Lux in tenebris
Stav povídky: nedokončena (WIP)
Summary: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo.
Postavy: Ebony Potterová (OC), Draco Malfoy, Harry Potter, Lucius Malfoy, Severus Snape, Oliver Wood, Sirius Black
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), slash
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly najdete ZDE!
Summary: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo.
Postavy: Ebony Potterová (OC), Draco Malfoy, Harry Potter, Lucius Malfoy, Severus Snape, Oliver Wood, Sirius Black
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), slash
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly najdete ZDE!
LI. Když tma přichází jako bouře
Ebony se zachvěla. Jakmile padlo Tonyho jméno, Luciusovo chování se prudce změnilo.
Do té doby byl utěšující a něžný, jak ho snad ještě nikdy nezažila. A pak z něj opět čišel jeho obvyklý chlad. Netušila, co ji zmátlo víc, zda jeho předchozí chování, nebo ta náhlá změna, která se s ním zničehonic udála.
„Jistě, jak bláhové ode mě bylo zapomenout, že žádnou pomoc ani ochranu již nepotřebuješ. Tvůj drahý Tony se jistě o všechno postará sám.“
Ta slova byla tak ledová, až neovládla třas. Zmatek rostl. Celý ten proklatý den jí připadal jako nějaký šílený bizarní sen, ze kterého se zoufale snažila probudit. Uvědomila si, že Lucius na ni dál mluví, zničehonic s ní začal třást a díval se jí do očí takovým způsobem, že se ho až bála.
A pak slova přestala být důležitá, protože ji zničehonic líbal a drtil ve svém objetí. Připadala si slabá a bezmocná jako hadrová panenka v jeho náruči. Tolik toužila po jeho doteku, po jeho síle, potřebovala ji jako vzduch. Jen tady, v jeho náruči, mohla zahnat tu děsivou bolest, která ji pohlcovala při myšlence na to, že nikdy nebude mít vlastní dítě.
Lucius zkušeně a jemně klouzal po jejím těle dlaní, cítila jeho horký dotek, který ji pálil i přes tričko a její bradavky na něj poslušně reagovaly.
Neovládla sten, který se vydral z jejího hrdla.
„A má vůbec právo se tě dotýkat, objímat tě nebo líbat, když oba víme, že tvoje srdce patří mě?“
Ta slova pronikla závojem touhy, který pomalu obestíral její mysl. Bodala a bolela.
Byla to pravda. Milovala ho. Ale pro něj to všechno zjevně byla jen hra, další snaha, jak ji ponížit a porazit. Jak využít její slabé chvilky. Po tváři jí steklo několik slz.
„Proč – proč tohle děláš?“ zachraptěla a její tělo se díky doteku Luciusových rtů na jejím krku zmítalo mezi bolestí a touhou.
„Copak to nevíš, Ebony?“ Ta věta stačila, aby všechno vzrušení opadlo.
Právě že věděla... Copak ji sám nevaroval?
Už se nemůžu dočkat, až tě uvidím poraženou, tak nějak jí to přece říkal, nebo ne?
„Ne … přestaň, prosím,“ zarazila jeho ruce v dalším bloudění po jejím těle. Nedokázala se mu podívat do očí. Uvědomila si, že se odtahuje. Zvedla oči až ve chvíli, kdy se k ní otáčel zády.
To, co zahlédla v ten kratičký prchavý moment v jeho pohledu, v ní vyvolalo nový zmatek.
Bolest a zklamání, které se jako záblesk na okamžik mihlo v jeho ocelových očích.
Přece vyhrál. Zase si dokázal, jaký na ni má vliv, že stačí málo a ona doslova taje v jeho náruči neschopná se bránit.
Tak proč ta bolest?
A v tu chvíli jí došlo, jak je jí to všechno jedno. Jediné, o co nyní stála, bylo, aby Lucius neodcházel. Bylo jí jedno, jak moc jí může ublížit, když zůstane, bylo jí jedno, co plánuje, jak ji chce znovu srazit na kolena a zničit.
Byla ochotná to přetrpět, pokud by s ní zůstal.
Aspoň ještě chvíli.
Mohla by se ještě chvíli opájet tou lží, že je s ní z jiného důvodu než pro pomstu.
Mohla by...
Odcházel… pomalu. Ale odcházel.
„Luciusi!“ pokusila se ho zadržet, protože už byl jen kousek od prahu a sílil v ní neodbytný pocit, že pokud ho nechá odejít, přijde o něco zásadního a ztratí to navždy.
Obrátil se k ní, modrošedé oči mu žhnuly a z pohledu, který jí věnoval, se jí málem podlomila kolena.
Od chvíle, kdy mu odhalila, co k němu cítí, vlastně možná už od chvíle, kdy to přiznala sama sobě, čekala na okamžik, kdy jí vyzná své city. Toužila po tom, aby byl její, ale vlastně si nikdy neuvědomila, co to bude znamenat, až její bude.
Ten pohled ji rozechvěl tak, jako ještě nikdy nic v životě. Pochopila, jak byla bláhová, když si myslela, že Lucius prostě přijde a vyzná jí lásku.
Až v té chvíli jí došlo, co po něm vlastně chtěla… aby se obrátil zády k tradici svého rodu, ke své filozofii, ke své výchově, aby spolkl svou rodovou hrdost, aby zlomil svou osobní pýchu, aby se ponížil na úroveň romantických bláznů se srdcem na dlani. Chtěla po něm, aby přestal být mužem, do kterého se zamilovala, aby byl kvůli ní někdo jiný.
A došlo jí, že nezáleží na tom, zda jí řekne ta dvě slova… byla to jen slova, bezvýznamná v porovnání s činy, kterých byl člověk pro lásku schopen.
A on to nedokázal… a nyní, když měl dojem, že by ji kvůli tomu mohl ztratit navždy, už se neovládl a povolila ta zábrana jeho ocelového sebeovládání.
A ona mohla poprvé v životě vidět v jeho očích ty emoce, které tam vždycky marně hledala.
On ji opravdu miloval.
Zatočila se jí z toho hlava.
Do té doby byl utěšující a něžný, jak ho snad ještě nikdy nezažila. A pak z něj opět čišel jeho obvyklý chlad. Netušila, co ji zmátlo víc, zda jeho předchozí chování, nebo ta náhlá změna, která se s ním zničehonic udála.
„Jistě, jak bláhové ode mě bylo zapomenout, že žádnou pomoc ani ochranu již nepotřebuješ. Tvůj drahý Tony se jistě o všechno postará sám.“
Ta slova byla tak ledová, až neovládla třas. Zmatek rostl. Celý ten proklatý den jí připadal jako nějaký šílený bizarní sen, ze kterého se zoufale snažila probudit. Uvědomila si, že Lucius na ni dál mluví, zničehonic s ní začal třást a díval se jí do očí takovým způsobem, že se ho až bála.
A pak slova přestala být důležitá, protože ji zničehonic líbal a drtil ve svém objetí. Připadala si slabá a bezmocná jako hadrová panenka v jeho náruči. Tolik toužila po jeho doteku, po jeho síle, potřebovala ji jako vzduch. Jen tady, v jeho náruči, mohla zahnat tu děsivou bolest, která ji pohlcovala při myšlence na to, že nikdy nebude mít vlastní dítě.
Lucius zkušeně a jemně klouzal po jejím těle dlaní, cítila jeho horký dotek, který ji pálil i přes tričko a její bradavky na něj poslušně reagovaly.
Neovládla sten, který se vydral z jejího hrdla.
„A má vůbec právo se tě dotýkat, objímat tě nebo líbat, když oba víme, že tvoje srdce patří mě?“
Ta slova pronikla závojem touhy, který pomalu obestíral její mysl. Bodala a bolela.
Byla to pravda. Milovala ho. Ale pro něj to všechno zjevně byla jen hra, další snaha, jak ji ponížit a porazit. Jak využít její slabé chvilky. Po tváři jí steklo několik slz.
„Proč – proč tohle děláš?“ zachraptěla a její tělo se díky doteku Luciusových rtů na jejím krku zmítalo mezi bolestí a touhou.
„Copak to nevíš, Ebony?“ Ta věta stačila, aby všechno vzrušení opadlo.
Právě že věděla... Copak ji sám nevaroval?
Už se nemůžu dočkat, až tě uvidím poraženou, tak nějak jí to přece říkal, nebo ne?
„Ne … přestaň, prosím,“ zarazila jeho ruce v dalším bloudění po jejím těle. Nedokázala se mu podívat do očí. Uvědomila si, že se odtahuje. Zvedla oči až ve chvíli, kdy se k ní otáčel zády.
To, co zahlédla v ten kratičký prchavý moment v jeho pohledu, v ní vyvolalo nový zmatek.
Bolest a zklamání, které se jako záblesk na okamžik mihlo v jeho ocelových očích.
Přece vyhrál. Zase si dokázal, jaký na ni má vliv, že stačí málo a ona doslova taje v jeho náruči neschopná se bránit.
Tak proč ta bolest?
A v tu chvíli jí došlo, jak je jí to všechno jedno. Jediné, o co nyní stála, bylo, aby Lucius neodcházel. Bylo jí jedno, jak moc jí může ublížit, když zůstane, bylo jí jedno, co plánuje, jak ji chce znovu srazit na kolena a zničit.
Byla ochotná to přetrpět, pokud by s ní zůstal.
Aspoň ještě chvíli.
Mohla by se ještě chvíli opájet tou lží, že je s ní z jiného důvodu než pro pomstu.
Mohla by...
Odcházel… pomalu. Ale odcházel.
„Luciusi!“ pokusila se ho zadržet, protože už byl jen kousek od prahu a sílil v ní neodbytný pocit, že pokud ho nechá odejít, přijde o něco zásadního a ztratí to navždy.
Obrátil se k ní, modrošedé oči mu žhnuly a z pohledu, který jí věnoval, se jí málem podlomila kolena.
Od chvíle, kdy mu odhalila, co k němu cítí, vlastně možná už od chvíle, kdy to přiznala sama sobě, čekala na okamžik, kdy jí vyzná své city. Toužila po tom, aby byl její, ale vlastně si nikdy neuvědomila, co to bude znamenat, až její bude.
Ten pohled ji rozechvěl tak, jako ještě nikdy nic v životě. Pochopila, jak byla bláhová, když si myslela, že Lucius prostě přijde a vyzná jí lásku.
Až v té chvíli jí došlo, co po něm vlastně chtěla… aby se obrátil zády k tradici svého rodu, ke své filozofii, ke své výchově, aby spolkl svou rodovou hrdost, aby zlomil svou osobní pýchu, aby se ponížil na úroveň romantických bláznů se srdcem na dlani. Chtěla po něm, aby přestal být mužem, do kterého se zamilovala, aby byl kvůli ní někdo jiný.
A došlo jí, že nezáleží na tom, zda jí řekne ta dvě slova… byla to jen slova, bezvýznamná v porovnání s činy, kterých byl člověk pro lásku schopen.
A on to nedokázal… a nyní, když měl dojem, že by ji kvůli tomu mohl ztratit navždy, už se neovládl a povolila ta zábrana jeho ocelového sebeovládání.
A ona mohla poprvé v životě vidět v jeho očích ty emoce, které tam vždycky marně hledala.
On ji opravdu miloval.
Zatočila se jí z toho hlava.
~*~*~*~*~*~
Tony už potřetí procházel spisy Jacksonových případů. Získat přístup do záznamů bystrozorského oddělení britského ministerstva kouzel vyžadovalo řadu složitých jednání a papírování a kouzelnických přísah, ale o to všechno se postarali jeho nadřízení.
A zjevně se to vyplatilo, pomyslel si Tony. Když zjistil, že Jackson se vyskytoval u většiny případů zahrnujících Smrtijedy z poslední doby, zprvu tomu nepřikládal nijak velkou váhu. Přece jen bývalo obvyklé, že se bystrozoři často specializovali na určitý druh zločinů. Co ho ale zaujalo, byly jejich výsledky. Ne že by byl Jackson neúspěšný, naopak … zdálo se, že se jemu a jeho týmu podařilo pochytat slušnou řádku Smrtijedů. Ale žádné velké ryby. Jako by Smrtijedi byli neustále o malý kousek napřed, jako by dopředu věděli, co se bude dít. Samozřejmě se musely přinést nějaké oběti, ale očividně to byla dostačující cena za to, že Jackson zůstal mimo podezření.
Tony zalistoval složkami, až našel tu, která se týkala Goylovy vraždy. Nijak ho nepřekvapilo, když zjistil, že to byl právě Jackson, kdo byl jako první na místě činu a vedl hlavní vyšetřování.
Takže už měl jednoho z hlavních pachatelů. Problém samozřejmě byl, že neměl jediný důkaz. Navíc Jackson měl na ministerstvu pověst jednoho z nejlepších. Byl Kingsleyho zástupcem a k Tonymu se dokonce doneslo několik hlasů, které se domnívaly, že by byl jako šéf oddělení mnohem lepší než pro některé příliš mírný a demokratický Pastorek.
Jackson to měl všechno výborně pojištěné a nezanechal za sebou jedinou stopu.
I tak bylo na čase informovat Radu a poradit se o dalším postupu.
Tony mávl hůlkou, aby do ní šikovným kouzlem uložil kopie všech záznamů, a pak sesbíral složky a zařadil je zpět na svá místa.
Hlavou se mu při tom hnala spousta různých myšlenek.
Takže Malfoy byl opravdu nevinný. Překvapilo ho to. Byl rád kvůli Ebony, ale přesto ho při té myšlence bodl i osten vzteku nad tím, že on sám se mýlil. A nejen on, ale i celá Zrcadlová rada.
Tony se zamračil. Nerad lhal, zvláště svým přátelům, ale vázaly ho magické smlouvy a sliby, které nemohl ani kvůli někdejším vztahům porušit, i kdyby chtěl. Nemohl jim říct vše popravdě a kompletně.
Pravda byla. že skupina bystrozorů, k nimž se přidal, nebyla jen kanadská, ale mezinárodní. Říkali si Zrcadlová liga, protože původně vznikli, „aby nastavovali zrcadlo bystrozorské práci“ a šli po těch, kteří zneužívali své postavení, sami porušovali zákony a páchali zločiny. Později se zaměřili i na různé mezinárodní hrozby v kouzelnickém společenství, které ne vždy s prací bystrozorů souvisely. A shlukování a aktivita mezi bývalými přívrženci Pána Zla mezi ně každopádně patřila.
Bylo mu jasné, že jeho závěry vyvolají překvapení. Lucius Malfoy byl považován nejen za účastníka celého hnutí, ale za jeho naprostého lídra. I když se na konci války postavil proti Voldemortovi a pomohl připravit jeho pád, většina zasvěcených nikdy nevěřila tomu, že by neudělal pravý opak, kdyby si myslel, že Voldemortova strana může válku vyhrát. A právě tato dokonalá schopnost se přizpůsobit, ta důkladnost, s jakou Malfoy dokázal analyzovat každou situaci a vytěžit z ní co nejvíc pro sebe, to byly kvality, které by v čele Voldemortových expřívrženců znamenaly smrtící hrozbu.
Proto Tonyho hluboce znepokojovalo, když zjistil, jak blízce je Ebony s Malfoyem spojená. Věděl, že fakt, že Lucius Malfoy je vůdcem nové vlny Smrtijedů, by jí zlomil srdce.
Očividně to tak nebylo, ale pokud ne on, tak kdo?
No, možná bude nejlepší jít na to postupně. Nejdřív tu byl Jackson. Tonymu bylo jasné, že bude mít vysoké postavení, ale že by byl přímo vůdce? Ne, to těžko. Jackson se zjevně k ostatním přidal později. V době, kdy už základ skupiny musel být zformovaný, a oni potřebovali někoho na ministerstvu.
Napsal krátký vzkaz Evanovi a poslal s ním sovu, která už čekala na okenním parapetu. Pak za sebou zavřel dveře od Kingsleyho kanceláře. Bylo na čase promluvit si trochu s Malfoyem. Pokud chtěli Jacksona chytit, potřeboval jeho spolupráci.
~*~*~*~*~*~
Lucius se obrátil zády ke dveřím a propaloval Ebony pohledem.
Pak se lord Malfoy vydal pomalu k ní. Zírala na něj jako uhranutá, ztracená v jeho pohledu barvy a kvality tekutého stříbra. Dokonce pocítila i mírný záchvěv strachu, který v ní překvapivě vyvolal vlnu šimravého vzrušení.
Ale necouvla. Ne, když se konečně plnilo, po čem už tak dlouho toužila. Byl její… bez pozlátka romantické zamilovanosti, bez naivních představ a bez alkoholového opojení a klamu, jen jeho čirá úplná existence, temná, nebezpečná a přesto tolik uklidňující.
Beze slova ji chytil za ruku. Ta jeho byla překvapivě teplá, jako by celým jeho tělem zmítala vztekem vyvolaná horečnatost. Vzal ji do náruče a vydal se s ní na chodbu a pak po schodech do patra do její ložnice.
„Moje,“ zašeptal znovu tiše a sevřel ji tvrdě v náruči, takže jí to trochu vyrazilo dech.
„Tvoje,“ odpověděla tiše a přes to všechno cítila, jak ji zničehonic v očích pálí slzy. Neměla už ale čas cokoliv dodat, protože v tu chvíli zakryl její ústa svými a jeho vášnivý polibek ji připravil o dech.
Tentokrát tu nebyl alkohol, který by je připravil o zábrany, nic, na co by mohli svést svou slabost a touhu. Byli tu jen oni dva. Dvě těla plná vášně, která chtěla patřit jedno druhému.
Povalil ji na postel a přerušil polibek, aby se jí mohl vážně zahledět do očí.
„Opravdu mě chceš, Ebony? Chci to slyšet. Chci tě slyšet prosit,“ vyzval ji zastřeným hlasem.
Prudce oddechovala a doslova se chvěla po celém těle. Ale její hlas byl pevný.
„Už jsem prosila dost. Už jsem ti nabídla všechno, co mám a jsem. To musí stačit.“
Místo odpovědi se na ni Lucius usmál. Byl to tak nečekaný tah, že Ebony na okamžik zatajila dech překvapením. Zvláště po tom předchozím hněvu a následně vzrušení.
Ale opravdu se usmál a jako by to z jeho tváře setřelo trochu chladu, jako by jeho ledová maska začala v okrajích odtávat.
Stačilo to… jí i jemu.
A pak už se byla schopná soustředit jen na jeho polibky. Znovu a znovu útočil na její rty a nyní to byla ona, kdo tál… rozpálená v jeho náruči, zelektrizovaná doteky jeho těla na tu nejvyšší citlivost.
Zábrany jako by zůstaly někde za nimi. Jako by zůstaly zamčené za dveřmi, které představovaly jejich poslední společnou noc. Jako by už mezi nimi neměly místo.
Nakonec i prosila… a Lucius se usmíval dál, jako by to tušil. A možná tušil.
Byla jeho. A víc nebylo potřeba říkat.
Zahltila ho její známá vůně. Cítil ji z její pokožky a mohl ji chutnat na jazyku, když ji laskal na odhalených ramenou a ňadrech.
Chvěla se a sténala, když polibky pokrýval její napjaté břicho a klouzal pomalu níž a níž. Chytil ji za stehna a pomalu jí oddaloval nohy od sebe, přejel dlaněmi po jejich vnitřní straně a jeho jazyk vklouzl na ta vlhká a zakázaná místa. Ebony se mu se zoufalým vzrušeným zavzlyknutím propnula vstříc. Jako smyslů zbavená křičela jeho jméno, když ji jazykem přiváděl až na hranici absolutní slasti. Hladila ho přitom po zádech, proplétala prsty do jeho vlasů a cítila se tak neskutečně živá a silná, jako by v tu chvíli mohla dokázat cokoliv.
Luciusovy polibky už znovu zanechávaly mokrou ale přesto žhavou cestičku vzhůru po jejím těle, až našly její rty a přisály se na ně v hladovém polibku. Jeho vztyčené mužství se jí otřelo o stehno a pak cítila, jak se tlačí mezi její roztažené nohy, už byl téměř uvnitř...
V tu chvíli se ozvalo zabouchání na dveře.
„Ebony? Jsi tam!? Otevři mi, je to důležité!“
Lucius zarazil svůj pohyb a pohlédl Ebony zpříma do očí, zjevně očekávající její reakci.
Ebony měla v hlavě zmatek, ještě před vteřinou byla cele ponořená do vln vášně a realita mezi ně pronikala jen velmi pomalu a těžce.
„No tak, Ebony! Haló? “
Ebony se zavrtěla, když si uvědomila, že ten hlas patří Evanovi. Lucius to vzal jako signál, pomalu se stáhl a posadil se vedle ní na kraj postele.
„Moment, už jdu!“ houkla ke dveřím.
Pak spustila nohy z postele a sklonila se k zemi, kde se povaloval její hábit. Natáhla ho na sebe a cítila, jak ji chladná látka alespoň trochu vrací rozvahu. Lucius za ní se pomalu bez jediného slova oblékal.
Chtěla něco říct, jedna její část toužila ho zadržet a vrátit se zpátky do postele, aby mohli dokončit, co začali.
Povzdechla si. Nějak jí nenapadala ta správná slova a Lucius pořád mlčel, až se začala bát, zda se opět nějak neurazil nebo nerozzlobil.
Konečně se na ni otočil. Pohled v jeho očích byl mírně hlídaný, ale zahlédla v něm zklamání a rezignaci. Pokusila se na něj usmát a on kývl hlavou směrem ke dveřím, aby jí připomněl, že za nimi čeká Evan.
Rychle otevřela.
„No konečně! Už jsem si říkal, že se snad nedočkám. Omlouvám se, ale musím s tebou probrat něco vážného,“ vysvětloval jí Evan, když se hrnul dovnitř.
Pak si všiml Luciuse stojícího s neproniknutelným výrazem na tváři u okna. Jeho pohled šel jako po předem nacvičené trajektorii od Luciusovy mírně nedbale zapnuté košile k rozházené posteli opodál a skončil na Ebony, které z pod hábitu vykukovala holá lýtka.
Ebony si byla jistá, že kdokoliv jiný by si k té situaci neodpustil nějakou poznámku. Ale Evan jí jen věnoval lehce pichlavý pohled a zamračil se.
„Myslím, že vás to bude také zajímat, Luciusi, chystal jsem se vás informovat, hned co si promluvím s Ebony,“ obrátil se na Malfoye.
„Jen mluvte,“ pokynul mu Lucius, aniž by hnul brvou.
„Zdá se, že hlavní podíl na smrti Goyla a vašem obvinění nese jeden z místních bystrozorů a Kingsleyho zástupce nějaký Jackson.“
Při těch slovech zkřivil Luciusovu tvář hněv.
„Tony vám vysvětlí, jak se mu povedlo na něj přijít, myslím, že má v hlavě i nějaký plán, jak ho odahlit a dokázat to. A k tomu vás budeme potřebovat.“
Lucius přikývl.
„Vlastně už tu měl dávno být, sova, kterou mi posílal z ministerstva, dorazila už před čtvrt hodinou.“ Do Evanova výrazu se vloudilo znepokojení.
„Oblékněte se a sejdeme se dole v salonku a počkáme na něj,“ pobídl Ebony s Luciusem a zase vyšel ven ze dveří.
Ebony pohlédla na svého společníka, když její bratr odešel. Lucius se kvapně dooblékal, na tváři ledově chladný výraz, který tak dobře znala. A který malinko zjemněl, když zachytil její pohled.
Přivolala si hůlkou svoje oblečení a shodila z ramen hábit. V tu chvíli jí bylo jedno, že je s ní Lucius v místnosti. Nestyděla se za svou nahotu. Vždyť už stejně dobře znal celé její tělo. Patřilo mu. Tak proč ho skrývat?
Začala se oblékat a Lucius již připravený stál a u dveří a mlčky ji sledoval. Čekal na ni.
Věděla, že musí umírat touhou už seběhnout dolů a znovu si promluvit s Evanem. Byl už tak blízko svému cíli konečně se očistit.
A přesto stál u dveří a čekal na ni.
Pak jí přidržel dveře, aby kolem něj mohla projít, a společně se vydali po chodbě ke schodišti.
V tom okamžiku se dole v přízemí rozječel portrét paní Blackové a u dveří zazněly rozčilené hlasy.
„Potterová! Malfoyi!“ zakřičel známý hlas.
„Poslala jsem někoho, aby přivedl Pottera s mladým Malfoyem, měli by tu být každou chvilinku,“ říkal jiný hlas, tentokrát ženský.
„Snad bude někdo z nich doma,“ prohlásil třetí hlas. „Ebony! Evane!“
To už byli Ebony s Luciusem dole ve vstupní hale a chodbou se tam řítil i Evan.
U dveří stál Sirius v ruce napřaženou hůlku, kterou už utišoval portrét své matky. Společnost mu dělali Snape a McGonagallová. I oni drželi hůlky v rukou a mířili jimi na příchozí.
„Co se děje?“ zajímal se Evan a oba profesoři svoje hůlky sklonili.
„Někdo zaútočil na ministerstvo kouzel a zajal ministra,“ oznámil jim Snape drsným hlasem.
Ebony zalapala po dechu, Lucius vedle ní ztuhl. Evan šokovaně zíral na Snapea.
„Jak jste to zjistili?“ zajímal se.
„Útočníci už se spojili s profesorem Brumbálem, aby ho informovali, že chtějí vyjednávat o podmínkách ministrova propuštění. Ale ještě předtím přišlo Brumbálovi varování od nějakého bystrozora Tonyho Clarka, který byl zjevně v době útoku přímo na ministerstvu přítomen.“
„Tony? A co s ním stalo? Je v pořádku?“ zděsila se Ebony.
„To nemáme tušení. Byla to jediná zpráva, kterou jsme od něj dostali, pak už se znovu neozval. Pravděpodobně je ještě stále v budově ministerstva.“
„Musíme tam nějak proniknout a pomoct mu,“ spustila Ebony.
„Jak se jim vůbec povedlo ministerstvo obsadit?“ ozval se Lucius.
„Museli mít někoho uvnitř. Budova dnes byla téměř prázdná, ministr sám pracoval dlouho do noci, kdy už na odděleních nikdo jiný nezbyl. Útočníci tak narazili na minimální odpor, ale navíc museli znát přístupová hesla ke kouzelným zábranám, které na ministerstvu fungují. Musel jim pomáhat někdo, kdo měl o obraně ministerstva velice podrobné a přesné informace. Pravděpodobně někdo přímo z bystrozorského oddělení.“ vysvětlil Snape.
„Jackson,“ odtušili Lucius s Evanem dvojhlasně.
V tu chvíli zaslechli všichni hluk z místnosti s letaxovým krbem. Vzápětí se otevřely její dveře a stanul v nich Brumbál.
„Bohužel, musím vám všem říct, že situace je ještě mnohem vážnější, než se na první pohled zdálo. Kromě toho, že útočníci obsadili budovu ministerstva a zajali ministra kouzel Arthura Weasleyho, je tu ještě řada samostatných incidentů, které svědčí o tom, že celou věc dopředu velmi dobře plánovali.“
Brumbál si povzdechl.
„Mám informaci, že v posledních několika hodinách bylo zabito hned několik vysokých představitelů ministerstva kouzel, mezi nimi i Kingsley Pastorek, vedoucí bystrozorského oddělení.“
Po Brumbálových slovech nastalo hrobové ticho.
~*~*~*~*~*~
Nakonec se všichni usadili v jídelně, kam brzy dorazila i velká část rodiny Weasleyových, Draco s Harrym, a také Oliver Wood, nebo Remus Lupin s Tonksovou a další. Brumbál neustále přijímal nějaké zprávy. Lucius s Evanem, Snapem, Lupinem a Siriusem byli pohrouženi do dlouhých debat ohledně strategie, s jakou se chystali osvobodit ministerstvo.
„Nechápu, čeho tím chtějí dosáhnout,“ divil se Evan na hlas. „Vždyť přece musí vědět, že se nemohou udržet dlouho. Nemají sebou někoho tam mocného a hrůzu nahánějícího jako býval Voldemort.“
„Myslím, že jejich cílem není pokus o převrat,“ pronesl zamyšleně Lucius. „Spíš bych řekl, že touží po pomstě. Oni vědí, že nemohou vyhrát. Ale než odejdou, mají v úmyslu vzít s sebou tolik z nás, kolik jen půjde.“
Ebony seděla stranou od všeho a uklidňovala zmateného a vystrašeného Jaze. Přitom se snažila marně nemyslet na Tonyho, o kterém neměli vůbec žádné zprávy a hrozilo, že by už nemusel být mezi živými. Nechtěla tomu věřit, ani to zvažovat, ne … Tony musel být naživu. Musel. Musel.
Občas vzhlédla a hledala očima Luciuse, který někdy její pohled od plánovacího stolu opětoval. Jeho přítomnost ji tak nečekaně uklidňovala.
„To bude v pořádku, Ebony. Protože to říkám, a proto, že to zařídím,“ vybavila se jí jeho slova. A ona jim prostě při pohledu na Luciuse musela věřit.
Strhla se hádka, když Harry zjistil, že by měl on, Draco, Ginny, Ron, Hermiona a Ebony zůstat na Grimmauldově náměstí a útoku se nezúčastnit.
„Nebudu tady jen sedět, až čekat, až to vy za nás vybojujete! Copak jste zapomněli, kdo zabil Voldemorta? Myslíte si, že mám strach?“ rozčiloval se Harry a Ron s Ginny mu plamenně přizvukovali.
Jen Hermiona mlčela a Ebony bylo jasné, že mladá dívka v pokročilém stupni těhotenství se bitvy nezúčastní. Neměla jí to za zlé. To riziko bylo příliš velké.
„Pottere! Byl byste pro ně všechny tím hlavním a největším cílem a vaši přátelé a rodina rovněž! Copak to nechápete?“ obořil se na něj ostře Snape.
„A na vás Snape to neplatí? Nebo na Luciuse! Nebo profesora Brumnbála? Těm se přece budou chtít pomstít stejně jako nám! Vám a Luciusovi speciálně, protože jste je zradili,“ připomněla jim Ebony, která už nedokázala mlčet.
„Přesně tak! Ebony má pravdu! A už jsme tolikrát dokázali, že umíme bojovat! Nemůžete nám to zakazovat! Už nejsme děti!“ pokračoval Harry.
„Dobrá, Pottere. Jak chcete!“ zavrčel na něj Snape. „Pokud se chcete nechat zabít, já vám bránit nebudu!“
Ebonyiny oči si znovu našly Luciuse. V jeho tváři zahlédla záblesk obavy. Ten až ochranitelský pohled ji bodl a zároveň zahřál u srdce.
Usmála se na něj a znovu odvrátila zrak. Teď se museli soustředit na bitvu, která byla před nimi. Na zbytek budou mít (snad) čas potom.
-TBC-
~*~*~*~*~*~
AN: Ještě bude minimálně jedna kapitola. Uvidím, jak bude dlouhá, je možné že se zároveň stane epilogem. Do konce roku to snad stihnu. Snad.
Komentář můžete zanechat ZDE nebo na mém blogu electrapm.blog.cz. Za všechny předem děkuji!