Lux in tenebris
Stav povídky: nedokončena (WIP)
Summary: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo.
Postavy: Ebony Potterová (OC), Draco Malfoy, Harry Potter, Lucius Malfoy, Severus Snape, Oliver Wood, Sirius Black
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), slash
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly najdete ZDE!
Summary: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo.
Postavy: Ebony Potterová (OC), Draco Malfoy, Harry Potter, Lucius Malfoy, Severus Snape, Oliver Wood, Sirius Black
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), slash
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly najdete ZDE!
XXXXVI. Když ti tma poplete hlavu i srdce
Sirius doma strávil celý den, než se opět vrátil do Bradavic. Škola mu poslední dobou připadala jako vězení. Po tom průšvihu s Blaisem, kdy se vrátil na školní pozemky až kolem poledne jako spráskaný pes, měl velmi dlouhý a náročný rozhovor s Brumbálem. Výsledkem bylo, že se snažil sekat dobrotu a držel se i ve volných dnech a o víkendech pokud možno mezi zdmi bradavického hradu.
Teď za to byl na sebe naštvaný. V dobách, kdy se těšil ředitelově plné důvěře, by mohl na Grimmauldově náměstí zůstat po celý víkend. Nyní mu musel stačit fakt, že nebyli Ebony s Jazem v domě sami. Činilo ho klidnějším, že Evan zůstal v jednom z volných pokojů pro hosty a mohl tak dávat na oba pozor. Ale Sirius to chtěl udělat sám, chtěl převzít tu zodpovědnost, aby aspoň trochu umlčel rostoucí pocit viny.
Do Bradavic se vrátil až večer po večeři. Chtěl si původně jít hned lehnout, a tak se převlékl a vlezl si do postele. Ale nemohl spát. Tělem jako by mu proudil neklid, který mu bránil zůstat ve svých profesorských komnatách. Oblékl se tedy znovu do hábitu a vyrazil na noční pochůzku po škole. Pokud věděl, většina profesorů dávala v těchto pozdních hodinách přednost klidné práci na opravách studentských esejí nebo spánku- Tedy většina snad až na Snapea, který byl známý svými nočními toulkami po hradních chodbách a pátráním po neposlušných studentech. Sirius si tento fakt uvědomil ve chvíli, kdy zaslechl právě hlas profesora lektvarů vycházející z chodby před ním.
„Už jen skutečnost, že nejste touhle dobou ve své posteli, pane Grante, vám vynese školní trest na celý tento týden. A důvod, kvůli kterému jste se oba vyplížili z kolejních ložnic, vám vynese další týden. Tak si to nezhoršujte!“
Sirius se zarazil a opatrně nahlédl za roh. Chodba byla lehce osvětlená planoucími pochodněmi a Snape navíc rozsvítil ještě vlastní hůlku a svítil s ní do tváře mladíkům, v nichž Sirius i na tu dálku poznal Granta z Havraspáru a Moona ze Zmijozelu, oba studenty sedmého ročníku. Mladíci se tvářili zdrceně. A ze Snapeových řečí a z toho, co věděl o Grantovi z dřívějška, si Sirius dokázal snadno domyslet, při čem je Snape pravděpodobně přistihl.
„A pro vás to platí taky, Moone. Nevěřil bych, že se student mé koleje sníží k něčemu takovému. Opravdu nechutné.“
Zmijozelský mladík však po Snapeových slovech bojovně vystrčil bradu.
„Nemůžete náš trestat za to, že jsme spolu! To je diskriminace!“
Z té dálky neviděl Sirius Snapeovi do tváře, ale dokázal si živě představit jeho výraz.
„Ale rozhodně vás mohu potrestat za to, že máte ještě tu drzost mi odmlouvat, Moone! Tím jste si vysloužil další týden školního trestu.“ Snape se obrátil ke druhému provinilci.
„O vašem prohřešku si zítra ještě promluvím s ředitelem vaší koleje, Grante. A teď se oba vraťte do svých ložnic. Urychleně! A jestli vás ještě jednou načapu, jak se po večerce touláte po hradě, můžete si rovnou balit kufry, protože odsud vyletíte rychlostí blesku.“
Sirius počkal, až se oba potrestaní dostatečně vzdálili, a pak vyšel na chodbu. Nenadělal mnoho hluku a Snape už se od něj rychle vzdaloval, ale když za sebou zaslechl kroky, prudce se otočil. Když druhého profesora poznal, zkřivil tvář v nenávistném úšklebku.
„Jsi pokrytec, Snape! Neuvěřitelný pokrytec,“ vypálil na něj Sirius okamžitě.
„Od někoho s tvými morálními kvalitami taková urážka opravdu bolí,“ ušklíbl se na něj druhý profesor ošklivě.
„Trestáš je za to, že chtějí být spolu, a přitom ty sám-“
Úšklebek ze Snapeovy tváře zmizel a nahradil ho zuřivý vztek.
„Do mých záležitostí ti nic není, Blacku, tak do nich nestrkej tu svoji uslintanou psí tlamu,“ zavrčel Snape.
„Měl ses držet dál od mojí rodiny, ty zmetku! Měl ses držet dál od mého bratra!“
Obrazy na okolních stěnách v tu chvíli už ani nepředstíraly spánek. Většina na nich zobrazených kouzelníků nepokrytě poslouchala celou hádku a někteří si k tomu dokonce přinesli i nějaké občerstvení.
Sirius je ignoroval. I jeho se zmocňoval vztek, když nyní konečně našel odvahu mluvit o tom, co v sobě dusil celé ty roky.
„Zneužil jsi jeho důvěřivosti a nezkušenosti a svedl jsi ho. Tys ho přivedl do služeb Voldemorta. Nebo to chceš popřít?“
Snapeovy oči se ještě více zúžily vzteky a na tváři mu naskákaly ošklivé rudé skvrny. Sirius měl dojem, že ho snad ještě nikdy neviděl tak rozzuřeného. Doslova se chvěl potlačovanou záští a ruce zatínal v pěst, jako by se musel přemáhat, aby Siriuse neudeřil.
„Zavři klapačku, Blacku, nebo to udělám já sám navždy. Nemáš ani tušení, o čem mluvíš,“ cedil profesor lektvarů skrze zaťaté zuby.
„Zdá se, že jsem se trefil do černého.“ Sirius se ke Snapeovi přiblížil, aby mohl ztišit hlas do ledového šepotu. „Copak, Srabusi? Nelíbí se ti, když ti někdo připomíná tvoje dávné hříchy.“
Snape cosi vztekle zavrčel v odpověď a Siriuse od sebe prudce odstrčil.
Black zavrávoral a upadl, ale v mžiku byl zase na nohou a vrhl se na Snapea. Přirazil ho na dveře učebny za nimi a ty nevydržely ten nápor a otevřely se, takže oba doslova vpadli dovnitř. V tu chvíli zapomněli, že jsou kouzelníci, zapomněli na hůlky. Jak se váleli v jednom chumlu po podlaze, snažili se jeden druhému uštědřit co nejvíc ran. Sirius měl převahu v síle a tělesné konstituci, ale Snape měl zase ve svém repertoáru pár šikovných podpásových chvatů, kterým se těžko bránilo, takže byl boj dlouho vyrovnaný.
„Muselo tě těšit, že jsi se mohl takhle mstít, že ano? Možná to byl dokonce celé tvůj plán. Oplatiti mi všechno tím, že mi vezmeš bratra,“ syčel Sirius mezi jednotlivými ranami.
„Záleželo ti na něm vůbec někdy? Napadlo tě, že kdybys ho nechal být, možná by se k Voldemortovi nikdy nepřidal a mohl dnes žít?“
Snape mlčel, rty sevřené, ale jeho zuřivost rostla s každou další Siriusovou výčitkou.
Nakonec ho ze sebe s hrdelním zavrčením prudce setřásl a vstal.
Mastné črené vlasy měl rozcuchané, chřípí hákovitého nosu rozšířené a černé oči mu plály zběsilým vztekem.
Sotva popadal dech, když shlížel dolů na Siriuse, který zůstal ležet na zemi a rovněž lapal po dechu.
„Nemáš ani tušení, Blacku – nevíš-“
Snape nebyl schopen dokončit větu, jak se třásl vzteky. Místo toho zamířil ke dveřím. Sirius se vyškrábal na nohy.
„Počkej! Snape!“ volal za ním, ale profesor lektvarů se ani neotočil.
„Colloportus!“ zaburácel Sirius a zamířil hůlkou na dveře, které se s třesknutím zavřely a zamkly.
Severus se na něj rozzuřeně otočil.
„Nech mě jít, Blacku, nebo přísáhám, že tě zabiju!“
Sirius na něj okamžik mlčky hleděl. Tělem mu stále jako žhavá láva proudila spalující nenávist vůči tomuhle muži. Byla tak hluboko a silně zakořeněná, až jako by se stala součástí jeho vlastní osobnosti. Byla hořká, dusivá a ničivá a on věděl, že už se jí musí zbavit, že ji musí ovládnout a porazit. Už byl unavený bojem se všemi démony své duše a tahle nenávist byla zdrojem mnoha z nich.
Nebylo to snadné, ani trochu. Vlastně měl dojem, že v životě nebylo nic, co by pro něj bylo těžší. Ale musel to udělat. Prostě musel.
Udělal krok ke Snapeovi a pohlédl mu zpříma do očí.
A pak...
„Omlouvám se.“
Ať už Snape čekal cokoliv, tohle to rozhodně nebylo.
„Nejen za dnešek. Omlouvám se za všechno,“ pokračoval Black. „Byly to nesmysly, co jsem říkal. Regulus měl množnost volby, jeho smrt nebyla tvoje vina. Bylo pro mě snazší tě vinit, abych si nějak zdůvodnil, proč tě nenávidím.“
Sirius ztěžka polkl.
„Bylo to snazší, než si přiznat, že pravým důvodem byla závist. Záviděl jsem vám, že jste dokázali být sami k sobě tak upřímní. Dokázali jste něco, co já ne – přiznat si pravdu.“
„Omlouvám se za všechno, co jsem ti ve svém slepém hněvu způsobil. Vím, že jedna omluva nespraví všechny ty roky šikanování a terorizování, ale možná je čas nechat to plavat. Možná bychom to měli konečně nechat tam, kde by to mělo být, v minulosti, a přestat se tím oba užírat. Neříkám, že by z nás měli být přátelé, ale nemusíme být přece pořád nepřátelé na život a na smrt. Sakra, Snape, můj kmotřenec dokázal zapomenout na svou nenávist vůči Dracovi Malfoyovi a je z nich pár. A k tomu Lucius Malfoy a Ebony. Kdo by čekal, že zrovna ti dva si spolu něco začnou. A když mluvím o Ebony, vždyť i ty sám jsi dokázal zapomenout na svou nenávist k jejímu otci a k ní samé a podívej se, co jste společně dokázali. Vím, že je to jiné, protože Ebony ti nikdy přímo nic neudělala, ne jako já nebo James. Ale věř mi, že když to zkusíš, pomůže to nakonec nejvíc tobě samotnému.“
Snape na Siriuse po celou dobu mlčky zíral. V chladné tváři se mu nepohnul jediný sval, jen oči mu dál žhnuly a několikrát se dokonce rozšířily překvapením.
Sirius stál proti němu a stále napůl čekal, že mu Snape jednu ubalí nebo použije svou hůlku, kterou nyní svíral v ruce v pohotovostní poloze.
Pak ji Snape zničehonic sklonil a promluvil. Jeho tón zněl neochotně, jako by musel sám sebe nutit vysovit to, co měl na mysli.
„Obdivoval tě. Vždycky. Byl jsi starší a odvážnější, oblíbenější a pohlednější. Záviděl ti, že jsi se dokázal vzepřít vůli rodičů a vaší rodové tradici. Záviděl ti příslušnost k nebelvírské koleji, tvoje přátele, tvou samostatnost a nezávislost na rodinném majetku. Věděl, jak moc tě nenávidím, věděl o všech důvodech a přesto se nedokázal ovládnout a pořád o tobě mluvil. Přimělo mě to nenávidět tě ještě víc. Nepromluvili jste spolu jediné slovo a přesto jsi stál neustále mezi námi.“
Snapeova tvář se znovu zkřivila.
„Nechtěl jsem, aby se přidal k nám, ale on to vidět jako šanci dokázat, že je lepší než ty a neposlouchal mě. Za svou hloupost zaplatil životem. Když zjistil, co všechno obnáší služba Pánovi zla, zhrozil se a chtěl odejít. Zbytek znáš.“
Sirius kývl.
„Mrzí mě, že jsem tě vinil z jeho smrti.“
Snape se ušklíbl.
„Tvoje omluvy pro mě nic neznamenají, Blacku. Nemají žádnou cenu, jsou to jen slova. Dokonce mě ani netěší, na jaké dno jsi klesl. Je z tebe zahořklý alkoholik a zbabělec, který utíká sám před sebou. Jak patetické. Jsi jako slabá ubohá parodie na toho arogantního hajzla, se kterým jsem chodil do školy. Kdybych vůči tobě necítil tu nejhlubší nenávist, možná bych tě i politoval, jaký je z tebe chudák.“
Ohrnul rty.
„Chceš takhle ulevit svému svědomí? Máš dojem, že je to tak snadné, Blacku? I kdybys žil tisíce let, nemůžeš odčinit všechno, co jsi napáchal.“
Sirius poraženě sklopil hlavu. Snape měl pravdu.
Svářelo se v něm v tu chvíli tolik pocitů. Díval se na Snapea a na okamžik jako by viděl toho hubeného bledého kluka v příšerném oblečení, který visel na Lily očima a vychvaloval před ní kolej, kterou Sirius už tehdy z duše nenáviděl. Vzpomněl si na to první setkání, na okamžik, kdy pohlédl do Snapeových očí a viděl v nich něco, co ho vyděsilo k smrti.
Mnoho se toho od té chvíle změnilo. Pohár nenávisti mezi nimi byl naplněn až po okraj. Nehledě na svoje dnešní přiznání Sirius věděl, že byli oba jen krůček od toho jeden druhému opravdu nezvratně ublížit.
Snape byl připomínkou jeho největší hlouposti, jeho největšího selhání. Představoval tu největší lež, které se kdy Sirius sám na sobě dopustil. Byl tím nejtemnějším místem v jeho duši. Snape byl...
Naplnila ho hořkost a on věděl, že je jediný způsob, jak se jí zbavit. Musel otevřít i tu poslední komnatu ve své duši a konečně se postavit čelem sám sobě a hlavně pravdě.
„Nemám pro to, co jsem ti prováděl, žádnou omluvu. Už ani nezbyly žádné lži, už mám jen pravdu a myslím, že je na čase, aby ses ji dozvěděl.“
Snapeova tvář zůstala bezvýrazná, ale nijak Siriuse nepřerušil ani nezarazil, což vzal Black jako svolení pokračovat.
„Když jsem tě viděl poprvé, probudil jsi ve mně něco, co jsem chtěl nechat pohřbené navždy. Byl jsi vším, co jsem kdy nenáviděl, a přesto jsem – Proto jsem se rozhodl obrátit to všechno v nenávist, potrestat tě za to, co jsi mi nevědomky způsobil, když jsi probudil tu nejskrytější stránku mého já. Proto jsem ti udělal ze života peklo."
Snape pozvedl v šoku obočí a jeho tvář naplnilo hluboké pohrdání.
„Snažíš se mi tu snad vyznat lásku, Blacku? A to jsem se domníval, že hlouběji už ta tvoje zkrachovalá existence klesnout nemůže. Ušetři si, prosím, další sentimentální výlevy, obrací se mi z toho žaludek.“
Sirius cítil, jak se v něm žhavá nenávist, kterou vůči Snapeovi stále cítil, sváří s bolestí.
Zasloužil si ta ostrá pohrdlivá slova, každé z nich. Snapeova nenávist a pohrdání byly jeho největším trestem. A bylo to ještě málo za to, co všechno mu kdy provedl.
Věděl, že Snape myslí svá slova vážně. Pravděpodobně se mezi nimi nic nezmění. Budou se dál nenávidět a dál si znepříjemňovat vzájemně život. Ale přesto Sirius cítil, že se mu ulevilo. Jako by to přiznání vzalo z jeho beder velkou část té dusivé tíhy, která ho poslední dny mučila.
„Mrzí mě to... všechno,“ zopakoval tiše a odevzdaně mávl hůlkou směrem ke dveřím, které se odemkly a otevřely. Pak se otočil ke Snapeovi zády.
A proto nemohl vidět, jak profesor lektvarů na prahu učebny na krátký okamžik zaváhal, než se se spěšným krokem vydal pryč.
Teď za to byl na sebe naštvaný. V dobách, kdy se těšil ředitelově plné důvěře, by mohl na Grimmauldově náměstí zůstat po celý víkend. Nyní mu musel stačit fakt, že nebyli Ebony s Jazem v domě sami. Činilo ho klidnějším, že Evan zůstal v jednom z volných pokojů pro hosty a mohl tak dávat na oba pozor. Ale Sirius to chtěl udělat sám, chtěl převzít tu zodpovědnost, aby aspoň trochu umlčel rostoucí pocit viny.
Do Bradavic se vrátil až večer po večeři. Chtěl si původně jít hned lehnout, a tak se převlékl a vlezl si do postele. Ale nemohl spát. Tělem jako by mu proudil neklid, který mu bránil zůstat ve svých profesorských komnatách. Oblékl se tedy znovu do hábitu a vyrazil na noční pochůzku po škole. Pokud věděl, většina profesorů dávala v těchto pozdních hodinách přednost klidné práci na opravách studentských esejí nebo spánku- Tedy většina snad až na Snapea, který byl známý svými nočními toulkami po hradních chodbách a pátráním po neposlušných studentech. Sirius si tento fakt uvědomil ve chvíli, kdy zaslechl právě hlas profesora lektvarů vycházející z chodby před ním.
„Už jen skutečnost, že nejste touhle dobou ve své posteli, pane Grante, vám vynese školní trest na celý tento týden. A důvod, kvůli kterému jste se oba vyplížili z kolejních ložnic, vám vynese další týden. Tak si to nezhoršujte!“
Sirius se zarazil a opatrně nahlédl za roh. Chodba byla lehce osvětlená planoucími pochodněmi a Snape navíc rozsvítil ještě vlastní hůlku a svítil s ní do tváře mladíkům, v nichž Sirius i na tu dálku poznal Granta z Havraspáru a Moona ze Zmijozelu, oba studenty sedmého ročníku. Mladíci se tvářili zdrceně. A ze Snapeových řečí a z toho, co věděl o Grantovi z dřívějška, si Sirius dokázal snadno domyslet, při čem je Snape pravděpodobně přistihl.
„A pro vás to platí taky, Moone. Nevěřil bych, že se student mé koleje sníží k něčemu takovému. Opravdu nechutné.“
Zmijozelský mladík však po Snapeových slovech bojovně vystrčil bradu.
„Nemůžete náš trestat za to, že jsme spolu! To je diskriminace!“
Z té dálky neviděl Sirius Snapeovi do tváře, ale dokázal si živě představit jeho výraz.
„Ale rozhodně vás mohu potrestat za to, že máte ještě tu drzost mi odmlouvat, Moone! Tím jste si vysloužil další týden školního trestu.“ Snape se obrátil ke druhému provinilci.
„O vašem prohřešku si zítra ještě promluvím s ředitelem vaší koleje, Grante. A teď se oba vraťte do svých ložnic. Urychleně! A jestli vás ještě jednou načapu, jak se po večerce touláte po hradě, můžete si rovnou balit kufry, protože odsud vyletíte rychlostí blesku.“
Sirius počkal, až se oba potrestaní dostatečně vzdálili, a pak vyšel na chodbu. Nenadělal mnoho hluku a Snape už se od něj rychle vzdaloval, ale když za sebou zaslechl kroky, prudce se otočil. Když druhého profesora poznal, zkřivil tvář v nenávistném úšklebku.
„Jsi pokrytec, Snape! Neuvěřitelný pokrytec,“ vypálil na něj Sirius okamžitě.
„Od někoho s tvými morálními kvalitami taková urážka opravdu bolí,“ ušklíbl se na něj druhý profesor ošklivě.
„Trestáš je za to, že chtějí být spolu, a přitom ty sám-“
Úšklebek ze Snapeovy tváře zmizel a nahradil ho zuřivý vztek.
„Do mých záležitostí ti nic není, Blacku, tak do nich nestrkej tu svoji uslintanou psí tlamu,“ zavrčel Snape.
„Měl ses držet dál od mojí rodiny, ty zmetku! Měl ses držet dál od mého bratra!“
Obrazy na okolních stěnách v tu chvíli už ani nepředstíraly spánek. Většina na nich zobrazených kouzelníků nepokrytě poslouchala celou hádku a někteří si k tomu dokonce přinesli i nějaké občerstvení.
Sirius je ignoroval. I jeho se zmocňoval vztek, když nyní konečně našel odvahu mluvit o tom, co v sobě dusil celé ty roky.
„Zneužil jsi jeho důvěřivosti a nezkušenosti a svedl jsi ho. Tys ho přivedl do služeb Voldemorta. Nebo to chceš popřít?“
Snapeovy oči se ještě více zúžily vzteky a na tváři mu naskákaly ošklivé rudé skvrny. Sirius měl dojem, že ho snad ještě nikdy neviděl tak rozzuřeného. Doslova se chvěl potlačovanou záští a ruce zatínal v pěst, jako by se musel přemáhat, aby Siriuse neudeřil.
„Zavři klapačku, Blacku, nebo to udělám já sám navždy. Nemáš ani tušení, o čem mluvíš,“ cedil profesor lektvarů skrze zaťaté zuby.
„Zdá se, že jsem se trefil do černého.“ Sirius se ke Snapeovi přiblížil, aby mohl ztišit hlas do ledového šepotu. „Copak, Srabusi? Nelíbí se ti, když ti někdo připomíná tvoje dávné hříchy.“
Snape cosi vztekle zavrčel v odpověď a Siriuse od sebe prudce odstrčil.
Black zavrávoral a upadl, ale v mžiku byl zase na nohou a vrhl se na Snapea. Přirazil ho na dveře učebny za nimi a ty nevydržely ten nápor a otevřely se, takže oba doslova vpadli dovnitř. V tu chvíli zapomněli, že jsou kouzelníci, zapomněli na hůlky. Jak se váleli v jednom chumlu po podlaze, snažili se jeden druhému uštědřit co nejvíc ran. Sirius měl převahu v síle a tělesné konstituci, ale Snape měl zase ve svém repertoáru pár šikovných podpásových chvatů, kterým se těžko bránilo, takže byl boj dlouho vyrovnaný.
„Muselo tě těšit, že jsi se mohl takhle mstít, že ano? Možná to byl dokonce celé tvůj plán. Oplatiti mi všechno tím, že mi vezmeš bratra,“ syčel Sirius mezi jednotlivými ranami.
„Záleželo ti na něm vůbec někdy? Napadlo tě, že kdybys ho nechal být, možná by se k Voldemortovi nikdy nepřidal a mohl dnes žít?“
Snape mlčel, rty sevřené, ale jeho zuřivost rostla s každou další Siriusovou výčitkou.
Nakonec ho ze sebe s hrdelním zavrčením prudce setřásl a vstal.
Mastné črené vlasy měl rozcuchané, chřípí hákovitého nosu rozšířené a černé oči mu plály zběsilým vztekem.
Sotva popadal dech, když shlížel dolů na Siriuse, který zůstal ležet na zemi a rovněž lapal po dechu.
„Nemáš ani tušení, Blacku – nevíš-“
Snape nebyl schopen dokončit větu, jak se třásl vzteky. Místo toho zamířil ke dveřím. Sirius se vyškrábal na nohy.
„Počkej! Snape!“ volal za ním, ale profesor lektvarů se ani neotočil.
„Colloportus!“ zaburácel Sirius a zamířil hůlkou na dveře, které se s třesknutím zavřely a zamkly.
Severus se na něj rozzuřeně otočil.
„Nech mě jít, Blacku, nebo přísáhám, že tě zabiju!“
Sirius na něj okamžik mlčky hleděl. Tělem mu stále jako žhavá láva proudila spalující nenávist vůči tomuhle muži. Byla tak hluboko a silně zakořeněná, až jako by se stala součástí jeho vlastní osobnosti. Byla hořká, dusivá a ničivá a on věděl, že už se jí musí zbavit, že ji musí ovládnout a porazit. Už byl unavený bojem se všemi démony své duše a tahle nenávist byla zdrojem mnoha z nich.
Nebylo to snadné, ani trochu. Vlastně měl dojem, že v životě nebylo nic, co by pro něj bylo těžší. Ale musel to udělat. Prostě musel.
Udělal krok ke Snapeovi a pohlédl mu zpříma do očí.
A pak...
„Omlouvám se.“
Ať už Snape čekal cokoliv, tohle to rozhodně nebylo.
„Nejen za dnešek. Omlouvám se za všechno,“ pokračoval Black. „Byly to nesmysly, co jsem říkal. Regulus měl množnost volby, jeho smrt nebyla tvoje vina. Bylo pro mě snazší tě vinit, abych si nějak zdůvodnil, proč tě nenávidím.“
Sirius ztěžka polkl.
„Bylo to snazší, než si přiznat, že pravým důvodem byla závist. Záviděl jsem vám, že jste dokázali být sami k sobě tak upřímní. Dokázali jste něco, co já ne – přiznat si pravdu.“
„Omlouvám se za všechno, co jsem ti ve svém slepém hněvu způsobil. Vím, že jedna omluva nespraví všechny ty roky šikanování a terorizování, ale možná je čas nechat to plavat. Možná bychom to měli konečně nechat tam, kde by to mělo být, v minulosti, a přestat se tím oba užírat. Neříkám, že by z nás měli být přátelé, ale nemusíme být přece pořád nepřátelé na život a na smrt. Sakra, Snape, můj kmotřenec dokázal zapomenout na svou nenávist vůči Dracovi Malfoyovi a je z nich pár. A k tomu Lucius Malfoy a Ebony. Kdo by čekal, že zrovna ti dva si spolu něco začnou. A když mluvím o Ebony, vždyť i ty sám jsi dokázal zapomenout na svou nenávist k jejímu otci a k ní samé a podívej se, co jste společně dokázali. Vím, že je to jiné, protože Ebony ti nikdy přímo nic neudělala, ne jako já nebo James. Ale věř mi, že když to zkusíš, pomůže to nakonec nejvíc tobě samotnému.“
Snape na Siriuse po celou dobu mlčky zíral. V chladné tváři se mu nepohnul jediný sval, jen oči mu dál žhnuly a několikrát se dokonce rozšířily překvapením.
Sirius stál proti němu a stále napůl čekal, že mu Snape jednu ubalí nebo použije svou hůlku, kterou nyní svíral v ruce v pohotovostní poloze.
Pak ji Snape zničehonic sklonil a promluvil. Jeho tón zněl neochotně, jako by musel sám sebe nutit vysovit to, co měl na mysli.
„Obdivoval tě. Vždycky. Byl jsi starší a odvážnější, oblíbenější a pohlednější. Záviděl ti, že jsi se dokázal vzepřít vůli rodičů a vaší rodové tradici. Záviděl ti příslušnost k nebelvírské koleji, tvoje přátele, tvou samostatnost a nezávislost na rodinném majetku. Věděl, jak moc tě nenávidím, věděl o všech důvodech a přesto se nedokázal ovládnout a pořád o tobě mluvil. Přimělo mě to nenávidět tě ještě víc. Nepromluvili jste spolu jediné slovo a přesto jsi stál neustále mezi námi.“
Snapeova tvář se znovu zkřivila.
„Nechtěl jsem, aby se přidal k nám, ale on to vidět jako šanci dokázat, že je lepší než ty a neposlouchal mě. Za svou hloupost zaplatil životem. Když zjistil, co všechno obnáší služba Pánovi zla, zhrozil se a chtěl odejít. Zbytek znáš.“
Sirius kývl.
„Mrzí mě, že jsem tě vinil z jeho smrti.“
Snape se ušklíbl.
„Tvoje omluvy pro mě nic neznamenají, Blacku. Nemají žádnou cenu, jsou to jen slova. Dokonce mě ani netěší, na jaké dno jsi klesl. Je z tebe zahořklý alkoholik a zbabělec, který utíká sám před sebou. Jak patetické. Jsi jako slabá ubohá parodie na toho arogantního hajzla, se kterým jsem chodil do školy. Kdybych vůči tobě necítil tu nejhlubší nenávist, možná bych tě i politoval, jaký je z tebe chudák.“
Ohrnul rty.
„Chceš takhle ulevit svému svědomí? Máš dojem, že je to tak snadné, Blacku? I kdybys žil tisíce let, nemůžeš odčinit všechno, co jsi napáchal.“
Sirius poraženě sklopil hlavu. Snape měl pravdu.
Svářelo se v něm v tu chvíli tolik pocitů. Díval se na Snapea a na okamžik jako by viděl toho hubeného bledého kluka v příšerném oblečení, který visel na Lily očima a vychvaloval před ní kolej, kterou Sirius už tehdy z duše nenáviděl. Vzpomněl si na to první setkání, na okamžik, kdy pohlédl do Snapeových očí a viděl v nich něco, co ho vyděsilo k smrti.
Mnoho se toho od té chvíle změnilo. Pohár nenávisti mezi nimi byl naplněn až po okraj. Nehledě na svoje dnešní přiznání Sirius věděl, že byli oba jen krůček od toho jeden druhému opravdu nezvratně ublížit.
Snape byl připomínkou jeho největší hlouposti, jeho největšího selhání. Představoval tu největší lež, které se kdy Sirius sám na sobě dopustil. Byl tím nejtemnějším místem v jeho duši. Snape byl...
Naplnila ho hořkost a on věděl, že je jediný způsob, jak se jí zbavit. Musel otevřít i tu poslední komnatu ve své duši a konečně se postavit čelem sám sobě a hlavně pravdě.
„Nemám pro to, co jsem ti prováděl, žádnou omluvu. Už ani nezbyly žádné lži, už mám jen pravdu a myslím, že je na čase, aby ses ji dozvěděl.“
Snapeova tvář zůstala bezvýrazná, ale nijak Siriuse nepřerušil ani nezarazil, což vzal Black jako svolení pokračovat.
„Když jsem tě viděl poprvé, probudil jsi ve mně něco, co jsem chtěl nechat pohřbené navždy. Byl jsi vším, co jsem kdy nenáviděl, a přesto jsem – Proto jsem se rozhodl obrátit to všechno v nenávist, potrestat tě za to, co jsi mi nevědomky způsobil, když jsi probudil tu nejskrytější stránku mého já. Proto jsem ti udělal ze života peklo."
Snape pozvedl v šoku obočí a jeho tvář naplnilo hluboké pohrdání.
„Snažíš se mi tu snad vyznat lásku, Blacku? A to jsem se domníval, že hlouběji už ta tvoje zkrachovalá existence klesnout nemůže. Ušetři si, prosím, další sentimentální výlevy, obrací se mi z toho žaludek.“
Sirius cítil, jak se v něm žhavá nenávist, kterou vůči Snapeovi stále cítil, sváří s bolestí.
Zasloužil si ta ostrá pohrdlivá slova, každé z nich. Snapeova nenávist a pohrdání byly jeho největším trestem. A bylo to ještě málo za to, co všechno mu kdy provedl.
Věděl, že Snape myslí svá slova vážně. Pravděpodobně se mezi nimi nic nezmění. Budou se dál nenávidět a dál si znepříjemňovat vzájemně život. Ale přesto Sirius cítil, že se mu ulevilo. Jako by to přiznání vzalo z jeho beder velkou část té dusivé tíhy, která ho poslední dny mučila.
„Mrzí mě to... všechno,“ zopakoval tiše a odevzdaně mávl hůlkou směrem ke dveřím, které se odemkly a otevřely. Pak se otočil ke Snapeovi zády.
A proto nemohl vidět, jak profesor lektvarů na prahu učebny na krátký okamžik zaváhal, než se se spěšným krokem vydal pryč.
~*~*~*~*~*~
Evan Walter seděl v křesle a mlčky sledoval další přítomné v místnosti.
Harry Potter s Ronem Weasley seděli v rohu na zemi a stavěli společně s Jazem z dřevěných kostek hrad.
Hermiona Grangerová seděla na židli kousek od nich a s úsměvem je sledovala, ruku láskyplně položenou na jemně vydutém bříšku.
Na druhém konci místnosti seděla u malého karetního stolku Ebony, zabraná do rozhovoru s Dracem Malfoyem. Evan zachytil jejich konverzaci.
„Vlastně jsem si už zvykl,“ říkal právě Draco.
„Otec bere můj vztah s Harrymu jako zradu našeho rodu a sotva mi kdy odpustí, že nejsem dědicem, jakého si přál.“
„Bývaly doby, kdy bych si o něm myslela to samé. Taky bych se domnívala, že je mu to jedno. Ale pokud se v něm příliš nemýlím, myslím, že mu chybíš. Jaz mu tě měl nahradit, ale už nemám ani jeho. Ale je příliš hrdý a tvrdohlavý, než aby to přiznal.“
Draco se při Ebonyiných slovech smutně usmál.
„To se, myslím, netýká jen mě,“ podotkl.
„Draco, prosím, ušetři mě.“
„Ne, Ebony, myslím, že bys to měla slyšet. Když jsme dorazili s Harrym do nemocnice a čekali na zprávy o tobě, byl vzteky bez sebe, že se ti mohlo něco takového stát a bral to i jako svoje osobní selhání. Věřím, že se o tebe opravdu bál. Na světě není moc lidí, kteří by mohli říct, že na nich mému otci záleží. Opravdu je ti to málo? Myslel jsem, že ho miluješ.“
„Nechci se kvůli němu zase hádat, Draco,“ zarazila ho lehce příkře.
„Jen mi k tobě nesedí, že se vzdáváš,“ odvětil tiše.
„Rozhodla jsem se jít dál. Poslední dny hodně přemýšlím o tom, co bude do budoucna. Myslím, že je načase, abych se opravdu postavila na vlastní nohy. Nemůžeme být s Jazem věčně hosté v Siriusově domě. Můj dosavadní výzkum je dokončený, je na čase začít s něčím novým. Díky Společnosti Mistrů lektvarů se můžu připojit ke kterémukoliv z jejich výzkumů nebo začít s vlastním. Třeba doma v Atlantě. Uvažuju, že bych se tam vrátila.“
Tohle byla pro Evana novinka a byl stejně překvapený jako Draco. Když to nadhodil v nemocnici, byl si jistý, že by jeho sestra z Anglie nikdy neodešla. A nyní se přiznávala, že o tom přemýšlí.
„Nemůžu svou budoucnost vystavět na jediné věci, na jediném člověku. Lhala bych, kdybych tvrdila, že bude snadné na něj zapomenout. Ale dokázala jsem překonat rozchod s tebou, tak nevidím důvod, proč by to nemohlo jít znovu.“
Draco na ni chvíli zamyšleně hleděl.
„Stejně mám pořád dojem, že utíkáš.“
Ebony se zamračila.
„Bývaly doby, kdy jsme si my dva rozuměli téměř beze slov, pamatuješ? A teď mám dojem, jako bys mě vůbec neznal.“
„Změnila ses. Možná to sama nevidíš, ale my, kterým na tobě záleží, to vnímáme.“
„Jen už nejsem tak naivní. Přišla jsem o iluze.“
Draco se místo odpovědi jen smutně usmál. Evanovi bylo jasné, co se mu honí hlavou. Ta naivní stará Ebony mu zjevně chyběla.
Vzápětí se z druhého konce místnosti ozval jásot a Jazovo radostné povykování, když Harry umístil poslední kostičku. Na podlaze se nyní nacházela věrná zmenšená replika bradavického hradu.
~*~*~*~*~*~
Když se toho večera Harry a Draco vrátili do bytu, byl blonďák podivně zamlklý. Zatímco Harry chystal něco k večeři, Draco si otevřel láhev skřítčího vína a zamyšleně postával se sklenkou u okna a pomalu upíjel.
Harry mu musel říct, že je večeře na stole dokonce dvakrát, než ho Draco zaregistroval a přesunul se do kuchyně.
„Tak co se děje, Draco? “ uhodil na něj Harry, když se usadili a on si ho změřil přes stůl zkoumavým pohledem. „Od chvíle, co jsme přišli, jsi nějak zamyšlěný. Pohádali jste se zase s Ebony?“
Draco potřásl hlavou a zvedl k Harrymu oči.
„Tvoje sestra uvažuje o tom, že by se i s Jazem přestěhovali do Atlanty. Dnes mi to řekla.“
Harry na něj zaraženě zíral.
„Ale to je přece nesmysl! Co by tam dělala? Tady más svůj domov … a nás a všechny přátele,“ dostal ze sebe potom.
„Myslím, že my dva jsme část celého problému. Chce zapomenout, je tady pro ni mnoho bolestných vzpomínek a my jsme bohužel jedna z nich.“
„A jsi si jistý, že to myslela vážně? Je to Ebony,“ Harry se zjevně chytal každého stébla.
„Nejsem si jistý ničím, pokud jde o ni. Změnila se, už to není ta dívka, co jsem znával,“ přiznal Draco.
Byla to zvláštní situace a oni si to v tu chvíli opravdu uvědomili… oba zároveň a vlastně poprvé.
Od chvíle, co se dali dohromady, spolu o této části Dracovy minulosti příliš nemluvili. Bylo to citlivé a ne zrovna příjemné téma. Harry měl stále smíšené pocity ohledně toho, že Draca vlastně „ukradl“ své vlastní sestře, navíc pro něj nebylo snadné myslet na jisté intimní součásti Ebonyina a Dracova vztahu.
Připadal si kvůli tomu neustále provinile a jeho vztah s Ebony byl kvůli tomu nadále napjatý. I když se zdálo, že jim oběma odpustila, poslední hádka naznačila, že vše ještě stále není tak jako dřív. A Harry začínal uvažovat, zda někdy bude.
Draco měl pravdu. Ebony už měla daleko do té bezstarostné veselé dívky, se kterou Draco ještě poměrně nedávno chodil. Nyní se to však zdálo jako celá věčnost, jako by Ebony od té chvíle dospěla o celé desítky let. To samo o sobě vytvořilo mezi ní a Harrym další hradbu, kterou bylo těžké překonat.
Byl to i jeden z důvodů, proč se Harry držel zpátky pokud šlo o Ebonyin vztah (či co to vlastně bylo) s Dracovým otcem. Nebylo to snadné a všechny jeho ochranitelské instinkty na něj křičely, že Lucius Malfoy je pro Ebony obrovskou pohromou. Že ji před ním musí bránit a postarat se, aby jí už nikdy nemohl ublížit. Několik dní poté, co zjistil pravou povahu jejich vztahu, se v něm svářela tahle touha se strachem, že by tím mohl svůj vztah se sestrou nenapravitelně zničit. Proto mlčel.
A nyní hrozilo, že o ni přijde stejně. Nedělal si iluze, jak vzdálení a odcizení by vzájemně byli, kdyby ji vídal třeba jen jednou do roka. Musel s tím něco udělat… zadržet ji.
Draco jako by mu četl myšlenky.
„Jestli se v něčem nezměnila, tak je to tvrdohlavost, Harry,“ podotkl. „Pokud se rozhodne odejít, nemůžeš ji zastavit.“
Harry se zamračil.
„Já vím. Ale myslím, že znám někoho, kdo by to dokázat mohl.“
Sám byl vlastním nápadem překvapen a ještě méně se mu zamlouval, ale zoufalé situace si žádaly zoufalá řešení.
Harry tušil… ne, téměř věděl, že v Británii je momentálně jen jediný člověk, který by tu Ebony mohl udržet. Navíc i on nesl podle Harryho mínění svůj podíl na současné situaci a bylo tedy logické, že by se měl podílet na nápravě. Jen si nebyl jistý, jestli to uvidí stejně.
-TBC-