Lux in tenebris
Stav povídky: nedokončena (WIP)
Summary: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo.
Postavy: Ebony Potterová (OC), Draco Malfoy, Harry Potter, Lucius Malfoy, Severus Snape, Oliver Wood, Sirius Black
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), slash
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly najdete ZDE!
Summary: Co se stane, když Ebony Potterová zjistí, že její přítel má poměr s jejím bratrem? A co když je tím přítelem navíc Draco Malfoy? Budou se dít věci, věřte mi. Ale na konci bude v Temnotě svítit Světlo.
Postavy: Ebony Potterová (OC), Draco Malfoy, Harry Potter, Lucius Malfoy, Severus Snape, Oliver Wood, Sirius Black
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), slash
Betaread: ne
Jednotlivé kapitoly najdete ZDE!
LII. Když se ve tmě rozsvítí světlo
Ebony cítila podivně ledový klid, který ji zaplavil při pohledu na ten kus pergamenu, dokonce vyzdobený ministerským znakem.
Jackson jim psal na oficiálním ministerském papíře. Kdyby nebyla situace smrtelně vážná, musela by se Ebony té absurditě smát.
Harry Potter
Ebony Potterová
Lucius Malfoy
Severus Snape
Draco Malfoy
Jako kdyby se někdo rozhodl sepsat její osud na papír jen několika slovy. Dívala se na jména, která byla polovinou celého jejího života.
Kolem ní to téměř bzučelo, jak se jeden přes druhého překřikovali a všichni debatovali. Třeba o tom, proč na tom listě chybí Brumbálovo jméno… očividně se pomsta Jacksona a ostatních nevztahovala na bradavického ředitele, který přitom stál v čele celého protivoldemortovského odboje.
Ebony zalétla pohledem jeho směrem. Právě se o něčem domlouval s Lupinem a Siriusem.
Opodál stáli Harry s Dracem. Harry netrpělivě téměř poskakoval na místě a Draco k němu vážně promlouval a zjevně marně se ho snažil uklidnit. Většina Weasleyových s Hermionou se krčila v jednom koutě kolem zhroucené Molly. Ebony bodlo u srdce při pomyšlení na hlavu jejich rodiny, za kterou chtěli únosci životy Harryho a jeho přátel.
Lucius se o něčem potichu domlouval se Snapem. Ti dva jako by byli jedinými ostrůvky klidu ve všem tom zmatku kolem. Bavili se klidně, bez emocí, jako by se právě nenacházeli v život ohrožující situaci. Jako by jejich jména nebyla na tom seznamu. Připojil se k nim Evan a ukazoval jim nějaký nákres nebo plánek, který Ebony z té dálky nedokázala blíže určit.
Ebony znovu zalétla pohledem k tomu seznamu.
Jakmile dorazil, Sirius okamžitě prohlásil, že to nepřichází v úvahu, že se s podobnými typy nemá vyjednávat. Jak ale plynul čas z hodiny, kterou měli vymezenou na odpověď, Ebony bylo jasné, že nic jiného jim nakonec nezbude. Jinak by Arthura Weasleyho zabili. Byl v úřadu teprve druhý měsíc, došlo Ebony. A přemýšlela, zda by se tolik namáhali s hledáním řešení, kdyby tím vězněným byl jeho předchůdce Popletal. Pravděpodobně ne...
Pravda byla, že oni sami mohli při setkání s únosci očekávat totožný osud, jaký hrozil ministrovi.
Pokud nevymyslí nějaký plán, jak využít toho, že budou mít volný přístup do budovy ministerstva...
Čekání v jejím případě spojené s nicneděláním se jí zdálo mučivě dlouhé. Jaz mezitím usnul a tak ho odnesla do ložnice a nechala ho hlídat Kráturou.
Teď jen posedávala ve volném křesle u okna a dívala se ven na temnou venkovní scenérii. Tmu prořezávaly kužely bledého světla pouličních lamp a ulice pod oknem byla ztichlá a téměř prázdná, stejně jako malé náměstíčko před domem.
„Věnujte mi všichni pozornost, prosím!“
Podle očekávání to byl Brumbál, kdo ukončil ty zdlouhavé debaty a nejistotu.
„Myslím, že vzhledem k našim omezeným možnostem, nemáme jiný výběr, než se pokusit nepřítele překvapit ve chvíli, kdy budeme provádět výměnu za Arthura. Jelikož máme díky Severusově prozíravosti k dispozici dostatečné zásoby mnoholičného lektvaru, rozhodl jsem, že se společně se Siriuse a Lupinem zúčastníme předání v přestrojení za Harryho, Ebony a Draca. Pokusíme se vyvolat dostatečný rozruch na to, abyste vy ostatní mohli zaútočit ze zálohy.“
Ebony se zamračila a Harry okamžitě vylétl kupředu a chtěl protestovat, ale Brumbál ho mávnutím ruky zarazil.
„Nejdřív si vyslechněte celý plán, než začnete přerušovat, prosím,“ napomenul všechny důrazně.
Pak pokynul Evanovi, který se zvedl ze své židle.
„Jackson má výhodu, že zná ministerstvo jako svoje boty. Snad jen s výjimkou Odboru záhad. A právě toho bychom mohli využít. Máme k dispozici ty nejaktuálnější plány toho, jak odbor vypadá po té přestavbě, kterou prošel po útoku Smrtijedů před dvěma lety. A máme i někoho, kdo nám může pomoct dostat se dovnitř.“
Pohlédl při těch slovech na Lupina a ten k překvapení mnohých přikývl.
„Dostal jsem nabídku pracovat na Odboru záhad poté, co jsem se díky tomu lektvaru Ebony a Snapea, úplně vyléčil ze svého prokletí. Samotného mě to překvapilo. Nemůžu vám přesně říci, čím se tam momentálně zabývám,“ dodal, když si všiml jejich zvědavých pohledů, „ale mohu vám říci, jak se dostanete dovnitř.“
„A nebylo by lepší, kdybyste šel přímo s tou skupinou, která bude dělat zálohu, když víte jako jediný, jak dovnitř?“ ozvala se Ebony.
„A nemusíte si hrát na jednoho z nás.“ A při těch slovech kývla hlavou směrem k Harrymu a Dracovi. Oba vypadali, že je Brumbálův plán překvapil a rozzlobil stejně jako ji samotnou. A Harry začal okamžitě hlasitě něco vykřikovat.
„Na tom, že se vy tři toho předání přímo nezúčastníte, se nebude měnit nic!“ tentokrát to byl přísný a chladný hlas Luciuse, který zjednal v místnosti ticho a klid.
Ebony na něj vzpurně pohlédla.
„Jsme schopní bojovat stejně dobře jako vy! Nevidím důvod, proč by měl někdo riskovat svůj život tím, že bude vypadat jako já. Chci jít sama!“ namítla rozčileně.
„Větší riziko bude pro všechny, když budeme muset neustále bojovat s vědomím, že musíme chránit i vás! Prostě jsme rozhodli, že se toho předání nezúčastníte, a víc o tom nebudeme diskutovat!“ odvětil jí Lucius klidně a na tváři se mu přitom nepohnul ani sval, jen oči mu žhnuly podivným světlem.
Ebony přesto nechtěla nic slyšet a zdálo se, že i Harry je připravený se dál hádat.
„Chci vidět, jak budete do toho lektvaru získávat můj vlas,“ zavrčela na ně a pak bez zaváhání mávla hůlkou nad svojí hlavou a pronesla zvučné Evanesco!
Ani její náhlá holohlavost, která nehledě na situaci vyvolala na mnohé tváři pobavený úšklebek, s Luciusem nijak nehnula. Díval se na ni, v očích výraz připomínající káravého otce.
„Jen se dívej,“ vyzval ji lehce posměšně.
Pak sklonil hlavu a chvíli si prohlížel svůj hábit na prsou, načež z něj před zraky všech stáhl dlouhý mírně pokroucený jako noc černý vlas.
A Ebony věděla, že je v háji. Předání už se nezúčastní, bylo jasné, že v tomhle Lucius a ostatní zvítězí.
A navíc se mu právě povedlo odtajnit jejich vztah před všemi lidmi, kteří měli v jejím životě nějakou důležitou úlohu. Viděla ty na okamžik nechápavé a vzápětí překvapené výrazy, které se během chvíle črtaly na tvářích většiny z nich, když přemýšleli, jak se její vlas mohl dostat na Luciusův hábit jindy tak dokonale a pečlivě udržovaný a bez jediného smítka.
Složila hlavu do dlaní a po celou dobu válečné porady už neřekla ani slovo.
~*~*~*~*~*~
O půl hodiny později ležela na podlaze v bolestivé křeči, která ji sotva dovolovala dýchat.
Lucius se Snapem a trojicí Brumbál, Sirius a Lupin, kteří byli díky mnoholičnému lektvaru k nerozeznání od Harryho, Ebony a Draca, se vydali na předání. Zbytek zatím pod Evanovým vedením pronikl na ministerstvo tajným vchodem, který používali jen zaměstnanci odboru záhad. Prošli několika podivnými místnostmi, bludištěm chodeb í kruhovou komnatou se záplavou dveří, až stanuli u východu ústícího na hlavní chodbu. Za dveřmi na chodbě, která byla naštěstí liduprázdná, se rozdělili.
Ebony dál pokračovala s Oliverem, dvojčaty Weasleyovými, Ronem, Nevillem a Tonksovou. Nemohla si nevšimnout, že je Evan schválně rozdělil, tak aby nebyli s Harrym a Dracem pohromadě. Mladý Malfoy byl dokonce donucen zůstat se skupinou vedenou profesorkou McGonagallovou venku a čekat tam na útok skrz hlavní vchod jako záloha.
Přestože jim Evan nakreslil poměrně podrobný plánek, minuli jednu chodbu, kde měli odbočit, a krátce bloudili, takže měli už menší časový skluz, když se konečně dostali zase na správnou trasu.
Cestou naštěstí na nikoho nenarazili, ale Ebony cítila, že se na tohle štěstí nemůžou spoléhat dlouho.
Chtěli zaútočit zhruba ve chvíli, kdy Lucius s ostatními dorazí do vstupní síně ministerstva. Jakmile se jim podaří vyvolat zmatek, vrhnou se na útočníky z několika stran. Podle malého časového kouzla, kterým neustále kontrolovali svůj postup, věděli, že jim už zbývají jen minuty, aby všechno správně klaplo.
Ebony s Tonksovou šly chodbou jako první. Tonksová se snažila využívat svého bystrozorského výcviku, ale Ebony snad ještě nikdy neviděla nikoho, kdo by se pohyboval méně tiše.
A pak, byli už skoro u dveří do vstupní haly, když z jedné chodby nalevo, kterou přehlédli, začaly sršet kletby.
Ebony zasáhlo poutací kouzlo, ale jelikož už se v ten okamžik snažila odvalit z jeho dosahu, zamotala se jí do pevných magických provazů jen jedna noha. Odvalila se stranou a snažila se lana setřepat, zatímco hůlkou namířila na ústí tmavé chodby.
Netušila, kolika nepřátelům právě čelí, ale bylo to jedno. Už jim pomalu docházel čas, vstupní síň byla sice už jen kousek, ale na dobrém načasování závisel úspěch jejich plánu a tak se nemohli zdržet ani o minutu.
George s Fredem, Ronem, Nevillem a Oliverem se ukryli na druhé straně chodby za dveřmi do nějaké staré nepoužívané kanceláře.
Ebony se krčila za mramorovým podstavcem sochy nějakého kouzelníka.
A Tonksová se pomalu plížila podél stěny k ústí chodby, z níž na ně někdo útočil.
Ebony ji chtěla zadržet, ale nemohla, protože by ji tím mohla vyzradit jejich nepříteli. A tak se mohla jen dívat a modlit se. A pak, když už byla Tonsková téměř u ústí chodby, se z ní ozvalo hrdelní zavrčení a nějaká temná skvrna vyrazila ven.
Šla najisto, jako by věděla přesně, kde se Tonksová nachází, jako by ji cítila... Mladá bystrozorka nestihla ani vykřiknout, když se jí morda plná ostrých tesáků zakousla do hrdla.
Ebony zareagovala o zlomek vteřiny pozdě, její kletba neškodně minula vlkodlačí tělo a odrazila se od zdi za ním. Ozvalo se zapraskání a na prach rozdrcená omítka s kousky zdiva dopadla na zvíře a na bezvládnou Tonksovou.
Vlkodlak v tu chvíli zvedl hlavu a žluté zvířecí oči pohlédly na Ebony. Pak se ohlédl zpět chodbou. Zjevně cítil i přítomnost dalších kouzelníků za sebou, ale nakonec se rozhodl, že osamělá kořist je pro něj lákavější zábavou a znovu se obrátil pohledem k Ebony.
Jeho tělo se přitom šponovalo, svaly se napínaly, jak se zakláněl dozadu, připraven ke skoku. Ebony to celé sledovala jako ve zpomaleném filmu, ani nevěděla, jak se jí povedlo pozvednout hůlku a zaburácet první kletbu, která jí přišla na mysl.
„Avada kedavra!“
Proud zeleného světla zasáhl vlkodlaka ještě ve vzduchu,. Jeho tělo sebou za letu jen slabě škublo a pak neživá váha se zaduněním dopadla k zemi.
Začala se chvět po celém těle, vyděšená tím, co právě viděla, tím, co se právě stalo a co udělala, i tím, co se mohlo stát. Nemusela ani vidět do Nymfadořiny tváře pokryté vrstvou temně rudé krve, aby věděla, že je mrtvá, a ona sama, že jen o vlásek unikla stejnému osudu.
Vlkodlaci, pomyslela si! Ti ji budou mít jako autorku toho lektvaru asi hodně rádi.
Věděla od Lupina, že zatímco mezi těmi, kteří se měnili nedobrovolně, byli se Snapem oslavování jako hrdinové, ti, kteří se měnili s chutí a rádi ji ze stejného důvodu nenáviděli.
Sevřela pevněji v prstech hůlku a vyrazila chodbou dál, aniž by se ohlédla na mrtvou Tonksovou nebo zkontrolovala, zda ji její společníci následují.
Doběhla ke dveřím a s trhnutím je otevřela. Už za nimi byl slyšet hluk ze vstupní haly a když vpadla dovnitř, zjistila, že tam panuje vřava. Místnost byla plná lidí rozdělených na dvojice a trojice, které mezi sebou bojovaly. Připomnělo jí to poslední bitvu.
Vzápětí na ní přilétla první kletba. A ona už neměla čas o tom dál přemýšlet a musela se začít ohánět hůlkou.
Na podlaze zahlédla ležet vlastní tělo. Bylo zvláštní dívat se do mrtvých očích, které na ni prázdně hleděly z její vlastní tváře. A na svoje prokousnuté hrdlo.
V tu chvíli si nedokázala vybavit, zda to nakonec byl Sirius nebo Remus, kteří vypili mnoholičný lektvar s jejím vlasem. Už odcházeli, aby se stihli nachystat na nepozorovaný vstup na Odbor záhad.
Vyslala štítové kouzlo proti omračující kletbě, která mířila jejím směrem. Vzápětí zaslechla vzteklý výkřik. Stihla se jen ohlédnout a zahlédnout záblesk rozčilené sešklebené tváře Pansy Parkinsonové a pak – ani nemusela slyšet slova kletby, aby věděla – jí tělem projela neskutečná bolest.
Srazilo ji to na kolena a pak se sesula k zemi celá. V hlavě měla prázdno, jediné co byla schopná vnímat byla ta nekončící bolest a stejně hluboká a zoufalá touha, aby už přestala.
Křičela… až se jí nedostávalo dechu v plicích a její hrdlo spalovala bolest.
Ani si nepamatovala na okamžik, kdy bylo náhled po všem. Do té doby ji pohlcovaly stále nové a nové vlny bolesti, a měla dojem, že musela na chvíli ztratit vědomí.
Chvíli jí trvalo, než dokázala odlepit ztěžklá oteklá víčka a rozhlédnout se kolem sebe. Pohledem sklouzla po řadě nehybných těl ležících různě kolem po podlaze. V ten okamžik se nedokázala soustředit na jejich tváře, nedokázala přemýšlet, kdo z jejích přátel a blízkých leží mezi nimi.
Lucius i Snape ještě stáli na nohou a bojovali každý se dvěma nepřáteli najednou. V jednom rohu se právě kácel k zemi George nebo Fred Weasley, kterého zasáhla nějaká kletba. Kouzelník bojující s ním se otočil a a rozhlédl se, hledaje nového protivníka. Ebony nezaváhala. Uvědomila si, že v prstech stále ještě svírá hůlku a švihla s ní po Smrtijedovi. Ani nezaznamenala, že přitom nevyslovila kouzlo, ale bylo to jedno. Kletba zasáhla svůj cíl a kouzelník se zhroutil k zemi.
Ebony si uvědomila, že stále leží na zemi a bolestivě se zvedla. Všechno kolem sebe jako by v tu chvíli vnímala zpomaleně. Téměř uprostřed sálu právě k zemi dopadlo tělo Harryho Pottera. Nevěděla, zda je to pravý Harry nebo převlečený Brumbál, ale bylo to jedno. Jackson, jehož kletba Harryho zabila, na ni pohlédl.
Pozvedla hůlku a vyslala první kletbu. Srazila se s jeho štítem a Ebony musela uhnout, aby ji nezasáhl odrazem. To už na ni mířilo i další Jacksonovo kouzlo. Po její pravé straně se v tu chvíli k zemi zhroutil Snape. Oba jeho protivníci už byli poraženi. Ebony se silou vůle přiměla neohlížet se po Luciusovi.
U Snapeova těla se ztěžka zvedal někdo další.
Ale Ebony už se nemohla ohlédnout.
Kletbě Sectumsempra se vyhnula jen zčásti. Celou pravou ruku jí nyní pokrývaly dlouhé krvácející šrámy.
A ona zatím Jacksona ani neškrábla. Zmocňovalo se jí zoufalství. Otec jí vždycky říkal, že základem dobrého souboje je správné výchozí postavení. V každém souboji je většinou lovící kočka a bránící se myš. Nikdy nebuď tou myší. Prohraješ, říkal jí.
Jenže to nešlo.
Jackson byl bez debaty lepší.
Od první chvíle musela uhýbat, bránit se a neměla čas ujmout se role útočníka. Navíc měla dojem, že si s ní Jackson hraje a trochu ji šetří.
Zmizela za jeden plameny ošlehaný pilíř a naslepo vyslala další kletbu.
Jackson se jí opět vyhnul, ale jeho pozornost se v tu chvíli obrátila jinam. Jen těsně se vyhnul omračovacímu kouzlu, které na něj vyslal Harry Potter.
Stál kousek od Jacksona, brýle mu visely na jednom uchu a na čele měl velkou krvácející ránu, přes kterou nebyla rozeznat ani jeho pověstná jizva ve tvaru blesku. Ale hůlku svíral v prstech pevně a stejně jistě s ní vrhal na Jacksona kletby.
Ebony zaváhala jen na okamžik. Možná by ve dvou mohli Jacksona dostat. Kdyby se-
V tu chvíli jí na záda dopadla obrovská váha a vyrazila jí dech. Zoufale se zazmítala a pokoušela se zpod té hmoty vyprostit. Napůl se jí to povedlo a něco jí zacvakalo kousek od hlavy.
„Impedimenta!“ Zaječela a namířila před sebe. Vlkodalčí tělo odletělo.
Ebony se po něm ale nestihla ani ohlédnout, protože zaslechla podivný zvuk a jen instinktivně se uhnula z cesty dalšímu útočícímu přeměněnému kouzelníkovi.
Prudce před nimi začala couvat, až narazila zády do pilíře. V tu chvíli se vedle ní objevila známá postava. Světlé vlasy ji šlehly do tváře, když se Lucius zarazil a vyslal na jednoho z vlkodlaků provazy, které zvíře spoutaly do malého vztekle vrčícího klubka.
Ebony potom vyslala omračovací kletbu na druhého, ale byla tak rozrušená, že minula.
Vlkodlak se po nich vrhl a dopadl Luciusovi na hruď. Ostré drápy se mu zaryly do těla a na hrdlo mu mířila morda plná ostrých tesáků.
Ebony znovu zamířila a modlila se, aby netrefila Luciuse. Ale kletba Impedimenta byla tentokrát přesná. Odhodila vlkodlaka stranou, kde hlavou narazil do sloupu a sesul se bezvládně k zemi.
Někde jakoby zdálky slyšela něčí bolestný křik, ale v tu chvíli ji zajímal jen Lucius ležící kousíček od ní na zemi v kaluži vlastní krve a se zavřenýma očima.
Chtěla se k němu rozběhnout, ale do hrudi jí narazil paprsek rudého světla. Hůlka se jí zuřivě vysmekla z prsů a odletěla směrem dopředu. Její vlastní tělo se vydalo opačným směrem a zarazilo se až o zavřené vstupní dveře.
Hlava se jí točila a v uších jí zvonilo, přesto se dokázala přinutit k pohybu a odvalila se stranou, takže ji další kletba minula.
Jackson se k ní blížil.
Znamenalo to, že je Harry mrtvý? Ne, tu myšlenku nechtěla pustit dál do své mysli. Musela se soustředit na sebe. Na to, aby přežila a mohla zachránit Luciuse, a Siriuse, Draca a ostatní.
„No tak, Potterová! Je po všem. Není na čase se s tím smířit?“ Jackson se jí vysmíval a jeho slova, jako by byla odpovědí na její myšlenky.
„Až mě mrzí, že to šlo tak rychle. Myslel jsem si, že vy Potterovi víc vydržíte. Možná bych vám měl vrátit hůlku a dát vám ještě jednu šanci, co vy na to? Abychom se ještě trochu pobavili, než vás zabiju.“
Jackson už stál až téměř u ní a shlížel na ni s potměšile pobaveným a uspokojeným výrazem ve tváři.
V levé ruce si pohrával s její hůlkou, tou pravou na ni mířil tou svojí.
„Ale nejspíš ne. Nadělali jste tu hrozný nepořádek a budeme to tu muset začít dávat co nejdřív do pořádku. A lidé se samozřejmě přijdou ptát, co se stalo. Takže budu muset vymyslet nějaké přijatelné vysvětlení.“
Ebony zavřela oči. Už ho dál nechtěla poslouchat. Jestli tohle byly poslední vteřiny jejího života, nechtěla si je od něj nechat zkazit.
V mysli se jí vynořil obraz Luciuse.
Byl oblečený jen do černého saténového županu a kráčel pomalu místností k ní. Ležela na posteli, nahá a natěšená na jeho doteky. Čekala a toužila.
Její tělo se chvělo a jako by jím projela vlna elektrické energie, když ucítila dotek jeho horkých rtů na svých. Dráždily ji a ona pootevřela ústa a vyšla mu vstříc svým jazykem. Cítila, jak se Lucius mírně zarazil a pak ještě na okamžik prohloubil polibek, než se od ní odtáhl. Pohladil ji po tváři a ona otevřela oči a usmála se na něj.
Luciusův snový přízrak její úsměv na kratičký okamžik opětoval, pak se na jeho tvář vrátil obvyklý netečný výraz.
Zamračila se. Ten usměvavý Lucius se jí líbil a ona se snažila svou mysl přesvědčit, aby ho přivolala zpátky.
Uvědomila si, že Lucius něco říká a znovu na něj pohlédla.
„Co- cože?“ pokusila se zeptat, ale z úst jí vyšel jen nesrozumitelný chrapot.
„Nemluv, Ebony. Neměla bys namáhat hlasivky. Ještě se nezahojily.“
„Ale teď už to prý půjde rychleji, když jsi vzhůru a budeš moct pít ty správné lektvary,“ ozval se ještě další hlas v místnosti.
Ebony pootočila hlavu a všimla si, že kousek u její postele sedí na židli Draco.
„Co tady děláš?“ podivila se, ale znovu jí z úst nevyšla žádná srozumitelná slova.
Proč byl v jejím snu Draco?
„Měla bys opravdu začít dbát na naše rady, pokud chceš mluvit. Mohla by sis je poškodit zcela a nenávratně,“ pokáral ji Lucius.
Ebony se ještě víc zamračila. Copak se jí ten sen nějak vymkl z rukou?
A byl to vůbec sen? napadlo ji, když si uvědomila, že je to očividně nemocniční lůžko, na kterém právě leží.
Opět.
Jak to bylo vlastně dlouho od její poslední návštěvy?
Kolikátý byl den? A měsíc? Ebony pohlédla tázavě na Luciuse, aby mu naznačila, že od něj očekává nějaké informace.
„Nevím, co všechno si pamatuješ z toho, co se stalo, ale budu předpokládat, že málo, takže se ti pokusím všechno osvětlit,“ začal Lucius klidně. „Draco už šel pro nějakého lékouzelníka, ale bude nějakou chvíli trvat, než tě přijdou prohlédnout.“
Ebony přikývla, aby mu dala najevo že rozumí. Ani si nevšimla, kdy Draco odešel, ale jeho židle už byla prázdná.
Lucius ji jemně přitlačil zpět do peřin, aby jí naznačil, že zatímco bude mluvit, ona má odpočívat.
„Jackson měl s sebou trochu víc společníků, než jsme předpokládali - očividně se mu povedlo dostat nějak z vězení třeba Parkinsonovou a řadu dalších, které zatkli po útoku na tebe. A ne všichni byli pouze kouzelníci.“
Ebony přikývla. Vlkodlaci.
„Měli převahu a naše překvapení nedopadlo úplně tak přesně na čas, jak jsme doufali, takže naše výhoda přišla téměř vniveč. Když mě napadl ten druhý vlkodlak, ztratil jsem hodně krve a přišel na chvíli o vědomí. Když jsem přišel k sobě, viděl jsem, jak se krčíš u dveří a nad tebou stojí Jackson s hůlkou a něco ti říká. Chtěl jsem zasáhnout, ale v té chvíli se kolem mě prohnal tvůj bratr a zaútočil na Jacksona. Šel jsem nejdřív k tobě, abych zjistil, zda nepotřebuješ pomoc. Byla jsi v bezvědomí. Pak jsem chtěl pomoct tvému bratrovi, ale právě v tu chvíli zakopl a než jsem stihl Jacksona odzbrojit a zneškodnit, vyslal na tvého bratra smrtící kletbu.“
Lucius mluvil chladně a nezúčastněně, jako by se ho to nijak netýkalo. Ebony nevěděla, zda ji víc mrazí z jeho slov nebo z jeho tónu hlasu. Informace jí do mozky doléhaly postupně. A ta poslední se jen velmi těžko probojovávala jejím vědomím. Její bratr byl mrtvý?
Ale který?
Zoufale znovu pohlédla na Luciuse, který jako by pochopil nevyřčenou otázku.
„Byl to Potter. Evan je zraněný a možná přijde o ruku, ale je naživu.“
Lucius se zatvářil ještě neproniknutelněji.
„Brumbál je také mrtvý, taky Lupin, Tonksová, Longbottom a...“
Na chvíli se odmlčel a pohlédl na ni.
„A taky Snape. Ostatní byli zraněni, ale jen lehce. Většinu z nich už propustili do domácího léčení. Dokonce i ten tvůj přítel Tony je v pořádku. Byl uvězněný v ministrově kanceláři s Arthurem Weasleym.“
„Zdá se, že by měl být od bývalých přívrženců Pána zla zase na chvíli pokoj, i když pochybuji, že je to nadobro. Pár z nich určitě uniklo a navíc tu ani všichni nebyli přítomní. A pořád samozřejmě netušíme, kdo je vede,“ pokračoval Lucius.
Mluvil ještě dlouho. Z jeho slov se Ebony dozvěděla, že už byl ministerstvem zproštěn obvinění z Goylovy smrti a vrátili mu všechen majetek včetně domu. Jako by ho poslouchala jen jedna její část. Ta druhá byla stále ještě v šoku ze smrti všech těch lidí, které znala a měla ráda.
Ale slzy zprvu nepřicházely.
Rozplakala se až po půl hodině. Mezitím ji stihl prohlédnout jeden lékouzelník a dal jí nějaký lektvar, který měl pomoci jejím hlasivkám. Také jí oznámil, že může jít domů, pokud slíbí, že ještě několik dní nebude hlasivky příliš namáhat a bude pečlivě užívat předepsaný lektvar.
Lucius odešel vyřídit nějaké formality kolem jejího propuštění a Ebony osaměla s Dracem, který už zase seděl na židli u její postele.
Až při pohledu na jeho bolestí staženou tvář a prázdné nekonečně zoufalé oči se Ebony rozplakala. Jako by jí teprve v ten okamžik došlo, koho všechno ztratili.
Vzlykala a chvílemi bojovala se záchvaty kašle a Draco ji přitom objímal a hladil ji po zádech, zatímco bojoval s vlastní bolestí. Neplakal, ale Ebony věděla, že k tomu nemá daleko. Neřekli si ani slovo, ale ani to nebylo třeba.
Lucius se vrátil a zůstal stát na okamžik ve dveřích při pohledu na tu scénu. Draco se od Ebony okamžitě odtáhl a pohlédl na otce téměř vyděšeně.
Při pohledu na něj Ebony na okamžik zapomněla na vlastní bolest. Ztratila hodně, ale ještě pořád jí toho hodně zbylo. Lucius, Jaz, Evan, Tony a další. Draco takové štěstí neměl. A Ebony došlo, proč sedí celou dobu u její postele, zničený a ztracený.
Pocítila k němu příval citů, z nichž některé už byly dávno zapomenuté a některé ještě pořád příliš bolestivé.
V místnosti mezi tím panovalo napjaté ticho.
A Lucius nadále stál beze slova ve dveřích.
Ebony chtěla něco říct, ale došlo jí, že by ještě neměla mluvit. Tak se natáhla pro hůlku a snažila se soustředit na neverbální kouzlo Accio. Povedlo se jí to až na potřetí. Chopila se brku a pergamenu, které si přivolala, a naškrábala rychle:
Je to tvůj syn. Právě ztratil muže svého života. Potřebuje nás. Oba. Nikoho jiného nemá.
Pak se zamyslela a nakonec složila pergamen do vlaštovky a poslala ji směrem k Luciusovi.
Pozvedl obočí, a když mu spadla k nohám, sehnul se a sebral ji.
Sledovala ho, jak pohledem přejíždí po jejích slovech. Na tváři měl nadále nečitelný výraz.
„Draco,“ otočil se potom na svého syna. „Myslím, že by ses měl na nějakou dobu vrátit do Malfoy Manor. Není příliš bezpečné, abys teď zůstával sám v tom vašem bytě.“
Draco překvapeně ale vděčně přikývl. Ebony se usmála.
„Zařídil jsem všechno potřebné, takže se můžeš pomalu převléknout, abychom mohli vyrazit,“ obrátil se k ní Lucius.
„Předpokládám, že se ještě budeš chtít podívat na Evana, než odejdeš. Leží tady kousek nedaleko. Ale jen krátce. Black už na tebe určitě čeká na Grimmauldově náměstí, slíbil jsem mu, že tě tam v pořádku doprovodím.“
Jeho slova Ebony překvapila. Nějak automaticky předpokládala, že se vrátí domů na Grimmauldovo náměstí společně.
I když teď, když na to myslela, to samozřejmě nedávalo žádný smysl. Proč by tam měl Lucius chtít ještě zůstávat, když mu vrátili Malfoy Manor?
Kvůli tobě a Jazovi by mohl, našeptával jí v hlavě zlomyslný hlásek.
Rozhodla se ho ignorovat. Momentálně byla příliš zahlcená různými emocemi, než aby dokázala přemýšlet ještě o svém vztahu s Luciusem.
O půl hodiny později už stanula v krbu v přijímacím salonku na Grimmauldově náměstí. Sirius tu však nebyl. Seděl tu jen Oliver Wood se sklenkou ohnivé whisky v ruce a věnoval jí smutnou úklonu, když s Luciusem dorazili.
„Sirius tu bude za chvíli, musel narychlo zpátky do školy. Po Brumbálově smrti je tam trochu zmatek,“ vysvětlil jim, když se přivítali.
„Jaz už spí a ty si jdi taky odpočinout, počkám tu na Siriuse a vyřídím mu, že už jsi v pořádku doma, až se vrátí.“
Při těch slovech věnoval Oliver Luciusovi zvláštní pohled a pak se vrátil ke své skleničce.
Ebony si stále ještě nebyla jistá svým hlasem, tak jen přikývla. Překvapilo ji, že když zamířila ke schodišti, Lucius se vydal za ní. Draca poslal napřed do Malfoy Manor a nyní se s ní chtěl zjevně ještě rozloučit, než odejde.
Po schodech stoupali mlčky.
Zarazila se až u dveří do své ložnice. Napůl čekala, že ji Lucius nyní řekne sbohem, ale on místo toho otevřel dveře, jako by mu pokoj patřil a podržel jí je, aby mohla vejít. Pak vstoupil za ní.
Ebonyin pohled téměř automaticky sklouzl k posteli. Byla už ustlaná a nic nenasvědčovalo tomu, v jakém stavu ji před několika dny opouštěli, ale ona si na to pamatovala dokonale.
Jako by téměř mohla sama sebe vidět, jak leží mezi polštáři a Lucius pokrývá její tělo polibky a stahuje jí noční košilku.
Ohlédla se na něj. Oči jako by mu znovu zkapalněly, jeho stříbrný pohled projel jejím tělem v podobě záblesku slastného vzrušení.
O vteřinu později už se hladově líbali. Náhle to bylo, jako by vůbec neodešli. Jako by nikdo a nic nepřerušilo jejich poslední hru lásky.
~*~*~*~*~*~
Když Sirius vystoupil z krbu v přijímacím salonku domu na Grimmauldově náměstí, okamžitě se zarazil.
V křesle u malého stolku seděl zhroucený Oliver, před sebou sklenku tekutiny, kterou Sirius na první pohled podle barvy a vzhledu určil jako ohnivou whisky.
Oliver vzhlédl k Siriusovi a dostal ze sebe hluboký táhlý povzdech.
Sirius okamžitě znejistěl.
Je o polovinu mladší než ty! Mohl bys být jeho otec! připomínala mu ta logicky uvažující část jeho mysli.
Jenže vzpomínka na tu potupu, když ho mladý famfrpálový brankář načapal v posteli s jiným mužem (ještě mladším mužem) byla silnější.
Bylo těžké podívat se Oliverovi po tom všem do očí a necítit se jako ten nejhorší vyvrhel.
„Proč jsi tu sám? Nikdo není doma?“ zeptal se raději, aby přerušil ten trapný okamžik. „Kde je Ebony?“
„No, hádám, že zrovna teď bude u sebe nebo u Malfoye v ložnici… a bude tam s Malfoyem… nebo možná pod Malfoyem… případně na Malfoyovi, i když tolik podrobností zase neznám, abych to poslední mohl tvrdit s nějak velkou jistotou.“
„Cože? Jak to – moment-“ Sirius zpozorněl a nespouštěl oči z Oliverovy tváře. „Ona už se vrátila z nemocnice? Je v pořádku.“
„Řekl bych že ano, a kdyby nebyla, Malfoy se o to jistě postará.“
„Tohle není legrace, Olivere!“ zvýšil Sirius hlas, zaražený Oliverovým tónem i jeho slovy. „On odešel s Ebony do její ložnice? A ty jsi mu v tom nebránil?“
Pak si uvědomil, že to byl on sám, kdo vlastně Ebony Luciusovi svěřil, když ho nechal, aby dohlédl na to, že se dostane od Svatého Munga v pořádku domů.
Siriusův pohled se vrátil k Oliverovi a krátce spočinul na sklence whisky v mladíkově ruce.
„Kolik jsi toho vypil?“
Oliver se ušklíbl. „Nezdá se ti, že je těch otázek už nějak moc? Pojď si se mnou dát raději skleničku.“
„A co Ebony? Myslíš, že tady budu sedět, zatímco ona je někde-“ Sirius se zarazil, když jeho splašený zmatený mozek konečně dohonil tu jeho část, která měla vůči Ebony stále ještě otcovské sklony a nenáviděla Luciuse Malfoye, a vystavil jí stopku.
Pravda byla, že toho blond zmetka nenáviděly i ostatní Siriusovy části, ale ty alespoň věděly, jaké chová Ebony k Luciusovi city a že Oliverovy věty o tom, že jsou spolu, pravděpodobně neznamenaly, že by jí nějak ubližoval (tedy pokud snad neměla Ebony podobné věci ráda a v takovém případě o tom Sirius už teprve nechtěl nic vědět).
Asi by teď nebyla nejlepší doba jít je zkontrolovat, pokud měl Oliver pravdu.
Unaveně si povzdechl a pak se posadil do volného křesla vedle Olivera, zatímco si mávnutím hůlky přivolal vlastní skleničku a načatou láhev whisky.
„Jen doufám, že ta holka nedělá příliš velkou chybu,“ poznamenal, než se napil.
„To není tvoje věc, Blacku. Chápu, že se o ni bojíš, na to máš právo, ale už je dospělá a rozhoduje sama za sebe. A pokud má udělat chybu, musíš ji nechat – jinak se nepoučí.“
Sirius k němu překvapeně vzhlédl. „Máš pravdu, ale taky musíš vědět, že mi to nikdy moc nešlo. A odkdy jsem pro tebe Black?“
Oliver ho krátce upřeně pozoroval. Pak mu věnoval zvláštní skoro až škodolibý úsměv. „Říkal jsem si, že by v naší nynější situaci bylo vhodné udržovat jistý vhodný profesionální odstup.“
Sirius se tvářil zmateně, zjevně přesně jak Oliver čekal, protože mladíkův úsměv se ještě rozšířil.
„Proč? Protože jsem se vyspal se Zabinim?“ zeptal se Sirius a hlas mu přitom k jeho vlastní hrůze malinko přeskočil.
Oliver zavrtěl hlavou.
„Všechno se netočí jen kolem tvých milostných pletek, Blacku. Ne, ne… Jde o něco jiného. Je to ještě v podstatě tajemství, ale myslím, že ti ho můžu prozradit, vzhledem k tomu, že ho zjevně za pár měsíců stejně zjistíš sám. Po sezoně končím s famfrpálem. A jelikož madam Hoochová odchází na konci školního roku na odpočinek, slíbil jsem, že to po ní převezmu.“
Sirius se v křesle překvapeně napřímil. „To myslíš vážně? Budeš učit v Bradavicích?“
„Jo, budu. Školní rada už to schválila a ať už bude ředitelem po Brumbálovi kdokoliv, nemyslím, že by se to mělo změnit. To je i důvod, proč bych rád mezi námi vyčistil vzduch, když z nás budou brzy kolegové. Možná by bylo na čase na všechno, co bylo, zapomenout, abychom mohli fungovat jako dva bradavičtí profesoři bez dusna a napětí,“ pokračoval ještě Oliver.
Chvíli bylo ticho, jak si Sirius probíral Oliverova slova, a když potom promluvil, byl jeho tón skoro nevěřícný.
„A to je všechno? Prostě si spolu popijeme a od zítřka už budeme jen kolegové? Jako by se mezi námi nikdy nic nestalo?“
„Mezi námi opravdu nikdy nic nebylo. A musím ti vážně připomínat, že to bylo především tvojí zásluhou?“ připomněl mu Oliver lehce odměřeně.
„Ne… nebo ano! Ano, připomínej! Pusť se do mě. Křič na mě. Klidně mi kvůli tomu jednu ubal. Asi bych měl mít radost, že jsi ochotný to ignorovat a tvářit se, jako by se to nestalo, ale nemůžu. Nemůžu to ignorovat, to je stejné, jako kdybys po mně chtěl, abych ignoroval, co k tobě cítím.“
Sirius rozčileně vstal a postavil se přímo před Olivera.
„Tak už se do mě pusť, sakra! Ublížil jsem ti, vím to. Nenávidím se za to. Hnusím se kvůli tomu sám sobě. Ale už s tím nic neudělám, stalo se to. A asi se to i muselo stát, aby mi to otevřelo oči, ale to nic nemění na tom, že jsem ti nechtěl ublížit. Tak mě za to potrestej! Jakýmkoliv způsobem, jen ne prosím tím, že mě vyškrtneš ze svého života a stanu se pro tebe jen odcizeným kolegou, kterého pozdravíš, když se s ním potkáš na chodbě nebo ve Velké síni u jídla.“
„Myslíš, že si můžeš klást podmínky? A sám si vybírat trest?“ I Oliver vstal.
Oba byli zhruba stejně vysocí a tak si nyní hleděli téměř zpříma do očí.
„Myslíš, že by něčemu pomohlo, kdybych tady na tebe teď hodinu křičel? Nebo ti rozbil hubu? Myslíš, že tímhle se léčí zlomené srdce?“
„Myšlení nikdy nebyla moje silná stránka. Vrhnout se do něčeho po hlavě, prostě jednat… to je víc můj styl.“ Ještě to Sirius ani pořádně nedořekl a už sevřel Olivera jednou rukou za rameno, aby si ho mohl přitáhnout blíž. Tu druhou mu omotal zezadu kolem krku... a pak už se jeho tvář blížila k té Oliverově a jejich rty se vzápětí dotkly.
I když něco v Oliverovi křičelo, že by se měl odtáhnout, že by to měl zastavit, že by měl Siriuse odstrčit, vládu převzaly pudy. A on se ponořil pod hladinu té přitažlivosti, která ho už tak dlouho stravovala, a nechal se přitisknout k tomu silnému mužnému tělu, které ho pronásledovalo ve snech. A nechal se líbat.
Zprvu měkce a jemně, jako by Sirius jen testoval vodu a stále napůl čekal, že ho Oliver odstrčí. A potom prudčeji a vášnivěji.
Přestali, až když potřebovali oba popadnout dech. Sirius pohladil Olivera po zádech. Ten se však k jeho překvapení nyní opravdu odtáhl a udělal pár kroků zpět.
„Ne,“ řekl Sirius tiše. „Neopovažuj se teď říkat něco o loučení nebo o mazání vzpomínek nebo o čištění vzduchu. Můj kmotřenec je mrtvý. Brumbál je mrtvý. Taky Lupin. Snape. Už jsem ztratil příliš mnoho na to, abych se teď ještě klidně vzdal i tebe.“
„Bude to tak lepší pro nás oba,“ vskočil mu do řeči Oliver.
„A ty to opravdu dokážeš? Po tomhle? To, co jsem právě cítil, a vím, že ty taky, se nedá jen tak vymazat jedním rozhovorem. Miluju tě, Olivere.“
Oliver si přejel rukou po čele a zaváhal.
Siriusova slova ho ťala přímo do živého.
Přišel sem s jasným úmyslem – vyřešit svůj vztah se Siriusem jednou pro vždy. Měl v hlavě dokonalé řešení, nazpaměť naučenou řeč a cítil odhodlání, které už dlouho ne.
A ten jeden zatracený polibek ho o to všechno připravil.
Najednou věděl, že ať řekne cokoliv, nikdy to nebude mít větší váhu, než těch několik vteřin vášně, které spolu právě sdíleli.
Tisíckrát si mohl opakovat, že Siriusovi nedokáže odpustit, že nedokáže zapomenout, že by měli jít každý svou cestou...
Jenže jeho srdce bylo proti.
Ten nejdůležitější a nejsilnější sval v jeho těle se nedal porazit ani umlčet. Tepal dál s neústupností sobě vlastní v rytmu Siriusova jména a Oliver už nedokázal ten zvuk umlčet a ignorovat.
Sirius byl najednou zase příliš blízko. Jako by mu Oliverova nejistota dodala tu jeho známou sebedůvěru. Oliver ji viděl už mnohokrát v akci, věděl, jak s ní Sirius umí působit na ženy, které prostě neuměly odolat jeho hlubokému pohledu a pohledné tváři.
Ale Oliver viděl mnohem víc, znal Siriuse dost dobře na to, aby věděl, kolik démonů skrývá za tou sebevědomou fasádou. Že Siriusova občasná arogance, jeho sebedůvěra i převaha, s jakou začínal své románky, že to všechno je maska.
On sám se příliš často skrýval za fasádu povrchního playboje, kterého zajímá jen famfrpálů a hezké dívky, takže znal dobře jeho důvody.
Každý se bál, že bude zraněn. Oliver, Sirius. Bála se i Ebony, v jistém smyslu určitě i Lucius Malfoy, jehož maska byla téměř dokonalá.
Ale musel riskovat.
Už sám nadělal také spoustu chyb a Sirius mu je nakonec dokázal odpustit.
Stál až u něj, takže se jejich těla téměř dotýkala. Probíhalo mu po páteři mravenčení.
Sirius mu věnoval svůj známý predátorský úsměv.
Oliver zaváhal a pak mu oplatil stejně. Pokud si chtěl Sirius hrát, Oliver neměl problém se k němu přidat.
Vteřinu na to Sirius prudce narazil do zdi za sebou a Oliverovo tělo se na něj přitisklo, až se mu zatočila hlava.
~*~*~*~*~*~
Ebony zasténala. Luciusovy ruce si šikovně hrály s jejím tělem, zacházely s ním, jako by bylo nástrojem, z něhož dokázal vyluzovat ty nejkouzelnější zvuky.
Ebony v tu chvíli nechtěla myslet. Nechtěla se trápit, ani smutnit. Věděla, že až ji opravdu dožene bolest ze ztráty Harryho, Snapea a ostatních, nebude to lehké.
Ale nyní tu prostě nebylo místo pro bolest. Jen pro vášeň a lásku.
A taky slast, která příjemně brněla po celém jejím těle, když po něm přejížděly Luciusovy dlaně a rty.
Rukama jí sklouzl po břiše, ani si neuvědomila, kdy jí svlékl, ale v tu chvíli už ležela v jeho náruči nahá a on sám už na sobě také nic neměl.
Luciusovy dlaně putovaly dál, přejely jí po stehnech a přiměly ji oddálit od sebe nohy, aby s nimi mohl polaskat její třísla. Prsty téměř nedočkavě vklouzly mezi její vlhké záhyby.
Ebony se horečně chvěla v touze po dalším mazlení. Probírala v jeho dlouhých plavých vlasech, ztracená v moři příjemného tepla, a pak téměř vykřikla blahem, když jeden z jeho prstů pronikl do jejího těla.
Ebony měla dojem, že se ztrácí v žáru Luciusova objetí, a když přidal druhý prst a začal s nimi pohybovat rytmicky dovnitř a ven, její mysl, jako by se zhroutila a vypnula. Myšlenky někam odpluly a zbyly jen emoce. Vášeň, láska, touha a slast. Čirá a elektrizující rozkoš, která se pomalu začala shromažďovat v jejím těle, když Lucius konečně nahradil svoje prsty svým vzrušeným mužstvím.
Prohýbala se pod ním, zoufale ho prosila a nakonec jen chraplavě sténala, když ji znovu zradily hlasivky. Přesto vykřikla jeho jméno, když ji zasáhl prudký orgasmus a Lucius ji krátce na to následoval a pomalu se zhroutil na její zpocenou hruď. ¨
Oba prudce oddechovali a snažili se vrátit svá těla do normálu a posbírat zamlžené myšlenky.
Ebony měla dojem, že jí ještě nikdy nebylo tak krásně, jako v tu chvíli. Tady, v Luciusově objetí. Obklopená jeho mužnou sílou, láskou a pocitem bezpečí.
Ať si přijdou ty špatné věci, trápení a bolest. Všechny je spolu vyřeší … ale až zítra.
Vyměnili si polohy.
Ebony se uložila stočená do klubíčka s hlavou v záhybu Luciusova ramene a ke spánku ji ukolébal jeho pomalu se klidnící dech.
FINITE INCANTATUM (konečně ... nebo že by ... hmm ...)
Komentář můžete zanechat ZDE nebo na mém blogu electrapm.blog.cz. Za všechny předem děkuji!