Lux in tenebris
Stav povídky: nedokončena (WIP)
Summary: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo.
Postavy: Ebony Potterová (OC), Draco Malfoy, Harry Potter, Lucius Malfoy, Severus Snape, Oliver Wood, Sirius Black
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), slash
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly najdete ZDE!
Summary: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo.
Postavy: Ebony Potterová (OC), Draco Malfoy, Harry Potter, Lucius Malfoy, Severus Snape, Oliver Wood, Sirius Black
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), slash
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly najdete ZDE!
L. Když tma přichází po špičkách
Přišlo ráno. A obyvatelé domu číslo 12 na Grimmauldově náměstí se scházeli v jídelně na snídani.
Evan vstával pravidelně mezi prvními a většinou už dávno seděl u stolu s hrnkem kávy, než se přiřítili Jaz s Ebony. Proto byl tentokrát překvapený, když otevřel dveře a zjistil, že jídelna není prázdná.
V čele stolu, na místě, které bývalo většinou vyhrazené pro pána domu, seděl Lucius. Jeho tvář byla zpola skrytá za ranním výtiskem Denního věštce. Na titulní straně se vyjímal snímek Kingsleyho Pastorka, který svou nehybností a bezvýrazností trochu připomínal nepohyblivé mudlovské fotografie.
Žádný pokrok ve vraždě syna bývalých Smrtijedů, hlásal titulek.
Evana však mnohem více než noviny zajímala osoba, která je držela v ruce.
„Dobré ráno. Čekal jsem, že už budete touhle dobou dávno pryč,“ pozdravil Luciuse.
„Snad nejste zklamaný. Mohu posnídat ve své ložnici, pokud vám moje přítomnost vadí,“ odpověděl mu Malfoy, aniž by vyhlédl zpoza novin, a pomalu otočil stránku.
„Ani zdaleka ne, jsem jen překvapený, to je vše,“ odpověděl Evan a usadil se na své místo na kraji stolu.
Snídali mlčky, tedy spíš Evan snídal, Malfoy pouze pil kávu a četl si dál Denního Věštce.
Uplynulo asi deset minut, když se na schodech ozvalo dupání.
„Jazi! Zpomal, nebo se skutálíš dolů,“ zaslechli oba Ebonyin hlas.
„Radši si ještě pospěš, nebo tě chytím!“ ozval se další, tentokrát mužský hlas.
Vzápětí se dveře do jídelny doslova rozlétly a dovnitř vtrhl Jaz. Zakopl o práh a dopadl na kolena a doklouzal se po nich až ke stolu.
„Vyhrál jsem!“ zajásal rozjařeně a zubil se na Tonyho, který se zadýchaně objevil ve dveřích za ním.
„Počkej, příště už mi neutečeš,“ slíbil Jazovi. Pak si všiml Evana a Luciuse.
„Dobré ráno, pánové,“ pozdravil je.
Malfoy odložil noviny a chladně na něj pohlédl.
Do jídelny vstoupila i Ebony. Popřála dobré ráno svému bratrovi a pak se zarazila, když si všimla Luciuse.
„Luciusi! Luciusi! To je paráda, že tady s námi teďka bydlíš!“ zajásal Jaz, když si ho všiml a hrnul se k němu. Než stihl Lucius cokoliv udělat, Jaz se mu nadšeně vydrápal do klína.
„Líbily se ti moje obrázky? Strejda Tony mi ukázal, jak to udělat, aby se hýbaly. Že to bylo žůžo? Je to taky byso-bytro-bystrozor jako strejda Evan. A taky mi povídal, jak s Ebony přičarovali jedné paní profesorce na obličej bradavice, když spolu chodili do školy. Nepůjdeš si námi potom hrát? Strejda Tony říkal, že mě naučí ještě nějaká nová kouzla, co jdou dělat i bez hůlky. Ale nesmím o tom nikomu říkat, aby mě nezatkli bytroso – bystrozorové.“
Chlapec na něj upřel s nadějí své velké oči.
„Mám bohužel hodně práce, ale jsem si jistý, že tvůj nový strýček mě jistě moc rád zastoupí,“ odpověděl mu Lucius chladně a jeho pohled znovu spočinul na Tonym.
„Omlouvám se, že jsem se hned nepředstavil, ale tenhle malý uličník mě nepustil ke slovu,“ zareagoval okamžitě Tony a zazubil se na Jaze, který mu úsměv nadšeně opětoval a pohodlněji se usadil na Luciusově klíně.
„Jsem Anthony Clarke, ale klidně mi říkejte Tony, jako všichni. Známe se s Ebony ještě z Merlinovy akademie.“
„Jistě, všiml jsem si vašeho nadšeného přivítání na plese Pudlemerských spojenců,“ řekl Lucius bezvýrazným tónem a natáhl se, aby mohl Jazovi podat talíř s palačinkami, po kterých chlapec mlsně pokukoval.
„Vůbec jsem netušila, že přijede, bylo to od něj překvapení,“ vysvětlovala Ebony a posadila se ke stolu.
„Je to můj dárek k narozeninám,“ dodala pobaveně a věnovala Tonymu vřelý úsměv.
„Opravdu? No jistě, to potom vysvětluje, proč ho ubytováváte u sebe v ložnici.“
Lucius se otočil na Tonyho a vůbec si nevšiml, že Jaz, který se pustil do první palačinky, mu kape marmeládu na rozloženého Denního věštce.
„Vidím, že máte tu nejlepší péči. A dokonce vás i krmí, když vás přivedla na snídani,“ utrousil sžíravě.
Ebony se zamračila, ale z Tonyho tváře úsměv nezmizel.
„Alespoň mě nemusela dostávat z vězení,“ odvětil sladce.
Luciusovy se vzteky zúžily oči.
„Užívejte si, dokud můžete. Víte, co se říká. Není nic prchavějšího, než přízeň ženy,“ řekl ledovým tónem.
Postavil Jaze žvýkajícího palačinku na zem a když vstal a urovnal si hábit, usadil ho zpět na svou uprázdněnou židli.
„Ty už musíš jít?“ podíval se na něj Jaz smutně.
Lucius pouze krátce přikývl a bez pozdravu zamířil ke dveřím.
Ebony vyběhla z jídelny za ním.
„Co to sakra mělo znamenat!?“ pustila se do něj, když ho doběhla a postavila se mezi něj a dveře do salonku s letaxovým krbem
„Proč jsi na Tonyho tak vyjel? Je to můj přítel a host v tomhle domě stejně jako ty,“ připomněla mu rozčileně.
Lucius jí pohlédl zpříma do očí. Z jeho pohledu nadále studilo. „Myslím, že mezi mnou a tím tvým přítelíčkem je velký rozdíl. Třeba v tom, ve které posteli jsme strávili uplynulou noc.“
Ebony na něj chvíli zmateně hleděla a pak se rozesmála.
„Ty si myslíš, že Tony a já – ty na něj žárlíš?“ dostala ze sebe pobaveně. „Dlouho jsme se neviděli. Jen jsme si povídali.“
Na Luciuse však měly její slova a především její smích stejný dopad, jako kdyby ho právě do krve urazila.
Došel až k ní a přitáhl si ji za hábit na hrudi blíž k sobě.
„Zvyk vtipkovat o věcech, které jsou vážné, a ještě navíc v naprosto nevhodnou dobu máte zjevně v rodině, takže ti to pro tentokrát odpustím. Ale nemysli si, že si ze mě můžeš dělat beztrestně blázna, Potterová.“
Úsměv zmizel z Ebonyiny tváře jako mávnutím kouzelného proutku. Odstrčila Luciusovu ruku a vztekle k němu zvedla pohled.
„Proč si myslíš, že mi můžeš mluvit do toho, co dělám a s kým, Luciusi? Nejsme rodina, ani přátelé … a nejsme ani nic víc. To, co k tobě cítím, ti nedává žádné právo plést se mi do života. Je to jen moje věc, můj problém. Už ti nezbylo nic, čím bys mě mohl vydírat a k něčemu mě nutit. Žádné nitky, za které bys mohl tahat a ovládat mě.“
Ušklíbl se. „Že ne? No to se podívejme. A ty tomu snad dokonce i věříš.“
Tentokrát ji z jeho pohledu zamrazilo úplně jiným způsobem.
„Ebony, Ebony...“ pokračoval Lucius.
„Chceš říct-“ a s těmi slovy jí jemně sklouzl prstem po tváři - „že kdybych tě teď políbil, že by se ti nerozbušilo srdce jako splašené? Že by ses necítila slabá v kolenou, že by ses nepřestala ovládat a neocitla se plně v mojí moci? Že by ses mi nechvěla v náruči a neprosila mě o víc?“
Po jeho slovech jí naskočila husí kůže. Řekl to tak klidně a samozřejmě a jedna její část na ni v hloubi její duše křičela, že má pravdu.
Stačil ten lehký dotek na její tváři a tělem se jí rozlévalo horko.
Skousla si rty a posbírala poslední zbytky své sebekontroly.
„To nikdy nezjistíme, protože to neuděláš. Malfoy se sotva někdy přizná ke své slabosti. A to bys přesně udělal. Oba víme, že by to zdaleka nebylo jen o mojí touze, ale i o tvé.“
Lucius spustil ruku, ale nepřestával jí hledět do očí.
„Ty si opravdu myslíš, že mě tak dokonale znáš a máš mě přečteného, že ano, Ebony? Že víš přesně, po čem toužím, a co se mi honí hlavou.“ Zavrtěl hlavou.
„Bral jsem první lekce bojové strategie už v době, kdy se tví rodiče teprve rozhodovali, jestli si tebe a tvého bratra vůbec pořídí. Překvapit soupeře je základem většiny z nich. Zvlášť, pokud si naivně myslí, že zná každý tvůj krok a umí odhadnout tvou strategii.“
Ebony pozvedla obočí.
„My jsme spolu ve válce, Luciusi?“
Další Luciusův úšklebek. Zdálo se, že se opravdu dobře baví.
„Mohu tě ujistit, že tentokrát si tvou porážku skutečně vychutnám.“
Ebony se na něj smutně usmála a sklopila oči k zemi. „Myslíš, že mi můžeš ublížit ještě víc, než tím, že jsi mi zlomil srdce? Kdybys sám nějaké měl, tak bys věděl, že to nejde.“
Lucius zaváhal a pak ji vzal za bradu a přiměl ji znovu se mu podívat do očí. Ten dotek byl jako zásah elektrickým proudem. Proudily z něj do celého jejího těla jiskřičky živé hřejivé energie a hromadily se jí pod kůží.
„Tentokrát mám v plánu něco zcela jiného. Věř mi.“ Pak ji pustil, otočil se a odešel.
Ebonyino tělo v tu chvíli opravdu postrádalo ten hřejivý dotek, cítila se, jako by někdo vypnul ve světě kolem ní všechna světla a ona se znovu ocitla v temnotě. Zmatená a opuštěná.
To byl její život bez Luciuse. S ním se cítila živá, obklopená světlem a energií, a bylo jedno, zda se spolu právě hádají, nenávidí nebo milují.
Bylo tak těžké zapomenout. Tak těžké ho vymazat ze své mysli. Ale už se přece jednou naučila žít ve tmě. Mohla by to dokázat znovu.
Věděla, že s ní Lucius zase hraje nějakou svoji hru. Nechápala ji, neznala pravidla, ani její cíl a bylo jí to jedno.
Přála si, aby ji nechal na pokoji, stejně vroucně, jako si přála, aby z jejího života nikdy neodešel. Ty dva pocity se v ní svářely jako oheň a voda, jako den a noc, jako světlo a tma.
Bolelo jí zjištění, že po tom všem, co mu včera řekla, ještě stále touží po tom, ji znovu porazit a pokořit. Že je to pro něj všechno zjevně ještě pořád jen nějaká zvrácená zábava.
Protože myšlenka, že by to všechno dělal kvůli ní, že ta scéna u snídaně byla projevem jednoduché z lásky zrozené žárlivosti… už jen doufat v něco takového a dovolit si tuhle poslední naději...
Ne, ne, ne!
To prostě nemohla!
Co kdyby ji znovu zklamal? Co kdyby se naděje opět ukázala jako lichá?
V jednom měl Lucius pravdu. Stačil by jeden jeho polibek a byla by znovu ztracená.
K čertu s tím! Kam se poděla její sebeúcta! Copak by opravdu po tom všem znovu prosila alespoň o drobek jeho náklonnosti, o trošku jeho pozornosti, o nějaký ubohý falešný náznak citu?
Odpověď znala okamžitě, ani po ní nemusela pátrat ve svém nitru.
Hořce se ušklíbla.
Milovat Luciuse Malfoye bylo všechno možné jenom ne snadné. A zatraceně to bolelo.
Myslela si, že toho dne už Luciuse neuvidí, ale mýlila se. S úderem čtvrté hodiny se objevil v Jazově pokoji. Chlapec byl radostí bez sebe, že si s ním Lucius bude hrát, a tak je Ebony nechala až do večeře samotné.
Chápala, že tím Lucius alespoň částečně vyhověl její žádosti, aby se Jazovi věnoval. A také si pamatovala, jak říkal, že mu vadí snášet její přítomnost.
A překvapením zdaleka nebyl konce. Sice se u snídaně už znovu neobjevil, ale druhý den ve čtyři hodiny už stál opět ve dveřích a Jaz ho s radostí ve tváři běžel přivítat. Stalo se to jejich každodenní rutinou.
Ebony skončila krátká dovolená, kterou si u Snapea vyprosila kvůli návštěvě Tonyho, a tak si u něj vymohla alespoň dočasnou úpravu pracovní doby, aby mohla Jazem trávit dopoledne a odpoledne ho nechávala v péči Siriuse, který se vrátil z Bradavic domů tři dny po plese Spojenců, a poté Luciuse.
Uplynulo čtrnáct dní, během kterých se toho mnoho nezměnilo. Ebony sice s Luciusem nemluvila o jeho situaci, z několika drobných náznaků v jeho tváři a unaveném uštvaném výrazu, který se mu před ní téměř dařilo skrývat, poznala, že jeho snahy zatím nepřinášejí výsledky, které by si přál.
Vlastně spolu nemluvili vůbec. Vídali se pouze u večeře, kde většinu konverzace obstarával Jaz. Ebony občas chlapce přistihla, jak je oba po očku pozoruje s podivně zamyšleným výrazem v dětské tvářičce. Uměla si představit, co se mu honí hlavou, ale jelikož vůbec netušila, jak s ním téma Lucius probrat, raději ho ani nenačínala.
Kromě toho měla dojem, že je Sirius oba nenápadně hlídá, aby spolu náhodou někde nezůstali o samotě.
Od Evana věděla, že bystrozoři nadále zuřivě pátrají po nějakých dalších stopách a podezřelých z útoku na ni a Jaze nebo z Goylovy vraždy, ale bez úspěchu. Evan sám se po domluvě s Pastrokem také zčásti zapojoval do vyšetřování, takže jí toho ani nemohl říct více.
Ani s Tonym se poslední dny už tolik nevídala. Přestože jí tvrdil, že si přijel do Anglie užít dovolenou, z nějakého důvodu byl každou chvíli hodně zaneprázdněný. Začínala ho podezřívat, že si třeba našel v Londýně nějakou známost. I když jí mrzelo, že pokud je to pravda, má potřebu to před ní tajit. Bývaly doby, kdy o sobě věděli všechno a neměli před sebou žádná tajemství.
Jako by se všechno a všichni kolem ní tak trochu měnili. Nebo se měnila ona sama? Jak se blížil konec července, Snape ji zaměstnával stále víc a víc. Pomáhala mu s přípravou studijních plánů a osnov nebo s katalogizací a doplňováním skladu školních zásob přísad do lektvarů. Kromě toho trávila hodně času zabraná v knihách. Nyní, když patřila de facto mezi příslušníky učitelského sboru, měla přístup do oddělení s omezeným přístupem v Bradavické knihovně i do Snapeovy soukromé, malinké, ale o to cennější knihovny. Věděla, že by řada lidí byla překvapená, že mnoho knih, které v minulých dnech studovala, se týkalo i černé magie. Některé z lektvarů byly opravdu fascinující, tím děsivým morbidním způsobem, který souvisel především s jejich využitím. A jak zjišťovala, na spoustu z nich neexistovaly žádné protijedy nebo lektvary, které by vyléčily jejich účinky. Možná by se mohla věnovat jejich hledání.
To byl totiž ten další problém.
Jak se blížil začátek školního roku, Ebony si stále palčivěji uvědomovala, že stále ještě nemá cíl a předmět svého výzkumu. Byla připravená a dokonce i natěšená na to, sestavit si vlastní tým, ale k čemu jí to bude, když nebudou mít čím se zabývat.
I Snape už začínal být netrpělivý.
Špatně kvůli tomu poslední dny spala, byla unavená a odráželo se to i na její náladě. Začala být podrážděná a několikrát ji dokonce Snape musel vyhnat ze své laboratoře, v níž chystali lektvary pro bradavickou ošetřovnu, protože se nedokázala správně soustředit.
Luciusova přítomnost na Grimmauldově náměstí tomu nijak nepomáhala. V noci se jí stávalo, že se probudila zpocená a zadýchaná, jako by právě uběhla maraton. A přitom to byl jen výsledek snu plného horkých polibků, vzrušujících doteků a modrošedých očí. Už dvakrát se přistihla, že stojí přede dveřmi do Luciusovy ložnice připravená ho přimět, aby z jejích snů udělal skutečnost, a to ještě dřív, než se vůbec stihla pořádně probudit. A uvědomit si, co dělá.
Při tom všem se před ním stále držela ve střehu, připravená na jakýkoliv náznak té jeho snahy ji opět porazit a zničit, jak o tom mluvil té první noci.
Ale nic se nedělo.
Lucius trávil svá odpoledne s Jazem, při večeři si jí většinou nevšímal a zbytek dne se snažil někde najít důkazy o své nevinně.
Z myšlenek jí vytrhl Snapeův ostrý hlas. Provinile sebou škubla, když si uvědomila, že lektvaru bublajícímu v kotlíku před ní vůbec nevěnuje pozornost. Stoupaly z něj husté výpary, ze kterých se jí mírně točila hlava a dělalo se jí špatně od žaludku.
„Potterová! Teď byste měla přidat výluh z pelyňku a začít lektvar znovu míchat. A pokud vám to budu muset zopakovat ještě jednou, možná bude lepší, když toho necháte a vypadnete z laboratoře,“ vrčel Snape rozladěně a přiblížil se k ní.
Ebony na něj pohlédla a uvědomila, že ho vidí rozostřeně, jako by stál za nějakou poloprůhlednou clonou.
Potom omdlela.
Když se mu složila k nohám, Snape si povzdechl. Shlédl dolů na její bezvládné tělo a přemýšlel, proč u toho musí být zase on.
Zběžný pohled mu odhalil že dýchá, zjevně tedy nebyla v ohrožení života. Nejdříve proto odstavil bublající lektvar z ohně, až potom se sklonil ke své bezvědomé asistentce. Vyčaroval nosítka a za pomoci kouzla ji na ně umístil.
Potom se s ní vydal na ošetřovnu.
Když přišla Ebony k sobě, první, co spatřila, byla vážná ustaraná tvář madame Pomfreyové, která se k ní skláněla v nemocniční zástěře.
„Už se cítíte lépe, děvče?“ zeptala se jí ošetřovatelka a odstoupila od jejího lůžka, takže se do Ebonyina zorného pole dostal i Snape postávající opodál.
„Ano, nechápu, co se - mám žízeň,“ dostala ze sebe, myšlenky jí mezitím zmateně vířily v hlavě. Pamatovala si laboratoř ve sklepení... bublající lektvar a rozčilenou Snapeovu tvář... Došlo jí, že se jí asi zamotala hlava a omdlela. Posledních několik dní se necítila ve své kůži a nekvalitní spánek si zjevně vybíral svou daň.
„Omdlela jste v laboratoři. Pana profesora jste pěkně vyděsila,“ oznámila jí madame Pomfreyová věcně.
Ebony rychle pohlédla na Snapea.
„Jen jsem chtěl předejít klepům a zbytečným podezřením, která by se jistě objevila, kdyby vás našli mrtvou v mojí laboratoři,“ ušklíbl se na ni.
„Nemusíte se bát, neumírám, jsem jen unavená.“
„Diagnózu přenechte laskavě mě, slečno Potterová,“ zarazila ji madame Pomfreyová.
„Je pravda, že to skutečně mohla být jen chvilková slabost způsobená stresem a únavou, ale také by to mohl být příznak nějaké vážnější nemoci. Dokud neudělám nějaké testy, nemůžeme si být ničím jistí.“
Ebony se po jejích slovech zarazila a malinko zbledla.
„Povězte mi, co jste dnes od rána jedla.“
Ebony v zamyšlení nakrčila čelo.
„No, vlastně nic moc. K snídani jsem měla pouze čaj, necítila jsem se dobře, tak jsem nechtěla pokoušet žaludek. A nasvačit jsem se ještě nestihla, nebyl čas, dokud nebude hotová tahle várka.“
Ebony složila hlavu do dlaní, když si vzpomněla na rozdělané lektvary v laboratoři, které znamenaly její a Severusovu dvoudenní práci.
„U Salazara! Ty lektvary – půjdou ještě zachránit?“ obrátila se na Severuse, i když předem znala odpověď.
Zavrtěl hlavou, ale kupodivu nic neřekl.
„Jsem tak blbá, měla jsem se víc soustředit. Naruší to celý plná a třeba to takhle ani do začátku roku nestihneme.“
„Přestaňte vyvádět, Potterová, a starost o plán přenechte laskavě na mě,“ zarazil ji Snape příkře. Bylo jí jasné, že se na ni zlobí, ale nevidí nyní vhodnou příležitost, aby jí to vyčetl.
„Musím s panem profesore souhlasit, slečno, uklidněte se. Ať už bylo příčinou cokoliv, další stres vám určitě nepomůže.“ Pomfreyová si ji přísně změřila zkoumavým pohledem zpoza svých brýlí.
„A co včera a den předtím? Také vám bylo nevolno?“
Dívka sklopila pohled k bílému povlečení na posteli.
„Necítím se nejlíp už zhruba týden., měla jsem za to, že je to jenom únava, máme teď opravdu hodně práce.“ Při posledních slovech prosebně pohlédla na Snapea, jako by doufala, že se jí před tou přísnou ženou zastane.
„Všiml jsem si už před několika dny, že je Potterová extrémně bledá a vypadá nezdravě, ale jako její nadřízený jsem nechtěl zasahovat do jejích osobních záležitostí.“
„Bylo to vám jedno,“ zamračila se na něj nesouhlasně vrchní bradavická ošetřovatelka. „Hlavně když vám pomáhala splnit ten váš ctižádostivý plán, že budou všechny lektvary pro ošetřovnu připravené o týden dříve než minulý rok! Copak je to nějaká soutěž, že kvůli tomu musíte tuhle ubohou dívku uhnat?“
Snape odmítavě ohrnul rty, zjevně rozčilený a zahanbený tím, jak neuctivě s ním Pomfreyová mluví. K Ebonyinu překvapení si to ale nechal líbit.
„Mám dost zásob, aby mi vystačily na první měsíc školy, tak nechápu, proč musí být všechno hotové v takovém předstihu. Měl bys dát slečně nějaké volno, okamžitě. Jinak jí nařídím dva měsíce odpočinku na lůžku, a budeš se bez ní muset obejít úplně,“ vyhrožovala Pomfreyová.
„Není to chyba pana profesora,“ odvážila se jí do toho vstoupit Ebony. „Nemůže za to, že… já… mám nějaké osobní problémy, kvůli který špatně spím, a odrážejí se i na mojí nechuti k jídlu. Měla jsem mu říct, že se necítím dobře. To, co se dneska stalo, bylo nebezpečné, mohla jsem svoji nepozorností zavinit výbuch.“
„Jsem rád, že si to uvědomujete,“ odtušil Snape, ale chlad v jeho hlase malinko odtál díky zjevnému příjemnému překvapení nad tím, že se ho zastala.
Madame Pomfreyová si je chvíli oba zamračeně prohlížela. „Dobrá tedy, to už je nyní jedno. Teď musíme zjisti, co vám chybí.“
Zamyšleně si pohrávala s pergamenem s Ebonyinými záznamy v ruce.
„Ta přetrvávající nevolnost může mnoho příčin – psychické rozrušení, únavu a stres, nebo jste chytila nějakou chřipku. Poslední dobou se hodně rozmohly. Bohužel by to také mohlo být něco vážnějšího, ale to už by nám prozradily testy. A… ano, jistě… ještě je tu možnost, že byste mohla být těhotná.“
Po jejích posledních slovech zavládlo ticho.
Ebony spadla čelist.
Ona? Těhotná? To přece bylo směšné? Vždyť přece byla vždycky opatrná. To, že se s radostí starala takhle mladá o Jaze, neznamenalo, že by si hned chtěla pořídit další dítě. Kvůli alergii na maliník sice nemohla užívat klasický lektvar, znala ale ta potřebná kouzla a vždycky si dávala pozor, aby je použila.
Navíc už dlouho byla sama, pokud nepočítala tu noc strávenou s Luciusem před několika týdny.
Zarazila se a měla dojem, že se jí zastavilo srdce. Tu noc byli oba opilí… a všechno se seběhlo tak rychle, že si nebyla schopná vzpomenout, zda ta kouzla použila.
Zaslechla potměšilý pobavený hlasitý smích, myslela si, že je to Snape. Bylo by mu to podobné se jí vysmívat v takové situaci - zjevně musel tušit, kdo by mohl být otcem jejího dítěte.
Ale když vzhlédla a všimla si jeho chladné vážné tváře, došlo jí, že ten nyní už téměř hysterický zvuk vychází z jejích vlastních úst.
Zbytek rozhovoru s madame Pomfreyovou už absolvovala jako v mrákotách. Srdce jí plnila ledová hrůza, myšlenky splašeně vířily hlavou.
Představa Luciusova dítěte, jako omylu nezrozeného z lásky ale z alkoholového opojení, ji děsila. S jeho otcem se míjela pod jednou střechou, jako by byli cizinci. Co udělá, až zjistí, že s ním čeká dítě?
Nějak si neuměla představit, že by se Lucius odmítl o dítě starat a chtěl ho zapřít. Ale nijak ji to neuklidnilo, naopak. Copak chtěla, aby byl s ní jen z povinnosti k nenarozenému dítěti? Nebylo to přece tak dlouho, co byla ochotná předstírat s Luciusem šťastnou rodinku kvůli Jazovu dobru.
Ale od té doby se hodně změnilo… ona sama se změnila. Chtěla se od Luciuse a svých citů k němu osvobodit. Chtěla konečně začít znovu. A to dítě by se stalo závažím, které by ji jako koule na nouze táhlo a poutalo k její minulosti.
Zarazila se, když si uvědomila, co se jí honí hlavou. Opravdu uvažovala o svém dítěti takhle? Jako o závaží? O věci? O něčem nepříjemném a téměř nepřátelském? Potřásla hlavou. Najednou si nebyla jistá ničím, ani svými pocity a myšlenkami.
Zničeně sebou plácla zpět na postel.
Evan vstával pravidelně mezi prvními a většinou už dávno seděl u stolu s hrnkem kávy, než se přiřítili Jaz s Ebony. Proto byl tentokrát překvapený, když otevřel dveře a zjistil, že jídelna není prázdná.
V čele stolu, na místě, které bývalo většinou vyhrazené pro pána domu, seděl Lucius. Jeho tvář byla zpola skrytá za ranním výtiskem Denního věštce. Na titulní straně se vyjímal snímek Kingsleyho Pastorka, který svou nehybností a bezvýrazností trochu připomínal nepohyblivé mudlovské fotografie.
Žádný pokrok ve vraždě syna bývalých Smrtijedů, hlásal titulek.
Evana však mnohem více než noviny zajímala osoba, která je držela v ruce.
„Dobré ráno. Čekal jsem, že už budete touhle dobou dávno pryč,“ pozdravil Luciuse.
„Snad nejste zklamaný. Mohu posnídat ve své ložnici, pokud vám moje přítomnost vadí,“ odpověděl mu Malfoy, aniž by vyhlédl zpoza novin, a pomalu otočil stránku.
„Ani zdaleka ne, jsem jen překvapený, to je vše,“ odpověděl Evan a usadil se na své místo na kraji stolu.
Snídali mlčky, tedy spíš Evan snídal, Malfoy pouze pil kávu a četl si dál Denního Věštce.
Uplynulo asi deset minut, když se na schodech ozvalo dupání.
„Jazi! Zpomal, nebo se skutálíš dolů,“ zaslechli oba Ebonyin hlas.
„Radši si ještě pospěš, nebo tě chytím!“ ozval se další, tentokrát mužský hlas.
Vzápětí se dveře do jídelny doslova rozlétly a dovnitř vtrhl Jaz. Zakopl o práh a dopadl na kolena a doklouzal se po nich až ke stolu.
„Vyhrál jsem!“ zajásal rozjařeně a zubil se na Tonyho, který se zadýchaně objevil ve dveřích za ním.
„Počkej, příště už mi neutečeš,“ slíbil Jazovi. Pak si všiml Evana a Luciuse.
„Dobré ráno, pánové,“ pozdravil je.
Malfoy odložil noviny a chladně na něj pohlédl.
Do jídelny vstoupila i Ebony. Popřála dobré ráno svému bratrovi a pak se zarazila, když si všimla Luciuse.
„Luciusi! Luciusi! To je paráda, že tady s námi teďka bydlíš!“ zajásal Jaz, když si ho všiml a hrnul se k němu. Než stihl Lucius cokoliv udělat, Jaz se mu nadšeně vydrápal do klína.
„Líbily se ti moje obrázky? Strejda Tony mi ukázal, jak to udělat, aby se hýbaly. Že to bylo žůžo? Je to taky byso-bytro-bystrozor jako strejda Evan. A taky mi povídal, jak s Ebony přičarovali jedné paní profesorce na obličej bradavice, když spolu chodili do školy. Nepůjdeš si námi potom hrát? Strejda Tony říkal, že mě naučí ještě nějaká nová kouzla, co jdou dělat i bez hůlky. Ale nesmím o tom nikomu říkat, aby mě nezatkli bytroso – bystrozorové.“
Chlapec na něj upřel s nadějí své velké oči.
„Mám bohužel hodně práce, ale jsem si jistý, že tvůj nový strýček mě jistě moc rád zastoupí,“ odpověděl mu Lucius chladně a jeho pohled znovu spočinul na Tonym.
„Omlouvám se, že jsem se hned nepředstavil, ale tenhle malý uličník mě nepustil ke slovu,“ zareagoval okamžitě Tony a zazubil se na Jaze, který mu úsměv nadšeně opětoval a pohodlněji se usadil na Luciusově klíně.
„Jsem Anthony Clarke, ale klidně mi říkejte Tony, jako všichni. Známe se s Ebony ještě z Merlinovy akademie.“
„Jistě, všiml jsem si vašeho nadšeného přivítání na plese Pudlemerských spojenců,“ řekl Lucius bezvýrazným tónem a natáhl se, aby mohl Jazovi podat talíř s palačinkami, po kterých chlapec mlsně pokukoval.
„Vůbec jsem netušila, že přijede, bylo to od něj překvapení,“ vysvětlovala Ebony a posadila se ke stolu.
„Je to můj dárek k narozeninám,“ dodala pobaveně a věnovala Tonymu vřelý úsměv.
„Opravdu? No jistě, to potom vysvětluje, proč ho ubytováváte u sebe v ložnici.“
Lucius se otočil na Tonyho a vůbec si nevšiml, že Jaz, který se pustil do první palačinky, mu kape marmeládu na rozloženého Denního věštce.
„Vidím, že máte tu nejlepší péči. A dokonce vás i krmí, když vás přivedla na snídani,“ utrousil sžíravě.
Ebony se zamračila, ale z Tonyho tváře úsměv nezmizel.
„Alespoň mě nemusela dostávat z vězení,“ odvětil sladce.
Luciusovy se vzteky zúžily oči.
„Užívejte si, dokud můžete. Víte, co se říká. Není nic prchavějšího, než přízeň ženy,“ řekl ledovým tónem.
Postavil Jaze žvýkajícího palačinku na zem a když vstal a urovnal si hábit, usadil ho zpět na svou uprázdněnou židli.
„Ty už musíš jít?“ podíval se na něj Jaz smutně.
Lucius pouze krátce přikývl a bez pozdravu zamířil ke dveřím.
Ebony vyběhla z jídelny za ním.
„Co to sakra mělo znamenat!?“ pustila se do něj, když ho doběhla a postavila se mezi něj a dveře do salonku s letaxovým krbem
„Proč jsi na Tonyho tak vyjel? Je to můj přítel a host v tomhle domě stejně jako ty,“ připomněla mu rozčileně.
Lucius jí pohlédl zpříma do očí. Z jeho pohledu nadále studilo. „Myslím, že mezi mnou a tím tvým přítelíčkem je velký rozdíl. Třeba v tom, ve které posteli jsme strávili uplynulou noc.“
Ebony na něj chvíli zmateně hleděla a pak se rozesmála.
„Ty si myslíš, že Tony a já – ty na něj žárlíš?“ dostala ze sebe pobaveně. „Dlouho jsme se neviděli. Jen jsme si povídali.“
Na Luciuse však měly její slova a především její smích stejný dopad, jako kdyby ho právě do krve urazila.
Došel až k ní a přitáhl si ji za hábit na hrudi blíž k sobě.
„Zvyk vtipkovat o věcech, které jsou vážné, a ještě navíc v naprosto nevhodnou dobu máte zjevně v rodině, takže ti to pro tentokrát odpustím. Ale nemysli si, že si ze mě můžeš dělat beztrestně blázna, Potterová.“
Úsměv zmizel z Ebonyiny tváře jako mávnutím kouzelného proutku. Odstrčila Luciusovu ruku a vztekle k němu zvedla pohled.
„Proč si myslíš, že mi můžeš mluvit do toho, co dělám a s kým, Luciusi? Nejsme rodina, ani přátelé … a nejsme ani nic víc. To, co k tobě cítím, ti nedává žádné právo plést se mi do života. Je to jen moje věc, můj problém. Už ti nezbylo nic, čím bys mě mohl vydírat a k něčemu mě nutit. Žádné nitky, za které bys mohl tahat a ovládat mě.“
Ušklíbl se. „Že ne? No to se podívejme. A ty tomu snad dokonce i věříš.“
Tentokrát ji z jeho pohledu zamrazilo úplně jiným způsobem.
„Ebony, Ebony...“ pokračoval Lucius.
„Chceš říct-“ a s těmi slovy jí jemně sklouzl prstem po tváři - „že kdybych tě teď políbil, že by se ti nerozbušilo srdce jako splašené? Že by ses necítila slabá v kolenou, že by ses nepřestala ovládat a neocitla se plně v mojí moci? Že by ses mi nechvěla v náruči a neprosila mě o víc?“
Po jeho slovech jí naskočila husí kůže. Řekl to tak klidně a samozřejmě a jedna její část na ni v hloubi její duše křičela, že má pravdu.
Stačil ten lehký dotek na její tváři a tělem se jí rozlévalo horko.
Skousla si rty a posbírala poslední zbytky své sebekontroly.
„To nikdy nezjistíme, protože to neuděláš. Malfoy se sotva někdy přizná ke své slabosti. A to bys přesně udělal. Oba víme, že by to zdaleka nebylo jen o mojí touze, ale i o tvé.“
Lucius spustil ruku, ale nepřestával jí hledět do očí.
„Ty si opravdu myslíš, že mě tak dokonale znáš a máš mě přečteného, že ano, Ebony? Že víš přesně, po čem toužím, a co se mi honí hlavou.“ Zavrtěl hlavou.
„Bral jsem první lekce bojové strategie už v době, kdy se tví rodiče teprve rozhodovali, jestli si tebe a tvého bratra vůbec pořídí. Překvapit soupeře je základem většiny z nich. Zvlášť, pokud si naivně myslí, že zná každý tvůj krok a umí odhadnout tvou strategii.“
Ebony pozvedla obočí.
„My jsme spolu ve válce, Luciusi?“
Další Luciusův úšklebek. Zdálo se, že se opravdu dobře baví.
„Mohu tě ujistit, že tentokrát si tvou porážku skutečně vychutnám.“
Ebony se na něj smutně usmála a sklopila oči k zemi. „Myslíš, že mi můžeš ublížit ještě víc, než tím, že jsi mi zlomil srdce? Kdybys sám nějaké měl, tak bys věděl, že to nejde.“
Lucius zaváhal a pak ji vzal za bradu a přiměl ji znovu se mu podívat do očí. Ten dotek byl jako zásah elektrickým proudem. Proudily z něj do celého jejího těla jiskřičky živé hřejivé energie a hromadily se jí pod kůží.
„Tentokrát mám v plánu něco zcela jiného. Věř mi.“ Pak ji pustil, otočil se a odešel.
Ebonyino tělo v tu chvíli opravdu postrádalo ten hřejivý dotek, cítila se, jako by někdo vypnul ve světě kolem ní všechna světla a ona se znovu ocitla v temnotě. Zmatená a opuštěná.
To byl její život bez Luciuse. S ním se cítila živá, obklopená světlem a energií, a bylo jedno, zda se spolu právě hádají, nenávidí nebo milují.
Bylo tak těžké zapomenout. Tak těžké ho vymazat ze své mysli. Ale už se přece jednou naučila žít ve tmě. Mohla by to dokázat znovu.
Věděla, že s ní Lucius zase hraje nějakou svoji hru. Nechápala ji, neznala pravidla, ani její cíl a bylo jí to jedno.
Přála si, aby ji nechal na pokoji, stejně vroucně, jako si přála, aby z jejího života nikdy neodešel. Ty dva pocity se v ní svářely jako oheň a voda, jako den a noc, jako světlo a tma.
Bolelo jí zjištění, že po tom všem, co mu včera řekla, ještě stále touží po tom, ji znovu porazit a pokořit. Že je to pro něj všechno zjevně ještě pořád jen nějaká zvrácená zábava.
Protože myšlenka, že by to všechno dělal kvůli ní, že ta scéna u snídaně byla projevem jednoduché z lásky zrozené žárlivosti… už jen doufat v něco takového a dovolit si tuhle poslední naději...
Ne, ne, ne!
To prostě nemohla!
Co kdyby ji znovu zklamal? Co kdyby se naděje opět ukázala jako lichá?
V jednom měl Lucius pravdu. Stačil by jeden jeho polibek a byla by znovu ztracená.
K čertu s tím! Kam se poděla její sebeúcta! Copak by opravdu po tom všem znovu prosila alespoň o drobek jeho náklonnosti, o trošku jeho pozornosti, o nějaký ubohý falešný náznak citu?
Odpověď znala okamžitě, ani po ní nemusela pátrat ve svém nitru.
Hořce se ušklíbla.
Milovat Luciuse Malfoye bylo všechno možné jenom ne snadné. A zatraceně to bolelo.
Myslela si, že toho dne už Luciuse neuvidí, ale mýlila se. S úderem čtvrté hodiny se objevil v Jazově pokoji. Chlapec byl radostí bez sebe, že si s ním Lucius bude hrát, a tak je Ebony nechala až do večeře samotné.
Chápala, že tím Lucius alespoň částečně vyhověl její žádosti, aby se Jazovi věnoval. A také si pamatovala, jak říkal, že mu vadí snášet její přítomnost.
A překvapením zdaleka nebyl konce. Sice se u snídaně už znovu neobjevil, ale druhý den ve čtyři hodiny už stál opět ve dveřích a Jaz ho s radostí ve tváři běžel přivítat. Stalo se to jejich každodenní rutinou.
Ebony skončila krátká dovolená, kterou si u Snapea vyprosila kvůli návštěvě Tonyho, a tak si u něj vymohla alespoň dočasnou úpravu pracovní doby, aby mohla Jazem trávit dopoledne a odpoledne ho nechávala v péči Siriuse, který se vrátil z Bradavic domů tři dny po plese Spojenců, a poté Luciuse.
Uplynulo čtrnáct dní, během kterých se toho mnoho nezměnilo. Ebony sice s Luciusem nemluvila o jeho situaci, z několika drobných náznaků v jeho tváři a unaveném uštvaném výrazu, který se mu před ní téměř dařilo skrývat, poznala, že jeho snahy zatím nepřinášejí výsledky, které by si přál.
Vlastně spolu nemluvili vůbec. Vídali se pouze u večeře, kde většinu konverzace obstarával Jaz. Ebony občas chlapce přistihla, jak je oba po očku pozoruje s podivně zamyšleným výrazem v dětské tvářičce. Uměla si představit, co se mu honí hlavou, ale jelikož vůbec netušila, jak s ním téma Lucius probrat, raději ho ani nenačínala.
Kromě toho měla dojem, že je Sirius oba nenápadně hlídá, aby spolu náhodou někde nezůstali o samotě.
Od Evana věděla, že bystrozoři nadále zuřivě pátrají po nějakých dalších stopách a podezřelých z útoku na ni a Jaze nebo z Goylovy vraždy, ale bez úspěchu. Evan sám se po domluvě s Pastrokem také zčásti zapojoval do vyšetřování, takže jí toho ani nemohl říct více.
Ani s Tonym se poslední dny už tolik nevídala. Přestože jí tvrdil, že si přijel do Anglie užít dovolenou, z nějakého důvodu byl každou chvíli hodně zaneprázdněný. Začínala ho podezřívat, že si třeba našel v Londýně nějakou známost. I když jí mrzelo, že pokud je to pravda, má potřebu to před ní tajit. Bývaly doby, kdy o sobě věděli všechno a neměli před sebou žádná tajemství.
Jako by se všechno a všichni kolem ní tak trochu měnili. Nebo se měnila ona sama? Jak se blížil konec července, Snape ji zaměstnával stále víc a víc. Pomáhala mu s přípravou studijních plánů a osnov nebo s katalogizací a doplňováním skladu školních zásob přísad do lektvarů. Kromě toho trávila hodně času zabraná v knihách. Nyní, když patřila de facto mezi příslušníky učitelského sboru, měla přístup do oddělení s omezeným přístupem v Bradavické knihovně i do Snapeovy soukromé, malinké, ale o to cennější knihovny. Věděla, že by řada lidí byla překvapená, že mnoho knih, které v minulých dnech studovala, se týkalo i černé magie. Některé z lektvarů byly opravdu fascinující, tím děsivým morbidním způsobem, který souvisel především s jejich využitím. A jak zjišťovala, na spoustu z nich neexistovaly žádné protijedy nebo lektvary, které by vyléčily jejich účinky. Možná by se mohla věnovat jejich hledání.
To byl totiž ten další problém.
Jak se blížil začátek školního roku, Ebony si stále palčivěji uvědomovala, že stále ještě nemá cíl a předmět svého výzkumu. Byla připravená a dokonce i natěšená na to, sestavit si vlastní tým, ale k čemu jí to bude, když nebudou mít čím se zabývat.
I Snape už začínal být netrpělivý.
Špatně kvůli tomu poslední dny spala, byla unavená a odráželo se to i na její náladě. Začala být podrážděná a několikrát ji dokonce Snape musel vyhnat ze své laboratoře, v níž chystali lektvary pro bradavickou ošetřovnu, protože se nedokázala správně soustředit.
Luciusova přítomnost na Grimmauldově náměstí tomu nijak nepomáhala. V noci se jí stávalo, že se probudila zpocená a zadýchaná, jako by právě uběhla maraton. A přitom to byl jen výsledek snu plného horkých polibků, vzrušujících doteků a modrošedých očí. Už dvakrát se přistihla, že stojí přede dveřmi do Luciusovy ložnice připravená ho přimět, aby z jejích snů udělal skutečnost, a to ještě dřív, než se vůbec stihla pořádně probudit. A uvědomit si, co dělá.
Při tom všem se před ním stále držela ve střehu, připravená na jakýkoliv náznak té jeho snahy ji opět porazit a zničit, jak o tom mluvil té první noci.
Ale nic se nedělo.
Lucius trávil svá odpoledne s Jazem, při večeři si jí většinou nevšímal a zbytek dne se snažil někde najít důkazy o své nevinně.
Z myšlenek jí vytrhl Snapeův ostrý hlas. Provinile sebou škubla, když si uvědomila, že lektvaru bublajícímu v kotlíku před ní vůbec nevěnuje pozornost. Stoupaly z něj husté výpary, ze kterých se jí mírně točila hlava a dělalo se jí špatně od žaludku.
„Potterová! Teď byste měla přidat výluh z pelyňku a začít lektvar znovu míchat. A pokud vám to budu muset zopakovat ještě jednou, možná bude lepší, když toho necháte a vypadnete z laboratoře,“ vrčel Snape rozladěně a přiblížil se k ní.
Ebony na něj pohlédla a uvědomila, že ho vidí rozostřeně, jako by stál za nějakou poloprůhlednou clonou.
Potom omdlela.
Když se mu složila k nohám, Snape si povzdechl. Shlédl dolů na její bezvládné tělo a přemýšlel, proč u toho musí být zase on.
Zběžný pohled mu odhalil že dýchá, zjevně tedy nebyla v ohrožení života. Nejdříve proto odstavil bublající lektvar z ohně, až potom se sklonil ke své bezvědomé asistentce. Vyčaroval nosítka a za pomoci kouzla ji na ně umístil.
Potom se s ní vydal na ošetřovnu.
Když přišla Ebony k sobě, první, co spatřila, byla vážná ustaraná tvář madame Pomfreyové, která se k ní skláněla v nemocniční zástěře.
„Už se cítíte lépe, děvče?“ zeptala se jí ošetřovatelka a odstoupila od jejího lůžka, takže se do Ebonyina zorného pole dostal i Snape postávající opodál.
„Ano, nechápu, co se - mám žízeň,“ dostala ze sebe, myšlenky jí mezitím zmateně vířily v hlavě. Pamatovala si laboratoř ve sklepení... bublající lektvar a rozčilenou Snapeovu tvář... Došlo jí, že se jí asi zamotala hlava a omdlela. Posledních několik dní se necítila ve své kůži a nekvalitní spánek si zjevně vybíral svou daň.
„Omdlela jste v laboratoři. Pana profesora jste pěkně vyděsila,“ oznámila jí madame Pomfreyová věcně.
Ebony rychle pohlédla na Snapea.
„Jen jsem chtěl předejít klepům a zbytečným podezřením, která by se jistě objevila, kdyby vás našli mrtvou v mojí laboratoři,“ ušklíbl se na ni.
„Nemusíte se bát, neumírám, jsem jen unavená.“
„Diagnózu přenechte laskavě mě, slečno Potterová,“ zarazila ji madame Pomfreyová.
„Je pravda, že to skutečně mohla být jen chvilková slabost způsobená stresem a únavou, ale také by to mohl být příznak nějaké vážnější nemoci. Dokud neudělám nějaké testy, nemůžeme si být ničím jistí.“
Ebony se po jejích slovech zarazila a malinko zbledla.
„Povězte mi, co jste dnes od rána jedla.“
Ebony v zamyšlení nakrčila čelo.
„No, vlastně nic moc. K snídani jsem měla pouze čaj, necítila jsem se dobře, tak jsem nechtěla pokoušet žaludek. A nasvačit jsem se ještě nestihla, nebyl čas, dokud nebude hotová tahle várka.“
Ebony složila hlavu do dlaní, když si vzpomněla na rozdělané lektvary v laboratoři, které znamenaly její a Severusovu dvoudenní práci.
„U Salazara! Ty lektvary – půjdou ještě zachránit?“ obrátila se na Severuse, i když předem znala odpověď.
Zavrtěl hlavou, ale kupodivu nic neřekl.
„Jsem tak blbá, měla jsem se víc soustředit. Naruší to celý plná a třeba to takhle ani do začátku roku nestihneme.“
„Přestaňte vyvádět, Potterová, a starost o plán přenechte laskavě na mě,“ zarazil ji Snape příkře. Bylo jí jasné, že se na ni zlobí, ale nevidí nyní vhodnou příležitost, aby jí to vyčetl.
„Musím s panem profesore souhlasit, slečno, uklidněte se. Ať už bylo příčinou cokoliv, další stres vám určitě nepomůže.“ Pomfreyová si ji přísně změřila zkoumavým pohledem zpoza svých brýlí.
„A co včera a den předtím? Také vám bylo nevolno?“
Dívka sklopila pohled k bílému povlečení na posteli.
„Necítím se nejlíp už zhruba týden., měla jsem za to, že je to jenom únava, máme teď opravdu hodně práce.“ Při posledních slovech prosebně pohlédla na Snapea, jako by doufala, že se jí před tou přísnou ženou zastane.
„Všiml jsem si už před několika dny, že je Potterová extrémně bledá a vypadá nezdravě, ale jako její nadřízený jsem nechtěl zasahovat do jejích osobních záležitostí.“
„Bylo to vám jedno,“ zamračila se na něj nesouhlasně vrchní bradavická ošetřovatelka. „Hlavně když vám pomáhala splnit ten váš ctižádostivý plán, že budou všechny lektvary pro ošetřovnu připravené o týden dříve než minulý rok! Copak je to nějaká soutěž, že kvůli tomu musíte tuhle ubohou dívku uhnat?“
Snape odmítavě ohrnul rty, zjevně rozčilený a zahanbený tím, jak neuctivě s ním Pomfreyová mluví. K Ebonyinu překvapení si to ale nechal líbit.
„Mám dost zásob, aby mi vystačily na první měsíc školy, tak nechápu, proč musí být všechno hotové v takovém předstihu. Měl bys dát slečně nějaké volno, okamžitě. Jinak jí nařídím dva měsíce odpočinku na lůžku, a budeš se bez ní muset obejít úplně,“ vyhrožovala Pomfreyová.
„Není to chyba pana profesora,“ odvážila se jí do toho vstoupit Ebony. „Nemůže za to, že… já… mám nějaké osobní problémy, kvůli který špatně spím, a odrážejí se i na mojí nechuti k jídlu. Měla jsem mu říct, že se necítím dobře. To, co se dneska stalo, bylo nebezpečné, mohla jsem svoji nepozorností zavinit výbuch.“
„Jsem rád, že si to uvědomujete,“ odtušil Snape, ale chlad v jeho hlase malinko odtál díky zjevnému příjemnému překvapení nad tím, že se ho zastala.
Madame Pomfreyová si je chvíli oba zamračeně prohlížela. „Dobrá tedy, to už je nyní jedno. Teď musíme zjisti, co vám chybí.“
Zamyšleně si pohrávala s pergamenem s Ebonyinými záznamy v ruce.
„Ta přetrvávající nevolnost může mnoho příčin – psychické rozrušení, únavu a stres, nebo jste chytila nějakou chřipku. Poslední dobou se hodně rozmohly. Bohužel by to také mohlo být něco vážnějšího, ale to už by nám prozradily testy. A… ano, jistě… ještě je tu možnost, že byste mohla být těhotná.“
Po jejích posledních slovech zavládlo ticho.
Ebony spadla čelist.
Ona? Těhotná? To přece bylo směšné? Vždyť přece byla vždycky opatrná. To, že se s radostí starala takhle mladá o Jaze, neznamenalo, že by si hned chtěla pořídit další dítě. Kvůli alergii na maliník sice nemohla užívat klasický lektvar, znala ale ta potřebná kouzla a vždycky si dávala pozor, aby je použila.
Navíc už dlouho byla sama, pokud nepočítala tu noc strávenou s Luciusem před několika týdny.
Zarazila se a měla dojem, že se jí zastavilo srdce. Tu noc byli oba opilí… a všechno se seběhlo tak rychle, že si nebyla schopná vzpomenout, zda ta kouzla použila.
Zaslechla potměšilý pobavený hlasitý smích, myslela si, že je to Snape. Bylo by mu to podobné se jí vysmívat v takové situaci - zjevně musel tušit, kdo by mohl být otcem jejího dítěte.
Ale když vzhlédla a všimla si jeho chladné vážné tváře, došlo jí, že ten nyní už téměř hysterický zvuk vychází z jejích vlastních úst.
Zbytek rozhovoru s madame Pomfreyovou už absolvovala jako v mrákotách. Srdce jí plnila ledová hrůza, myšlenky splašeně vířily hlavou.
Představa Luciusova dítěte, jako omylu nezrozeného z lásky ale z alkoholového opojení, ji děsila. S jeho otcem se míjela pod jednou střechou, jako by byli cizinci. Co udělá, až zjistí, že s ním čeká dítě?
Nějak si neuměla představit, že by se Lucius odmítl o dítě starat a chtěl ho zapřít. Ale nijak ji to neuklidnilo, naopak. Copak chtěla, aby byl s ní jen z povinnosti k nenarozenému dítěti? Nebylo to přece tak dlouho, co byla ochotná předstírat s Luciusem šťastnou rodinku kvůli Jazovu dobru.
Ale od té doby se hodně změnilo… ona sama se změnila. Chtěla se od Luciuse a svých citů k němu osvobodit. Chtěla konečně začít znovu. A to dítě by se stalo závažím, které by ji jako koule na nouze táhlo a poutalo k její minulosti.
Zarazila se, když si uvědomila, co se jí honí hlavou. Opravdu uvažovala o svém dítěti takhle? Jako o závaží? O věci? O něčem nepříjemném a téměř nepřátelském? Potřásla hlavou. Najednou si nebyla jistá ničím, ani svými pocity a myšlenkami.
Zničeně sebou plácla zpět na postel.
~*~*~*~*~*~
Lucius netrpělivě přecházel po salónku. Black mu slíbil, že sem Ebony přivede, až se společně vrátí od Svatého Munga, aby si mohli promluvit. Jeho souhlas a ochota s ním spolupracovat ho zprvu zarazily, ale došlo mu, že Black možná pochopil, že má Lucius v téhle situaci to nejlepší řešení.
Nenáviděl čekání… už tu dávno měli být. Chtěl už mít za sebou ten nesnadný rozhovor, bylo mu jasné, že se s ním Potterová bude přít a bude protestovat, ale byl na to připraven. Nakonec ji přesvědčí… a všechno bude tak, jak má být.
Konečně zachytil na chodbě nějaký hluk a pak kroky… blížily se ke němu a následovalo je krátké zaklepání na dveře.
„Jen dál!“ zvolal Lucius a dveře se po jeho slovech otevřely. Vešla Ebony. Byla bledá, s tmavými kruhy pod očima a vypadala vyčerpaně a zničeně.
Lucius k ní přiskočil a přes její mírné protesty ji usadil do nejbližšího křesla a podepřel jí nohy malou taburetkou.
Vrhla na něj překvapený pohled a pak se zamračila:
„Nemusel jsi – ale to je jedno. Sirius říkal, že se mnou chceš mluvit?“
Přikývl. Uvědomil si, že je shrbený u jejího křesla v předklonu a naklání se k ní, jako by ji chtěl pohladit či políbit.
Napřímil se a udělal několik kroků do místnosti.
„Vím od něj, co se stalo. Proto jsem tě chtěl informovat o všech změnách, které budou na základě toho zavedeny.“
Ebony na něj nechápavě zírala. „Jaké změny budou zavedeny? Na základě čeho? Luciusi, co to-“
„Nepřerušuj mě a dozvíš se všechno, co potřebuješ vědět,“ zadržel ji Lucius. Ebony si povzdechla, ale dál už mlčela.
„I když jsem udělal v posledních dnech značné pokroky, k úplnému očištění mé osoby ještě nedošlo. Proto zatím nemám k dispozici ani svůj majetek, i když mám naštěstí díky své prozíravosti nyní jiné nemalé prostředky. Z bezpečnostních důvodů jsem se však rozhodl, že bude nejlepší, pokud do vyřešení mých záležitostí zůstaneme společně zde v tomto domě. Už jsem se domluvil se Siriusem Blackem na podmínkách, za kterých budeme moci využívat druhé patro tohoto domu jako své vlastní. Patro je doposud neuklizené a plné harampádí a připomínek jeho bývalých obyvatel. Hned zítra zahájíme jeho vyklízení a následnou renovaci, už jsem na to objednal několik odborníků a Sirius přislíbil, že na to bude dohlížet, aby v rámci úklidu nepřišel o nějaké cenné rodinné dědictví.“
„To chápu,“ neodpustila si Ebony, „chce dohlédnout na to, že ho bude moci zničit osobně.“
Nechápala, proč to řekla, proč se jasně ze všech Luciusových vět dokázal soustředit pouze na tuhle o Siriusovi. Ale byla zmatená a nějak jí to celé přišlo neuvěřitelné a neskutečné.
„Nežádal jsem tě, abys mě nepřerušovala?“ ozval se nakvašeně Lucius a sjel ji nesouhlasným pohledem.
Odevzdaně pokrčila rameny, aby pokračoval.
„Musíme kromě naší ložnice zařídit pokoj pro Jaze, pracovnu a samozřejmě dětský pokoj pro dítě. Jakmile budou pokoje připravené, samotné zařizování nechám pochopitelně i na tobě, pokud budeš chtít.“
„Do konce tohoto týdne jsem hodně zaneprázdněný, proto budeme muset nechat svatbu až na příští týden. Už jsem všechno svěřil lady Lianě Malkinové, která bude mít na starosti organizaci obřadu i oslavy. Zítra ti sem pošle švadlenu kvůli šatům, kadeřnici a floristku, abyste mohly vybrat květiny. Poslal jsem oznámení do všech lepších kouzelnických deníků a časopisů, a samozřejmě také všem našim známým. Seznam hostů bude hotov do zítřka, pak ho spolu můžeme projít a případně doplnit či poupravit.“
S každým dalším Luciusovým slovem Ebony jako by upadala do větší a větší malátnosti. V hlavě jí vířil obrovský zmatek, srdce jí svíraly desítky různých pocitů. Všechno jako by ji dusilo. Nedokázala pochopit… nedokázala promluvit… nedokázala-
Vztek se zoufalstvím se v ní hromadily, až nakonec prostě už neměly kam unikat a vybuchly na povrch.
„Já nejsem těhotná!“ zaječela na Luciuse hystericky a jako čertík nabitá vztekem vylétla z křesla do stoje.
„Můžeš klidně přestat předstírat, že se staráš. Můžeš přestat hrát divadýlko o tom, jak chceš být se mnou, mít se mnou rodinu, spojit se mnou zbytek svého života! Přestaň předstírat, že ti na mně záleží. Není to třeba! Nečekám žádné dítě.“
To už ji v očích pálily slzy a ona bolestně zavzlykala a sesula se mu k nohám. Luciuse to tak šokovalo, že zareagoval o vteřinu později. S těžko skrývanou starostlivostí se k ní sklonil a vzal její vzlykající tělo do náruče.
Nevěděl co říct. Neuměl utěšovat. Neznal žádná slova, kterými by mohl zahnat její očividnou bolest. A tak ji jen držel v pevném objetí a hladil ji po zádech. Vdechoval její vůni a připadal si náhle tak slabý, jako by naráz jediným pohybem pronikla všemi jeho hradbami.
Už prostě nemohl odolávat.
Ve chvíli, kdy si to uvědomil, Ebony znovu promluvila.
„Nebude žádné dítě. Nikdy. Já totiž nemůžu, já-“ Hlas se jí opět zlomil do zoufalého plačtivého drmolení.
„Jsi tak mladá, Ebony. Jistě že bude nějaké dítě. Za rok, za dva, za pár let … máš to všechno před sebou a času dost.“ Snažil se, aby jeho hlas zněl chlácholivě, ale nedokázal zabránit ostnu žárlivosti, aby jemně podbarvil některé jeho tóny. Představa, že bude Ebony jednou nosit něčí dítě - dítě někoho jiného - se mu vůbec nezamlouvala.
„Byla jsem tak vyděšená, když mi madame Pomfreyová řekla, že bych mohla čekat dítě. Nechtěla jsem, aby ses cítil zavázán se o mě a o to dítě starat. Abys byl se mnou – s námi – ale jen z povinnosti.“
Lucius se po jejích slovech napjal. Přesně o to se před chvílí snažil. Naplánovat jejich společný život, jejich sňatek – to vše jen proto, že prostě nemohl připustit, aby jeho dítě – Malfoy – vyrůstalo jako bastard.
Ale jedna jeho část to vítala… jako příležitost získat Ebony zpátky. Jako výmluvu, proč se o ni ucházet, jako povolení udělat z ní svou, aniž by musel přiznat hloubku svých citů.
Ale nedokázal jí to říct, nedokázal přiznat, že tehdy nechtěl, aby odcházela, a že ji nyní chce ještě méně ztratit než tenkrát.
„Musela jsem do svatého Munga na nějaké testy a tam mi potom řekli, že těhotná nejsem. A-“ Ebony těžce polkla - „že nejspíš nikdy ani nebudu.“
Lucius bezděky sevřel pevněji její ruku ve své a ještě víc ji k sobě přivinul.
Schoulila se mu v náruči jako zraněné ptáče.
„Nikdy nebudu moct mít děti. Našli mi nějakou cystu a jsou tam nějaké srůsty, které brání … kvůli kterým- Museli mi ji hned vyjmout a mám předepsané nějaké lektvary, které by mi měly pomoct se uzdravit. Ale s těmi překážkami si neumí … neznají způsob, jak mě vyléčit, abych někdy mohla mít děti.“
Ebony se otřásala vzlyky a její slova zněla tak ledově a chladně, jako by je lovila z nejhlubšího pekla své bolesti.
„Ulevilo se mi, že nejsem těhotná. Bylo by to příliš brzy, jsem na to ještě hrozně mladá a navíc… za těch okolností a s tím, jak to mezi námi bylo...“ Neodvažovala se vzhlédnout do jeho tváře, radši zabořila ještě hlouběji hlavu do jeho široké hrudi.
„Ale, mám sice Jaze, jenže jednou bych chtěla ještě další děti. Aby měl nějaké sourozence. A teď vím, že se to nikdy nestane.“
„To bude v pořádku, Ebony,“ snažil se Lucius utišit její vzlyky.
„Opravdu si to myslíš?“ zeptala se ho posměšně a pohlédla mu zpupně do tváře. „A proč?“
„Protože to říkám,“ odvětil Lucius klidně a sebevědomě, „a proto, že to zařídím.“
„Zařídíš? Jak?“ nechápala, ale pak potřásla hlavou. „Ale vlastně je to jedno. Nejsem tvoje zodpovědnost. Ani nečekám tvoje dítě. Takže se můžeš přestat zabývat mnou a mým životem.“
Vymotala se z jeho objetí a postavila se na nohy.
„Musím se sebou sama něco udělat. Možná by mi nakonec opravdu prospěla změna prostředí. Tony se bude brzy vracet do Kanady a nabídl mi, abychom s Jazem jeli s ním. Možná by to nakonec nebyl tak špatný nápad.“
Při zmínce Tonyho jména projela Luciusem vzteklá vlna žárlivosti.
Není ten Tony náhodou důvodem, proč Ebony nestojí o to, aby se o ni staral Lucius? Že by si v něm už našla svého nového ochránce? Novou lásku a otce pro Jaze?
Vyletěl na nohy a pohlédl na ni s takovou dávkou chladu, jaké byl v tom okamžiku schopen.
„Jistě, jak bláhové ode mě bylo zapomenout, že žádnou pomoc ani ochranu již nepotřebuješ. Tvůj drahý Tony se jistě o všechno postará sám.“
S potěšením si všiml, jak se zachvěla pod jeho mrazivým pohledem.
„Nechápu, co na něm vidíš.“
Chytil ji za ramena a začal s ní jemně třást.
„Copak tě umí políbit stejně jako já?“ zeptal se a při těch slovech sklonil svá ústa k jejím.
Polibek byl krátký a zuřivý, plný sotva kontrolované vášně. Když se Lucius odtáhl, Ebony málem upadla.
„Umí tě objímat jako já?“ zajímal se Lucius a drtil Ebony v pevném spalujícím objetí, které jí sotva dovolovalo dýchat.
„Umí se tě dotýkat, jako to dokážu já?“ Luciusova ruka začala klouzat po její tváři a krku a pak přejela po její hrudi, kde pod tenkou látkou trička a podprsenky byla cítit vzrušená vztyčená bradavka.
Ebony slastně a téměř proti své vůli zasténala.
„A má vůbec právo se tě dotýkat, objímat tě nebo líbat, když oba víme, že tvoje srdce patří mě?“ zeptal se jí tiše a rty přitom laskal jemnou kůži na krku pod jejím pravým uchem.
„Proč – proč tohle děláš?“ dostala ze sebe Ebony, zoufalá, uplakaná, zahlcená zmatkem a bolestí, ale také žhavou touhou.
„Copak to nevíš, Ebony?“ Sklouzl rty po jejím krku a jeho ruce jí zatím vykasaly tričko a vklouzly pod něj.
„Ne … přestaň, prosím.“
Luciusovy ruce, které se blížily pomalu po jejím těle vzhůru až k hrudi, se zarazily těsně před svým cílem.
Jeho oči se snažily najít její, ale marně se pokoušel zachytit její pohled. Ebony měla hlavu skloněnou a klopila zrak do země k jejich nohám.
Okamžitě se od ní odtáhl.
Naplněný vztekem z odmítnutí, stejně tak jako vzrušením z těch několika lehkých doteků její kůže, jen těžce dostával sám sebe pod kontrolu. Všechno jako by v něm vřelo, a věděl, že pokud okamžitě neodejde nebo něco udělá, tak by mohl Ebony ublížit. V tuhle chvíli nevěděl, zda by se jí rozhodl jako trest způsobit bolest, anebo by se i přes její protesty rozhodl ukojit s ní svůj chtíč.
Musel pryč. Proto se otočil a zamířil ke dveřím. Každý krok byl neskutečně dlouhý a těžký. Slyšel za sebou Ebonyin stále ještě zrychlený dech, ten zvuk naplnil jeho mysl, celé jeho tělo. Byl to jediné co byl schopen vnímat. A pak přišel prudký nádech a ona vyslovila to slovo … to jediné slovo, které toužil slyšet, které doufal, že splyne z jejích rtů. O kterém snil, že se donese k jeho sluchu.
A on věděl, že už odejít nedokáže.
-TBC-
Nenáviděl čekání… už tu dávno měli být. Chtěl už mít za sebou ten nesnadný rozhovor, bylo mu jasné, že se s ním Potterová bude přít a bude protestovat, ale byl na to připraven. Nakonec ji přesvědčí… a všechno bude tak, jak má být.
Konečně zachytil na chodbě nějaký hluk a pak kroky… blížily se ke němu a následovalo je krátké zaklepání na dveře.
„Jen dál!“ zvolal Lucius a dveře se po jeho slovech otevřely. Vešla Ebony. Byla bledá, s tmavými kruhy pod očima a vypadala vyčerpaně a zničeně.
Lucius k ní přiskočil a přes její mírné protesty ji usadil do nejbližšího křesla a podepřel jí nohy malou taburetkou.
Vrhla na něj překvapený pohled a pak se zamračila:
„Nemusel jsi – ale to je jedno. Sirius říkal, že se mnou chceš mluvit?“
Přikývl. Uvědomil si, že je shrbený u jejího křesla v předklonu a naklání se k ní, jako by ji chtěl pohladit či políbit.
Napřímil se a udělal několik kroků do místnosti.
„Vím od něj, co se stalo. Proto jsem tě chtěl informovat o všech změnách, které budou na základě toho zavedeny.“
Ebony na něj nechápavě zírala. „Jaké změny budou zavedeny? Na základě čeho? Luciusi, co to-“
„Nepřerušuj mě a dozvíš se všechno, co potřebuješ vědět,“ zadržel ji Lucius. Ebony si povzdechla, ale dál už mlčela.
„I když jsem udělal v posledních dnech značné pokroky, k úplnému očištění mé osoby ještě nedošlo. Proto zatím nemám k dispozici ani svůj majetek, i když mám naštěstí díky své prozíravosti nyní jiné nemalé prostředky. Z bezpečnostních důvodů jsem se však rozhodl, že bude nejlepší, pokud do vyřešení mých záležitostí zůstaneme společně zde v tomto domě. Už jsem se domluvil se Siriusem Blackem na podmínkách, za kterých budeme moci využívat druhé patro tohoto domu jako své vlastní. Patro je doposud neuklizené a plné harampádí a připomínek jeho bývalých obyvatel. Hned zítra zahájíme jeho vyklízení a následnou renovaci, už jsem na to objednal několik odborníků a Sirius přislíbil, že na to bude dohlížet, aby v rámci úklidu nepřišel o nějaké cenné rodinné dědictví.“
„To chápu,“ neodpustila si Ebony, „chce dohlédnout na to, že ho bude moci zničit osobně.“
Nechápala, proč to řekla, proč se jasně ze všech Luciusových vět dokázal soustředit pouze na tuhle o Siriusovi. Ale byla zmatená a nějak jí to celé přišlo neuvěřitelné a neskutečné.
„Nežádal jsem tě, abys mě nepřerušovala?“ ozval se nakvašeně Lucius a sjel ji nesouhlasným pohledem.
Odevzdaně pokrčila rameny, aby pokračoval.
„Musíme kromě naší ložnice zařídit pokoj pro Jaze, pracovnu a samozřejmě dětský pokoj pro dítě. Jakmile budou pokoje připravené, samotné zařizování nechám pochopitelně i na tobě, pokud budeš chtít.“
„Do konce tohoto týdne jsem hodně zaneprázdněný, proto budeme muset nechat svatbu až na příští týden. Už jsem všechno svěřil lady Lianě Malkinové, která bude mít na starosti organizaci obřadu i oslavy. Zítra ti sem pošle švadlenu kvůli šatům, kadeřnici a floristku, abyste mohly vybrat květiny. Poslal jsem oznámení do všech lepších kouzelnických deníků a časopisů, a samozřejmě také všem našim známým. Seznam hostů bude hotov do zítřka, pak ho spolu můžeme projít a případně doplnit či poupravit.“
S každým dalším Luciusovým slovem Ebony jako by upadala do větší a větší malátnosti. V hlavě jí vířil obrovský zmatek, srdce jí svíraly desítky různých pocitů. Všechno jako by ji dusilo. Nedokázala pochopit… nedokázala promluvit… nedokázala-
Vztek se zoufalstvím se v ní hromadily, až nakonec prostě už neměly kam unikat a vybuchly na povrch.
„Já nejsem těhotná!“ zaječela na Luciuse hystericky a jako čertík nabitá vztekem vylétla z křesla do stoje.
„Můžeš klidně přestat předstírat, že se staráš. Můžeš přestat hrát divadýlko o tom, jak chceš být se mnou, mít se mnou rodinu, spojit se mnou zbytek svého života! Přestaň předstírat, že ti na mně záleží. Není to třeba! Nečekám žádné dítě.“
To už ji v očích pálily slzy a ona bolestně zavzlykala a sesula se mu k nohám. Luciuse to tak šokovalo, že zareagoval o vteřinu později. S těžko skrývanou starostlivostí se k ní sklonil a vzal její vzlykající tělo do náruče.
Nevěděl co říct. Neuměl utěšovat. Neznal žádná slova, kterými by mohl zahnat její očividnou bolest. A tak ji jen držel v pevném objetí a hladil ji po zádech. Vdechoval její vůni a připadal si náhle tak slabý, jako by naráz jediným pohybem pronikla všemi jeho hradbami.
Už prostě nemohl odolávat.
Ve chvíli, kdy si to uvědomil, Ebony znovu promluvila.
„Nebude žádné dítě. Nikdy. Já totiž nemůžu, já-“ Hlas se jí opět zlomil do zoufalého plačtivého drmolení.
„Jsi tak mladá, Ebony. Jistě že bude nějaké dítě. Za rok, za dva, za pár let … máš to všechno před sebou a času dost.“ Snažil se, aby jeho hlas zněl chlácholivě, ale nedokázal zabránit ostnu žárlivosti, aby jemně podbarvil některé jeho tóny. Představa, že bude Ebony jednou nosit něčí dítě - dítě někoho jiného - se mu vůbec nezamlouvala.
„Byla jsem tak vyděšená, když mi madame Pomfreyová řekla, že bych mohla čekat dítě. Nechtěla jsem, aby ses cítil zavázán se o mě a o to dítě starat. Abys byl se mnou – s námi – ale jen z povinnosti.“
Lucius se po jejích slovech napjal. Přesně o to se před chvílí snažil. Naplánovat jejich společný život, jejich sňatek – to vše jen proto, že prostě nemohl připustit, aby jeho dítě – Malfoy – vyrůstalo jako bastard.
Ale jedna jeho část to vítala… jako příležitost získat Ebony zpátky. Jako výmluvu, proč se o ni ucházet, jako povolení udělat z ní svou, aniž by musel přiznat hloubku svých citů.
Ale nedokázal jí to říct, nedokázal přiznat, že tehdy nechtěl, aby odcházela, a že ji nyní chce ještě méně ztratit než tenkrát.
„Musela jsem do svatého Munga na nějaké testy a tam mi potom řekli, že těhotná nejsem. A-“ Ebony těžce polkla - „že nejspíš nikdy ani nebudu.“
Lucius bezděky sevřel pevněji její ruku ve své a ještě víc ji k sobě přivinul.
Schoulila se mu v náruči jako zraněné ptáče.
„Nikdy nebudu moct mít děti. Našli mi nějakou cystu a jsou tam nějaké srůsty, které brání … kvůli kterým- Museli mi ji hned vyjmout a mám předepsané nějaké lektvary, které by mi měly pomoct se uzdravit. Ale s těmi překážkami si neumí … neznají způsob, jak mě vyléčit, abych někdy mohla mít děti.“
Ebony se otřásala vzlyky a její slova zněla tak ledově a chladně, jako by je lovila z nejhlubšího pekla své bolesti.
„Ulevilo se mi, že nejsem těhotná. Bylo by to příliš brzy, jsem na to ještě hrozně mladá a navíc… za těch okolností a s tím, jak to mezi námi bylo...“ Neodvažovala se vzhlédnout do jeho tváře, radši zabořila ještě hlouběji hlavu do jeho široké hrudi.
„Ale, mám sice Jaze, jenže jednou bych chtěla ještě další děti. Aby měl nějaké sourozence. A teď vím, že se to nikdy nestane.“
„To bude v pořádku, Ebony,“ snažil se Lucius utišit její vzlyky.
„Opravdu si to myslíš?“ zeptala se ho posměšně a pohlédla mu zpupně do tváře. „A proč?“
„Protože to říkám,“ odvětil Lucius klidně a sebevědomě, „a proto, že to zařídím.“
„Zařídíš? Jak?“ nechápala, ale pak potřásla hlavou. „Ale vlastně je to jedno. Nejsem tvoje zodpovědnost. Ani nečekám tvoje dítě. Takže se můžeš přestat zabývat mnou a mým životem.“
Vymotala se z jeho objetí a postavila se na nohy.
„Musím se sebou sama něco udělat. Možná by mi nakonec opravdu prospěla změna prostředí. Tony se bude brzy vracet do Kanady a nabídl mi, abychom s Jazem jeli s ním. Možná by to nakonec nebyl tak špatný nápad.“
Při zmínce Tonyho jména projela Luciusem vzteklá vlna žárlivosti.
Není ten Tony náhodou důvodem, proč Ebony nestojí o to, aby se o ni staral Lucius? Že by si v něm už našla svého nového ochránce? Novou lásku a otce pro Jaze?
Vyletěl na nohy a pohlédl na ni s takovou dávkou chladu, jaké byl v tom okamžiku schopen.
„Jistě, jak bláhové ode mě bylo zapomenout, že žádnou pomoc ani ochranu již nepotřebuješ. Tvůj drahý Tony se jistě o všechno postará sám.“
S potěšením si všiml, jak se zachvěla pod jeho mrazivým pohledem.
„Nechápu, co na něm vidíš.“
Chytil ji za ramena a začal s ní jemně třást.
„Copak tě umí políbit stejně jako já?“ zeptal se a při těch slovech sklonil svá ústa k jejím.
Polibek byl krátký a zuřivý, plný sotva kontrolované vášně. Když se Lucius odtáhl, Ebony málem upadla.
„Umí tě objímat jako já?“ zajímal se Lucius a drtil Ebony v pevném spalujícím objetí, které jí sotva dovolovalo dýchat.
„Umí se tě dotýkat, jako to dokážu já?“ Luciusova ruka začala klouzat po její tváři a krku a pak přejela po její hrudi, kde pod tenkou látkou trička a podprsenky byla cítit vzrušená vztyčená bradavka.
Ebony slastně a téměř proti své vůli zasténala.
„A má vůbec právo se tě dotýkat, objímat tě nebo líbat, když oba víme, že tvoje srdce patří mě?“ zeptal se jí tiše a rty přitom laskal jemnou kůži na krku pod jejím pravým uchem.
„Proč – proč tohle děláš?“ dostala ze sebe Ebony, zoufalá, uplakaná, zahlcená zmatkem a bolestí, ale také žhavou touhou.
„Copak to nevíš, Ebony?“ Sklouzl rty po jejím krku a jeho ruce jí zatím vykasaly tričko a vklouzly pod něj.
„Ne … přestaň, prosím.“
Luciusovy ruce, které se blížily pomalu po jejím těle vzhůru až k hrudi, se zarazily těsně před svým cílem.
Jeho oči se snažily najít její, ale marně se pokoušel zachytit její pohled. Ebony měla hlavu skloněnou a klopila zrak do země k jejich nohám.
Okamžitě se od ní odtáhl.
Naplněný vztekem z odmítnutí, stejně tak jako vzrušením z těch několika lehkých doteků její kůže, jen těžce dostával sám sebe pod kontrolu. Všechno jako by v něm vřelo, a věděl, že pokud okamžitě neodejde nebo něco udělá, tak by mohl Ebony ublížit. V tuhle chvíli nevěděl, zda by se jí rozhodl jako trest způsobit bolest, anebo by se i přes její protesty rozhodl ukojit s ní svůj chtíč.
Musel pryč. Proto se otočil a zamířil ke dveřím. Každý krok byl neskutečně dlouhý a těžký. Slyšel za sebou Ebonyin stále ještě zrychlený dech, ten zvuk naplnil jeho mysl, celé jeho tělo. Byl to jediné co byl schopen vnímat. A pak přišel prudký nádech a ona vyslovila to slovo … to jediné slovo, které toužil slyšet, které doufal, že splyne z jejích rtů. O kterém snil, že se donese k jeho sluchu.
A on věděl, že už odejít nedokáže.
-TBC-
Komentář můžete zanechat ZDE nebo na mém blogu electrapm.blog.cz. Za všechny předem děkuji!