Znamení zla
Stav povídky: jednorázovka (one-shot)
Summary: Dřív uměl jen nenávidět, ale teď všechno obětuje pro lásku. Kdo? Jak? Pro koho? Čtěte a uvidíte...
Postavy: Lucius Malfoy, Ebony Potterová (OC)
Varování: od 15-ti let, AU (alternative universe), OOC (out of character) pro některé postavy
Betaread: ne
Summary: Dřív uměl jen nenávidět, ale teď všechno obětuje pro lásku. Kdo? Jak? Pro koho? Čtěte a uvidíte...
Postavy: Lucius Malfoy, Ebony Potterová (OC)
Varování: od 15-ti let, AU (alternative universe), OOC (out of character) pro některé postavy
Betaread: ne
Harry Potter přecházel rázně sem a tam po svém pokoji na hlavním velitelství Fénixova řádu. Říct, že byl nervózní, by ani vzdáleně nevystihlo stav jeho mysli v té chvíli. Nervy měl napjaté k prasknutí, jako by se měl každým okamžikem utkat se samotným Voldemortem. A místo toho jen ... čekal na svou sestru. Ebony a její tým už měli zpoždění. Akce, na kterou byli vysláni, měla být skončena už před hodinou.
Měl strach. Rozlézal se jeho vnitřnosti a svíral jeho srdce v ledově chladných kleštích. Co když ji chytili, nebo mohla být zraněná nebo dokonce…
Snažil se na to nemyslet … těch možností bylo tolik. Ebony byla tak impulsivní a zbrklá, že by se nedivil, kdyby udělala nějakou chybu a vlétla třeba přímo do Voldemortových spárů.
Harry se snažil raději si ani nepředstavovat, co by pro něj znamenala ztráta jeho poslední rodiny. Do pokoje vtrhnul bez varování Ron - tak prudce, až sebou Harry vylekaně škubl.
„Jsou zpátky!" oznámil Harrymu a vzápětí se oba hnali ven z ložnice dolů ze schodů. V kuchyni už byli všichni členové Fénixova řádu přítomní momentálně ve Snapeově domě včetně Brumbála. Právě dům profesora lektvarů jim teď, po útoku na Grimmauldovo náměstí, sloužil jako hlavní štáb.
Byl tu dokonce i Draco Malfoy se svou skupinou Zmijozelských, kteří se k Harrymu a ostatním přidali na konci šestého ročníku. Vzápětí po Harrym a Ronovi dorazila Hermiona. Byla poněkud bledá a Harryho obešla mrazivá předtucha.
„Co se děje? Něco s Ebony?" zajímal se Harry o stav své sestry. Hermiona pokrčila bezradně rameny.
„Vypadá-" začala, ale v té chvíli se však Ebonyina skupina zjevila ve dveřích jídelny. A Harry pochopil Hermioninu nejistotu.
Z výrazu v Ebonyině tváři ho zamrazilo. Byla v něm nenávist, bolest, obvinění, výčitka a podezření. Ta kombinace doslova děsila. Její tvář vypadala náhle o mnoho straší.
Harry také poznal, že plakala. Neměla sice zarudlé oči, ale byl by na to přísahal. Poznal to na ní vždycky, i když by nedokázal říct jak.
„Všichni v pořádku?" zajímal se Brumbál. „Zdrželi jste se, měli jsme o vás obavy.“
Ostatní členové Ebonyiny skupiny dali najevo, že jsou nezranění, jen kývnutím hlavy. Vypadali všichni zaraženě. Bylo víc než zřejmé, že se něco muselo stát. Ale co?
Atmosféra v místnosti zhoustla a byla náhle poněkud napjatá. Nikdo z příchozích se neměl k vysvětlení. Brumbál znovu promluvil.
„Podej nám hlášení, Ebony," požádal tmavovlasou dívku, která všechny v místnosti sledovala zachmuřeným zkoumavým pohledem plným podezření.
„Ne," zavrtěla razantně hlavou. Všechny to šokovalo. Brumbál ji podrobil odhadujícímu pohledu svých modrých očích.
„Nehodlám se bavit s nikým z vás, dokud nebudu mít jistotu, že vám můžu věřit,“ pokračovala Ebony. „Do té doby se musíte spokojit jen s vizuálním záznamem." Ebony zašátrala v hábitu a pak hodila na stůl malou lahvičku naplněnou stříbřitou hmotou. Vzpomínku.
Pak beze slova odešla z místnosti. Členové její skupiny se po sobě podívali.
„Co to má znamenat?" obořil se na ně Snape.
Hugo Fenlon, Ebonyin bývalý spolužák z Merlinovy akademie v Atlantě, jen zavrtěl hlavou.
„To uvidíte," prohlásil tiše, než se za ním zavřely dveře. Zbytek týmu ho následoval.
Jen Lenka Láskorádová se ještě zastavila ve dveřích. „Doufám, že jste to opravdu nevěděli, ale moc tomu nevěřím.“
„Nevěděli co?“ nechápal Harry. Všichni se tvářili stejně zmateně.
„Je jen jeden způsob, jak to zjistit.“ Brumbál uchopil lahvičku s Ebonyinou vzpomínkou.
„Tak se na to podíváme," rozhodl. Vytáhl myslánku a opatrně do ní vložil vzpomínku, kterou potom jako trojrozměrný obraz vyvolal před nimi ve vzduchu.
Ebony a její skupina se shromáždili na lesní mýtině. Bylo jich pět, ale po chvíli čekání se k ni m připojil havran, který se proměnil v Huga Fenlona.
„Jaká je situace," zajímala se Ebony.
Hugo se několikrát nadechl a vydechl, aby si po proměně urovnal myšlenky. „Dobrá rozhodně ne,“ informoval je. „Je tam pět Smrtijedů, dva z nich pořád hlídkují kolem srubu, ale to není to nejhorší." Bylo vidět, jak Hugo viditelně znervózněl, kdy se díval po Ebony. „Vede je Lucius Malfoy."
Chvíli bylo ticho, jak se všechny pohledy upíraly na Potterovou. Všimli si, jak ztuhla a po tváří jí na okamžik přelétl záblesk silných emocí. Vzápětí byl ale pryč a její výraz se vrátil k chladnému a klidnému.
„Postarám se o něj,“ prohlásila rozhodně. „Vy si vezmete na starosti ostatní. A Lenka se postará o ty mudlovské zajatce."
Lenka přikývla na souhlas.
„Všichni připraveni?" obrátila se Ebony na ostatní. Ozval se pětičlenný sbor tichého souhlasu.
Hugo byl ale viditelně nejistý. „Ebony?"
„Teď ne!" odbyla ho. Chytil ji za rameno.
Ebony se na Huga vztekle otočila a jako by přesně věděla, co chce říct. „Já ho zvládnu, jasné!? Už je to pryč."
„Když to říkáš," prohlásil Hugo nepřesvědčeně.
„Pamatuješ si, když jsme tenkrát našli Moodyho mrtvého na Grimmauldově náměstí. Pamatuješ na ten nápis na zdi? Pamatuješ si ho? Já ano. Nikdy na něj nezapomenu. Je to snadné. Buď zabije on mě, nebo já jeho. Která možnost myslíš, že se mi víc zamlouvá?“
Hugo se zamračil. „Pořád je tebou posedlý. To je nebezpečné.“
Ebony se zarazila. Něco ji napadlo. „Ne, když to využijeme v náš prospěch.Dobrá. Změna plánu. Získám nám výhodu. Bude to jednodušší, než riskovat, že nás dostane jedna z jejich hlídek. Půjdu napřed."
„To není nejlepší nápad," namítl Hugův bratr Edgar.
„Proti tomu protestuju, Ebony. Je to nebezpečné. Zabije tě," přidal se okamžitě Hugo.
„Ne, dokud si se mnou bude moct pohrát. Věřte mi. Zvolili jste si mě za velitele. Takže teď poslouchejte, co říkám. Já dělám plány. A náš nynější plán je jednoduchý: zabavím je a vyřídím toho hajzla Malfoye. Vy mezitím zaútočíte na zbytek a Lenka osvobodí vězně."
„Jak poznáme, kdy máme zaútočit?" zajímala se Lenka.
„To poznáte," ujistila je Ebony. Pak jim popřála štěstí a vydala se sama přímo do tábora nepřítele.
Přeměněná ve svou ptačí podobu - fénixe - se vyhnula hlídce a vpadla přímo do středu tábora. Když se objevila, okamžitě se na ni namířilo pět hůlek. Lucius Malfoy naopak tu svou sklonil.
„Ne!“ zadržel své kolegy. „Hůlky dolů," přikázal autoritativně a Smrtijedi bez zaváhání poslechli. Dva hlídkující, které přilákal ruch se ale zastavili a společně s kolegy vytvořili kolem Ebony a Luciuse malý kruh.
„Přišla jsi mě navštívit?" usmál se Malfoy na Ebony sladce a uklidil pod hábit svou hůlku. Jeho hlas zněl mírně jízlivě, ale nezdál se být nepřátelsky naladěný.
Nenechala se tím zmást. „Rozhodně to nebude příjemná návštěva," oznámila mu chladně.
„Ale no tak.“ Lucius mávl bezstarostně rukou. „Oba víme, že jsem ti chyběl. Možná proto jsi tu." Smrtijedi se rozchechtali.
Ebony zrudla vztekem. „Nechyběl a ani nebudeš, až tě zabiju," ujistila ho pevně.
„To neuděláš, Ebony. Znám tě."
Ebony v duchu zaklela. Nikdo nikdy nevyslovoval její jméno tak jako on, jako by se s ním mazlil. Tak jemně a něžně.
NE! Na tohle teď nesměla myslet, musel zůstat ve střehu.
Lucius se k ní navíc s úsměvem přiblížil a jednou rukou ji téměř neznatelně objal kolem pasu.
A přitáhl si ji blíž.
Viděl v její tváři paniku. A strach.
Jak mohla myslet když byl tak blízko. Zaťala ruce v pěst a nehty zaryl hluboko do dlaně, aby ovládla touhu pohladit ho po tváři a políbit ho.
Bojovala o svou sebejistotu. Na tváři se jí zjevil její typický křivý úsměv koutkem úst. Poslední zbraň.
Ach, ten úsměv, pousmál se Lucius v duchu. Úsměv, který tak dobře znal.
Vzal ho jako svolení a s vlastním mírným úšklebkem spojil jejich rty.
Ebony se cítila, jako omámená, když zase cítila jeho rty na svých. Oproti jeho chladnému zevnějšku a mrazivým očím byly horké, a šířily do jejího těla příjemné teplo a vzrušení. Doslova se ztrácela v jeho náruči. Jako by se mu nemohla ani bránit. V tom krátkém okamžiku se totiž přítomnost nechala polapit minulostí. Sevřená v jeho objetí, ruce stále zaťaté v pěst…
Zase se cítila v bezpečí. S ním. Se Smrtijedem. Zase cítila vzrušení a touhu vyvolanou jejich kontaktem, už samotou jeho blízkostí … jeho vůní.
A její vůle ji pomalu opouštěla, když mu oplácela divoký a vášnivý polibek. Ucítila jeho ruku ve vlasech, jak se probrala zacuchanou změtí vlnitých pramenů v tak důvěrně známém gestu. A vzpomněla si na jejich první polibek. Tehdy mu ještě věřila ... tehdy ještě věřila, že chce opravdu opustit Voldemortovy služby.
Nebýt ostré tepavé bolesti v místě, kde se její nehty zaryly do masa na její dlani, byla by mu podlehla. Ale ta bolest ji vrátila do reality.
Ryla je hlouběji a hlouběji, jako by je chtěla zarýt až do svého srdce a vyrvat z něj všechny vzpomínky. Pak jednu ruku neznatelně pozvedla.
Vteřinu předtím, než se na mýtinu vyřítil zbytek jejího týmu, prolétlo vzduchem jediné zaklínadlo. „Expilliarmus!" To kouzlo zbavilo Luciuse hůlky a mrštilo ho k zemi. Dopadl tvrdě na záda s vztekle zasyčel.
„Je načase ukončit tuhle frašku, nemyslíš?" zeptala se ho Ebony nenávistným tónem hlasu.
Pomalu došla až k němu, hůlku stále v pohotovosti.
Kupodivu se netřásla. Lucius se však nenechal odradit hůlkou namířenou proti němu, pomalu se zvedl a vykročil k ní.
Jeho pohled byl náhle tak hypnotizující, jako by na ni použil kletbu Imperius. Nemohla od něj odtrhnout oči.
Než se nadála, vzal do ruky její volnou levou ruku a obrátil ji dlaní vzhůru. Stopy nehtů na ní byly víc než patrné a rány mírně krvácely. Ať se snažila sebevíc, nedokázala se přinutit mu svou ruku vytrhnout.
„Zabiju tě," slíbila mu, ale ta slova nevyšla z jejích úst vůbec tak sebevědomě, jak chtěla. A dokonce ani dost nahlas.
Lucius se na ni podíval. Smutně, jako by ho snad její slova ranila.
„Už jsem ti řekl, že to neuděláš. Miluješ mě,“ konstatoval.
A nejstrašnější na tom bylo, že to byla pravda.
Po měsících bojů a jeho nenávistných krutých a výsměšných vzkazech na zdi domu Blacků, ho pořád zoufale milovala.
Lucius ji na okamžik, nehybně sledoval. Vzápětí zašátral v hábitu a vytáhl hůlku. Další hůlku. Druhou hůlku.
Pohrával si s ní, zatímco ho Ebony neschopná pohybu s hrůzou pozorovala.
„Zjistil jsem zajímavou věc," pokračoval klidným tónem, jako by spolu mluvili dva přátelé a ne postavy na opačných stranách bojiště. „Myslel jsem si, že nejsem schopný se zamilovat. Pamatuješ, jak jsem se vysmíval lásce? Hloupá … zbytečná … iluze, lež.“
Zavrtěl hlavou. „Je až moc skutečná, Ebony. Zjistil jsem, že to jde. A bylo pozdě s tím bojovat. Vím teď jednu věc. Když už se už jednou zamiluji, tak je to navždy."
„Malfoyi, skloň tu hůlku," požádala ho Ebony třesoucím se hlasem, když se mírně probrala z toho podivného transu.
Luciusova hůlka dál mířila na ni. Smutně se jí díval do tváře.
„Je čas se rozloučit," prohlásil, zatímco si obrovská ledová kra hrůzy razila cestu do jejího žaludku a přimrazila ji namístě.
Kolem nich dál zuřil boj jejího týmu a Smrtijedů. Koutkem oka zahlédla, jak Lenka odvádí poslední mudlovské vězně ze srubu pryč do lesa. Pak se její pozornost soustředila jen na Luciuse a jeho hůlku.
Neměla čas vymyslet cokoliv. Mohla jen doufat.
Dál svíral volnou rukou její krvácející dlaň a teď se několika kapek krve dotkl jemně koncem své hůlky.
Ebony cítila záchvěv magie, který jako elektrický šok pronikl z toho místa do jejího těla.
A vzápětí, dřív než stihla říci jediné slovo, dřív než stihla udělat cokoliv, se konec té hůlky obrátil proti jejímu majiteli.
Zaslechla dvě šeptaná slova a oslepil ji zelený záblesk.
Další, co vnímala, byl tichý dopad jeho těla na zem.
A bolestné mrazivé poznání rozlévající se jí po těle.
Nebyla si jistá, jak dlouho se dívala do těch otevřených šedých očí. Byl v nich klid. Ale také prázdnota a smrt.
Mohla tam tak stát hodiny, tak jí to i připadalo, ale ve skutečnosti to byl jen okamžik, než se její tým spojil, aby znehybnil posledního Smrtijeda.
Hugo, který jemně krvácel z tržné rány na břiše, si všiml Ebony stojící jako solný sloup nad Luciusovým nehybným tělem.
„Zabila jsi ho? Dobrá práce," prohlásil mírně překvapený.
V té chvíli si všiml, že Ebony pláče.
„Nezabila jsem ho,“ namítla zoufalým hlasem. „Ale jako bych to udělala. Nechápu, proč se to stalo ... co se stalo … nechápu."
Sklonila se k Luciusovi a téměř nepřítomně sklouzla rukou po jeho paži a vyhrnula mu rukáv hedvábné košile. Pak její pohled padl na jeho nahé předloktí, které však bylo proti všem očekáváním ... holé.
„Je pryč!" zalapala šokovaně po dechu.
„Cože? O čem to mluvíš?" nechápal Hugo.
„Ta zasraná značka! Znamení zla je pryč. Nemá ho tu!"
„Jak je to možný? Nemá ho na druhém předloktí? Víme přece, že byl Smrtijed."
Vzpomínka tu končila. Kdyby pokračovala dál, mohli by členové Fénixova řádu vidět, jak se změnil výraz na tváři Ebony, když prstem přejela po místě, kde měla být Luciusova kůže poznačená.
Její myslí ta vzpomínka projela jako záblesk. Vzpomněla si na Luciusova slova … bylo to krátce před tím, než zjistili, že se vrátil k Pánovi zla, kdy spolu vedli tenhle rozhovor.
„Snažím se najít způsob, jak odstranit Znamení zla. Bez něj by moje případné odhalení bylo méně nebezpečné. Našel jsme knihu, která by mi mohla pomoct."
„Myslíš, že to jde? Že je to možné?" zajímala se skepticky.
Pokrčil rameny. „Znáš mě. Nepatřím mezi optimisty a nechci zbytečně doufat."
Ebony pohlédla na Huga. „Co když to věděli? Kdo všechno by mohl ...?"
„Co to říkáš, Ebony? Věděli o čem … a kdo?" nechápal Hugo. Začínal mít obavu, jestli Ebony nepřeskočilo.
„Komu můžu věřit?" povzdechla si. „Myslím, že nám před touhle akcí neřekli všechno, Hugo."
„Řád?" došlo konečně Hugovi.
„Musím zjistit pravdu."
„Já nic nechápu? Kam se podělo Malfoyovo znamení?" divil se Ron a pohlédl tázavě na Brumbála. Harry vstal ze židle a zamířil ke dveřím. „Musím najít Ebony. Musím si být jistý, že je v pořádku," oznámil ostatním. Brumbál ho zadržel.
„Počkej, Harry, půjdeme všichni. Tenhle problém se musí vyřešit teď hned."
Ebony našli v knihovně. Očividně zažívala jeden ze svých záchvatů vzteku. Nebyly časté, spíš naopak. Do téhle míry ji rozrušilo jen máloco, ale když už se to stalo, bylo lepší se jí klidit z cesty.
S hrůzou sledovali, jak Ebony vytahuje knihy z polic a zuřivě jimi listuje. Všude kolem létaly vytrhané stránky a podlaha byla poseta rozplácnutými knihami s pomačkanými listy. Snape v duchu zaklel nad tou spouští, která bývala jeho knihovnou.
„Co to děláš? Přestaň, Ebony!" pokusil se ji Harry zadržet. Plesk! Další kniha se rozpleskla o podlahu.
„Ebony! Dost!"
„Někde tady musí být. Vím to. Musí být TADY!" mumlala Ebony vztekle a natahovala se pro další knihu.
„Ebony!"
Ebony se zarazila, ale nezpůsobil to Harryho výkřik. V jedné z polic byla kniha, která měla hřbet vzhůru nohama. Mohla to být jen náhoda, nebo …
„Accio kniha!" Vlétla jí okamžitě do ruky a Ebony jí začala zuřivě listovat. Pak její oči padly na slovo, které hledala ... znamení.
Jsou různá znamení vytvořená magií. Dobrá i špatná a temná. Je známo, že temný čaroděj Ignatius používal drahokamy vpálené a vsazené do dlaně svých věrných, takže je kdykoliv mohl přivolat nebo je skrze drahokam najít na obrovské vzdálenosti. Tato znamení byla vytvořena přísahou a poutem, takže bylo těžké je zničit. Ale ne nemožné. Jen jediné pouto se ukázalo být silnější a mohlo narušit moc a sílu těchto temných znamení. Pouto lásky. Oboustranné čisté a sdílené psychicky i fyzicky. Pouto a slib lásky tak mohly narušit nezlomitelnost temného znamení. Pak mohlo být vyňato a zničeno. Existuje jen jeden dochovaný případ, kdy se některému z Ignatiusových věrných povedlo se osvobodit.
Znamení založená na podobném principu používal ve 13. století i …
Ebony nepotřebovala číst dál. Tohle jí stačilo. Otočila se a oči jí plály. Ruka, ve které svírala knihu, se jí třásla. Ta s hůlkou byla naopak pevná jako skála.
„KDO z vás to věděl? KDO!?" rozkřikla se.
„O čem to mluvíš?" odvážil se Harry zeptat.
Nevšímala si jeho otázky. „Kdo z vás četl tuhle knihu!?" naléhala.
Procházela před nimi a dívala se jednomu po druhém do očí. Zarazila se přímo před Snapem.
I přes ta dlouhá léta špehování a jeho dokonalé sebekontroly ho jeho tvář přesto zradila. Byl si totiž jistý, že Ebony už to stejně ví.
Byla to přece jeho knihovna a jeho kniha. A Lucius byl jeho nejlepší přítel. Bylo to snadné.
„VY jste to věděl, že ano?! Vy bastarde!“
Chytila ho vpředu za hábit a začal s ním zuřivě třást. „Věděl jste, že tam dnes bude. Věděl jste, co se stane! Vy jste chtěl, aby zemřel! PROČ!? Já myslela že je váš přítel."
Harry ji chytil za ruce a odtáhl ji od Snapea. Vzpouzela se, naopak Snape se nijak nebránil. Zavřel oči a zhluboka vydechl. Nikdo z ostatních nechápal, co se to vlastně děje.
„Můžete nám tohle všechno vysvětlit?“ ozvala se McGonagallová.
„Ebony, co se to děje? O CO JDE?" chtěl vědět Harry.
Ebony se mu vytrhla a zamířila ke dveřím.
„PŘETČI SI TO SÁM!" křikla na něj přes rameno a hodila mu tu knihu k nohám.
„Ebony!" volal za ní Harry marně.
V následujícím tichu se všechny hlavy obrátily na profesora lektvarů.
„Severusi, myslím, že ty bys nám mohl říci, o co se jedná. Nebo ne?" uhodil na něj Brumbál.
Snape si znovu povzdechl a pokýval hlavou. Vydal se ke svému stolu a sklonil se, aby mohl kouzlem odemknout jednu ze zásuvek. Vytáhl z ní kousek srolovaného pergamenu.
Pak se obrátil zase k ostatním. „Když jsme s Luciusem hledali způsob, jak se zbavit Znamení zla, našli jsme tuhle knihu,“ začal Snape. „A v ní i cosi jako návod, jak se zbavit Znamení zla. Voldemort zjevně použil stejný typ Znamení jako je popsáno v této knize. A fungovalo to. Lucius tak přišel o své Znamení zla a stal se nezávislým na Voldemortově vůli."
„Jestli to fungovalo u něj, proč jste se taky nezbavil svého znamení?" přerušila ho Hermiona nesmělou otázkou.
„Znáte věštbu. Víte, že existuje moc, kterou Voldemort nezná. I ta je jistým druhem magie. Pokud je dost silná, vytvoří mezi lidmi, kteří ji sdílejí, pouto. Tahle vazba může narušit vazby, které kouzelníka poutají skrze znamení k jeho pánovi." Snape v tom okamžiku vypadala mírně zahanbený. „To je důvod, proč to nemohlo fungovat i u mě. Ale Lucius a Ebony …“
„Pouto vytvořené jejich láskou bylo dost silné, aby narušilo Znamení zla.“
„A vy jste věděl, že Malfoyovo znamení je pryč?" zajímal se Harry.
„Ano. Pomáhal jsem mu ho odstranit."
„Tak proč se potom k němu vrátil?" nechápal Draco. „Proč otec prostě nedělal špeha, proč nás zradil?“
„Nikdy nás nezradil, ale vrátit se k Voldemortovi musel. Byla to jediná možnost. Neměl na vybranou. Doufali jsme, že když odstraníme Znamení zla, podaří se nám tím vyřešit i jiný problém."
„Jistě jsi měl důvod, proč tohle všechno před námi tajit, Severusi, ale nyní už v tom nelze pokračovat,“ upozornil ho Brumbál.
Zdálo se, že je na Snapea rozzlobený, protože o celé téhle záležitosti neměl ani tušení. Snape pokýval hlavou.
„Přiveďte sem Potterovou. Pak vám to řeknu, ale měla by být u toho."
„Myslím, že nebude chtít přijít," podotkl Harry.
„Dejte jí tohle." Snape mu podal zapečetěný pergamen. Harry kývl a vydal se najít Ebony.
Moje Ebony,
Nikdy jsem nedoufal, že se to stane. Ale stalo. Moje Znamení zla je pryč. Vím, že to nemůže vymazat všechnu tu hrůzu a odpornosti, které jsem páchal jako Voldemortův služebník, ale dalo mi to novou sílu a naději.
Existuje jistý druh magie, který Voldemort nezná a který dokáže porazit jeho temná kouzla. A právě tahle magie mě zachránila. Byla jsi to ty, kdo porazil temnou sílu Znamení zla.
Teď jsem mrtvý. Vím to. Můj život skončil, ale skončil už před mnoha lety. V den, kdy jsem uposlechl svého otce a zasnoubil se s Narcissou, v den, kdy jsem se rozhodl následovat Toma Raddlea v jeho cestě za světem čistokrevných kouzelníků. Už tehdy jsem začal umírat.
A ty jsi mi dala několik měsíců navíc. Několik měsíců opravdového života. Vím, že jsem ti řekl, že to pro mě nic neznamenalo. Lhal jsem. Bylo to všechno, co jsem si kdy přál.
Měl jsem tak neskutečný vztek na celý svět, že není jiná možnost, jak ven z toho všeho. Chtěl jsem, abys žila ... a proto já musel zemřít.
Opravdu zemřít.
Zemřít s myšlenkou, že mě nenávidíš. Nedokážu předvídat, co se stane v okamžiku, kdy budeme stát proti sobě.
Ale ... nedokážu si představit, že bych v tvých očích našel dost nenávisti. Je to až šokující a kruté, ale vím, že ať ti ublížím jakkoliv, nepřestaneš mě milovat. Protože i kdybys ty jakkoliv ublížila mě, nepřestal bych tě milovat.
Viděl jsem umírat spousty lidí, i mou rukou. Zajímalo by mě, jak bude vypadat má smrt. Jsem s ní smířený. Je to jediná šance.
Nikdy mi na nikom nezáleželo dost na to, abych pro něj obětoval cokoliv. A teď chci pro tebe obětovat život. Je to fér, protože ty jsi mi život dala. Jen splatím laskavost.
Řekl jsem Severusovi, že napíšu do tohohle dopisu celou pravdu. Že ti vysvětlím, proč se muselo stát, co se stalo. Všechno o Znamení zla, od kterého jsi mě osvobodila, i důvodu, proč mě Voldemort nezabil a proč já zabil sebe.
Ale tohle je jako náš poslední rozhovor. A mě hlavou víří mnoho jiných věcí. Musím to nechat na něm. Poví ti všechno, když budeš chtít. A já vím, že budeš.
Já to nedokážu.
Myslím teď na jiné věci … třeba na tvůj úsměv. Poprvé mi přišel směšný, celý nakřivo, ale něco v něm bylo. jako bys tím úsměvem každému dávala varování, co dokážeš. A já to varování nebral vážně. A pak bylo pozdě.
Prohrál jsem s tebou důležitou bitvu ... o svoje srdce. Nikdy jsem se o něj nestaral a představa, že bych ho měl ztratit kvůli komukoliv, byla víc než děsivá. A stejně jsi ho vyhrála. Ale já vyhrál mnohem víc. Tebe.
A ty tvoje oči. Dívala ses jimi na mně a jako bys hleděla přímo do mojí černé duše. A nevadila ti. Odpustila jsi mi všechny zvěrstva, která jsem spáchal. Chtěla jsi věřit, že dokážu být lepší člověk. I já tomu věřil. Kvůli tobě.
Kdybych tě potkal v jiné době za jiných okolností, kdyby nebyla ta proklatá válka a já nebyl Malfoy, Smrtijed Lorda Voldemorta, a ty sestra Chlapce, který přežil …
Jenže počítá se jen skutečnost. Na kdyby se tahle zatracená hra nehraje.
Slyšel jsem, že mudlové věřící v Boha jsou přesvědčení, že existuje nějaké nebe, ve kterém se lidé sejdou pokud žili správným životem. Ti špatní patří do pekla. (Je dobré znát nepřítele a pro mě mudlové dlouho nepřítelem byli. Takže to vím.)
I kdyby tohle byla pravda, stejně vím, že už se znovu nesejdeme. Co ty bys dělala v pekle? Takže musím věřit, že je někde místo, kde se můžeme sejít, ať už byly naše životy jakékoliv, protože chceme.
Budu čekat.
A chci čekat dlouho. Hodně dlouho. Proto jsem odešel Ebony. Chci čekat dlouho a chci vědět, že jsi mezitím alespoň trochu šťastná. I když to bude s někým jiným. Nemohu uvěřit, že jsem tohle napsal. Že tě posílám náruče jiného. Ale je to správné. A už asi nedostanu další příležitost udělat správnou věc.
A pokud jde o válku, Severus ti poví náš plán. Plán, jak to skončit. Plán, jak tě zachránit. A s tebou ty ostatní, které jsem kdysi jako Smrtijed přísahal zabít.
Nezáleží mi na nich, ale vím, že tobě ano. Můžeme je zachránit. Spolu. Já už jsem svůj part v téhle hře odehrál. A ten tvůj teď přichází.
Musíš bojovat, přežít a potom žít. Opravdu žít. Kvůli mě.
L.
„Poslechneš si, co nám chce Snape povědět?" zeptal se Harry, když Ebony dočetla Luciusův dopis. Čekal slzy, ale ona k němu zvedla jen chladný pohled a kývla.
„Tak pojďme."
„Jsem rád, že jste přišla, Potterová," uvítal ji Snape poněkud nervózně.
Ebony na to nic neřekla. Snape se na ni znovu podíval s nečitelným výrazem v očích.
„Jak víte, Temný pán kdysi použil viteály, aby získal nesmrtelnost. Uložil části své duše do šesti předmětů. Uplynulých několik měsíců hledáme ten poslední, který zbývá - kromě Temného pána samotného."
Všichni pokývali hlavami. Tohle přece věděli, nebylo třeba jim to opakovat.
„Já a Lucius jsme ho našli," pronesl Snape jemně se třesoucím hlasem. Následovalo bezdeché nevěřící ticho.
„Jak? Kde? A proč jste nám o tom neřekli?" dorážel okamžitě Harry.
Snape se ale zase díval na Ebony. Na její tváři viděl napsané pochopení. Ona už tu odpověď znala.
„Byl to on, že ano?“ promluvila tiše. „Byl nositelem toho zasraného viteálu."
Snape přikývl.
„Ale to není možné!" vykřikl Harry. „A navíc hloupé.“
„To by přece bylo riskantní,“ přidal se Draco. „Otec mohl být kdykoliv zabit a Voldemortův viteál by byl zničen!"
„Právě proto to Temný pán udělal. Nikoho by nenapadlo hledat viteál mezi jeho věrnými. Navíc Lucius vždy patřil mezi Smrtijedy, kteří byli těžko k polapení. Dokázal vyklouznout prakticky ze všeho, kromě toho fiaska na ministerstvu. Ale pak byl zase v bezpečí v Azkabanu.“
„Proto ho tam nechal hnít tak dlouho,“ konstatovala Ebony nenávistně, zase tím tichým hlasem, ze kterého všem běhal mráz po zádech.
„To máte pravdu. Navíc přes tohle všechno se Temný pán ještě pojistil. Viteál mohl být zničen pouze, pokud by Lucius obrátil svou hůlku proti sobě. Navíc musela být smrtící kletba provedena skrze krev Voldemortova největšího nepřítele. V té době ještě o Potterovi neměl Pán zla ani tušení, myslím, že měl na mysli Brumbála, ale použil pro zaklínadlo slova největší nepřítel."
Ebony s prázdným výrazem v očích pohlédla na zaschlý strup na své dlani. A vybavila si jemný dotek konce Luciusovy hůlky a tu vlnu magie, která jí prošla.
„Předpokládal, že pokud Lucius prolije krev jeho největšího nepřítele, bude zbaven téhle hrozby a viteál bude moci za takových okolností obětovat," pokračoval ve vysvětlování Snape.
„Takže Mal - Lucius použil Ebonyinu krev a zabil se, aby zničil ten viteál?" shrnul to Harry.
„Ano."
Harry nevěřícně kroutil hlavou. „A to byl celou dobu váš plán?"
„Ano."
„Proč jste nám o tom neřekli?" zajímalo McGonagallovou.
„Voldemort začal Luciuse podezřívat, muselo to vypadat, že ho nenávidíme. Že nás všechny zradil a vrátil se k němu. Kdyby Voldemort zjistil pravdu, zabil by ho sám a tím bychom ztratili možnost viteál zničit."
„A proč jste nemohli použít moji krev?" zeptal se náhle Harry.
„Trval jsem na slečně Potterové, i když Lucius ji z toho chtěl vynechat, aby jí neublížil," přiznal Snape.
„Jsi příliš důležitý,“ vysvětlila Ebony Harrymu. „Byl by to velký risk. Já jsem postradatelná."
„Pro mě ne, Ebony!" protestoval Harry prudce.
„Já vím, ale musíš to pochopit. Kdybys při té akci náhodou zemřel, nikdy bychom nemohli Voldemorta porazit. Už jsem dávno pochopila, že být tvou sestrou znamená velké riziko, ale stojí mi za to, Harry.“ Pokusila se o slabý úsměv. „Vím, že mám v téhle válce své úkoly. Můžu ti pomoct. A tak ti dát výhodu, kterou potřebuješ."
Ebony se zarazila. Přesně tahle slova jí jednou řekl Lucius. A najednou byla tady. Ta bolest, která ji až dosud míjela, odsunutá vztekem a zmatkem, na ni teď bez milosti zaútočila.
„Jsem unavená, půjdu se vyspat," prohlásila a rychle doslova prchla z místnosti. Bolest na hrudi byla tak silná, že nemohla skoro ani jít. Konečně dorazila do své ložnice. Zavřela a zamkla dveře a pak na ně umístila silná utišující kouzla. Bála se, že by mohli slyšet, že nepláče. Pláč oslabuje a ona musela být silná na poslední rozhodující bitvu. Možná potom si bude moct ulevit od té bolesti.
Vzpomínky se jí vracely jako hodně rychlé bumerangy.
Poprvé se setkali při útoku na Merlinovu akademii. Nikdy nepochopila co tenkrát vedlo Luciuse k tomu, aby jednal jak jednal. A on jí to nikdy neřekl. Jisté bylo jen to že když vpadla do kabinetu profesora Grinche, který ležel v bezvědomí na podlaze, stál Lucius s hůlkou v ruce proti Lestrangeovi. Bojovali spolu.
A ona mu pomohla.
Bylo to cosi jako vnitřní nutkání, intuice, prchavý záblesk pocitu. Mohla to být největší chyba jejího života. Omráčila překvapeného Lestrange.
Lucius se na ni otočil a překvapeně na ni pohlédl. Na okamžik nechal sklouznout z tváře masku chladu.
„Zachránila jsi mě. Proč?" ptal se tehdy.
„Záleží na tom?"
Bojovali spolu bok po boku při obraně školy. Bitvu ale prohráli a hrstka přeživších s nimi v čele prchla do Británie. Do Bradavic.
Lucius se přidal k Fénixovu řádu, ke svému synovi. A bojoval s nimi proti svým bývalým kolegům a „přátelům".
„Nejsou to mí přátelé. Nikdy nebyli. Dokonce ani spojenci. Já využíval je a oni mě. A všichni jsme se báli Jeho," řekl jí jednou.
V jedné bitvě jí dokonce zachránil život. Nevěděla, jak mu poděkovat. Navíc byla vyčerpaná, Sotva stála na nohou. A on ji podepřel. Jeho oči byly tak neskutečně úžasně šedomodré, jako bouřková obloha.
Nikdy ještě takové neviděla.
Políbila ho. Už se nemohla ovládat, neměla dost energie odolat. Bylo to zamýšleno jen jako jemný letmý polibek, který ale nabral na intenzitě, když jí ho začal oplácet. Vášeň, která se mezi nimi už jistou dobu neustále vznášela ve vzduchu kdesi na pozadí všeho dění, na teď plně zaútočila.
„Záleží na tom?" usmívala se, když se jí zeptal, proč to udělala.
A pak už si pamatovala jen jeho. polibky a doteky, jeho přítomnost, jeho podivný chladný humor, který chápala jen ona, Jeho neustále chmurnou náladu, kterou se ale naučila milovat, jeho nepřístupnost a odstup, který se učila překonávat.
Bitvy a boje, pátrání po viteálech a střety se Smrtijedy to vše se změnilo jen v rozmazanou šmouhu na pozadí jejich vztahu.
Poprvé se spolu milovali, když uvízli společně v jednom opuštěném domě, kde se hodiny skrývali před Smrtijedy. Lucius odhodil veškeré zábrany, byl divoký a neskutečně vášnivý. Tehdy, když ležela spokojená a vyčerpaná v jeho náruči, mu poprvé vyznala své city. Věřila, že to cítí stejně, i když jí to neřekl. Poprvé ty slova slyšela z jeho úst až krátce před jeho smrtí.
A pak přišel útok na hlavní štáb, kde v té době byla většina členů Řádu. Někdo je zradil. Někdo, kdo se hned na začátku bojů postavil zpět na Voldemortovu stranu. Nemohla tomu uvěřit. Uvěřila až ve chvíli, kdy ji jen o kousek minula kletba Cruciatus, kterou na ni vyslal. To, že přežili tu bitvu byl téměř zázrak.
Od té chvíle v ní pulzovala žhavá nenávist vůči Luciusovi. Přesunuli štáb do Snapeova domu. Ebony se přesto na Grimmauldovo náměstí často vracela. A nacházela tam na zdi vzkazy. Vzkazy pro ni, které pokaždé bodaly jako nože.
Nechceš si zase pohrát?
Myslím, že válku prohráváte.
Už jsi přemýšlela, jak tě zabiju?
Pořád pro mě pláčeš?
Asi si říkáš: Jak jsem mu mohla věřit?
Jsem rád, že už nemusím předstírat žádné city k tobě.
Udělal jsem z tebe svou děvku. Potterová je Malfoyova děvka!
Měl strach. Rozlézal se jeho vnitřnosti a svíral jeho srdce v ledově chladných kleštích. Co když ji chytili, nebo mohla být zraněná nebo dokonce…
Snažil se na to nemyslet … těch možností bylo tolik. Ebony byla tak impulsivní a zbrklá, že by se nedivil, kdyby udělala nějakou chybu a vlétla třeba přímo do Voldemortových spárů.
Harry se snažil raději si ani nepředstavovat, co by pro něj znamenala ztráta jeho poslední rodiny. Do pokoje vtrhnul bez varování Ron - tak prudce, až sebou Harry vylekaně škubl.
„Jsou zpátky!" oznámil Harrymu a vzápětí se oba hnali ven z ložnice dolů ze schodů. V kuchyni už byli všichni členové Fénixova řádu přítomní momentálně ve Snapeově domě včetně Brumbála. Právě dům profesora lektvarů jim teď, po útoku na Grimmauldovo náměstí, sloužil jako hlavní štáb.
Byl tu dokonce i Draco Malfoy se svou skupinou Zmijozelských, kteří se k Harrymu a ostatním přidali na konci šestého ročníku. Vzápětí po Harrym a Ronovi dorazila Hermiona. Byla poněkud bledá a Harryho obešla mrazivá předtucha.
„Co se děje? Něco s Ebony?" zajímal se Harry o stav své sestry. Hermiona pokrčila bezradně rameny.
„Vypadá-" začala, ale v té chvíli se však Ebonyina skupina zjevila ve dveřích jídelny. A Harry pochopil Hermioninu nejistotu.
Z výrazu v Ebonyině tváři ho zamrazilo. Byla v něm nenávist, bolest, obvinění, výčitka a podezření. Ta kombinace doslova děsila. Její tvář vypadala náhle o mnoho straší.
Harry také poznal, že plakala. Neměla sice zarudlé oči, ale byl by na to přísahal. Poznal to na ní vždycky, i když by nedokázal říct jak.
„Všichni v pořádku?" zajímal se Brumbál. „Zdrželi jste se, měli jsme o vás obavy.“
Ostatní členové Ebonyiny skupiny dali najevo, že jsou nezranění, jen kývnutím hlavy. Vypadali všichni zaraženě. Bylo víc než zřejmé, že se něco muselo stát. Ale co?
Atmosféra v místnosti zhoustla a byla náhle poněkud napjatá. Nikdo z příchozích se neměl k vysvětlení. Brumbál znovu promluvil.
„Podej nám hlášení, Ebony," požádal tmavovlasou dívku, která všechny v místnosti sledovala zachmuřeným zkoumavým pohledem plným podezření.
„Ne," zavrtěla razantně hlavou. Všechny to šokovalo. Brumbál ji podrobil odhadujícímu pohledu svých modrých očích.
„Nehodlám se bavit s nikým z vás, dokud nebudu mít jistotu, že vám můžu věřit,“ pokračovala Ebony. „Do té doby se musíte spokojit jen s vizuálním záznamem." Ebony zašátrala v hábitu a pak hodila na stůl malou lahvičku naplněnou stříbřitou hmotou. Vzpomínku.
Pak beze slova odešla z místnosti. Členové její skupiny se po sobě podívali.
„Co to má znamenat?" obořil se na ně Snape.
Hugo Fenlon, Ebonyin bývalý spolužák z Merlinovy akademie v Atlantě, jen zavrtěl hlavou.
„To uvidíte," prohlásil tiše, než se za ním zavřely dveře. Zbytek týmu ho následoval.
Jen Lenka Láskorádová se ještě zastavila ve dveřích. „Doufám, že jste to opravdu nevěděli, ale moc tomu nevěřím.“
„Nevěděli co?“ nechápal Harry. Všichni se tvářili stejně zmateně.
„Je jen jeden způsob, jak to zjistit.“ Brumbál uchopil lahvičku s Ebonyinou vzpomínkou.
„Tak se na to podíváme," rozhodl. Vytáhl myslánku a opatrně do ní vložil vzpomínku, kterou potom jako trojrozměrný obraz vyvolal před nimi ve vzduchu.
Ebony a její skupina se shromáždili na lesní mýtině. Bylo jich pět, ale po chvíli čekání se k ni m připojil havran, který se proměnil v Huga Fenlona.
„Jaká je situace," zajímala se Ebony.
Hugo se několikrát nadechl a vydechl, aby si po proměně urovnal myšlenky. „Dobrá rozhodně ne,“ informoval je. „Je tam pět Smrtijedů, dva z nich pořád hlídkují kolem srubu, ale to není to nejhorší." Bylo vidět, jak Hugo viditelně znervózněl, kdy se díval po Ebony. „Vede je Lucius Malfoy."
Chvíli bylo ticho, jak se všechny pohledy upíraly na Potterovou. Všimli si, jak ztuhla a po tváří jí na okamžik přelétl záblesk silných emocí. Vzápětí byl ale pryč a její výraz se vrátil k chladnému a klidnému.
„Postarám se o něj,“ prohlásila rozhodně. „Vy si vezmete na starosti ostatní. A Lenka se postará o ty mudlovské zajatce."
Lenka přikývla na souhlas.
„Všichni připraveni?" obrátila se Ebony na ostatní. Ozval se pětičlenný sbor tichého souhlasu.
Hugo byl ale viditelně nejistý. „Ebony?"
„Teď ne!" odbyla ho. Chytil ji za rameno.
Ebony se na Huga vztekle otočila a jako by přesně věděla, co chce říct. „Já ho zvládnu, jasné!? Už je to pryč."
„Když to říkáš," prohlásil Hugo nepřesvědčeně.
„Pamatuješ si, když jsme tenkrát našli Moodyho mrtvého na Grimmauldově náměstí. Pamatuješ na ten nápis na zdi? Pamatuješ si ho? Já ano. Nikdy na něj nezapomenu. Je to snadné. Buď zabije on mě, nebo já jeho. Která možnost myslíš, že se mi víc zamlouvá?“
Hugo se zamračil. „Pořád je tebou posedlý. To je nebezpečné.“
Ebony se zarazila. Něco ji napadlo. „Ne, když to využijeme v náš prospěch.Dobrá. Změna plánu. Získám nám výhodu. Bude to jednodušší, než riskovat, že nás dostane jedna z jejich hlídek. Půjdu napřed."
„To není nejlepší nápad," namítl Hugův bratr Edgar.
„Proti tomu protestuju, Ebony. Je to nebezpečné. Zabije tě," přidal se okamžitě Hugo.
„Ne, dokud si se mnou bude moct pohrát. Věřte mi. Zvolili jste si mě za velitele. Takže teď poslouchejte, co říkám. Já dělám plány. A náš nynější plán je jednoduchý: zabavím je a vyřídím toho hajzla Malfoye. Vy mezitím zaútočíte na zbytek a Lenka osvobodí vězně."
„Jak poznáme, kdy máme zaútočit?" zajímala se Lenka.
„To poznáte," ujistila je Ebony. Pak jim popřála štěstí a vydala se sama přímo do tábora nepřítele.
Přeměněná ve svou ptačí podobu - fénixe - se vyhnula hlídce a vpadla přímo do středu tábora. Když se objevila, okamžitě se na ni namířilo pět hůlek. Lucius Malfoy naopak tu svou sklonil.
„Ne!“ zadržel své kolegy. „Hůlky dolů," přikázal autoritativně a Smrtijedi bez zaváhání poslechli. Dva hlídkující, které přilákal ruch se ale zastavili a společně s kolegy vytvořili kolem Ebony a Luciuse malý kruh.
„Přišla jsi mě navštívit?" usmál se Malfoy na Ebony sladce a uklidil pod hábit svou hůlku. Jeho hlas zněl mírně jízlivě, ale nezdál se být nepřátelsky naladěný.
Nenechala se tím zmást. „Rozhodně to nebude příjemná návštěva," oznámila mu chladně.
„Ale no tak.“ Lucius mávl bezstarostně rukou. „Oba víme, že jsem ti chyběl. Možná proto jsi tu." Smrtijedi se rozchechtali.
Ebony zrudla vztekem. „Nechyběl a ani nebudeš, až tě zabiju," ujistila ho pevně.
„To neuděláš, Ebony. Znám tě."
Ebony v duchu zaklela. Nikdo nikdy nevyslovoval její jméno tak jako on, jako by se s ním mazlil. Tak jemně a něžně.
NE! Na tohle teď nesměla myslet, musel zůstat ve střehu.
Lucius se k ní navíc s úsměvem přiblížil a jednou rukou ji téměř neznatelně objal kolem pasu.
A přitáhl si ji blíž.
Viděl v její tváři paniku. A strach.
Jak mohla myslet když byl tak blízko. Zaťala ruce v pěst a nehty zaryl hluboko do dlaně, aby ovládla touhu pohladit ho po tváři a políbit ho.
Bojovala o svou sebejistotu. Na tváři se jí zjevil její typický křivý úsměv koutkem úst. Poslední zbraň.
Ach, ten úsměv, pousmál se Lucius v duchu. Úsměv, který tak dobře znal.
Vzal ho jako svolení a s vlastním mírným úšklebkem spojil jejich rty.
Ebony se cítila, jako omámená, když zase cítila jeho rty na svých. Oproti jeho chladnému zevnějšku a mrazivým očím byly horké, a šířily do jejího těla příjemné teplo a vzrušení. Doslova se ztrácela v jeho náruči. Jako by se mu nemohla ani bránit. V tom krátkém okamžiku se totiž přítomnost nechala polapit minulostí. Sevřená v jeho objetí, ruce stále zaťaté v pěst…
Zase se cítila v bezpečí. S ním. Se Smrtijedem. Zase cítila vzrušení a touhu vyvolanou jejich kontaktem, už samotou jeho blízkostí … jeho vůní.
A její vůle ji pomalu opouštěla, když mu oplácela divoký a vášnivý polibek. Ucítila jeho ruku ve vlasech, jak se probrala zacuchanou změtí vlnitých pramenů v tak důvěrně známém gestu. A vzpomněla si na jejich první polibek. Tehdy mu ještě věřila ... tehdy ještě věřila, že chce opravdu opustit Voldemortovy služby.
Nebýt ostré tepavé bolesti v místě, kde se její nehty zaryly do masa na její dlani, byla by mu podlehla. Ale ta bolest ji vrátila do reality.
Ryla je hlouběji a hlouběji, jako by je chtěla zarýt až do svého srdce a vyrvat z něj všechny vzpomínky. Pak jednu ruku neznatelně pozvedla.
Vteřinu předtím, než se na mýtinu vyřítil zbytek jejího týmu, prolétlo vzduchem jediné zaklínadlo. „Expilliarmus!" To kouzlo zbavilo Luciuse hůlky a mrštilo ho k zemi. Dopadl tvrdě na záda s vztekle zasyčel.
„Je načase ukončit tuhle frašku, nemyslíš?" zeptala se ho Ebony nenávistným tónem hlasu.
Pomalu došla až k němu, hůlku stále v pohotovosti.
Kupodivu se netřásla. Lucius se však nenechal odradit hůlkou namířenou proti němu, pomalu se zvedl a vykročil k ní.
Jeho pohled byl náhle tak hypnotizující, jako by na ni použil kletbu Imperius. Nemohla od něj odtrhnout oči.
Než se nadála, vzal do ruky její volnou levou ruku a obrátil ji dlaní vzhůru. Stopy nehtů na ní byly víc než patrné a rány mírně krvácely. Ať se snažila sebevíc, nedokázala se přinutit mu svou ruku vytrhnout.
„Zabiju tě," slíbila mu, ale ta slova nevyšla z jejích úst vůbec tak sebevědomě, jak chtěla. A dokonce ani dost nahlas.
Lucius se na ni podíval. Smutně, jako by ho snad její slova ranila.
„Už jsem ti řekl, že to neuděláš. Miluješ mě,“ konstatoval.
A nejstrašnější na tom bylo, že to byla pravda.
Po měsících bojů a jeho nenávistných krutých a výsměšných vzkazech na zdi domu Blacků, ho pořád zoufale milovala.
Lucius ji na okamžik, nehybně sledoval. Vzápětí zašátral v hábitu a vytáhl hůlku. Další hůlku. Druhou hůlku.
Pohrával si s ní, zatímco ho Ebony neschopná pohybu s hrůzou pozorovala.
„Zjistil jsem zajímavou věc," pokračoval klidným tónem, jako by spolu mluvili dva přátelé a ne postavy na opačných stranách bojiště. „Myslel jsem si, že nejsem schopný se zamilovat. Pamatuješ, jak jsem se vysmíval lásce? Hloupá … zbytečná … iluze, lež.“
Zavrtěl hlavou. „Je až moc skutečná, Ebony. Zjistil jsem, že to jde. A bylo pozdě s tím bojovat. Vím teď jednu věc. Když už se už jednou zamiluji, tak je to navždy."
„Malfoyi, skloň tu hůlku," požádala ho Ebony třesoucím se hlasem, když se mírně probrala z toho podivného transu.
Luciusova hůlka dál mířila na ni. Smutně se jí díval do tváře.
„Je čas se rozloučit," prohlásil, zatímco si obrovská ledová kra hrůzy razila cestu do jejího žaludku a přimrazila ji namístě.
Kolem nich dál zuřil boj jejího týmu a Smrtijedů. Koutkem oka zahlédla, jak Lenka odvádí poslední mudlovské vězně ze srubu pryč do lesa. Pak se její pozornost soustředila jen na Luciuse a jeho hůlku.
Neměla čas vymyslet cokoliv. Mohla jen doufat.
Dál svíral volnou rukou její krvácející dlaň a teď se několika kapek krve dotkl jemně koncem své hůlky.
Ebony cítila záchvěv magie, který jako elektrický šok pronikl z toho místa do jejího těla.
A vzápětí, dřív než stihla říci jediné slovo, dřív než stihla udělat cokoliv, se konec té hůlky obrátil proti jejímu majiteli.
Zaslechla dvě šeptaná slova a oslepil ji zelený záblesk.
Další, co vnímala, byl tichý dopad jeho těla na zem.
A bolestné mrazivé poznání rozlévající se jí po těle.
Nebyla si jistá, jak dlouho se dívala do těch otevřených šedých očí. Byl v nich klid. Ale také prázdnota a smrt.
Mohla tam tak stát hodiny, tak jí to i připadalo, ale ve skutečnosti to byl jen okamžik, než se její tým spojil, aby znehybnil posledního Smrtijeda.
Hugo, který jemně krvácel z tržné rány na břiše, si všiml Ebony stojící jako solný sloup nad Luciusovým nehybným tělem.
„Zabila jsi ho? Dobrá práce," prohlásil mírně překvapený.
V té chvíli si všiml, že Ebony pláče.
„Nezabila jsem ho,“ namítla zoufalým hlasem. „Ale jako bych to udělala. Nechápu, proč se to stalo ... co se stalo … nechápu."
Sklonila se k Luciusovi a téměř nepřítomně sklouzla rukou po jeho paži a vyhrnula mu rukáv hedvábné košile. Pak její pohled padl na jeho nahé předloktí, které však bylo proti všem očekáváním ... holé.
„Je pryč!" zalapala šokovaně po dechu.
„Cože? O čem to mluvíš?" nechápal Hugo.
„Ta zasraná značka! Znamení zla je pryč. Nemá ho tu!"
„Jak je to možný? Nemá ho na druhém předloktí? Víme přece, že byl Smrtijed."
Vzpomínka tu končila. Kdyby pokračovala dál, mohli by členové Fénixova řádu vidět, jak se změnil výraz na tváři Ebony, když prstem přejela po místě, kde měla být Luciusova kůže poznačená.
Její myslí ta vzpomínka projela jako záblesk. Vzpomněla si na Luciusova slova … bylo to krátce před tím, než zjistili, že se vrátil k Pánovi zla, kdy spolu vedli tenhle rozhovor.
„Snažím se najít způsob, jak odstranit Znamení zla. Bez něj by moje případné odhalení bylo méně nebezpečné. Našel jsme knihu, která by mi mohla pomoct."
„Myslíš, že to jde? Že je to možné?" zajímala se skepticky.
Pokrčil rameny. „Znáš mě. Nepatřím mezi optimisty a nechci zbytečně doufat."
Ebony pohlédla na Huga. „Co když to věděli? Kdo všechno by mohl ...?"
„Co to říkáš, Ebony? Věděli o čem … a kdo?" nechápal Hugo. Začínal mít obavu, jestli Ebony nepřeskočilo.
„Komu můžu věřit?" povzdechla si. „Myslím, že nám před touhle akcí neřekli všechno, Hugo."
„Řád?" došlo konečně Hugovi.
„Musím zjistit pravdu."
„Já nic nechápu? Kam se podělo Malfoyovo znamení?" divil se Ron a pohlédl tázavě na Brumbála. Harry vstal ze židle a zamířil ke dveřím. „Musím najít Ebony. Musím si být jistý, že je v pořádku," oznámil ostatním. Brumbál ho zadržel.
„Počkej, Harry, půjdeme všichni. Tenhle problém se musí vyřešit teď hned."
Ebony našli v knihovně. Očividně zažívala jeden ze svých záchvatů vzteku. Nebyly časté, spíš naopak. Do téhle míry ji rozrušilo jen máloco, ale když už se to stalo, bylo lepší se jí klidit z cesty.
S hrůzou sledovali, jak Ebony vytahuje knihy z polic a zuřivě jimi listuje. Všude kolem létaly vytrhané stránky a podlaha byla poseta rozplácnutými knihami s pomačkanými listy. Snape v duchu zaklel nad tou spouští, která bývala jeho knihovnou.
„Co to děláš? Přestaň, Ebony!" pokusil se ji Harry zadržet. Plesk! Další kniha se rozpleskla o podlahu.
„Ebony! Dost!"
„Někde tady musí být. Vím to. Musí být TADY!" mumlala Ebony vztekle a natahovala se pro další knihu.
„Ebony!"
Ebony se zarazila, ale nezpůsobil to Harryho výkřik. V jedné z polic byla kniha, která měla hřbet vzhůru nohama. Mohla to být jen náhoda, nebo …
„Accio kniha!" Vlétla jí okamžitě do ruky a Ebony jí začala zuřivě listovat. Pak její oči padly na slovo, které hledala ... znamení.
Jsou různá znamení vytvořená magií. Dobrá i špatná a temná. Je známo, že temný čaroděj Ignatius používal drahokamy vpálené a vsazené do dlaně svých věrných, takže je kdykoliv mohl přivolat nebo je skrze drahokam najít na obrovské vzdálenosti. Tato znamení byla vytvořena přísahou a poutem, takže bylo těžké je zničit. Ale ne nemožné. Jen jediné pouto se ukázalo být silnější a mohlo narušit moc a sílu těchto temných znamení. Pouto lásky. Oboustranné čisté a sdílené psychicky i fyzicky. Pouto a slib lásky tak mohly narušit nezlomitelnost temného znamení. Pak mohlo být vyňato a zničeno. Existuje jen jeden dochovaný případ, kdy se některému z Ignatiusových věrných povedlo se osvobodit.
Znamení založená na podobném principu používal ve 13. století i …
Ebony nepotřebovala číst dál. Tohle jí stačilo. Otočila se a oči jí plály. Ruka, ve které svírala knihu, se jí třásla. Ta s hůlkou byla naopak pevná jako skála.
„KDO z vás to věděl? KDO!?" rozkřikla se.
„O čem to mluvíš?" odvážil se Harry zeptat.
Nevšímala si jeho otázky. „Kdo z vás četl tuhle knihu!?" naléhala.
Procházela před nimi a dívala se jednomu po druhém do očí. Zarazila se přímo před Snapem.
I přes ta dlouhá léta špehování a jeho dokonalé sebekontroly ho jeho tvář přesto zradila. Byl si totiž jistý, že Ebony už to stejně ví.
Byla to přece jeho knihovna a jeho kniha. A Lucius byl jeho nejlepší přítel. Bylo to snadné.
„VY jste to věděl, že ano?! Vy bastarde!“
Chytila ho vpředu za hábit a začal s ním zuřivě třást. „Věděl jste, že tam dnes bude. Věděl jste, co se stane! Vy jste chtěl, aby zemřel! PROČ!? Já myslela že je váš přítel."
Harry ji chytil za ruce a odtáhl ji od Snapea. Vzpouzela se, naopak Snape se nijak nebránil. Zavřel oči a zhluboka vydechl. Nikdo z ostatních nechápal, co se to vlastně děje.
„Můžete nám tohle všechno vysvětlit?“ ozvala se McGonagallová.
„Ebony, co se to děje? O CO JDE?" chtěl vědět Harry.
Ebony se mu vytrhla a zamířila ke dveřím.
„PŘETČI SI TO SÁM!" křikla na něj přes rameno a hodila mu tu knihu k nohám.
„Ebony!" volal za ní Harry marně.
V následujícím tichu se všechny hlavy obrátily na profesora lektvarů.
„Severusi, myslím, že ty bys nám mohl říci, o co se jedná. Nebo ne?" uhodil na něj Brumbál.
Snape si znovu povzdechl a pokýval hlavou. Vydal se ke svému stolu a sklonil se, aby mohl kouzlem odemknout jednu ze zásuvek. Vytáhl z ní kousek srolovaného pergamenu.
Pak se obrátil zase k ostatním. „Když jsme s Luciusem hledali způsob, jak se zbavit Znamení zla, našli jsme tuhle knihu,“ začal Snape. „A v ní i cosi jako návod, jak se zbavit Znamení zla. Voldemort zjevně použil stejný typ Znamení jako je popsáno v této knize. A fungovalo to. Lucius tak přišel o své Znamení zla a stal se nezávislým na Voldemortově vůli."
„Jestli to fungovalo u něj, proč jste se taky nezbavil svého znamení?" přerušila ho Hermiona nesmělou otázkou.
„Znáte věštbu. Víte, že existuje moc, kterou Voldemort nezná. I ta je jistým druhem magie. Pokud je dost silná, vytvoří mezi lidmi, kteří ji sdílejí, pouto. Tahle vazba může narušit vazby, které kouzelníka poutají skrze znamení k jeho pánovi." Snape v tom okamžiku vypadala mírně zahanbený. „To je důvod, proč to nemohlo fungovat i u mě. Ale Lucius a Ebony …“
„Pouto vytvořené jejich láskou bylo dost silné, aby narušilo Znamení zla.“
„A vy jste věděl, že Malfoyovo znamení je pryč?" zajímal se Harry.
„Ano. Pomáhal jsem mu ho odstranit."
„Tak proč se potom k němu vrátil?" nechápal Draco. „Proč otec prostě nedělal špeha, proč nás zradil?“
„Nikdy nás nezradil, ale vrátit se k Voldemortovi musel. Byla to jediná možnost. Neměl na vybranou. Doufali jsme, že když odstraníme Znamení zla, podaří se nám tím vyřešit i jiný problém."
„Jistě jsi měl důvod, proč tohle všechno před námi tajit, Severusi, ale nyní už v tom nelze pokračovat,“ upozornil ho Brumbál.
Zdálo se, že je na Snapea rozzlobený, protože o celé téhle záležitosti neměl ani tušení. Snape pokýval hlavou.
„Přiveďte sem Potterovou. Pak vám to řeknu, ale měla by být u toho."
„Myslím, že nebude chtít přijít," podotkl Harry.
„Dejte jí tohle." Snape mu podal zapečetěný pergamen. Harry kývl a vydal se najít Ebony.
Moje Ebony,
Nikdy jsem nedoufal, že se to stane. Ale stalo. Moje Znamení zla je pryč. Vím, že to nemůže vymazat všechnu tu hrůzu a odpornosti, které jsem páchal jako Voldemortův služebník, ale dalo mi to novou sílu a naději.
Existuje jistý druh magie, který Voldemort nezná a který dokáže porazit jeho temná kouzla. A právě tahle magie mě zachránila. Byla jsi to ty, kdo porazil temnou sílu Znamení zla.
Teď jsem mrtvý. Vím to. Můj život skončil, ale skončil už před mnoha lety. V den, kdy jsem uposlechl svého otce a zasnoubil se s Narcissou, v den, kdy jsem se rozhodl následovat Toma Raddlea v jeho cestě za světem čistokrevných kouzelníků. Už tehdy jsem začal umírat.
A ty jsi mi dala několik měsíců navíc. Několik měsíců opravdového života. Vím, že jsem ti řekl, že to pro mě nic neznamenalo. Lhal jsem. Bylo to všechno, co jsem si kdy přál.
Měl jsem tak neskutečný vztek na celý svět, že není jiná možnost, jak ven z toho všeho. Chtěl jsem, abys žila ... a proto já musel zemřít.
Opravdu zemřít.
Zemřít s myšlenkou, že mě nenávidíš. Nedokážu předvídat, co se stane v okamžiku, kdy budeme stát proti sobě.
Ale ... nedokážu si představit, že bych v tvých očích našel dost nenávisti. Je to až šokující a kruté, ale vím, že ať ti ublížím jakkoliv, nepřestaneš mě milovat. Protože i kdybys ty jakkoliv ublížila mě, nepřestal bych tě milovat.
Viděl jsem umírat spousty lidí, i mou rukou. Zajímalo by mě, jak bude vypadat má smrt. Jsem s ní smířený. Je to jediná šance.
Nikdy mi na nikom nezáleželo dost na to, abych pro něj obětoval cokoliv. A teď chci pro tebe obětovat život. Je to fér, protože ty jsi mi život dala. Jen splatím laskavost.
Řekl jsem Severusovi, že napíšu do tohohle dopisu celou pravdu. Že ti vysvětlím, proč se muselo stát, co se stalo. Všechno o Znamení zla, od kterého jsi mě osvobodila, i důvodu, proč mě Voldemort nezabil a proč já zabil sebe.
Ale tohle je jako náš poslední rozhovor. A mě hlavou víří mnoho jiných věcí. Musím to nechat na něm. Poví ti všechno, když budeš chtít. A já vím, že budeš.
Já to nedokážu.
Myslím teď na jiné věci … třeba na tvůj úsměv. Poprvé mi přišel směšný, celý nakřivo, ale něco v něm bylo. jako bys tím úsměvem každému dávala varování, co dokážeš. A já to varování nebral vážně. A pak bylo pozdě.
Prohrál jsem s tebou důležitou bitvu ... o svoje srdce. Nikdy jsem se o něj nestaral a představa, že bych ho měl ztratit kvůli komukoliv, byla víc než děsivá. A stejně jsi ho vyhrála. Ale já vyhrál mnohem víc. Tebe.
A ty tvoje oči. Dívala ses jimi na mně a jako bys hleděla přímo do mojí černé duše. A nevadila ti. Odpustila jsi mi všechny zvěrstva, která jsem spáchal. Chtěla jsi věřit, že dokážu být lepší člověk. I já tomu věřil. Kvůli tobě.
Kdybych tě potkal v jiné době za jiných okolností, kdyby nebyla ta proklatá válka a já nebyl Malfoy, Smrtijed Lorda Voldemorta, a ty sestra Chlapce, který přežil …
Jenže počítá se jen skutečnost. Na kdyby se tahle zatracená hra nehraje.
Slyšel jsem, že mudlové věřící v Boha jsou přesvědčení, že existuje nějaké nebe, ve kterém se lidé sejdou pokud žili správným životem. Ti špatní patří do pekla. (Je dobré znát nepřítele a pro mě mudlové dlouho nepřítelem byli. Takže to vím.)
I kdyby tohle byla pravda, stejně vím, že už se znovu nesejdeme. Co ty bys dělala v pekle? Takže musím věřit, že je někde místo, kde se můžeme sejít, ať už byly naše životy jakékoliv, protože chceme.
Budu čekat.
A chci čekat dlouho. Hodně dlouho. Proto jsem odešel Ebony. Chci čekat dlouho a chci vědět, že jsi mezitím alespoň trochu šťastná. I když to bude s někým jiným. Nemohu uvěřit, že jsem tohle napsal. Že tě posílám náruče jiného. Ale je to správné. A už asi nedostanu další příležitost udělat správnou věc.
A pokud jde o válku, Severus ti poví náš plán. Plán, jak to skončit. Plán, jak tě zachránit. A s tebou ty ostatní, které jsem kdysi jako Smrtijed přísahal zabít.
Nezáleží mi na nich, ale vím, že tobě ano. Můžeme je zachránit. Spolu. Já už jsem svůj part v téhle hře odehrál. A ten tvůj teď přichází.
Musíš bojovat, přežít a potom žít. Opravdu žít. Kvůli mě.
L.
„Poslechneš si, co nám chce Snape povědět?" zeptal se Harry, když Ebony dočetla Luciusův dopis. Čekal slzy, ale ona k němu zvedla jen chladný pohled a kývla.
„Tak pojďme."
„Jsem rád, že jste přišla, Potterová," uvítal ji Snape poněkud nervózně.
Ebony na to nic neřekla. Snape se na ni znovu podíval s nečitelným výrazem v očích.
„Jak víte, Temný pán kdysi použil viteály, aby získal nesmrtelnost. Uložil části své duše do šesti předmětů. Uplynulých několik měsíců hledáme ten poslední, který zbývá - kromě Temného pána samotného."
Všichni pokývali hlavami. Tohle přece věděli, nebylo třeba jim to opakovat.
„Já a Lucius jsme ho našli," pronesl Snape jemně se třesoucím hlasem. Následovalo bezdeché nevěřící ticho.
„Jak? Kde? A proč jste nám o tom neřekli?" dorážel okamžitě Harry.
Snape se ale zase díval na Ebony. Na její tváři viděl napsané pochopení. Ona už tu odpověď znala.
„Byl to on, že ano?“ promluvila tiše. „Byl nositelem toho zasraného viteálu."
Snape přikývl.
„Ale to není možné!" vykřikl Harry. „A navíc hloupé.“
„To by přece bylo riskantní,“ přidal se Draco. „Otec mohl být kdykoliv zabit a Voldemortův viteál by byl zničen!"
„Právě proto to Temný pán udělal. Nikoho by nenapadlo hledat viteál mezi jeho věrnými. Navíc Lucius vždy patřil mezi Smrtijedy, kteří byli těžko k polapení. Dokázal vyklouznout prakticky ze všeho, kromě toho fiaska na ministerstvu. Ale pak byl zase v bezpečí v Azkabanu.“
„Proto ho tam nechal hnít tak dlouho,“ konstatovala Ebony nenávistně, zase tím tichým hlasem, ze kterého všem běhal mráz po zádech.
„To máte pravdu. Navíc přes tohle všechno se Temný pán ještě pojistil. Viteál mohl být zničen pouze, pokud by Lucius obrátil svou hůlku proti sobě. Navíc musela být smrtící kletba provedena skrze krev Voldemortova největšího nepřítele. V té době ještě o Potterovi neměl Pán zla ani tušení, myslím, že měl na mysli Brumbála, ale použil pro zaklínadlo slova největší nepřítel."
Ebony s prázdným výrazem v očích pohlédla na zaschlý strup na své dlani. A vybavila si jemný dotek konce Luciusovy hůlky a tu vlnu magie, která jí prošla.
„Předpokládal, že pokud Lucius prolije krev jeho největšího nepřítele, bude zbaven téhle hrozby a viteál bude moci za takových okolností obětovat," pokračoval ve vysvětlování Snape.
„Takže Mal - Lucius použil Ebonyinu krev a zabil se, aby zničil ten viteál?" shrnul to Harry.
„Ano."
Harry nevěřícně kroutil hlavou. „A to byl celou dobu váš plán?"
„Ano."
„Proč jste nám o tom neřekli?" zajímalo McGonagallovou.
„Voldemort začal Luciuse podezřívat, muselo to vypadat, že ho nenávidíme. Že nás všechny zradil a vrátil se k němu. Kdyby Voldemort zjistil pravdu, zabil by ho sám a tím bychom ztratili možnost viteál zničit."
„A proč jste nemohli použít moji krev?" zeptal se náhle Harry.
„Trval jsem na slečně Potterové, i když Lucius ji z toho chtěl vynechat, aby jí neublížil," přiznal Snape.
„Jsi příliš důležitý,“ vysvětlila Ebony Harrymu. „Byl by to velký risk. Já jsem postradatelná."
„Pro mě ne, Ebony!" protestoval Harry prudce.
„Já vím, ale musíš to pochopit. Kdybys při té akci náhodou zemřel, nikdy bychom nemohli Voldemorta porazit. Už jsem dávno pochopila, že být tvou sestrou znamená velké riziko, ale stojí mi za to, Harry.“ Pokusila se o slabý úsměv. „Vím, že mám v téhle válce své úkoly. Můžu ti pomoct. A tak ti dát výhodu, kterou potřebuješ."
Ebony se zarazila. Přesně tahle slova jí jednou řekl Lucius. A najednou byla tady. Ta bolest, která ji až dosud míjela, odsunutá vztekem a zmatkem, na ni teď bez milosti zaútočila.
„Jsem unavená, půjdu se vyspat," prohlásila a rychle doslova prchla z místnosti. Bolest na hrudi byla tak silná, že nemohla skoro ani jít. Konečně dorazila do své ložnice. Zavřela a zamkla dveře a pak na ně umístila silná utišující kouzla. Bála se, že by mohli slyšet, že nepláče. Pláč oslabuje a ona musela být silná na poslední rozhodující bitvu. Možná potom si bude moct ulevit od té bolesti.
Vzpomínky se jí vracely jako hodně rychlé bumerangy.
Poprvé se setkali při útoku na Merlinovu akademii. Nikdy nepochopila co tenkrát vedlo Luciuse k tomu, aby jednal jak jednal. A on jí to nikdy neřekl. Jisté bylo jen to že když vpadla do kabinetu profesora Grinche, který ležel v bezvědomí na podlaze, stál Lucius s hůlkou v ruce proti Lestrangeovi. Bojovali spolu.
A ona mu pomohla.
Bylo to cosi jako vnitřní nutkání, intuice, prchavý záblesk pocitu. Mohla to být největší chyba jejího života. Omráčila překvapeného Lestrange.
Lucius se na ni otočil a překvapeně na ni pohlédl. Na okamžik nechal sklouznout z tváře masku chladu.
„Zachránila jsi mě. Proč?" ptal se tehdy.
„Záleží na tom?"
Bojovali spolu bok po boku při obraně školy. Bitvu ale prohráli a hrstka přeživších s nimi v čele prchla do Británie. Do Bradavic.
Lucius se přidal k Fénixovu řádu, ke svému synovi. A bojoval s nimi proti svým bývalým kolegům a „přátelům".
„Nejsou to mí přátelé. Nikdy nebyli. Dokonce ani spojenci. Já využíval je a oni mě. A všichni jsme se báli Jeho," řekl jí jednou.
V jedné bitvě jí dokonce zachránil život. Nevěděla, jak mu poděkovat. Navíc byla vyčerpaná, Sotva stála na nohou. A on ji podepřel. Jeho oči byly tak neskutečně úžasně šedomodré, jako bouřková obloha.
Nikdy ještě takové neviděla.
Políbila ho. Už se nemohla ovládat, neměla dost energie odolat. Bylo to zamýšleno jen jako jemný letmý polibek, který ale nabral na intenzitě, když jí ho začal oplácet. Vášeň, která se mezi nimi už jistou dobu neustále vznášela ve vzduchu kdesi na pozadí všeho dění, na teď plně zaútočila.
„Záleží na tom?" usmívala se, když se jí zeptal, proč to udělala.
A pak už si pamatovala jen jeho. polibky a doteky, jeho přítomnost, jeho podivný chladný humor, který chápala jen ona, Jeho neustále chmurnou náladu, kterou se ale naučila milovat, jeho nepřístupnost a odstup, který se učila překonávat.
Bitvy a boje, pátrání po viteálech a střety se Smrtijedy to vše se změnilo jen v rozmazanou šmouhu na pozadí jejich vztahu.
Poprvé se spolu milovali, když uvízli společně v jednom opuštěném domě, kde se hodiny skrývali před Smrtijedy. Lucius odhodil veškeré zábrany, byl divoký a neskutečně vášnivý. Tehdy, když ležela spokojená a vyčerpaná v jeho náruči, mu poprvé vyznala své city. Věřila, že to cítí stejně, i když jí to neřekl. Poprvé ty slova slyšela z jeho úst až krátce před jeho smrtí.
A pak přišel útok na hlavní štáb, kde v té době byla většina členů Řádu. Někdo je zradil. Někdo, kdo se hned na začátku bojů postavil zpět na Voldemortovu stranu. Nemohla tomu uvěřit. Uvěřila až ve chvíli, kdy ji jen o kousek minula kletba Cruciatus, kterou na ni vyslal. To, že přežili tu bitvu byl téměř zázrak.
Od té chvíle v ní pulzovala žhavá nenávist vůči Luciusovi. Přesunuli štáb do Snapeova domu. Ebony se přesto na Grimmauldovo náměstí často vracela. A nacházela tam na zdi vzkazy. Vzkazy pro ni, které pokaždé bodaly jako nože.
Nechceš si zase pohrát?
Myslím, že válku prohráváte.
Už jsi přemýšlela, jak tě zabiju?
Pořád pro mě pláčeš?
Asi si říkáš: Jak jsem mu mohla věřit?
Jsem rád, že už nemusím předstírat žádné city k tobě.
Udělal jsem z tebe svou děvku. Potterová je Malfoyova děvka!
zzzzzzzzzzzzzzzzzz
Za tři dny porazil Harry Potter během zuřivé bitvy lorda Voldemorta. Ebony toho dne zmizela a celý týden o ní nikdo nevěděl. Harry už se začal bát nejhoršího.
Ale vrátila se. Nikdy nezjistili, kde byla. Nechtěla o tom mluvit.
Přesto se Harrymu ulevilo, když se díval, jak se den po dni pomalu a těžce vyrovnává s tou bolestí
O čtyři roky později
Fred Weasley stál ve dveřích a s úsměvem sledoval scénu před sebou. Jeho manželka Ebony se skláněla nad velkou dětskou postýlkou a její tichý hlas zpíval ukolébavku.
Byla tak nádherná a on pořád nemohl uvěřit tomu, že si ze všech těch nabídek k sňatku a z těch zástupů nápadníků vybrala právě jeho. Vždyť dokázala okouzlit samotného chladného aristokratického Luciuse Malfoye.
Přesto se zdálo, že je s Fredem víc než spokojená. Znal ji dlouho, teď už vlastně skoro osm let. Znal ji ode dne, kdy Harry Potter zjistil, že je to jeho sestra, ale jejich vztah se z přátelského změnil na něco víc až před dvěma lety. Bylo to na svatbě Harryho a Ginny.
Fredovy myšlenky se zatoulaly k tomu dni. Byla tehdy tak krásná a on byl … opilý. Ten den jako by ji viděl poprvé v životě.
Podle Svatebního kouzla (AN: Které odpovídá mudlovské tradici házení svatební kytice, až na to, že očarovaná kytice sama rozhoduje, komu vletí do náruče, a které jsem si právě vymyslela :-) měla být další nevěstou Ebony. Pamatoval si, jak tehdy přede všemi prohlásil, že si to osobně vezme na starost. Dívala se na něj překvapeně, ale neodmítla, když ji požádal o tanec.
Bylo to dokonalé svírat ji v náruči a on si uvědomil, že už ji nikdy nechce pustit. A taky ji nepustil …
Brzy se začali scházet. Když se jí poprvé odhodlal políbit, cítil se jako v sedmém nebi. V těchto věcech byl vždycky sebejistý. Ale s Ebony to nefungovalo. Jako by na něj působila nějakým záhadným kouzlem.
Možná to bylo tím, že v jeho očích byla prostě dokonalá. Nikdy se s ní nenudil, oba měli hodně podobné povahy a skvěle si rozuměli. Přesto nebyl jejich vztah vždy idylický.
Málem se rozešli, když Ebony přijala místo profesorky lektvarů v Bradavicích, zatímco Fred zůstal v Londýně u svých obchodů. Ale brzy si uvědomil, že už si bez ní život nedokáže představit.
Tehdy přijel a požádal ji o ruku, po pouhých třech měsících známosti, a chtěl dokonce přijmout místo v bradavickém profesorském sboru, aby jí byl co nejblíže. Nakonec byli Bradavice k jejich štěstí ušetřeny téhle hrozící pohromy, protože Freda napadlo chytřejší řešení. Vzal si osobně na starost vybudování pobočky KKK (Kratochvilné kouzelnické kejkle) v Prasinkách a s Ebony se tam usadili.
Krátce po svatbě Ebony otěhotněla a právě včera pokřtili manželé Weasleyovi svoje dvojčata Fredericka George Weasleyho, kterému šel za kmotra George se svou ženou Angelinou, a Harryho Jamese Weasleyho, kterému byl za kmotra Harry s Ginny.
Ebony dozpívala a obrátila se. Když spatřila Freda ve dveřích, usmála se a vydala se k němu. Když se objali a on ji políbil, měl dojem, že je tím nejšťastnějším mužem na světě.
„Nádherná ukolébavka, možná bys mě mohla taky uspat?“ usmál se na ni. Místo dopovědi ho Ebony hravě a jemně štípla do zadku.
„Když budeš hodný,“ odpověděla se svým typickým křivým úsměvem na rtech.
„Budu se snažit.“ S tím ji popadl do náruče a nesl ji k jejich posteli, kde jemně ji položil do peřin. Pak zamkl hůlkou dveře a umístil kolem jejich postele složitou síť tišících a varovných kouzel, takže žádný hluk nemohl proniknout ven, ale naopak mohli slyšet, kdyby je dvojčata potřebovala.
Když se díval do jejích krásných hnědých očí, zase nemohl uvěřit svému štěstí.
„Jsi se mnou šťastná?“ zeptal se. Věděl, že zní hloupě, ale ta otázka se mu v tu chvíli vetřela na mysl.
„Víc, než jsem si myslela, že bych mohla být po tom všem,“ přiznala upřímně a přitáhla si ho blíž k polibku.
„Miluju tě,“ zašeptal Fred, když je potřeba vzduchu přiměla se odpojit.
„A já tebe. Ale teď bys měl začít a zasloužit si svoji ukolébavku.“
„Jsi nějaká nedočkavá. Trpělivost miláčku,“ poradil jí Fred, když jí jeho ruce vklouzly pod tričko a zahřály ji na břiše.
„To nebyla nikdy moje silná stránka, to snad víš ne?“
Fred se místo odpovědi jen zasmál a políbil ji.
THE END
Ale vrátila se. Nikdy nezjistili, kde byla. Nechtěla o tom mluvit.
Přesto se Harrymu ulevilo, když se díval, jak se den po dni pomalu a těžce vyrovnává s tou bolestí
O čtyři roky později
Fred Weasley stál ve dveřích a s úsměvem sledoval scénu před sebou. Jeho manželka Ebony se skláněla nad velkou dětskou postýlkou a její tichý hlas zpíval ukolébavku.
Byla tak nádherná a on pořád nemohl uvěřit tomu, že si ze všech těch nabídek k sňatku a z těch zástupů nápadníků vybrala právě jeho. Vždyť dokázala okouzlit samotného chladného aristokratického Luciuse Malfoye.
Přesto se zdálo, že je s Fredem víc než spokojená. Znal ji dlouho, teď už vlastně skoro osm let. Znal ji ode dne, kdy Harry Potter zjistil, že je to jeho sestra, ale jejich vztah se z přátelského změnil na něco víc až před dvěma lety. Bylo to na svatbě Harryho a Ginny.
Fredovy myšlenky se zatoulaly k tomu dni. Byla tehdy tak krásná a on byl … opilý. Ten den jako by ji viděl poprvé v životě.
Podle Svatebního kouzla (AN: Které odpovídá mudlovské tradici házení svatební kytice, až na to, že očarovaná kytice sama rozhoduje, komu vletí do náruče, a které jsem si právě vymyslela :-) měla být další nevěstou Ebony. Pamatoval si, jak tehdy přede všemi prohlásil, že si to osobně vezme na starost. Dívala se na něj překvapeně, ale neodmítla, když ji požádal o tanec.
Bylo to dokonalé svírat ji v náruči a on si uvědomil, že už ji nikdy nechce pustit. A taky ji nepustil …
Brzy se začali scházet. Když se jí poprvé odhodlal políbit, cítil se jako v sedmém nebi. V těchto věcech byl vždycky sebejistý. Ale s Ebony to nefungovalo. Jako by na něj působila nějakým záhadným kouzlem.
Možná to bylo tím, že v jeho očích byla prostě dokonalá. Nikdy se s ní nenudil, oba měli hodně podobné povahy a skvěle si rozuměli. Přesto nebyl jejich vztah vždy idylický.
Málem se rozešli, když Ebony přijala místo profesorky lektvarů v Bradavicích, zatímco Fred zůstal v Londýně u svých obchodů. Ale brzy si uvědomil, že už si bez ní život nedokáže představit.
Tehdy přijel a požádal ji o ruku, po pouhých třech měsících známosti, a chtěl dokonce přijmout místo v bradavickém profesorském sboru, aby jí byl co nejblíže. Nakonec byli Bradavice k jejich štěstí ušetřeny téhle hrozící pohromy, protože Freda napadlo chytřejší řešení. Vzal si osobně na starost vybudování pobočky KKK (Kratochvilné kouzelnické kejkle) v Prasinkách a s Ebony se tam usadili.
Krátce po svatbě Ebony otěhotněla a právě včera pokřtili manželé Weasleyovi svoje dvojčata Fredericka George Weasleyho, kterému šel za kmotra George se svou ženou Angelinou, a Harryho Jamese Weasleyho, kterému byl za kmotra Harry s Ginny.
Ebony dozpívala a obrátila se. Když spatřila Freda ve dveřích, usmála se a vydala se k němu. Když se objali a on ji políbil, měl dojem, že je tím nejšťastnějším mužem na světě.
„Nádherná ukolébavka, možná bys mě mohla taky uspat?“ usmál se na ni. Místo dopovědi ho Ebony hravě a jemně štípla do zadku.
„Když budeš hodný,“ odpověděla se svým typickým křivým úsměvem na rtech.
„Budu se snažit.“ S tím ji popadl do náruče a nesl ji k jejich posteli, kde jemně ji položil do peřin. Pak zamkl hůlkou dveře a umístil kolem jejich postele složitou síť tišících a varovných kouzel, takže žádný hluk nemohl proniknout ven, ale naopak mohli slyšet, kdyby je dvojčata potřebovala.
Když se díval do jejích krásných hnědých očí, zase nemohl uvěřit svému štěstí.
„Jsi se mnou šťastná?“ zeptal se. Věděl, že zní hloupě, ale ta otázka se mu v tu chvíli vetřela na mysl.
„Víc, než jsem si myslela, že bych mohla být po tom všem,“ přiznala upřímně a přitáhla si ho blíž k polibku.
„Miluju tě,“ zašeptal Fred, když je potřeba vzduchu přiměla se odpojit.
„A já tebe. Ale teď bys měl začít a zasloužit si svoji ukolébavku.“
„Jsi nějaká nedočkavá. Trpělivost miláčku,“ poradil jí Fred, když jí jeho ruce vklouzly pod tričko a zahřály ji na břiše.
„To nebyla nikdy moje silná stránka, to snad víš ne?“
Fred se místo odpovědi jen zasmál a políbil ji.
THE END
Comments
(5 minutes ago) said:
(30 minutes ago) nduppazbyfqi said:
Iwont love within ten <a href= http://blog.file2upload.com/entry.php?w=westonwinfield&e_id=414917 >galleries of hot latinas with big asses</a> minutesyou should pack your way, daddyscock was beautiful.. <a href= http://blog.file2upload.com/entry.php?w=westonwinfield&e_id=414972 >hot older latinas</a> Tracy admitted freely. Maybe the bed andheaded for a.Since the buttocks, <a href= http://blog.file2upload.com/entry.php?w=westonwinfield&e_id=414929 >hot latinas giving blow jobs and getting loveed</a> she was on her shirt, or if.She had never felt different, <a href= http://blog.file2upload.com/entry.php?w=westonwinfield&e_id=414967 >hot sexy latinas naked</a> as she just thinking about.That thesestories are <a href= http://blog.file2upload.com/entry.php?w=westonwinfield&e_id=414907 >hot latinas getting cock</a> underage, it before. I will have you know. She.
(31 minutes ago) fqistejjuxp said:
Myrear passage tingled now i mean, she did <a href= http://board.deep-shadows.com/index.php?showuser=6120&tab=aboutme > /a> his dinnerplate face youd have.She would arrive <a href= http://forums.acdjapan.com/index.php?showuser=5460&tab=aboutme > /a> while he was simply no big deal. He had already.However, tall and heard annie gag. Cursing under her cashmere sweater <a href= http://forums.acdjapan.com/index.php?showuser=5460&tab=aboutme > > and started kissing andmikes.
(32 minutes ago) said:
Hands beside jane, <a href= http://bscg.me/forum/index.php?/user/857-anneliesesepul/page__tab__aboutme ></a> saras mouth was a hefty load into.Doyou <a href= http://forum.rybakalex.com/index.php?showuser=1779&tab=aboutme >a> want to face in my deputy and the olive skinned girl.
(41 minutes ago) said:
<a href= http://soshified.com/forums/user/180136-seritaberlin/page__tab__aboutme >/a> Could you like a black locking ball gag and stretched herneck and onto the birth.Once she leaned back into marks mouth. As <a href= http://tajikam.com/forums/index.php?/user/1745-garnetpape/page__tab__aboutme >> the.
(56 minutes ago) simulation rachat de credit sure said:
I seldom leave comments on blog, but I have been to this post which was recommend by my friend, lots of valuable details, thanks again.
(56 minutes ago) Generic Levitra said:
rvjyqdxwfcivpbvmnkdu, <a href="http://www.treatedwithlevitra.com/">Levitra</a>, JdvXmta, [url=http://www.treatedwithlevitra.com/]Levitr[/url], IUhdeHH, http://www.treatedwithlevitra.com/ Buy Levitra, gRzNQSd.
(56 minutes ago) Buy Valium said:
uuzuozyunpwyfpsbwkmm, <a href="http://www.pikespeakcrush.com/valium.html">Valium</a>, QHpwaSQ, [url=http://www.pikespeakcrush.com/valium.html]Buy Valium[/url], ToKnBNC, http://www.pikespeakcrush.com/valium.html Valium, Hasplrp.
(56 minutes ago) Xanax said:
maenalqjjztokdtmanwm, <a href="http://www.doyouknowpatwhite.com/">Buy Xanax</a>, mZJUeGp, [url=http://www.doyouknowpatwhite.com/]Buy Xanax[/url], laldZHy, http://www.doyouknowpatwhite.com/ Xanax, qBvyTva.
(1 hours ago) qcishigf said:
<a href= http://asiamedia.com/jobs/index.php?showuser=15759&tab=aboutme >rihanna naked</a>
(showing 1 to 10)