Paralely
Stav povídky: jednorázovka (one-shot)
Summary: Harryho rodiče byli zrazeni někým, komu důvěřovali. Lily se pro syna obětovala a Voldemort tak byl zasažen vlastní kletbou. Tenhle můj příběh je z části paralelou. Podobná kostra, ale jiné postavy. A znovu ta "otravná a všudevlezlá" Ebony Potterová.
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Lucius Malfoy, Severus Snape
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), temné, non-con
Betaread: ne
Summary: Harryho rodiče byli zrazeni někým, komu důvěřovali. Lily se pro syna obětovala a Voldemort tak byl zasažen vlastní kletbou. Tenhle můj příběh je z části paralelou. Podobná kostra, ale jiné postavy. A znovu ta "otravná a všudevlezlá" Ebony Potterová.
Postavy: Draco Malfoy, Ebony Potterová (OC), Lucius Malfoy, Severus Snape
Varování: od 18-ti let, AU (alternative universe), temné, non-con
Betaread: ne
Byl jeden čas, kdy jsem si myslel, že bych mohl najít štěstí. Ale můj otec se postaral o to, aby mi tuhle naději zničil a zabil. A nejen on.
Vím, že to byl můj otec, kdo poslal svého dávného přítele, aby zničil mou lásku. A povedlo se mu to. Zničil ji dokonale.
Tenhle muž, kterého jsem i já dlouho považoval za přítele a důvěrníka, mě nejdřív zradil a pak mi vzal dívku, kterou jsem miloval.
Měl jsem vědět, jak zvrácená je jeho mysl a touha po pomstě. Měl jsem vědět, jaké potěšení mu učiní, když bude moct mou lásku ponížit a zneuctít za to, co mu kdysi provedl její otec.
Když jsem zjistil, že ji znásilnil, zpanikařil jsem. Přesvědčil jsem sám sebe, že je to má vina. Opustil jsem ji.
V životě jsem nechtěl nic jiného víc, než být s ní. Ale přesvědčil jsem sám sebe, že už jsem jí přinesl dost bolesti a že bude lepší – PRO NI – když nebudeme dál spolu.
Pořád nemůžu uvěřit, že jsem tak pitomě uvažoval. Pořád nemůžu uvěřit ... Byl jsem opilý a zmatený a hrozně mě bolela myšlenka na to, co jí lidé, které jsem považoval za rodinu, udělali.
Miloval jsem ji u Salazara!
A když jsem se vzpamatoval a probral se s tou nejhorší kocovinou v životě, málem jsem ten den zemřel. Protože byla pryč a mně došlo, co jsem udělal. Došlo mi, že si musela myslet, že ji už nechci proto, že je poznamenaná, zneuctěná a pošpiněná.
Jak jsem mohl dovolit, aby si něco rakového začala myslet? Nikdo ji nemohl pošpinit, protože nehledě na hrůzy, které napáchali na jejím těle, její duše vždycky zůstala dokonalá a čistá.
Zmizela z mého života. Chtělo se mi zemřít a párkrát jsem k tomu byl tak blízko. Našel jsem spousty kouzelnických i mudlovských způsobů, jak si vzít život. A mnoho jsem jich vyzkoušel. Dodnes mám připomínky. Jizvy. Na zápěstí, na krku. Na celém těle.
Ale nešlo to. Nehledě na to, co jsem zkusil, pokaždé mě někdo zachránil. Prostě ne a ne umřít. Asi jsem opravdu prokletý. Odsouzený k věčnému peklu.
Vím, že to byl můj otec, kdo poslal svého dávného přítele, aby zničil mou lásku. A povedlo se mu to. Zničil ji dokonale.
Tenhle muž, kterého jsem i já dlouho považoval za přítele a důvěrníka, mě nejdřív zradil a pak mi vzal dívku, kterou jsem miloval.
Měl jsem vědět, jak zvrácená je jeho mysl a touha po pomstě. Měl jsem vědět, jaké potěšení mu učiní, když bude moct mou lásku ponížit a zneuctít za to, co mu kdysi provedl její otec.
Když jsem zjistil, že ji znásilnil, zpanikařil jsem. Přesvědčil jsem sám sebe, že je to má vina. Opustil jsem ji.
V životě jsem nechtěl nic jiného víc, než být s ní. Ale přesvědčil jsem sám sebe, že už jsem jí přinesl dost bolesti a že bude lepší – PRO NI – když nebudeme dál spolu.
Pořád nemůžu uvěřit, že jsem tak pitomě uvažoval. Pořád nemůžu uvěřit ... Byl jsem opilý a zmatený a hrozně mě bolela myšlenka na to, co jí lidé, které jsem považoval za rodinu, udělali.
Miloval jsem ji u Salazara!
A když jsem se vzpamatoval a probral se s tou nejhorší kocovinou v životě, málem jsem ten den zemřel. Protože byla pryč a mně došlo, co jsem udělal. Došlo mi, že si musela myslet, že ji už nechci proto, že je poznamenaná, zneuctěná a pošpiněná.
Jak jsem mohl dovolit, aby si něco rakového začala myslet? Nikdo ji nemohl pošpinit, protože nehledě na hrůzy, které napáchali na jejím těle, její duše vždycky zůstala dokonalá a čistá.
Zmizela z mého života. Chtělo se mi zemřít a párkrát jsem k tomu byl tak blízko. Našel jsem spousty kouzelnických i mudlovských způsobů, jak si vzít život. A mnoho jsem jich vyzkoušel. Dodnes mám připomínky. Jizvy. Na zápěstí, na krku. Na celém těle.
Ale nešlo to. Nehledě na to, co jsem zkusil, pokaždé mě někdo zachránil. Prostě ne a ne umřít. Asi jsem opravdu prokletý. Odsouzený k věčnému peklu.
*"*"*"*"*"*"*"*"*"*"*"*
A teď sleduji cizí vzpomínku. Jsem v ní. Bezmocný, vzteklý a plný beznaděje. Proč to muselo skončit takhle? Proč?
„Blaisi? Jsi to ty?“
„Ne tak docela, má drahá.“ Ten hlas přetéká zvráceným triumfem.
„Ty? Expelliarmus!“ Tolik strachu v jejím hlase a hlavně v očích. Měl jsem tu být. Měl jsem tu být pro ni. Slíbil jsem jí, že vždycky budu. A opustil jsem ji.
Můžeš mi to někdy odpustit, andílku?
„Protego!“ Bezcitný, krutý a chladný. Poznávám otcovu školu. „Kde je?“
„Nedovolím ti mi ji vzít!“ Panikaří. Nemůžu se jí divit. Je jako zvířátko, nevinné a bezbranné a zahnané do kouta, bránící svůj pelíšek a mládě proti dravci – proti svému nejhoršímu nepříteli.
Je to moje vina, že jí nikdo nepřijde na pomoc. Jen moje.
„Já ji nechci. Nikdy jsem ji nechtěl, ty hloupá huso! Nikdy se neměla ani narodit. Bastard, který je jen skvrnou na mém rodě. Nečistokrevná špína. Navíc s tvojí odpornou krví. Je mi zle, když na to jen myslím! Žádný z mého rodu nikdy nebude mít v sobě krev tvého arogantního zatraceného otce!“
A panika a strach se mění v chladnou ledovou hrůzu. Konečně chápe. Konečně ví, co má ten zvrhlý bezcitný hajzl v plánu. A taky ví, že nic nezmění jeho názor.
Přesto to zkusí. Ona vždycky bojuje až do konce. Dala by mu cokoliv, jen aby její dceru nechal naživu. Svou důstojnost, hrdost, svobodu … i život. Celou svou duši. Všechno.
„Ne, prosím. Neubližuj jí. Nikdy se nedozví, že jsi její otec. Nikdy se o tobě nedozví. Odvezu ji daleko, jak nejdál to půjde. Prosím. Neubližuj jí.“
„Uhni mi z cesty!“ Odstrčí ji jako hadrovou panenku.
Teď jsme v dětském pokoji. Jeho dcera tiše spí. Klidná a sladká, stejně nevinná jako její matka. Jako anděl.
Jak jsi mohl, ty parchante!? Jak jsi mohl chtít zabít vlastní dceru, tu nevinnou duši bez jediného hříchu!?
„Ne!“
Nemůžu ji vidět plakat. Ach, Merline!
Na světě pro mě neexistuje horší pohled než její slzy. Než ten prosebný zoufalý výraz na její tváři.
Jak se na ni může dívat tak chladně? Jak tam dokáže jen stát a užívat si její utrpení?
Můj andílek se hrne ke kolíbce. Už nemluví, jen ho prosí očima. Nikdo na světě nemá hezčí oči. Nádherné, hluboké, plné citů. Tak plné života a lásky a světa okolo. Vždycky se uměla dívat, viděla všechno a všechno milovala. Jen v jejích očích byl svět pro mě, jen tam byl svět, ve kterém jsem chtěl žít.
Jak jí to mohl udělat?
„Avada kedavra!“
Stačilo tak málo a to světlo v jejích očích zhaslo. Můj svět zemřel.
Ta stvůra překročila bez jediného náznaku emoce její tělo a zastavila se nad kolébkou.
„Avada kedavra!“
Chtěl bych se dívat na jeho hroutící se tělo. Chtěl bych se dívat na výraz překvapení v jeho tváři, když se ta kletba odrazila a zasáhla jeho. Ale nemůžu. Protože všechno, co vidím, jsou prázdné vyhaslé oči ve tváři mého andílka.
A pak už jen tichý dětský pláč.
Není těžké dostat z mysli mrtvého kouzelníka vzpomínku. Ale musíte to stihnout do hodiny od jeho smrti. Byl jsem tam za dvacet minut. A pořád mám pocit, jako bych nikdy neodešel. Velká část mě tam zůstala. Už ji nikdy nedostanu zpátky.
„Blaisi? Jsi to ty?“
„Ne tak docela, má drahá.“ Ten hlas přetéká zvráceným triumfem.
„Ty? Expelliarmus!“ Tolik strachu v jejím hlase a hlavně v očích. Měl jsem tu být. Měl jsem tu být pro ni. Slíbil jsem jí, že vždycky budu. A opustil jsem ji.
Můžeš mi to někdy odpustit, andílku?
„Protego!“ Bezcitný, krutý a chladný. Poznávám otcovu školu. „Kde je?“
„Nedovolím ti mi ji vzít!“ Panikaří. Nemůžu se jí divit. Je jako zvířátko, nevinné a bezbranné a zahnané do kouta, bránící svůj pelíšek a mládě proti dravci – proti svému nejhoršímu nepříteli.
Je to moje vina, že jí nikdo nepřijde na pomoc. Jen moje.
„Já ji nechci. Nikdy jsem ji nechtěl, ty hloupá huso! Nikdy se neměla ani narodit. Bastard, který je jen skvrnou na mém rodě. Nečistokrevná špína. Navíc s tvojí odpornou krví. Je mi zle, když na to jen myslím! Žádný z mého rodu nikdy nebude mít v sobě krev tvého arogantního zatraceného otce!“
A panika a strach se mění v chladnou ledovou hrůzu. Konečně chápe. Konečně ví, co má ten zvrhlý bezcitný hajzl v plánu. A taky ví, že nic nezmění jeho názor.
Přesto to zkusí. Ona vždycky bojuje až do konce. Dala by mu cokoliv, jen aby její dceru nechal naživu. Svou důstojnost, hrdost, svobodu … i život. Celou svou duši. Všechno.
„Ne, prosím. Neubližuj jí. Nikdy se nedozví, že jsi její otec. Nikdy se o tobě nedozví. Odvezu ji daleko, jak nejdál to půjde. Prosím. Neubližuj jí.“
„Uhni mi z cesty!“ Odstrčí ji jako hadrovou panenku.
Teď jsme v dětském pokoji. Jeho dcera tiše spí. Klidná a sladká, stejně nevinná jako její matka. Jako anděl.
Jak jsi mohl, ty parchante!? Jak jsi mohl chtít zabít vlastní dceru, tu nevinnou duši bez jediného hříchu!?
„Ne!“
Nemůžu ji vidět plakat. Ach, Merline!
Na světě pro mě neexistuje horší pohled než její slzy. Než ten prosebný zoufalý výraz na její tváři.
Jak se na ni může dívat tak chladně? Jak tam dokáže jen stát a užívat si její utrpení?
Můj andílek se hrne ke kolíbce. Už nemluví, jen ho prosí očima. Nikdo na světě nemá hezčí oči. Nádherné, hluboké, plné citů. Tak plné života a lásky a světa okolo. Vždycky se uměla dívat, viděla všechno a všechno milovala. Jen v jejích očích byl svět pro mě, jen tam byl svět, ve kterém jsem chtěl žít.
Jak jí to mohl udělat?
„Avada kedavra!“
Stačilo tak málo a to světlo v jejích očích zhaslo. Můj svět zemřel.
Ta stvůra překročila bez jediného náznaku emoce její tělo a zastavila se nad kolébkou.
„Avada kedavra!“
Chtěl bych se dívat na jeho hroutící se tělo. Chtěl bych se dívat na výraz překvapení v jeho tváři, když se ta kletba odrazila a zasáhla jeho. Ale nemůžu. Protože všechno, co vidím, jsou prázdné vyhaslé oči ve tváři mého andílka.
A pak už jen tichý dětský pláč.
Není těžké dostat z mysli mrtvého kouzelníka vzpomínku. Ale musíte to stihnout do hodiny od jeho smrti. Byl jsem tam za dvacet minut. A pořád mám pocit, jako bych nikdy neodešel. Velká část mě tam zůstala. Už ji nikdy nedostanu zpátky.
*"*"*"*"*"*"*"*"*"*"*"*
Stál jsem na stejném místě, jako když jsem potom sledoval tu vzpomínku. A Blaise se mnou. Od toho dne už nikdy nepromluvil. Stal se z něj zlomený muž požíraný za živa a zevnitř vlastní sebenenávistí a vinou.
Pořád nemůžu pochopit, jak někdo tak čistý a nevinný jako můj andílek dokázal v některých mužích probouzet jen to nejhorší. Ty nejodpornější a nezvrácenější city.
Jak mohl osud, nebo kdo to vlastně vládne a rozhoduje v celém vesmíru, dovolit, aby mého andílka zničily takové stvůry jako Snape nebo můj otec … a taky Blaise. Blaise, který tvrdil, že ji miluje. Blaise a jeho posedlost, jeho chorobná žárlivost. Jak může někdo žárlit na mateřskou lásku, kterou dává vlastní matka svému nevinnému dítěti?
Ale pro něj nikdy nebyla dcera mého andílka ničím jiným, než jen připomínkou matčiny minulosti. Toho, že před ním, i když nedobrovolně, patřila jinému.
Pořád nemůžu pochopit, jak někdo tak čistý a nevinný jako můj andílek dokázal v některých mužích probouzet jen to nejhorší. Ty nejodpornější a nezvrácenější city.
Jak mohl osud, nebo kdo to vlastně vládne a rozhoduje v celém vesmíru, dovolit, aby mého andílka zničily takové stvůry jako Snape nebo můj otec … a taky Blaise. Blaise, který tvrdil, že ji miluje. Blaise a jeho posedlost, jeho chorobná žárlivost. Jak může někdo žárlit na mateřskou lásku, kterou dává vlastní matka svému nevinnému dítěti?
Ale pro něj nikdy nebyla dcera mého andílka ničím jiným, než jen připomínkou matčiny minulosti. Toho, že před ním, i když nedobrovolně, patřila jinému.
*"*"*"*"*"*"*"*"*"*"*"*
„Blaisi. Stalo se něco?“
„Tak jsem to nechtěl. Věříš mi? Ona neměla zemřít. Já bez ní nemůžu žít. On měla zůstat naživu.“
„O čem to mluvíš? Co se stalo?“
„Měl zabít jen toho spratka! Ne ji! Ji ne! U Salazara, co jsem to udělal?!“
„Stalo se něco Ebony nebo Lily?“
„Je mrtvá. Ebony je mrtvá. Zabil ji. Měl zabít Lily, ne Ebony. Tak proč to udělal? Proč sakra!“
„Tak jsem to nechtěl. Věříš mi? Ona neměla zemřít. Já bez ní nemůžu žít. On měla zůstat naživu.“
„O čem to mluvíš? Co se stalo?“
„Měl zabít jen toho spratka! Ne ji! Ji ne! U Salazara, co jsem to udělal?!“
„Stalo se něco Ebony nebo Lily?“
„Je mrtvá. Ebony je mrtvá. Zabil ji. Měl zabít Lily, ne Ebony. Tak proč to udělal? Proč sakra!“
*"*"*"*"*"*"*"*"*"*"*"*
Toho dne moje duše zemřela. Zemřela s ní a zůstala jen prázdnota. Toho dne jsem ztratil to jediné, co mi ještě dávalo v životě nějaký smysl, … a naději. Nevěřil jsem, že ještě někdy budu moct být šťastný.
Zaslouží si člověk milovat a být milován, když nedokáže ochránit svou lásku? Platil jsem. Platím i teď. Pořád. Už nikdy nepřestanu platit.
Bylo to tak snadné a tak děsivě povědomé jako nějaké odporné hrůzné déja-vu. Severus Snape přišel do domu Ebony Potterové, protože mu její přítel, milenec a Strážce tajemství Blaire Zabini prozradil, kde to je.
Chtěl zabít její dceru Lily, SVOU dceru. Kdysi na příkaz mého otce Luciuse Malfoye a z vlastní zvrácené touhy pomstít se Jamesi Potterovi, jejímu otci, Ebony znásilnil. Lily byla plodem toho aktu.
Ale Ebony za svou dceru obětovala život. Silná a starobylá magie byla znovu uvedena do chodu. A tak … stejně jako kdysi Harry Potter … i malá Lily způsobila zkázu muže, který ji chtěl zabít.
Severus Snape ale na rozdíl od Voldemorta nenašel cestu k nesmrtelnosti. Teď se ten parchant smaží v pekle. Nemá ani hrob. Postaral jsem se o to.
A můj otec ho brzy následoval. V pracovně má polici s jedy. Asi nikdy netušil, když mi ji ještě jako dítěti ukazoval, že on sám bude prvním a posledním, na kom ji ozkouším. I pro něj je peklo příliš milosrdné.
Zaslouží si člověk milovat a být milován, když nedokáže ochránit svou lásku? Platil jsem. Platím i teď. Pořád. Už nikdy nepřestanu platit.
Bylo to tak snadné a tak děsivě povědomé jako nějaké odporné hrůzné déja-vu. Severus Snape přišel do domu Ebony Potterové, protože mu její přítel, milenec a Strážce tajemství Blaire Zabini prozradil, kde to je.
Chtěl zabít její dceru Lily, SVOU dceru. Kdysi na příkaz mého otce Luciuse Malfoye a z vlastní zvrácené touhy pomstít se Jamesi Potterovi, jejímu otci, Ebony znásilnil. Lily byla plodem toho aktu.
Ale Ebony za svou dceru obětovala život. Silná a starobylá magie byla znovu uvedena do chodu. A tak … stejně jako kdysi Harry Potter … i malá Lily způsobila zkázu muže, který ji chtěl zabít.
Severus Snape ale na rozdíl od Voldemorta nenašel cestu k nesmrtelnosti. Teď se ten parchant smaží v pekle. Nemá ani hrob. Postaral jsem se o to.
A můj otec ho brzy následoval. V pracovně má polici s jedy. Asi nikdy netušil, když mi ji ještě jako dítěti ukazoval, že on sám bude prvním a posledním, na kom ji ozkouším. I pro něj je peklo příliš milosrdné.
*"*"*"*"*"*"*"*"*"*"*"*
Lily je dnes to jediné krásné, co pro mě na tomhle světě zbylo. Vychovává ji její strýc, samotný Harry Potter. A je to nejchytřejší a nejkrásnější čarodějka, co znám. Po rodičích zdědila schopnosti v lektvarech. Je nejlepší v mé třídě, nejlepší v celých Bradavicích.
A je živoucím obrazem své matky. Má její temperament. Její krásu, nevinnost a čistotu. Ale je jiná. Má víc smutku v očích, a i když se nevyhýbá společnosti a lidem, nikdy k sobě nikoho nepustí moc blízko. Má jen několik opravdu blízkých přátel. Je nedůvěřivá a pořád vnitřně nejistá a vystrašená.
A zná víc kleteb než většina jejích spolužáků dohromady. A mimochodem … je v mé koleji, ve Zmijozelu.
A i když to není Ebony … nebo snad právě proto, si získala moje srdce.
A je živoucím obrazem své matky. Má její temperament. Její krásu, nevinnost a čistotu. Ale je jiná. Má víc smutku v očích, a i když se nevyhýbá společnosti a lidem, nikdy k sobě nikoho nepustí moc blízko. Má jen několik opravdu blízkých přátel. Je nedůvěřivá a pořád vnitřně nejistá a vystrašená.
A zná víc kleteb než většina jejích spolužáků dohromady. A mimochodem … je v mé koleji, ve Zmijozelu.
A i když to není Ebony … nebo snad právě proto, si získala moje srdce.
*"*"*"*"*"*"*"*"*"*"*"*
Jsem jako Snape. Cítím se starý (i když je mi teprve 37), jsem zahořklý a někdy krutý a chladný. Mí studenti mě nenávidí. A bojí se mně. I mí kolegové mě považují za bezcitného bastarda.
Všichni se mě bojí … Až na Lily. Ona jediná jako by viděla za mou masku.
Jsem jako Snape. Nesnáším jejího otce - je to vzájemné, co si budeme namlouvat. Ani společná léta strávená jako kolegové profesoři v Bradavicích na tom nic nezměnila. A stejně jako můj proklatý kmotr Snape … toužím po dívce, kterou nemůžu mít a kterou bych měl také nenávidět.
Ale je tu jistý rozdíl. Podstatný rozdíl. Nejsem Snape.
A Lily mě miluje, stejně jako já ji. Možná víc, protože má ve svém srdci tolik místa a je tak mladá a plná iluzí.
A přesto miluje mě. Nebo možná právě proto. Možná proto věří … že nejsem jako Snape. Že mám jen masku.
A já vím, že ji můžu udělat šťastnou.
Kašlu na překážky.
Nenechám ani minulost, ani naše rodiny, ani další překážky, aby mi zabránili učinit ji šťastnou.
Zaslouží si to. A já už neudělám znovu stejnou chybu. Ebony za ni zaplatila. Vím, že ona by za to, že jsem s Lily, ke mně necítila nenávist.
Možná mi odpustila. U Salazara! nejspíš i odpustila Snapeovi a Blairovi a mému otci a všem ostatním. Protože ona neumí nenávidět, umí jen milovat. A naučila to i mě.
A já vím, že teď je můj andílek opravdu anděl. Dává pozor na Lily a na mě. Protože taková je ona. Čistá duše.
Pořád ji miluju. A vím, že má láska k její dceři je trochu jiná.
Je to teď moje Lily, moje Ďáblice.
Můj andílek je pořád v mém srdci, žije dál. A může být šťastná se svou dceru, kterou svírám v náruči.
A svět je zase velký a plný barev, protože ho vidím v očích mé Ďáblice.
A dokážu zapomenout i na to, že nesu prokleté příjemní mého rodu – jméno mého otce. S Lily dokážu zapomenout, že jsem Draco Malfoy.
THE END
Všichni se mě bojí … Až na Lily. Ona jediná jako by viděla za mou masku.
Jsem jako Snape. Nesnáším jejího otce - je to vzájemné, co si budeme namlouvat. Ani společná léta strávená jako kolegové profesoři v Bradavicích na tom nic nezměnila. A stejně jako můj proklatý kmotr Snape … toužím po dívce, kterou nemůžu mít a kterou bych měl také nenávidět.
Ale je tu jistý rozdíl. Podstatný rozdíl. Nejsem Snape.
A Lily mě miluje, stejně jako já ji. Možná víc, protože má ve svém srdci tolik místa a je tak mladá a plná iluzí.
A přesto miluje mě. Nebo možná právě proto. Možná proto věří … že nejsem jako Snape. Že mám jen masku.
A já vím, že ji můžu udělat šťastnou.
Kašlu na překážky.
Nenechám ani minulost, ani naše rodiny, ani další překážky, aby mi zabránili učinit ji šťastnou.
Zaslouží si to. A já už neudělám znovu stejnou chybu. Ebony za ni zaplatila. Vím, že ona by za to, že jsem s Lily, ke mně necítila nenávist.
Možná mi odpustila. U Salazara! nejspíš i odpustila Snapeovi a Blairovi a mému otci a všem ostatním. Protože ona neumí nenávidět, umí jen milovat. A naučila to i mě.
A já vím, že teď je můj andílek opravdu anděl. Dává pozor na Lily a na mě. Protože taková je ona. Čistá duše.
Pořád ji miluju. A vím, že má láska k její dceři je trochu jiná.
Je to teď moje Lily, moje Ďáblice.
Můj andílek je pořád v mém srdci, žije dál. A může být šťastná se svou dceru, kterou svírám v náruči.
A svět je zase velký a plný barev, protože ho vidím v očích mé Ďáblice.
A dokážu zapomenout i na to, že nesu prokleté příjemní mého rodu – jméno mého otce. S Lily dokážu zapomenout, že jsem Draco Malfoy.
THE END
AN: Tuhle povídku věnuji Dracovi (tedy jeho mírně tragické verzi od JKR), aby z něj to dospívání a prohlédnutí, kterým si v HP6 musel projít, udělalo lepšího člověka. A taky Siriusovi a Brumbálovi.