Lux in tenebris
Stav povídky: nedokončena (WIP)
Summary: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo.
Postavy: Ebony Potterová (OC), Draco Malfoy, Harry Potter, Lucius Malfoy, Severus Snape, Oliver Wood, Sirius Black
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), slash
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly najdete ZDE!
Summary: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo.
Postavy: Ebony Potterová (OC), Draco Malfoy, Harry Potter, Lucius Malfoy, Severus Snape, Oliver Wood, Sirius Black
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), slash
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly najdete ZDE!
XLIX. Když na krajinu padá tma
Celou cestu na Grimmauldovo náměstí Ebony mlčela. Evan, který okamžitě poznal její náladu, se ani nepokoušel o konverzaci. Věděl, že jeho sestra zuří… a protože to byl výsledek jejích vlastních činů, měl potíže ubránit se pobavení nad jejím rozmrzelým výrazem a trucovitě našpulenými rty.
Příčinu znal moc dobře – Lucius Malfoy. Způsob, jakým s Ebony téměř zametl poté, co mu pomohla na svobodu, ho nijak nepřekvapil. Jeho sestru ale zjevně ano.
Vztek ji trochu přešel, až když zasedli s Jazem k jídelnímu stolu, aby se naobědvali. Chlapec se vyptával, kde byli, a když mu Evan oznámil, že s nimi bude Lucius nějaký čas bydlet, byl radostí bez sebe.
„Možná na tebe nebude mít vůbec čas. Bude mít hodně práce s tím, aby získal zpátky dům a další majetek, a dokázal, že je nevinný,“ krotila jeho nadšení Ebony.
Jaz však byl k nezadržení.
Ebonyina nálada naopak klesla ještě níž k bodu mrazu. Až nyní jí došlo, že v jejím plánu, jak Luciusovi pomoct, bylo jedno slabé místo. Jazovi se právě splnil jeho sen, že budou všichni tři bydlet pohromadě, a ona si uměla představit, jak mu zlomí srdce, až Lucius zase odejde.
A to ani nemyslela na to, že už samotný Luciusův pobyt určitě nebude odpovídat Jazovým představám.
Snažila se podobné myšlenky zahnat, když se po obědě s Jazem vydali do jeho pokoje a strávili velkou část odpoledne kreslením obrázkům nejrůznějších kouzelných tvorů. Dorazil i Tony a Jazovi hned padl do oka, když ho naučil, jak je bez hůlky rozpohybovat a dodat jim život.
„Musím je všechny ukázat Luciusovi, až přijde,“ prohlásil Jaz, když si potom prohlížel svoje dílo rozložené na podlaze jeho pokoje.
Ebony, která právě vstávala, aby si protáhla záda, na okamžik ztuhla v půli pohybu.
„Mám obavu, že budeš už dávno spát, až přijde.“
„To nevadí,“ usmál se na ni Jaz a začal obrázky sbírat. „Tak mu je ukážu zítra.“
Ebony mu úsměv opětovala hodně křečovitě, ale nějak v sobě nenašla sílu dál mu odporovat.
Tony je poslouchal mlčky a nic neřekl, ani když Jaz odběhl do svého pokoje, aby mu mohl přinést ukázat knížku o kouzelných tvorech, kterou dostal od Siriuse.
Poté, co po večeři uložila Jaze do postele a rozloučila se s Tonym, se usadila s velkým hrnkem horké čokolády do křesla u krbu v jednom ze salónků v přízemí. Snažila se sama přesvědčit, že to s Luciusem nemá nic společného a že tady rozhodně nesedí a nečeká, až se vrátí.
Přesně to ale samozřejmě dělala.
Lucius dorazil až krátce před půlnocí. Ebony už skoro usínala a pravděpodobně by jí proklouzl, kdyby se nezastavil u dveří salónku, z nichž na chodbu proudilo světlo, a nenahlédl dovnitř.
Skoro jako by čekal, že ji tam najde. A že na něj bude čekat.
„Rozhodla ses dnes nocovat tady?“ zeptal se jí uštěpačně, když k němu zvedla ospalé oči.
Okamžitě vyskočila na nohy a přehoz, pod kterým se choulila, sklouzl na zem. Měla na sobě pyžamo se vzorem hipogryfů. Zčervenala, když si všimla jeho pohledu, a uvědomila si, jak dětinsky a směšně v něm musí vypadat.
„Chtěla jsem… něco jsem ti chtěla ukázat.“ Natáhla se a sebrala ze stolu několik smotaných pergamenů. Podala mu je.
„Jaz to dneska namaloval, a když zjistil, že tady budeš bydlet, trval na tom, že je musíš vidět.“
Zatímco si Lucius obrázky prohlížel, Ebony si skousla dolní ret nervozitou.
„Chtěla jsem se tě zeptat - poprosit tě,“ začala rozechvělým hlasem. „Jaz by byl v sedmém nebi, kdyby ses mu mohl zítra věnovat. Vím, že máš hodně práce se snahou se očistit, ale byl by to jen jeden den... a ten bys snad obětovat mohl, nebo ne?“
Podívala se mu do očí s nadějí a ta pohasla, když narazila na ledový chlad jeho pohledu.
„Každý promarněný den je o den víc, který musím strávit tady. A věř mi, Potterová, že tvoje společnost to pouze zhoršuje.“
Bylo to, jako by jí dal facku, takový dopad na ni měla jeho slova.
Otočila se k němu zády.
„A myslíš si snad, že pro mě je to nějaká zábava? Když jsem zjistila, co se stalo, myslela jsem jen na to, jak tě dostat ven. Až pak mi došlo, jak těžké bude, když tady budeš žít s námi. Poslední týdny nedělám nic jiného, než že se snažím na tebe zapomenout. Dostat tě z hlavy – a ze srdce! I kdybychom se celý den nepotkali, už jen myšlenka na to, že tu někde jsi...“
Snažila se potlačit slzy. Slíbila si, že už ji nikdy neuvidí plakat.
„Nemyslela jsem na následky, když jsem prosila Siriuse, abys tu mohl zůstat. Vím, že si to všechno za tuhle hloupost zasloužím, ale prostě nejsem schopná myslet jako jindy, když jsi v tom nějak zamíchaný ty.“
„V tom jsme na tom stejně,“ přiznal Lucius tiše, i když výraz jeho tváře se nezměnil.
„Jsi jako jed pro mou mysl, horší než morová rána, Potterová. Zanecháváš po sobě v celém mém životě spoušť a nyní jsi mě připravila nejen o celý rodový majetek, ale i o pověst a postavení, které jsem si po válce pracně znovu budoval. Od chvíle, co ses objevila v mém životě-“
„Já se nikdy neprosila o to, se v něm objevit! To ty sis našel mě! Aby ses mohl pomstít mě, nebo Harrymu, to je jedno, komu! Neprosila jsem se tě o to,“ ohradila se Ebony a její hlas zněl vztekle a bojovně.
„A povedlo se ti to! Sice jsi mě nepřipravil o Jaze, ale ublížil jsi mi tak, jak by to nikdo jiný nedokázal. A teď na mě chceš svalovat vinu za všechno?“
Zírala na něj rozčilenýma očima plnýma ohně, dokonce se mu zdálo, že se i mírně třese pod náporem emocí. A Lucius v tu chvíli musel bojovat s nečekanou překvapivou a téměř děsivou touhou ji obejmout.
Ale neudělal to.
Ebony mu pohlédla přímo do očí.
„A víš, co je nejhorší? I po tom všem, co jsi udělal ty mně, tě pořád miluju. Věděla jsem okamžitě, že jsi nevinný, ale ne proto, že bych nevěřila, že bys něčeho takového byl schopen. Ne, jen jsem věděla, že bys po sobě nezanechal stopy. Vím, že bys dokázal ukončit Goylův život stejně snadno a chladnokrevně, jako to udělal ten, kdo to na tebe chce hodit. Ale nikdy by se o tom nikdo nedozvěděl. Téměř jsi se nezměnil oproti tomu muži, který za války zabíjel pro Voldemorta. A přesto všechno, i když tohle všechno vím, tě pořád nedokážu přestat milovat.“
„Opravdu si myslíš, že mě tak dobře znáš, Potterová? Že mě máš přečteného?“ zeptal se jí tiše.
Přikývla.
Lucius potřásl hlavou. Kdyby to byla pravda, kdyby v něm opravdu uměla tak dobře číst, nikdy by po jejich poslední společné noci neodešla. Chtěl jí to říct, aby jí dokázal, jak se pletla – tehdy i teď. Ale neudělal to. Protože by tím přiznal, jak moc tehdy chtěl, aby zůstala. Jak moc pro něj byla důležitá. Dal by jí tím do ruky zbraň proti sobě samému.
„Vím, že ke mně něco cítíš. Ale nechceš to přiznat ani sám sobě, natož pak mně. Myslela jsem si nejdřív, že to stačí. Opravdu jsem si myslela, že by to mohlo fungovat, kdybychom žili všichni tři spolu. Ty, já a Jaz. Jako rodina. Ale i to pro tebe očividně bylo příliš.“
Příliš málo, oponoval jí Lucius v duchu.
Povzdechla si.
„Nechtěla jsem mluvit o tomhle... o nás. Je to uzavřená kapitola, vím to. Chtěla jsem tě jen poprosit, abys kvůli mým chybám netrestal jaze. Už si kvůli mojí impulzivnosti a hlouposti a vytrpěl dost.“
„To máš pravdu,“ odtušil ledově.
Chvíli mlčela, očividně váhala s další otázkou..
„Asi nejsi úplně ten pravý, koho bych se měla ptát,“ začala potom, „ale přece jen jsi taky rodič.“
Mírně se pousmála a nervózně si promnula oči. „Bude to vždycky tak těžké - vychovávat ho - správně? Nedělat chyby?“
Něco v Luciusově výrazu se pohnulo. Když promluvil, zněl jeho hlas o stupínek méně chladně.
„Ne, Potterová, za pár let, až přijde do puberty, to bude ještě těžší.“
Zvedla k němu oči.
„Ještě není pozdě, abyste se ty a Draco usmířili,“ řekla.
A Luciusův pohled znovu ztvrdl.
„Opravdu bych ocenil, kdyby ses pořád přestala míchat do mých záležitostí.“
„Omlouvám se, máš pravdu, nic mi do vás dvou není.“
Vrátila se zpět ke stolku, kde stál její hrnek, a dopila zbytek jeho obsahu.
„Zkus ještě zvážit moji žádost ohledně Jaze,“ požádala ho, když odložila prázdný hrnek zpět na stůl a vydala se ke dveřím.
„Dobrou noc,“ popřála mu tiše.
Neodpověděl jí.
Když odešla, zůstal ještě dlouho zamyšleně stát v prázdném pokoji, než se vydal do ložnice, v níž přespával.
Potterová, Potterová, Potterová...
Měl momentálně snad milion jiných starostí – s tím, jak dokázat svou nevinu, jak odblokovat rodový majetek, jak získat zpět svou pověst a nepřijít o všechny obchody. A přesto to byla Potterová, kdo si stále hledal cestu do jeho mysli a rozptyloval ho od všeho, co dělal.
Proklatá, mizerná Potterová...
Myslel si, že to bude snadné. Sejde z očí, sejde z mysli – tak nějak se to říkalo, nebo ne?
Byl to nesmysl. Měl naopak dojem, že čím, méně ji viděl, tím více na ni myslí.
Ať dělal, co dělal, nemohl ji dostat ze svého života, ani z hlavy. Mohl si tisíckrát opakovat, že ji nenávidí a že pro něj nic neznamená, ale ve chvíli, kdy třeba zjistil, že je v ohrožení života, nedokázal nic neudělat. Přispěchal jí na pomoc stejně rychle, jako ona sama nyní pomohla jemu z vězení.
Očividně na tom byli oba stejně.
Bylo to až směšné a on věděl, že už to dlouho takhle nemůže pokračovat.
Představa noci strávené s Ebony pod jednou střechou nebyla nijak příjemná. Když myslel na to, že bude jen kousek od něj...
Skoro viděl sám sebe, jak vchází do její ložnice. Jak ji povalí na postel. A pak ji přiměje, aby mu zopakovala všechny ty věci, které mu říkala během jejich poslední společné noci. A bude ho znovu prosit...
Zavřel za sebou dveře a vydal se po schodech nahoru. Stanul na chodbě v patře a právě přemýšlel, které dveře patří k Ebonyině ložnici, když se jedny na konci chodby otevřely. Vyšel z nich mladík, kterého si Lucius pamatoval z plesu Pudlemerských spojenců.
Lucius vztekle zaťal ruce v pěst, když si vzpomněl, jak nadšeně se s ním Ebony na tom plese objímala.
Moc dobře věděl, že ten pocit, který ho právě zalévá je žárlivost. A ještě zesílila, když ho sledoval, jak klepe na další dveře.
Byla to totiž právě Ebony, kdo mu otevřel… a pustila ho dovnitř.
Lucius spěšně přešel chodbu a zabouchl za sebou dveře od své ložnice.
Ta malá potvora!
Nebylo to ani pět minut, co mu v podstatě vyznávala lásku, a pak si dává noční dostaveníčko s jiným.
Zjevně zapomínala rychleji, než si Lucius myslel.
Představil si, jak ji ten mizera objímá, jak se jí dotýká a líbá ji... a vztek s ním téměř cloumal.
Musel s tím něco udělat.
Zarazil se.
Musel s tím něco udělat?
Odkdy začal uvažovat takhle?
Ještě včera to byla otázka, zda s tím chce něco udělat. (A on si byl téměř jistý, že zná odpověď.) Ale dnes se změnila na jinou: zda s tím vůbec něco udělat může.
Ebony si očividně našla způsob, jak na něj zapomenout.
Lucius Malfoy ale neznal slovo nemožné. Když něco chtěl, dostal to.
A momentálně chtěl skoncovat život jednoho drzého holohlavého černocha, který si očividně myslel, že může Luciusovi vzít něco, co je jeho.
Příčinu znal moc dobře – Lucius Malfoy. Způsob, jakým s Ebony téměř zametl poté, co mu pomohla na svobodu, ho nijak nepřekvapil. Jeho sestru ale zjevně ano.
Vztek ji trochu přešel, až když zasedli s Jazem k jídelnímu stolu, aby se naobědvali. Chlapec se vyptával, kde byli, a když mu Evan oznámil, že s nimi bude Lucius nějaký čas bydlet, byl radostí bez sebe.
„Možná na tebe nebude mít vůbec čas. Bude mít hodně práce s tím, aby získal zpátky dům a další majetek, a dokázal, že je nevinný,“ krotila jeho nadšení Ebony.
Jaz však byl k nezadržení.
Ebonyina nálada naopak klesla ještě níž k bodu mrazu. Až nyní jí došlo, že v jejím plánu, jak Luciusovi pomoct, bylo jedno slabé místo. Jazovi se právě splnil jeho sen, že budou všichni tři bydlet pohromadě, a ona si uměla představit, jak mu zlomí srdce, až Lucius zase odejde.
A to ani nemyslela na to, že už samotný Luciusův pobyt určitě nebude odpovídat Jazovým představám.
Snažila se podobné myšlenky zahnat, když se po obědě s Jazem vydali do jeho pokoje a strávili velkou část odpoledne kreslením obrázkům nejrůznějších kouzelných tvorů. Dorazil i Tony a Jazovi hned padl do oka, když ho naučil, jak je bez hůlky rozpohybovat a dodat jim život.
„Musím je všechny ukázat Luciusovi, až přijde,“ prohlásil Jaz, když si potom prohlížel svoje dílo rozložené na podlaze jeho pokoje.
Ebony, která právě vstávala, aby si protáhla záda, na okamžik ztuhla v půli pohybu.
„Mám obavu, že budeš už dávno spát, až přijde.“
„To nevadí,“ usmál se na ni Jaz a začal obrázky sbírat. „Tak mu je ukážu zítra.“
Ebony mu úsměv opětovala hodně křečovitě, ale nějak v sobě nenašla sílu dál mu odporovat.
Tony je poslouchal mlčky a nic neřekl, ani když Jaz odběhl do svého pokoje, aby mu mohl přinést ukázat knížku o kouzelných tvorech, kterou dostal od Siriuse.
Poté, co po večeři uložila Jaze do postele a rozloučila se s Tonym, se usadila s velkým hrnkem horké čokolády do křesla u krbu v jednom ze salónků v přízemí. Snažila se sama přesvědčit, že to s Luciusem nemá nic společného a že tady rozhodně nesedí a nečeká, až se vrátí.
Přesně to ale samozřejmě dělala.
Lucius dorazil až krátce před půlnocí. Ebony už skoro usínala a pravděpodobně by jí proklouzl, kdyby se nezastavil u dveří salónku, z nichž na chodbu proudilo světlo, a nenahlédl dovnitř.
Skoro jako by čekal, že ji tam najde. A že na něj bude čekat.
„Rozhodla ses dnes nocovat tady?“ zeptal se jí uštěpačně, když k němu zvedla ospalé oči.
Okamžitě vyskočila na nohy a přehoz, pod kterým se choulila, sklouzl na zem. Měla na sobě pyžamo se vzorem hipogryfů. Zčervenala, když si všimla jeho pohledu, a uvědomila si, jak dětinsky a směšně v něm musí vypadat.
„Chtěla jsem… něco jsem ti chtěla ukázat.“ Natáhla se a sebrala ze stolu několik smotaných pergamenů. Podala mu je.
„Jaz to dneska namaloval, a když zjistil, že tady budeš bydlet, trval na tom, že je musíš vidět.“
Zatímco si Lucius obrázky prohlížel, Ebony si skousla dolní ret nervozitou.
„Chtěla jsem se tě zeptat - poprosit tě,“ začala rozechvělým hlasem. „Jaz by byl v sedmém nebi, kdyby ses mu mohl zítra věnovat. Vím, že máš hodně práce se snahou se očistit, ale byl by to jen jeden den... a ten bys snad obětovat mohl, nebo ne?“
Podívala se mu do očí s nadějí a ta pohasla, když narazila na ledový chlad jeho pohledu.
„Každý promarněný den je o den víc, který musím strávit tady. A věř mi, Potterová, že tvoje společnost to pouze zhoršuje.“
Bylo to, jako by jí dal facku, takový dopad na ni měla jeho slova.
Otočila se k němu zády.
„A myslíš si snad, že pro mě je to nějaká zábava? Když jsem zjistila, co se stalo, myslela jsem jen na to, jak tě dostat ven. Až pak mi došlo, jak těžké bude, když tady budeš žít s námi. Poslední týdny nedělám nic jiného, než že se snažím na tebe zapomenout. Dostat tě z hlavy – a ze srdce! I kdybychom se celý den nepotkali, už jen myšlenka na to, že tu někde jsi...“
Snažila se potlačit slzy. Slíbila si, že už ji nikdy neuvidí plakat.
„Nemyslela jsem na následky, když jsem prosila Siriuse, abys tu mohl zůstat. Vím, že si to všechno za tuhle hloupost zasloužím, ale prostě nejsem schopná myslet jako jindy, když jsi v tom nějak zamíchaný ty.“
„V tom jsme na tom stejně,“ přiznal Lucius tiše, i když výraz jeho tváře se nezměnil.
„Jsi jako jed pro mou mysl, horší než morová rána, Potterová. Zanecháváš po sobě v celém mém životě spoušť a nyní jsi mě připravila nejen o celý rodový majetek, ale i o pověst a postavení, které jsem si po válce pracně znovu budoval. Od chvíle, co ses objevila v mém životě-“
„Já se nikdy neprosila o to, se v něm objevit! To ty sis našel mě! Aby ses mohl pomstít mě, nebo Harrymu, to je jedno, komu! Neprosila jsem se tě o to,“ ohradila se Ebony a její hlas zněl vztekle a bojovně.
„A povedlo se ti to! Sice jsi mě nepřipravil o Jaze, ale ublížil jsi mi tak, jak by to nikdo jiný nedokázal. A teď na mě chceš svalovat vinu za všechno?“
Zírala na něj rozčilenýma očima plnýma ohně, dokonce se mu zdálo, že se i mírně třese pod náporem emocí. A Lucius v tu chvíli musel bojovat s nečekanou překvapivou a téměř děsivou touhou ji obejmout.
Ale neudělal to.
Ebony mu pohlédla přímo do očí.
„A víš, co je nejhorší? I po tom všem, co jsi udělal ty mně, tě pořád miluju. Věděla jsem okamžitě, že jsi nevinný, ale ne proto, že bych nevěřila, že bys něčeho takového byl schopen. Ne, jen jsem věděla, že bys po sobě nezanechal stopy. Vím, že bys dokázal ukončit Goylův život stejně snadno a chladnokrevně, jako to udělal ten, kdo to na tebe chce hodit. Ale nikdy by se o tom nikdo nedozvěděl. Téměř jsi se nezměnil oproti tomu muži, který za války zabíjel pro Voldemorta. A přesto všechno, i když tohle všechno vím, tě pořád nedokážu přestat milovat.“
„Opravdu si myslíš, že mě tak dobře znáš, Potterová? Že mě máš přečteného?“ zeptal se jí tiše.
Přikývla.
Lucius potřásl hlavou. Kdyby to byla pravda, kdyby v něm opravdu uměla tak dobře číst, nikdy by po jejich poslední společné noci neodešla. Chtěl jí to říct, aby jí dokázal, jak se pletla – tehdy i teď. Ale neudělal to. Protože by tím přiznal, jak moc tehdy chtěl, aby zůstala. Jak moc pro něj byla důležitá. Dal by jí tím do ruky zbraň proti sobě samému.
„Vím, že ke mně něco cítíš. Ale nechceš to přiznat ani sám sobě, natož pak mně. Myslela jsem si nejdřív, že to stačí. Opravdu jsem si myslela, že by to mohlo fungovat, kdybychom žili všichni tři spolu. Ty, já a Jaz. Jako rodina. Ale i to pro tebe očividně bylo příliš.“
Příliš málo, oponoval jí Lucius v duchu.
Povzdechla si.
„Nechtěla jsem mluvit o tomhle... o nás. Je to uzavřená kapitola, vím to. Chtěla jsem tě jen poprosit, abys kvůli mým chybám netrestal jaze. Už si kvůli mojí impulzivnosti a hlouposti a vytrpěl dost.“
„To máš pravdu,“ odtušil ledově.
Chvíli mlčela, očividně váhala s další otázkou..
„Asi nejsi úplně ten pravý, koho bych se měla ptát,“ začala potom, „ale přece jen jsi taky rodič.“
Mírně se pousmála a nervózně si promnula oči. „Bude to vždycky tak těžké - vychovávat ho - správně? Nedělat chyby?“
Něco v Luciusově výrazu se pohnulo. Když promluvil, zněl jeho hlas o stupínek méně chladně.
„Ne, Potterová, za pár let, až přijde do puberty, to bude ještě těžší.“
Zvedla k němu oči.
„Ještě není pozdě, abyste se ty a Draco usmířili,“ řekla.
A Luciusův pohled znovu ztvrdl.
„Opravdu bych ocenil, kdyby ses pořád přestala míchat do mých záležitostí.“
„Omlouvám se, máš pravdu, nic mi do vás dvou není.“
Vrátila se zpět ke stolku, kde stál její hrnek, a dopila zbytek jeho obsahu.
„Zkus ještě zvážit moji žádost ohledně Jaze,“ požádala ho, když odložila prázdný hrnek zpět na stůl a vydala se ke dveřím.
„Dobrou noc,“ popřála mu tiše.
Neodpověděl jí.
Když odešla, zůstal ještě dlouho zamyšleně stát v prázdném pokoji, než se vydal do ložnice, v níž přespával.
Potterová, Potterová, Potterová...
Měl momentálně snad milion jiných starostí – s tím, jak dokázat svou nevinu, jak odblokovat rodový majetek, jak získat zpět svou pověst a nepřijít o všechny obchody. A přesto to byla Potterová, kdo si stále hledal cestu do jeho mysli a rozptyloval ho od všeho, co dělal.
Proklatá, mizerná Potterová...
Myslel si, že to bude snadné. Sejde z očí, sejde z mysli – tak nějak se to říkalo, nebo ne?
Byl to nesmysl. Měl naopak dojem, že čím, méně ji viděl, tím více na ni myslí.
Ať dělal, co dělal, nemohl ji dostat ze svého života, ani z hlavy. Mohl si tisíckrát opakovat, že ji nenávidí a že pro něj nic neznamená, ale ve chvíli, kdy třeba zjistil, že je v ohrožení života, nedokázal nic neudělat. Přispěchal jí na pomoc stejně rychle, jako ona sama nyní pomohla jemu z vězení.
Očividně na tom byli oba stejně.
Bylo to až směšné a on věděl, že už to dlouho takhle nemůže pokračovat.
Představa noci strávené s Ebony pod jednou střechou nebyla nijak příjemná. Když myslel na to, že bude jen kousek od něj...
Skoro viděl sám sebe, jak vchází do její ložnice. Jak ji povalí na postel. A pak ji přiměje, aby mu zopakovala všechny ty věci, které mu říkala během jejich poslední společné noci. A bude ho znovu prosit...
Zavřel za sebou dveře a vydal se po schodech nahoru. Stanul na chodbě v patře a právě přemýšlel, které dveře patří k Ebonyině ložnici, když se jedny na konci chodby otevřely. Vyšel z nich mladík, kterého si Lucius pamatoval z plesu Pudlemerských spojenců.
Lucius vztekle zaťal ruce v pěst, když si vzpomněl, jak nadšeně se s ním Ebony na tom plese objímala.
Moc dobře věděl, že ten pocit, který ho právě zalévá je žárlivost. A ještě zesílila, když ho sledoval, jak klepe na další dveře.
Byla to totiž právě Ebony, kdo mu otevřel… a pustila ho dovnitř.
Lucius spěšně přešel chodbu a zabouchl za sebou dveře od své ložnice.
Ta malá potvora!
Nebylo to ani pět minut, co mu v podstatě vyznávala lásku, a pak si dává noční dostaveníčko s jiným.
Zjevně zapomínala rychleji, než si Lucius myslel.
Představil si, jak ji ten mizera objímá, jak se jí dotýká a líbá ji... a vztek s ním téměř cloumal.
Musel s tím něco udělat.
Zarazil se.
Musel s tím něco udělat?
Odkdy začal uvažovat takhle?
Ještě včera to byla otázka, zda s tím chce něco udělat. (A on si byl téměř jistý, že zná odpověď.) Ale dnes se změnila na jinou: zda s tím vůbec něco udělat může.
Ebony si očividně našla způsob, jak na něj zapomenout.
Lucius Malfoy ale neznal slovo nemožné. Když něco chtěl, dostal to.
A momentálně chtěl skoncovat život jednoho drzého holohlavého černocha, který si očividně myslel, že může Luciusovi vzít něco, co je jeho.
~*~*~*~*~*~
„Myslel jsem, že už jsi odešel,“ divil se Evan, když našel po večeři Tonyho stát před dveřmi své ložnice pro hosty na Grimmauldově náměstí.
Mladík zavrtěl hlavou a vešel za ním dovnitř.
„Něco se děje?“ zajímalo Evana, když se oba usadili.
„Chtěl jsem si s tebou promluvit… o Ebony.“
Evan se ani nepokoušel skrýt překvapení.
„O co jde? Byli jste vždycky tak nerozluční, že si neumím představit, že by tu bylo něco, o čem by sis nemohl promluvit přímo s ní.“
„Od té doby uplynulo hodně času. Navíc ta Ebony, se kterou jsme byli tak nerozluční, by sotva pomáhala z vězení bývalému Smrtijedovi,“ řekl Tony a nedíval se přitom Evanovi do očí.
„Co se to tady děje, Evane? Ebony mi řekla o ní a o Malfoyovi, o tom, co mezi nimi bylo, a co jí udělal. A taky to, že to definitivně skončilo. Ale jakmile skončí ve vězení, utíká ho rychle osvobodit, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.“ Tony vzhlédl, ve tváři vážný výraz.
„Sám to pořádně nechápu. Vím jen fakta, a i když by se mohlo zdát, že to musí stačit, poslední dobou zjišťuju, že nikoliv.“
Evan se zvedl a zamířil k malému stolku, na kterém měl láhev Ogdenské starorežné.
„Dáš si skleničku?“ zeptal se Tonyho. Mladší muž přikývl a sledoval, jak jim oběma nalévá.
„Chce na něj zapomenout, Tony, to jí věřím. Pokouší se o to už několik týdnů. Ale jak sám víš, něco takového se nepovede přes noc,“ vysvětloval Evan, když se se sklenkou v ruce posadil zpět na pohovku a druhou podal Tonymu.
„Nejradši bych mu pořádně namlátil za to, co jí provedl. Nechápu, že po tom všem-“
Evan se ušklíbl. „Tak to jsi asi nikdy nebyl zamilovaný.“
„Pch! Rozhodně jsem za války nežil jako mnich poustevník. To, že jsme se skrývali před Smrtijedy neznamenalo, že jsme byli zalezlí v nějaké díře a čekali, až se to přežene. Ale asi máš pravdu. U některých holek si pamatuju jen jména a rozhodně mi žádná nezlomila srdce,“ zazubil se Tony.
Evan na něj krátce pohlédl. Také se změnil. Zmužněl a dospěl, ale v tu chvíli v něm Walter viděl zase toho otravného malého uličníka, který byl s jeho sestrou namočený v každém maléru.
Tony poté zvážněl, upil ze své sklenky a zamyšleně si ji prohlížel.
„Opravdu věříš, že je nevinný?“ zeptal se tiše. „Vím, co si myslí Ebony a její argumenty mají svou logiku. Je vidět, že ho dobře zná, ale pořád nedokážu určit, zda není její úsudek ovlivněn jejími city. Zda si prostě jen neodmítá přiznat, co je to za člověka.“
Evan přikývl. „Je to možné, i když mám dojem, že Ebony moc dobře ví, co je ten chlap zač. Ale ani mně nepřijde pravděpodobné, že by to Malfoy provedl tak okatě a nezahladil po sobě stopy.“
„No, budu to muset brzy zjistit,“ řekl si Tony spíš pro sebe.
„Ty? Proč ty?“
Tony si povzdechl a nepodíval se Evanovi do očí.
„Nebyl jsem k vám včera úplně upřímný. Moje poslední mise sice skončila, ale nejsem tady jen za zábavou. Něco se děje. Někdo dává dohromady bývalé přívržence Pána zla. Zachytili jsme pár stop i u nás a všechny nitky vedou podle očekávání sem, do Británie. Dovedly mě až ke Goylovi, i to byl jeden z důvodů, proč jsem mohl vůbec přijet. Podle všeho nezemřel náhodou – chtěl mluvit, ale než si ho stihl někdo poslechnout, zabili ho. Víc ti říct nemůžu, ani jako příteli, ani jako šéfovi amerických bystrozorů. Ale situace je vážná a nebezpečná.“
Evan jen překvapeně pozvedl obočí, ale nic neřekl. Věděl, že pokud je Tony vázán mlčením, další podrobnosti z něj nedostane. Bylo to základní pravidlo jejich práce.
Tony si unaveně promnul kořen nosu a dopil svou sklenku, kterou potom prázdnou podal Evanovi.
„Fakt, že je v tom Ebony svým způsobem zapletená, se mi vůbec nelíbí,“ pokračoval Tony, zatímco mu Evan doléval.
„A její spojení s Malfoyem ji do toho zamotává ještě víc.“
„To je jeden z důvodů, proč jsem nějaký čas tady,“ přiznal Evan. „Chci dohlédnout na to, aby se neopakoval ten nedávný útok.“
„Nemůžeš ji tu hlídat donekonečna, budeš se muset vrátit.“
Tony si znovu povzdechl.
„Měla by jet taky... domů, do Atlanty. Nebo ji s sebou vezmu do Kanady. Postarám se, aby byla v pořádku.“
„Myslím, že ji nepřesvědčíš, aby odjela. Sice o tom uvažovala, ale pak získala novou práci, o které vždycky snila. Nebude o ni chtít přijít. A doma už dávno není v Atlantě.“
„Mohla by přijít o život,“ zvýšil Tony hlas.
„Říkal jsi, že její spojení s Luciusem ji ještě víc ohrožuje. Taky jsem si to myslel. Ale on je taky jeden z mála lidí tady v Británii, kdo ji může ochránit – a koho by nechala, aby ji chránil,“ připustil Evan zamračeně.
„Po tom všem, co jí provedl-“ začal znovu Tony.
„Jí stejně přišel na pomoc ve chvíli, kdy to potřebovala.“
Evan se na Tonyho usmál.
„Měl by sis o tom všem promluvit s ní. Ale nezapomeň, jak je tvrdohlavá. Stejně si to nakonec všechno rozhodne sama. S kým bude… a taky kde.“
Tony s úšklebkem přikývl. „Máme toho stejně hodně co dohánět.“
-TBC-
Komentář můžete zanechat ZDE nebo na mém blogu electrapm.blog.cz. Za všechny předem děkuji!