo život Harry Pottera? Jak do toho zasáhne Draco Malfoy?
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Harry Potter
Varování: od 15-ti let (pro některé kapitoly, AU (alternative universe)
Betaread: ne
AN: Tohle je moje vůbec první povídka (pokud nepočítám nedokončené a smazané dílko HP a Strážci Pečeti) ve světě HP fanfiction. Pokud jste ji ještě nečetli, buďte schovívaví. Zrodila se v ní postava Harryho dvojčete Ebony a už jsem se jí nezbavila. Právě tady se defnitivně srovnal její charakter, i když má občas tendenci se v jiných povídkách lišit. Tahle povídka má rozhodně jistá slabá místa. Hlavně kapitolu s koktajícím Snapem, bitvu i závěr. A jsou v ní určitě i další chyby. Chtěla jsem ji předělat a opravit, ale už jsem se k tomu nedostala. Možná v budoucnu.
KAPITOLA 7 - Zrada a důvěra navěky
Pozoruhodné na člověku je, že sice zůstává týž, ale nikoliv stejný.
- Wilhelm Raabe -
Ebony vlétla do společenské místnosti Nebelvíru jako velká voda. Dřív, než jí stihl kdokoliv zastavit, vyběhla jako blesk po schodech do dívčích ložnic. V ložnici šesťaček bylo naštěstí prázdno.
Oddechla si a shodila ze sebe rychle zmijozelský hábit, který i s prefektským odznakem po krátkém zaváhání rychle nacpala pod matraci své postele, protože na schodech zaslechla kroky.
Rychle si na sebe oblékla hábit správné (a hlavně své) koleje a otočila se k příchozímu čelem.
Dveře se otevřely.
„Ebony? Jsi v pořádku?“
Byla to Hermiona. Ve tváři měla obavy a sledovala tmavovlasou dívku zkoumavým pohledem.
Ebony po dlouhém běhu ještě prudce oddechovala a po události ve zmijozelském sklepení v ní bublal vztek.
„Jasně! Je mi skvěle! Můžeš to jít Harrymu vyřídit!“ rozkřikla se naštvaně. „Vím moc dobře, že tě poslal on.“
„Chtěl jen, abych ti vyřídila, že s tebou chce mluvit,“ bránila se Hermiona dotčeně.
Ebony po ní střelila ošklivým pohledem.
„Díky, ale nechci s ním mluvit. Nechci mluvit s nikým.“
S těmi slovy zase vylétla ven z ložnice a seběhla schody dolů. Chtěla se vytratit někam, kde by mohla být sama a přemýšlet o tom, co se dnes stalo. Ale nebylo jí to dopřáno. Její bratr ji s vážným výrazem ve tváři zastoupil cestu k portrétu Buclaté dámy.
„Musím s tebou mluvit,“ oznámil jí naléhavě.
„Promiň, Harry, ale … nechce se mi povídat. Mám špatnou náladu a chci být sama,“ odmítla a pokusila se kolem něj neúspěšně protáhnout.
„Ale já ti musím říct něco důležitého,“ nedal se odbýt.
Poraženě si povzdechla.
„OK. Tak o co jde?“
„Ne tady. Pojď se mnou,“ pobídl ji Harry.
Vzal ji za ruku (po tom doteku sebou trhla) a společně prolezli potrétem ven.
„Kam jdeme?“ chtěla vědět Ebony.
Harry pustil její ruku a ona ho poslušně následovala.
„Do Komnaty nejvyšší potřeby. Tam si budeme moct v klidu promluvit,“ vysvětlil jí Harry.
„Komnata nejvyšší potřeby? Co to je?“
Harry se na ni smutně usmál.
„Uvidíš…“
- Wilhelm Raabe -
Ebony vlétla do společenské místnosti Nebelvíru jako velká voda. Dřív, než jí stihl kdokoliv zastavit, vyběhla jako blesk po schodech do dívčích ložnic. V ložnici šesťaček bylo naštěstí prázdno.
Oddechla si a shodila ze sebe rychle zmijozelský hábit, který i s prefektským odznakem po krátkém zaváhání rychle nacpala pod matraci své postele, protože na schodech zaslechla kroky.
Rychle si na sebe oblékla hábit správné (a hlavně své) koleje a otočila se k příchozímu čelem.
Dveře se otevřely.
„Ebony? Jsi v pořádku?“
Byla to Hermiona. Ve tváři měla obavy a sledovala tmavovlasou dívku zkoumavým pohledem.
Ebony po dlouhém běhu ještě prudce oddechovala a po události ve zmijozelském sklepení v ní bublal vztek.
„Jasně! Je mi skvěle! Můžeš to jít Harrymu vyřídit!“ rozkřikla se naštvaně. „Vím moc dobře, že tě poslal on.“
„Chtěl jen, abych ti vyřídila, že s tebou chce mluvit,“ bránila se Hermiona dotčeně.
Ebony po ní střelila ošklivým pohledem.
„Díky, ale nechci s ním mluvit. Nechci mluvit s nikým.“
S těmi slovy zase vylétla ven z ložnice a seběhla schody dolů. Chtěla se vytratit někam, kde by mohla být sama a přemýšlet o tom, co se dnes stalo. Ale nebylo jí to dopřáno. Její bratr ji s vážným výrazem ve tváři zastoupil cestu k portrétu Buclaté dámy.
„Musím s tebou mluvit,“ oznámil jí naléhavě.
„Promiň, Harry, ale … nechce se mi povídat. Mám špatnou náladu a chci být sama,“ odmítla a pokusila se kolem něj neúspěšně protáhnout.
„Ale já ti musím říct něco důležitého,“ nedal se odbýt.
Poraženě si povzdechla.
„OK. Tak o co jde?“
„Ne tady. Pojď se mnou,“ pobídl ji Harry.
Vzal ji za ruku (po tom doteku sebou trhla) a společně prolezli potrétem ven.
„Kam jdeme?“ chtěla vědět Ebony.
Harry pustil její ruku a ona ho poslušně následovala.
„Do Komnaty nejvyšší potřeby. Tam si budeme moct v klidu promluvit,“ vysvětlil jí Harry.
„Komnata nejvyšší potřeby? Co to je?“
Harry se na ni smutně usmál.
„Uvidíš…“
~*~*~*~*~*~
Draco Malfoy ležel na své posteli v chlapecké ložnici a zíral do stropu. Díky jeho výhružnému výrazu se nikdo neodvážil před ním ani zmínit odpolední hádku s dívkou, kterou všichni považovali za Pansy. Věděl, že až se pravá Pansy skutečně vrátí, bude jí to muset nějak vysvětlil, aby něco neprozradila. Potřeboval ji navíc pro svůj plán …
Až se pravá Pansy vrátí, celá akce, dokonale zapadající do jeho plánu pomsty, bude moct začít.
Náhle se prudce rozlétly dveře do ložnice a stála v nich Pansy (?). Draco se posadil na posteli, chvíli na ni zíral a rychle přemýšlel. Od jeho hádky s Ebony uplynula více než hodina, takže to musela být Pansy Parkinsonová.
„Co tu děláš?“ divil se Draco, když se mu dívka vrhla kolem krku tak prudce, až ho povalila do lehu. Draco ji musel lehce odstrčit, aby jí zabránil ho políbit.
„Vrátila jsem se dřív. Už mě to doma strašně nudilo,“ vysvětlila mu se zářivým úsměvem a znovu se mu pověsila kolem krku.
Draco na ni znovu zazíral a pak se musel proti své vůli rozesmát. Pansy na něj překvapeně pohlédla.
„Jsem rád, že ses vrátila,“ prohlásil a snad poprvé v životě to myslel upřímně.
„Vážně?“ rozzářily se jí oči.
„Ano. Víš … Něco bych od tebe potřeboval.“
Pansy mu věnovala svůdný úsměv a lehce ho políbila na tvář.
„Pro tebe cokoliv, Draco, to přece víš,“ zašeptala mu do ucha sladce.
„Ale bude to … neobvyklé přání,“ poznamenal Draco.
Pansy na něj zvědavě pohlédla.
„O co jde?“ položila mu otázku.
„Chci zničit Pottera a jeho sestru,“ sdělil jí Draco.
„To není neobvyklé,“ namítla s úsměvem.
„Ne, to není, ale pokud jde o můj plán…“
Draco se záhadně usmál, a nechal Pansy, aby se uvelebila vedle něj na posteli. Za jiných okolností by jí už ve chvíli, kdy se mu vrhla kolem krku, poslal k čertu, ale tentokrát ji potřeboval. Musel být tedy milý, jak se dalo.
Až se pravá Pansy vrátí, celá akce, dokonale zapadající do jeho plánu pomsty, bude moct začít.
Náhle se prudce rozlétly dveře do ložnice a stála v nich Pansy (?). Draco se posadil na posteli, chvíli na ni zíral a rychle přemýšlel. Od jeho hádky s Ebony uplynula více než hodina, takže to musela být Pansy Parkinsonová.
„Co tu děláš?“ divil se Draco, když se mu dívka vrhla kolem krku tak prudce, až ho povalila do lehu. Draco ji musel lehce odstrčit, aby jí zabránil ho políbit.
„Vrátila jsem se dřív. Už mě to doma strašně nudilo,“ vysvětlila mu se zářivým úsměvem a znovu se mu pověsila kolem krku.
Draco na ni znovu zazíral a pak se musel proti své vůli rozesmát. Pansy na něj překvapeně pohlédla.
„Jsem rád, že ses vrátila,“ prohlásil a snad poprvé v životě to myslel upřímně.
„Vážně?“ rozzářily se jí oči.
„Ano. Víš … Něco bych od tebe potřeboval.“
Pansy mu věnovala svůdný úsměv a lehce ho políbila na tvář.
„Pro tebe cokoliv, Draco, to přece víš,“ zašeptala mu do ucha sladce.
„Ale bude to … neobvyklé přání,“ poznamenal Draco.
Pansy na něj zvědavě pohlédla.
„O co jde?“ položila mu otázku.
„Chci zničit Pottera a jeho sestru,“ sdělil jí Draco.
„To není neobvyklé,“ namítla s úsměvem.
„Ne, to není, ale pokud jde o můj plán…“
Draco se záhadně usmál, a nechal Pansy, aby se uvelebila vedle něj na posteli. Za jiných okolností by jí už ve chvíli, kdy se mu vrhla kolem krku, poslal k čertu, ale tentokrát ji potřeboval. Musel být tedy milý, jak se dalo.
~*~*~*~*~*~
„Mám pro tebe moc špatné zprávy, Ebony,“ začal hned Harry vážně.
Nebylo to snadné, a tak už to chtěl mít za sebou.
Komnata nejvyšší potřeby je přivítala pouze dvěma křesly stojícími naproti sobě u malého stolku, na kterém stál podnos s bylinkovým čajem naplňujícím celou komnatu uklidňující vůní.
Oba se posadili a Ebony na něj vyčkávavě pohlédla.
„Jaké špatné zprávy?“ zeptala se opatrně.
„Smrtijedi dnes ráno zaútočili na dům tvých nevlastních rodičů -“ začal Harry, ale Ebony ho zděšeně přerušila.
„COŽE?“
Vylétla z křesla jako blesk, vrhla se prudce k Harrymu, chytila ho za hábit na prsou a lehce s ním zatřásla.
„Jsou v pořádku? Jsou naživu?“
Harry na ni jen hleděl s bolestným výrazem ve zelených očích a pak je sklopil k podlaze.
„Tak mluv, sakra!“ naléhala na něj rozrušeně.
Harry se prudce nadechl a znovu opětoval její pohled.
„Je mi to líto,“ povzdechl si nešťastně.
Ebony smrtelně zbledla, když jí došlo, co jí tím chtěl říct.
„To není pravda. To není možné.“
Harry sledoval, jak se její výraz mění ze zděšeného na bolestný, když jí docházela ta děsivá skutečnost.
„Ebony, mrzí mě to,“ zopakoval Harry a pokusil se jí obejmout.
Prudce od něj odskočila a vztekle na něj pohlédla.
„Vážně? Nemusíš mi lhát. Určitě tě to těší. Teď jsme na tom oba stejně, nebo ne? Už nemám ani nevlastní rodiče.“
„To není pravda,“ ohradil se, zděšený jejím obviněním.
Ebony se zlostně ušklíbla.
„Že ne? Tak proč jsi tady? Neříkej mi, že ti na mně záleží. Až dodneška jsem pro tebe byla spíš zátěž, další důvod proč tě všichni otravovali. Nestaral ses o mě. Nezajímalo tě, jak se cítím, jak jsem sama a zatraceně opuštěná. A teď mě chceš zničehonic přesvědčit, jak je ti líto, že trpím?“
„Vím, jak ti je,“ pokusil se Harry tiše.
„Ne, to teda nevíš!“ rozkřikla se. „Nebyli to tvoji rodiče. Neznal jsi je. Stejně jako jsi neznal ty naše. Jak by tě jejich ztráta mohla bolet tolik, jako mě to teď bolí, když si na ně sotva pamatuješ. Nevíš nic. Nevíš, jak - jak se moje máma uměla usmívat, takže dokázala rozzářit celou místnost. Nevíš, jak se můj táta uměl rozčílit, když jsem něco vyvedla. A potom mi celé hodiny domlouval u sebe v pracovně. Oni mě všechno naučili. Oni byli se mnou, když jsem je potřebovala. Nevíš nic! NIC!“
„Brumbál mi říkal, že byli členy Fénixova řádu. Museli být opravdu moc stateční, určitě by nechtěli, abys -“ pokusil se Harry nějak ji uchlácholit.
„Proto na ně zaútočili?“ přerušila ho Ebony prudce a oči jí plály vztekem.
„Nevím,“ přiznal Harry.
„Jak jsem si mohla myslet, že jsou v bezpečí! Nikdo není v bezpečí. Ani já, ani ty. Nikdo, na kom ti záleží, není v bezpečí.“
Ebony po tvářích tekly horké slzy, ale dívka to skoro nevnímala.
„Myslela jsem si, že být na té dobré straně něco znamená. Ale je to nesmysl. Není rozdíl v tom, na které straně stojíš. Snad jen ten, že na té Voldemortově umírá mnohem méně lidí. To on má svobodu, ne my! On může zabít, koho chce, a nic se mu nestane!“
Ebony se hystericky rozesmála a pak popadla prazdný hrneček z podnosu a mrštila s ním proti stěně. Rozlétl se na desítky drobných střepů.
„Jak jsem si mohla myslet, že ty bys ho mohl porazit. Možná se ti to jednou povede. Ale už nezůstane nikdo, kdo by tě za to oslavoval!“
„Ebony!“ vyhrkl Harry, zděšený jejími slovy.
„Co? Co mi chceš? Nic, co řekneš, to nemůže změnit. Už nemám nic, protože jsem si vybrala špatnou stranu. Už nemám vůbec nic!“
Ebony s pláčem vyběhla ven a hnala se chodbou někam pryč. Daleko od bolesti, která jí svírala srdce v drtivých kleštích. Daleko od Harryho Pottera, toho dokonalého hrdiny, který nedokázal zachránit její rodiče.
Nevěděla, kam běží, ani jak dlouho. Ale nedařilo se jí uniknout vlastním pocitům. Pomalu ji přemáhaly.
Musela se zastavit. Posadila se na chladnou podlahu a opřela se zády o zeď za sebou. V hlavě jí hučelo a roztřásla se vnitřním chladem, který zaplavil její vlastní srdce.
„Co tu děláte, slečno Potterová?“ zaslechla jakoby zdálky přicházet chladný hlas.
Vzhlédla do mírně překvapené tváře profesora Snapea.
„Jste v pořádku?“ ozval se Snape znovu tím svým nezaujatým odtažitým tónem.
„Ne,“ odpověděla mu Ebony prostě a pravdivě.
Nic už nikdy nebude v pořádku.
„Měla byste jít na ošetřovnu,“ poznamenal Snape chladně.
„Myslíte, že by mi madadame Pomfreyová dala nějaký bezbolestný rychle působící jed? Namíchala bych si ho sama, ale nějak … “
Ebony zoufale pohlédla na své ruce.
„Strašně se mi třesou.“
Snape vypadal zmateně.
„Nemám zavolat vašeho … bratra, aby se o vás postaral?“
„NE!“ Ebony prudce vstala. „On mi nepomůže.“
Snape pokrčil rameny. Zdálo se, že o něčem přemýšlí.
Ebony stála před ním a v očích se jí leskly slzy. Vypadalo to, že se sotva drží na nohou.
Snape si nakonec znechuceně odfrkl a vzal ji za nadloktí.
„Pojďte se mnou. Musíte se uklidnit.“
bony se nebránila, nechala se odvést kousek dál do jeho kabinetu (Vážně by mě zajímalo, proč jsem se ocitla zrovna dole ve sklepení?), kde se posadila rezignovaně na židli proti němu. Složila si hlavu dlaní, ale už neplakala.
Snape ji chvíli jen nervózně pozoroval.
„Co se stalo?“ položil jí poté otázku, která mu proti jeho vůli vrtala hlavou.
Vzhlédla k němu kalným pohledem.
„Já už prostě nemůžu,“ zašeptala. „Moji nevlastní rodiče jsou mrtví. Starali se o mě šestnáct let a to jsem ani nebyla jejich vlastní dcera. A nevadilo jim, jak je to nebezpečné vychovávat sestru Chlapce, který přežil.“
Snapeovi neuniklo, jak jízlivě ta poslední tři slova pronesla
„A já se k nim zachovala tak hnusně. Nikdy si neopustím, jak jsem byla nevděčná a nespravedlivá. Už jim nikdy nebudu moct říct, jak je mám ráda. Přišla jsem o domov, rodinu i přátele. Teď, když jsou mrtví moji nevlastní rodiče, je to jako … jako bych přišla o to poslední, co mě spojovalo s mým minulým životem. Víte, jaké to je nevědět, kdo jste? Ráno se na sebe dívám do zrcadla a vidím tu samou tvář jako včera, ale mám pocit, že jsem někdo jiný. Jiný člověk. Víte jak - jak to děsí?“
Ebony se odmlčela.
Snape na ni zíral neidentifikovatelným pohledem. Pak promluvil a jeho hlas byl skoro zlověstný.
„Ano, vím to,“ pronesl tiše. „Vím, jak je těžké se s tím vyrovnat. Mně se to málem nepovedlo a dodnes za to platím.“
Ebony probodla Snapea pronikavým pohledem.
„Myslíte tohle?“
Natáhla se a vyhrnula profesorovi hábit na předloktí, kde měl vypálené Znamení zla. Přejela prstem po jeho kůži a Snape se otřásl.
Okamžitě se odtáhl a počastoval ji chladným pohledem svých tmavých očí.
„Ano. Ale vy takovou chybu neuděláte,“ konstatoval.
„Jak si můžete být tak jistý? Neznáte mě, vždyť ani já sama -“ namítal Ebony, ale Snape ji rázně přerušil.
„Ale ano, znám vás. Při hodinách i při té spoustě času, kterou jste strávila v mém kabinetě při školních trestech, jsem měl možnost poznat, jaká jste.“
Snapea samotného překvapilo, že něco takového vůbec přiznal.
Začínám měknout, pomyslel si hořce.
„A vy to také víte,“ pokračoval. „Jste přece pořád stejná, stále ten samý člověk. Na to, jaká jste, přece nemůže mít vliv vaše jméno.“
Ebony vypadala Snapeovými slovy zaskočená. Zamračila se na něj, v očích překvapený výraz.
„Proč to děláte?“ položila mu otázku.
„Cože?“ Snape se nervózně ošil a otočil se k ní zády.
Ebony se ale nedala odbýt.
„Nenávidíte mě přece, stejně jako Harryho. Kvůli otci a tomu, co vám provedl,“ pokračovala.
„Pan Potter vám o tom vyprávěl?“ Snape se otočil a z jeho očí čišela chladná zloba a opovržení.
„Ne,“ zavrtěla Ebony hlavou. „Vím to od Remuse Lupina. Říkal mi, že se k vám můj otec a jeho přátelé chovali hnusně během společného studia na škole. Chápu, že jste ho za to nenáviděl. Ale já s tím nemám nic společného.“
Snape se k ní zase otočil zády.
„Měla byste jít. Za chvíli bude večeře,“ pobídl ji ostře. Ebony zůstala sedět a sledovala jeho záda.
„Díky,“ pronesla tiše.
Snape sebou trhnul, jako by ho píchlo, ale neotočil se.
„Už vypadněte!“ vyzval ji zvýšeným hlasem.
„Jistě, nashledanou,“ rozloučila se Ebony a opustila Snapeův kabinet.
Na večeři ale nešla.
Snape se opět posadil do své židle za stolem. Nemohl skoro uvěřit tomu, co se právě stalo. Dcera Jamese Pottera mu poděkovala! Myslel si o ní, že je stejně arogantní jako její otec a bratr. Při hodinách mu to ostatně dokazovala svými výstupy.
Zároveň ji ale musel trošku obdivovat. Její znalosti v přípravě lektvarů byly ohromující. Pro Snapea bylo těžké si přiznat, že nejlepší studentka lektvarů, jakou kdy měl možnost učit, je zrovna dcera Jamese Pottera. Nebyl si jistý, jestli ji za to nenávidí víc než kvůli jejímu původu.
A není to jedno?
Potterová mi poděkovala … To není jedno.
Nebylo to snadné, a tak už to chtěl mít za sebou.
Komnata nejvyšší potřeby je přivítala pouze dvěma křesly stojícími naproti sobě u malého stolku, na kterém stál podnos s bylinkovým čajem naplňujícím celou komnatu uklidňující vůní.
Oba se posadili a Ebony na něj vyčkávavě pohlédla.
„Jaké špatné zprávy?“ zeptala se opatrně.
„Smrtijedi dnes ráno zaútočili na dům tvých nevlastních rodičů -“ začal Harry, ale Ebony ho zděšeně přerušila.
„COŽE?“
Vylétla z křesla jako blesk, vrhla se prudce k Harrymu, chytila ho za hábit na prsou a lehce s ním zatřásla.
„Jsou v pořádku? Jsou naživu?“
Harry na ni jen hleděl s bolestným výrazem ve zelených očích a pak je sklopil k podlaze.
„Tak mluv, sakra!“ naléhala na něj rozrušeně.
Harry se prudce nadechl a znovu opětoval její pohled.
„Je mi to líto,“ povzdechl si nešťastně.
Ebony smrtelně zbledla, když jí došlo, co jí tím chtěl říct.
„To není pravda. To není možné.“
Harry sledoval, jak se její výraz mění ze zděšeného na bolestný, když jí docházela ta děsivá skutečnost.
„Ebony, mrzí mě to,“ zopakoval Harry a pokusil se jí obejmout.
Prudce od něj odskočila a vztekle na něj pohlédla.
„Vážně? Nemusíš mi lhát. Určitě tě to těší. Teď jsme na tom oba stejně, nebo ne? Už nemám ani nevlastní rodiče.“
„To není pravda,“ ohradil se, zděšený jejím obviněním.
Ebony se zlostně ušklíbla.
„Že ne? Tak proč jsi tady? Neříkej mi, že ti na mně záleží. Až dodneška jsem pro tebe byla spíš zátěž, další důvod proč tě všichni otravovali. Nestaral ses o mě. Nezajímalo tě, jak se cítím, jak jsem sama a zatraceně opuštěná. A teď mě chceš zničehonic přesvědčit, jak je ti líto, že trpím?“
„Vím, jak ti je,“ pokusil se Harry tiše.
„Ne, to teda nevíš!“ rozkřikla se. „Nebyli to tvoji rodiče. Neznal jsi je. Stejně jako jsi neznal ty naše. Jak by tě jejich ztráta mohla bolet tolik, jako mě to teď bolí, když si na ně sotva pamatuješ. Nevíš nic. Nevíš, jak - jak se moje máma uměla usmívat, takže dokázala rozzářit celou místnost. Nevíš, jak se můj táta uměl rozčílit, když jsem něco vyvedla. A potom mi celé hodiny domlouval u sebe v pracovně. Oni mě všechno naučili. Oni byli se mnou, když jsem je potřebovala. Nevíš nic! NIC!“
„Brumbál mi říkal, že byli členy Fénixova řádu. Museli být opravdu moc stateční, určitě by nechtěli, abys -“ pokusil se Harry nějak ji uchlácholit.
„Proto na ně zaútočili?“ přerušila ho Ebony prudce a oči jí plály vztekem.
„Nevím,“ přiznal Harry.
„Jak jsem si mohla myslet, že jsou v bezpečí! Nikdo není v bezpečí. Ani já, ani ty. Nikdo, na kom ti záleží, není v bezpečí.“
Ebony po tvářích tekly horké slzy, ale dívka to skoro nevnímala.
„Myslela jsem si, že být na té dobré straně něco znamená. Ale je to nesmysl. Není rozdíl v tom, na které straně stojíš. Snad jen ten, že na té Voldemortově umírá mnohem méně lidí. To on má svobodu, ne my! On může zabít, koho chce, a nic se mu nestane!“
Ebony se hystericky rozesmála a pak popadla prazdný hrneček z podnosu a mrštila s ním proti stěně. Rozlétl se na desítky drobných střepů.
„Jak jsem si mohla myslet, že ty bys ho mohl porazit. Možná se ti to jednou povede. Ale už nezůstane nikdo, kdo by tě za to oslavoval!“
„Ebony!“ vyhrkl Harry, zděšený jejími slovy.
„Co? Co mi chceš? Nic, co řekneš, to nemůže změnit. Už nemám nic, protože jsem si vybrala špatnou stranu. Už nemám vůbec nic!“
Ebony s pláčem vyběhla ven a hnala se chodbou někam pryč. Daleko od bolesti, která jí svírala srdce v drtivých kleštích. Daleko od Harryho Pottera, toho dokonalého hrdiny, který nedokázal zachránit její rodiče.
Nevěděla, kam běží, ani jak dlouho. Ale nedařilo se jí uniknout vlastním pocitům. Pomalu ji přemáhaly.
Musela se zastavit. Posadila se na chladnou podlahu a opřela se zády o zeď za sebou. V hlavě jí hučelo a roztřásla se vnitřním chladem, který zaplavil její vlastní srdce.
„Co tu děláte, slečno Potterová?“ zaslechla jakoby zdálky přicházet chladný hlas.
Vzhlédla do mírně překvapené tváře profesora Snapea.
„Jste v pořádku?“ ozval se Snape znovu tím svým nezaujatým odtažitým tónem.
„Ne,“ odpověděla mu Ebony prostě a pravdivě.
Nic už nikdy nebude v pořádku.
„Měla byste jít na ošetřovnu,“ poznamenal Snape chladně.
„Myslíte, že by mi madadame Pomfreyová dala nějaký bezbolestný rychle působící jed? Namíchala bych si ho sama, ale nějak … “
Ebony zoufale pohlédla na své ruce.
„Strašně se mi třesou.“
Snape vypadal zmateně.
„Nemám zavolat vašeho … bratra, aby se o vás postaral?“
„NE!“ Ebony prudce vstala. „On mi nepomůže.“
Snape pokrčil rameny. Zdálo se, že o něčem přemýšlí.
Ebony stála před ním a v očích se jí leskly slzy. Vypadalo to, že se sotva drží na nohou.
Snape si nakonec znechuceně odfrkl a vzal ji za nadloktí.
„Pojďte se mnou. Musíte se uklidnit.“
bony se nebránila, nechala se odvést kousek dál do jeho kabinetu (Vážně by mě zajímalo, proč jsem se ocitla zrovna dole ve sklepení?), kde se posadila rezignovaně na židli proti němu. Složila si hlavu dlaní, ale už neplakala.
Snape ji chvíli jen nervózně pozoroval.
„Co se stalo?“ položil jí poté otázku, která mu proti jeho vůli vrtala hlavou.
Vzhlédla k němu kalným pohledem.
„Já už prostě nemůžu,“ zašeptala. „Moji nevlastní rodiče jsou mrtví. Starali se o mě šestnáct let a to jsem ani nebyla jejich vlastní dcera. A nevadilo jim, jak je to nebezpečné vychovávat sestru Chlapce, který přežil.“
Snapeovi neuniklo, jak jízlivě ta poslední tři slova pronesla
„A já se k nim zachovala tak hnusně. Nikdy si neopustím, jak jsem byla nevděčná a nespravedlivá. Už jim nikdy nebudu moct říct, jak je mám ráda. Přišla jsem o domov, rodinu i přátele. Teď, když jsou mrtví moji nevlastní rodiče, je to jako … jako bych přišla o to poslední, co mě spojovalo s mým minulým životem. Víte, jaké to je nevědět, kdo jste? Ráno se na sebe dívám do zrcadla a vidím tu samou tvář jako včera, ale mám pocit, že jsem někdo jiný. Jiný člověk. Víte jak - jak to děsí?“
Ebony se odmlčela.
Snape na ni zíral neidentifikovatelným pohledem. Pak promluvil a jeho hlas byl skoro zlověstný.
„Ano, vím to,“ pronesl tiše. „Vím, jak je těžké se s tím vyrovnat. Mně se to málem nepovedlo a dodnes za to platím.“
Ebony probodla Snapea pronikavým pohledem.
„Myslíte tohle?“
Natáhla se a vyhrnula profesorovi hábit na předloktí, kde měl vypálené Znamení zla. Přejela prstem po jeho kůži a Snape se otřásl.
Okamžitě se odtáhl a počastoval ji chladným pohledem svých tmavých očí.
„Ano. Ale vy takovou chybu neuděláte,“ konstatoval.
„Jak si můžete být tak jistý? Neznáte mě, vždyť ani já sama -“ namítal Ebony, ale Snape ji rázně přerušil.
„Ale ano, znám vás. Při hodinách i při té spoustě času, kterou jste strávila v mém kabinetě při školních trestech, jsem měl možnost poznat, jaká jste.“
Snapea samotného překvapilo, že něco takového vůbec přiznal.
Začínám měknout, pomyslel si hořce.
„A vy to také víte,“ pokračoval. „Jste přece pořád stejná, stále ten samý člověk. Na to, jaká jste, přece nemůže mít vliv vaše jméno.“
Ebony vypadala Snapeovými slovy zaskočená. Zamračila se na něj, v očích překvapený výraz.
„Proč to děláte?“ položila mu otázku.
„Cože?“ Snape se nervózně ošil a otočil se k ní zády.
Ebony se ale nedala odbýt.
„Nenávidíte mě přece, stejně jako Harryho. Kvůli otci a tomu, co vám provedl,“ pokračovala.
„Pan Potter vám o tom vyprávěl?“ Snape se otočil a z jeho očí čišela chladná zloba a opovržení.
„Ne,“ zavrtěla Ebony hlavou. „Vím to od Remuse Lupina. Říkal mi, že se k vám můj otec a jeho přátelé chovali hnusně během společného studia na škole. Chápu, že jste ho za to nenáviděl. Ale já s tím nemám nic společného.“
Snape se k ní zase otočil zády.
„Měla byste jít. Za chvíli bude večeře,“ pobídl ji ostře. Ebony zůstala sedět a sledovala jeho záda.
„Díky,“ pronesla tiše.
Snape sebou trhnul, jako by ho píchlo, ale neotočil se.
„Už vypadněte!“ vyzval ji zvýšeným hlasem.
„Jistě, nashledanou,“ rozloučila se Ebony a opustila Snapeův kabinet.
Na večeři ale nešla.
Snape se opět posadil do své židle za stolem. Nemohl skoro uvěřit tomu, co se právě stalo. Dcera Jamese Pottera mu poděkovala! Myslel si o ní, že je stejně arogantní jako její otec a bratr. Při hodinách mu to ostatně dokazovala svými výstupy.
Zároveň ji ale musel trošku obdivovat. Její znalosti v přípravě lektvarů byly ohromující. Pro Snapea bylo těžké si přiznat, že nejlepší studentka lektvarů, jakou kdy měl možnost učit, je zrovna dcera Jamese Pottera. Nebyl si jistý, jestli ji za to nenávidí víc než kvůli jejímu původu.
A není to jedno?
Potterová mi poděkovala … To není jedno.
~*~*~*~*~*~
V pondělí ráno se Harry cítil neobvykle mizerně. A za celý den se jeho nálada nezlepšila. Ebony s ním příliš nemluvila. Sledoval ji, jak se mlčky vrtá ve snídani, nakonec odstrčila netknutý talíř a odešla se zakaboněným výrazem pryč.
Během kurzu přeměňování byla tak nesoustředěná, že jí McGonagallová málem udělila školní trest. Pokračovali v probírání zvěromágů a profesorka se rozhodla, že otestuje jejich předpoklady na přeměnu ve zvíře. Volala si je po jednom k tabuli a pomocí Odhalovacího kouzla, zjišťovala, jak na tom jsou.
Odhalovací kouzlo vytvořilo kolem testované osoby barevnou auru, pokud byla bílá znamenalo to, že dotyčný ještě není připraven. Pokud byla naopak růžová nebo dokonce červená, měl prověřovaný člověk dostatečné předpoklady stát se zvěromágem.
Ebony zírala na lavici před sebou a zdálo se, že zase vůbec nevnímá, že na ni McGonagallová mluví. Její oči byly nepřítomné a plné bolesti, když se na ni Harry otočil.
„Slečno Potterová!“ pronesla profesorka důrazně a probrala tím Ebony z bolestných myšlenek.
„Promiňte, jaká byla otázka?“ pohlédla na ni Ebony kalným pohledem.
Chřípí profesorky McGonagallové se rozšířilo a její rty se stáhly do přísné úzké linky.
„Řekla jsem, že máte jít k tabuli,“ sdělila jí ostře.
Ebony se neochotně zvedla a nakráčela před tabuli sledovaná pohledy všech studentů ve třídě.
„Tak uvidíme jaké má slečna Potterová předpoklady stát se někdy v budoucnu zvěromágem,“ otočila se McGonagallová na třídu. „Jak jsem vám říkala, pokud se rozzáří jen bílé světlo, neznamená to, že byste se přesto někdy v budoucnu zvěromágem nemohli stát. Znamená to jen, že na to ještě nejste připraveni v této chvíli.“
Zatím se pouze kolem Hermiony objevil slabounký nádech růžové, jinak byli všichni Odhalovacím kouzlem shledáni za nevhodné. Profesorka zamávala před Ebony hůlkou a vyslovila zaklínadlo:
„Lektrus!“
Zlomek vteřiny se nic nedělo, jen všichni studenti zvědavě a napjatě ztichli. Potom se kolem Ebony objevilo jasně modré světlo. V jeho záři vypadal její zamračený obličej skoro přízračně.
Po několika vteřinách se záře opět rozplynula.
Profesorka stála u katedry, opírala se o ni pažemi a lapala překvapeně po dechu.
„To není možné vy jste…“
Nedozvěděli se co, protože McGonagallová nebyla schopná dokončit větu. Nikdo nechápal, co se děje. Harry hleděl zmateně střídavě na ředitelku své koleje a na svou sestru.
Co znamenalo modré světlo?
„Jste alespoň registrovaná?“ dostala ze sebe nakonec profesorka.
„Ano, jsem,“ ujistila ji Ebony klidně.
Třídou zašuměla vlna pochopení a šoku.
„Ona je zvěromág?“ ozývalo se šeptem ze všech lavic udiveně.
„Ale, jak je to možné? Jste tak mladá …“ pokračovala profesorka a nevšímala si udiveného šumu ve třídě.
„No a? Jsme přece ve válce, nebo ne? Každý se musí bránit jak umí, zvlášť když se náš slavný nepřemožitelný hrdina fláká!“
Ebony se zatvářila vztekle a vrhla po Harrym zuřivý pohled. Pak se otočila na podpatku a zamířila ven ze třídy.
„Kam jdete, slečno Potterová?“ ozvala se McGonagallová, ale Ebony si jí nevšímala.
„Nevím,“ odsekla jí ve dveřích a pak je za sebou s prásknutím zavřela.
„Slečno Potterová!“
Když se za Ebony zaklaply dveře, všichni pohlédli na Harryho, jako by čekali, že něco udělá. Harry odolal nutkání se za Ebony rozeběhnout. Zarputile zíral na své nehty a tvářil se, že si ničeho nevšímá.
Profesorka se po chvíli uklidnila a pokračovala dál ve výkladu. Během chvíle už si všichni pozorně zapisovali poznámky. Harry si uvědomil, že už se o svou sestru opravdu začíná bát. Měl obavu - zvlášť po tom, co mu řekla včera - že by mohla vyvést nějakou hloupost nebo něco ještě horšího.
Třeba se přidat k němu … bleskla mu hlavou strašlivá myšlenka.
Během kurzu přeměňování byla tak nesoustředěná, že jí McGonagallová málem udělila školní trest. Pokračovali v probírání zvěromágů a profesorka se rozhodla, že otestuje jejich předpoklady na přeměnu ve zvíře. Volala si je po jednom k tabuli a pomocí Odhalovacího kouzla, zjišťovala, jak na tom jsou.
Odhalovací kouzlo vytvořilo kolem testované osoby barevnou auru, pokud byla bílá znamenalo to, že dotyčný ještě není připraven. Pokud byla naopak růžová nebo dokonce červená, měl prověřovaný člověk dostatečné předpoklady stát se zvěromágem.
Ebony zírala na lavici před sebou a zdálo se, že zase vůbec nevnímá, že na ni McGonagallová mluví. Její oči byly nepřítomné a plné bolesti, když se na ni Harry otočil.
„Slečno Potterová!“ pronesla profesorka důrazně a probrala tím Ebony z bolestných myšlenek.
„Promiňte, jaká byla otázka?“ pohlédla na ni Ebony kalným pohledem.
Chřípí profesorky McGonagallové se rozšířilo a její rty se stáhly do přísné úzké linky.
„Řekla jsem, že máte jít k tabuli,“ sdělila jí ostře.
Ebony se neochotně zvedla a nakráčela před tabuli sledovaná pohledy všech studentů ve třídě.
„Tak uvidíme jaké má slečna Potterová předpoklady stát se někdy v budoucnu zvěromágem,“ otočila se McGonagallová na třídu. „Jak jsem vám říkala, pokud se rozzáří jen bílé světlo, neznamená to, že byste se přesto někdy v budoucnu zvěromágem nemohli stát. Znamená to jen, že na to ještě nejste připraveni v této chvíli.“
Zatím se pouze kolem Hermiony objevil slabounký nádech růžové, jinak byli všichni Odhalovacím kouzlem shledáni za nevhodné. Profesorka zamávala před Ebony hůlkou a vyslovila zaklínadlo:
„Lektrus!“
Zlomek vteřiny se nic nedělo, jen všichni studenti zvědavě a napjatě ztichli. Potom se kolem Ebony objevilo jasně modré světlo. V jeho záři vypadal její zamračený obličej skoro přízračně.
Po několika vteřinách se záře opět rozplynula.
Profesorka stála u katedry, opírala se o ni pažemi a lapala překvapeně po dechu.
„To není možné vy jste…“
Nedozvěděli se co, protože McGonagallová nebyla schopná dokončit větu. Nikdo nechápal, co se děje. Harry hleděl zmateně střídavě na ředitelku své koleje a na svou sestru.
Co znamenalo modré světlo?
„Jste alespoň registrovaná?“ dostala ze sebe nakonec profesorka.
„Ano, jsem,“ ujistila ji Ebony klidně.
Třídou zašuměla vlna pochopení a šoku.
„Ona je zvěromág?“ ozývalo se šeptem ze všech lavic udiveně.
„Ale, jak je to možné? Jste tak mladá …“ pokračovala profesorka a nevšímala si udiveného šumu ve třídě.
„No a? Jsme přece ve válce, nebo ne? Každý se musí bránit jak umí, zvlášť když se náš slavný nepřemožitelný hrdina fláká!“
Ebony se zatvářila vztekle a vrhla po Harrym zuřivý pohled. Pak se otočila na podpatku a zamířila ven ze třídy.
„Kam jdete, slečno Potterová?“ ozvala se McGonagallová, ale Ebony si jí nevšímala.
„Nevím,“ odsekla jí ve dveřích a pak je za sebou s prásknutím zavřela.
„Slečno Potterová!“
Když se za Ebony zaklaply dveře, všichni pohlédli na Harryho, jako by čekali, že něco udělá. Harry odolal nutkání se za Ebony rozeběhnout. Zarputile zíral na své nehty a tvářil se, že si ničeho nevšímá.
Profesorka se po chvíli uklidnila a pokračovala dál ve výkladu. Během chvíle už si všichni pozorně zapisovali poznámky. Harry si uvědomil, že už se o svou sestru opravdu začíná bát. Měl obavu - zvlášť po tom, co mu řekla včera - že by mohla vyvést nějakou hloupost nebo něco ještě horšího.
Třeba se přidat k němu … bleskla mu hlavou strašlivá myšlenka.
~*~*~*~*~*~
Na zbytku vyučování už se Ebony neobjevila. Harry pravdivě odpovídal na otázky profesorů, že neví, co s ní je. Zpráva o tom, jak vztekle odešla z hodiny přeměňování, se po škole šířila rychlostí blesku a většině studentů se to zdálo jako dobré téma pro rozhovor u oběda. Stejně jako její očividná narážka na Harryho.
„Měl bys ji jít hledat, Harry,“ domlouvala Harrymu Hermiona jemně během oběda, když zpozorovala, jak se mračí na sestřino prázdné místo u nebelvírského stolu.
„Myslím, že jsem ten poslední, koho chce vidět. Copak jsi ji neslyšela?“ namítl Harry prudce.
„Stejně si myslím, že bys to měl zkusit. Moc se trápí a potřebuje tě. Je tak sama,“ přesvědčovala ho kamarádka naléhavě.
„Já to zkoušel, Hermiono,“ povzdechl si Harry.
„Tak už ho s tím neotravuj,“ vložil se do toho Ron.
Hermiona ho počastovala naštvaným pohledem.
„Chci jim jenom pomoct, Ronalde Weasley,“ řekla lehce zvýšeným hlasem. „Tobě by taky prospělo, kdybys přestal být tak sobecký.“
„Já nejsem sobecký. Říkám to kvůli Harrymu,“ bránil se Ron dotčeně.
„Přestaňte se dohadovat,“ požádal je Harry unaveně a oba okamžitě zmlkli.
Po vyučování se Harry, Ron a Hermiona vydali do knihovny. Normálně by Harry proti takovému programu protestoval, ale dnes mu bylo celkem jedno, co dělá. Usadili se v té úplně nejzadnější části knihovny, aby měli klid a soukromí.
Hermiona se hned pustila do psaní úkolů, Ron se vydal se znuděným výrazem mezi regály s knihami hledat něco tenkého a zajímavého na čtení.
Harry jen seděl a zíral před sebe na prázdný pergamen nachystaný na úkol z přeměňování (Uveďte, co ovlivňuje výběr zvířete, ve které se zvěromág promění.), jako by čekal, že se začne psát sám. Zvedl oči od stolu a rozhlédl se po poloprázdné knihovně.
Náhle ho něco zaujalo.
Kousek od něj právě prošel Draco Malfoy s menší skupinkou zmijozelských. Výraz Malfoyovy tváře se Harrymu ani za mák nelíbil.
Vypadal extrémně podezřele, jako když chystá nějakou nekalost. Harry se rychle zvedl a nenápadně se vydal za nimi. Hermiona s Ronem to zpozorovali a zvědavě ho následovali.
„Co je, Harry?“ chtěla vědět Hermiona, když se zastavili u jednoho z regálů.
Harry jí zacpal ústa rukou a ukázal směrem na regál. Za ním na druhé straně mohli skrz mezery v policích vidět zmijozelské hábity.
„Dneska v jedenáct v noci,“ říkal právě Malfoy svým kumpánům. „Sejdeme se ve společenské místnosti a pak se vydáme tajnou chodbou ven do Zapovězeného lesa.“
„Proč tam?“ chtěl vědět Blaise Zabini. Draco na sobě nedal zdát, jak ho ta hloupá otázka rozladila.
„Zasvěcování musí proběhnout za svitu měsíce,“ vysvětlil mu.
Zasvěcování?
Harry, Ron a Hermiona si vyměnili překvapené pohledy. Draco Malfoy rozhodně něco chystal a neznělo to ani trošku nevinně.
„Jestli někdo z vás o tom kdekoliv jenom cekne, tak pozná, jaké to je, mě naštvat. A nejen mě.“ Malfoyův hlas byl výhružný a ledový.
Harry jednou mezerou zahlédl, jak se zmijozelský student stojící hned u regálu zachvěl.
„Nezapomeňte, že se chceme přidat k Temnému pánovi,“ pokračoval Draco Malfoy. „A víte, jak ON trestá zradu.“
Ostatní Zmijozelští se po jeho slovech znovu otřásli.
„Kdy se k němu budeme moct přidat?“ chtěla vědět Claire Nottová, nenápadná, ale o to nebezpečnější dívka. Harry ji znal jen díky tomu, že byl její otec Smrtijedem.
„Nejdřív chtějí důkaz, že jsme toho hodni,“ oznámil jim Draco.
„A to bude co?“ zajímalo Zabiniho.
„To se dozvíte,“ přišla Malfoyova chladná a záhadná odpověď.
„Říkal jsi, že nás bude deset a je nás tu jen devět,“ všimla si ještě Claire Nottová.
„Poslední člen přijde až na schůzku. Nebylo by dobré, kdyby nás s ní někdo viděl,“ vysvětlil jim povýšeně. Všichni na Malfoye zvědavě hleděli.
„S ní?“ pozvedla Claire obočí.
„Ano, takové malé překvapení. Náš tajný trumf,“ ušklíbl se Malfoy nepěkně.
„Copak není ze Zmijozelu?“ zeptal se opět hloupě Zabini.
Draco se znovu zašklebil. Měl toho idiota plné zuby. Moc dobře věděl, že Blaise Zabini mu jednoduše řečeno závidí jeho vedoucí úlohu, kterou chtě nechtě začali od čtvrtého ročníku respektovat i starší studenti. Dracovi to vadilo, protože tím narušoval zmijozelskou jednotu. Naštěstí za Zabinim stál snad jen Markus Flint a ten už dávno na škole nebyl.
„Ne,“ ušklíbl se Draco namísto nějaké přesnější odpovědi.
Rozhlédl se po svých spolužácích.
„Takže v jedenáct ve společenské místnosti. A držte jazyk za zuby!“ připomněl ji naposledy a pak se vydal pryč.
Jeho kumpáni se jeden po druhém nenápadně rozcházeli také.
Harry s Ronem a Hermionou se krčili za jednou z polic a snažili se vstřebat, co právě zaslechli. Jako první se vzpamatoval Ron.
„Ten parchant zkaženej!“ vyhrkl nenávistně na adresu Draca Malfoye. „Věděl jsem, že chystá nějakou levotu, ale naverbovat Smrtijedy už ve škole …? Ten zmetek Malfoy je blázen! To je i na něj síla …“
„A hlavně odvaha a drzost dělat to Brumbálovi přímo pod nosem,“ souhlasila Hermiona.
„Co je, Harry?“
Harry jen zíral před sebe neschopen smířit se s myšlenkou, která ho právě napadla.
„Harry?“ zopakovala Hermiona starostlivě. Harry pohlédl na své přátele.
„Ebony,“ dostal ze sebe.
„Cože?“ nechápali.
„Ta desátá má být Ebony!“
Chvíli bylo ticho.
„Ale, Harry, to je nesmysl,“ namítla poté Hermiona. „Ebony by se k nim nepřidala.“
Harry kamarádku probodl nepříjemným pohledem.
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Je to přece tvoje sestra,“ vysvětlila mu svoje důvody.
„Dneska jsi viděla, jak se máme rádi,“ připomněl jí Harry událost z přeměňování.
„Ale…“
„Dávalo by to smysl,“ přerušil Harry její protesty. „Pořád lže a něco mi tají. Každou chvíli není nikde k nalezení třeba celou hodinu. A kdybys jí slyšela … co říkala včera … Skoro jako by se k němu opravdu chtěla přidat.“
„Ale … Malfoy by přece.“ Tentokrát to byl Ron, kdo se pokusil Harrymu odporovat.
„Všiml jsem si, jak se na ni dívá. Určitě … spolu něco mají. Musí mít radost z toho, že obrátil mou vlastní sestru proti mně.“
„Harry, snad si vážně nemyslíš, že …“ Hermiona se tvářila šokovaně.
Ale Harry už měl skoro jistotu, že jsou jeho závěry správné. I když ho to vůbec nepotěšilo.
„Možná jí křivdím,“ obrátil se na Hermionu. „Třeba to opravdu není ona. Ale musím mít jistotu. Musím vědět, co má Malfoy v plánu.“
„Ty je chceš dnes v noci špehovat, že ano?“ pochopila Hermiona a zatvářila se vystrašeně.
„Musím,“ prohlásil Harry pevně.
„Jdeme s tebou!“ vyhrkl Ron.
„Ne. Půjdu sám. Potřebuju neviditelný plášť a tři se pod něj nevejdeme,“ zamítl Harry jeho nápad.
„Možná bys o tom měl říct někomu z učitelů,“ pokoušela se ještě Hermiona.
Harry ale zavrtěl zamítavě hlavou.
„Ne! Musím nejdřív vědět, o co jde a co s tím má Ebony společného.“
Jeho odhodlaný výraz přesvědčil oba jeho přátele, že už ho nijak nemohou přesvědčit, aby to nedělal.
Hermiona si poraženě povzdechla.
„Hlavně buď opatrný,“ požádala ho.
Harry se chystal něco říct, ale Ron ho zadržel.
„Hermiona má pravdu. Je to Draco Malfoy a Zmijozelští,“ připomněl mu varovným tónem.
„Měl bys ji jít hledat, Harry,“ domlouvala Harrymu Hermiona jemně během oběda, když zpozorovala, jak se mračí na sestřino prázdné místo u nebelvírského stolu.
„Myslím, že jsem ten poslední, koho chce vidět. Copak jsi ji neslyšela?“ namítl Harry prudce.
„Stejně si myslím, že bys to měl zkusit. Moc se trápí a potřebuje tě. Je tak sama,“ přesvědčovala ho kamarádka naléhavě.
„Já to zkoušel, Hermiono,“ povzdechl si Harry.
„Tak už ho s tím neotravuj,“ vložil se do toho Ron.
Hermiona ho počastovala naštvaným pohledem.
„Chci jim jenom pomoct, Ronalde Weasley,“ řekla lehce zvýšeným hlasem. „Tobě by taky prospělo, kdybys přestal být tak sobecký.“
„Já nejsem sobecký. Říkám to kvůli Harrymu,“ bránil se Ron dotčeně.
„Přestaňte se dohadovat,“ požádal je Harry unaveně a oba okamžitě zmlkli.
Po vyučování se Harry, Ron a Hermiona vydali do knihovny. Normálně by Harry proti takovému programu protestoval, ale dnes mu bylo celkem jedno, co dělá. Usadili se v té úplně nejzadnější části knihovny, aby měli klid a soukromí.
Hermiona se hned pustila do psaní úkolů, Ron se vydal se znuděným výrazem mezi regály s knihami hledat něco tenkého a zajímavého na čtení.
Harry jen seděl a zíral před sebe na prázdný pergamen nachystaný na úkol z přeměňování (Uveďte, co ovlivňuje výběr zvířete, ve které se zvěromág promění.), jako by čekal, že se začne psát sám. Zvedl oči od stolu a rozhlédl se po poloprázdné knihovně.
Náhle ho něco zaujalo.
Kousek od něj právě prošel Draco Malfoy s menší skupinkou zmijozelských. Výraz Malfoyovy tváře se Harrymu ani za mák nelíbil.
Vypadal extrémně podezřele, jako když chystá nějakou nekalost. Harry se rychle zvedl a nenápadně se vydal za nimi. Hermiona s Ronem to zpozorovali a zvědavě ho následovali.
„Co je, Harry?“ chtěla vědět Hermiona, když se zastavili u jednoho z regálů.
Harry jí zacpal ústa rukou a ukázal směrem na regál. Za ním na druhé straně mohli skrz mezery v policích vidět zmijozelské hábity.
„Dneska v jedenáct v noci,“ říkal právě Malfoy svým kumpánům. „Sejdeme se ve společenské místnosti a pak se vydáme tajnou chodbou ven do Zapovězeného lesa.“
„Proč tam?“ chtěl vědět Blaise Zabini. Draco na sobě nedal zdát, jak ho ta hloupá otázka rozladila.
„Zasvěcování musí proběhnout za svitu měsíce,“ vysvětlil mu.
Zasvěcování?
Harry, Ron a Hermiona si vyměnili překvapené pohledy. Draco Malfoy rozhodně něco chystal a neznělo to ani trošku nevinně.
„Jestli někdo z vás o tom kdekoliv jenom cekne, tak pozná, jaké to je, mě naštvat. A nejen mě.“ Malfoyův hlas byl výhružný a ledový.
Harry jednou mezerou zahlédl, jak se zmijozelský student stojící hned u regálu zachvěl.
„Nezapomeňte, že se chceme přidat k Temnému pánovi,“ pokračoval Draco Malfoy. „A víte, jak ON trestá zradu.“
Ostatní Zmijozelští se po jeho slovech znovu otřásli.
„Kdy se k němu budeme moct přidat?“ chtěla vědět Claire Nottová, nenápadná, ale o to nebezpečnější dívka. Harry ji znal jen díky tomu, že byl její otec Smrtijedem.
„Nejdřív chtějí důkaz, že jsme toho hodni,“ oznámil jim Draco.
„A to bude co?“ zajímalo Zabiniho.
„To se dozvíte,“ přišla Malfoyova chladná a záhadná odpověď.
„Říkal jsi, že nás bude deset a je nás tu jen devět,“ všimla si ještě Claire Nottová.
„Poslední člen přijde až na schůzku. Nebylo by dobré, kdyby nás s ní někdo viděl,“ vysvětlil jim povýšeně. Všichni na Malfoye zvědavě hleděli.
„S ní?“ pozvedla Claire obočí.
„Ano, takové malé překvapení. Náš tajný trumf,“ ušklíbl se Malfoy nepěkně.
„Copak není ze Zmijozelu?“ zeptal se opět hloupě Zabini.
Draco se znovu zašklebil. Měl toho idiota plné zuby. Moc dobře věděl, že Blaise Zabini mu jednoduše řečeno závidí jeho vedoucí úlohu, kterou chtě nechtě začali od čtvrtého ročníku respektovat i starší studenti. Dracovi to vadilo, protože tím narušoval zmijozelskou jednotu. Naštěstí za Zabinim stál snad jen Markus Flint a ten už dávno na škole nebyl.
„Ne,“ ušklíbl se Draco namísto nějaké přesnější odpovědi.
Rozhlédl se po svých spolužácích.
„Takže v jedenáct ve společenské místnosti. A držte jazyk za zuby!“ připomněl ji naposledy a pak se vydal pryč.
Jeho kumpáni se jeden po druhém nenápadně rozcházeli také.
Harry s Ronem a Hermionou se krčili za jednou z polic a snažili se vstřebat, co právě zaslechli. Jako první se vzpamatoval Ron.
„Ten parchant zkaženej!“ vyhrkl nenávistně na adresu Draca Malfoye. „Věděl jsem, že chystá nějakou levotu, ale naverbovat Smrtijedy už ve škole …? Ten zmetek Malfoy je blázen! To je i na něj síla …“
„A hlavně odvaha a drzost dělat to Brumbálovi přímo pod nosem,“ souhlasila Hermiona.
„Co je, Harry?“
Harry jen zíral před sebe neschopen smířit se s myšlenkou, která ho právě napadla.
„Harry?“ zopakovala Hermiona starostlivě. Harry pohlédl na své přátele.
„Ebony,“ dostal ze sebe.
„Cože?“ nechápali.
„Ta desátá má být Ebony!“
Chvíli bylo ticho.
„Ale, Harry, to je nesmysl,“ namítla poté Hermiona. „Ebony by se k nim nepřidala.“
Harry kamarádku probodl nepříjemným pohledem.
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Je to přece tvoje sestra,“ vysvětlila mu svoje důvody.
„Dneska jsi viděla, jak se máme rádi,“ připomněl jí Harry událost z přeměňování.
„Ale…“
„Dávalo by to smysl,“ přerušil Harry její protesty. „Pořád lže a něco mi tají. Každou chvíli není nikde k nalezení třeba celou hodinu. A kdybys jí slyšela … co říkala včera … Skoro jako by se k němu opravdu chtěla přidat.“
„Ale … Malfoy by přece.“ Tentokrát to byl Ron, kdo se pokusil Harrymu odporovat.
„Všiml jsem si, jak se na ni dívá. Určitě … spolu něco mají. Musí mít radost z toho, že obrátil mou vlastní sestru proti mně.“
„Harry, snad si vážně nemyslíš, že …“ Hermiona se tvářila šokovaně.
Ale Harry už měl skoro jistotu, že jsou jeho závěry správné. I když ho to vůbec nepotěšilo.
„Možná jí křivdím,“ obrátil se na Hermionu. „Třeba to opravdu není ona. Ale musím mít jistotu. Musím vědět, co má Malfoy v plánu.“
„Ty je chceš dnes v noci špehovat, že ano?“ pochopila Hermiona a zatvářila se vystrašeně.
„Musím,“ prohlásil Harry pevně.
„Jdeme s tebou!“ vyhrkl Ron.
„Ne. Půjdu sám. Potřebuju neviditelný plášť a tři se pod něj nevejdeme,“ zamítl Harry jeho nápad.
„Možná bys o tom měl říct někomu z učitelů,“ pokoušela se ještě Hermiona.
Harry ale zavrtěl zamítavě hlavou.
„Ne! Musím nejdřív vědět, o co jde a co s tím má Ebony společného.“
Jeho odhodlaný výraz přesvědčil oba jeho přátele, že už ho nijak nemohou přesvědčit, aby to nedělal.
Hermiona si poraženě povzdechla.
„Hlavně buď opatrný,“ požádala ho.
Harry se chystal něco říct, ale Ron ho zadržel.
„Hermiona má pravdu. Je to Draco Malfoy a Zmijozelští,“ připomněl mu varovným tónem.
~*~*~*~*~*~
Už dvacet minut před jedenáctou hodinou opustil Harry společenskou místnost Nebelvíru. Buclatá dáma se tvářila káravě, ale Harry si jí nevšímal. Přehodil si přes sebe neviditelný plášť a s Pobertovým plánkem v ruce procházel chodbami bradavického hradu.
Podle plánku vedla ze zmijozelského sklepení ven jen jediná chodba a ta byla naštěstí na chodbě před vchodem do zmijozelské společenské místnosti. Kdyby byla uvnitř sklepení, musel by Harry najít jiný způsob, jak se dostat ven z hradu do Zapovězeného lesa.
Právě na chodbě před vchodem se tedy Harry zastavil, zhasl svou hůlku a čekal ve tmě na Malfoye a ostatní.
Po pěti minutách se opravdu objevila skupinka zmijozelských. Harry jim ve tmě panující na chodbě neviděl do tváří, a tak nemohl určit, jestli je mezi nimi i Ebony. Zdálo se mu však, že je jich jen devět. Poznal vlastně jen Draca Malfoye, který celou skupinu vedl.
Zastavili se kousek od Harryho a Malfoyovu tvář ozářilo světlo z jeho hůlky, když si rozsvítil, aby našel správné místo, kde byl vchod do tajné chodby. Pak jeho hůlka zase zhasla. Poklepal s ní na zeď a vyslovil zaklínadlo.
„Dissendium.“ Ve stěně se objevil průchod a celá skupinka jím prošla. Harry je nehlučně následoval; stihl to právě včas, než se průchod zase zavřel. Chodba připomínala spíš tunel osvětlený magickými pochodněmi, které se samy rozsvěcely a zhasínaly.
Harry se tiše plížil za devítičlennou skupinkou zmijozelských v černých hábitech s kápěmi nasazenými na hlavách, kteří mlčky kráčeli chodbou za svým vůdcem. V jejich mlčení bylo cosi nebezpečného, napjatého a výhružného.
Konečně se před nimi objevil temný bod, východ z tunelu. Pochodně za nimi jedna po druhé zhasínaly a oni se ocitli ve tmě. Draco Malfoy znovu jako jediný rozsvítil svou hůlku a otevřel průchod ven. Vyhrnuli se do noční tmy a chladu. Na temně černé obloze zářily statisíce jasných hvězd a mezi nimi pomalu proplouval srpek měsíce.
Harry je dál pronásledoval. Byl rád, že se pod bradavický hábit pořádně teple oblékl, protože bylo opravdu chladno. Na bradavických pozemcích bylo ticho a klid, rušené jen tichými kroky zmijozelské partičky.
Vydali se k Zapovězenému lesu a potom malou skoro neviditelnou stezkou mezi stromy až na velkou mýtinu. V Zapovězeném lese bylo i přes pokročilou noční dobu docela živo. Občas jim nad hlavou přelétl nějaký pták, stromy divoce šustily svými listy a sem tam se ozvalo výhružné a děsivé zavytí nějakého vlka (nebo snad vlkodlaka ?).
Na mýtině se zmijozelští zastavili a na Dracův pokyn utvořili kruh. Draco s kápí staženou do tváře zůstal v jeho středu. Harryho při tom pohledu zamrazilo. Jako Voldemort a jeho věrní Smrtijedi, blesklo mu hlavou.
„Víte, proč jsme tady,“ promluvil po chvíli Malfoy chladným a povýšeným hlasem. „Už brzy vypukne v našem světě válka. A my se musíme rozhodnout pro stranu.“
Malfoy přejel shromážděné pohledem svých lesklých šedých očí. Tváře jeho spolužáků byly napjaté a plné očekávání.
„Vybrali jsme si tu stranu, která je silnější. Tu, která nám nabízí velké možnosti. Ale musíme dokázat, že si ji zasloužíme. Už brzy se změní pravidla hry i na bradavické škole. My je změníme.“
Malfoy se odmlčel a napětí mezi Zmijozelskými sílilo.
„Skončí doba, kdy se mudlovští šmejdi a podobná chátra můžou roztahovat po škole. Skončí doba Brumbálových oblíbenců, hlavně doba mizerného hrdiny Pottera.“
Mezi shromážděnými to spokojeně zašumělo.
„A budeme k tomu mít jeden velký trumf.“
Draco napřáhl paži směrem mezi stromy napravo.
Zašustilo jehličí, zakřupal zmrzlý sníh a na mýtinu vešla postava v černém hábitu s kápí na hlavě.
Harrymu se ledově sevřelo srdce.
Nedalo se sice poznat, jestli je to jeho sestra, ale postava měla rozhodně nebelvírský hábit. Znak jejich koleje na něm se dal totiž jasně rozeznat ve světle Malfoyovy rozsvícené hůlky.
Pak si postava stáhla kápi z hlavy a její hnědé oči se ve tmě zaleskly. Harry měl pocit, jako by ho někdo tvrdým direktem do žaludku srazil na kolena.
„Ebony Potterová,“ pronesl Malfoy slavnostně.
Mezi Zmijozelskými to opětovně zašumělo, tentokrát šokem, zatímco Ebony sebevědomě dokráčela do středu kruhu k Malfoyovi. Zmijozelští si mezi sebou něco šeptali a pak postoupila jedna postava vpřed.
„Jak jí můžeme věřit?“ ozval se Blaise Zabini a měřil si Ebony nenávistným pohledem. „Co když nás chce jenom podrazit?“
„Přesně tak, kdo nám zaručí, že to není jenom nějaký Potterův plán?“ přidala se Claire Nottová, která ale svůj pohled zúženýma očima upírala na Draca Malfoye.
„Já!“ prohlásila Ebony pevně. „Provedu starobylou a nezrušitelnou přísahu na dračí krev.“
Zmijozelští se znovu začali mezi sebou šeptat a Malfoy začal být netrpělivý.
„Proč to chceš udělat?“ položila nakonec po chvíli Claire Nottová Ebony otázku.
„Chci zničit Harryho Pottera,“ zněla Ebonynina jasná a strohá odpověď.
„Proč?“ pokračovala Claire a probodávala Ebony zkoumavým pohledem.
„Chci, aby trpěl a přišel o všechno, na čem mu záleží, jako se to stalo mně. Moji vlastní rodiče o mně nestáli a klidně se mě zbavili. On byl pro ně důležitější a za to mi teď zaplatí.“
„Ty ho musíš vážně nenávidět,“ konstatovala Claire mírně překvapeně.
Ebonyin nenávistný tón byl skoro děsivý.
„Využiji toho, kdo jsem, a dostanu ho na kolena!“ prohlásila Ebony zlověstně.
„Zatím ti ale moc nevěří, pokud jsem si všimla,“ namítla Claire.
„Brzy začne. A pak, až mi začne zobat z ruky, tak ho zničíme. Nikoho by nenapadlo, že zrovna já se přidám na stranu Temného pána. Nikdo mě nebude podezírat, až začnou umírat jeho přátelé. Začneme nejspíš s tou šmejdkou Grangerovou, už mi dlouho pije krev, je to nesnesitelná šprtka, a pak přijde na řadu zrzavej zmetek a ubožák Weasley.“
Chvíli bylo ticho, při kterém Zmijozelští jen pokyvovali hlavami.
„Říkali jste něco o přísaze ...“ ozval se potom Blaise Zabini.
„Všichni budete přísahat na dračí krev. To bude zasvěcovací obřad. A Ebony začne,“ vysvětlil mu Draco a vytáhl z hábitu lahvičku s dračí krví.
Tu potom podal Ebony.
Rudá tekutina se ve světle jeho hůlky zaleskla, když ji tmavovláska se zlověstným úsměvem přiložila k ústům.
„Přísahám, že se nezastavím dokud nezničím Harryho Pottera. Přísahám věrnost spolku Drakoniánů a Temnému pánovi,“ pronesla a potom se napila.
Harry ji chtěl zadržet, ale nebyl schopný se pohnout. Jeho vlastní hrůza ho doslova přibila na místě. A navíc už si ani nebyl jistý, jestli ji chce zastavit.
Ona už nechce tvou pomoc. Už si vybrala, oznamoval mu jeho vnitřní hlas. Srdce mu bušilo tak děsivě a prudce, až se divil, že ho Malfoyova banda neslyší.
„No, kdo další se chce přidat k mým Drakoniánům?“
Malfoyův hlas k němu doléhal jako by vzdáleně, stejně jako reakce jeho spolužáků, kteří mezi sebou nechávali kolovat lahvičku s dračí krví a pronášeli přísahy.
„Na zničení Harryho Pottera!“
Harry se pomalu otočil. Už nechtěl vidět a slyšet víc. Stačilo mu to.
Teď chtěl jen … jen umřít a zbavit se tak toho strašlivého ničivého pocitu, že přišel o poslední rodinu, kterou měl.
Jeho vlastní sestra ho chtěla zničit. Spojila se proti němu s Malfoyem.Ta zrada ho naplňovala palčivou bolestí, která se nedala snést. Bylo to horší než muka, která zažíval kvůli své jizvě, horší než účinky kletby Cruciatus, protože tahle bolest napadala jeho srdce.
Ach, bože, co jsem to udělal? sténal zoufale v duchu, když procházel sám tajnou chodbou zpět do hradu.
Co jsem tak strašného udělal své vlastní sestře?
Podle plánku vedla ze zmijozelského sklepení ven jen jediná chodba a ta byla naštěstí na chodbě před vchodem do zmijozelské společenské místnosti. Kdyby byla uvnitř sklepení, musel by Harry najít jiný způsob, jak se dostat ven z hradu do Zapovězeného lesa.
Právě na chodbě před vchodem se tedy Harry zastavil, zhasl svou hůlku a čekal ve tmě na Malfoye a ostatní.
Po pěti minutách se opravdu objevila skupinka zmijozelských. Harry jim ve tmě panující na chodbě neviděl do tváří, a tak nemohl určit, jestli je mezi nimi i Ebony. Zdálo se mu však, že je jich jen devět. Poznal vlastně jen Draca Malfoye, který celou skupinu vedl.
Zastavili se kousek od Harryho a Malfoyovu tvář ozářilo světlo z jeho hůlky, když si rozsvítil, aby našel správné místo, kde byl vchod do tajné chodby. Pak jeho hůlka zase zhasla. Poklepal s ní na zeď a vyslovil zaklínadlo.
„Dissendium.“ Ve stěně se objevil průchod a celá skupinka jím prošla. Harry je nehlučně následoval; stihl to právě včas, než se průchod zase zavřel. Chodba připomínala spíš tunel osvětlený magickými pochodněmi, které se samy rozsvěcely a zhasínaly.
Harry se tiše plížil za devítičlennou skupinkou zmijozelských v černých hábitech s kápěmi nasazenými na hlavách, kteří mlčky kráčeli chodbou za svým vůdcem. V jejich mlčení bylo cosi nebezpečného, napjatého a výhružného.
Konečně se před nimi objevil temný bod, východ z tunelu. Pochodně za nimi jedna po druhé zhasínaly a oni se ocitli ve tmě. Draco Malfoy znovu jako jediný rozsvítil svou hůlku a otevřel průchod ven. Vyhrnuli se do noční tmy a chladu. Na temně černé obloze zářily statisíce jasných hvězd a mezi nimi pomalu proplouval srpek měsíce.
Harry je dál pronásledoval. Byl rád, že se pod bradavický hábit pořádně teple oblékl, protože bylo opravdu chladno. Na bradavických pozemcích bylo ticho a klid, rušené jen tichými kroky zmijozelské partičky.
Vydali se k Zapovězenému lesu a potom malou skoro neviditelnou stezkou mezi stromy až na velkou mýtinu. V Zapovězeném lese bylo i přes pokročilou noční dobu docela živo. Občas jim nad hlavou přelétl nějaký pták, stromy divoce šustily svými listy a sem tam se ozvalo výhružné a děsivé zavytí nějakého vlka (nebo snad vlkodlaka ?).
Na mýtině se zmijozelští zastavili a na Dracův pokyn utvořili kruh. Draco s kápí staženou do tváře zůstal v jeho středu. Harryho při tom pohledu zamrazilo. Jako Voldemort a jeho věrní Smrtijedi, blesklo mu hlavou.
„Víte, proč jsme tady,“ promluvil po chvíli Malfoy chladným a povýšeným hlasem. „Už brzy vypukne v našem světě válka. A my se musíme rozhodnout pro stranu.“
Malfoy přejel shromážděné pohledem svých lesklých šedých očí. Tváře jeho spolužáků byly napjaté a plné očekávání.
„Vybrali jsme si tu stranu, která je silnější. Tu, která nám nabízí velké možnosti. Ale musíme dokázat, že si ji zasloužíme. Už brzy se změní pravidla hry i na bradavické škole. My je změníme.“
Malfoy se odmlčel a napětí mezi Zmijozelskými sílilo.
„Skončí doba, kdy se mudlovští šmejdi a podobná chátra můžou roztahovat po škole. Skončí doba Brumbálových oblíbenců, hlavně doba mizerného hrdiny Pottera.“
Mezi shromážděnými to spokojeně zašumělo.
„A budeme k tomu mít jeden velký trumf.“
Draco napřáhl paži směrem mezi stromy napravo.
Zašustilo jehličí, zakřupal zmrzlý sníh a na mýtinu vešla postava v černém hábitu s kápí na hlavě.
Harrymu se ledově sevřelo srdce.
Nedalo se sice poznat, jestli je to jeho sestra, ale postava měla rozhodně nebelvírský hábit. Znak jejich koleje na něm se dal totiž jasně rozeznat ve světle Malfoyovy rozsvícené hůlky.
Pak si postava stáhla kápi z hlavy a její hnědé oči se ve tmě zaleskly. Harry měl pocit, jako by ho někdo tvrdým direktem do žaludku srazil na kolena.
„Ebony Potterová,“ pronesl Malfoy slavnostně.
Mezi Zmijozelskými to opětovně zašumělo, tentokrát šokem, zatímco Ebony sebevědomě dokráčela do středu kruhu k Malfoyovi. Zmijozelští si mezi sebou něco šeptali a pak postoupila jedna postava vpřed.
„Jak jí můžeme věřit?“ ozval se Blaise Zabini a měřil si Ebony nenávistným pohledem. „Co když nás chce jenom podrazit?“
„Přesně tak, kdo nám zaručí, že to není jenom nějaký Potterův plán?“ přidala se Claire Nottová, která ale svůj pohled zúženýma očima upírala na Draca Malfoye.
„Já!“ prohlásila Ebony pevně. „Provedu starobylou a nezrušitelnou přísahu na dračí krev.“
Zmijozelští se znovu začali mezi sebou šeptat a Malfoy začal být netrpělivý.
„Proč to chceš udělat?“ položila nakonec po chvíli Claire Nottová Ebony otázku.
„Chci zničit Harryho Pottera,“ zněla Ebonynina jasná a strohá odpověď.
„Proč?“ pokračovala Claire a probodávala Ebony zkoumavým pohledem.
„Chci, aby trpěl a přišel o všechno, na čem mu záleží, jako se to stalo mně. Moji vlastní rodiče o mně nestáli a klidně se mě zbavili. On byl pro ně důležitější a za to mi teď zaplatí.“
„Ty ho musíš vážně nenávidět,“ konstatovala Claire mírně překvapeně.
Ebonyin nenávistný tón byl skoro děsivý.
„Využiji toho, kdo jsem, a dostanu ho na kolena!“ prohlásila Ebony zlověstně.
„Zatím ti ale moc nevěří, pokud jsem si všimla,“ namítla Claire.
„Brzy začne. A pak, až mi začne zobat z ruky, tak ho zničíme. Nikoho by nenapadlo, že zrovna já se přidám na stranu Temného pána. Nikdo mě nebude podezírat, až začnou umírat jeho přátelé. Začneme nejspíš s tou šmejdkou Grangerovou, už mi dlouho pije krev, je to nesnesitelná šprtka, a pak přijde na řadu zrzavej zmetek a ubožák Weasley.“
Chvíli bylo ticho, při kterém Zmijozelští jen pokyvovali hlavami.
„Říkali jste něco o přísaze ...“ ozval se potom Blaise Zabini.
„Všichni budete přísahat na dračí krev. To bude zasvěcovací obřad. A Ebony začne,“ vysvětlil mu Draco a vytáhl z hábitu lahvičku s dračí krví.
Tu potom podal Ebony.
Rudá tekutina se ve světle jeho hůlky zaleskla, když ji tmavovláska se zlověstným úsměvem přiložila k ústům.
„Přísahám, že se nezastavím dokud nezničím Harryho Pottera. Přísahám věrnost spolku Drakoniánů a Temnému pánovi,“ pronesla a potom se napila.
Harry ji chtěl zadržet, ale nebyl schopný se pohnout. Jeho vlastní hrůza ho doslova přibila na místě. A navíc už si ani nebyl jistý, jestli ji chce zastavit.
Ona už nechce tvou pomoc. Už si vybrala, oznamoval mu jeho vnitřní hlas. Srdce mu bušilo tak děsivě a prudce, až se divil, že ho Malfoyova banda neslyší.
„No, kdo další se chce přidat k mým Drakoniánům?“
Malfoyův hlas k němu doléhal jako by vzdáleně, stejně jako reakce jeho spolužáků, kteří mezi sebou nechávali kolovat lahvičku s dračí krví a pronášeli přísahy.
„Na zničení Harryho Pottera!“
Harry se pomalu otočil. Už nechtěl vidět a slyšet víc. Stačilo mu to.
Teď chtěl jen … jen umřít a zbavit se tak toho strašlivého ničivého pocitu, že přišel o poslední rodinu, kterou měl.
Jeho vlastní sestra ho chtěla zničit. Spojila se proti němu s Malfoyem.Ta zrada ho naplňovala palčivou bolestí, která se nedala snést. Bylo to horší než muka, která zažíval kvůli své jizvě, horší než účinky kletby Cruciatus, protože tahle bolest napadala jeho srdce.
Ach, bože, co jsem to udělal? sténal zoufale v duchu, když procházel sám tajnou chodbou zpět do hradu.
Co jsem tak strašného udělal své vlastní sestře?
~*~*~*~*~*~
Týden na to se Harry utvrdil, že i když je Ebony Potterová jeho sestra, vůbec ji nezná. Při famfrpálovém zápase proti Mrzimoru se spolu ostře pohádali. Nebelvír sice vyhrál 260 : 30, protože Ebony v útoku doslova řádila a s Ginny Weasleyovou a Deanem Thomasem vytvořili skvělou útočnou trojici.
Ale Ebony po zápase práskla vztekle dveřmi od šatny a s nikým ani nepromluvila. I když se Harry moc snažil, rozhodně se mu nepodařilo skrýt svou mizernou náladu na oslavě vítězství, takže ji nakonec už po půl hodině ukončili.
Na další trénink už Ebony nepřišla a Harry začal přemýšlet, že začne hledat nového střelce.
-TBC-
Ale Ebony po zápase práskla vztekle dveřmi od šatny a s nikým ani nepromluvila. I když se Harry moc snažil, rozhodně se mu nepodařilo skrýt svou mizernou náladu na oslavě vítězství, takže ji nakonec už po půl hodině ukončili.
Na další trénink už Ebony nepřišla a Harry začal přemýšlet, že začne hledat nového střelce.
-TBC-