Ne úplně ztracené
Stav povídky: jednorázovka (one shot)
Summary: Občas ani láska není všemocná a občas naopak dokáže zázraky.
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Claire Nottová, Harry Potter
Varování: AU (alternative universe), od 12-ti let
Betaread: ne
Summary: Občas ani láska není všemocná a občas naopak dokáže zázraky.
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Claire Nottová, Harry Potter
Varování: AU (alternative universe), od 12-ti let
Betaread: ne
Byl konec. Několik metrů od sebe viděla stát Harryho. Klesl na kolena a objímal třesoucí se Claire Nottovou.
Ebony minula Snapeovo chladné tělo. Oči měl otevřené a vytřeštěné do prázdna.
A pak ho uviděla.
Draco.
Kolem něj byla krev a Ebony si při pohledu na hlubokou ránu v jeho břiše uvědomila, že je to jeho krev. Rychle vytáhla hůlku, aby zastavila krvácení. Ruka se jí přitom třásla.
Kouzlo však zabralo. Dracův bledý obličej byl nyní ještě světlejší – bílý jako křída s šedými skvrnami kolem očí.
Ebony pohlédla na jeho hrudník. Zpod potrhaného hábitu prosvítala zakrvácená bílá košile a dokonce i kůže.
Zvedal se a klesal. Ještě byl stále naživu.
Sklonila se k němu a vzala jeho ruku do dlaní.
„Draco.“
Otevřel s námahou oči.
„Ebony,“ zasípal.
„Jsem tady. Všechno bude v pořádku. Madame Pomfreyová má hodně práce, ale bude u tebe každou chvíli.“
„Skvělé, ne že bych na tohle byl zvyklý,“ pokusil se o svůj obvyklý tón. „Jsem Malfoy. Vždycky dostávám exkluzivní a okamžitou péči.“
„Zmetku. Jestli chceš, můžeš ode mě dostat exkluzivně do nosu, jestli nepřestaneš,“ varovala ho Ebony, ale na tváři se jí mihl úsměv.
Vzápětí se, ale zase zamračila, když se rozkašlal. „Asi by ses neměl vysilovat mluvením,“ doporučila mu.
„To nech na mě.“ Draco se pokusil posadit. „Cítím se docela dobře na to, jak musím vypadat. K čertu s celou tou mizernou bitvou. Zničili mi nejlepší hedvábnou košili.“
„Chápu, jaká to pro tebe musí být bolestná ztráta,“ ušklíbla se Ebony.
Draco zvážněl při pohledu do jejích očí. „Mohl jsem přijít o víc.“
„Claire je … v pořádku,“ informovala ho tiše.
„Jistě, vidím, že tvůj bratr se o to postaral.“ Draco se ani neotočil tím směrem.
„Mám ji zavolat?“ navrhla Ebony.
„Ne. Zůstaň tu se mnou ještě chvíli.“
„Nech toho Draco,“ požádala ho vážným hlasem.
„Čeho?“ nechápal.
„Na tohle nemám sílu. Tak už mi přestaň takhle zatraceně ubližovat.“
„Ebony.“
Chytil ji za ruku, ale vytrhla mu ji.
„Ne. Ty jsi rozhodl, že nebudeme spolu. Vzpomínáš?“
„Nikdy jsem nebyl s nikým tak šťastný jako s tebou. Vlastně jsem před tím nebyl šťastný vůbec.“
„Teď bys měl být šťastný s Claire,“ připomněla mu.
Ebony se vracela do hradu sama. Nikdo kolem neoslavoval, i když právě Harry definitivně porazil Voldemorta a ukončil válku.
Kolem bylo až příliš mnoho ztrát a příliš mnoho bolesti, která se nedala jen tak zapomenout. Ani Ebony necítila nějakou radost - jen úlevu.
A její srdce svírala bolest. Stará rána, která se nikdy úplně nezahojila, teď byla otevřená. Ta rána měla jméno Draco.
Ebony se v myšlenkách vrátila ke dni, kdy se její vztah s Dracem změnil z nenávistné rivality v něco mnohem hlubšího a nečekanějšího.
Bylo to v polovině letošního roku. V té době se celá ta smrtonosná nenávist mezi Dracem a nebelvírskou čtveřicí Harry, Ron, Hermiona a Ebony poněkud ochladila. Dracovy útoky a střety už se týkaly výhradně jen Ebony a většinou to nebylo nic jiného než sarkastické slovní výměny a občasné urážky.
Mnohem horší to bylo se Snapem. Toho dne jí napařil školní trest, protože zase neudržela jazyk za zuby, a opravdu nebyl daleko požadovat po Brumbálovi její vyloučení. Měla na toho hlupáka takový vztek!
Přihnala se jako velká voda do ložnice a vztekle nakopla svůj kufr stojící u postele. Převrátil se a rozsypal na podlahu. Zaklela a začala vysypané věci sbírat. Náhodou tak narazila na malý sešit v tvrdých deskách - byl to její starý deník.
Zalistovala stránkami a na tváři se jí na okamžik objevil úsměv. Byl plný vzpomínek. Na její lumpárny s Tonym, na zápasy ve famfrpále, na pokusy s lektvary. A na nenáviděnou ředitelku Viltovou na Merlinově akademii.
Celý ten deník byl plný ostrých poznámek na její adresu.
Ebony se zasmála při pohledu na „Seznam věcí, které na té ježibabě nejvíc nesnáším“.
Dostala skvělý nápad. S brkem a inkoustem zamířila ven k jezeru. Usadila se stranou od ostatních a pustila se do psaní.
Za chvíli spatřil světlo světa Seznam důvodů proč nesnáším toho umaštěného mizerného bastarda Snapea. Za těch několik desítek minut se dostala na číslo třicet šest, ale pořád to nebylo všechno. Její klid však netrval dlouho.
„Copak to píšeš, Potterová? Nevypadá to jako úkol z lektvarů,“ postřehl bystře Draco Malfoy a sklonil se nad ni.
„Co se staráš, Malfoyi? Nic ti do toho není, tak si jdi po svých.“ Draco se však nehodlal vzdát. Cokoli, co se týkalo Potterovy sestry, popouzelo jeho zvědavost.
„Accio sešit!“ deník se vyškubl Ebony z ruky vlétl do jeho.
Ebony byla na nohou jako blesk a už po něm zase natahovala ruce. „Hej! Ty zmetku!“ prskala přitom vztekle.
„Ale… ale,“ pozvedl Draco pobaveně obočí. „Seznam důvodů proč nesnáším toho umaštěného mizerného bastarda Snapea … Co to je?“
„Dej to sem, Malfoyi! Hned!!!“
Draco zavrtěl hlavou a uhýbal před ní. Dařilo se mu bez obtíží držet sešit z jejího dosahu, i proto že měl oproti ní výškovou převahu skoro třiceti centimetrů.
„Copak jsem blázen. Pokud se nepletu tak tohle je tvůj deník. Hmmm to bude zajímavé počtení.“
„Opovaž se!“ vyjela na něj. „Okamžitě mi ho vrať-“
Draco ji však ignoroval a vydal se zpět k hradu.
„Hej, ty parchante! Kam jdeš s mým deníkem?“ vykřikla a rozběhla se za ním. „Malfoyi!“
Už byli ve vstupní síni, kterou právě procházel … Snape.
Kdo jiný zamračila se Ebony, když ji zarazil jeho hlas.
„Co se tu děje? Můžete mi vysvětlit, proč pronásledujete pana Malfoye.“
Draco se pobaveně otočil. Věděl, že nemůže říct pravdu. Snape by jí toho bastarda pěkně osolil. „No, Potterová. Pana profesora by pravda jistě zajímala,“ vyzval ji a potlačil další pobavený škleb.
„Já jsem,“ začala koktat Ebony, „… chtěla jsem se Draca zeptat, jestli by mi neporadil s … esejí na lektvary, pane profesore.“
„Myslím že by bylo lepší kdybyste svou neznalostí otravovala někoho z vašich Nebelvírských,“ poradil jí Snape. „I když pochybuji, že by některý z nich byl dost inteligentní na to, aby vám odpověděl.“
S tím je Snape nechal být a zmizel ve vchodových dveřích. Ebony se zamračila na Draca, který se pobaveně usmíval.
„Smůla, co, Potterová? Vypadá to, že tě mám v hrsti. Tohle by Snapeovi rozhodně stačilo, aby tě nechal vyhodit z Bradavic, co myslíš? Nebo bych měl některé pasáže předčítat celé škole? Nebo by to mohlo vyjít knižně, co ty na to?“
„Zmetku, zatracenej!“ ulevila se Ebony bezmocně.
„Taky ti přeju hezký den, Potterová.“
Podle Pobertova plánku, který si Ebony „vypůjčila“ od Harryho, si nakreslila docela přesnou mapu zmijozelského sklepení. Hlavně si na některé dveře udělala červený křížek, aby jí náhodou nenapadlo je otevřít.
Z návštěvy Snapeových soukromých komnat by ani ona ani Snape určitě nebyli nadšení.
Strávila v blízkosti vchodu do sklepení celý den, než se jí podařilo vyslechnout jednoho neopatrného prváka, jak říká heslo.
V noci vyrazila do akce. Bylo snadné dostat se dovnitř. A plánek jí to velmi usnadnil.
Rychle si na něj posvítila a vyrazila ke dveřím do chlapecké ložnice sedmého ročníku.
Zevnitř se ozývala úplná symfonie chrápaní produkovaná pěti spícími Zmijozelskými. Mezi nimi i Malfoyem.
Ebony věděla, že má postel úplně vzadu trošku dál od ostatních. Zamířila jako myška k ní. Draco měl zatažené závěsy a podle hlasitosti jeho chrápání se dalo soudit, že spí jako zabitý.
Nebyla si jistá, kde má deník hledat a tak si dovolila hodně riskantní krok.
„Accio deník!“ zašeptala.
Jedna ze zásuvek u Dracova nočního stolu se otevřela a deník z ní vylétl do její natažené dlaně. Konečně. Schovala ho rychle do hábitu a pak se potichu vydala ke dveřím ložnice.
Snažila se nedělat žádný hluk, i když měla pocit, že hlasitý tlukot jejího srdce už musel dávno všechny probudit.
Byla u dveří – konečně. Otevřela je a vykoukla opatrně ven na chodbu. Nikde ani noha. Tedy … ne tak docela…
V té chvíli ji totiž něčí velká ruka zakryla ústa a něčí paže ji přitáhla k sobě.
Otočila se a s hrůzou hleděla do překvapené tváře Draca Malfoye. Ten výraz stál opravdu za to. Jindy chladný a znuděný výraz zmijozelského mladíka byl teď absolutně konsternovaný.
Trvalo jen pár vteřin, než si to uvědomil i Draco a jeho šok překvapivou rychlostí nahradil mrazivý vztek.
Prudce s Ebony smýkl a doslova ji vyvlekl ven na chodbu. Otevřel dveře do společenské místnosti a vstrčil ji tam.
Konečně pustil její ústa a kouzlem zamkl dveře. Nevšimla si, že přidal i Utišující kouzla, aby nikdo nemohl slyšet případný hluk.
Ebony se k němu s napjatým pohledem otočila.
Draco rozsvítil svou hůlku a namířil ji dívce do tváře. Jinak byla v místnosti naprostá tma.
Oslepená Ebony teď nemohla vidět jeho tvář. Ale i podle ovzduší v místnosti bylo jasné, že zuří.
Nakonec se mu však povedlo ovládnout a když promluvil, zněl jeho hlas chladně a jízlivě jako obvykle.
„Ale, ale, tak Potterová si vyrazila na noční výlet do Zmijozelu? To by myslím třeba Snapea hodně zajímalo. Teď už by se jistě zasloužil o to, aby tohle byl tvůj poslední den v Bradavicích.“
Ebony mlčela a Draco postoupil blíž k ní. Sklonil svou hůlku a věnoval ji zlomyslný úsměv.
Tak teď jsi v háji, pomyslela si Ebony zoufale.
Přesto však dál čelila jeho pohledu se skoro vzpurnou odhodlaností.
„Je to zvláštní, že je teď tvoje budoucnost na škole v mých rukách, že ano?“
„To rozhodně,“ ušklíbla se.
Dracovy oči se nebezpečně zúžily. „Jsi až moc klidná, na to, v jaké jsi situaci.“
„Jak jsem ti už tolikrát řekla, Malfoyi. Nebojím se tě!“
„A já ti teď dokážu, že bys měla.“
Draco se znovu zlomyslně ušklíbl a v prstech si pohrával se svou hůlkou. Ebony pocítila mírné bodnutí strachu.
Celá situace ji začal víc než znervózňovat. Stála tu sama ve společenské místnosti Zmijozelu s Dracem Malfoyem, který měl na sobě jen … moment … zarazila se, když si uvědomila, že před ní Draco stojí jen v černých boxerkách.
A k její smůle Draco její pohled vystopoval.
Úsměv, který se roztáhl po jeho tváři byl jako obvykle arogantní, ale bylo i v něm i něco víc. Ebony z toho úsměvu zamrazilo.
Já jsem se vážně musela zbláznit! Jak jsem si zatraceně mohla myslet, že by to mohlo vyjít! nadávala si v duchu.
Draco udělal několik dalších kroků směrem k ní a zrušil tak úplně vzdálenost mezi nimi.
Tak to teda ne, vztekala se v duchu. Hrát si se mnou nebudeš, ty zmetku zatracenej!
Opětovala jeho samolibý úsměv.
„Teď už chápu, proč o tebe holky nemají zájem. Vypadáš jako mrtvola a máš i stejnou tělesnou teplotu,“ pronesla pobaveně.
Dracův úsměv ztuhl, výhružně zasyčel a nečekaně ji chytil pevně za předloktí. „Co si to dovoluješ?!“
„Co je? Nejsi zvyklý slyšet pravdu?“
„Nejsi v situaci, kdy by sis mohla dovolit mě ještě urážet, Potterová,“ připomněl jí.
Pokrčila rameny. „Promiň, ale já mám ve zvyku říkat vždycky to, co si myslím.“
„Vážně? Tak přiznej, že máš strach.“
„Strach. JÁ SE TĚ OPRAVDU NEBOJÍM!“
„Tak proč se chvěješ?“
To byl fakt, který se nedal popřít. Bohužel …
Protože se na mě moc lepíš, protože jsi až moc blízko. Protože krásně voníš … Cože? Ebony rychle zarazila vlak svých šílených myšlenek, než vykolejí.
„Je mi zima,“ zkusila nepřesvědčivě.
„Zima?“ Draco se zasmál opravdu pobaveně.
„V Nebelvíru máme mnohem teplejší společenku. A jak tak koukám, tak i mnohem útulnější pohodlnější a přívětivější.“
„Víš, Potterová, asi se oba shodneme, že jsi tam měla zůstat. Nikdo tě nenutil sem chodit. Ale ty jsi přišla. A mě napadá zajímavá otázka. Proč?“
Ebony se zhluboka nadechla. Tuhle otázku čekala už od začátku, ale i když ji Draco vyslovil až teď, nijak jí to nepomohlo vymyslet na ni přijatelnou lživou odpověď.
„Proč jsi přišla?“ zopakoval.
„Chtěla jsem vědět, jestli v noci chrápeš. A zjistila jsem, že nemáš daleko k motorové pile, takže už můžu jít.“
„Ne tak rychle.“ Draco ji sevřel pevněji. „Ty jsi vážně zábavná. Víš, co? Uděláme dohodu. Když mi řekneš pravdu, nezavolám na tebe Snapea.“
„A jak poznáš, že ti nelžu,“ zajímala se.
„To nech na mně. Ale dej si pozor. Za každou další lež tě potrestám,“ varoval ji s převahou.
Na co si to sakra hraje. Vždyť musí vědět, proč jsem tady.
„Už se tě bojím,“ ušklíbla se nahlas.
„No konečně,“ usmál se Draco. „Tak znovu … Proč jsi tady?“
Věděla jednu věc. Že mu nesmí říct pravdu. Nějak měla pocit, že i když ji Draco už dávno zná, byla by to prohra.
A zrovna ji nenapadla žádná chytrá výmluva.
„Chtěla jsem vám zaklít dveře od ložnice elektrickým kouzlem, takže byste dostali ránu, kdykoliv byste vzali za kliku,“ zkusila.
„Špatná odpověď, Potterová,“ nezaváhal Draco.
„To nemůžeš vědět,“ bránila se.
„Ale ano, můžu. Nejsem hlupák.“
„Že jsem si nevšimla!“
„To není nejchytřejší, Potterová,. Teď tě mám potrestat. Měla by ses snažit nějak si ten trest zmírnit, ale ty ne. Ty jsi příliš tvrdohlavá a hloupá. Tak dobře řekla sis o to. Napadá mě geniální trest. Pro většinu holek je to spíš něco jako privilegium a ty nejsi výjimkou. Ale bude to pro tebe zároveň i trest, protože vím, že budeš mít vztek sama na sebe, jak se ti to bude líbit.“
„O čem to mluvíš?“ vydechla mírně zděšeně, i když její mozek už jí dávno dešifroval obsah toho záhadného trestu.
Hrála o a čas a zbytečně. Draco ji totiž místo odpovědi popadl do náruče. Bránila se, ale neměla šanci. Sice nebyla žádná slabá křehká princeznička, ale v porovnání s Dracem to tak skoro vypadalo.
Nemohla ani křičet, protože by tím probrala celý Zmijozel.
Mohla jenom pevně semknout rty a pokusit se nevnímat horký dotyk jeho rtů na svých. Překvapilo ji, jak byl ten polibek jemný a něžný.
A ještě víc ji šokovala její vlastní reakce. S hrůzou musela uznat, že měl Draco pravdu, když říkal, že se jí to bude líbit. A stejně tak, že kvůli tomu bude mít na sebe vztek.
Po celé páteři jí probíhalo jemné mrazení. Draco Malfoy uměl opravdu skvěle líbat. Její chvění zesílilo.
Po chvíli se Draco odtáhl se spokojeným úšklebkem ve tváři. „Takže teď by sis mohla rozmyslet, jak mi odpovíš. Proč jsi přišla?“
Zatraceně! Když mu řeknu pravdu, tam mi ten deník sebere. Ještě pořád si bude radši hrát, než by to udělal. Ale to se mám nechat zase líbat?
Jo! ozval se jí k jejímu vlastnímu překvapení v hlavě nějaký roztoužený hlásek.
NE! namítala racionální půlka.
Když budu lhát, tak to zase udělá…
K čertu! Mysli, Potterová! Mysli!
„Čas vypršel, musím tě potrestat,“ řekl zničehonic Draco.
Zděšeně na něj pohlédla.
„Moment, neřekl jsi, že mám nějaký časový li- mmhbf.“
Tentokrát byl polibek mnohem delší a mnohem vášnivější, až se jí z něj podlamovala kolena.
Tak z tohohle se asi nedostanu, pomyslela si, když se konečně odtrhla.
Do háje! Proč se to musí stávat vždycky mě.
Musím něco vymyslet.
Ale nebylo to zrovna snadné, protože Draco ji pořád svíral v náruči a na rtech mu pohrával vítězoslavný úsměv.
„Proč to děláš?“ zeptala se tiše.
„Líbíš se mi, Potterová, když jsi celá rozhozená. Konečně se mi daří tě porážet. A tvůj deník byl moc zajímavé počtení. Když o mě někdo tvrdí, že jsem studený psí čumák, musím dokázat opak, nebo ne? Vím, že jsi přišla pro něj. Ale budeš za něj muset zaplatit.“
„Jsi úchylák, to se dá považovat za znásilnění,“ namítala okamžitě.
„Ale, ale … já neřekl, že za to budu chtít tohle, na co ty hned nemyslíš,“ zavrtěl na oko pohoršeně hlavou.
„Vážně mi chceš tvrdit, že jsi nechtěl navrhnout, abych se s tebou vyspala?“ nevěřila mu Ebony.
„Ne .. to jsem opravdu nechtěl.“
„Fajn, tak o co jde?“
„Chci tebe.“
„Ale říkal jsi-“
„Já nechci JEN .. tvoje tělo. Chci všechno.“
„Já ti nerozumím,“ přiznala zmateně.
„Sakra! Nejsi přece hloupá ne?“ Draco očividně znejistěl. „Neřeknu to.“ Znělo to, jako by se hádal sám se sebou. „Proč taky? Není to přece tak důležitý. Jsou to jen dvě pitomý slova, který nemusí nic znamenat.“
„Co? Avada kedavra?“
„Ne, že tě miluju, ty huso!“
„Hm … to máš blbý … cože?“
„Souhlasím, taky mě to netěší.“
„Co čekáš že teď udělám?“ zeptala se ho stále ještě šokovaná Ebony. „Vrhnu se ti kolem krku a-“
„Půjdeš se mnou do Komnaty nejvyšší potřeby prozkoumat tamní vybavení,“ dokončil za ni Draco.
„Musela bych být na hlavu, kdybych s tebou šla zrovna tam. Musela bych být na hlavu, kdyby byla pravda, že mě zajímáš jinak než jako nepřítel. Musela bych být na hlavu, kdybych se rozhodla s tebou strávit noc.“
I přes tahle prohlášení to ale nakonec udělala.
Ani si skoro nepamatovala, jak se dostala do Komnaty. Byla jako opilá a ten neskutečný omamný pocit zesílil, když ji Draco povalil na postel a nechal jedním mávnutím hůlky zmizet všechno její oblečení.
Věděla, že by se měla aspoň červenat pod jeho dychtivým pohledem, nebo se cítit nervózně z toho, že je před ním úplně nahá, ale Draco jí nedal na nic takového čas.
Jeho rty okamžitě začaly její nahé tělo prozkoumávat, zatímco mu pomalu stahovala jediný kus oblečení, který měl na sobě.
Bylo to jako by někdo zničehonic zesílil všechny zvuky a tóny v hudbě života. Všechno vnímala ostřeji a intenzivněji.
Dracovy polibky i dotyky, laskání její kůže, jeho zářící oči plné vášně a touhy, jeho tiché steny, když ona na oplátku jazykem a rty ochutnávala každý centimetr jeho těla.
Všechno bylo plné vjemů a barev, plné věcí, které ji bolestně bodaly do srdce. Ale byla to krásná bolest.
A najednou to věděla. Tak jistě, jako věděla, že Draco cítí to samé.
Milovala ho.
Možná to přišlo v té chvíli, kdy ji pevně svíral v náruči, líbal ji a přitom pronikl do jejího těla.
Možná si to v tom okamžiku jen uvědomila a cítila to už dávno.
Nebylo to důležité. Důležité bylo, že nechtěla, aby to někdy skončilo.
Skončilo to ve chvíli, kdy se ráno u snídaně dozvěděla, že Claire Nottová čeká dítě … a podle všeho s Dracem. Pamatovala si jejich následný rozhovor slovo do slova.
„Musíme si promluvit,“ začal Draco nejistě se smrtelně vážným výrazem ve tváři.
„Neunavuj se. Chápu, co mi chceš říct.“ Ji samotnou překvapilo, jak chladně její slova zněla. „Neopovažuj se jí v tom nechat.“
Draco byl jejími slovy zaražený jen na okamžik. Došlo mu, že už všechno ví.
„Já … vezmu si ji.“
„Jistě,“ souhlasila, jako by se jí to netýkalo, a její srdce se přitom trhalo na kusy. „To je nejlepší řešení. Dítě potřebuje úplnou rodinu.“
„Mrzí mě to, Ebony. My dva … chtěl bych být s tebou sakra.“
Stála k němu zády, nemohla vidět jeho výraz. Ucukla, když se ji pokusil pohladit po vlasech.
„To stačí. Poznám, když jsem někde navíc. Nebudu vám překážet.“
Zas ten cizí chladný tón.
„Ebony,“ zašeptal naposledy … na rozloučenou.
„Hodně štěstí, Draco.“
„Potterová,“ vytrhl jí Claiřin výkřik z myšlenek. „Hej, Ebony!“
„Claire? Co se děje? Jsi v pořádku?“ otočila se na ni unaveně.
„Musím s tebou mluvit. Teď, když je po všem, máš právo znát pravdu. Celou pravdu.“ Claire se zhluboka nadechla. „Přišla jsem o dítě.“
„To mě-“ začala Ebony zděšeně, ale Claire ji zadržela.
„Nebylo Draca, Ebony. Já a Draco jsme spolu nikdy nespali. Nemiluje mě a já nemiluju jeho. Draco mi nabídl pomoc, když zjistil, že jsem těhotná a nevím, co s tím dělat. Rozhodl se, že to vezme na sebe. Nesnesla bych tu hanbu, kdyby se zjistila pravda. Tvrdil, že je to jeho povinnost po tom, co mě jeho otec znásilnil. Bylo to jeho dítě.“
Ebony šokovaně zalapala po dechu. „Hajzl,“ ulevila si vzápětí na adresu Malfoye staršího. „Jsem teď ještě radši, že je mrtvý.“
„Já taky,“ pípla Claire. „Zabila jsem ho.“
Ebony roztřesenou dívku z náhlého popudu objala. „Tak strašně mě to mrzí. Nevím, co říct.“
„Řekni, že to Dracovi odpustíš. I mě.“
Draco ležel na ošetřovně a usmál se, když ji viděl přicházet. „Zdá se, že mi tvůj bratr přebral budoucí manželku.“ Usuzoval tak ze způsobu, jakým se Harry zjevně pokoušel ulíbat Claire k smrti. Pak pokrčil rameny. „Asi se budu muset poohlédnout jinde.“
„Jak se cítíš?“ chtěla vědět Ebony. „Claire mi řekla pravdu o vás,“ dodala.
„Tak teď už je mi líp. Ale musíš tu zůstat, jinak se to zhorší. A mohla bys mi prosím naklepat polštář?“
Ebony udělala, o co ji požádal. „Ještě něco?“
„Trošku vody?“ nadhodil.
Podala mu sklenku s vodou. Žíznivě ji vypil.
„Ještě nějaké přání?“ starala se dál. Usmál se na ni a pohladil ji jemně po tváři.
„Polib mě,“ požádal ji.
„Jak si přeješ.“
Když se jejich rty zase spojily, Ebony si byla jistá, že to bude navždy. Už si Draca nenechá znovu ukrást. Nikým. NIKDY!
THE END
Ebony minula Snapeovo chladné tělo. Oči měl otevřené a vytřeštěné do prázdna.
A pak ho uviděla.
Draco.
Kolem něj byla krev a Ebony si při pohledu na hlubokou ránu v jeho břiše uvědomila, že je to jeho krev. Rychle vytáhla hůlku, aby zastavila krvácení. Ruka se jí přitom třásla.
Kouzlo však zabralo. Dracův bledý obličej byl nyní ještě světlejší – bílý jako křída s šedými skvrnami kolem očí.
Ebony pohlédla na jeho hrudník. Zpod potrhaného hábitu prosvítala zakrvácená bílá košile a dokonce i kůže.
Zvedal se a klesal. Ještě byl stále naživu.
Sklonila se k němu a vzala jeho ruku do dlaní.
„Draco.“
Otevřel s námahou oči.
„Ebony,“ zasípal.
„Jsem tady. Všechno bude v pořádku. Madame Pomfreyová má hodně práce, ale bude u tebe každou chvíli.“
„Skvělé, ne že bych na tohle byl zvyklý,“ pokusil se o svůj obvyklý tón. „Jsem Malfoy. Vždycky dostávám exkluzivní a okamžitou péči.“
„Zmetku. Jestli chceš, můžeš ode mě dostat exkluzivně do nosu, jestli nepřestaneš,“ varovala ho Ebony, ale na tváři se jí mihl úsměv.
Vzápětí se, ale zase zamračila, když se rozkašlal. „Asi by ses neměl vysilovat mluvením,“ doporučila mu.
„To nech na mě.“ Draco se pokusil posadit. „Cítím se docela dobře na to, jak musím vypadat. K čertu s celou tou mizernou bitvou. Zničili mi nejlepší hedvábnou košili.“
„Chápu, jaká to pro tebe musí být bolestná ztráta,“ ušklíbla se Ebony.
Draco zvážněl při pohledu do jejích očí. „Mohl jsem přijít o víc.“
„Claire je … v pořádku,“ informovala ho tiše.
„Jistě, vidím, že tvůj bratr se o to postaral.“ Draco se ani neotočil tím směrem.
„Mám ji zavolat?“ navrhla Ebony.
„Ne. Zůstaň tu se mnou ještě chvíli.“
„Nech toho Draco,“ požádala ho vážným hlasem.
„Čeho?“ nechápal.
„Na tohle nemám sílu. Tak už mi přestaň takhle zatraceně ubližovat.“
„Ebony.“
Chytil ji za ruku, ale vytrhla mu ji.
„Ne. Ty jsi rozhodl, že nebudeme spolu. Vzpomínáš?“
„Nikdy jsem nebyl s nikým tak šťastný jako s tebou. Vlastně jsem před tím nebyl šťastný vůbec.“
„Teď bys měl být šťastný s Claire,“ připomněla mu.
Ebony se vracela do hradu sama. Nikdo kolem neoslavoval, i když právě Harry definitivně porazil Voldemorta a ukončil válku.
Kolem bylo až příliš mnoho ztrát a příliš mnoho bolesti, která se nedala jen tak zapomenout. Ani Ebony necítila nějakou radost - jen úlevu.
A její srdce svírala bolest. Stará rána, která se nikdy úplně nezahojila, teď byla otevřená. Ta rána měla jméno Draco.
Ebony se v myšlenkách vrátila ke dni, kdy se její vztah s Dracem změnil z nenávistné rivality v něco mnohem hlubšího a nečekanějšího.
Bylo to v polovině letošního roku. V té době se celá ta smrtonosná nenávist mezi Dracem a nebelvírskou čtveřicí Harry, Ron, Hermiona a Ebony poněkud ochladila. Dracovy útoky a střety už se týkaly výhradně jen Ebony a většinou to nebylo nic jiného než sarkastické slovní výměny a občasné urážky.
Mnohem horší to bylo se Snapem. Toho dne jí napařil školní trest, protože zase neudržela jazyk za zuby, a opravdu nebyl daleko požadovat po Brumbálovi její vyloučení. Měla na toho hlupáka takový vztek!
Přihnala se jako velká voda do ložnice a vztekle nakopla svůj kufr stojící u postele. Převrátil se a rozsypal na podlahu. Zaklela a začala vysypané věci sbírat. Náhodou tak narazila na malý sešit v tvrdých deskách - byl to její starý deník.
Zalistovala stránkami a na tváři se jí na okamžik objevil úsměv. Byl plný vzpomínek. Na její lumpárny s Tonym, na zápasy ve famfrpále, na pokusy s lektvary. A na nenáviděnou ředitelku Viltovou na Merlinově akademii.
Celý ten deník byl plný ostrých poznámek na její adresu.
Ebony se zasmála při pohledu na „Seznam věcí, které na té ježibabě nejvíc nesnáším“.
Dostala skvělý nápad. S brkem a inkoustem zamířila ven k jezeru. Usadila se stranou od ostatních a pustila se do psaní.
Za chvíli spatřil světlo světa Seznam důvodů proč nesnáším toho umaštěného mizerného bastarda Snapea. Za těch několik desítek minut se dostala na číslo třicet šest, ale pořád to nebylo všechno. Její klid však netrval dlouho.
„Copak to píšeš, Potterová? Nevypadá to jako úkol z lektvarů,“ postřehl bystře Draco Malfoy a sklonil se nad ni.
„Co se staráš, Malfoyi? Nic ti do toho není, tak si jdi po svých.“ Draco se však nehodlal vzdát. Cokoli, co se týkalo Potterovy sestry, popouzelo jeho zvědavost.
„Accio sešit!“ deník se vyškubl Ebony z ruky vlétl do jeho.
Ebony byla na nohou jako blesk a už po něm zase natahovala ruce. „Hej! Ty zmetku!“ prskala přitom vztekle.
„Ale… ale,“ pozvedl Draco pobaveně obočí. „Seznam důvodů proč nesnáším toho umaštěného mizerného bastarda Snapea … Co to je?“
„Dej to sem, Malfoyi! Hned!!!“
Draco zavrtěl hlavou a uhýbal před ní. Dařilo se mu bez obtíží držet sešit z jejího dosahu, i proto že měl oproti ní výškovou převahu skoro třiceti centimetrů.
„Copak jsem blázen. Pokud se nepletu tak tohle je tvůj deník. Hmmm to bude zajímavé počtení.“
„Opovaž se!“ vyjela na něj. „Okamžitě mi ho vrať-“
Draco ji však ignoroval a vydal se zpět k hradu.
„Hej, ty parchante! Kam jdeš s mým deníkem?“ vykřikla a rozběhla se za ním. „Malfoyi!“
Už byli ve vstupní síni, kterou právě procházel … Snape.
Kdo jiný zamračila se Ebony, když ji zarazil jeho hlas.
„Co se tu děje? Můžete mi vysvětlit, proč pronásledujete pana Malfoye.“
Draco se pobaveně otočil. Věděl, že nemůže říct pravdu. Snape by jí toho bastarda pěkně osolil. „No, Potterová. Pana profesora by pravda jistě zajímala,“ vyzval ji a potlačil další pobavený škleb.
„Já jsem,“ začala koktat Ebony, „… chtěla jsem se Draca zeptat, jestli by mi neporadil s … esejí na lektvary, pane profesore.“
„Myslím že by bylo lepší kdybyste svou neznalostí otravovala někoho z vašich Nebelvírských,“ poradil jí Snape. „I když pochybuji, že by některý z nich byl dost inteligentní na to, aby vám odpověděl.“
S tím je Snape nechal být a zmizel ve vchodových dveřích. Ebony se zamračila na Draca, který se pobaveně usmíval.
„Smůla, co, Potterová? Vypadá to, že tě mám v hrsti. Tohle by Snapeovi rozhodně stačilo, aby tě nechal vyhodit z Bradavic, co myslíš? Nebo bych měl některé pasáže předčítat celé škole? Nebo by to mohlo vyjít knižně, co ty na to?“
„Zmetku, zatracenej!“ ulevila se Ebony bezmocně.
„Taky ti přeju hezký den, Potterová.“
Podle Pobertova plánku, který si Ebony „vypůjčila“ od Harryho, si nakreslila docela přesnou mapu zmijozelského sklepení. Hlavně si na některé dveře udělala červený křížek, aby jí náhodou nenapadlo je otevřít.
Z návštěvy Snapeových soukromých komnat by ani ona ani Snape určitě nebyli nadšení.
Strávila v blízkosti vchodu do sklepení celý den, než se jí podařilo vyslechnout jednoho neopatrného prváka, jak říká heslo.
V noci vyrazila do akce. Bylo snadné dostat se dovnitř. A plánek jí to velmi usnadnil.
Rychle si na něj posvítila a vyrazila ke dveřím do chlapecké ložnice sedmého ročníku.
Zevnitř se ozývala úplná symfonie chrápaní produkovaná pěti spícími Zmijozelskými. Mezi nimi i Malfoyem.
Ebony věděla, že má postel úplně vzadu trošku dál od ostatních. Zamířila jako myška k ní. Draco měl zatažené závěsy a podle hlasitosti jeho chrápání se dalo soudit, že spí jako zabitý.
Nebyla si jistá, kde má deník hledat a tak si dovolila hodně riskantní krok.
„Accio deník!“ zašeptala.
Jedna ze zásuvek u Dracova nočního stolu se otevřela a deník z ní vylétl do její natažené dlaně. Konečně. Schovala ho rychle do hábitu a pak se potichu vydala ke dveřím ložnice.
Snažila se nedělat žádný hluk, i když měla pocit, že hlasitý tlukot jejího srdce už musel dávno všechny probudit.
Byla u dveří – konečně. Otevřela je a vykoukla opatrně ven na chodbu. Nikde ani noha. Tedy … ne tak docela…
V té chvíli ji totiž něčí velká ruka zakryla ústa a něčí paže ji přitáhla k sobě.
Otočila se a s hrůzou hleděla do překvapené tváře Draca Malfoye. Ten výraz stál opravdu za to. Jindy chladný a znuděný výraz zmijozelského mladíka byl teď absolutně konsternovaný.
Trvalo jen pár vteřin, než si to uvědomil i Draco a jeho šok překvapivou rychlostí nahradil mrazivý vztek.
Prudce s Ebony smýkl a doslova ji vyvlekl ven na chodbu. Otevřel dveře do společenské místnosti a vstrčil ji tam.
Konečně pustil její ústa a kouzlem zamkl dveře. Nevšimla si, že přidal i Utišující kouzla, aby nikdo nemohl slyšet případný hluk.
Ebony se k němu s napjatým pohledem otočila.
Draco rozsvítil svou hůlku a namířil ji dívce do tváře. Jinak byla v místnosti naprostá tma.
Oslepená Ebony teď nemohla vidět jeho tvář. Ale i podle ovzduší v místnosti bylo jasné, že zuří.
Nakonec se mu však povedlo ovládnout a když promluvil, zněl jeho hlas chladně a jízlivě jako obvykle.
„Ale, ale, tak Potterová si vyrazila na noční výlet do Zmijozelu? To by myslím třeba Snapea hodně zajímalo. Teď už by se jistě zasloužil o to, aby tohle byl tvůj poslední den v Bradavicích.“
Ebony mlčela a Draco postoupil blíž k ní. Sklonil svou hůlku a věnoval ji zlomyslný úsměv.
Tak teď jsi v háji, pomyslela si Ebony zoufale.
Přesto však dál čelila jeho pohledu se skoro vzpurnou odhodlaností.
„Je to zvláštní, že je teď tvoje budoucnost na škole v mých rukách, že ano?“
„To rozhodně,“ ušklíbla se.
Dracovy oči se nebezpečně zúžily. „Jsi až moc klidná, na to, v jaké jsi situaci.“
„Jak jsem ti už tolikrát řekla, Malfoyi. Nebojím se tě!“
„A já ti teď dokážu, že bys měla.“
Draco se znovu zlomyslně ušklíbl a v prstech si pohrával se svou hůlkou. Ebony pocítila mírné bodnutí strachu.
Celá situace ji začal víc než znervózňovat. Stála tu sama ve společenské místnosti Zmijozelu s Dracem Malfoyem, který měl na sobě jen … moment … zarazila se, když si uvědomila, že před ní Draco stojí jen v černých boxerkách.
A k její smůle Draco její pohled vystopoval.
Úsměv, který se roztáhl po jeho tváři byl jako obvykle arogantní, ale bylo i v něm i něco víc. Ebony z toho úsměvu zamrazilo.
Já jsem se vážně musela zbláznit! Jak jsem si zatraceně mohla myslet, že by to mohlo vyjít! nadávala si v duchu.
Draco udělal několik dalších kroků směrem k ní a zrušil tak úplně vzdálenost mezi nimi.
Tak to teda ne, vztekala se v duchu. Hrát si se mnou nebudeš, ty zmetku zatracenej!
Opětovala jeho samolibý úsměv.
„Teď už chápu, proč o tebe holky nemají zájem. Vypadáš jako mrtvola a máš i stejnou tělesnou teplotu,“ pronesla pobaveně.
Dracův úsměv ztuhl, výhružně zasyčel a nečekaně ji chytil pevně za předloktí. „Co si to dovoluješ?!“
„Co je? Nejsi zvyklý slyšet pravdu?“
„Nejsi v situaci, kdy by sis mohla dovolit mě ještě urážet, Potterová,“ připomněl jí.
Pokrčila rameny. „Promiň, ale já mám ve zvyku říkat vždycky to, co si myslím.“
„Vážně? Tak přiznej, že máš strach.“
„Strach. JÁ SE TĚ OPRAVDU NEBOJÍM!“
„Tak proč se chvěješ?“
To byl fakt, který se nedal popřít. Bohužel …
Protože se na mě moc lepíš, protože jsi až moc blízko. Protože krásně voníš … Cože? Ebony rychle zarazila vlak svých šílených myšlenek, než vykolejí.
„Je mi zima,“ zkusila nepřesvědčivě.
„Zima?“ Draco se zasmál opravdu pobaveně.
„V Nebelvíru máme mnohem teplejší společenku. A jak tak koukám, tak i mnohem útulnější pohodlnější a přívětivější.“
„Víš, Potterová, asi se oba shodneme, že jsi tam měla zůstat. Nikdo tě nenutil sem chodit. Ale ty jsi přišla. A mě napadá zajímavá otázka. Proč?“
Ebony se zhluboka nadechla. Tuhle otázku čekala už od začátku, ale i když ji Draco vyslovil až teď, nijak jí to nepomohlo vymyslet na ni přijatelnou lživou odpověď.
„Proč jsi přišla?“ zopakoval.
„Chtěla jsem vědět, jestli v noci chrápeš. A zjistila jsem, že nemáš daleko k motorové pile, takže už můžu jít.“
„Ne tak rychle.“ Draco ji sevřel pevněji. „Ty jsi vážně zábavná. Víš, co? Uděláme dohodu. Když mi řekneš pravdu, nezavolám na tebe Snapea.“
„A jak poznáš, že ti nelžu,“ zajímala se.
„To nech na mně. Ale dej si pozor. Za každou další lež tě potrestám,“ varoval ji s převahou.
Na co si to sakra hraje. Vždyť musí vědět, proč jsem tady.
„Už se tě bojím,“ ušklíbla se nahlas.
„No konečně,“ usmál se Draco. „Tak znovu … Proč jsi tady?“
Věděla jednu věc. Že mu nesmí říct pravdu. Nějak měla pocit, že i když ji Draco už dávno zná, byla by to prohra.
A zrovna ji nenapadla žádná chytrá výmluva.
„Chtěla jsem vám zaklít dveře od ložnice elektrickým kouzlem, takže byste dostali ránu, kdykoliv byste vzali za kliku,“ zkusila.
„Špatná odpověď, Potterová,“ nezaváhal Draco.
„To nemůžeš vědět,“ bránila se.
„Ale ano, můžu. Nejsem hlupák.“
„Že jsem si nevšimla!“
„To není nejchytřejší, Potterová,. Teď tě mám potrestat. Měla by ses snažit nějak si ten trest zmírnit, ale ty ne. Ty jsi příliš tvrdohlavá a hloupá. Tak dobře řekla sis o to. Napadá mě geniální trest. Pro většinu holek je to spíš něco jako privilegium a ty nejsi výjimkou. Ale bude to pro tebe zároveň i trest, protože vím, že budeš mít vztek sama na sebe, jak se ti to bude líbit.“
„O čem to mluvíš?“ vydechla mírně zděšeně, i když její mozek už jí dávno dešifroval obsah toho záhadného trestu.
Hrála o a čas a zbytečně. Draco ji totiž místo odpovědi popadl do náruče. Bránila se, ale neměla šanci. Sice nebyla žádná slabá křehká princeznička, ale v porovnání s Dracem to tak skoro vypadalo.
Nemohla ani křičet, protože by tím probrala celý Zmijozel.
Mohla jenom pevně semknout rty a pokusit se nevnímat horký dotyk jeho rtů na svých. Překvapilo ji, jak byl ten polibek jemný a něžný.
A ještě víc ji šokovala její vlastní reakce. S hrůzou musela uznat, že měl Draco pravdu, když říkal, že se jí to bude líbit. A stejně tak, že kvůli tomu bude mít na sebe vztek.
Po celé páteři jí probíhalo jemné mrazení. Draco Malfoy uměl opravdu skvěle líbat. Její chvění zesílilo.
Po chvíli se Draco odtáhl se spokojeným úšklebkem ve tváři. „Takže teď by sis mohla rozmyslet, jak mi odpovíš. Proč jsi přišla?“
Zatraceně! Když mu řeknu pravdu, tam mi ten deník sebere. Ještě pořád si bude radši hrát, než by to udělal. Ale to se mám nechat zase líbat?
Jo! ozval se jí k jejímu vlastnímu překvapení v hlavě nějaký roztoužený hlásek.
NE! namítala racionální půlka.
Když budu lhát, tak to zase udělá…
K čertu! Mysli, Potterová! Mysli!
„Čas vypršel, musím tě potrestat,“ řekl zničehonic Draco.
Zděšeně na něj pohlédla.
„Moment, neřekl jsi, že mám nějaký časový li- mmhbf.“
Tentokrát byl polibek mnohem delší a mnohem vášnivější, až se jí z něj podlamovala kolena.
Tak z tohohle se asi nedostanu, pomyslela si, když se konečně odtrhla.
Do háje! Proč se to musí stávat vždycky mě.
Musím něco vymyslet.
Ale nebylo to zrovna snadné, protože Draco ji pořád svíral v náruči a na rtech mu pohrával vítězoslavný úsměv.
„Proč to děláš?“ zeptala se tiše.
„Líbíš se mi, Potterová, když jsi celá rozhozená. Konečně se mi daří tě porážet. A tvůj deník byl moc zajímavé počtení. Když o mě někdo tvrdí, že jsem studený psí čumák, musím dokázat opak, nebo ne? Vím, že jsi přišla pro něj. Ale budeš za něj muset zaplatit.“
„Jsi úchylák, to se dá považovat za znásilnění,“ namítala okamžitě.
„Ale, ale … já neřekl, že za to budu chtít tohle, na co ty hned nemyslíš,“ zavrtěl na oko pohoršeně hlavou.
„Vážně mi chceš tvrdit, že jsi nechtěl navrhnout, abych se s tebou vyspala?“ nevěřila mu Ebony.
„Ne .. to jsem opravdu nechtěl.“
„Fajn, tak o co jde?“
„Chci tebe.“
„Ale říkal jsi-“
„Já nechci JEN .. tvoje tělo. Chci všechno.“
„Já ti nerozumím,“ přiznala zmateně.
„Sakra! Nejsi přece hloupá ne?“ Draco očividně znejistěl. „Neřeknu to.“ Znělo to, jako by se hádal sám se sebou. „Proč taky? Není to přece tak důležitý. Jsou to jen dvě pitomý slova, který nemusí nic znamenat.“
„Co? Avada kedavra?“
„Ne, že tě miluju, ty huso!“
„Hm … to máš blbý … cože?“
„Souhlasím, taky mě to netěší.“
„Co čekáš že teď udělám?“ zeptala se ho stále ještě šokovaná Ebony. „Vrhnu se ti kolem krku a-“
„Půjdeš se mnou do Komnaty nejvyšší potřeby prozkoumat tamní vybavení,“ dokončil za ni Draco.
„Musela bych být na hlavu, kdybych s tebou šla zrovna tam. Musela bych být na hlavu, kdyby byla pravda, že mě zajímáš jinak než jako nepřítel. Musela bych být na hlavu, kdybych se rozhodla s tebou strávit noc.“
I přes tahle prohlášení to ale nakonec udělala.
Ani si skoro nepamatovala, jak se dostala do Komnaty. Byla jako opilá a ten neskutečný omamný pocit zesílil, když ji Draco povalil na postel a nechal jedním mávnutím hůlky zmizet všechno její oblečení.
Věděla, že by se měla aspoň červenat pod jeho dychtivým pohledem, nebo se cítit nervózně z toho, že je před ním úplně nahá, ale Draco jí nedal na nic takového čas.
Jeho rty okamžitě začaly její nahé tělo prozkoumávat, zatímco mu pomalu stahovala jediný kus oblečení, který měl na sobě.
Bylo to jako by někdo zničehonic zesílil všechny zvuky a tóny v hudbě života. Všechno vnímala ostřeji a intenzivněji.
Dracovy polibky i dotyky, laskání její kůže, jeho zářící oči plné vášně a touhy, jeho tiché steny, když ona na oplátku jazykem a rty ochutnávala každý centimetr jeho těla.
Všechno bylo plné vjemů a barev, plné věcí, které ji bolestně bodaly do srdce. Ale byla to krásná bolest.
A najednou to věděla. Tak jistě, jako věděla, že Draco cítí to samé.
Milovala ho.
Možná to přišlo v té chvíli, kdy ji pevně svíral v náruči, líbal ji a přitom pronikl do jejího těla.
Možná si to v tom okamžiku jen uvědomila a cítila to už dávno.
Nebylo to důležité. Důležité bylo, že nechtěla, aby to někdy skončilo.
Skončilo to ve chvíli, kdy se ráno u snídaně dozvěděla, že Claire Nottová čeká dítě … a podle všeho s Dracem. Pamatovala si jejich následný rozhovor slovo do slova.
„Musíme si promluvit,“ začal Draco nejistě se smrtelně vážným výrazem ve tváři.
„Neunavuj se. Chápu, co mi chceš říct.“ Ji samotnou překvapilo, jak chladně její slova zněla. „Neopovažuj se jí v tom nechat.“
Draco byl jejími slovy zaražený jen na okamžik. Došlo mu, že už všechno ví.
„Já … vezmu si ji.“
„Jistě,“ souhlasila, jako by se jí to netýkalo, a její srdce se přitom trhalo na kusy. „To je nejlepší řešení. Dítě potřebuje úplnou rodinu.“
„Mrzí mě to, Ebony. My dva … chtěl bych být s tebou sakra.“
Stála k němu zády, nemohla vidět jeho výraz. Ucukla, když se ji pokusil pohladit po vlasech.
„To stačí. Poznám, když jsem někde navíc. Nebudu vám překážet.“
Zas ten cizí chladný tón.
„Ebony,“ zašeptal naposledy … na rozloučenou.
„Hodně štěstí, Draco.“
„Potterová,“ vytrhl jí Claiřin výkřik z myšlenek. „Hej, Ebony!“
„Claire? Co se děje? Jsi v pořádku?“ otočila se na ni unaveně.
„Musím s tebou mluvit. Teď, když je po všem, máš právo znát pravdu. Celou pravdu.“ Claire se zhluboka nadechla. „Přišla jsem o dítě.“
„To mě-“ začala Ebony zděšeně, ale Claire ji zadržela.
„Nebylo Draca, Ebony. Já a Draco jsme spolu nikdy nespali. Nemiluje mě a já nemiluju jeho. Draco mi nabídl pomoc, když zjistil, že jsem těhotná a nevím, co s tím dělat. Rozhodl se, že to vezme na sebe. Nesnesla bych tu hanbu, kdyby se zjistila pravda. Tvrdil, že je to jeho povinnost po tom, co mě jeho otec znásilnil. Bylo to jeho dítě.“
Ebony šokovaně zalapala po dechu. „Hajzl,“ ulevila si vzápětí na adresu Malfoye staršího. „Jsem teď ještě radši, že je mrtvý.“
„Já taky,“ pípla Claire. „Zabila jsem ho.“
Ebony roztřesenou dívku z náhlého popudu objala. „Tak strašně mě to mrzí. Nevím, co říct.“
„Řekni, že to Dracovi odpustíš. I mě.“
Draco ležel na ošetřovně a usmál se, když ji viděl přicházet. „Zdá se, že mi tvůj bratr přebral budoucí manželku.“ Usuzoval tak ze způsobu, jakým se Harry zjevně pokoušel ulíbat Claire k smrti. Pak pokrčil rameny. „Asi se budu muset poohlédnout jinde.“
„Jak se cítíš?“ chtěla vědět Ebony. „Claire mi řekla pravdu o vás,“ dodala.
„Tak teď už je mi líp. Ale musíš tu zůstat, jinak se to zhorší. A mohla bys mi prosím naklepat polštář?“
Ebony udělala, o co ji požádal. „Ještě něco?“
„Trošku vody?“ nadhodil.
Podala mu sklenku s vodou. Žíznivě ji vypil.
„Ještě nějaké přání?“ starala se dál. Usmál se na ni a pohladil ji jemně po tváři.
„Polib mě,“ požádal ji.
„Jak si přeješ.“
Když se jejich rty zase spojily, Ebony si byla jistá, že to bude navždy. Už si Draca nenechá znovu ukrást. Nikým. NIKDY!
THE END