Lux in tenebris
Stav povídky: nedokončena (WIP)
Summary: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo.
Postavy: Ebony Potterová (OC), Draco Malfoy, Harry Potter, Lucius Malfoy, Severus Snape, Oliver Wood, Sirius Black
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), slash
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly najdete ZDE!
Summary: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo.
Postavy: Ebony Potterová (OC), Draco Malfoy, Harry Potter, Lucius Malfoy, Severus Snape, Oliver Wood, Sirius Black
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), slash
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly najdete ZDE!
XXXXVII. Když ti tma ukáže tvou vlastní tvář
„Opravdu si myslíš, že to k něčemu bude, Harry?“ zajímal se Draco, když kráčeli po kamenité cestě směrem k domu.
„Je to přece jeho vina, že chce Ebony odejít, tak ať to napraví.“ Harry se na okamžik zarazil a pohlédl na Draca.
„Promiň, vím, že to pro tebe není snadné se sem po tom všem vrátit, ale nemusíš mě doprovázet,“ řekl tiše a dotkl se při tom Dracovy paže.
Draco se na něj jemně usmál.
„Přežiju to, my Malfoyové něco vydržíme,“ odvětil suše, vzal Harryho za ruku a vedl ho dál směrem k hlavním dveřím do jejich rodinného sídla.
Pravda byla, že se cítil podivně odtažitý, když se díval do oken manor, která bývala jeho domovem. Vyhlížela stejně nepřívětivě a chladně jako vždy. Draco přemýšlel, jak moc se za ta léta dům přizpůsobil svým obyvatelům, nebo zda to bylo naopak, zda dům samotný nedělal ze svých obyvatel chladné a arogantně vyhlížející snoby.
Byl jsem jedním z nich, došlo mu. Byl stejně arogantní, namyšlený a chladný jako všichni jeho předci… to vše, než ho válka přiměla přehodnotit celý svůj dosavadní život, než ho přiměla dospět, než se poprvé zamiloval.
Potřásl hlavou. Miloval Harryho celým svým srdcem, ale přesto někde hodně hluboko bylo malé místečko, které bylo vyhrazeno pro jeho sestru. Ebony byla Dracova první láska a na tu se nedá zapomenout.
Chtěl jí pomoct, cítil, že jí to tak trochu dluží. Ale nebyl si jistý, zda je Harryho plán tou správnou cestou. Měl neblahé tušení, že kdyby o jejich počínání věděla Ebony, rozhodně by je nepochválila.
Stanuli před velkými kovanými dveřmi z dubového masivu a Draco vzal do ruky klepadlo. Stačil jeden tichý úder a dveře se téměř vzápětí otevřely. Zírali do tváře velice starého domácího skřítka, který měl na sobě na způsob tógy nařasené dokonale vyprané a vybělené zbytky nějakého starého květovaného ubrusu.
Při pohledu na Draca stvoření vypísklo.
„Pan Draco je tady! Pan Draco se vrátil. Dorky ihned informuje pana Luciuse o vašem návratu, pane. Račte zatím dál, pane!“
Harry s Dracem vstoupili a když se za nimi zabouchly dveře, skřítek zmizel. Nestihli ještě ani udělat deset kroků po dlouhé chodbě, když byl Dorky zpět.
„Pán domu vás přijme, následujte mě do přijímacího salonku, prosím,“ vyzval je.
Lucius už seděl pohodlně usazený v prostorném křesle za malým servírovacím stolkem. Když vstoupili, vstal, jako by jim snad chtěl podat ruku. Ale zůstal na místě a chladně je oba přejížděl pohledem.
„Čemu vděčím za tuhle naprosto nečekanou návštěvu, Draco? A vidím, že jsi sebou přivedl i pana Pottera.“ Lucius kývl hlavou na pozdrav Harrymu, který udělal krok kupředu.
„Přišli jsme, protože si s vámi chceme o něčem promluvit, pane Malfoyi.“
Lucius Harryho chladně sledoval.
„Jen povídejte, opravdu mě velmi zajímá, čím jsem si vysloužil váš zájem,“ prohlásil, i když jeho výraz naznačoval opak.
„Jde o někoho, na kom, myslím, záleží velmi nám oběma,“ pokračoval Harry.
Lucius přejel pohledem z něj na svého syna a zpět.
„Pokud jste mě snad přišel požádat o Dracovu ruku nebo o nějaké jiné podobné požehnání vašeho vztahu-“ Lucius se při posledním slově zaškaredil, jako by spolkl nějakou obzvlášť nechutnou Bertíkovu fazolku - „pak se namáháte zbytečně. Nic z toho, co vy dva společně podnikáte, mě opravdu nezajímá.“
Harry byl v tu chvíli rudý až za ušima a zdálo se, že neví, co na Luciusova ostrá slova odpovědět.
„Nejde o mě, otče,“ vložil se do toho Draco, kterému se povedlo skrýt bolest nad otcovými slovy za svou typickou malfoyovskou masku. „Ale o Ebony.“
Lucius přeskočil dalším zkoumavým pohledem z Draca na Harryho a zpět.
Když promluvil, zněl jeho hlas chladně a odtažitě jako vždy.
„Pak vám musím zopakovat to samé. Cokoliv, co vaše sestra dělá, pane Pottere, je jen její věc a mě to naprosto nezajímá.“
„Takže vám bude jedno, když se s Jazem odstěhuje zpátky do Států?“ vyjel na něj Harry popuzeně, když zahanbení vystřídal vztek.
Lucius se dál tvářil nezúčastněně, ale Draco, který uměl dobře číst otcovy výrazy, zaznamenal kratičký záblesk překvapení.
„Naprosto,“ řekl ale Lucius navzdory tomu.
„Tak proč jste jí – jim oběma – zachraňoval život, když vám je ukradená?“ nedal se Harry odbýt.
„Tak vy už to konečně uznáváte? Úžasné, opravdu. A přitom to není tak dlouho, co jste mě dokonce obviňoval, že mám v tom útoku prsty,“ připomněl mu Lucius sžíravě.
„Spletl jsem se ve vás, omlouvám se,“ uznal Harry a znovu mírně zčervenal. „Ale to je teď už jedno. Pokud něco brzy neuděláte, tak moje sestra odjede a ztratíme ji oba. Já ji (doufám) aspoň budu jednou za čas vídat, když přijede na návštěvu, ale vy vůbec ne. A Jaze taky ne.“
Lucius se k nim otočil zády, jako by ho pohled na ně unavoval. Draco však věděl, že je to úhybný manévr. I jeho otec míval občas ve vypjatých chvílích potíže udržet svou tvář bez výrazu a tohle byla zjevně jedna z nich.
„Takže čekáte, že udělám co, Pottere? Že se za ní rozběhnu a budu ji přemlouvat, aby zůstala? Pokud chce Eb – vaše sestra odjet, je to jen její rozhodnutí. Mě se opravdu nijak nedotýká.“
„Vy jste vážně bastard!“ vyprskl Harry vztekle.
Lucius se na něj prudce otočil a z očí mu sršely blesky.
„Važte slova, Pottere! Nezapomínejte, že jste právě hostem v mém domě. Pokud si myslíte, že se od vás nechám beztrestně urážet-“
„Je to pravda!“ vskočil mu do řeči Harry. „Ale jednou toho všeho budete litovat a zjistíte, že jste kvůli vlastní hrdosti a aroganci zůstal úplně sám, protože jste odehnal každého, komu na vás záleží – a věřte mi, že těch lidí je po čertech málo.“
Harry se obrátil k Dracovi a jeho výraz zjemněl. „Měl jsi pravdu,“ přiznal smutně. „Je to ztráta času. Půjdeme domů.“
Harry už se na Malfoye seniora ani neohlédl a vyrazil ke dveřím.
Draco se však nepohnul. Zůstal stát a mlčky zíral na svého otce.
„Jestli čekáš, až se ukáže sama, otče, tak čekáš marně,“ řekl mu nakonec po chvíli tiše. „Tentokrát už nepřijde.“
Pak se i Draco otočil na podpatku, ve dveřích se ještě otočil, aby řekl otci na rozloučenou chladné sbohem, a pak už spěchal za Harrym.
Lucius zůstal stát sám v opuštěném salónku. Chvíli zíral na dveře, kterými právě odešel jeho syn se svým milencem.
Nebylo snadné je vidět spolu. Když Draco odešel z domu, Lucius věřil, že to není na dlouho. Neměl přece tehdy ani svrček a jeho pobláznění Harrym Potterem bylo podle Luciuse jen dočasné. Až se ho Draco nabaží, začne ho Potter nudit a Draco se ještě rád vrátí domů. Draco ho potřeboval, bez jeho peněz a vlivu mohl sotva přežít.
Jenže jako by tehdy Lucius sám zapomněl na to nejdůležitější. Draco byl Malfoy. Neústupný, tvrdohlavý a schopný se dokonale přizpůsobit každé situaci.
Dnes už Lucius věděl, že Dracův klub pro začínající umělce výborně prosperuje a že si jeho syn pomalu buduje vlastní jmění i vliv. A nyní, když je viděl znovu spolu s Potterem a byl schopný vnímat tu jemnou řeč těla, která naznačovala hloubku a sílu jejich vztahu, věděl, že svého syna ztratil navždy. Draco už domů nepřijde. Už Luciuse nepotřeboval a neměl jediný důvod se vracet.
Domů… Luciusovi se vybavila Potterova slova: Je to ztráta času. Půjdeme domů.
Malfoy Manor už dávno nebyla Dracovým domovem a Lucius věděl, že je to celé jeho vina.
Nebylo to příjemné zjištění, že vlastně opět prohrál s Harrym Potterem. Na Luciusově straně stála krev, a i když si dlouho myslel, že není nic důležitějšího a silnějšího, bylo mu to k ničemu. Potter měl totiž Dracovu lásku a ta byla očividně silnější než rodové pouto.
K čertu se vším! Potter měl pravdu. Luciuse čekala osamělá budoucnost.
Ano, bývaly doby, kdy by ho taková myšlenka nijak nevzrušila. Nikoho tehdy nepotřeboval. Snad jen dědice pro zachování čisté rodové linie, ale to nebyla otázka citů.
To byly časy před tím, než mu do života zasáhli ti proklatí Potterovi. Nejdřív mu Potter odloudil syna a pak je mizerná sestra... udělala co?
Dostala se mu pod kůži a připravila ho o klid. Nabourala jeho obranu. Přiměla ho cítit.
Věděl, že Draco mluví pravdu, když říkal, že Ebony tentokrát nepřijde. Věděl to ještě dřív, než ho ti dva vůbec navštívili. Věděl to od okamžiku, kdy ji naposledy odmítl, a fakt, že jí i Jazovi zachránil život, na tom nic neměnil.
Proklínal tu bandu tupců, která si dovolila na ně vztáhnout ruku s hůlkou, která si dovolila ohrožovat, co bylo jeho, která si myslela, že si s ním může zahrávat a manipulovat s ním. Proklínal je, protože ho přinutili odkrýt karty a ukázat, že o ty dva opravdu stojí. Stali se jeho veřejnou slabostí a Lucius nerad přiznával, že vůbec nějaká slabá místa má.
Ale ani to Potterové nestačilo. Protože ji až příliš ponížil. Až příliš přesvědčivě ji odehnal.
Věděl, že už se nevrátí stejně jasně, jako věděl, že on sám nikdy nepůjde za ní.
Možná bude nejlepší pro všechny, když opravdu odjede.
Nebude ji mít na očích a možná konečně zapomene na ni i chlapce.
„Je to přece jeho vina, že chce Ebony odejít, tak ať to napraví.“ Harry se na okamžik zarazil a pohlédl na Draca.
„Promiň, vím, že to pro tebe není snadné se sem po tom všem vrátit, ale nemusíš mě doprovázet,“ řekl tiše a dotkl se při tom Dracovy paže.
Draco se na něj jemně usmál.
„Přežiju to, my Malfoyové něco vydržíme,“ odvětil suše, vzal Harryho za ruku a vedl ho dál směrem k hlavním dveřím do jejich rodinného sídla.
Pravda byla, že se cítil podivně odtažitý, když se díval do oken manor, která bývala jeho domovem. Vyhlížela stejně nepřívětivě a chladně jako vždy. Draco přemýšlel, jak moc se za ta léta dům přizpůsobil svým obyvatelům, nebo zda to bylo naopak, zda dům samotný nedělal ze svých obyvatel chladné a arogantně vyhlížející snoby.
Byl jsem jedním z nich, došlo mu. Byl stejně arogantní, namyšlený a chladný jako všichni jeho předci… to vše, než ho válka přiměla přehodnotit celý svůj dosavadní život, než ho přiměla dospět, než se poprvé zamiloval.
Potřásl hlavou. Miloval Harryho celým svým srdcem, ale přesto někde hodně hluboko bylo malé místečko, které bylo vyhrazeno pro jeho sestru. Ebony byla Dracova první láska a na tu se nedá zapomenout.
Chtěl jí pomoct, cítil, že jí to tak trochu dluží. Ale nebyl si jistý, zda je Harryho plán tou správnou cestou. Měl neblahé tušení, že kdyby o jejich počínání věděla Ebony, rozhodně by je nepochválila.
Stanuli před velkými kovanými dveřmi z dubového masivu a Draco vzal do ruky klepadlo. Stačil jeden tichý úder a dveře se téměř vzápětí otevřely. Zírali do tváře velice starého domácího skřítka, který měl na sobě na způsob tógy nařasené dokonale vyprané a vybělené zbytky nějakého starého květovaného ubrusu.
Při pohledu na Draca stvoření vypísklo.
„Pan Draco je tady! Pan Draco se vrátil. Dorky ihned informuje pana Luciuse o vašem návratu, pane. Račte zatím dál, pane!“
Harry s Dracem vstoupili a když se za nimi zabouchly dveře, skřítek zmizel. Nestihli ještě ani udělat deset kroků po dlouhé chodbě, když byl Dorky zpět.
„Pán domu vás přijme, následujte mě do přijímacího salonku, prosím,“ vyzval je.
Lucius už seděl pohodlně usazený v prostorném křesle za malým servírovacím stolkem. Když vstoupili, vstal, jako by jim snad chtěl podat ruku. Ale zůstal na místě a chladně je oba přejížděl pohledem.
„Čemu vděčím za tuhle naprosto nečekanou návštěvu, Draco? A vidím, že jsi sebou přivedl i pana Pottera.“ Lucius kývl hlavou na pozdrav Harrymu, který udělal krok kupředu.
„Přišli jsme, protože si s vámi chceme o něčem promluvit, pane Malfoyi.“
Lucius Harryho chladně sledoval.
„Jen povídejte, opravdu mě velmi zajímá, čím jsem si vysloužil váš zájem,“ prohlásil, i když jeho výraz naznačoval opak.
„Jde o někoho, na kom, myslím, záleží velmi nám oběma,“ pokračoval Harry.
Lucius přejel pohledem z něj na svého syna a zpět.
„Pokud jste mě snad přišel požádat o Dracovu ruku nebo o nějaké jiné podobné požehnání vašeho vztahu-“ Lucius se při posledním slově zaškaredil, jako by spolkl nějakou obzvlášť nechutnou Bertíkovu fazolku - „pak se namáháte zbytečně. Nic z toho, co vy dva společně podnikáte, mě opravdu nezajímá.“
Harry byl v tu chvíli rudý až za ušima a zdálo se, že neví, co na Luciusova ostrá slova odpovědět.
„Nejde o mě, otče,“ vložil se do toho Draco, kterému se povedlo skrýt bolest nad otcovými slovy za svou typickou malfoyovskou masku. „Ale o Ebony.“
Lucius přeskočil dalším zkoumavým pohledem z Draca na Harryho a zpět.
Když promluvil, zněl jeho hlas chladně a odtažitě jako vždy.
„Pak vám musím zopakovat to samé. Cokoliv, co vaše sestra dělá, pane Pottere, je jen její věc a mě to naprosto nezajímá.“
„Takže vám bude jedno, když se s Jazem odstěhuje zpátky do Států?“ vyjel na něj Harry popuzeně, když zahanbení vystřídal vztek.
Lucius se dál tvářil nezúčastněně, ale Draco, který uměl dobře číst otcovy výrazy, zaznamenal kratičký záblesk překvapení.
„Naprosto,“ řekl ale Lucius navzdory tomu.
„Tak proč jste jí – jim oběma – zachraňoval život, když vám je ukradená?“ nedal se Harry odbýt.
„Tak vy už to konečně uznáváte? Úžasné, opravdu. A přitom to není tak dlouho, co jste mě dokonce obviňoval, že mám v tom útoku prsty,“ připomněl mu Lucius sžíravě.
„Spletl jsem se ve vás, omlouvám se,“ uznal Harry a znovu mírně zčervenal. „Ale to je teď už jedno. Pokud něco brzy neuděláte, tak moje sestra odjede a ztratíme ji oba. Já ji (doufám) aspoň budu jednou za čas vídat, když přijede na návštěvu, ale vy vůbec ne. A Jaze taky ne.“
Lucius se k nim otočil zády, jako by ho pohled na ně unavoval. Draco však věděl, že je to úhybný manévr. I jeho otec míval občas ve vypjatých chvílích potíže udržet svou tvář bez výrazu a tohle byla zjevně jedna z nich.
„Takže čekáte, že udělám co, Pottere? Že se za ní rozběhnu a budu ji přemlouvat, aby zůstala? Pokud chce Eb – vaše sestra odjet, je to jen její rozhodnutí. Mě se opravdu nijak nedotýká.“
„Vy jste vážně bastard!“ vyprskl Harry vztekle.
Lucius se na něj prudce otočil a z očí mu sršely blesky.
„Važte slova, Pottere! Nezapomínejte, že jste právě hostem v mém domě. Pokud si myslíte, že se od vás nechám beztrestně urážet-“
„Je to pravda!“ vskočil mu do řeči Harry. „Ale jednou toho všeho budete litovat a zjistíte, že jste kvůli vlastní hrdosti a aroganci zůstal úplně sám, protože jste odehnal každého, komu na vás záleží – a věřte mi, že těch lidí je po čertech málo.“
Harry se obrátil k Dracovi a jeho výraz zjemněl. „Měl jsi pravdu,“ přiznal smutně. „Je to ztráta času. Půjdeme domů.“
Harry už se na Malfoye seniora ani neohlédl a vyrazil ke dveřím.
Draco se však nepohnul. Zůstal stát a mlčky zíral na svého otce.
„Jestli čekáš, až se ukáže sama, otče, tak čekáš marně,“ řekl mu nakonec po chvíli tiše. „Tentokrát už nepřijde.“
Pak se i Draco otočil na podpatku, ve dveřích se ještě otočil, aby řekl otci na rozloučenou chladné sbohem, a pak už spěchal za Harrym.
Lucius zůstal stát sám v opuštěném salónku. Chvíli zíral na dveře, kterými právě odešel jeho syn se svým milencem.
Nebylo snadné je vidět spolu. Když Draco odešel z domu, Lucius věřil, že to není na dlouho. Neměl přece tehdy ani svrček a jeho pobláznění Harrym Potterem bylo podle Luciuse jen dočasné. Až se ho Draco nabaží, začne ho Potter nudit a Draco se ještě rád vrátí domů. Draco ho potřeboval, bez jeho peněz a vlivu mohl sotva přežít.
Jenže jako by tehdy Lucius sám zapomněl na to nejdůležitější. Draco byl Malfoy. Neústupný, tvrdohlavý a schopný se dokonale přizpůsobit každé situaci.
Dnes už Lucius věděl, že Dracův klub pro začínající umělce výborně prosperuje a že si jeho syn pomalu buduje vlastní jmění i vliv. A nyní, když je viděl znovu spolu s Potterem a byl schopný vnímat tu jemnou řeč těla, která naznačovala hloubku a sílu jejich vztahu, věděl, že svého syna ztratil navždy. Draco už domů nepřijde. Už Luciuse nepotřeboval a neměl jediný důvod se vracet.
Domů… Luciusovi se vybavila Potterova slova: Je to ztráta času. Půjdeme domů.
Malfoy Manor už dávno nebyla Dracovým domovem a Lucius věděl, že je to celé jeho vina.
Nebylo to příjemné zjištění, že vlastně opět prohrál s Harrym Potterem. Na Luciusově straně stála krev, a i když si dlouho myslel, že není nic důležitějšího a silnějšího, bylo mu to k ničemu. Potter měl totiž Dracovu lásku a ta byla očividně silnější než rodové pouto.
K čertu se vším! Potter měl pravdu. Luciuse čekala osamělá budoucnost.
Ano, bývaly doby, kdy by ho taková myšlenka nijak nevzrušila. Nikoho tehdy nepotřeboval. Snad jen dědice pro zachování čisté rodové linie, ale to nebyla otázka citů.
To byly časy před tím, než mu do života zasáhli ti proklatí Potterovi. Nejdřív mu Potter odloudil syna a pak je mizerná sestra... udělala co?
Dostala se mu pod kůži a připravila ho o klid. Nabourala jeho obranu. Přiměla ho cítit.
Věděl, že Draco mluví pravdu, když říkal, že Ebony tentokrát nepřijde. Věděl to ještě dřív, než ho ti dva vůbec navštívili. Věděl to od okamžiku, kdy ji naposledy odmítl, a fakt, že jí i Jazovi zachránil život, na tom nic neměnil.
Proklínal tu bandu tupců, která si dovolila na ně vztáhnout ruku s hůlkou, která si dovolila ohrožovat, co bylo jeho, která si myslela, že si s ním může zahrávat a manipulovat s ním. Proklínal je, protože ho přinutili odkrýt karty a ukázat, že o ty dva opravdu stojí. Stali se jeho veřejnou slabostí a Lucius nerad přiznával, že vůbec nějaká slabá místa má.
Ale ani to Potterové nestačilo. Protože ji až příliš ponížil. Až příliš přesvědčivě ji odehnal.
Věděl, že už se nevrátí stejně jasně, jako věděl, že on sám nikdy nepůjde za ní.
Možná bude nejlepší pro všechny, když opravdu odjede.
Nebude ji mít na očích a možná konečně zapomene na ni i chlapce.
~*~*~*~*~*~
Oliver se cítil podivně nejistý, když opět stanul přede dveřmi domu číslo 12 na Grimmauldově náměstí. Původně chtěl Ebonyino pozvání odmítnout. Byl si jistý, že nebude chybět ani Sirius a on opravdu netoužil se se starším mužem setkat. Ale za poslední měsíce se z něj a tmavovlasé dívky stali velmi dobří přátelé a bylo mu jasné, že na oslavě jejích a Harryho narozenin nemůže chybět.
Překvapilo ho, že se je letos rozhodli slavit společně, ale z toho, co Oliver pochopil, to byl Harryho nápad. Zjevně to byl další z kroků, kterými se pokoušel napravit jejich pošramocené vztahy.
Zaváhal a vztáhl ruku po zvonku, ale ještě něž se ho stihl dotknout, dveře se samy otevřely. Za nimi stál Krátura s nakvašeným výrazem ve vrásčité tváři a brumlal si pro sebe nějaké urážky.
„Pojďte dál, všichni jsou už v jídelně – lůza a chátra, která špiní dům mojí paní,“ uvítal ho potichu.
Zjevně měl za úkol chovat se tak, aby nevyrušil portrét své dřívější chlebodárkyně.
Vzal si od Olivera jeho cestovní plášť a vedl ho potichu chodbou směrem k jídelně. Až když přišli blíž, mohl Oliver slyšet ruch a halas ozývající se zevnitř.
Jakmile vešel, hluk na chvíli utichl a většina přítomných se obrátila ke dveřím, aby zjistila, kdo přišel. Pak se vrátili zpět ke své zábavě.
Velký dřevěný jídelní stůl byl pro tentokrát nahrazen řadou menších stolků rozestavěných kolem zdí místnosti, aby uprostřed vznikl volný prostor, který sloužil jako taneční parket.
Od jednoho ze stolků se právě zvedala Ebony a s širokým úsměvem na tváři mu vyrazila vstříc.
„Olivere! Jsem tak ráda, že jsi přišel,“ prohlásila a na uvítanou ho srdečně objala. Opětoval její úsměv. Pak zašátral v kapse odkud vytáhl kouzlem zmenšený balíček obsahující výběr těch nejlepších sladkostí z Medového ráje, který přinesl jako dárek.
„A ještě tu mám jeden,“ dodal, když mu Ebony poděkovala a odložila jeho balíček na stolek ke dveřím, kde už se kupila pořádná hromada nejrůznějších darů.
Tentokrát zapátral v náprsní kapse své košile, odkud vytáhl trojici lesklých barevných kousků pergamenu.
Ebony si je důkladně prohlédla.
„Lístky na reprezentační ples Pudlemerských spojenců? Jsi si jistý, že jsou pro mě?“ podivila se.
Přikývl. „Každý rok mám nárok na tři lístky pro přátele a rodinu, ale ještě nikdy jsem si je nevyzvedl. Ale letos jsem si říkal-“ Nechal větu nedokončenou a věnoval jí nesmělý úsměv.
„Já jen… no, víš, že nejsem zrovna plesový typ,“ připomněla mu s úšklebkem.
„Ale no tak. S Luciusem Malfoyem a Percym Weasley bys na ples šla a se mnou ne?“ Oliver se zatvářil na oko ublíženě a Ebony se rozesmála.
„No dobrá, ale na co potřebuju hned tři lístky?“
„Říkal jsem si, že nechám na tobě, kdo s námi ještě půjde.“
„Takže můžu pozvat kohokoliv? Třeba i... Siriuse?“ zajímala se. Po jejích slovech zalétl Oliver téměř proti své vůli pohledem k místu, kde v rohu seděl sám u stolku Sirius a sledoval ho. Střetli se pohledy, než Sirius okamžitě ucukl a podíval se jinam.
„No, zrovna on by nebyl moje první volba, ale pokud na něm trváš.“
Povzdechla si. „Už byste se konečně mohli usmířit. Nebaví mě se dívat, jak jeden po druhém vzdycháte.“
„Ebony-“ začala Oliver.
„Já vím, já vím,“ bránila se okamžitě. „Nechci se vám do toho míchat. Jen bych vás už chtěla vidět šťastné.“
Oliver na to nic neřekl.
Kdyby to bylo tak snadné, pomyslel. Ale on pořád netušil, zda se vlastně vůbec se Siriusem usmiřovat chce.
A měli by z nich potom být jen přátelé nebo něco víc?
Siriusova aférka se Zabinim mu stále ležela na srdci jako těžké závaží. Kdykoliv si na ni vzpomněl, cítil bolest a zklamání.
Čím dál víc přicházel na to, že odpouštění není tak snadné, jak se zdá.
Jak oslava pokračovala, Oliver zjistil, že se dobře baví. Kromě výborně naladěné Ebony, Siriuse, kterému se úspěšně vyhýbal, a Harryho s Dracem tu byla i téměř kompletní rodina Weasleových. Oliver zapředl dlouhý rozhovor s dvojčaty Fredem a Georgem o jejich podnikání s žertovnými předměty. Když se k nim potom přidal Charlie Weasley (kdysi rovněž kapitán Nebelvírského famfrpálového družstva v Bradavicích a výborný chytač), stočil se rozhovor k famfrpálu. Přidal se k nim i Ron, který se je snažil přesvědčit, že nadcházející sezona bude určitě patřit jeho oblíbeným Kudleyským kanonýrům (kteří i letos skončili opět na chvostu tabulky).
Oliver se právě usadil u jednoho stolku kousek od dveří s bradavickým hajným Rubeusem Hagridem, který mu právě připíjel na zdraví obrovským korbelem plným medoviny, když se dveře do jídelny otevřely a vstoupil Snape.
Vypadal nepříjemně jako vždy a na tváři měl znechucený výraz, když přejel černýma očima shromážděnou společnost. Pak se zarazil u Ebony a vydal se k ní.
Oliver si všiml, že všem trvalo o něco déle, než se vrátili zpět k hovoru a zábavě, ve srovnání s okamžikem, kdy dorazil on sám.
Přemýšlel, proč Snape přišel. Že by chtěl také Ebony a Harrymu popřát k narozeninám?
Ebony se zjevně honilo hlavou něco podobného.
„Pane, profesore, to je ale překvapení. Neříkejte mi, že jste mi přišel popřát k narozeninám,“ uvítala Snapea.
Ten jen ohrnul ret a zavrtěl hlavou.
„To sotva, Potterová. Chtěl jsem s vámi něco probrat. Kdybych měl jen tušení, že se právě koná něco podobného, rozhodně bych si vybral jinou dobu. Myslím, že bych měl jít.“
„Můžete zůstat, jestli chcete. Byla bych ráda. Navíc mě opravdu zajímá, co tak důležitého se mnou chcete probrat, že jste to nesvěřil soví poště a sám kvůli tomu opustil Bradavice,“ přiznala Ebony a věnovala mu drobný úsměv.
Snape na okamžik zaváhal. „Přišel jsem s vámi probrat otázku vaší budoucí působnosti,“ řekl potom bez zbytečných okolků.
Ebony pozvedla obočí.
„Musím přiznat, že jakožto váš Mistr - a netěší mě vám připomínat, že jím stále ještě jsem - bych očekával, že budu jedním z prvních, koho budete informovat o tom, že máte v úmyslu zahájit nový projekt a navíc ještě opustit zemi.“
Snapeova tvář byla nepřístupná, Ebony na něj chvíli mlčky zírala, než se nadechla k reakci.
„Kdo vám řekl, že chci opustit Anglii?“
„Vím to od Luciuse Malfoye, samozřejmě. On sám, pokud jsem správně vyrozuměl z jeho slov, tu informaci získal od vašeho bratra a svého syna. Měli za to, že když mu poví o vašich úmyslech, udělá všechno pro to, aby vás tady udržel.“
Z místa, kde seděl, si Oliver všiml, jak Ebonyina tvář ztuhla v masku ne nepodobnou té, kterou tak často nasazoval právě Lucius Malfoy.
Otočila se do míst, kde kousek od nich stáli Harry s Dracem, a Oliver si zároveň s ní všiml, že se oba nezapojují do všeobecné zábavy a místo toho pozorují Ebony se Snapem.
„Je to pravda? Byli jste za Luciusem?“ zeptala se jich ledově.
„Chtěli jsme ti pomoct,“ odpověděl zaraženě Harry.
Ebony se otočila a udělala krok k Harrymu. Oči jí plály vztekem, jaký u ní Oliver už dlouho neviděl.
„Jak jsi se mohl opovážit plést se mi takhle do života, Harry?“ Ebonyina slova byla poměrně hlasitá, takže část hostů opět ustala v zábavě a s obavami je sledovala.
„Jsi moje sestra. Chtěl jsem, abys byla šťastná,“ namítl Harry.
„A myslel sis, že toho dosáhnu tím, že mě ponížíš před Luciusem Malfoyem? Že za mě půjdeš orodovat, jako bych byla nějaká chudinka, která se sama nedokáže postarat o svoje potíže?“
Teď už je poslouchali všichni; Ebony skoro křičela, ale jako by jí to bylo jedno. Stála rovná jako prkno a s bojovně vystrčenou hrudí před Harrym, který byl celý ztuhlý a nehybný, jako by vrostl do země a zkameněl. Draco vedle něj nervózně přešlapoval s odevzdaným výrazem na tváři.
„Byl jsem zoufalý. Nechtěl jsem, abys odjela. Myslel jsem to dobře,“ bránil se znovu Harry.
„A napadlo tě přitom na chvíli se zamyslet nad tím, co chci já? Nedošlo ti, že jestli odjedu nebo zůstanu je jen moje rozhodnutí? Co tobě dává právo ho dělat za mě, jen proto, že si myslíš, že je to pro moje dobro?“
Ebony potřásla hlavou.
„Měl jsi přijít za mnou, Harry. Ale to by znamenalo se mnou mluvit. A přestat si konečně hrát na schovávanou.“
„A poslouchala bys mě? Zůstala bys?“ zeptal se Harry.
„Můj návrat do Států je jen jedna z možností, o kterých jsem uvažovala. Ale to není náš momentálně největší problém.“
„Že ne?“ přerušil ji Harry.
I on už zvýšil hlas, takže ho bylo dobře slyšet po celé místnosti. Všichni přítomní už je sledovali mírně zahanbeně, zjevně nebyli příliš nadšení z toho, že jsou diváky tohoto rodinného dramatu.
„Jsi moje poslední rodina, Ebony. Nechci, abys někam odjela, a já tě vídal jen jednou do roka a občas od tebe dostal dopis. To mi jako problém přijde… a velký.“
„A co jsi udělal, abych tady zůstala? Vymyslel jsi pro nás tuhle společnou oslavu narozenin a za celou dobu jsi se mnou nepromluvil ani slovo, když nepočítám tvoje neosobní přání k narozeninám. Od chvíle, co jsme se usmířili, jako by ses mi vyhýbal. I s Dracem jsem toho od té chvíle namluvila víc než s tebou. Za poslední rok jsem si prošla spoustou věcí. Povětšinou to byly dost těžké a nepříjemné záležitosti a za některé z nich, jak sám víš, vděčím i tobě. Ale nechci se vracet k tomu, co jsi mi udělal, protože to už jsem ti odpustila, i když to byla jedna z nejtěžších věcí v mém životě. Ale už to přebolelo. Co mnohem víc mrzí a bolí, jsou věci, které jsi neudělal.“
Zdálo se, že vztek z Ebony pomalu vyprchává. Už nezněla rozzlobeně, ale zklamaně a oči se jí dokonce podezřele leskly, jako by zadržovala slzy.
„Nebyl jsi tu pro mě. Nebyl jsi tu, když mi muž, u kterého jsi byl tak horlivě žadonit, aby mě tady zadržel, několikrát zlomil srdce a ponížil mě. Nebyl jsi tu, když jsem málem přišla o Jaze. Nebyl jsi tu, když jsem měla dojem, že se mi hroutí celý svět. Jsi můj bratr, Harry, a to se nikdy nezmění. Ale dnes jsem si opravdu uvědomila něco, co jsem měla vidět už dávno. Totiž to, že už nejsi můj přítel. Nemyslel jsi na moje dobro, když jsi šel za Luciusem. Myslel jsi na sebe, na to, co chceš ty, na to, že nechceš, abych odjela.“
Harry k Ebony bezděčně natáhl ruku, jako by ji chtěl chytit za tu její. Ebony zareagovala tím, že o krok ucouvla.
„Když jsem se zmínila o tom, že bych se mohla vrátit do Atlanty, byl to jen jeden z nápadů. A ani jsem o něm neuvažovala nijak zásadně. Ale po dnešku přemýšlím, zda nebude lepší, když opravdu odjedu. Ne proto, abych zapomněla na Luciuse Malfoye, ale proto abych zapomněla na jednoho přítele, který mě nekonečně zklamal.“
Harry zíral na Ebony jako uhranutý a v zelených očích za kulatými brýlemi se mu lesklo.
Když promluvil, hlas měl přeplněný emocemi a chvěl se mu.
„Zasloužím si to … všechno. Myslel jsem, že se to všechno srovná, když mi dokážeš odpustit, že bude všechno zase jako dřív. Ale ty si se mezitím změnila a já tě nepoznával a nedokázal jsem k tobě znovu najít cestu. A kdykoliv jsem to zkusil, zarazila mě vina. Nenávidím se... nenávidím se za to, jak jsem ti ublížil. Ty jsi mi to možná už odpustila, ale já si to asi neodpustím nikdy.“
„Já vím, že trpíš, Harry, ale já tě nedokážu litovat,“ odvětila Ebony tiše a odvrátila od něj tvář.
„V tomhle ne. Protože to byla tvoje volba. Vybral sis Draca, dal jsi mu přednost přede mnou. Možná sis neuvědomoval, že to tak je, ale to na věci nic nemění. A byla to tahle tvoje volba, která mě změnila. Kdybych zůstala stejná, kdybych se nezměnila… dneska bych tu nestála.“
Znovu mu pohlédla do očí. Oběma už po tvářích stékaly slzy.
„Ty nechceš, aby ti odpustila, ale abych zapomněla – abych se tvářila, jako že se to nikdy nestalo a nic se nezměnilo. Ale to nejde, Harry. Nemůžu to udělat. Mám tě ráda, jsi můj bratr, ale někdy to prostě nestačí.“
Rozhlédla se po ostatních, jako by si teprve nyní uvědomila jejich přítomnost.
„Omlouvám se všem za tenhle výstup, nechtěla jsem vám kazit zábavu. Prosím, pokračujte beze mě.“
Pak se otočila na podpatku, kývla na Snapea a společně s ním opustila místnost.
Harry se zničeně schoulil do Dracovy náruče.
Nehledě na Ebonyina slova při odchodu se zdálo, že oslava skončila.
-TBC-
Komentář můžete zanechat ZDE nebo na mém blogu electrapm.blog.cz. Za všechny předem děkuji!