Naposledy
Stav povídky: jednorázovka (one-shot)
Summary: Co přimělo Draca k útěku z domu? Proč ho chce jeho otec zabít? A proč žádá o pomoc svého nepřítele? Čtěte a dozvíte se. Právě teď a tady … naposledy.
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC)
Varování: od 15-ti let, AU (alternative universe), lehce depresivní a smutné
Betaread: ne
Summary: Co přimělo Draca k útěku z domu? Proč ho chce jeho otec zabít? A proč žádá o pomoc svého nepřítele? Čtěte a dozvíte se. Právě teď a tady … naposledy.
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC)
Varování: od 15-ti let, AU (alternative universe), lehce depresivní a smutné
Betaread: ne
I.
V krbu tiše praskal oheň. Ten zvuk byl tak uklidňující a příjemný v hrobovém tichu, které panovalo v domě. Mladý muž se pružně zvedl ze svého pohodlného křesla a usadil se na židli u stolu opodál. Světlo ze svícnu stojícího na stole dopadalo na prázdný nepopsaný list pergamenu. Mladý muž vytáhl inkoust a brk ze zásuvky stolu a rozložil je po stole. Pak sevřel brk mezi dlouhými štíhlými prsty a namočil ho do černého inkoustu.
Zaváhal. Najednou nevěděl jak začít. První věta je vždycky nejtěžší. První a poslední. Ty dvě věty udávají ráz celému příběhu. Pak se hořce pousmál. Byl to přece jeho příběh.
Zhluboka se nadechl a za vteřinu už brk zaškrábal po pergamenu.
#1 - Začátek
Na první lásku se prý nezapomíná. Ta jeho první láska byla zároveň i poslední. Poznal to v okamžiku, kdy si uvědomil, že ji opravdu miluje. V tom kratičkém okamžiku pravdy pochopil, že už to tak bude vždycky. Navždy. Ale navždy je příliš osudové slovo. A osud, ten krutý a podlý, nepřál tomuhle navždy.
Možná to věděl celou tu dobu. Možná to byla i jeho chyba. Možná by žila, kdyby ji nepožádal tehdy večer o pomoc. Jejich vztah zřejmě ani nemohl dopadnout jinak. Možná … Všechno začalo špatně. Na špatném místě ve špatný čas. V jednom skladišti, stejně prokletém jako jejich budoucnost.
To skladiště tam stálo už skoro půl století. Mělo už mnoho majitelů a byly v něm uskladněny tuny zboží. Teď však bylo už několik let opuštěné a chátralo. Několik zapomenutých krabic a beden, pár myší, které zde našly svůj úkryt, to bylo vše, co byste v něm dnes našli. Tedy skoro vše. Ten večer, se v něm objevily dvě postavy. Nepřišly společně, ale přesto tu měly schůzku.
Plavovlasý mladík v tmavém plášti celý oblečený v černé dorazil jako první. Nervózně propátral okolí, než se odvážil vstoupit do tmavého skladu. Choval se ostražitě a opatrně, jako by měl strach. Dokonce si ani neposvítil hůlkou.
Kouzlo Lumos použil až ve chvíli, kdy do skladu dorazila i drobná tmavovláska, na kterou čekal. Její hůlka byla naopak rozsvícená. Obezřetně se rozhlédla a po chvíli váhání teprve vstoupila dovnitř do tmy.
Posvítil jí do tváře, aby se ujistil, že je to opravdu ona, a potom hůlku sklonil. Stála tam před ním, vlnité černé vlasy se leskly v magickém světle, hluboké hnědé oči na něj překvapeně hleděly.
Její ruce sevřely pevněji hůlku a namířily ji proti němu v obranném gestu.
„Malfoyi?!“ vydechla Ebony Potterová a její hlas dokonale odrážel celý ten velký šok, který cítila. Nemohla se ani cítit jinak. Když vyrazila na schůzku s tajemným odesilatelem dopisu s prosbou o pomoc, neměla ani tušení, že jím bude právě Draco Malfoy. Pocítila ještě silnější vlnu nedůvěry.
Co když je tu z jiného důvodu? Co když je to past?
„To ty jsi mi poslal ten vzkaz?“
Její postoj byl nadále napjatý a ostražitý. Hůlka v její ruce se ani nezachvěla, i když její lesknoucí se oči nervózně těkaly po Dracově tváři. Zdála se jí tak zlověstná v tom slabém světle hůlky.
„Ano, já,“ kývl Draco hlavou. Udělal krok k ní, ale Ebony okamžitě o dva couvla.
„Co mi chceš, Malfoyi?!“ uhodila na něj.
Draco ji chvíli jen tiše sledoval. To ticho a nejistota ji ještě více znervózněly. Líbilo se mu to. Za celou dobu společného studia v Bradavicích se mu nikdy nepodařilo ji tak vykolejit, jako právě v této chvíli. Potlačil spokojený úsměv.
Situace byla příliš vážná. Rozhodl se vynechat obvyklé špičkování a vytáčky. Rozhodl se být přímý a stručný.
„Pán zla chce, abych tě zabil,“ oznámil Ebony. Vypadala ještě více šokovaně, ale hůlku svírala stále pevně, dokonale zacílenou na jeho srdce.
„Cože? Voldemort chce …“ Upřela pohled odhodlaně do jeho ocelově šedých chladných očí. Ty šedé hloubky ji mrazily a občas i děsily ve snech. Ale nikdy by to před ním nepřiznala.
V Bradavicích bylo tak snadné předstírat, že si z něj nic nedělá. On byl Draco Malfoy a ona Ebony Potterová. Jejich vzájemná rivalita však spíše připomínala hru, věčný souboj o to, kdo toho druhého víc vytočí. A ona vyhrávala.
Mimo školu však jejich nepřátelství znamenalo i boj na život a na smrt. Draco a jeho rodina byli na straně Voldemorta. A sourozenci Potterovi byli Voldemortovým hlavním cílem. Ve světě mimo školu už to přestala být hra. Byla to nezvratná skutečnost.
A teď dostal Draco od Voldemorta úkol.
„Proč mi to říkáš?“ zeptala se Ebony Draca napjatě.
Opravdu se tak bojím odpovědi? ptala se sama sebe v duchu.
„Protože to nechci udělat,“ odvětil Draco jednoduše a s uspokojením zaznamenal, že Ebony znovu překvapil a vyvedl z míry.
„NE?! A proč ne? Nenávidíš mě. Zabít mě … to je přece tvoje dlouholeté přání, nebo snad ne? Už jsi napáchla dost špinavostí. Proč nepřidat další?“
„Možná máš pravdu, ale nikdy jsem nikoho nezabil,“ upozornil ji důrazně.
„Všechno je jednou poprvé,“ namítla nuceně klidným hlasem.
„Čekal bych, že mě budeš přemlouvat, abych tě nechal žít, ale ty … Spíš to vypadá, jako bys mě přemlouvala, abych to udělal,“ podivil se Draco.
Ebony se rozhodla jeho poznámku, pronesenou obvyklým malfoyovsky výsměšným tónem, ignorovat.
„Co chceš, Malfoyi? Proč mi říkáš, že mě nechceš zabít? O co ti jde?“ zasypala ho netrpělivě otázkami.
„Nevěděl jsem, že tě zajímá, co já chci? Myslel jsem si, že v tomhle už máš jasno.“
„Tohle nemá cenu.“ Ebony si rezignovaně povzdechla a zamířila k odchodu.
Draco pokrčil rameny. Nedala mu jinou možnost.
„Petrifikus totalus!“ vyslovil vzápětí jasně zaklínadlo.
Na půl cesty k úniku se Ebony složila nehybná k zemi. Hloupě se chytila do pasti. Nebo ne?
Draco došel až k ní. Na její tváři zamrzl naštvaný výraz, oči – jediná pohyblivá část jejího těla - jí zase plály.
„Sakra, Potterová. Jsi tak sexy, když se vztekáš,“ řekl Draco a sám byl překvapen, že se mu ani nezachvěl hlas po té dávce upřímnosti, navíc při pohledu z očí do očí.
Sedl si k ní na podlahu a vzal ji do náruče.
„Budeš mě teď muset vyslechnou, Potterová. Promiň mi tohle, ale nevidím jiný způsob, jak tě k tomu přimět. Jsi moc tvrdohlavá … na druhou stranu, to je jedna z věcí, které se mi na tobě líbí.“
Nenávistný výraz v jejích očích vystřídal šok. Nebylo obtížné ho identifikovat. Draco v těch hnědých hlubinách vždycky dokázal číst. I když uměla Ebony ovládat výraz své tváře skoro jako on, oči jí vždy prozradily.
Draco si povzdechl. Ten povzdech, který byl pro něj dříve jako známka slabosti zakázaný, teď splynul z jeho rtů tak snadno. Až teď si Draco uvědomoval, o co je bolest menší, když ji člověk neskrývá…
„Ano, slyšíš dobře, Potterová. Věř mi, že pro někoho, jako jsem já, není snadné to přiznat, ale … líbíš se mi. Od první chvíle, co jsem tě poznal.“
Další povzdech prořízl tmu. „Proboha. Přesně tuhle příšerně patetickou větu jsem říct nechtěl. Ale bohužel je to pravda. Pamatuju si, když jsem tě viděl poprvé. Seděla jsi ve vlaku vedle Pottera… Možná bych si tě jinak ani nevšiml, ale … jako nalezená sestra Harryho Pottera jsi mě zajímala. Vím, že jsme si nepadli do oka. Nenáviděla jsi mě a já tebe.
Pamatuju si na všechny naše hádky a střety. Na ten souboj po famfrpále, kdy jsi mě poslala přes půlku hřiště a pak jsme oba skončili na ošetřovně. Vybavuju si každé utkání, každou hodinu lektvarů, kdy jsme soupeřili, kdo z nás bude lepší…
Byl to způsob, jak neustále upoutávat tvou pozornost. A ty sis mě všímala. Někdy opravdu víc, než jsem chtěl. Ale teď je to jiné. Můžeš to teď popírat, ale víš stejně dobře jako já, že se všechna ta nenávist zlomila. Všechna ta rivalita už prostě dál nemohla pokračovat.
Chtěl jsem být poprvé v životě upřímný, poprvé v životě jsem chtěl, aby něco mělo smysl. Aby to bylo opravdové. Chtěl jsem ti všechno říct – říct ti, že ta nenávist je pryč, že se změnila, přeměnila - ale byl tu můj otec. Je to zbabělé, ale … já to bral jako vysvobození. Sice jsem toužil po pravdě, ale zároveň mě k smrti děsila. Nemohl jsem být upřímný a ani jsem s tím nechtěl nic dělat.
Asi by tě zajímalo, proč teď tak najednou … proč jsem se najednou rozhodl, že už se nebudu bát upřímnosti.“
Po jeho tváři přelétl smutný úsměv.
Při pohledu do Ebonyiných očí musel přiznat porážku. Její pohled byl absolutně nečitelný. Nadával si, že zrovna teď neví, co Ebony cítí. Zrovna teď, když to tolik chtěl vědět.
„Všechno má svoje hranice, Potterová. Všechno … Někdy se prostě stane něco … Už jsem nedokázal dál snášet všechny lži a přetvářku. Už jsem nedokázal ovládat pocity a emoce. Nedokázal jsem je potlačovat. Byly totiž příliš silné … Musely ven. A když tu hráz protrhneš, nemůžeš upustit jen pár kapek vody … musíš ji vypustit celou.
Moje matka je mrtvá. Jediný člověk, kterému na mně záleželo, je mrtvý. Zabil ji otec. Zabil. Vlastní ženu. Prostě jsem pochopil, kam to vede. Pochopil jsem, kam směřuje můj život. A tuhle cestu já nechci. Mám vlastní. V tomhle se nezměním. Nikdy si nenechám od nikoho rozkazovat. Nikdy …“
Draco mávl hůlkou a Svěrací kouzlo povolilo. Ebony se však ani nepohnula, jen dál zírala do jeho šedých očí.
„Co čekáš, že teď udělám?“ zašeptala.
„Pomůžeš mi.“
„Jak?“
„Potřebuju úkryt. Před otcem.“
Chvíli bylo ticho. Pak se Ebony zvedla na nohy a oprášila si hábit. Když se otočila zpět na Draca, byl její výraz rozhodný. Venku před skladištěm na ni čekal Harry. Věděla, že bude proti. Věděla ale také, že ho přesvědčí. I Draco to věděl.
„Dobře.“
Chtěl přestat, cítil se strašně vyčerpaný. V hlavě měl šílené reje myšlenek, slova a věty se přely o místo na papíře. Toužily být napsány. A on jen toužil dostat všechnu tu bolest ven. Dostat ji ze sebe. Nemohl pokračovat.
II.
Zase se usadil za svým stolem. Vytáhl novou ještě nepoužitou lahvičku s inkoustem, nový brk a čistý list pergamenu. Byl čas na další kapitolu jeho příběhu. Zamyslel se, jen okamžik váhal, jak začít. Pak se sklonil k práci…
#2 - Šance
„No konečně! Už jsme měli strach! Tohle už víckrát nedělejte! Už jsme si mysleli, že se vám něco stalo …“ pustila se do nich Hermiona, když se Harry a Ebony objevili ve dveřích v domě na Grimmauldově náměstí, který byl hlavním štábem Fénixova řádu. Její hlas se však náhle vytratil do ztracena a s očima doširoka otevřenýma zírala na Draca stojícího vedle Ebony. Vzápětí vlétl do haly Ron.
„Co ten tady dělá?!“ rozkřikl se, jakmile spatřil Draca. Intenzita jeho hlasu se v té chvíli vyrovnala obvyklému křiku paní Blackové, jejíž obraz už víc než rok v klidu odpočíval ve sklepě.
„Potřebuje pomoc,“ odvětila Ebony klidným a rozhodným tónem.
„Jak jste ho mohli přivést sem!?“ křičel dál Ron.
„Nezapomínej, Rone, že je to můj dům,“ vložil se do toho Harry a připomněl tak Ronovi, že dům po Siriusově smrti zdědil. Ron zrudnul jako rajče, ale pohlédl zpupně Harrymu do očí.
„Fajn. Jestli tady hodláš mít toho hajzla, tak to mi radši půjdeme pryč!“ V té chvíli se, přilákaná jeho křikem, objevila v hale paní Weasleyová.
„Co se to tu děje?! Proč tu tak křičíš Rone?!“ obrátila se nejprve káravě na svého syna. Pak si teprve všimla Harryho, Ebony a …
„Proboha vždyť to je …“ Paní Weasleyová byla tak šokovaná, že ani nedokázala větu dokončit.
„Jak se sem dostal?“ dostala ze sebe po chvíli.
„Harry ho přivedl,“ prskl Ron vyčítavě.
„Vy jste se zbláznili,“ zavrtěla jeho matka hlavou a zamračila se na Harryho a Ebony.
„Já jsem mu nabídla pomoc,“ prohlásila Ebony. „Je to na moji zodpovědnost. Nabídla jsem mu úkryt před jeho otcem.“
Draco jen mlčky stál, ruce sevřené v pěst. Celá ta situace ho strašlivě ponižovala. A to, že o něm mluvili, jako by tam nebyl, mu vůbec nepřidalo.
„Proč nešel poprosit Ty-víš-koho!? Nebo svoje zmijozelské kamarády!?“ hartusil Ron.
Paní Weasleyová se na Ebony pronikavě zadívala, pak se její pohled stočil na Harryho.
„A Harry ti to povolil?“ podivila se. Harry kývl.
„Ano, souhlasil jsem. Potřebuje pomoc.“
„Pomoct? Jemu?“ zakvílel Ron vztekle. „Leda tak do hrobu!“
„Je to váš dům, máte právo sem zvát, koho chcete. Ale copak si neuvědomujete, že … je to příliš riskantní?“ zeptala se paní Weasleyová.
„Nikdo se nedozví, že je tady,“ namítla Ebony.
„Odvedu Draca do jeho pokoje,“ navrhla potom.
Pokynula Dracovi, aby ji následoval, a vedla ho po schodech nahoru do patra.
„Tak jsem to nemyslela,“ povzdechla si paní Weasleyová.
Jak je možné, že si dělá starosti víc o něj než s ním? pomyslela si v duchu zaraženě.
„Ebony slíbila, že na něj dohlédne,“ pokusil se jí Harry marně uklidnit. Možná byl tak nepřesvědčivý i kvůli tomu, že tomu sám příliš nevěřil.
Tady se zarazil. Zase se mu splašily myšlenky. Chtěl toho napsat tolik najednou. Chtěl tam dát všechno. Nechtěl zapomenout na nic důležitého. MUSELO tam být všechno. Přečetl si po sobě zatím napsanou část. Přepadlo ho zoufalství. Byl to příliš jednoduchý příběh. S příliš jasným dějem a jasným koncem.
Namočil znovu brk do inkoustu. Na pergamen skápla černá kapka, jako slza. Černá jako jeho duše. Černá …
Psal dál.
Mezitím Ebony dovedla Draca až před dveře do jednoho z posledních volných pokojů v domě. Vybrala ho schválně, protože byl přímo naproti jejímu.
„Asi jsi z vašeho sídla zvyklý na vetší přepych a víc černé barvy, ale nejsi zrovna v pozici, kdy si můžeš vybírat,“ poznamenala, když otevřela dveře a vstoupili dovnitř. Draco se rozhlédl.
Pokoj byl slušně zařízený, i když nábytek nebyl zrovna nejnovější. Hlavně, že tu byla pohodlná postel. Po několika bezesných nocích na útěku to pro něj byl v tomto okamžiku ten nejdůležitější kus nábytku.
„Je tu i koupelna a záchod, takže odsud nebudeš muset moc vycházet.“
Draco se sarkasticky ušklíbl.
„Dobrý způsob, jak mi říct, že tu mám zůstat zavřený.“
Ebony se na něj otočila a její hlas zračil jisté známky rozladění.
„Jak sis všiml, většina lidí není zrovna nadšená, že jsi tady. Bude lepší je neprovokovat.“
„Chci něco vědět – proč?“
Dracova otázka Ebony mírně zarazila. Jeho pronikavý pohled ji znervózněl. Měla z něj pocit, jako by ji rentgenoval.
„Proč co?“ zeptala se ho, i když tušila odpověď.
„Proč mi chceš pomoct?“ upřesnil Draco svou otázku s nebezpečným zábleskem v očích.
„Nejde ani o tebe. Jde jen o to, že si myslím, že každý si zaslouží šanci.“
Pak se její oči varovně zúžily.
„Ale dávám vždycky jenom jednu. To si pamatuj.“
Draca přepadl podivně znepokojující pocit. To, co Ebony právě řekla, bylo součástí odvěké filozofie jeho rodu. A právě tohle ho také dostalo až sem. Malfoyové neodpouštěli chyby, nedávali druhou šanci. Ani vlastní rodině. Vždy jen jednu.
Další přestávka. Přistihl se, že zírá na poslední větu. Položil si v duchu důležitou otázku.
Proč nedostal druhou šanci? Proč?
Nikdo na ni neznal odpověď. Bylo už pozdě o tom přemýšlet. Příběh musel pokračovat. Nemohl se vracet a přepisovat. Už ne.
Protřepal ruku a vzápětí se znovu děj příběhu rozeběhl kupředu.
Uplynul týden. Dracova nálada se zhoršovala. Úleva z toho, že je snad konečně v relativním bezpečí rychle vyprchala. V domě se cítil jako vetřelec.
Weasleyovi ho ignorovali, výjimkou byl jen Ron, který ho neustále častoval nenávistnými poznámkami. Ani Potter a Grangerová si ho skoro nevšímali.
Jediný člověk, který mu věnoval trošku pozornosti byla Ebony. Ale i na ni začínal mít Draco vztek. Nestál o její lítost. Ponižovala ho. Jako Malfoy nebyl zvyklý na lítost. Dostal vždy, co chtěl, měl to nejlepší, byl považován za šlechtu …
Navíc měl ještě další důvod, proč tu lítost nenávidět …
Bylo to málo.
Chtěl od Ebony mnohem víc … mnohem víc, než na co měl právo. Chtěl Ebony … celou a úplně. Navždy. Toužil po ní tak moc, jako ještě po ničem jiném ve svém životě.
„Mám tě nechat o samotě?“ zaslechl zničehonic její hlas.
Ležel natažený na posteli a vypadal tak apaticky, že by si ho klidně mohli splést s mrtvolou, kdyby neměl otevřené oči. Upřel je na Ebony stojící ve dveřích. Ani si neuvědomil, kdy je otevřela a vešla.
„Jsem rád, že tě to napadlo,“ ušklíbl se.
Její hnědé oči se zúžily vztekem. Místo aby odešla a zavřela ze sebou dveře, přešla pokoj až k jeho posteli.
„Přestaň být jízlivý,“ požádala ho nespokojeně.
Zase další úšklebek.
Nenáviděl se za to, ale čím déle byl tady, tím více zase připomínal toho starého arogantního a prázdného Draca Malfoye.
„Když budu tady, tak mám být přeslazený drahoušek?“ zeptal se jí provokativně.
Křivě se pousmála. Dracovi zatrnulo.
Tenhle její úsměv … znal ho tak důvěrně, dokonale. Skoro už dokázala předvídat, kdy se roztáhne po její tváři.
„Jseš nevděčnej parchant!“ oznámila mu Ebony jedovatě.
Draco pokrčil rameny.
„Nikdy jsem netvrdil, že ne. I když se mi vůbec nezamlouvá, že mě zase urážíš.“
„Ty mě urážíš pořád,“ ušklíbla se pro změnu Ebony.
Hra na úšklebky byla jejich oblíbenou školní zábavou. Vyvolávala záblesky školních let v jejich myslích. Draco však zvážněl. Nechtěl vzpomínat. Dělal to posledních sedm dní a zjistil, že to k ničemu nevede. Minulost byla pryč. A nic to nemohlo změnit. Hra skončila …
„Nechápu, o co ti jde.“
„Jo, to jsi vystihla. Nic nechápeš,“ zamračil se na Ebony. Rezignovaně svěsila ramena.
„S tebou se nedá normálně mluvit,“ řekla tiše a vyčítavě.
„Jen nemám zájem bavit se s tebou.“
Draco ani nevěděl, proč vyslovil tu lež. Možná ji chtěl potrestat za tu lítost, kterou ho tak ničila. Možná jí chtěl ublížit jen tak …
Ublížit? Vždyť jsem jí ukradený! povzdechl si v duchu.
„No tak jsi měl jít prosit o pomoc své zmijozelské přátele!“ zasyčela na něj Ebony vztekle. „Ti by ti jistě rádi pomohli a riskovali by tak kvůli tobě hněv svých rodičů a hlavně Voldemorta.“
Draco se při vyslovení toho jména otřásl. Ebony to neuniklo.
„Nebuď zbabělec, Draco. Jméno ti nemůže ublížit.“
„Jistě … pro tebe je to snadné, klidně říkat jeho jméno,“ odsekl Draco. „Protože tebe neučili mít z toho jména hrůzu. Tobě nevysvětlovali, co všechno jeho nositel dokáže. Ani ti nevtloukali do hlavy, co po tobě chce, co od tebe očekává-“
„A co chce? Co od tebe očekává?“ přerušila Draca Ebony prudce.
„Čeká, že se k němu přidám,“ odpověděl Draco na její otázku a jeho hlas měl překvapivě bolestný nádech. „Že pro něj budu zabíjet jako můj otec. Čeká, že pro něj zabiju nejdřív tebe a potom - možná i … Harryho Pottera.“
Draco se nadzvedl na lokti a otočil se na bok, aby viděl dívce do tváře.
„Co je? Překvapuje tě to?“
Ebony zavrtěla hlavou.
„Ne. Ale překvapuje mě, že jsi to neudělal,“ přiznala popravdě. Draco se pousmál.
„Třeba je tohle můj plán. Dostanu se sem a pak jednou v noci, až budete všichni spát, se vyplížím z pokoje a zabiju Harryho. Tak jsem to měl udělat už v Bradavicích.“
Mladý spisovatel zničehonic přestal a pak vztekle mrštil lahvičkou s inkoustem proti nejbližší stěně. Podlahu i zeď zasypala sprška střepů, inkoust vystříkl na všechny strany. Na stěně zůstala černá skvrna, rozpíjela se a roztékala, a jak inkoust pomalu zasychal, vytvářela podivný obrazec.
Takhle by jistě vypadala smrt, napadla ho nepříliš povzbudivá myšlenka. Odhodil brk někam stranou a pergameny nechal rozházené po stole. Stejně do jeho pracovny nikdo nechodil. Zakázal to i domácímu skřítkovi Freekymu.
Pak odešel.
III.
Pergameny našel tak, jak je nechal. Skvrna na stěně už byla dávno zaschlá. Nevšímal si jí. Pro posilnění se napil ze šálku čaje, který si přinesl sebou, a vytáhl další lahvičku s inkoustem. Pod stolem našel starý odhozený brk a v zásuvce svého stolu čisté pergameny.
Čekala ho třetí kapitola jeho příběhu. Třetí jednání těch podivných osudů.
#3 - Sny a skutečnost
Ebony se zarazila před dveřmi do Dracova pokoje. Po krátkém váhání vzala za kliku a vpadla dovnitř.
„Jen jsem ti chtěla říct, že bude večeře a …“ Ebony na chvíli došla řeč. To se nestávalo často.
„Asi bys měl … no, takhle bys tam neměl … no … promiň,“ blekotala a nemohla přestat zírat.
Draco Malfoy stál u postele skoro nahý, jen s ručníkem omotaným kolem boků.
Hlavně se uklidni. Je to Draco Malfoy… nabádala se Ebony v duchu.
No, právě. Mizernej ručník!
Sakra! Proč mě napadají takovéhle nesmysly.
Nevypadá dobře, nelíbí se mi, je to šmejd.
Troška sluníčka by mu neuškodila a míň peroxidu.
Draco se mezitím očividně velmi dobře bavil jejími rozpaky.
„Hodláš na mně takhle zírat, nebo půjdeš ke mně a políbíš mě?“ zeptal se jí provokativně.
Odpovědí mu bylo prásknutí dveřmi.
Jistě že věděl přesně, co se té dívce honilo hlavou. Věděl to, protože ji znal, jako by s ní strávil celý život. Někdy se stalo, že se při myšlence na ni usmíval. Většinou však jeho myšlenky nebyly šťastné.
Pohlédl na plameny v krbu. Hned věděl, jak má pokračovat.
No jistě …
Draco byl ten večer zase sám. Seděl v salónu a zíral do plamenů praskajících v krbu. Všichni byli venku, v boji. A on tu musel sedět. Nemohl nic dělat. Bylo to příliš nebezpečné pro všechny, tak mu to řekl Brumbál.
Měl vztek. Vztekal se na sebe kvůli své bezmocnosti. Vztekal se na ostatní, že mu bránili bojovat. Byl tu jako vězeň. Jeho bezpečí se stalo jeho vlastním vězením.
Trhl sebou. V hale se ozvaly zvuky. Vylétl z křesla a rychle se tam vydal. Proti němu šel Harry, který nesl v náruči Ebony. Za nimi cupitala bledá a vyčerpaná Ginny.
„Co se stalo?“ zděsil se Draco upřímně.
„Je zraněná nevidíš?“ štěkl na něj Harry.
Zranění se opravdu nedalo přehlédnout. Dlouhý a zjevně hluboký šrám na boku. Od prozrazení Voldemortova návratu a pak zvláště od chvíle, kdy Harry Potter opustil školu, se bojovalo opravdu nelítostně.
„Musíš se o ni postarat. My musíme zpátky. Snape říkal, že se v léčitelství trochu vyznáš,“ vysypala na něj Ginny. Harry se na ni zamítavě otočil.
„Nenechám ji tady s ním!“ pohodil hlavou směrem k Dracovi a nesl svou sestru po schodech nahoru do její ložnice.
„A co chceš dělat, Harry? Musíme zpátky na pomoc ostatním. Draco se o ni postará,“ přesvědčovala ho Ginny.
Harry opravdu neměl na vybranou. Složil Ebony jemně do postele. Pak zamračeně pohlédl na Draca a výhružně pronesl: „Zkus jí nějak ublížit a zaplatíš mi za to vlastní krví, Malfoyi!“
„Nemáš bejt ty ten hodnej, Pottere?“ poznamenal Draco ironicky.
„Drž hubu!“ zasyčel Harry.
„No tak, Harry, nemáme čas na dohadování. Musíme si pospíšit,“ připomněla mu Ginny.
Harry vrhl po Dracovi poslední výhružný pohled a pak se společně s Ginny přemístili pryč.
Draco pohlédl na ležící Ebony. Rána na jejím boku byla opravdu ošklivá, skrz oblečení prosakovala krev.
„K čertu, Potterová. Budu se muset na tu ránu podívat.“
Přiblížil se k ní a zaváhal. Potom jí začal opatrně svlékat hábit. Pod ním měla jednoduché červené tričko s nápisem Atlantští tygři. Jemně jí ho vyhrnul, aby si mohl ránu na boku prohlédnout. Jednu ruku přitom položil na její břicho.
Až když zvedl oči k její bledé tváři, si ten dotek opravdu uvědomil. Horká kůže ho hřála do dlaně. Volnou rukou mávl hůlkou a vyčaroval nějaké obvazy. Odložil je na noční stolek. Nejdřív musel ránu vyčistit.
Něco ho napadalo, a tak začal prohrabávat skříňku s lektvary a přísadami, kterou mu Ebony nedávno ukázala – její soukromé zásoby. Nakonec našel, co hledal. Lektvar na čištění ran a Protikrvácivý lektvar.
Nalil oba na čtvereček gázy a přiložil ho k ráně. Ebony sebou jemně škubla a zavrtěla se. Pak otevřela oči a upřela je na Draca.
„Co se stalo?“ zeptala se zmateně a znovu bolestně sykla. Zraněný bok jí začal pálit.
„Zranili tě při boji,“ vysvětlil jí Draco.
„A ostatní?“
„Jsou v pořádku. Museli se tam ještě vrátit.“
Ebony se po Dracových slovech pokusila posadit.
„Musím za nimi. Musím jim pomoct!“
Draco ji zase jemně přitlačil zpět do peřin. Rána začala znovu slabě krvácet. Draco znovu přiložil gázu. Věděl, že lektvar je sice účinný, ale ne bezbolestný. Přesto ho překvapily slzy, které se vehnaly do jejích očí. Neohrabaně si je setřela hřbetem dlaně, aby je nezahlédl, ale bylo už pozdě.
„No tak, Potterová. Myslel jsem, že vydržíš víc,“ pozvedl Draco obočí.
„Trhni si a nech mě. Postarám se o sebe sama.“
Další pokus se posadit v ní vyvolala vlnu bolesti. Vztekle zatnula pěsti.
„K čertu!“ pohlédla na Draca. „Až doteď jsem nevěděla, co to znamená bojovat. Jen jsem o tom mluvila, slyšela jsem o tom, ale nezažila jsem to.“
Draco pokýval hlavou.
„Není to sranda. Byl jsem zvyklý na svůj život a teď je v háji.“
„To není to samé,“ namítla Ebony.
„Ale je. Jenom jsi mě nepochopila. Předtím jsem si myslel, že moji nepřátelé jsou slabší než spojenci, protože jediným nepřítelem byl tvůj bratr a Brumbál. Teď stojím proti svému otci a vlastně i proti Voldemortovi. Taky už jsem poznal, jaké to je. Otec mě málem zabil, než se mi podařilo utéct. A já chtěl zabít jeho. Nikdy by mě nenapadlo, že budeme stát proti sobě.“
„Klidně zabije svého syna, i když tím slavný rod Malfoyů s dlouhou tradicí a čistokrevnou linií odsoudí k zániku? To jsi ho musel hodně naštvat.“
„Bylo v tom ještě něco víc. Řekl jsem mu něco, co mělo zůstat utajené. Radši náš rod zničí, než aby ho nechal pošpinit. Klidně bude tím posledním pravým čistokrevným vznešeným Malfoyem.“
„A co jsi mu řekl, že ho to tak vytočilo?“
Draco zavrtěl hlavou.
„To je jedno.“ Konečně zase zastavil krvácení a pak se na Ebony zamračil. Musel ji ošetřit.
„Zůstaň ležet. A nehýbej se,“ vyzval ji a zašeptal zaklínadlo.
Ebony se vznesla kousek nad postel, takže se nosem málem dotýkala nebes nad postelí. Draco ji ještě spustil trošku níž. Potom začal její tělo visící ve vzduchu obvazovat.
Občas se přitom letmo dotkl jemné lehce opálené kůže a cítil, jak se Ebony při každém tom doteku rozechvěla.
Když byl hotov, nechal ji zase měkce snést do peřin.
„Asi by ses měla převléknout,“ navrhl při pohledu na zakrvácené tričko.
Ebony přikývla a natáhla se pro svou hůlku, kterou jí Ginny položila na noční stolek.
„Accio!“ nakázala a z jedné skříně k ní vylétlo čisté modré tričko.
Chtěla se posadit, ale Draco ji zase zadržel.
„Nesmíš se moc hýbat,“ připomněl jí.
„Nemysli si, že se nechám oblékat od tebe,“ protestovala Ebony.
„Myslím, že nemáš na vybranou. Dej ruce za hlavu!“ nakázal jí.
Ebony stiskla rty a zatvrzele se nehýbala. Draco si povzdechl a jemně ji chytil za zápěstí.
Ebony si neochotně nechala uvěznit ruce nad hlavou. Draco z ní začal opatrně stahovat tričko. Snažil se přitom nedívat na obnažované tělo, ale nešlo to. I v té chvíli, bledá a omotaná obvazem, s krvavými skvrnami na kůži, se mu zdála přitažlivá. Skoro ho to vyděsilo. Od chvíle, kdy se ocitl v domě na Grimmauldově náměstí, se jeho pocity stávaly intenzivnějšími každou vteřinu.
Ebony si všimla jeho mírně obdivného pohledu a jemně zčervenala.
„Kdyby mi někdo řekl, že … zrovna ty mě někdy uvidíš takhle, asi bych ho zabila,“ dostala ze sebe zamračeně.
„A teď?“
„Teď mám chuť zabít tebe,“ odsekla mu napruženě.
„Vážně? Zabít? Co třeba něco jiného?“ zajímal se provokativně Draco a přetáhl jí tričko přes hlavu.
Pak namočil další čistý kousek gázy do studené čisté vody a jemně otřel z jejího těla stopy po krvi.
Ebony srdce bušilo jako plašené. Věděla, že by ho měla zastavit, ale … byla tak slabá a bezmocná, vážně zraněná a vyčerpaná. Neměla sílu se bránit …
Tyhle hloupé výmluvy si jednu za druhou skládala v hlavě. Ale skutečnost byla jiná. Bylo to tak příjemné. Nečekala by, že Draco Malfoy dokáže být tak něžný a jemný.
Suchým ručníkem opatrně osušil její mokrou kůži. Musel celou dobu odolávat touze ochutnat ji svými rty, dotýkat se jí a užívat si tu příjemnou sametovou jemnost. Vzal do ruky tričko a začal jí ho pomalu navlékat. Jemně ji přitom uchopil dlaní mezi lopatkami a nadzvedl ji, aby jí mohl přetáhnout tričko přes záda.
Pak přes ni přehodil přikrývku. Mírně se na něj usmála.
„Díky.“
Začalo pršet. Déšť zběsile bubnoval do okna a stékal po něm, takže přes něj nebylo vidět ven. Místnost ještě více potemněla. Jako by ta voda odplavila všechnu jeho energii. Povzdechl si.
Tak zase příště.
IV.
Ta kapitola, kterou měl před sebou byla příliš těžká. Bál se jí. Pořád ji odkládal. Chtěl ji přeskočit, ale nešlo to. Nemůžete přeskočit kus příběhu. Nemůžete …
I když vás bolí.
#4 - Nejtěžší
Kvůli zranění se Ebony celý týden nemohla účastnit dalších akcí. Útoky byly stále četnější a ona musela trávit čas v posteli a pít posilující lektvary.
Draco si ji vzal na starost, alespoň nějak mohl být konečně užitečný. Harry to nesl s nelibostí, ale bohužel v domě nebyl nikdo jiný. Vůbec se mu nelíbilo, když pozoroval, jak ty dva sbližují společně strávené chvíle.
Ve skutečnosti to nebylo tak snadné. Draco a Ebony se často hádali. Jejich ostré slovní výměny většinou ukončoval Draco, protože Ebony to zbytečně vyčerpávalo. Snažil se jim vyhnout, ale občas už mu strašně brnkala na nervy, a on si s hrůzou uvědomoval, že pokud to takhle bude pokračovat, ztratí kvůli ní všechno sebeovládání.
Ten večer byl zase hlášen další útok a Řád musel opět zasahovat. Ebony seděla v jídelně u krbu a zamyšleně zírala do plamenů. Snažila se nedát najevo nervozitu a především strach, který ji sužoval, ale Draco ho vycítil.
Posadil se k ní.
„Neboj se o ně. Budou v pořádku,“ zkoušel ji uchlácholit.
„Aspoň tvářit by ses mohl, že ti na nich záleží,“ zavrčela na něj a odvrátila tvář.
„Nebuď nespravedlivá. Taky by se mi nelíbilo, kdyby se něco stalo,“ bránil se Draco.
To, že nedává najevo city, neznamená, že žádné nemá, namítal nějaký neodbytný hlásek v její hlavě. Tenhle boj by si mohl přečíst v jejích očích. Ale její tvář byla odvrácená.
„Co se ti honí hlavou?“ musel se zeptat.
„Proč se pořád chováš jako idiot.“
„Přestaň mě urážet,“ požádal ji důrazně.
„Jen říkám pravdu. Nevěděla jsem, že tě tak děsí,“ ušklíbla se.
„Ty víš něco o pravdě?“ podivil se.
Obrátila se na něj a podrobila jeho tvář důkladné prohlídce svým pronikavým pohledem.
„Co tím myslíš?“
„Už bys mohla aspoň přiznat, že se ti líbím,“ navrhl jí sladce.
„Jseš blb, nafoukanej, arogantní, samolibej blb, který si nevidí ani na špičku nosu.“
„Díky za tu kritiku, ale není to právě to, co na mně tak zbožňuješ?!“
Draco jí věnoval jeden ze svých svůdných úsměvů. Nedala znát, jak ji z něj zamrazilo.
„To už bych si radši dala rande s Goylem než s tebou. Ten by aspoň držel hubu celou dobu zavřenou.“
Draco pozvedl pobaveně obočí.
„Tím mě chceš urazit? Holka která by šla na rande s ním, mi nestojí ani za pohled. Natož pak, abych bral vážně její urážky.“
„Stejně jako mně kluk, který se tahá s Pansy Parkinsonovou,“ vypálila Ebony okamžitě.
„Snad nežárlíš?“
„Vtipný.“ Ebony se ušklíbla. „Pamatuju si vás ze školy. Dokonalý páreček. Oba stejně nafoukaní, oškliví a blbí. Hodili jste se k sobě. Možná jsi měl požádat o pomoc jí.“
„Požádal jsem tebe,“ připomněl jí Draco zbytečně.
„Díky za připomínku, zrovna přemýšlím, jestli jsem neudělala chybu, když jsem ti pomohla.“
„A na co jsi přišla?“ zajímal se Draco. Divil se, jak rychle dokázal jejich rozhovor zvážnět.
„Kdybych to neudělala, byla bych tu teď sama,“ zašeptala Ebony tiše.
Draco na ni překvapeně zazíral.
„Přestaň s tím!“ okřikla ho. „Víš, kolik úsilí mě stálo to říct!? Prostě jen … nechci tu být sama.“
Draco vypadal zaskočeně. Ale dokázal se rychle přizpůsobit.
„Jsem s tebou,“ konstatoval.
Zamračila se na něj.
„To mě právě děsí nejvíc,“ přiznala.
Brk mu vyklouzl z prstů a zanechal na pergamenu dlouhou čáru přes napsaný text. Vypadala jako táhlá jizva. Černá se mu náhle zdála rudá jako krev. Temný krvácející šrám. Stačilo jedno mávnutí hůlkou a mohl být pryč. Ale nechal ho tam. Schválně.
Některé jizvy nejdou vymazat ani odstranit.
Draco vzal jemně její hlavu do dlaní a přinutil ji, aby mu pohlédla do očí.
Překvapilo ho, že v nich objevil zase tu starou známou odhodlanost.
Pak ji políbil. Cítil, jak se jemně našponovala a celá ztuhla, ale nenechal se tím odradit. Jemně prohloubil polibek, přinutil ji pootevřít ústa. Nebránila se. Občas jemně stiskla jeho dolní ret mezi zuby.
„Myslel jsi to vážně?“ ozvala se ve chvíli, kdy museli polibek přerušit, protože se jim nedostávalo dechu.
„Co?“ Draco těžko mohl najít v paměti ten shluk slov, který ji zrovna zajímal.
Řekl jí toho už tolik …
„Tehdy večer, když jsi mě žádal o pomoc,“ upřesnila s pozvednutým obočím.
„Všechno, co jsem tehdy řekl, jsem myslel vážně… I když o tom poslední dobou občas trochu pochybuju.“
„O čem?“ zajímala se a stiskla mu ruku.
Její nehty se mu jemně zaryly do dlaně. Neuhnul.
„O tom, že tě miluju,“ řekl prostě.
Bylo to jako rána do žaludku.
Ebony na něj vytřeštila oči.
Tohle přece neřekl, že ne?
Určitě jsem se přeslechla.
„Cože?“ vydechla.
„Neusnadňuješ mi to. Jsi na mě zatraceně protivná. Ale třeba zrovna v téhle chvíli jsem si naopak absolutně jistý,“ vysvětlil jí.
Pokusila se něco říct, ale nedal jí šanci.
Znovu ji políbil. Tentokrát už se nebránila.
Přijímala jeho něžnosti a se stejnou vášní mu je oplácela. Neskončili jen u polibků. Ve chvíli, kdy se jejich rty spojily, Draco věděl, že už nedokáže přestat. Jeho polibky byly vteřinu po vteřině vášnivější a prudší. Svíral Ebony pevně v náruči, tvrdě a drtivě a zároveň jemně a něžně, s ohledem na její sotva zahojenou ránu.
Cítil, jak se chvěje, cítil tlukot jejího srdce. Ta malá drobná postava, to tělo, které tak často vídal ve snech, ta tvář kterou měl vtisknutou pod zavřenými víčky, všechno to chtěl zlíbat a hladit. Zatímco pokrýval její obličej jemnými vzrušujícími polibky, jeho obratné prsty, které se však v té chvíli třásly nervozitou, ji zbavovaly oblečení. Svlékl jí župan a pak jí přetáhl přes hlavu krátkou noční košili.
Trochu se odtáhl. Jeho oči skoro drze a chtivě klouzaly po jejím nahém těle. Pak se konečně odvážil k doteku. Jemně jí přejel horkou dlaní po zádech. Její kůže byla na dotek tak vzrušující.
Jeho rty opustily její a bezostyšně začaly dráždit její kůži. Poslední věc, kterou si pamatoval jasně a zřetelně, než mu všechno zaplavila narůžovělá mlha slasti, byly její horké dlaně klouzající po jeho nahé hrudi vzápětí následované rty.
Ne, nemohl napsat všechno. Nemohl. Trhalo ho to na kusy. Příliš se nechal vtáhnout do příběhu. Ztrácel nadhled. Vyčerpávalo ho to víc, než čekal.
Rozhodl se přestat. Věděl, že si vždy dokáže domyslet zbytek.
Odložil brk a zašrouboval lahvičku s inkoustem. Uklidil po sobě a sfoukl svíčku. Místnost se ponořila do tmy.
V.
Minulá kapitola byla těžká. Tahle byla důležitá. A ještě těžší než předešlá. Bál se jí, ale zároveň věděl, že ji MUSÍ napsat. Odkládal to dlouho, až příliš možná. Měl strach, že by mohl ztratit potřebnou nenávist, kterou chtěl do ní dát. Nezbylo něž to zjistit.
Dal se do psaní.
#5 - Naposledy
Ten den začal stejně jako jiné - honem na Smrtijedy. Tentokrát se ho však účastnili jen starší členové Řádu. Brumbál trval na tom, že si Harry a jeho přátelé musí odpočinout. Klid jim však nebyl dopřán. Byly asi čtyři hodiny odpoledne. Všichni seděli v jídelně a nepanovala tam zrovna příjemná atmosféra. Weasleyovi a Hermiona si vyměňovali znepokojené pohledy. Harry zkoumavě sledoval svou sestru. Ebony se pdo tím pohledem cítila nepříjemně. Nikdo nemluvil. Ron už nakonec to napětí nevydržel.
„Jdu na vzduch,“ oznámil a opustil jídelnu.
„Rone, Brumbál říkal, že-“ začala Hermiona, ale když viděla, že ji neposlouchá, vydala se za ním.
Vzápětí byli oba zpět.
„Co se děje?“ uhodil na ně Harry, když zahlédl jejich vyděšené obličeje, a vstal od stolu
„Obklíčili nás Malfoyovi lidi,“ oznámil mu Ron třesoucím se hlasem. „Chtějí vyjednávat.“
„Lucius Malfoy je tady?“ zhrozila se Ebony.
„Ano. A nepřišel na přátelskou návštěvu,“ řekla Hermiona. „Chce mluvit s tebou, Harry.“
„Fajn. Tak si promluvíme.“
„Pozval bych vás dál, ale na návštěvu je trochu pozdě, nezdá se vám?“ prohodil Harry Potter konverzačním tónem z balkónu domu směrem dolů k Luciusi Malfoyovi.
„Myslím, Pottere, že nejste zrovna v situaci, kdy byste mohl mluvit tímto tónem,“ upozornil ho Lucius Malfoy a oči mu výhružně blýskly.
(AN: Což mimochodem Harry nemohl vidět, ale jako Malfoy si musíte zachovat určitý styl.)
„Moc dobře víte, proč jsme tady. Chceme Draca. Když ho vydáte, opustíme tohle místo,“ určil jasně pravidla.
„Kde mám vzít jistotu, že to opravdu uděláte?“ zeptal se Harry.
„Chci svého syna,“ zopakoval Lucius a v jeho hlase zazněla jistá netrpělivost. To nebylo dobré znamení, ale Harry to ignoroval.
„Nezdálo se mi, že by Draco nějak po shledání s vámi.“
Luciusova chladné oči se pro změnu zúžily – další varování.
„Vaše hra na naivku a hlupáka už mě unavuje,“ přiznal. „Příliš riskujete, Pottere.“
Neohrabaným pohybem shodil lahvičku s inkoustem a černá barva se rozlila po stole. Rychle uhnul pergamen z jejího dosahu a kouzlem inkoust odstranil.
Ze zásuvky psacího stolu vytáhla další lahvičku.
Poslední.
„Co se děje?“ divil se Draco, když Ebony jako vichřice vlétla do jeho pokoje.
„Venku je tvůj otec,“ oznámila mu pochmurně.
„Co? Jak … jak mě tu našel? To je-“ Draco byl v šoku.
„Musíš pryč!“ přerušila Ebony jeho blekotání. Razantně zavrtěl hlavou.
„Ne. Budu bojovat s vámi. Nesmíme se nechat porazit,“ prohlásil plamenně.
„Harry s ním zrovna vyjednává. Mohl bys využít toho, že ho zaměstnává, a utéct sklepním vchodem,“ navrhla Ebony.
V té chvíli vrazil do pokoje Ron.
„Měl bys vypadnout, Malfoyi. Je tu jenom kvůli tobě! Co kdyby ses mu vzdal!?“ navrhl.
„NE!“ protestovala Ebony prudce.
„Myslíte, že odejde, když to udělám?“ zeptal se a vypadal rozhodnutý jít ven.
„Nedá se mu věřit. Byla by to hloupost, Draco!“ namítla Ebony.
„Pěkně si tě omotal kolem prstu,“ poznamenal Ron jedovatě.
„Sklapni, Rone!“ utrhla se na něj Potterová, pak se otočila na mladého Malfoye.
„Draco,“ začala.
„Já musím jít. Pokud opravdu můj otec odejde, tak … Chci abys byla v bezpečí,“ prohlásil Draco rozhodně.
„Já se o sebe postarám. A ostatní taky. Budeme bojovat!“
Draco ji zarazil jediným gestem ruky.
„Ne. Musím to udělat.“
S tím zamířil ven ze své ložnice.
Ebony chvíli tiše klela a pak se rozeběhla za ním.
Ron se usadila na Dracovu postel. Když si to uvědomil, vstal, jako by se spálil.
Ebony se mezitím podařilo dostat se k Dracovi na vzdálenost, kterou potřebovala.
„Mdloby na tebe!“ vyslala na něj kletbu.
Zasáhla ho do zad. Svalil se k zemi.
Přiklekla k němu a vytrhla mu jeden stříbřitě se lesknoucí blonďatý vlas. Z hábitu vytáhla malou lahvičku a vlas do ní hodila. Tekutina v lektvaru mírně ztmavla.
Ebony odtáhla Draca do nejbližší ložnice – Harryho a Rona. Naposledy pohlédla na Draca a pak se napila Mnoholičného lektvaru.
„Tak co, Pottere? Hodláš mi vydat mého syna, nebo budeš raději čelit útoku?“ stanovil Lucius definitivně ultimátum.
Trpělivost už mu došla.
„To nebude třeba!“ ozval se jasný hlas.
Harry sledoval, jak světlovlasá postava v tmavém plášti míří k Luciusovi.
„Jsem tady, otče,“ pronesl Draco pevným hlasem.
„Zdá se, že máte pro dnešek štěstí, Pottere. Jen prozatím,“ ukončil Lucius svou konverzaci s Harrym a obrátil se na svého syna.
„Draco. Znáš pravidla. Víš, jak trestám zrádce. Tvá matka pro tebe zřejmě nebyla dost odstrašujícím příkladem. Zaplatíš za své činy,“ oznámil mu Lucius.
Na balkóně vedle Harryho se objevila Hermiona.
„On ho opravdu zabije,“ vydechla, když viděla dvě postavy stojící dole na ulici před domem.
Draco už byl stejně vysoký jako jeho otec. Z té dálky si byli ještě podobnější. Jablko nepadá daleko od stromu.
„Copak s tím nic neuděláš, Harry?“ obrátila se zděšeně na svého kamaráda.
„Ne. Proč bych měl?“ procedil Harry skoro bez zájmu mezi zuby.
„Právě teď a tady. Poklekni přede mnou,“ vyzýval dole Lucius svého syna. Jeho hlas byl stále zesílený, slyšeli každé slovo.
Hermiona s Harrym zacloumala.
„Harry!“
„Všechno jde podle plánu, Hermiono,“ řekl jí klidně a setřásl její ruce.
„Ne. Malfoyi nikdy před nikým neklečí!“ pronesl Draco pevným tónem.
„Plánu? O jakém plánu tady mluvíš?“ nechápala Hermiona.
„Vychoval jsem tě dobře,“ pochválil Lucius Draca. „Znáš všechna pravidla. V mnohém jsi opravdu jako já.“
„O mém plánu!“ sdělil Harry Hermioně a neodpustil si mírné pousmání.
„Chceš říct, že to ty jsi jim řekl, kde mají Draca hledat?! Jak jsi mohl, Harry?! To ho tak nenávidíš?“
Hermiona nebyla schopná uvěřit. To přece Harry nemohl udělat. Harry přece …
„ANO! Přivedl jsem toho hajzla sem a nabídl mu pomoc, střechu nad hlavou. Riskoval jsem, že nás zradí. A on klidně svedl mojí sestru! Myslíš, že mu dovolím, aby byl s ní. Nikdy! To ať je radši mrtvý. Za tuhle zradu si nic jiného nezaslouží!“
Mezitím dole…
„Crucio!“ Lucius se šíleně rozchechtal. „Jako spojenec bys byl dokonalý, Draco, ale jako soupeř…“
Hermiona zděšeně zírala na Harryho. Draco se dole svíjel v bolestech a jeho aristokratická tvář se odírala o kamení silnice.
„Harry, proboha. Jak můžeš být tak …“
Hermioně se hrůzou nedostávalo slov. Zírala střídavě na Harryho a na Draca. Lucius změnil způsob mučení. Neviditelné biče šlehaly jeho syna po celém těle. Zanechávaly za sebou hluboké krvácející šrámy.
„Už mě nebaví být tím dobrákem, který vždycky doplatí na to, že hraje fér. Ebony je poslední rodina, kterou mám. Nenechám toho hajzla, aby mi ji vzal!“ vysvětlil Harry Hermioně.
Lucius Malfoy sklonil hůlku. Krvácející Draco sebou přestal zmítat. Krev na jeho tvářích se mísila s horkými slzami bolesti.
„Dobrá. Dopřeju ti tu čest zemřít ve stoje,“ oznámil Lucius svému synovi a za pomoci hůlky ho postavil na nohy.
Bez magické pomoci by Draco nebyl schopný ani vstát, natož pak se udržet se na nohou.
V té chvíli se na balkón vpotácel Draco Malfoy.
Harry a Hermiona se otočili po hluku.
Chvíli na něj ztuhle zírali.
„Co to má znamenat? Co tu děláš, Malfoyi? Přece jsi tam venku.“
Harry ukázala prstem dolů na ulici a jeho hlas měl hysterický přídech.
Draco shlédl malátně ven na postavu stojící proti Luciusovi. Docházelo mu to pomalu, stále byl ještě zpomalený a omámený Omračující kletbou.
„NE!“ vykřikl potom a svezl se na kolena. „Ebony.“
„Avada kedavra!“
Z hůlky Luciuse Malfoye vyšlehl zelený plamen smrti. Lucius sledoval, jak se postava, kterou považoval za svého jediného syna, pomalu kácí na chladnou zem.
Ani ten pohled nedokázala pohnout jeho chladným kamenným srdcem.
Prásk! Lucius se přemístil a tělo jeho „syna“ nechal tam.
Záležitost pro něj byla skončená.
„Ebony!“ vykřikl znovu zoufale Draco.
„Co se to tu děje?“ vyrazil ze sebe Harry. „To přece … chceš říct, že tam venku …“
Draco se třásl, a když se obrátil na Harryho, jeho oči byly plné bolesti.
„Ona … omráčila mě a pak si nejspíš vzala Mnoholičný lektvar.“
„To není možné - to je lež. To přece….“
Harrymu ta strašlivá skutečnost docházela pomalu, ale o to bolestněji. Hermiona vedle něj se rozplakala a odvrátila od něj tvář.
„NE! To není pravda! To ne!“ rozkřikl se Harry hystericky.
Vlétl dovnitř do salónku a cestou vrazil do židle. Hermiona se ohlédla a viděla, jak Harry vztekle mrštil přes místnost židlí.
„Je to moje vina. Je to, jako bych ji zabil,“ zamumlal zoufale, než se s pláčem svezl na zem.
„Nakonec jsem prohrál. Nakonec mi ji ten hajzl vzal.“
Prudce se několikrát nadechl a vydechl. Ruka, ve které svíral brk, se mu třásla. Ale nemohl přestat. Protože věděl, že už by nikdy nenašel dost síly to dokončit.
Bylo to poprvé co ho viděli plakat. Jeho horké slzy se draly z jeho očí a dopadaly na chladnou tvář dívky, kterou svíral v náruči.
Bylo mu jedno, že ho sledují všichni členové Fénixova řádu. Bylo mu jedno, že se všichni dívají a šeptají si.
Nezajímali ho.
Jediná osoba, na které mu kdy záleželo, teď ležela v jeho sevření. Sklonil se k ní políbil její chladné rty. Naposledy…
V jeho očích byla tak krásná. I teď, kdy měla dlouhé vlnité vlasy slepené krví. S jejím životem jakoby i je opustila nespoutanost. Volně jí splývaly po zádech, spadaly přes jeho paže. Mrtvé a bez života. Ten už nezbyl. Už ho nebyla ani jiskřička v tom jindy tak živém energií pulzujícím těle.
Její bledá tvář byla zasažena také. Dlouhý šrám se táhl přes celou levou líc až k očnímu koutku. Krev už byla zaschlá; vypadalo to, jako by jí někdo na tvář jen položil dlouhý rudý vlas. Další pozůstatek Luciusova neviditelného biče se táhl přes její hruď.
Za tohle zaplatí…
Za každou kapku její krve. Za každou její slzu bolesti. Za každý okamžik strachu, který musela zažít.
Zaplatí za to …
Dal mu život, ale zároveň mu toho vzal víc, mnohem víc. Jaký mohl být jeho život bez Ebony.
Zaplatíš mi za to, otče! Zaplatíš!
Obrátil se na Harryho, který stál opodál se skelným nepřítomným výrazem v očích. I k němu pocítil vlnu nenávisti. I on měl podíl na Ebonyině smrti.
Ta palčivá žhavá nenávist na chvíli překryla bolest.
Sevřel pevněji svou hůlku a pak ji pozvedl proti Harrymu.
Konec.
VI.
Draco Malfoy dopsal poslední větu. Odložil brk a zašrouboval lahvičku s inkoustem. Brk uložil do pouzdra a obojí potom do zásuvky stolu ve své pracovně v Malfoy Manor.
Opravdu mu to pomohlo. Zůstala sice bolest, ale už necítil vinu.
Ne, nebyla to jeho chyba.
On Ebony miloval, ona ho také milovala. Mohli být spolu, nebýt Pottera. Mohli být spolu, nebýt Potterovy zrady.
Co na tom, že porazil Pána Zla?
Co na tom, že pomohl Dracovi zabít jeho otce?
Zabil totiž i Ebony.
Bolest vystřídala nenávist. Nenávist, kterou nemohlo nic nikdy změnit ani oslabit. Věčná nenávist.
Naposledy pohlédl na pergamen ležící na stole. Pak ho zamkl do trezoru.
Mohl ho spálit, ale nešlo to. Nechtěl zapomenout. Chtěl si každý den připomínat, proč nenávidí Harryho Pottera, spasitele světa a muže, který zničil jeho první a jedinou lásku.
Klaply dveře a do pokoje se jako uragán vřítilo malé blonďaté stvoření.
„Tati!“ zajásala jeho dcera Adriana a vrhla se Dracovi kolem krku.
Dosud tichá pracovna jako by se naplnila životem a rozruchem.
„Už nemáš práci?“ zajímala se Adriana.
Draco zavrtěl hlavou.
„To je dobře. Slíbil jsi mi, že půjdeme létat. Už přišlo moje koště. Viděla jsem ho.“
„Dobrá. Ale musíš si to zasloužit. Zapomněla jsi zaklepat a tvůj příchod také nebyl zrovna důstojný. Zkus to znovu, a pokud se ti to podaří, půjdeme létat.“ Adriana přikývla a zmizela zase na chodbě.
Vzápětí se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále!“ Dveře se otevřely.
~ Konec ~
V krbu tiše praskal oheň. Ten zvuk byl tak uklidňující a příjemný v hrobovém tichu, které panovalo v domě. Mladý muž se pružně zvedl ze svého pohodlného křesla a usadil se na židli u stolu opodál. Světlo ze svícnu stojícího na stole dopadalo na prázdný nepopsaný list pergamenu. Mladý muž vytáhl inkoust a brk ze zásuvky stolu a rozložil je po stole. Pak sevřel brk mezi dlouhými štíhlými prsty a namočil ho do černého inkoustu.
Zaváhal. Najednou nevěděl jak začít. První věta je vždycky nejtěžší. První a poslední. Ty dvě věty udávají ráz celému příběhu. Pak se hořce pousmál. Byl to přece jeho příběh.
Zhluboka se nadechl a za vteřinu už brk zaškrábal po pergamenu.
#1 - Začátek
Na první lásku se prý nezapomíná. Ta jeho první láska byla zároveň i poslední. Poznal to v okamžiku, kdy si uvědomil, že ji opravdu miluje. V tom kratičkém okamžiku pravdy pochopil, že už to tak bude vždycky. Navždy. Ale navždy je příliš osudové slovo. A osud, ten krutý a podlý, nepřál tomuhle navždy.
Možná to věděl celou tu dobu. Možná to byla i jeho chyba. Možná by žila, kdyby ji nepožádal tehdy večer o pomoc. Jejich vztah zřejmě ani nemohl dopadnout jinak. Možná … Všechno začalo špatně. Na špatném místě ve špatný čas. V jednom skladišti, stejně prokletém jako jejich budoucnost.
To skladiště tam stálo už skoro půl století. Mělo už mnoho majitelů a byly v něm uskladněny tuny zboží. Teď však bylo už několik let opuštěné a chátralo. Několik zapomenutých krabic a beden, pár myší, které zde našly svůj úkryt, to bylo vše, co byste v něm dnes našli. Tedy skoro vše. Ten večer, se v něm objevily dvě postavy. Nepřišly společně, ale přesto tu měly schůzku.
Plavovlasý mladík v tmavém plášti celý oblečený v černé dorazil jako první. Nervózně propátral okolí, než se odvážil vstoupit do tmavého skladu. Choval se ostražitě a opatrně, jako by měl strach. Dokonce si ani neposvítil hůlkou.
Kouzlo Lumos použil až ve chvíli, kdy do skladu dorazila i drobná tmavovláska, na kterou čekal. Její hůlka byla naopak rozsvícená. Obezřetně se rozhlédla a po chvíli váhání teprve vstoupila dovnitř do tmy.
Posvítil jí do tváře, aby se ujistil, že je to opravdu ona, a potom hůlku sklonil. Stála tam před ním, vlnité černé vlasy se leskly v magickém světle, hluboké hnědé oči na něj překvapeně hleděly.
Její ruce sevřely pevněji hůlku a namířily ji proti němu v obranném gestu.
„Malfoyi?!“ vydechla Ebony Potterová a její hlas dokonale odrážel celý ten velký šok, který cítila. Nemohla se ani cítit jinak. Když vyrazila na schůzku s tajemným odesilatelem dopisu s prosbou o pomoc, neměla ani tušení, že jím bude právě Draco Malfoy. Pocítila ještě silnější vlnu nedůvěry.
Co když je tu z jiného důvodu? Co když je to past?
„To ty jsi mi poslal ten vzkaz?“
Její postoj byl nadále napjatý a ostražitý. Hůlka v její ruce se ani nezachvěla, i když její lesknoucí se oči nervózně těkaly po Dracově tváři. Zdála se jí tak zlověstná v tom slabém světle hůlky.
„Ano, já,“ kývl Draco hlavou. Udělal krok k ní, ale Ebony okamžitě o dva couvla.
„Co mi chceš, Malfoyi?!“ uhodila na něj.
Draco ji chvíli jen tiše sledoval. To ticho a nejistota ji ještě více znervózněly. Líbilo se mu to. Za celou dobu společného studia v Bradavicích se mu nikdy nepodařilo ji tak vykolejit, jako právě v této chvíli. Potlačil spokojený úsměv.
Situace byla příliš vážná. Rozhodl se vynechat obvyklé špičkování a vytáčky. Rozhodl se být přímý a stručný.
„Pán zla chce, abych tě zabil,“ oznámil Ebony. Vypadala ještě více šokovaně, ale hůlku svírala stále pevně, dokonale zacílenou na jeho srdce.
„Cože? Voldemort chce …“ Upřela pohled odhodlaně do jeho ocelově šedých chladných očí. Ty šedé hloubky ji mrazily a občas i děsily ve snech. Ale nikdy by to před ním nepřiznala.
V Bradavicích bylo tak snadné předstírat, že si z něj nic nedělá. On byl Draco Malfoy a ona Ebony Potterová. Jejich vzájemná rivalita však spíše připomínala hru, věčný souboj o to, kdo toho druhého víc vytočí. A ona vyhrávala.
Mimo školu však jejich nepřátelství znamenalo i boj na život a na smrt. Draco a jeho rodina byli na straně Voldemorta. A sourozenci Potterovi byli Voldemortovým hlavním cílem. Ve světě mimo školu už to přestala být hra. Byla to nezvratná skutečnost.
A teď dostal Draco od Voldemorta úkol.
„Proč mi to říkáš?“ zeptala se Ebony Draca napjatě.
Opravdu se tak bojím odpovědi? ptala se sama sebe v duchu.
„Protože to nechci udělat,“ odvětil Draco jednoduše a s uspokojením zaznamenal, že Ebony znovu překvapil a vyvedl z míry.
„NE?! A proč ne? Nenávidíš mě. Zabít mě … to je přece tvoje dlouholeté přání, nebo snad ne? Už jsi napáchla dost špinavostí. Proč nepřidat další?“
„Možná máš pravdu, ale nikdy jsem nikoho nezabil,“ upozornil ji důrazně.
„Všechno je jednou poprvé,“ namítla nuceně klidným hlasem.
„Čekal bych, že mě budeš přemlouvat, abych tě nechal žít, ale ty … Spíš to vypadá, jako bys mě přemlouvala, abych to udělal,“ podivil se Draco.
Ebony se rozhodla jeho poznámku, pronesenou obvyklým malfoyovsky výsměšným tónem, ignorovat.
„Co chceš, Malfoyi? Proč mi říkáš, že mě nechceš zabít? O co ti jde?“ zasypala ho netrpělivě otázkami.
„Nevěděl jsem, že tě zajímá, co já chci? Myslel jsem si, že v tomhle už máš jasno.“
„Tohle nemá cenu.“ Ebony si rezignovaně povzdechla a zamířila k odchodu.
Draco pokrčil rameny. Nedala mu jinou možnost.
„Petrifikus totalus!“ vyslovil vzápětí jasně zaklínadlo.
Na půl cesty k úniku se Ebony složila nehybná k zemi. Hloupě se chytila do pasti. Nebo ne?
Draco došel až k ní. Na její tváři zamrzl naštvaný výraz, oči – jediná pohyblivá část jejího těla - jí zase plály.
„Sakra, Potterová. Jsi tak sexy, když se vztekáš,“ řekl Draco a sám byl překvapen, že se mu ani nezachvěl hlas po té dávce upřímnosti, navíc při pohledu z očí do očí.
Sedl si k ní na podlahu a vzal ji do náruče.
„Budeš mě teď muset vyslechnou, Potterová. Promiň mi tohle, ale nevidím jiný způsob, jak tě k tomu přimět. Jsi moc tvrdohlavá … na druhou stranu, to je jedna z věcí, které se mi na tobě líbí.“
Nenávistný výraz v jejích očích vystřídal šok. Nebylo obtížné ho identifikovat. Draco v těch hnědých hlubinách vždycky dokázal číst. I když uměla Ebony ovládat výraz své tváře skoro jako on, oči jí vždy prozradily.
Draco si povzdechl. Ten povzdech, který byl pro něj dříve jako známka slabosti zakázaný, teď splynul z jeho rtů tak snadno. Až teď si Draco uvědomoval, o co je bolest menší, když ji člověk neskrývá…
„Ano, slyšíš dobře, Potterová. Věř mi, že pro někoho, jako jsem já, není snadné to přiznat, ale … líbíš se mi. Od první chvíle, co jsem tě poznal.“
Další povzdech prořízl tmu. „Proboha. Přesně tuhle příšerně patetickou větu jsem říct nechtěl. Ale bohužel je to pravda. Pamatuju si, když jsem tě viděl poprvé. Seděla jsi ve vlaku vedle Pottera… Možná bych si tě jinak ani nevšiml, ale … jako nalezená sestra Harryho Pottera jsi mě zajímala. Vím, že jsme si nepadli do oka. Nenáviděla jsi mě a já tebe.
Pamatuju si na všechny naše hádky a střety. Na ten souboj po famfrpále, kdy jsi mě poslala přes půlku hřiště a pak jsme oba skončili na ošetřovně. Vybavuju si každé utkání, každou hodinu lektvarů, kdy jsme soupeřili, kdo z nás bude lepší…
Byl to způsob, jak neustále upoutávat tvou pozornost. A ty sis mě všímala. Někdy opravdu víc, než jsem chtěl. Ale teď je to jiné. Můžeš to teď popírat, ale víš stejně dobře jako já, že se všechna ta nenávist zlomila. Všechna ta rivalita už prostě dál nemohla pokračovat.
Chtěl jsem být poprvé v životě upřímný, poprvé v životě jsem chtěl, aby něco mělo smysl. Aby to bylo opravdové. Chtěl jsem ti všechno říct – říct ti, že ta nenávist je pryč, že se změnila, přeměnila - ale byl tu můj otec. Je to zbabělé, ale … já to bral jako vysvobození. Sice jsem toužil po pravdě, ale zároveň mě k smrti děsila. Nemohl jsem být upřímný a ani jsem s tím nechtěl nic dělat.
Asi by tě zajímalo, proč teď tak najednou … proč jsem se najednou rozhodl, že už se nebudu bát upřímnosti.“
Po jeho tváři přelétl smutný úsměv.
Při pohledu do Ebonyiných očí musel přiznat porážku. Její pohled byl absolutně nečitelný. Nadával si, že zrovna teď neví, co Ebony cítí. Zrovna teď, když to tolik chtěl vědět.
„Všechno má svoje hranice, Potterová. Všechno … Někdy se prostě stane něco … Už jsem nedokázal dál snášet všechny lži a přetvářku. Už jsem nedokázal ovládat pocity a emoce. Nedokázal jsem je potlačovat. Byly totiž příliš silné … Musely ven. A když tu hráz protrhneš, nemůžeš upustit jen pár kapek vody … musíš ji vypustit celou.
Moje matka je mrtvá. Jediný člověk, kterému na mně záleželo, je mrtvý. Zabil ji otec. Zabil. Vlastní ženu. Prostě jsem pochopil, kam to vede. Pochopil jsem, kam směřuje můj život. A tuhle cestu já nechci. Mám vlastní. V tomhle se nezměním. Nikdy si nenechám od nikoho rozkazovat. Nikdy …“
Draco mávl hůlkou a Svěrací kouzlo povolilo. Ebony se však ani nepohnula, jen dál zírala do jeho šedých očí.
„Co čekáš, že teď udělám?“ zašeptala.
„Pomůžeš mi.“
„Jak?“
„Potřebuju úkryt. Před otcem.“
Chvíli bylo ticho. Pak se Ebony zvedla na nohy a oprášila si hábit. Když se otočila zpět na Draca, byl její výraz rozhodný. Venku před skladištěm na ni čekal Harry. Věděla, že bude proti. Věděla ale také, že ho přesvědčí. I Draco to věděl.
„Dobře.“
Chtěl přestat, cítil se strašně vyčerpaný. V hlavě měl šílené reje myšlenek, slova a věty se přely o místo na papíře. Toužily být napsány. A on jen toužil dostat všechnu tu bolest ven. Dostat ji ze sebe. Nemohl pokračovat.
II.
Zase se usadil za svým stolem. Vytáhl novou ještě nepoužitou lahvičku s inkoustem, nový brk a čistý list pergamenu. Byl čas na další kapitolu jeho příběhu. Zamyslel se, jen okamžik váhal, jak začít. Pak se sklonil k práci…
#2 - Šance
„No konečně! Už jsme měli strach! Tohle už víckrát nedělejte! Už jsme si mysleli, že se vám něco stalo …“ pustila se do nich Hermiona, když se Harry a Ebony objevili ve dveřích v domě na Grimmauldově náměstí, který byl hlavním štábem Fénixova řádu. Její hlas se však náhle vytratil do ztracena a s očima doširoka otevřenýma zírala na Draca stojícího vedle Ebony. Vzápětí vlétl do haly Ron.
„Co ten tady dělá?!“ rozkřikl se, jakmile spatřil Draca. Intenzita jeho hlasu se v té chvíli vyrovnala obvyklému křiku paní Blackové, jejíž obraz už víc než rok v klidu odpočíval ve sklepě.
„Potřebuje pomoc,“ odvětila Ebony klidným a rozhodným tónem.
„Jak jste ho mohli přivést sem!?“ křičel dál Ron.
„Nezapomínej, Rone, že je to můj dům,“ vložil se do toho Harry a připomněl tak Ronovi, že dům po Siriusově smrti zdědil. Ron zrudnul jako rajče, ale pohlédl zpupně Harrymu do očí.
„Fajn. Jestli tady hodláš mít toho hajzla, tak to mi radši půjdeme pryč!“ V té chvíli se, přilákaná jeho křikem, objevila v hale paní Weasleyová.
„Co se to tu děje?! Proč tu tak křičíš Rone?!“ obrátila se nejprve káravě na svého syna. Pak si teprve všimla Harryho, Ebony a …
„Proboha vždyť to je …“ Paní Weasleyová byla tak šokovaná, že ani nedokázala větu dokončit.
„Jak se sem dostal?“ dostala ze sebe po chvíli.
„Harry ho přivedl,“ prskl Ron vyčítavě.
„Vy jste se zbláznili,“ zavrtěla jeho matka hlavou a zamračila se na Harryho a Ebony.
„Já jsem mu nabídla pomoc,“ prohlásila Ebony. „Je to na moji zodpovědnost. Nabídla jsem mu úkryt před jeho otcem.“
Draco jen mlčky stál, ruce sevřené v pěst. Celá ta situace ho strašlivě ponižovala. A to, že o něm mluvili, jako by tam nebyl, mu vůbec nepřidalo.
„Proč nešel poprosit Ty-víš-koho!? Nebo svoje zmijozelské kamarády!?“ hartusil Ron.
Paní Weasleyová se na Ebony pronikavě zadívala, pak se její pohled stočil na Harryho.
„A Harry ti to povolil?“ podivila se. Harry kývl.
„Ano, souhlasil jsem. Potřebuje pomoc.“
„Pomoct? Jemu?“ zakvílel Ron vztekle. „Leda tak do hrobu!“
„Je to váš dům, máte právo sem zvát, koho chcete. Ale copak si neuvědomujete, že … je to příliš riskantní?“ zeptala se paní Weasleyová.
„Nikdo se nedozví, že je tady,“ namítla Ebony.
„Odvedu Draca do jeho pokoje,“ navrhla potom.
Pokynula Dracovi, aby ji následoval, a vedla ho po schodech nahoru do patra.
„Tak jsem to nemyslela,“ povzdechla si paní Weasleyová.
Jak je možné, že si dělá starosti víc o něj než s ním? pomyslela si v duchu zaraženě.
„Ebony slíbila, že na něj dohlédne,“ pokusil se jí Harry marně uklidnit. Možná byl tak nepřesvědčivý i kvůli tomu, že tomu sám příliš nevěřil.
Tady se zarazil. Zase se mu splašily myšlenky. Chtěl toho napsat tolik najednou. Chtěl tam dát všechno. Nechtěl zapomenout na nic důležitého. MUSELO tam být všechno. Přečetl si po sobě zatím napsanou část. Přepadlo ho zoufalství. Byl to příliš jednoduchý příběh. S příliš jasným dějem a jasným koncem.
Namočil znovu brk do inkoustu. Na pergamen skápla černá kapka, jako slza. Černá jako jeho duše. Černá …
Psal dál.
Mezitím Ebony dovedla Draca až před dveře do jednoho z posledních volných pokojů v domě. Vybrala ho schválně, protože byl přímo naproti jejímu.
„Asi jsi z vašeho sídla zvyklý na vetší přepych a víc černé barvy, ale nejsi zrovna v pozici, kdy si můžeš vybírat,“ poznamenala, když otevřela dveře a vstoupili dovnitř. Draco se rozhlédl.
Pokoj byl slušně zařízený, i když nábytek nebyl zrovna nejnovější. Hlavně, že tu byla pohodlná postel. Po několika bezesných nocích na útěku to pro něj byl v tomto okamžiku ten nejdůležitější kus nábytku.
„Je tu i koupelna a záchod, takže odsud nebudeš muset moc vycházet.“
Draco se sarkasticky ušklíbl.
„Dobrý způsob, jak mi říct, že tu mám zůstat zavřený.“
Ebony se na něj otočila a její hlas zračil jisté známky rozladění.
„Jak sis všiml, většina lidí není zrovna nadšená, že jsi tady. Bude lepší je neprovokovat.“
„Chci něco vědět – proč?“
Dracova otázka Ebony mírně zarazila. Jeho pronikavý pohled ji znervózněl. Měla z něj pocit, jako by ji rentgenoval.
„Proč co?“ zeptala se ho, i když tušila odpověď.
„Proč mi chceš pomoct?“ upřesnil Draco svou otázku s nebezpečným zábleskem v očích.
„Nejde ani o tebe. Jde jen o to, že si myslím, že každý si zaslouží šanci.“
Pak se její oči varovně zúžily.
„Ale dávám vždycky jenom jednu. To si pamatuj.“
Draca přepadl podivně znepokojující pocit. To, co Ebony právě řekla, bylo součástí odvěké filozofie jeho rodu. A právě tohle ho také dostalo až sem. Malfoyové neodpouštěli chyby, nedávali druhou šanci. Ani vlastní rodině. Vždy jen jednu.
Další přestávka. Přistihl se, že zírá na poslední větu. Položil si v duchu důležitou otázku.
Proč nedostal druhou šanci? Proč?
Nikdo na ni neznal odpověď. Bylo už pozdě o tom přemýšlet. Příběh musel pokračovat. Nemohl se vracet a přepisovat. Už ne.
Protřepal ruku a vzápětí se znovu děj příběhu rozeběhl kupředu.
Uplynul týden. Dracova nálada se zhoršovala. Úleva z toho, že je snad konečně v relativním bezpečí rychle vyprchala. V domě se cítil jako vetřelec.
Weasleyovi ho ignorovali, výjimkou byl jen Ron, který ho neustále častoval nenávistnými poznámkami. Ani Potter a Grangerová si ho skoro nevšímali.
Jediný člověk, který mu věnoval trošku pozornosti byla Ebony. Ale i na ni začínal mít Draco vztek. Nestál o její lítost. Ponižovala ho. Jako Malfoy nebyl zvyklý na lítost. Dostal vždy, co chtěl, měl to nejlepší, byl považován za šlechtu …
Navíc měl ještě další důvod, proč tu lítost nenávidět …
Bylo to málo.
Chtěl od Ebony mnohem víc … mnohem víc, než na co měl právo. Chtěl Ebony … celou a úplně. Navždy. Toužil po ní tak moc, jako ještě po ničem jiném ve svém životě.
„Mám tě nechat o samotě?“ zaslechl zničehonic její hlas.
Ležel natažený na posteli a vypadal tak apaticky, že by si ho klidně mohli splést s mrtvolou, kdyby neměl otevřené oči. Upřel je na Ebony stojící ve dveřích. Ani si neuvědomil, kdy je otevřela a vešla.
„Jsem rád, že tě to napadlo,“ ušklíbl se.
Její hnědé oči se zúžily vztekem. Místo aby odešla a zavřela ze sebou dveře, přešla pokoj až k jeho posteli.
„Přestaň být jízlivý,“ požádala ho nespokojeně.
Zase další úšklebek.
Nenáviděl se za to, ale čím déle byl tady, tím více zase připomínal toho starého arogantního a prázdného Draca Malfoye.
„Když budu tady, tak mám být přeslazený drahoušek?“ zeptal se jí provokativně.
Křivě se pousmála. Dracovi zatrnulo.
Tenhle její úsměv … znal ho tak důvěrně, dokonale. Skoro už dokázala předvídat, kdy se roztáhne po její tváři.
„Jseš nevděčnej parchant!“ oznámila mu Ebony jedovatě.
Draco pokrčil rameny.
„Nikdy jsem netvrdil, že ne. I když se mi vůbec nezamlouvá, že mě zase urážíš.“
„Ty mě urážíš pořád,“ ušklíbla se pro změnu Ebony.
Hra na úšklebky byla jejich oblíbenou školní zábavou. Vyvolávala záblesky školních let v jejich myslích. Draco však zvážněl. Nechtěl vzpomínat. Dělal to posledních sedm dní a zjistil, že to k ničemu nevede. Minulost byla pryč. A nic to nemohlo změnit. Hra skončila …
„Nechápu, o co ti jde.“
„Jo, to jsi vystihla. Nic nechápeš,“ zamračil se na Ebony. Rezignovaně svěsila ramena.
„S tebou se nedá normálně mluvit,“ řekla tiše a vyčítavě.
„Jen nemám zájem bavit se s tebou.“
Draco ani nevěděl, proč vyslovil tu lež. Možná ji chtěl potrestat za tu lítost, kterou ho tak ničila. Možná jí chtěl ublížit jen tak …
Ublížit? Vždyť jsem jí ukradený! povzdechl si v duchu.
„No tak jsi měl jít prosit o pomoc své zmijozelské přátele!“ zasyčela na něj Ebony vztekle. „Ti by ti jistě rádi pomohli a riskovali by tak kvůli tobě hněv svých rodičů a hlavně Voldemorta.“
Draco se při vyslovení toho jména otřásl. Ebony to neuniklo.
„Nebuď zbabělec, Draco. Jméno ti nemůže ublížit.“
„Jistě … pro tebe je to snadné, klidně říkat jeho jméno,“ odsekl Draco. „Protože tebe neučili mít z toho jména hrůzu. Tobě nevysvětlovali, co všechno jeho nositel dokáže. Ani ti nevtloukali do hlavy, co po tobě chce, co od tebe očekává-“
„A co chce? Co od tebe očekává?“ přerušila Draca Ebony prudce.
„Čeká, že se k němu přidám,“ odpověděl Draco na její otázku a jeho hlas měl překvapivě bolestný nádech. „Že pro něj budu zabíjet jako můj otec. Čeká, že pro něj zabiju nejdřív tebe a potom - možná i … Harryho Pottera.“
Draco se nadzvedl na lokti a otočil se na bok, aby viděl dívce do tváře.
„Co je? Překvapuje tě to?“
Ebony zavrtěla hlavou.
„Ne. Ale překvapuje mě, že jsi to neudělal,“ přiznala popravdě. Draco se pousmál.
„Třeba je tohle můj plán. Dostanu se sem a pak jednou v noci, až budete všichni spát, se vyplížím z pokoje a zabiju Harryho. Tak jsem to měl udělat už v Bradavicích.“
Mladý spisovatel zničehonic přestal a pak vztekle mrštil lahvičkou s inkoustem proti nejbližší stěně. Podlahu i zeď zasypala sprška střepů, inkoust vystříkl na všechny strany. Na stěně zůstala černá skvrna, rozpíjela se a roztékala, a jak inkoust pomalu zasychal, vytvářela podivný obrazec.
Takhle by jistě vypadala smrt, napadla ho nepříliš povzbudivá myšlenka. Odhodil brk někam stranou a pergameny nechal rozházené po stole. Stejně do jeho pracovny nikdo nechodil. Zakázal to i domácímu skřítkovi Freekymu.
Pak odešel.
III.
Pergameny našel tak, jak je nechal. Skvrna na stěně už byla dávno zaschlá. Nevšímal si jí. Pro posilnění se napil ze šálku čaje, který si přinesl sebou, a vytáhl další lahvičku s inkoustem. Pod stolem našel starý odhozený brk a v zásuvce svého stolu čisté pergameny.
Čekala ho třetí kapitola jeho příběhu. Třetí jednání těch podivných osudů.
#3 - Sny a skutečnost
Ebony se zarazila před dveřmi do Dracova pokoje. Po krátkém váhání vzala za kliku a vpadla dovnitř.
„Jen jsem ti chtěla říct, že bude večeře a …“ Ebony na chvíli došla řeč. To se nestávalo často.
„Asi bys měl … no, takhle bys tam neměl … no … promiň,“ blekotala a nemohla přestat zírat.
Draco Malfoy stál u postele skoro nahý, jen s ručníkem omotaným kolem boků.
Hlavně se uklidni. Je to Draco Malfoy… nabádala se Ebony v duchu.
No, právě. Mizernej ručník!
Sakra! Proč mě napadají takovéhle nesmysly.
Nevypadá dobře, nelíbí se mi, je to šmejd.
Troška sluníčka by mu neuškodila a míň peroxidu.
Draco se mezitím očividně velmi dobře bavil jejími rozpaky.
„Hodláš na mně takhle zírat, nebo půjdeš ke mně a políbíš mě?“ zeptal se jí provokativně.
Odpovědí mu bylo prásknutí dveřmi.
Jistě že věděl přesně, co se té dívce honilo hlavou. Věděl to, protože ji znal, jako by s ní strávil celý život. Někdy se stalo, že se při myšlence na ni usmíval. Většinou však jeho myšlenky nebyly šťastné.
Pohlédl na plameny v krbu. Hned věděl, jak má pokračovat.
No jistě …
Draco byl ten večer zase sám. Seděl v salónu a zíral do plamenů praskajících v krbu. Všichni byli venku, v boji. A on tu musel sedět. Nemohl nic dělat. Bylo to příliš nebezpečné pro všechny, tak mu to řekl Brumbál.
Měl vztek. Vztekal se na sebe kvůli své bezmocnosti. Vztekal se na ostatní, že mu bránili bojovat. Byl tu jako vězeň. Jeho bezpečí se stalo jeho vlastním vězením.
Trhl sebou. V hale se ozvaly zvuky. Vylétl z křesla a rychle se tam vydal. Proti němu šel Harry, který nesl v náruči Ebony. Za nimi cupitala bledá a vyčerpaná Ginny.
„Co se stalo?“ zděsil se Draco upřímně.
„Je zraněná nevidíš?“ štěkl na něj Harry.
Zranění se opravdu nedalo přehlédnout. Dlouhý a zjevně hluboký šrám na boku. Od prozrazení Voldemortova návratu a pak zvláště od chvíle, kdy Harry Potter opustil školu, se bojovalo opravdu nelítostně.
„Musíš se o ni postarat. My musíme zpátky. Snape říkal, že se v léčitelství trochu vyznáš,“ vysypala na něj Ginny. Harry se na ni zamítavě otočil.
„Nenechám ji tady s ním!“ pohodil hlavou směrem k Dracovi a nesl svou sestru po schodech nahoru do její ložnice.
„A co chceš dělat, Harry? Musíme zpátky na pomoc ostatním. Draco se o ni postará,“ přesvědčovala ho Ginny.
Harry opravdu neměl na vybranou. Složil Ebony jemně do postele. Pak zamračeně pohlédl na Draca a výhružně pronesl: „Zkus jí nějak ublížit a zaplatíš mi za to vlastní krví, Malfoyi!“
„Nemáš bejt ty ten hodnej, Pottere?“ poznamenal Draco ironicky.
„Drž hubu!“ zasyčel Harry.
„No tak, Harry, nemáme čas na dohadování. Musíme si pospíšit,“ připomněla mu Ginny.
Harry vrhl po Dracovi poslední výhružný pohled a pak se společně s Ginny přemístili pryč.
Draco pohlédl na ležící Ebony. Rána na jejím boku byla opravdu ošklivá, skrz oblečení prosakovala krev.
„K čertu, Potterová. Budu se muset na tu ránu podívat.“
Přiblížil se k ní a zaváhal. Potom jí začal opatrně svlékat hábit. Pod ním měla jednoduché červené tričko s nápisem Atlantští tygři. Jemně jí ho vyhrnul, aby si mohl ránu na boku prohlédnout. Jednu ruku přitom položil na její břicho.
Až když zvedl oči k její bledé tváři, si ten dotek opravdu uvědomil. Horká kůže ho hřála do dlaně. Volnou rukou mávl hůlkou a vyčaroval nějaké obvazy. Odložil je na noční stolek. Nejdřív musel ránu vyčistit.
Něco ho napadalo, a tak začal prohrabávat skříňku s lektvary a přísadami, kterou mu Ebony nedávno ukázala – její soukromé zásoby. Nakonec našel, co hledal. Lektvar na čištění ran a Protikrvácivý lektvar.
Nalil oba na čtvereček gázy a přiložil ho k ráně. Ebony sebou jemně škubla a zavrtěla se. Pak otevřela oči a upřela je na Draca.
„Co se stalo?“ zeptala se zmateně a znovu bolestně sykla. Zraněný bok jí začal pálit.
„Zranili tě při boji,“ vysvětlil jí Draco.
„A ostatní?“
„Jsou v pořádku. Museli se tam ještě vrátit.“
Ebony se po Dracových slovech pokusila posadit.
„Musím za nimi. Musím jim pomoct!“
Draco ji zase jemně přitlačil zpět do peřin. Rána začala znovu slabě krvácet. Draco znovu přiložil gázu. Věděl, že lektvar je sice účinný, ale ne bezbolestný. Přesto ho překvapily slzy, které se vehnaly do jejích očí. Neohrabaně si je setřela hřbetem dlaně, aby je nezahlédl, ale bylo už pozdě.
„No tak, Potterová. Myslel jsem, že vydržíš víc,“ pozvedl Draco obočí.
„Trhni si a nech mě. Postarám se o sebe sama.“
Další pokus se posadit v ní vyvolala vlnu bolesti. Vztekle zatnula pěsti.
„K čertu!“ pohlédla na Draca. „Až doteď jsem nevěděla, co to znamená bojovat. Jen jsem o tom mluvila, slyšela jsem o tom, ale nezažila jsem to.“
Draco pokýval hlavou.
„Není to sranda. Byl jsem zvyklý na svůj život a teď je v háji.“
„To není to samé,“ namítla Ebony.
„Ale je. Jenom jsi mě nepochopila. Předtím jsem si myslel, že moji nepřátelé jsou slabší než spojenci, protože jediným nepřítelem byl tvůj bratr a Brumbál. Teď stojím proti svému otci a vlastně i proti Voldemortovi. Taky už jsem poznal, jaké to je. Otec mě málem zabil, než se mi podařilo utéct. A já chtěl zabít jeho. Nikdy by mě nenapadlo, že budeme stát proti sobě.“
„Klidně zabije svého syna, i když tím slavný rod Malfoyů s dlouhou tradicí a čistokrevnou linií odsoudí k zániku? To jsi ho musel hodně naštvat.“
„Bylo v tom ještě něco víc. Řekl jsem mu něco, co mělo zůstat utajené. Radši náš rod zničí, než aby ho nechal pošpinit. Klidně bude tím posledním pravým čistokrevným vznešeným Malfoyem.“
„A co jsi mu řekl, že ho to tak vytočilo?“
Draco zavrtěl hlavou.
„To je jedno.“ Konečně zase zastavil krvácení a pak se na Ebony zamračil. Musel ji ošetřit.
„Zůstaň ležet. A nehýbej se,“ vyzval ji a zašeptal zaklínadlo.
Ebony se vznesla kousek nad postel, takže se nosem málem dotýkala nebes nad postelí. Draco ji ještě spustil trošku níž. Potom začal její tělo visící ve vzduchu obvazovat.
Občas se přitom letmo dotkl jemné lehce opálené kůže a cítil, jak se Ebony při každém tom doteku rozechvěla.
Když byl hotov, nechal ji zase měkce snést do peřin.
„Asi by ses měla převléknout,“ navrhl při pohledu na zakrvácené tričko.
Ebony přikývla a natáhla se pro svou hůlku, kterou jí Ginny položila na noční stolek.
„Accio!“ nakázala a z jedné skříně k ní vylétlo čisté modré tričko.
Chtěla se posadit, ale Draco ji zase zadržel.
„Nesmíš se moc hýbat,“ připomněl jí.
„Nemysli si, že se nechám oblékat od tebe,“ protestovala Ebony.
„Myslím, že nemáš na vybranou. Dej ruce za hlavu!“ nakázal jí.
Ebony stiskla rty a zatvrzele se nehýbala. Draco si povzdechl a jemně ji chytil za zápěstí.
Ebony si neochotně nechala uvěznit ruce nad hlavou. Draco z ní začal opatrně stahovat tričko. Snažil se přitom nedívat na obnažované tělo, ale nešlo to. I v té chvíli, bledá a omotaná obvazem, s krvavými skvrnami na kůži, se mu zdála přitažlivá. Skoro ho to vyděsilo. Od chvíle, kdy se ocitl v domě na Grimmauldově náměstí, se jeho pocity stávaly intenzivnějšími každou vteřinu.
Ebony si všimla jeho mírně obdivného pohledu a jemně zčervenala.
„Kdyby mi někdo řekl, že … zrovna ty mě někdy uvidíš takhle, asi bych ho zabila,“ dostala ze sebe zamračeně.
„A teď?“
„Teď mám chuť zabít tebe,“ odsekla mu napruženě.
„Vážně? Zabít? Co třeba něco jiného?“ zajímal se provokativně Draco a přetáhl jí tričko přes hlavu.
Pak namočil další čistý kousek gázy do studené čisté vody a jemně otřel z jejího těla stopy po krvi.
Ebony srdce bušilo jako plašené. Věděla, že by ho měla zastavit, ale … byla tak slabá a bezmocná, vážně zraněná a vyčerpaná. Neměla sílu se bránit …
Tyhle hloupé výmluvy si jednu za druhou skládala v hlavě. Ale skutečnost byla jiná. Bylo to tak příjemné. Nečekala by, že Draco Malfoy dokáže být tak něžný a jemný.
Suchým ručníkem opatrně osušil její mokrou kůži. Musel celou dobu odolávat touze ochutnat ji svými rty, dotýkat se jí a užívat si tu příjemnou sametovou jemnost. Vzal do ruky tričko a začal jí ho pomalu navlékat. Jemně ji přitom uchopil dlaní mezi lopatkami a nadzvedl ji, aby jí mohl přetáhnout tričko přes záda.
Pak přes ni přehodil přikrývku. Mírně se na něj usmála.
„Díky.“
Začalo pršet. Déšť zběsile bubnoval do okna a stékal po něm, takže přes něj nebylo vidět ven. Místnost ještě více potemněla. Jako by ta voda odplavila všechnu jeho energii. Povzdechl si.
Tak zase příště.
IV.
Ta kapitola, kterou měl před sebou byla příliš těžká. Bál se jí. Pořád ji odkládal. Chtěl ji přeskočit, ale nešlo to. Nemůžete přeskočit kus příběhu. Nemůžete …
I když vás bolí.
#4 - Nejtěžší
Kvůli zranění se Ebony celý týden nemohla účastnit dalších akcí. Útoky byly stále četnější a ona musela trávit čas v posteli a pít posilující lektvary.
Draco si ji vzal na starost, alespoň nějak mohl být konečně užitečný. Harry to nesl s nelibostí, ale bohužel v domě nebyl nikdo jiný. Vůbec se mu nelíbilo, když pozoroval, jak ty dva sbližují společně strávené chvíle.
Ve skutečnosti to nebylo tak snadné. Draco a Ebony se často hádali. Jejich ostré slovní výměny většinou ukončoval Draco, protože Ebony to zbytečně vyčerpávalo. Snažil se jim vyhnout, ale občas už mu strašně brnkala na nervy, a on si s hrůzou uvědomoval, že pokud to takhle bude pokračovat, ztratí kvůli ní všechno sebeovládání.
Ten večer byl zase hlášen další útok a Řád musel opět zasahovat. Ebony seděla v jídelně u krbu a zamyšleně zírala do plamenů. Snažila se nedát najevo nervozitu a především strach, který ji sužoval, ale Draco ho vycítil.
Posadil se k ní.
„Neboj se o ně. Budou v pořádku,“ zkoušel ji uchlácholit.
„Aspoň tvářit by ses mohl, že ti na nich záleží,“ zavrčela na něj a odvrátila tvář.
„Nebuď nespravedlivá. Taky by se mi nelíbilo, kdyby se něco stalo,“ bránil se Draco.
To, že nedává najevo city, neznamená, že žádné nemá, namítal nějaký neodbytný hlásek v její hlavě. Tenhle boj by si mohl přečíst v jejích očích. Ale její tvář byla odvrácená.
„Co se ti honí hlavou?“ musel se zeptat.
„Proč se pořád chováš jako idiot.“
„Přestaň mě urážet,“ požádal ji důrazně.
„Jen říkám pravdu. Nevěděla jsem, že tě tak děsí,“ ušklíbla se.
„Ty víš něco o pravdě?“ podivil se.
Obrátila se na něj a podrobila jeho tvář důkladné prohlídce svým pronikavým pohledem.
„Co tím myslíš?“
„Už bys mohla aspoň přiznat, že se ti líbím,“ navrhl jí sladce.
„Jseš blb, nafoukanej, arogantní, samolibej blb, který si nevidí ani na špičku nosu.“
„Díky za tu kritiku, ale není to právě to, co na mně tak zbožňuješ?!“
Draco jí věnoval jeden ze svých svůdných úsměvů. Nedala znát, jak ji z něj zamrazilo.
„To už bych si radši dala rande s Goylem než s tebou. Ten by aspoň držel hubu celou dobu zavřenou.“
Draco pozvedl pobaveně obočí.
„Tím mě chceš urazit? Holka která by šla na rande s ním, mi nestojí ani za pohled. Natož pak, abych bral vážně její urážky.“
„Stejně jako mně kluk, který se tahá s Pansy Parkinsonovou,“ vypálila Ebony okamžitě.
„Snad nežárlíš?“
„Vtipný.“ Ebony se ušklíbla. „Pamatuju si vás ze školy. Dokonalý páreček. Oba stejně nafoukaní, oškliví a blbí. Hodili jste se k sobě. Možná jsi měl požádat o pomoc jí.“
„Požádal jsem tebe,“ připomněl jí Draco zbytečně.
„Díky za připomínku, zrovna přemýšlím, jestli jsem neudělala chybu, když jsem ti pomohla.“
„A na co jsi přišla?“ zajímal se Draco. Divil se, jak rychle dokázal jejich rozhovor zvážnět.
„Kdybych to neudělala, byla bych tu teď sama,“ zašeptala Ebony tiše.
Draco na ni překvapeně zazíral.
„Přestaň s tím!“ okřikla ho. „Víš, kolik úsilí mě stálo to říct!? Prostě jen … nechci tu být sama.“
Draco vypadal zaskočeně. Ale dokázal se rychle přizpůsobit.
„Jsem s tebou,“ konstatoval.
Zamračila se na něj.
„To mě právě děsí nejvíc,“ přiznala.
Brk mu vyklouzl z prstů a zanechal na pergamenu dlouhou čáru přes napsaný text. Vypadala jako táhlá jizva. Černá se mu náhle zdála rudá jako krev. Temný krvácející šrám. Stačilo jedno mávnutí hůlkou a mohl být pryč. Ale nechal ho tam. Schválně.
Některé jizvy nejdou vymazat ani odstranit.
Draco vzal jemně její hlavu do dlaní a přinutil ji, aby mu pohlédla do očí.
Překvapilo ho, že v nich objevil zase tu starou známou odhodlanost.
Pak ji políbil. Cítil, jak se jemně našponovala a celá ztuhla, ale nenechal se tím odradit. Jemně prohloubil polibek, přinutil ji pootevřít ústa. Nebránila se. Občas jemně stiskla jeho dolní ret mezi zuby.
„Myslel jsi to vážně?“ ozvala se ve chvíli, kdy museli polibek přerušit, protože se jim nedostávalo dechu.
„Co?“ Draco těžko mohl najít v paměti ten shluk slov, který ji zrovna zajímal.
Řekl jí toho už tolik …
„Tehdy večer, když jsi mě žádal o pomoc,“ upřesnila s pozvednutým obočím.
„Všechno, co jsem tehdy řekl, jsem myslel vážně… I když o tom poslední dobou občas trochu pochybuju.“
„O čem?“ zajímala se a stiskla mu ruku.
Její nehty se mu jemně zaryly do dlaně. Neuhnul.
„O tom, že tě miluju,“ řekl prostě.
Bylo to jako rána do žaludku.
Ebony na něj vytřeštila oči.
Tohle přece neřekl, že ne?
Určitě jsem se přeslechla.
„Cože?“ vydechla.
„Neusnadňuješ mi to. Jsi na mě zatraceně protivná. Ale třeba zrovna v téhle chvíli jsem si naopak absolutně jistý,“ vysvětlil jí.
Pokusila se něco říct, ale nedal jí šanci.
Znovu ji políbil. Tentokrát už se nebránila.
Přijímala jeho něžnosti a se stejnou vášní mu je oplácela. Neskončili jen u polibků. Ve chvíli, kdy se jejich rty spojily, Draco věděl, že už nedokáže přestat. Jeho polibky byly vteřinu po vteřině vášnivější a prudší. Svíral Ebony pevně v náruči, tvrdě a drtivě a zároveň jemně a něžně, s ohledem na její sotva zahojenou ránu.
Cítil, jak se chvěje, cítil tlukot jejího srdce. Ta malá drobná postava, to tělo, které tak často vídal ve snech, ta tvář kterou měl vtisknutou pod zavřenými víčky, všechno to chtěl zlíbat a hladit. Zatímco pokrýval její obličej jemnými vzrušujícími polibky, jeho obratné prsty, které se však v té chvíli třásly nervozitou, ji zbavovaly oblečení. Svlékl jí župan a pak jí přetáhl přes hlavu krátkou noční košili.
Trochu se odtáhl. Jeho oči skoro drze a chtivě klouzaly po jejím nahém těle. Pak se konečně odvážil k doteku. Jemně jí přejel horkou dlaní po zádech. Její kůže byla na dotek tak vzrušující.
Jeho rty opustily její a bezostyšně začaly dráždit její kůži. Poslední věc, kterou si pamatoval jasně a zřetelně, než mu všechno zaplavila narůžovělá mlha slasti, byly její horké dlaně klouzající po jeho nahé hrudi vzápětí následované rty.
Ne, nemohl napsat všechno. Nemohl. Trhalo ho to na kusy. Příliš se nechal vtáhnout do příběhu. Ztrácel nadhled. Vyčerpávalo ho to víc, než čekal.
Rozhodl se přestat. Věděl, že si vždy dokáže domyslet zbytek.
Odložil brk a zašrouboval lahvičku s inkoustem. Uklidil po sobě a sfoukl svíčku. Místnost se ponořila do tmy.
V.
Minulá kapitola byla těžká. Tahle byla důležitá. A ještě těžší než předešlá. Bál se jí, ale zároveň věděl, že ji MUSÍ napsat. Odkládal to dlouho, až příliš možná. Měl strach, že by mohl ztratit potřebnou nenávist, kterou chtěl do ní dát. Nezbylo něž to zjistit.
Dal se do psaní.
#5 - Naposledy
Ten den začal stejně jako jiné - honem na Smrtijedy. Tentokrát se ho však účastnili jen starší členové Řádu. Brumbál trval na tom, že si Harry a jeho přátelé musí odpočinout. Klid jim však nebyl dopřán. Byly asi čtyři hodiny odpoledne. Všichni seděli v jídelně a nepanovala tam zrovna příjemná atmosféra. Weasleyovi a Hermiona si vyměňovali znepokojené pohledy. Harry zkoumavě sledoval svou sestru. Ebony se pdo tím pohledem cítila nepříjemně. Nikdo nemluvil. Ron už nakonec to napětí nevydržel.
„Jdu na vzduch,“ oznámil a opustil jídelnu.
„Rone, Brumbál říkal, že-“ začala Hermiona, ale když viděla, že ji neposlouchá, vydala se za ním.
Vzápětí byli oba zpět.
„Co se děje?“ uhodil na ně Harry, když zahlédl jejich vyděšené obličeje, a vstal od stolu
„Obklíčili nás Malfoyovi lidi,“ oznámil mu Ron třesoucím se hlasem. „Chtějí vyjednávat.“
„Lucius Malfoy je tady?“ zhrozila se Ebony.
„Ano. A nepřišel na přátelskou návštěvu,“ řekla Hermiona. „Chce mluvit s tebou, Harry.“
„Fajn. Tak si promluvíme.“
„Pozval bych vás dál, ale na návštěvu je trochu pozdě, nezdá se vám?“ prohodil Harry Potter konverzačním tónem z balkónu domu směrem dolů k Luciusi Malfoyovi.
„Myslím, Pottere, že nejste zrovna v situaci, kdy byste mohl mluvit tímto tónem,“ upozornil ho Lucius Malfoy a oči mu výhružně blýskly.
(AN: Což mimochodem Harry nemohl vidět, ale jako Malfoy si musíte zachovat určitý styl.)
„Moc dobře víte, proč jsme tady. Chceme Draca. Když ho vydáte, opustíme tohle místo,“ určil jasně pravidla.
„Kde mám vzít jistotu, že to opravdu uděláte?“ zeptal se Harry.
„Chci svého syna,“ zopakoval Lucius a v jeho hlase zazněla jistá netrpělivost. To nebylo dobré znamení, ale Harry to ignoroval.
„Nezdálo se mi, že by Draco nějak po shledání s vámi.“
Luciusova chladné oči se pro změnu zúžily – další varování.
„Vaše hra na naivku a hlupáka už mě unavuje,“ přiznal. „Příliš riskujete, Pottere.“
Neohrabaným pohybem shodil lahvičku s inkoustem a černá barva se rozlila po stole. Rychle uhnul pergamen z jejího dosahu a kouzlem inkoust odstranil.
Ze zásuvky psacího stolu vytáhla další lahvičku.
Poslední.
„Co se děje?“ divil se Draco, když Ebony jako vichřice vlétla do jeho pokoje.
„Venku je tvůj otec,“ oznámila mu pochmurně.
„Co? Jak … jak mě tu našel? To je-“ Draco byl v šoku.
„Musíš pryč!“ přerušila Ebony jeho blekotání. Razantně zavrtěl hlavou.
„Ne. Budu bojovat s vámi. Nesmíme se nechat porazit,“ prohlásil plamenně.
„Harry s ním zrovna vyjednává. Mohl bys využít toho, že ho zaměstnává, a utéct sklepním vchodem,“ navrhla Ebony.
V té chvíli vrazil do pokoje Ron.
„Měl bys vypadnout, Malfoyi. Je tu jenom kvůli tobě! Co kdyby ses mu vzdal!?“ navrhl.
„NE!“ protestovala Ebony prudce.
„Myslíte, že odejde, když to udělám?“ zeptal se a vypadal rozhodnutý jít ven.
„Nedá se mu věřit. Byla by to hloupost, Draco!“ namítla Ebony.
„Pěkně si tě omotal kolem prstu,“ poznamenal Ron jedovatě.
„Sklapni, Rone!“ utrhla se na něj Potterová, pak se otočila na mladého Malfoye.
„Draco,“ začala.
„Já musím jít. Pokud opravdu můj otec odejde, tak … Chci abys byla v bezpečí,“ prohlásil Draco rozhodně.
„Já se o sebe postarám. A ostatní taky. Budeme bojovat!“
Draco ji zarazil jediným gestem ruky.
„Ne. Musím to udělat.“
S tím zamířil ven ze své ložnice.
Ebony chvíli tiše klela a pak se rozeběhla za ním.
Ron se usadila na Dracovu postel. Když si to uvědomil, vstal, jako by se spálil.
Ebony se mezitím podařilo dostat se k Dracovi na vzdálenost, kterou potřebovala.
„Mdloby na tebe!“ vyslala na něj kletbu.
Zasáhla ho do zad. Svalil se k zemi.
Přiklekla k němu a vytrhla mu jeden stříbřitě se lesknoucí blonďatý vlas. Z hábitu vytáhla malou lahvičku a vlas do ní hodila. Tekutina v lektvaru mírně ztmavla.
Ebony odtáhla Draca do nejbližší ložnice – Harryho a Rona. Naposledy pohlédla na Draca a pak se napila Mnoholičného lektvaru.
„Tak co, Pottere? Hodláš mi vydat mého syna, nebo budeš raději čelit útoku?“ stanovil Lucius definitivně ultimátum.
Trpělivost už mu došla.
„To nebude třeba!“ ozval se jasný hlas.
Harry sledoval, jak světlovlasá postava v tmavém plášti míří k Luciusovi.
„Jsem tady, otče,“ pronesl Draco pevným hlasem.
„Zdá se, že máte pro dnešek štěstí, Pottere. Jen prozatím,“ ukončil Lucius svou konverzaci s Harrym a obrátil se na svého syna.
„Draco. Znáš pravidla. Víš, jak trestám zrádce. Tvá matka pro tebe zřejmě nebyla dost odstrašujícím příkladem. Zaplatíš za své činy,“ oznámil mu Lucius.
Na balkóně vedle Harryho se objevila Hermiona.
„On ho opravdu zabije,“ vydechla, když viděla dvě postavy stojící dole na ulici před domem.
Draco už byl stejně vysoký jako jeho otec. Z té dálky si byli ještě podobnější. Jablko nepadá daleko od stromu.
„Copak s tím nic neuděláš, Harry?“ obrátila se zděšeně na svého kamaráda.
„Ne. Proč bych měl?“ procedil Harry skoro bez zájmu mezi zuby.
„Právě teď a tady. Poklekni přede mnou,“ vyzýval dole Lucius svého syna. Jeho hlas byl stále zesílený, slyšeli každé slovo.
Hermiona s Harrym zacloumala.
„Harry!“
„Všechno jde podle plánu, Hermiono,“ řekl jí klidně a setřásl její ruce.
„Ne. Malfoyi nikdy před nikým neklečí!“ pronesl Draco pevným tónem.
„Plánu? O jakém plánu tady mluvíš?“ nechápala Hermiona.
„Vychoval jsem tě dobře,“ pochválil Lucius Draca. „Znáš všechna pravidla. V mnohém jsi opravdu jako já.“
„O mém plánu!“ sdělil Harry Hermioně a neodpustil si mírné pousmání.
„Chceš říct, že to ty jsi jim řekl, kde mají Draca hledat?! Jak jsi mohl, Harry?! To ho tak nenávidíš?“
Hermiona nebyla schopná uvěřit. To přece Harry nemohl udělat. Harry přece …
„ANO! Přivedl jsem toho hajzla sem a nabídl mu pomoc, střechu nad hlavou. Riskoval jsem, že nás zradí. A on klidně svedl mojí sestru! Myslíš, že mu dovolím, aby byl s ní. Nikdy! To ať je radši mrtvý. Za tuhle zradu si nic jiného nezaslouží!“
Mezitím dole…
„Crucio!“ Lucius se šíleně rozchechtal. „Jako spojenec bys byl dokonalý, Draco, ale jako soupeř…“
Hermiona zděšeně zírala na Harryho. Draco se dole svíjel v bolestech a jeho aristokratická tvář se odírala o kamení silnice.
„Harry, proboha. Jak můžeš být tak …“
Hermioně se hrůzou nedostávalo slov. Zírala střídavě na Harryho a na Draca. Lucius změnil způsob mučení. Neviditelné biče šlehaly jeho syna po celém těle. Zanechávaly za sebou hluboké krvácející šrámy.
„Už mě nebaví být tím dobrákem, který vždycky doplatí na to, že hraje fér. Ebony je poslední rodina, kterou mám. Nenechám toho hajzla, aby mi ji vzal!“ vysvětlil Harry Hermioně.
Lucius Malfoy sklonil hůlku. Krvácející Draco sebou přestal zmítat. Krev na jeho tvářích se mísila s horkými slzami bolesti.
„Dobrá. Dopřeju ti tu čest zemřít ve stoje,“ oznámil Lucius svému synovi a za pomoci hůlky ho postavil na nohy.
Bez magické pomoci by Draco nebyl schopný ani vstát, natož pak se udržet se na nohou.
V té chvíli se na balkón vpotácel Draco Malfoy.
Harry a Hermiona se otočili po hluku.
Chvíli na něj ztuhle zírali.
„Co to má znamenat? Co tu děláš, Malfoyi? Přece jsi tam venku.“
Harry ukázala prstem dolů na ulici a jeho hlas měl hysterický přídech.
Draco shlédl malátně ven na postavu stojící proti Luciusovi. Docházelo mu to pomalu, stále byl ještě zpomalený a omámený Omračující kletbou.
„NE!“ vykřikl potom a svezl se na kolena. „Ebony.“
„Avada kedavra!“
Z hůlky Luciuse Malfoye vyšlehl zelený plamen smrti. Lucius sledoval, jak se postava, kterou považoval za svého jediného syna, pomalu kácí na chladnou zem.
Ani ten pohled nedokázala pohnout jeho chladným kamenným srdcem.
Prásk! Lucius se přemístil a tělo jeho „syna“ nechal tam.
Záležitost pro něj byla skončená.
„Ebony!“ vykřikl znovu zoufale Draco.
„Co se to tu děje?“ vyrazil ze sebe Harry. „To přece … chceš říct, že tam venku …“
Draco se třásl, a když se obrátil na Harryho, jeho oči byly plné bolesti.
„Ona … omráčila mě a pak si nejspíš vzala Mnoholičný lektvar.“
„To není možné - to je lež. To přece….“
Harrymu ta strašlivá skutečnost docházela pomalu, ale o to bolestněji. Hermiona vedle něj se rozplakala a odvrátila od něj tvář.
„NE! To není pravda! To ne!“ rozkřikl se Harry hystericky.
Vlétl dovnitř do salónku a cestou vrazil do židle. Hermiona se ohlédla a viděla, jak Harry vztekle mrštil přes místnost židlí.
„Je to moje vina. Je to, jako bych ji zabil,“ zamumlal zoufale, než se s pláčem svezl na zem.
„Nakonec jsem prohrál. Nakonec mi ji ten hajzl vzal.“
Prudce se několikrát nadechl a vydechl. Ruka, ve které svíral brk, se mu třásla. Ale nemohl přestat. Protože věděl, že už by nikdy nenašel dost síly to dokončit.
Bylo to poprvé co ho viděli plakat. Jeho horké slzy se draly z jeho očí a dopadaly na chladnou tvář dívky, kterou svíral v náruči.
Bylo mu jedno, že ho sledují všichni členové Fénixova řádu. Bylo mu jedno, že se všichni dívají a šeptají si.
Nezajímali ho.
Jediná osoba, na které mu kdy záleželo, teď ležela v jeho sevření. Sklonil se k ní políbil její chladné rty. Naposledy…
V jeho očích byla tak krásná. I teď, kdy měla dlouhé vlnité vlasy slepené krví. S jejím životem jakoby i je opustila nespoutanost. Volně jí splývaly po zádech, spadaly přes jeho paže. Mrtvé a bez života. Ten už nezbyl. Už ho nebyla ani jiskřička v tom jindy tak živém energií pulzujícím těle.
Její bledá tvář byla zasažena také. Dlouhý šrám se táhl přes celou levou líc až k očnímu koutku. Krev už byla zaschlá; vypadalo to, jako by jí někdo na tvář jen položil dlouhý rudý vlas. Další pozůstatek Luciusova neviditelného biče se táhl přes její hruď.
Za tohle zaplatí…
Za každou kapku její krve. Za každou její slzu bolesti. Za každý okamžik strachu, který musela zažít.
Zaplatí za to …
Dal mu život, ale zároveň mu toho vzal víc, mnohem víc. Jaký mohl být jeho život bez Ebony.
Zaplatíš mi za to, otče! Zaplatíš!
Obrátil se na Harryho, který stál opodál se skelným nepřítomným výrazem v očích. I k němu pocítil vlnu nenávisti. I on měl podíl na Ebonyině smrti.
Ta palčivá žhavá nenávist na chvíli překryla bolest.
Sevřel pevněji svou hůlku a pak ji pozvedl proti Harrymu.
Konec.
VI.
Draco Malfoy dopsal poslední větu. Odložil brk a zašrouboval lahvičku s inkoustem. Brk uložil do pouzdra a obojí potom do zásuvky stolu ve své pracovně v Malfoy Manor.
Opravdu mu to pomohlo. Zůstala sice bolest, ale už necítil vinu.
Ne, nebyla to jeho chyba.
On Ebony miloval, ona ho také milovala. Mohli být spolu, nebýt Pottera. Mohli být spolu, nebýt Potterovy zrady.
Co na tom, že porazil Pána Zla?
Co na tom, že pomohl Dracovi zabít jeho otce?
Zabil totiž i Ebony.
Bolest vystřídala nenávist. Nenávist, kterou nemohlo nic nikdy změnit ani oslabit. Věčná nenávist.
Naposledy pohlédl na pergamen ležící na stole. Pak ho zamkl do trezoru.
Mohl ho spálit, ale nešlo to. Nechtěl zapomenout. Chtěl si každý den připomínat, proč nenávidí Harryho Pottera, spasitele světa a muže, který zničil jeho první a jedinou lásku.
Klaply dveře a do pokoje se jako uragán vřítilo malé blonďaté stvoření.
„Tati!“ zajásala jeho dcera Adriana a vrhla se Dracovi kolem krku.
Dosud tichá pracovna jako by se naplnila životem a rozruchem.
„Už nemáš práci?“ zajímala se Adriana.
Draco zavrtěl hlavou.
„To je dobře. Slíbil jsi mi, že půjdeme létat. Už přišlo moje koště. Viděla jsem ho.“
„Dobrá. Ale musíš si to zasloužit. Zapomněla jsi zaklepat a tvůj příchod také nebyl zrovna důstojný. Zkus to znovu, a pokud se ti to podaří, půjdeme létat.“ Adriana přikývla a zmizela zase na chodbě.
Vzápětí se ozvalo zaklepání na dveře.
„Dále!“ Dveře se otevřely.
~ Konec ~